Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 12. kapitola

Kapitola dvanáctá

Rezolut je přiměl vyrazit na další cestu za toho nejrannějšího rozbřesku, kdy se do tmavé modři oblohy začaly vkrádat

zlatavé a růžové odstíny. Havran vystřídal Willa nedlouho poté, co ho Sephi opustila. Stalo se to, když jí začal mladík

klást více zvědavých otázek, než na kolik sám odpovídal. Will se natáhl na své houni a probudil se jen ve chvíli, kdy

Sephi přesunula své lůžkoviny těsně k němu. Po zbytek noci spolu sdíleli přikrývku a mladík byl vděčný za příjemné

teplo jejího těla.

Rezolut je vyvedl z kamenité pláně a zamířil na jihovýchod. Vysvětlil svým společníkům, že hodlá dorazit do Stellinu

před příchodem tmy nebo alespoň najít nějakou chatrč, ve které by se mohli bránit. Řekl to všechno velmi věcně, se

svým příslovečným klidem, ale něco v jeho hlase donutilo Willa se zachvět.

Ráno již celkem pokročilo, když se před nimi objevily ohořelé trosky farmy. Zuhelnatělé klády se válely na jedné

hromadě kolem zachovalého kamenného komína. Zbylá okna byla jako prázdné vypálené oči v mršině zčernalého

lidského obydlí. Pětice čerstvých hrobů před domem napovídala, že záhuba zdejších obyvatel nezůstala bez

povšimnutí.

Důležitější než farma a hroby však bylo znamení, zanechané na velikém košatém dubu těsně za spálenou budovou. Za

ruce i za nohy k němu byl připoután řvoun — a další provaz měl omotaný kolem pasu. Podle stupně rozkladu se dalo

usuzovat, že je netvor mrtvý již několik dní, ale jeho totožnost byla dosud snadno rozpoznatelná.

A stejně snadno rozpoznatelná byla i značka na jeho kůži. Will si zakryl nos rukávem své kožené zbroje a přijel blíž k

mrtvému řvounovi, tak blízko, že zřetelně spatřil červy, hemžící se v rýhách, vyrytých do netvorova těla. Značka mu

připomněla vlčí stopu s výraznými špičatými drápy.

Rychle se vzdálil od páchnoucí mrtvoly. „Co je to?“

Rezolut pokrčil rameny a Havran zavrtěl hlavou.

„Už jsem takové značky viděla,“ ozvala se Sephi dutě. „Patří Zlaté vlčici. Buď zabila toho řvouna, aby pomstila smrt

všech těch lidí tady, nebo je naopak zavraždila sama a chce to svést na Aurolaňany.“

Havran ukázal zpátky na farmu. „Co hroby? Proč pohřbívat vlastní oběti?“

Pokrčila rameny. „Vím jen to, co někde zaslechl a pak mi pověděl můj strýček.“

„Na tom nesejde.“ Rezolut si pravou rukou zastínil oči. „Pořád se musíme dostat do Stellinu. Už tak jsme tady ztratili

příliš mnoho času.“

Cestou do městečka nalezli další dvě opuštěné farmy, ale už žádné hroby. Obě budovy byly vydrancovány, ne však

spáleny a vykazovaly hojné známky přítomnosti řvounů. Will si prohlédl jejich stopy a mezi nimi objevil též otisky

vylaenů a drápatých pracek sněhodrápů. Ačkoli jej předchozí události zbavily všech pochyb o jejich přítomnosti, přece

ho znepokojovalo množství aurolanských příšer, které se toulaly po okolí.

Když to řekl nahlas, vysloužil si jen Rezolutovo zamračení a jeho pobídku, aby všichni jeli ještě rychleji. Ačkoli

cestovali povětšinou mlčky a dosti svižným tempem, spatřili Stellin až v době, kdy již paprsky zapadajícího slunce

natahovaly jejich stíny směrem k městečku. Will považoval za špatné znamení, že ohně na cestě nahradily řady

zašpičatělých kůlů dostatečně ostrých a dlouhých, aby probodly koně. Za nimi, pod ochranou palisády z hlíny a

vrbových prutů, mávala trojice mužů v roztrhaných brněních vidlemi a kosami.

