Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 33. kapitola

Kapitola třicátá třetí

Když ležérně vycházel z věže, ve které byl ubytován, chtělo se Kerriganovi široce usmívat, podařilo se mu však

uchovat kamennou tvář. Nikdo mu přece účast na Oslavách žní výslovně nezakazoval. Pravda, nikdo mu to vlastně ani

nedovolil, ale on si byl jistý, že mu v tomto malém výletu stejně nikdo nebude bránit. Oblékl si tedy tmavomodré

roucho a dlouhý plášť téže barvy a bezstarostně prošel kolem Adeptů, kteří hlídali vchod do věže. Tak trochu

očekával, že se ho zeptají, kam jde, ale žádný z nich mu nevěnoval ani špetku pozornosti.

Sotva vkročil na ulici, dlouho zadržovaný úsměv se mu konečně usadil na rtech. Věděl, že měl toho dne velké štěstí.

Orla se totiž musela účastnit jednání s drakoniským baronem. Ani ona sama netušila, o čem se vlastně bude rokovat,

každopádně však Kerriganova účast na této schůzce nebyla žádoucí. Když odcházela, navrhla mu Magistryně, aby se

během její nepřítomnosti nějak zabavil, a zdálo se, že jí je úplně jedno jak.

Nedostatek zájmu z její strany ho maličko zlobil, neboť to byla koneckonců její práce — věnovat se mu. Jedna jeho část

zatoužila vydat se ven a zaplést se tam do nějakých potíží, aby Orla pochopila, že ji nemusí pokaždé poslechnout.

Rychle si však uvědomil, že by to bylo hloupé, a tak se tohoto nápadu vzdal. Na druhou stranu, návštěva Oslav žní

bude nezapomenutelným dobrodružstvím a zároveň ani trochu nebezpečným.

Venku na ulici se mladý čaroděj zachvěl, ale nemohl za to chlad blížící se noci. Yslin! To tedy bylo město, přímo

velkoměsto táhnoucí se kam až oko dohlédlo, velkoměsto s rozlehlou přístavní čtvrti, se spoustou chrámů a věží, s

Tesákovou pevností, královským palácem a kdoví s čím vším ještě. Na Vilwan se muselo všechno dopravovat loděmi a

ačkoli se i v tamním přístavu poměrně čile obchodovalo, svazovala kupce i jejich zákazníky přísná pravidla. Co se týče

oblékání, nebyly nejnovější módní výstřelky mocenskými elitami obvykle tolerovány. Téměř všichni stálí obyvatelé

ostrova nosili roucha, neboť vládnoucí čarodějové chtěli, aby se všichni cítili jako občané Vilwanu a ne jako cizinci,

kteří se sem jen připluli něco naučit a potom se vrátí do svých zemí.

V Yslinu spatřil Kerrigan naopak celé davy lidí, kteří měli na sobě, jak se domníval, své národní oděvy. Podle masek snadno poznával obyvatele Oriosy, Alosy nebo Murosa — přesněji zemi jejich původu určit nedokázal, věděl jen, že

patří k těmto maskovaným národům. Jiní se odívali do barevných šatů zcela unikátních střihů a mluvili obecným

jazykem s takovým přízvukem, že jejich slovům bylo stěží rozumět.

Zjistil, že to je ohromně vzrušující, ale zároveň tak trochu děsivé. Jedna jeho část se toužila rozběhnout zpátky k věži a

schovat se tam do nejvzdálenějšího kouta, ale tato část kapitulovala před vzpomínkami na dlouhou a namáhavou cestu

ze Saporcie do metropole Alcidy. Protože je doprovázel obrovitý Panqui, nemuseli se příliš bát nějakých lupičů nebo

příšer, ale pořád to bylo skvělé dobrodružství. Sice měl po jeho skončení nohy samý puchýř a byl natolik vyčerpán, že

když konečně dorazili do města, padl ihned do postele a prospal celý den, ale stejně se mu to líbilo. Nohy ho

samozřejmě bolely ještě nyní, ale když si prohlíže1zázraky velkoměsta, cítil, jak bolest slábne a ustupuje.

