Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 38. kapitola

Kapitola třicátá osmá

Drak zemřel krátce po poledni. Pevnostní kavalerie pod velením prince Augusta neustálými útoky dotírala na zadní

stráž aurolanského vojska, Chytrina však nedovolila, aby se její ústup změnil v bezhlavý útěk. Na křídlech své armády

rozmístila vylaeny a temeryxe, a tak hrozba obklíčení donutila prince ustát v pobíjení řvounských oddílů a stáhnout se

do bezpečné vzdálenosti. Jiným jezdcům se zatím podařilo zahnat stráže od drakonely, zbraně samotné se zmocnila malá

skupinka kavaleristů z Naliserra. Augustovi lidé ztěžovali nepříteli ústup v lesích i na severní cestě ještě celé dvě

hodiny, a pak se vrátili do pevnosti.

V té době již naše flotila definitivně rozdrtila aurolanskou a dovolila vplout do přístavu transportním lodím z jihu.

Přepravovaly tři známé elitní jednotky - Orioské průzkumníky, Muroské těžké stráže a Sebcijskou lehkou pěchotu. Byly

vyslány, aby prolomily obklíčení pevnosti, i opožděný příchod těchto posil však představoval událost více než

vítanou.

Hledal jsem Leigha, abych se mu omluvil za to, co jsem udělal. Zamířil jsem na stejnou ošetřovnu, kde jsem ho objevil

včera. Byla přeplněna zraněnými, někteří z nich zírali skelnýma očima do nicoty, jiní cosi vykřikovali pronikavými

nelidskými hlasy plnými bolesti. Těla se válela všude. Zranění mě chytali za nohy, když jsem kolem nich procházel,

snad si mě pletli se svými přáteli, nevím. Vyklouzl jsem z jejich sevření a pokračoval v hledání.

Našel jsem Leigha v tomtéž malém pokoji, co i předchozí den. Jen jsem ho letmo zahlédl otevřenými dveřmi. Seděl na

lůžku a chvěl se - alespoň jsem doufal, že se jen chvěje, že nestrádá horečkou, jíž mohl vyléčit jedině Temmer. Byl

zahalen do šedých přikrývek, které zdůrazňovaly bledost jeho kůže. Seděl tam, kolébal se ze strany na stranu, k hrudi si

tiskl klacík a mazlil se s ním jako by to byl jeho meč. Mluvil k němu.

Chtěl jsem vstoupit dovnitř, zastavila mě však asi ruka, která sevřela mé zápěstí. Otočil jsem se. Jilandessa, k smrti

unavená a potřísněná krví, pomalu zavrtěla hlavou. „Tam nesmíš."

„Ale Leigh..." „Po fyzické stránce je v pořádku, Hawkinsi." Elfka na okamžik sklopila oči. „Jsou tu však rány, které já vyléčit nedokáži.

Jedině čas."

„Možná bych mohl-"

„Ne, Hawkinsi. Setkání s tebou by mu právě teď nepomohlo." Stiskla má ramena. „Musíš mu dát čas..."

Její slova, byť vlídná a soucitná, zanechala v mém nitru prázdnotu. Stejně jako každého majitele Temmeru zlomila i

Leigha jeho poslední bitva. Věděl jsem to, a přesto jsem si vyčítal, že za to mohu já. To já zradil jeho důvěru, já zavinil

zkázu našeho přátelství a nedokázal jsem vymyslet nic, čím bych svou vinu odčinil.

Ohlédl jsem se přes rameno na pohupujícího se Leigha a po zádech mi přeběhl mráz. „Děkuji, Jilandesso. Dobře se o něj

starej." Souhlasně přikývla a nechala mě projít k východu z ošetřovny. Neskutečně jsem se radoval, že znovu vidím

sluneční světlo.

Najít Neye bylo o něco snazší. Potěšilo mě, že má dobrou náladu, třebaže byl zraněn a trpělivě čekal před ošetřovnou

pro vojáky, až na něj přijde řada. Seděl na zničeném kusu zdi, levou nohu nataženou, zraněný kotník omotaný obvazem.

Bílou látkou neustále prosakovala krev a špinila nohavici kalhot. Ney držel palcát asi jako vetchý stařeček svou hůlku.

Když mě viděl přicházet, usmál se.

„Zabil jsi sullanciriho a nemáš ani škrábnutí? Ty jsi hrdina, Hawkinsi."

„Ne, jen někdo, komu se podařilo přežít, Neyi. Co se ti stalo?"

Navzdory bolesti se zasmál. „Bušil jsem do řvounů hlava nehlava. Jeden se ke mně připlazil a kousl do kotníku. Rozdrtil

ho. Když sedím, tak to ani moc nebolí."