Jeden z vesničanů vystoupil z úkrytu a postavil se jim do cesty. Ukázalo se, že má dokonce meč — a právě na jeho jílec

položil ruku. „Zmizte!“

Rezolut prudce zarazil koně a seskočil ze sedla. Jeho kroužková zbroj zacinkala, když dvěma rychlými kroky přistoupil k

ozbrojenému muži. Farmář se pokusil tasit meč, ale Vorquelf jej chytil za zápěstí dřív, než zbraň stačila opustit pochvu.

Rezolut mu divokým trhnutím zkroutil paži a muž s bolestným zaúpěním klesl na kolena.

„Hloupé štěně. Na tomhle místě nezastavíš vůbec nic.“ Vorquelf opovržlivě mávl rukou směrem k zašpičatělým kůlům „Možná by vás to ochránilo před jízdou, ale řvouni, ti po vás půjdou pěšky. Proklouznou mezi kůly jako nic. A

sněhodrápi je jednoduše přeskočí a otevřou tě od krku po slabiny ještě než se znovu dotknou země.“

Jeden ze dvou zbylých mužů se pohnul, aby pomohl kamarádovi, ale Havran popohnal koně kupředu. Najednou držel v

ruce luk s nataženou tětivou a šíp výhružně ukazoval na odvážlivce. „Nechci, aby se z tvého dalšího kroku stal tvůj

poslední.“

V tom okamžiku se farmář zastavil, ve tváři se mu zračila hrůza. „Jenom se snažíme ochránit naše rodiny.“

„Jak!?“ vyštěkl Rezolut na nebohého muže, který před ním dosud klečel na kolenou. „Tím, že budete vyhánět každého

příchozího? Myslíte si snad, že když si to s námi řvouni vyřídí tady, tak je přejde chuť vtrhnout k vám do města?

Myslíte, že se jim pak už nebude chtít?“ Ještě více zkroutil farmářovu ruku. „Tak myslíte si to nebo ne!?“

„Rezolute, tím ničemu nepomůžeš.“

Vorquelf přikývl na souhlas s Havranovou poznámkou a pustil mužovo zápěstí. Neodpustil si přitom ovšem pořádné

škubnutí, které farmáře povalilo tváří přímo na cestu. „Kde se všichni shromáždili?“

„U Králíka a Kotce.“

„Potom tam tedy pojedeme i my. Kolik tu celkem máte stanovišť, jako je tohle?“

Povalený muž se vydrápal na kolena a zatnul pěst. „Ještě tři další. Jedno v každém směru.“

Rezolut prošel kolem nanicovaté bariéry a vytrhal dost kůlů, aby mohli jejich koně svobodně projet. „Vy dva jděte ke

dvěma nejbližším, k tomu poslednímu pošlete běžce. Ať všichni na svých stanovištích rozdělají z těch jejich párátek

ohně a pak se stáhnou do středu města. Postavte hlídky na nejvyšší střechy, aby sledovaly, co se u těch ohňů děje.

Tak dělejte! Běžte!“

Vorquelf provedl svého koně trhlinou, pak se opět vyhoupl do sedla. Před hospodou znovu sesedl a pěstí zabušil na

dveře. Z výkřiků a ječení, které se začalo ozývat zevnitř, vyrozuměli, že je místní mají za Aurolaňany a Vorquelfovu pěst

za beranidlo. Přesto však kdosi odsunul stůl a otevřel jim dveře.

Rezolut vpochodoval dovnitř a za ním v těsném závěsu Sephi, Will a Havran. „Kdo tomu tady velí?“

Člověk u krbu vystoupil kupředu, mladík v něm ihned poznal Quinta, toho, který jim před několika dny bránil ve vjezdu

do městečka. Lidé, kteří se shromáždili v šenku, se dívali z muže na Vorquelfa a pak zase zpátky. „Já. Vzpomínám si na

vás. Není tady pro vás místo. Měli jste zůstat v horách.“

Nějaké dítě začalo plakat a přitisklo se k matčiným sukním. Will přímo cítil, jak se strach v přeplněném šenku rychle

mění v nenávist. Rezolut se narovnal do celé své nemalé výšky a proužkem bílých vlasů se otřel o strop. Ihned začalo

vyděšeně vzlykat několik dalších dětí a též nejeden dospělý raději odvrátil zrak.