Kráčel po Královské cestě, která ho vedla na jih a pryč od moře. Tato hlavní městská ulice zvolna klesala k veliké Suché

bráně. Za ní se mezi hradbami a vzdálenými horami táhly rozlehlé pláně. A okolo zdí vyrostlo na dobu Oslav žní malé

stanové městečko. Již zdálky slyšel, jak různobarevné praporce pleskají ve větru, a viděl lidi, halící se do svých plášťů,

aby unikli chladu blížící se noci. Nad místem konání slavnosti vířily pruhy dýmu, v němž se vůně pečeného masa a

zeleniny mísily natolik lahodně, že mladému čaroději zakručelo v břiše navzdory tomu, že se před odchodem pořádně

najedl.

Ale nejen to — Oslavy žní byly rovněž bohatou hostinou pro jeho oči a uši. Podobné slavnosti nebyly ani na Vilwanu

neznámé. Konaly se sice o něco později než v Alcidě, ale pokaždé šlo o velkou událost. Byli při ní vítáni noví studenti a

starší čarodějové je třídili podle jejich dovedností a talentů, zatímco lidé, kteří už měli nějaký ten rok studia za sebou,

podstupovali zkoušky, rozhodující o jejich dalším zařazení. Také na počest Učedníků, kterým se podařilo získat titul

Adepta, se konaly slavnostní ceremonie. Podobné, jen maličko vážnější doprovázely povýšení mezi Magistry. Konec

však měly všechny obřady stejný — spousta her, jídla, smíchu, písní, tanců a jiné zábavy.

Kerrigan měl dokonce dovoleno se těchto oslav účastnit. Byl mu pro to vyhrazen přinejmenším jeden den ročně. Na

slavnosti se však vždycky vydával v doprovodu svého učitele. Na začátku s nimi byli také jiní studenti, kteří dělali

pokroky stejně rychle jako on, ale ty už mladý čaroděj léta neviděl. Nevěděl, zda li lidé zklamali nebo se prostě účastnili

oslav v jinou dobu než on. Ale raději se o tom snažil příliš nepřemýšlet.

A tady se mu to celkem dařilo. Všude kolem něj se bouřlivě slavilo, takže mu z hlavy vypadly vlastně všechny tíživé

myšlenky — včetně té, co by asi řekla Orla, kdyby věděla, že tu je. Je mi sedmnáct a jsem Adept, který zničil pirátskou

loď. Putoval jsem džunglí i pláněmi v doprovodu Panquiho. Nemám se tady čeho bát.

Posílen touto myšlenkou se vrhl do víru Oslav žní Dával si přitom pozor, aby nevrážel do ozbrojených mužů.

Spokojoval se s tím, že stál za zády davů, sledujících se zaujetím souboje válečníků s dřevěnými meči, jejichž vítěz

získával právo vyzvat šampióna a shrábnout tučnou prémii. Kerrigan si byl jistý, že ti dva, kteří na sebe právě dotírali

dřevěnými zbraněmi, se hodně rychle unaví a že šampión nebude mít s vítězem příliš mnoho práce. Došel k názoru, že

to ví i zbytek davu, ale už jen pohled na osmahlého šampióna, ohánějícího se mečem s rychlostí až neuvěřitelnou, těšil

oko.

Po skončení souboje se mladý čaroděj přesunul k loutkovému divadélku. Děti a několik málo dospělých sedělo na

lavicích nebo jednoduše na zemi a sledovalo práci loutkářů. Kerrigan se podivoval, jak živě loutky v jejich rukou

vypadají — ačkoli pro jejich ovládání nepoužívali žádnou magii. Třebaže sám znal kouzla, jimiž by dokázal

rozpohybovat podobné hračky, pochyboval, že by s jejich pomocí uměl vtisknout každé z těch dřevěných panenek

takovou neopakovatelnou osobnost.

