Rezistencia (CZ) 2012 46. kapitola

KAPITOLA 46

Tori se s divokým výrazem postaví a obrátí se ke mně.
Zůstanu ochromeně stát.
Všechno nebezpečí, které jsem podstoupila, abych se sem dostala —
spiknout se s Marcusem, vypravit se k Mírumilovným požádat o pomoc,
přelézt po žebříku ve druhém patře nad zemí, zastřelit v simulaci sebe samotnou
- a všechno, co jsem tomu obětovala - svůj vztah s Tobiášem,
Fernandův život, své postavení mezi Neohroženými - to všechno bylo
k ničemu.
K ničemu.
V příštím okamžiku se otevřou skleněné dveře. Do místnosti se jako
doprostřed bitevního pole vřítí Tobias s Uriahem — Uriah se rozkašle, zřejmě
po tom jedu - ale už je dobojováno. Jeanine je mrtvá, Tori je vítěz a já
zrádce.
Tobias si málem zakopne o vlastní nohu, když mě uvidí. V půlce kroku
se zastaví. Oči se mu rozšíří údivem.
„Je to zrádce/4 informuje ho Tori. „Málem mě zastřelila, když Jeanine
bránila.“
„Cože?“ nechápe Uriah. „Tris, co se tady děje? Má pravdu? A co tady
vůbec děláš?“
Ale já upírám oči jen na Tobiáše. Projede mnou záchvěv naděje, ale ve
spojení s pocitem viny, že jsem Tobiáše zradila, to zvláštně zabolí. Tobias je
možná tvrdohlavý a hrdý, ale pořád ho se mnou něco pojí - možná mě vyslechne,
možná ještě je šance, že všechno, co jsem učinila, nebylo marné.
„Ty víš, proč tady jsem,“ řeknu tiše. „Nebo ne?“
Natáhnu k němu ruku s Toriinou pistolí. Mírně nejistým krokem ke
mně dojde a vezme si ji.
„Vedle v místnosti jsme našli Marcuse, chyceného v simulaci,“ řekne
Tobias. „Přišla jsi sem s ním.“
„Jo, přišla,“ přiznám se. Po ruce, do které měTori kousla, mi stéká krev.
„Věřil jsem ti,“ zavrčí. Celý se třese vzteky. „Já ti věřil, a tys dala přednost
jemu!"
„Ne.“ Zavrtím hlavou. „Něco mi řekl, a všechno, co mi pověděl Caleb,
všechno, co říkala Jeanine, když mě tady věznila, do sebe dokonale zapadlo.
A já jsem chtěla - musela - zjistit pravdu.“
„Pravdu.“ Odfrkne si. „Ty si myslíš, že lhář, zrádce a sociopat ti říká
pravdu?“
„Pravdu?“ vloží se do rozhovoru Tori. „O čem to mluvíte?“
Tobias a já na sebe zíráme. Jeho modré oči, které jsou obvykle tak
uvážlivé, ztvrdly na kámen. Jako by ze mě svlékaly vrstvu za vrstvou a snažily
se nějaké pravdy dopátrat.
„Myslím,“ řeknu, ale musím se odmlčet, abych nabrala dech. Nepřesvědčila
jsem ho. Selhala jsem a to, co teď řeknu, bude zřejmě to poslední,
co mě nechají říct, než mě zatknou.
„Myslím, že lhář jseš ty\“ řeknu roztřeseným hlasem. „Tvrdil jsi, že mě
miluješ, že mi věříš, že jsem vnímavější než běžnej člověk. A v první vteřině,
kdy je tvoje přesvědčení o mně, tvoje důvěra, tvoje láska podrobená
zkoušce, se to všechno rozpadne.“ Brečím, ale nestydím se za ty slzy, které
se mi lesknou na tvářích, ani za svůj zastřený hlas. „Takže jsi mi musel
lhát, když jsi mi to všechno říkal... musel, protože nevěřím, že by tvá láska
byla skutečně takhle nijaká.“
Přistoupím k němu blíž, takže nás od sebe dělí pouhé centimetry a nikdo
jiný mě neuslyší.