Havran udělal krok kupředu. „Poslouchejte mě. Nejsme v horách. Jsme tady, jak jste si možná všimli. V horách jsme

pobili řvouny, kteří přepadli tuto dívku a její společníky. Rezolut a já jsme strávili značnou část svých životů zabíjením

řvounů. Můžeme vám pomoci, ale potřebujeme vědět, kolik nepřátel proti nám stojí a odkud všichni přicházejí.“

Asi tucet hlasů začalo mluvit najednou, pak však Quintus vztekle roztříštil kameninový džbánek o krb a střepy se

rozlétly po šenku. „Přicházejí ze všech stran. Ti lidé kolem, to jsou ti šťastní, kteří se stihli dostat do města, když se

doslechli o vypálených farmách. A méně šťastní, na které řvouni zaútočili, jsou v prvním patře — tedy ti přeživší. Ty

stvůry nám odehnaly všechen dobytek. Dotírají ve smečkách a v každé jich je alespoň tucet, spíš víc. Stahují kolem nás

smyčku, tohle přesně dělají.“

Havran přikývl. „Měli byste většinu těchto lidí odvést nahoru a s nimi taky pár ozbrojenců. Kdyby řvouni vylezli na

střechu a začali si prolamovat cestu dolů, měl by tam být někdo, kdo je zastaví. Ale tvoji nejlepší lidé musí zůstat tady,

protože právě tady dojde k nejtěžšímu boji. A my… Máme s sebou koně. Musíme je ustájit.“

Quintus zamhouřil oči. „Stáje jsou jen vaše.“ Will cítil, jak mu dolů po zádech sjíždí mráz. V mužově hlase bylo něco, co

již nesčetněkrát slyšel v hlasech bezdomovců. Ti lidé dobře věděli, že umírají, a jedinou věcí, která jim zbývala, byla

jakási pochybná iluze důstojnosti. Tak nějak se asi právě cítil Quintus a nebylo divu, neboť Stellin, městečko farmářů,

se náhle dostal do situace, kdy mu mohli pomoci jedině válečníci.

Havran pomalu přikývl. „Rozumím. Ale dívku necháme tady.“

„Prosím! Nechte mě jít s vámi!“

Havran zavrtěl hlavou. „Tady máš alespoň naději na přežití.“

„Jen pro vaši informaci,“ vložil se do rozhovoru Rezolut. „Ty vaše kůly právě teď hoří, aby mohly hlídky včas odhalit

blížící se nepřátele. Když budete mít štěstí, tak je ty ohně odradí od útoku.“ Popadl Willa za ramena a prudce ho otočil

tváří ke dveřím, pak mu uštědřil pořádný šťouchanec do zad. „Hni sebou, chlapče. Jdeme do stájí.“

Will se už už začal otáčet, aby řekl Sephi sbohem, když tu mu Rezolut zakryl výhled. Mladík raději vyšel z hospody a

vzal svého koně za uzdu. Jemně za ní zatahal, přiměl ho se otočit a pak se ujal rovněž náhradních zvířat.

Střelil pohledem po Havranovi, vedoucímu jeho vlastního koně i klisnu, na níž předtím jela Sephi. „Všichni tam uvnitř

zemřou, že ano?“

„Doufám, že ne.“

„Tak proč jsme tam museli nechávat Sephi?“

„To proto, chlapče, že jsou její šance na přežití v hospodě o dost vyšší než naše ve stájích.“