Jen aby uklidnil své ego, zkontroloval si ještě jednou jestli tu není přítomna nějaká magie. Ne, nic. Vůbec nic.

Divadelní hra byla zřejmě založena na známých pohádkách o Břicháčovi. Všechny tyto příběhy měly stejný základ,

který se pořád dokola opakoval století za stoletím, ale v posledních pětadvaceti letech se komický zloduch proměnil v

onoho zbabělce, jenž doprovázel poslední výpravu na sever. V loutkových dramatech se stal Tarrant Hawkins známým

jako Břicháč, který vždycky přichází za nějakým statečným mladým hrdinou a radí mu, jak se vypořádat s hrozbou,

představovanou Chytrinou. Břicháč se hrdinu pokusí zradit a vydat ho aurolanské tyrance, ale nepovede se mu to.

Hrdina přežije a nakonec podlého Břicháče zažene.

Kerrigan toho o expedici, která se měla jednou provždy vypořádat s aurolanským nebezpečím, mnoho nevěděl. Třebaže

se Heslinovi, čarodějovi, který doprovázel lorda Norringtona, dostalo výcviku právě na Vilwanu, kde dokonce získal

titul Magistra bojové a utajovací magie, byla jeho účast na expedici jeho vlastní iniciativou. Nikdy nereprezentoval

zájmy ostrova. Jiní vilwanští dobrovolníci však pomáhali králi Augustovi během kampaně v Okrannelu. O jejich činech

bylo ve Velké knize dějin popsáno nemálo stránek. Totéž však samozřejmě neplatilo o Heslinovi. Protože se čaroděj stal

jedním z deseti sullanciriů, dalo se o něm ve vilwanských kronikách najít jen málo informací.

Diváci se smáli a tleskali hrdinovi, zahánějícímu Břicháče. Zpoza malého pódia se objevili loutkáři, vstoupili mezi

publikum a začali vybírat drobné mince. Kerrigan si všiml, že zatímco někteří lidé ochotně dávají peníze, jiní se kradmo

plíží pryč. Na chviličku zaváhal, pak si sáhl pod plášť a otevřel peněženku, jež mu visela u opasku. Vytáhl z ní jednu ze

svého tuctu zlatých mincí a hodil ji do pytlíčku, který k němu natahoval loutkář.

Muž vykulil oči. „Děkuji vám, můj pane.“

Kerrigan se usmál a kývl. Potom si všiml, že se na něho okolostojící divně dívají. Usmál se na ně na všechny, otočil se

a ztratil se v davu. Z jejich výrazů usoudil, že zřejmě udělal něco špatně, ale loutkář si to rozhodně nemyslel. Chviličku

nad tím bádal, ale pak jeho pozornost přilákal zvonivý cinkot mincí a chřestění kamenů, bubnujících o dřevo.

Vstoupil do stanu, v němž se návštěvníci — především muži — shromáždili kolem šestiúhelníkové plošiny lemované

nízkým zábradlím. Podél jeho vnitřní strany přecházel muž, který střídavě vybíral od lidí peníze a rozdával jim kameny

pro něž chodil do středu platformy. Na něm byl namalován veliký šestiúhelník, jenž vyplňovala spousta menších

hexagonů, natřených osmi různými barvami. Několik jich dokonce tvořila různobarevná mozaika, ale takových bylo opravdu málo.

Soutěžící zaplatil, řekl nahlas barvu, na kterou bude mířit, a hodil kámen. Pokud se mu podařilo trefit doprostřed

příslušně zbarveného šestiúhelníčku, dostal zpět dvojnásobek vložených peněz. Jestliže se kámen jen dotýkal okraje

daného hexagonu, byly soutěžícímu pouze vráceny jeho mince. Řekl-li člověk, že bude mířit na různobarevný

šestiúhelníček, a skutečně ho trefil, vyhrál dokonce čtyřnásobek své sázky. Soutěžící se zuřivě přeli, vysmívali kolegům

pro jejich neúspěšné hody a uzavírali sázky i mezi sebou navzájem. Stanem proto zmítala opravdová bouře rozhovorů,

přerušovaná jen občasnými výkřiky radosti nebo zoufalými zaúpěními.