„Uzdravíš se, určitě." Ohlédl jsem se na malý domek, v němž se zotavoval Leigh. „Už jsi s ním mluvil?"

Vážně přikývl. „Je na tom špatně. Ale bude žít."

„To už mi říkala Jilandessa..." Zadíval jsem se do země. „Nepustila mě k němu, povídala, že by mu setkání se mnou

nepomohlo."

Také Ney sklopil oči. „Neohrožuje ho tělesné zranění, Hawkinsi. Má ale hlubokou ránu v duši a bojí se, hrozně se bojí.

Nevím, jestli by mu pomohlo setkání s tebou, ale určitě není dobré, že tam s ním vysedává Scrainwood."

„No skvělé. Jeho jsem si nevšiml." Zavrtěl jsem hlavou a pootočil v rukou jílec Temmeru. „Vím, že jsem neměl-"

Ney vší silou udeřil do země hlavicí palcátu. „Tak takhle nemluv. Udělal jsi, co jsme potřebovali. Leigh to ví. Řekl jsem

mu to a myslím, že mě slyšel." Tu Neyův hlas poklesl v šepot. „Tenkrát, prvního dne svého Měsíce luny, jsem Kedyna

prosil o odvahu. A on mi ji dal, jenže mě zradila, když se objevil sullanciri. Třásl jsem se, klepal se strachy. Pomočil jsem

se."

Zasmál se a zvedl levou nohu. „Na tom kousanci je dobrá jedna věc - udělal mi díru do boty. Mělo to kudy vytéct, jinak

by mi to ještě teď čvachtalo mezi prsty."

„Jsem rád, že jsi neztratil smysl pro humor."

Neyův pohled náhle zpřísněl, můj přítel natáhl ruku a vzal si ode mě jílec kouzelného meče. „Nejspíš bych se taky

posral, když jsem toho parchanta viděl procházet bránou, ale pak jsem zahlédl tebe, jak vybíháš zpoza rohu s

Temmerem v ruce. Viděl jsem, jak jsi ho zabil. Viděl jsem, jak se meč zlomil. Přemýšlel jsem o tom a myslím, že už vím

proč."

„Proč Temmer nevydržel?"

Pomalu přikývl. „O tom meči se říkalo, že v poslední bitvě zlomí svého majitele. Nevím nic o těch ostatních, ale Leigh

rozhodně zlomený je. Vzal si Temmer, protože se toužil stát hrdinou. Vzal si ho pro sebe, a tak mu meč po stupně

rozežral duši. Ale ty, ty jsi ho netasil kvůli sobě, nevedla tě ctižádost. Prostě jsi chtěl zachránit ostatní. Neměl na tebe

žádný vliv, takže se zlomil sám."

Zachvěl jsem se. „Nevím, jestli máš pravdu, ale byl bych rád, kdyby ano. Víš, ani mi není moc líto, že je ten meč pryč."

„Byla to zbraň. Nebezpečná ve správných rukou." Pokýval hlavou a usmál se. „A v nesprávných ještě nebezpečnější."

Zvolna jsem přikývl, a pak zvednutím dlaně zadržel jeho ruku, kterou mi chtěl jílec vrátit. „Ne, nech si ho. Já už ho

nechci. Řekl bych, že se nedá opravit, ale i kdyby ano, nemyslím, že bych ho byl po tom, co udělal Leighovi, ještě

schopen nosit."

„V tomhle s tebou nesouhlasím, ale..." Ney přikývl a zastrčil si jílec za opasek. „Už je na mně řada. Udělal jsi správnou

věc, Hawkinsi. Nepochybuj o tom. Zatím se měj."

Sledoval jsem dvojici mužů, jak mu pomáhá na nohy a podpírá jej cestou na ošetřovnu. Když mi přítel zmizel z očí,

vyklouzl jsem z posádkové čtvrti a loudal se na sever ruinami předměstí. Všude kolem mě podivně kypěl život, toulaví

psi požírali mrtvoly, otrhaní muži a ženy olupovali padlé, krkavci hodovali na lidských i řvounských očích. Předměstím

křižovaly čety vojáků a sbíraly nehybná těla, ta pak vršily na velké hromady, polévaly napthalmem a zapalovaly. Snažil

jsem se volit cestu tak, abych necítil nasládlý zápach spáleného masa, z něhož se mi chtělo zvracet.

Vyběhl jsem po schodech a stanul na hradebním ochozu, z něhož jsem šípem zasáhl urZrethijského sullanciriho. Drak

dopadl do zaplavené nížiny kousek od opevnění a ležel tam na boku, nehybný, zpola ponořený ve vodě. Předsmrtné

křeče zkroutily dlouhý krk, na pootevřenou tlamu hravě dotíraly vlnky a olizovaly spodní čelist netvora. Vyplazený

jazyk zakrýval jako podivný koberec pravou polovinu drakovy hlavy a jeho konec mizel ve vodě.