Will vzhlédl k Rezolutovi. „Když jsou stáje smrtící past, tak proč tam jdeme?“

„Jestli zůstaneme v hospodě, přijdeme o koně a nikdy se nedostaneme do Pevnosti Drakonis. Když se po okolí toulá

tolik řvounů, že se nebojí napadat farmy, tak se odtud pěšky nevyhrabeme.“ Vorquelf je vedl kolem hospody ke stájím,

které se schovávaly za ní. „Tam uvnitř zavládne hrozná panika a zmatek, což je dost velký problém. Zabíjení není

záležitost, které by byla panika ku prospěchu.“

Will otevřel dveře do stájí. Budova vypadala celkem bytelně, ačkoli několik prken dostatečně nepřiléhalo nebo

scházelo úplně. Měla tvar obdélníku a kromě přízemí měla ještě jedno podlaží, které sloužilo jako seník. Právě tam nahoře spatřil mladík dvířka, jimiž se seno nejspíš přehazovalo. Ta, spolu s širokými dveřmi v přízemí, představovala

pravděpodobně jediné přístupové cesty do budovy. Deset z celkového tuctu stání zelo prázdnotou. V jednom ze

zbylých byly uskladněny rozmanité nástroje a rozbitý trakař, ve druhém odpočíval se svěšenou hlavou starý unavený

valach.

Rezolut prozkoumal stáje a pak zavrtěl hlavou. „Odveď koně do stání, chlapče. Ale náklad z nich nesundávej.“

„Ale to pro ně nebude vůbec pohodlné, když budou stát celou noc naložení. Přece… Přece jsi mě to sám učil, že ano?“

Vorquelf zamhouřil oči tak, že z nich zbyly jen malinkaté štěrbinky. „Chlapče, jestli tu ráno ještě nějakým zázrakem

budeme, tak je necháme odpočinout. Spíš si ale myslím, že na nich budou tou dobou hodovat řvouni. A když

dostaneme příležitost k útěku, tak je přece nebudeme znovu sedlat a nakládat na ně naše věci, co říkáš?“

„Příležitost k útěku?“ Will odvedl svého koně do stání a zavřel ho v něm. „Ale potom bychom tu museli nechat Sephi.“

Havran vylezl po žebříku do horního podlaží a obklopen senem si klekl na samém jeho kraji. „O útěk se budeme moci

pokusit jedině tehdy, jestli útočníci zapálí město nebo budou natolik zaneprázdněni drancováním, že nám přestanou

věnovat pozornost.“ O kousek se přesunul a na malou škvírku otevřel horní dveře. „Ohně skutečně zapálili. Ale

vypadá to, že svoje stanoviště nikdo z nich neopustil.“

Rezolut zavřel svého koně ve stání a zavrčel: „Hlupáci. Udělali by lépe, kdyby mě poslechli. Za jediný den jsem zabil víc

řvounů, než jich oni uvidí za celý život.“

Starší muž se zasmál. „A uposlechl bys snad ty jejich rad, kdybys byl v jejich situaci?“

„Kdyby měli v něčem lepší znalosti než já, pak ano.“

Will se pousmál. „Chceš snad říci, že existuje něco, o čem nevíš všechno?“

„Nesnaž se být vtipný, chlapče. Vím toho o čemkoli daleko víc než ty.“

„Tak potom mi pověz, proč Chytrina útočí na Stellin.“

Rezolutovi ztvrdly rysy. „Neumím číst její myšlenky, chlapče. Třeba to je jen nějaký její rozmar. Útokem na Stellin toho

mnoho nezíská, snad jen vyvolá v obyvatelích Alcidy strach. Třeba se najdou lidé, kteří si řeknou, že je král Augustus

nedokáže ochránit. Propuknou nepokoje. Možná, že chce, aby král poslal své jednotky sem na západ, zatímco ona něco

podnikne na docela jiném místě. Na ničem z toho ale nezáleží. Podstatné je, že jsou její vojáci tady a že se s nimi musíme

vypořádat.“

Nelidský a náhle utnutý výkřik, který se zařízl do klidného raného večera, zabránil Willovi v ostrém odseknutí. Nikdy v

životě ještě nic podobného neslyšel. Po mladíkových zádech přejel mráz a zalezl mu dokonce pod kůži. Uhnízdil se až v

morku kostí jako černý led. „Co to bylo? Sněhodráp? Vylaen?“

Rezolut zavrtěl hlavou. „Jenom umírající farmář. Ozvalo se to z jihu. To znamená, že cestou k hospodě budou muset

projít kolem stájí.“

Will se rozběhl ke dveřím a začal je zavírat.