Ke Kerriganovi se přikradl jakýsi muž. „Nevsadíš si?“

„J—já ještě nikdy…“ zakoktal Adept.

„Ale no tak, zjistíš, že je to velmi snadné. Musíš prostě jen…“

Kerrigan zvedl ruku a odfrkl si. „Já tu hru znám. Tam, odkud pocházím, má ale trochu jiná pravidla.“

„Opravdu?“ Muž se přátelsky usmál. „Jak to?“

Mladý čaroděj mu úsměv opětoval a ukázal na muže na plošině. „No, tam u nás nepoužíváme magii, abychom měnili

místo dopadu kamenů, jako to dělá támhleten.“

Zvuková bouře kolem Kerrigana nabrala na intenzitě a poté se změnila v bouři opravdovou — to když se soutěžící vrhli

přes zábradlí na majitele hry. Ten začal řvát a házet do davu hrsti mincí. Polovina lidí začala ihned lézt po čtyřech a

sbírat z podlahy peníze. Svým počínáním překáželi druhé polovině, která toužila dostat do rukou samotného pana

podnikatele. Majitel se přehoupl přes zábradlí a jednoduše vzal roha. Na útěku za sebou rozhazoval peníze, jako nějaký

farmář, sypoucí zrní slepicím.

Muž, který Kerrigana oslovil, ho popadl za rukáv a vytáhl ho ze zmítajícího se davu. „Tudy. S tímhle určitě nechceš mít

nic společného.“

Kerrigan škobrtal za svým zachráncem, a když se mu podařilo nabýt rovnováhy, přikývl na znamení díků. „Nechtěl

jsem… Nevěděl jsem… Nejsem odtud.“

Muž se usmál. „To jsem si všiml, ale nic si z toho nedělej. My, co žijeme v Yslinu, nemáme rádi tyhle podvodníky, kteří

si k nám jen tak vpadnou na Oslavy žní a odírají místní, víš? Udělal jsi tedy dobrou věc… Ehm, jakže se vlastně

jmenuješ?“

„Kerrigan Reese.“

„No, dobrý muži Reesi, odhalil jsi podvodníka.“ Muž k němu natáhl ruku. „Jsem Garrow a protože pocházím z Yslinu,

rád bych ti jménem našeho krásného města oficiálně poděkoval za tvůj čin.“

Adeptův úsměv se rozšířil. „Rádo se stalo.“

„Ještě jsi tady nikdy nebyl, co?“ Garrow si založil ruce na prsou a mocně svraštil čelo. „Vsadím se, že si o nás myslíš, že

jsme nějací městští balíci, když jsme se nechali tak snadno oklamat tím chlapíkem. Ale to není pravda, Kerrigane, věř mi.

Chtěl bych, abys tohle město poznal tak, jak ho znám já. Koneckonců je to můj domov a místo, které mám nadevše rád,

takže mi bude ctí provést tě jeho ulicemi. Škoda jen, že mi připadá, jako bys měl důležitější věci na práci, než procházku

po městě.“

Mužův hlas zněl natolik zklamaně, že mladý čaroděj okamžitě zavrtěl hlavou. „Ve skutečnosti nemám na práci vůbec nic.

