Rezistencia (CZ) 2012 38. kapitola

KAPITOLA 38

Pomalu se vracím do domu Eatonových, dávám si na čas. Pokouším se
vzpomenout si, co mi máma řekla, když mě vytáhla z té nádrže. Něco
o tom, že hned od začátku sledovala vlaky. Nevédéla jsem, co budu dělat,
když jsem tě našla. Ale byla jsem rozhodnutá tě zachránit.
Čím víc se k tomu ale vracím, tím víc slyším v její větě jiný význam.
Nevěděla jsem, co budu dělat, když jsem tě našla. Jako by říkala: Nevěděla
jsem, jak současně zachránit tebe i soubor s informacemi. Ale byla jsem
rozhodnutá tě zachránit.
Zavrtím hlavou. Opravdu to tak bylo, nebo jen manipuluju vlastní pamětí
na základě toho, co jsem se dozvěděla od Marcuse? Neexistuje způsob,
jak to zjistit. Ted se můžu rozhodnout jenom mezi tím, jestli budu
Marcusovi věřit, nebo ne.
Ano, choval se v životě krůtě, nelidsky, ale to neznamená, že se naše
společnost dělí na ty „dobré“ a na ty „zlé“. Krutý člověk nemusí být podvodník
a statečný člověk se nemusí chovat přívětivě. Marcus není ani dobrý,
ani špatný, ale obojí.
Ačkoli zlo v něm zřejmě převažuje.
To ale neznamená, že lže.
V ulici před sebou spatřím oranžovou zář ohně. Postrašeně přidám do
kroku. Pak uvidím, že oheň plane z plechových mís velkých jako člověk,
které jsou rozmístěné po chodníku. Mezi nimi se sešli Neohrožení a odpadlíci.
Obě skupiny od sebe odděluje úzký pás dlažby. A před nimi stojí
Evelyn, Tori, Harrison a Tobias. V pravé části chumlu vzápětí spatřím
Christinu, Uriaha, Lynn, Zeka a Shaunu.
„Kdes byla?“ zeptá se Christina. „Hledali jsme tě všude možně.“
„Sla jsem se projít. Co se děje?“
„Konečně nám hodlaj říct, co se bude dít,“ vysvětlí Uriah dychtivě.
„Aha,“ zamumlám.
Evelyn zvedne ruce, obrátí je dlaněmi vzhůru a všichni odpadlíci ztichnou.
Jsou lépe vycvičení než Neohrožení, kterým trvá půl minuty, než se
utiší.
„Posledních několik týdnů jsme vymýšleli vhodnou strategii útoku
na Sečtělost,“ zahájí Evelyn svůj proslov klidným, melodickým hlasem.
„Rádi bychom vás s ní seznámili.“
Kývne na Tori, aby pokračovala. „Naše strategie není cílená, ale plošná.
Neexistuje způsob, jakým bychom zjistili, kdo ze Sečtělých Jeanine podporuje
a kdo ne. Je bezpečnější předpokládat, že ti, kdo s jejím jednáním
nesouhlasili, už základnu opustili.“
„Všichni víme, že síla Sečtělých nespočívá v jejich počtu, ale v informacích,
které mají,“ pokračuje pro změnu Evelyn. „Dokud budou mít tyto
informace k dispozici, budou nás dál ovládat, zvláště teď, když řadě z nás
implantovali simulační transmitéry. Už příliš dlouho zneužívají svých znalostí
k tomu, aby nás ovládali, už příliš dlouho jsme v jejich moci.“
Mezi odpadlíky se ozvou souhlasné výkřiky, které se rychle šíří i mezi
Neohrožené. Dav řičí, jako bychom představovali jediný organismus ovládaný
společným mozkem. Nevím, co si myslím, jak se cítím. I já se chci
na jednu stranu k jejich povyku připojit - a volat jako oni po vyhlazení
Sečtělých a všeho toho, co je jim drahé.