„Pořád jsem ta Tris, která by radši umřela, než aby tě měla zabít,“ zašeptám
a vzpomenu si na simulaci, kterou Jeanine zaútočila na Odevzdané,
a na to, jak jsem pod dlaní cítila údery jeho srdce. „Jsem přesně taková,
za jakou jsi mě měl. A právě teď ti říkám, že vím... vím, že tyhle informace
všechno změní. Všechno, co jsme kdy udělali, a všechno, k čemu se teprve
chystáme.“
Vpíjím se do něj očima, jako by jej ony mohly přesvědčit o pravdě,
když ne já. Ale není to možné. Odvrátí pohled. Nejsem si jistá, jestli mě
vůbec poslouchal.
„To stačí,“ řekne Tori. „Zaveďte ji dolů. Postavíme ji před soud spolu
s ostatními zločinci.“
Tobias se nepohne. Uriah mě vezme za paži a odvede mě od něj pryč,
zpátky přes laboratoř, přes místnost plnou světel, přes modrou chodbu.
Tam se k nám připojí Therese od odpadlíků. Podezřívavě si mě měří.
Vstoupíme do schodišťové šachty. Něco mě dloubne do boku. Když se
tam podívám, uvidím ruličku obvazu, který mi Uriah podává. Vezmu si ji
a pokusím se na něj vděčně usmát, ale nepodaří se mi to.
Za chůze si ránu na ruce pevně omotám. Překračuju mrtvá těla a snažím
se jim nedívat do tváří. Uriah mě vezme za loket, abych nespadla. Obvázání
rány mou bolest neztiší, ale cítím se trochu lépe. I díky tomu, že
aspoň Uriah mě nedokáže nenávidět.
Lhostejnost Neohrožených k dosaženému věku mi asi poprvé nepřipadá
jako příležitost, ale jako věc, která mě odsoudí. Nebudou říkat: yyAle
vzdyt je ješté mladá. Nechala si poplést hlavu. “ Budou naopak tvrdit: „ Už je
dospělá a sama se tak rozhodla. “
Ano, v tom s nimi souhlasím. Rozhodla jsem se. Rozhodla jsem se pro
matku a otce a pro to, za co bojovali.
+++
Sejít ze schodů je snazší, než je bylo vyšlapat nahoru. Teprve v pátém patře
mi dojde, že míříme do vestibulu v přízemí.
„Dej mi svou pistoli, Uriahu,“ vybídne jej Therese. ,Aspoň někdo
z nás by měl být schopen zneškodnit případné agresory, což bys ty udělal
asi těžko, když ji podpíráš.“
Uriah jí bez námitek podá svůj revolver. Zamračím se - Therese přece
pistoli má, tak proč chce ještě jednu po Uriahovi? Ale nechám to plavat.
Už tak mám dost problémů.
Sejdeme do přízemí a projdeme kolem prostorné zasedací místnosti
plné lidí v černobílém oblečení. Na okamžik se zastavím, abych si je prohlédla.
Někteří utvořili malé skupinky, opírají se jeden o druhého a po
tvářích jim tečou slzy. Jiní jsou sami, opírají se o zeď nebo sedí někde
v koutě, a v očích mají prázdný výraz nebo jimi nepřítomně civí kamsi
do dálky.
„Tolik jsme jich museli zastřelit,“ zamumlá Uriah a stiskne mi paži.
„Museli jsme, jinak bysme se ani nedostali dovnitř.“
„Já vím,“ řeknu.
Na pravé straně místnosti zahlédnu Christininu sestru a matku, jak se
k sobě choulí. A nalevo mladého muže s tmavými vlasy, které se ve světle
zářivek lesknou — Peter. Jednu ruku má položenou na rameni starší ženy,
ve které poznám jeho matku.