Chci říci, že když budeš tak laskavý…“

„Laskavý? Mladíku, ty jsi mi zachránil spoustu peněz. Pojď, no tak pojď, ať už jsme odtud pryč.“ Garrow zvedl ruku

vysoko nad hlavu, mocně s ní zamával a pak vyrazil rozhodným krokem kupředu. Kerrigan ho dohonil, ale měl s tím

nemálo potíží. Musel dokonce začít dělat delší kroky, aby stačil tempu menšího muže. Vydali se na západ a místo oslav

zůstalo záhy daleko za jejich zády. Do města vstoupili jinou bránou, která byla o dost menší než ta, již předtím použil

mladý čaroděj.

Garrow se ukázal být vynikajícím průvodcem. Vysvětlil Kerriganovi, že brána, kterou právě prošli, se nazývá Zlatá a že

od ní vede široká ulice přímo do lepších čtvrtí města. Minuli několik budov s bohatě zdobenými fasádami. Poté zamířili

do chrámové čtvrti, kde Garrow ukazoval svému společníkovi svatostánky nejrůznějších božstev.

Kývl na svatyni, jejíž nosné sloupy připomínaly pevně zavázané svitky. „Tohle je chrám Erlinsaxy, která je, jak víš,

patronkou moudrosti a vědění. Chtěl jsem tam jít, protože se uvnitř nachází také malá svatyňka Arela, ale řekl bych, že

už dneska štěstí nepotřebuji, když jsem potkal tebe.“

Kerrigan jen přikývl, byl totiž zcela zaujat prohlídkou okolí. Na Vilwanu nebyla žádná chrámová čtvrť. Nebylo to

samozřejmě tím, že by čarodějové nevěřili v existenci bohů. Prostě se jen jejich cesty navzájem nekřížily. Přesněji

řečeno, čarodějové nechtěli, aby se jim bohové pletli do magie. Dát dohromady rozmanité složky kouzel bylo dost těžké

i bez zásahů nějakého spokojeného nebo naopak rozzlobeného boha.

Když opustili chrámovou čtvrť, vedl Garrow Kerrigana dolů z kopce přímo do staré části města. „Tak tohle, mladý

příteli, je pravé srdce Yslinu. Támhle na východě se sice nachází Tesáková pevnost, ale tady v Šerově lze naleznout

věci stejné, dokonce ještě důležitější. Když budeš mít štěstí, třeba tady zahlédneš jednoho dva Vorquelfy.“

Kerrigan se usmál a už už začal svému společníkovi vyprávět o Vorquelfovi, kterého viděl na Vilwanu. Vzpomínka na

něj však s sebou přitáhla také další vzpomínky, o mnoho temnější, a ty zvolna zahubily jeho úsměv. Adept si uvědomil

že se večer mezitím stačil změnit v noc. Jak postupovali hlouběji a hlouběji do nitra Šerova, začal mladý čaroděj chápat,

proč byla tato část města takto pojmenována. Lampáři sem pravděpodobně nenakoukli už pěknou řádku let. Kerrigan

se začal ptát Garrowa, jestli nechce, aby jim vyčaroval magické světlo, ale již nedostal příležitost svou otázku dokončit.

Mohl za to muž, který nečekaně vystoupil z úzké boční uličky a postavil se mu do cesty. Po něm začali opouštět stíny

také další lidé, především děti, z nichž mnohé nebyly starší než Lariika. Jejich tváře pokrývaly špinavé čmouhy a další

špína jim ulpívala na rukou. Šaty těch lidí byly v takovém stavu, že i kdyby si o ně otřeli ruce, vůbec by si je neočistili

— to spíš zašpinili ještě víc. Děti se vějířovitě rozestoupily a obklíčily ho. Přibližně ve chvíli, kdy si uvědomil, ze nemá kam uprchnout, mu došlo, že toho muže poznává.