Podívám se na Tobiáše. Tváří se neutrálně a stojí ve stínu plápolajícího
ohně, kde na něj není téměř vidět. Zajímalo by mě, co si o tom myslí.
„Bohužel vám musím sdělit, že ti, které zasáhla střela s transmitérem,
tady budou muset zůstat,“ oznámí Tori. „V případě, že by došlo k aktivaci
simulace, by vás Sečtělí mohli použít jako zbraně proti nám.“
Ozve se několik nesouhlasných výkřiků, ale nezdá se, že by byl jejími
slovy někdo překvapen. Zřejmě už všichni dobře vědí, čeho je taková simulace
schopná.
Lynn zabručí a pohlédne na Uriaha. „Musíme zůstaň“
„Ty musíš zůstat,“ opraví ji Uriah.
„Tebe střelili taky,“ namítne Lynn. „Viděla jsem to.“
„Jo, ale já jsem Divergentní, pamatuješ?“ řekne Uriah. Lynn obrátí oči
v sloup a Uriah raději rychle pokračuje, aby si nemusel znovu vyslechnout
její konspirační teorii o Divergentních. „Stejně se vsadím, že to nikdo
nebude kontrolovat. Navíc šance, že by tě Jeanine aktivovala, jsou dost
mizivý. Bude jí jasný, že všichni, kdo byli naočkovaní transmitérama, se
invaze neúčastní.“
Lynn se zamračí a přemýšlí o tom. Když se Tori opět ujme slova, rozjasní
tvář - alespoň tak, jak je toho Lynn schopná.
„Všichni ostatní se rozdělí do skupin, a to tak, aby v každé byli jak
odpadlíci, tak Neohrožení. Nejpočetnější skupina pronikne na základnu
Sečtělých, aby to tam patro za patrem pročistila. Ostatní jednotky zamíří
rovnou do horních pater zneškodnit klíčové osoby. Každá skupina obdrží
dnes večer podrobné instrukce.“
„Útok proběhne ode dneška za tři dny,“ dodá Evelyn. „Dobře se na něj
připravte. Bude to nebezpečné a obtížné. Ale odpadlíci se s obtížemi umí
vypořádat
Na to odpadlíci zareagují souhlasným pokřikem. Jako by mi připomněli,
že my, Neohrožení, jsme ti sami lidé, kteří ještě před několika málo
týdny kritizovali Odevzdané za to, že zásobují odpadlíky potravinami a jinými
základními potřebami. Jak to, že se na to tak lehce zapomnělo?
„Stejně jako Neohrožení s nebezpečím
Kolem mě vylétnou pěsti do vzduchu a ozvou se nadšené výkřiky.
Cítím, jak mi v hlavě znějí jejich hlasy a na prsou mě zahřeje pocit triumfu,
který mě ponouká, abych se k nim také připojila.
Evelyn pronáší plamennou řeč, ale její výraz zůstává nevzrušený. Jako
by měla na tváři nasazenou masku.
„Pryč se Sečtělostí!“ zakřičí Tori a ostatní se k ní přidají. Rozdíly mezi
nimi v tu chvíli přestávají existovat. Máme společného nepřítele, ale dělá
to z nás automaticky přátele?
Všimnu si, že Tobias a Christina se jako jediní ke skandování nepřipojili.
„Není to správný,“ řekne Christina.
„Co tím myslíš?“ zeptá se Lynn, zatímco ostatní povykují. „Tys zapomněla,
co nám udělali? Jak nám tou svou simulací vymyli mozky a udělali
z nás náměsíčný vrahy? Jak jsme na jejich rozkaz povraždili všechny, kdo
v Odevzdanosti něco znamenali?“
„To ne,“ brání se Christina. „Já jen, že... vpadnout k nim na základnu
a všechny postřílet - neudělali snad oni to samý Odevzdaným?“
„Tohle je něco jinýho. Tohle není jako někoho zčistajasna a bezdůvodně
napadnout,“ rozčílí se Lynn a svraští čelo.