„Co ten tady dělá?“ zeptám se.
„Náš malej poseroutka dorazil, až když byla všechna práce udělaná,“
vysvětlí Uriah. „Slyšel jsem, že mu zabili otce. Ale matka se docela drží.“
Peter se ohlédne přes rameno a naše pohledy se na okamžik setkají. Pokusím
se ze sebe vydolovat nějakou lítost ke člověku, který mi zachránil
život. Ale přestože už k němu necítím nenávist jako dřív, žádného soustrastného
projevu nejsem schopná.
„Co vám tak dlouho trvá?“ ozve se Therese. „Jdeme.“
Dojdeme do vstupní haly, kde jsem se kdysi vrhla Calebovi kolem
krku. Po zemi se válí kusy obřího Jeaninina portrétu. Ve vzduchu je cí
tit dým, který se soustředí kolem bývalých regálů s knihami. Shořely
na prach. Podlahu pokrývají části rozbitých počítačů. Jediný nezůstal
v kuse.
Uprostřed vestibulu sedí v řadách Sečtělí, kterým se nepodařilo utéct,
a zrádci z Neohroženosti, kteří útok přežili. Prohlížím si jejich tváře, jako
bych v nich chtěla spatřit něco povědomého. Docela vzadu sedí s omráčeným
výrazem Caleb. Odvrátím pohled.
„Tris!“ zavolá někdo. Christina. Sedí v přední části haly vedle Cary.
Nohu má pevně obvázanou nějakou látkou. Kývne na mě a já si k nim
přisednu.
„Podařilo se vám to?“ zeptá se tiše.
Zavrtím hlavou.
Povzdechne si a jednou rukou mě obejme kolem ramen. V jejím gestu
je tolik útěchy, že se málem rozbrečím. Ale Christina a já nejsme lidi,
kteří spolu brečí; jsme lidi, kteří společně bojují. A tak své slzy zadržím.
„Vedle jsem viděla tvou mámu a sestru,“ řeknu.
„Jo, já taky,“ odpoví. „Všichni z mé rodiny jsou v pořádku.“
,Aspoň že tak. Co dělá noha?“
„Jde to. Cara řekla, že to bude dobrý. Ani to moc nekrvácí. Jedna
ze zdravotních sester si nacpala do kapes nějaký léky, dezinfekci a obvazy,
než ji sem odvedli, takže to zas tak strašně nebolí,“ vysvětluje Christina.
Cara mezitím začala prohlížet zraněnou ruku člověka vedle ní. „Kde
je Marcus?“
„Nevím,“ přiznám. „Museli jsme se rozdělit. Měl by tady někde být.
Ledaže by ho zabili nebo něco.“
„Upřímně řečeno by mě to nijak zvlášť nepřekvapilo,“ řekne Christina.
V hale vládne chaos - lidé přibíhají a odbíhají, odpadlíci, kteří dohlíží
na pořádek, se střídají, mezi nás přibývají další Sečtělí v modrých šatech
- ale postupně se všechno uklidní. A pak jej spatřím: dveřmi ze schodišťové
šachty vstoupí do haly Tobias.
Silně si skousnu ret a snažím se nemyslet, nepoddávat se mrazivému
pocitu, který se mi šíří kolem srdce, nevnímat tíhu závaží, které mi dosedá
na hlavu. Nenávidí mě. Nevěří mi.
Christina si mě k sobě pevněji přitiskne, když kolem nás Tobias prochází,
aniž by mi věnoval pohled. Ohlédnu se za ním. Zastaví se vedle
Caleba, popadne ho za paži a smýkne s ním, aby se postavil. Caleb se chvíli
kroutí, ale není ani z poloviny tak silný jako Tobias a z jeho sevření se
nevymaní.