„T—ty jsi majitel té hry.“

„To jsem. Přesněji býval. Než jsi mi zničil živnost.“ Vysoký a štíhlý muž se poškrábal na špičaté bradě. „A taky za to

zaplatíš. Koukám, že máš pěkně naditou peněženku. Tak ta teď bude moje.“

Kerrigan položil na peněženku ruku, aby ji chránil. „Nebude.“

Kruh se kolem něj ještě více stáhl a Kerrigana uhodila vlna posměchu. „Jsi pěkně daleko od domova, chlapečku,“

zavrčel Garrow. „Dej ji sem.“

„Ne.“ Kerrigan sevřel rty do tenounké čárky, aby si nikdo nevšiml, že se mu chvějí. Nechtěl křičet, ale mysl mu zvolna

začínal zatemňovat strach. Věděl, že musí něco udělat, ale první, co ho napadlo, bylo zvednout majitele hry vysoko do

vzduchu jako tu pirátskou loď. Šepot rozumu mu napověděl, že to není dobrý nápad. Tohle kouzla nebylo bojové a jen

stěží by se dokázalo postarat o všechny, kdo kolem něj stáli.

Dál se jeho myšlenkové pochody nedostaly, neboť se mu do zad kousíček nad ledvinami zabořila první malá pěst. Silná

vrstva tuku Kerrigana trochu ochránila. Spíže než bolest proto pocítil šok z toho, že byl napaden. Začal se otáčet a

vtom se mu od hlavy odrazil prudce hozený kamínek. Ztratil rovnováhu a svalil se na dlažbu. Děti se na něj sesypaly ze

všech stran a jaly se ho bít, kopat, kousat a škrábat. Jedno z nich mu utrhlo peněženku, triumfálně ji zvedlo vysoko nad

hlavu a vyrazilo ke svým pánům, aby jim odevzdalo kořist. V kruhu útočníků po sobě zanechalo trhlinu.

Kerrigan věděl, že by se měl vyškrábat na nohy a tímto otvorem proklouznout. Jistě by to udělal, ale vtom si trhlinou

všiml člověka, jehož poznával. Neměl ponětí, jak se jmenuje, ale rozhodně si ho všiml v Tesákové pevnosti. Stejně jako

on se účastnil recepce, kterou byla zahájena série zasedání Rady králů. A tehdy měl na sobě roucho Učedníka.

Adept se na něj podíval. „Pomoz mi. Pomoz!“

Mladý muž si Kerrigana změřil pohledem, ale když k němu zamířila dvojice mladých rváčů, aby se postarala o případnou

hrozbu, zvedl ruce. „Můj boj to není,“ řekl jen a odběhl. Obě děti se ihned vrátily a kopaly svou oběť ještě silněji než

předtím.

Kerrigan na vteřinku strnul šokem z toho, že jej ten člověk opustil. Údery a kopance, které na něj dopadaly, teď byly

častější a daleko zuřivější, neměly však dostatečnou sílu, takže mu způsobovaly jen boule a modřiny. Pak ho někdo

popadl za pravou ruku a začal mu ohýbat prsty. Ten chladný a úmyslný pokus mu je zlomit probudil v mladém

čarodějovi hněv. Tak tohle ne!

Kerrigan se převalil směrem k útočníkovi a potom se převalil přes něj. Uslyšel, jak dítě pod ním přidušeně křičí a cítil,

jak zápasí, aby se osvobodilo. Adept se zvedl na jedno koleno a neúmyslně se celou svou vahou opřel dítěti o záda.

To zavřískalo, když jedno z žeber nevydrželo tlak a zlomilo se. Garrow zavrčel a jeho společník vystartoval kupředu,

aby Kerrigana vší silou kopnul do břicha. Mladý Adept udělal pozpátku přemet. Zakřičel by, ale nedokázal v sobě najít

dostatek dechu. V mysli mu explodovala panika. Musel něco udělat a hlavně to udělat hodně rychle.