„Jo,“ připustí Christina. „Jo, já vím.“
Podívá se na mě. Nic neřeknu. Má pravdu - není to správné.
Vydám se k domu. Potřebuju mít klid.
Vejdu dovnitř a zamířím po schodech nahoru do Tobiasova pokoje.
Posadím se na postel a podívám se z okna. Odpadlíci a Neohrožení postávají
kolem ohňů, smějí se, mluví. Ale udržují si od sebe odstup. Pořád
mezi nimi existuje dělící čára, kterou není snadné překročit.
Můj pohled padne na Lynn, Uriaha a Chrisdnu. Uriah dělá, že chytá
plameny, ale máchá rukama tak rychle, že se nemůže spálit. Jeho úsměv
připomíná spíše grimasu pokřivenou zármutkem.
Po několika minutách uslyším na schodech kroky. Do pokoje vejde
Tobias, u dveří se zuje.
„Co se děje?“ zeptá se.
„Nic, vážně,“ řeknu. „Jenom jsem přemýšlela. Divím se, že odpadlíci
tak snadno souhlasili, že budou s Neohroženýma spolupracovat. Jako bysme
jim někdy prokázali nějakou laskavost.“
Stoupne si vedle mě k oknu a opře se o okenní rám.
„Jo, není to zrovna přirozený spojenectví,“ připustí. „Ale máme společnej
cíl.“
„Teď. Ale co až se naše cíle změní? Odpadlíci už žádný frakce nechtějí,
ale v tomhle s nima Neohrožení nesouhlasí.“
Tobias sevře rty do tenké linky. Najednou se mi vybaví, jak spolu Marcus
a Johanna kráčeli sadem - přesně takhle se Marcus zatvářil, když před
ní chtěl něco zatajit.
Zdědil Tobias ten výraz po otci? Nebo tím vyjadřuje něco jiného?
„Jsi v mý skupině,“ pronese. „Myslím během útoku. Doufám, že ti to
nevadí. Náš úkol bude dostat se k dozornám.“
Útok. Jestli se ho opravdu zúčastním, nebudu moct získat informace,
které Jeanine Odevzdaným ukradla. Musím si vybrat jedno, nebo druhé.
Tobias řekl, že vyřešit otázku Sečtělých je teď důležitější než se dozvědět
pravdu. A kdyby odpadlíkům neslíbil plnou kontrolu nad veškerými
daty, možná by měl pravdu. Ale takhle mi nedal na výběr. Musím Marcusovi
pomoct, i kdyby existovala jen nepatrná šance, že mluví pravdu. Musím
jít proti lidem, na kterých mi nejvíce záleží.
A právě teď musím lhát.
Propletu si prsty.
„Co je?“ zeptá se.
„Pořád ještě nedokážu sáhnout na pistoli.“ Zvednu k němu zrak.
„A potom, co se teď na jejich záldadně dělo...“ Odkašlu si. „...mi už nepřipadá
tak úžasný riskovat život.“
„Tris.“ Konečky prstů mě zlehka pohladí po tváři. „Nemusíš tam chodit.“
„Nechci vypadat jako zbabělec.“
„No tak.“ Zaklesne mi prsty pod čelist. Jeho dotek mě chladí. Přís
ně se na mě podívá. „Udělala jsi pro tuhle frakci víc než kdokoli jinej.
Ty...“
Povzdychne si a přitiskne čelo na mé.
„Nikoho statečnějšího jsem v životě nepotkal. Zůstaň tady. A dej se
do pořádku.“
Políbí mě a já mám pocit, že se ve mně opět všechno hroutí. Myslí si,
že zůstanu tady, a já přitom budu jednat proti němu, po boku jeho otce,
kterého nenávidí. Tahle lež - tahle lež je ta nejhorší, k jaké jsem se kdy odhodlala.
Nikdy ji nebudu moct vzít zpátky.
Když se od sebe odtáhneme, mám strach, že uslyší, jak roztřeseně dýchám.
Obrátím se k oknu.