„Co je?“ vyhrkne zděšeně. „Co po mně chceš?“
„Chci, abys vyřadil z provozu bezpečnostní systém tý laboratoře,“ řekne
Tobias s pohledem upřeným jinam. „Aby se mohli odpadlíci dostat
k jejímu počítači.“
A zničit ho, pomyslím si. Srdce mi ještě víc ztěžkne. A to jsem si myslela,
že už to víc nejde. Tobias s Calebem zmizí ve schodišťové šachtě.
Christina se vedle mě sesune, já se zhroutím proti ní. Navzájem se
podpíráme.
„Jeanine aktivovala Neohroženým všechny transmitéry,“ vypadne z ní.
„Asi před deseti minutama přepadli Neohrožení pod vlivem simulace skupinu
odpadlíků, kteří se zdrželi v Odevzdanosti a teď sem mířili. Myslím,
že odpadlíci vyhráli, i když nevím, jestli se tomu dá říkat vítězství, když
postřílíš skupinu lidí s vymytýma mozkama.“
„Jo.“ Není k tomu co dodat. Zdá se, že si to taky uvědomila.
„Co se vlastně stalo potom, kdy jste s Marcusem odešli?“ zeptá se.
Popíšu jí modrou chodbu se dvěma dveřmi a simulaci, ve které jsem se
ocitla v tréninkové místnosti Neohrožených a musela zastřelit sebe samotnou.
O halucinaci s Willem se nezmíním.
„Počkat,“ řekne. „Byla to simulace? Bez transmitéru?“
Svraštím čelo. Ani mě nenapadlo se tím zabývat. Zvláště ne tam. „Když
je ta laboratoř schopna identifikovat lidi, možná má o každým dost informací
na to, aby navodila odpovídající simulační prostředí.“
Přijít na kloub mechanismu, kterým Jeanine svou laboratoř zabezpečila,
se mi teď jeví jako nepodstatné. Ale aspoň mě to zaměstná a mám
z toho dobrý pocit, že můžu přemýšlet o novém problému, když už jsem
nezvládla vyřešit ten ze všech nej důležitější.
Christina se narovná. Možná se i ona cítí podobně.
„Nebo byl transmitér v tom jedu.“
To mě nenapadlo.
„Ale jak se přes to dostala Tori? Ta přece není Divergentní.“
Nakloním hlavu. „To nevím.“
Možná je, pomyslím si. Její bratr taky byl a po tom, co se mu stalo, si to
možná jenom nechtěla připustit. Ani teď, když se situace změnila.
Zjistila jsem, že lidé nejsou nic než vrstvy tajemství naskládané na sebe.
Máte pocit, že je znáte, že jim rozumíte, ale jejich skutečné pohnutky zůstávají
skryté, uzamčené v jejich srdcích. A tak nikoho nikdy skutečně nepoznáte,
i když se někomu občas rozhodnete věřit.
„Co myslíš, že s náma udělají, až nás obviní?“ zeptá se mě Christina po
několika minutách ticha.
„Jako vážně?“
„Vypadám snad, že si dělám srandu?“
Koutkem oka se na ni podívám. „Myslím, že nás přinutí spořádat obrovskej
kus koláče a pak budem muset neuvěřitelně dlouho spát.“
Zasměje se. Snažím se k ní nepřipojit - vím, že když se zasměju, budu
se muset i rozbrečet.
+++
Někdo zařve. Přelétnu pohledem po lidech v hale, abych zjistila, odkud
se výkřik ozval.
„Lynn!“ Byl to Uriah. Rozběhne se ke dveřím, kterými prochází dvojice
Neohrožených s Lynn na improvizovaných nosítkách z police na knihy.
Je bledá — příliš bledá - drží se za břicho.
Vyskočím na nohy a vyrazím za ní, ale pušky dozorců mi po pár krocích
zatarasí cestu. Zvednu ruce nad hlavu a zůstanu stát.