Zvedl pravou ruku a seslal kouzlo, na které se před chvilkou chtěl zeptat Garrowa. Nabil ho svou bolestí, strachem i

hněvem, a tím zaklínadlo posílil. Místo toho, aby vytvořil malou světelnou kuličku, spíše takový přízračný přelud jemně

osvětlující noc, zrodila se z jeho snahy žhnoucí stříbřitá koule. Okolí okamžitě ožilo pohybujícími se stíny a útočníci

kolem Kerrigana si začali ihned dlaněmi zakrývat oslněné oči. Ozvaly se výkřiky překvapení a bolesti, které postupně

nabíraly na síle. Brzy se kruh dětí kolem Adepta rozpadl a jeho jednotlivé živé součásti se slepě potácely všude okolo.

Kerrigan udělal tu chybu, že se na kouli podíval, když mu stoupala kolem hlavy. Okamžitě ho oslnila. Klesl na všechny

čtyři a zoufale se pokoušel znovu zvednout a dát se na útěk, případně se donutit vydechnout ohnivé výpary, které mu

zaplnily plíce. Ani k jednomu se ale nedokázal přinutit. Věděl, že to musí udělat, neboť v tom spočívala jeho jediná

šance na záchranu. Byl si celkem jistý, že útočníci nezůstanou oslněni navždycky.

Pak najednou za jeho zády kdosi zadupal a kolem pasu ho popadly čísi silné ruce. Zvedly ho ze země, pak se mu jedna z

těch rukou za zády pootočila a obrátila ho na bok Na okamžik měl pocit, jako by se jeho váha přinejmenším trojnásobně

zvýšila, a hned nato se mu zdálo, že neváží vůbec nic. Pak jeho tělem otřásl prudký náraz. Neznámý ho opět otočil

kolem dokola, nyní ho však popadl výš, a tak na něm zůstal viset ohnutý v pase.

Než cesta skončila, došel Kerrigan k názoru, že ho někdo nese, a vzpomínka na podobné pocity, které zažíval, když ho

Lombo táhl přehozeného přes rameno džunglí Saporcie, mu napověděla, kdo asi jeho tajemný zachránce je. Přejel prsty

po tvrdých kostěných plátech, které chránily Panquiho tělo, a potvrdil si svou domněnku.

Jejich pouť skončila o chviličku dříve, než se mladému Adeptovi znovu vrátil zrak, a on byl za to neskonale vděčný.

Lombo jej totiž usadil na kamennou lavici, která byla natolik vysoká, že se Kerrigan nohama nedotýkal země. Mladý

čaroděj se naklonil maličko dozadu a ucítil, že se opírá o hrubě opracované kameny. Soustředil se na to, aby opět

popadl dech. Když ho plíce konečně přestaly pálit otevřel oči a na okamžik si pomyslel, že je stále slepý, neboť

všechno, co spatřil, byly malé krůpěje světla.

Pak si uvědomil, že ta světla jsou pouliční lampy dole pod ním. Hluboko pod ním! Chytil se okraje lavice, která s ukázala

být římsou, lemující vrchol Tesákové pevnosti a zády se co nejvíce přitiskl ke studené kamenné stěně.

Kerrigan začal něco říkat, ale lehkost a klid, s jakým Lombo trůnil na římse po jeho boku, mu tak nějak vzal z úst

všechny hněvivé protesty, které se v nich nashromáždily. Panqui nepochybně věděl, kde se právě nacházejí, a

mladého čaroděje sem donesl úmyslně. Kerrigan se zhluboka nadechl a potom z plic pomaloučku vypustil vzduch.

Panqui přikývl. „Dýchat pomalu — dobré.“

Kerrigan se snažil dívat jen a jen na Lomba a nikoli dolů do hlubokánské propasti. „Děkuji, že jsi mě zachránil.“

„To Lombo práce — sledovat Kerrigan.“

„Ty jsi mě sledoval?“

Lombo mu věnoval tázavý pohled.