„Nech malou skulinku.“

„Proč?“

Rezolut odvedl dalšího koně do stání. „Kdybys byl vojenským velitelem a objevil budovu se zavřenými dveřmi, co bys

udělal?“

Mladík, vedoucí naloženého koně ke stání, jen pokrčil rameny. „Otevřel bych je. Poslal dovnitř průzkumnou skupinu.“

„A kdyby byly otevřené?“

„Tak zvěda. Jednoho.“

Rezolut přikývl. „Správně, chlapče. A co až by se ten tvůj zvěd nevrátil?“

Will se začal usmívat. „Poslal bych dva další, které bychom také tiše zabili. A pak bych se jich rozhodl vyslat víc.“

„Víc na zabití.“ Rezolut začal od sebe oddělovat náhradní koně a směrovat je do jednotlivých stání. „Havrane? Vidíš

je?“

„Schází mi tvé oči, příteli, ale ano, vidím. Jsou ještě daleko.“ Havran se postavil a protáhl se. „Útočí, ještě než se úplně

setmělo — to je od nich hloupé. Nejspíš nečekají, že tady narazí na vážnější odpor.“

Rezolut ukázal zuby v ryze dravčím úsměvu. „Jejich chyba.“ Z kolíčku na stěně sundal kotouč provazu a hodil ho

Willovi.

„Přivaž ho k patě tohohle sloupku a pak ho natáhni až k tomu, u kterého budeš stát. Zatím ho nech volně ležet. Napneš

ho, až přijde čas a jeho konec okamžitě přivážeš.“

Will popadl lano a přikývl. „Zatahám za provaz, až sem vpadnou a oni klopýtnou, to je mi jasné. Ale proč ho musím

přivazovat? Udržel bych ho, určitě.“

„Ne, chlapče, neudržel. Navíc je to úplně jedno. Budeš mít plné ruce práce se zabíjením těch, kteří upadnou.“ Vorquelf

přistoupil k jednomu z koní, sáhl do sedlového vaku a vytáhl z něj dlouhé nože, které vzal v horách mrtvým řvounům.

Dva nechal poblíž kůlu, u kterého měl stát Will, další položil na podlahu nebo na police tak, aby byly snadno

dosažitelné.

„Smím se tě na něco zeptat, Rezolute?“

„Jen do toho, Wille.“

„Havran má meč. Ty ne. Proč?“

„Mám mu říci pravdu, Havrane?“ zavrčel Vorquelf.

„Snad jen její část, ale rychle.“

Kratičký okamžik ticha, který následoval po Havranově odpovědi, přerušilo hlasité bušení něčích pěstí na dveře

hospody. Kdosi se dožadoval, aby byl vpuštěn dovnitř, a svá slova, pronášená stále pronikavějším hlasem, prokládal

peprnými nadávkami. Pak se ozval zlověstný syčivý zvuk a začal rychle nabírat na hlasitosti. Venku vzplanulo cosi

oslnivě zeleného, orámovalo Havranovu postavu smaragdovým světlem a zvolna pohaslo. Řev a nadávky ustaly.

Rezolut přistoupil k Willovi. „Havran ti dá znamení, kdy máš natáhnout ten provaz. Až se řvouni svalí, tak prostě jen

sekej a bodej. A buď rychlý. Velmi rychlý.“

„Budu. Rychlý a mrštný.“

Vorquelf zamyšleně přikývl. „Důvod, proč používám dlouhé nože, je ten, že touto zbraní jsem skolil prvního řvouna.

Stalo se to na Vorquellynu a byl jsem tehdy ještě mladší než ty. Dlouhý nůž se mi osvědčil a zatím jsem na žádnou lepší

zbraň nenarazil. Když se ti podaří najít něco účinnějšího, tak mi dej vědět.“

Ze tmy se na ně shora snesl Havranův šepot. „Připravte se, přátelé. Tohle bude buďto nejdelší noc našich životů nebo

taky noc poslední. Každopádně, když budeme v jejím průběhu zabíjet Aurolaňany, tak to bude skvěle využitý čas.“