Uriah přejde kolem houfu válečných zločinců a ukáže na přísně vyhlížející
ženu se šedými vlasy. „Vy. Pojďte sem.“
Zena se zvedne a opráší si kalhoty. Lehkým krokem dojde na okraj
skupiny zajatců a tázavě se na Uriaha podívá.
„Jste lékařka, že?“ zeptá se Uriah.
„Ano, jsem.“
„Tak se o ni postarejte!“ Zachmuří se. „Je zraněná.“
Lékařka přistoupí k Lynn a požádá nosiče, aby ji položili na zem. Pak
k nosítkům poklekne.
„Zlatíčko,“ osloví žena Lynn, „můžeš si položit ruce jinam?“
„Nemůžu,“ zasténá Lynn, „bolí to.“
„Já vím, že to bolí,“ řekne lékařka, „ale když ty ruce neposuneš, nebudu
se ti na to moct podívat.“
Uriah si klekne k Lynn z druhé strany a pomůže jí oddělat ruce z rány.
Lékařka jí rozepne košili. Kulka zanechala v kůži jen malou červenou dírku,
ale kolem ní se vytvořila něco jako velká modřina. Tak tmavou podlitinu
jsem ale nikdy neviděla.
Zena stiskne rty a já vím, že Lynn nepřežije.
„Pomozte jí!“ řekne Uriah. „Můžete jí pomoct, tak to udělejte!“
„Naopak,“ odvětí lékařka a obrátí k němu zrak. „Všechna patra nemocničního
oddělení jste zapálili. Nemůžu jí pomoct.“
„Jsou tady i jiný nemocnice!“ téměř na ni zařve. „Můžete si donést, co
potřebujete, a pomoct jí!“
„Její stav je příliš vážný,“ namítne doktorka klidně. „Kdybyste se nerozhodli
spálit všechno, co vám přišlo do cesty, mohla bych se o to pokusit,
ale ve stávající situaci by to bylo zbytečné.“
„Držte hubu!“ oboří se na ni Uriah a namíří na ni prstem. „Já jsem
vám žádnou nemocnici nezapálil! Je to moje kamarádka a já... já prostě...“
„Uri,“ hlesne Lynn. „Nech toho. Je pozdě.“
Uriah spustí ruce k tělu a vezme Lynn za ruku. Spodní ret se mu třese.
„Nemůžete na mě aspoň mířit odtam?“
Nechají mě jít. Doběhnu k Lynn a chytím ji za druhou ruku. Má ji
ulepenou od krve. Snažím se nevšímat si hlavní pušek, které mi míří na
hlavu, a soustředím se na Lynnin obličej, který mezitím zežloutl.
Jako by mě ani neviděla. Upírá pohled na Uriaha.
,.Aspoň jsem neumřela v tý simulaci,“ řekne zesláble.
„Neumřeš ani teď,“ prohlásí Uriah.
„Nebuď blázen,“ zamumlá. „Uri, poslouchej mě. Taky jsem ji milovala.
Vážně.“
„Koho jsi milovala?“ zeptá se zloměným hlasem.
„Marlene.“
„Jo, to my všichni,“ řekne Uriah.
„Ne, tak jsem to nemyslela.“ Zavrtí hlavou. Pak zavře oči.
Trvá to ještě několik minut, než její ruka v mé dlani ochabne. Položím
ji zpátky na její břicho a to stejné udělám i s druhou, kterou přiměju
Uriaha pustit. Otře si oči dřív, než mu z nich skápnou slzy. Naše pohledy
se střetnou nad jejím tělem.
„Měl bys to říct Shauně,“ navrhnu. „A Hectorovi.“
„Jo.“ Popotáhne a přitiskne dlaň na Lynninu tvář. Zajímalo by mě,
jestli je ještě teplá. Nechci se jí dotknout a zjistit, že není.
Vstanu a vrátím se k Christině.