„Proč jsi to udělal?“ Šedá čarodějnice. Xleniki.“

„Sledoval jsi mě celou noc?“

Netvor přikývl, ukázal na věž, v níž byl Kerrigan ubytován, pak na místo konání oslav a nakonec pohybem prstu

naznačil klikatou trasu, po které se mladý čaroděj ubíral městskými ulicemi. „Domov. Pouť. Past.“

Kerrigan překvapeně zamrkal. „Ty jsi věděl, že jdu přímo do pasti?“

„Muž Kerrigan pozorovat dřív už. Kerrigan nachytat se.“ Lombo pokrčil rameny. „Ostatní připravit past.“

„A ty jsi jim v tom nezabránil?“ Spodní ret mladého čaroděje se začal chvět. V tom okamžiku ucítil každičkou modřinu,

kterou na těle měl. „Proč jsi jim v tom nezabránil?“

Lombo hrdě zvedl bradu. „Lombo lovec. Ne pytlák.“

Lovec a ne pytlák? Lombova slova zatepala Kerriganovi ve spáncích. Nejprve mu připadala směšná, ale potom mu

začal mlhavě docházet jejich skutečný smysl. „Nezabránil jsi jim v tom, protože mě lovili, že ano? Já byl jejich kořist a ty

ses nechtěl vměšovat do jejich, ehm, honitby.“

Panqui vážně přikývl.

„Tak proč jsi zasáhl potom?“

„Kerrigan - ne kořist.“

Adept zavřel oči. Ještě jednou si v hlavě přehrál poslední události. Trvalo mu pouhou chviličku, než si uvědomil, co se

stalo. Do doby, než se začal útočníkům bránit choval se přesně tak, jak se správná kořist chovat má. Byl jako jelen, na

kterého ze všech stran dotírá vlčí smečka. Ale když jsem jim to začal vracet… „Vykouzlil jsem světlo…“

Lombo se usmál a předvedl mladému čarodějovi řadu zažloutlých tesáků a zahnutých zubů. „Kořist umřít brzy. Kořist

nemít přítel. Ale když to být přítel — Lombo pomoci. Zachránit Kerrigan.“

Mladý čaroděj znovu otevřel oči. Navzdory tomu, že zachránil život Xlenikimu, nechal by ho Lombo stejně klidně umřít,

pokud by se choval jako kořist. Kdybych byl příliš hloupý, abych žil, dovolil by jim Lombo, aby mě zabili. Dávalo to

jakýsi zvrácený smysl a Kerriganovi se najednou začalo zdát, že z tohoto Panquiho postoje slyší vzdálenou ozvěnu

věcí, kterým se jej snažila naučit Orla. Doma na Vilwanu, kde měl pro čarování dokonalé podmínky, mohl dokázat

zázraky. Ale tady venku, v krutém obyčejném světě, byl Kerrigan stále pouhým dítětem.

Zvedl ruku a s velkou opatrností se dotkl boule na své hlavě. „Au.“

Panqui přikývl. „Elfská magie.“

Mladý Adept začal vrtět hlavou, že ne, ale pouze do chvíle, než si to stačil lépe promyslet. „Ne, tentokrát ne,“ řekl

posléze. „Ať se ta modřina zahojí sama. Alespoň mi bude připomínat, abych se nechoval jako kořist.“

„Kerrigan moudrý.“

„Kerrigan se učí.“ Pokrčil rameny a pohlédl na svého strážce. „Nechtěl jsem je zabít. Žádného z nich.“

„Kerrigan hodný.“

„Ne, jen to není vrah.“ Mladý čaroděj se pomalu usmál. „Mým prvním popudem není zabíjet. Nedá se s tím nic dělat,

takový prostě jsem.“

„Mrtvé nedat do pořádek už.“

„No, rozhodně to neumí žádné z kouzel, která znám.“ Adeptův úsměv se rozšířil. „A stejně tak mi žádné z mých

zaklínadel neumožňuje létat. Takže jestli se odtud budu chtít dostat – a já budu – tak mě čekají velké problémy.“

Panqui otevřel ústa ve vlčím úsměšku. „Lombo dostat ty dolů. Vlez Lombo na záda, Kerrigan. My jít domů teď.“