Tři chlapci pluli k mrtvé obludě na provizorním voru. Odstrkovali se dlouhým bidlem, špinavá voda se přelévala přes

jejich plavidlo a studila bosé nohy. Přeli se mezi sebou o tom, z které strany se k drakovi přiblíží, přičemž nejmenší z

nich navrhoval přistát u pootevřené tlamy, do které by se strašně chtěl podívat, případně i zalézt. Zbylí dva, větší a

ještě větší, si nakonec vyměnili pohledy a skutečně zamířili s vorem k netvorově hlavě, zatímco jejich menší kamarád

nedočkavě poskakoval po přídi.

Náhle mě napadlo, že těmito třemi chlapci bychom mohli být Leigh, Ney a já na začátku našeho dobrodružství. Vrhli

jsme se do něj po hlavě, bez ohledu na nebezpečí. Všichni jsme přijali tu velkou výzvu, aniž bychom si uvědomovali, že za to budeme muset dříve nebo později zaplatit.

Dal jsem si ruce k ústům a zakřičel: „Hej, chlapci, nechoďte tam. Držte se dál. Mohli byste si ublížit."

Otočili se a pohlédli na mě s pohrdavou neúctou, jako děti mnohdy věnují dospělým. Ty se možná bojíš, říkaly jejich

oči, ale my ne. Jsme nesmrtelní.

Naštěstí pro mě i pro ně si jedna řvounská mrtvola vybrala právě tu chvíli, aby se vynořila před vorem. Menší chlapec

zaječel, uskočil zpět a srazil zbylé dva do vody. Celá trojice zaječela hrůzou. Dva mokří hrdinové se vydrápali na vor a

klepali se na jeho palubě zimou, zatímco proudy kolem drakovy mrtvoly zvolna odnášely plavidlo do bezpečné

vzdálenosti.

„Udělal jsi dobrou věc, že jsi na ně zavolal. Opravdu si mohli ublížit."

Otočil jsem se a ihned sklonil hlavu. „Můj pane, neslyšel jsem vás přicházet."

Lord Norrington se usmál a položil mi levou ruku na pravé rameno. „Ty a já jsme bojovali bok po boku. Zažili jsme toho

spolu hodně a zřejmě zažijeme ještě víc. Měl bys mi začít tykat a oslovovat křestním jménem - Kenwick."

Překvapením jsem otevřel ústa a vykulil oči.-„Děkuji vám, můj pane. Tedy vlastně, Ken... Ne, nemohu."

Lord Norrington se trochu zmateně usmál. „Proč, u všech bohů?"

„Otec by ze mě stáhl kůži, kdyby mě s vámi někdy slyšel mluvit tak familiérně. Navíc by mu to ublížilo..."

Ruka lorda Norringtona mi pevně stiskla rameno. „Rozumím, Tarrante. Žádný z nás by nikdy nedokázal ublížit tvému

otci. Ale možná, že když jsme sami - jako nyní - by sis to formální oslovení mohl přece jen odpustit."

„Jak si přeješ, Kenwicku." U jména jsem se maličko zarazil, nakonec jsem ho ale dokázal vypustit z úst bez větších

obtíží. „Myslím si ale, že mi tu poctu uděluješ moc ochotně.“

Zkřížil ruce na prsou. „Co tím myslíš?"

„To, co jsem udělal tvému synovi.

Zvedl hlavu a zamhouřil oči, pak přikývl. „Zbavil jsi ho prokletí, Tarrante, a za to ti nikdy nedokážu dostatečně

poděkovat. Po celou dobu od bitvy v Atvalu jsem se bál, že během tohoto tažení zemře. Vím, že můj syn není dokonalý,

ale já ho přesto miluji. Bolí mě, co se mu stalo, ale je to pořád lepší, než kdyby skončil v pohřební hranici jako mnoho

jiných. Uzdraví se, Tarrante, a rod Norringtonů přetrvá. To, co jsi udělal, zachránilo naši budoucnost. Proto k tobě

nechovám žádnou zášť."

„Miloval jsi ho a bál se toho, co mu může meč udělat, a přesto jsi ho nechal bojovat?"

Lord Norrington přikývl, otočil se a přes vodou zalitou nížinu pohlédl na sever. „Má povinnost vůči vlasti i Radě králů

- vlastně, má povinnost vůči všem civilizovaným lidem - si žádala, abych proti nepřátelům postavil to nejlepší, co jsem

měl k dispozici. Leighův meč byl jedinou zbraní v celé mé armádě, která dokázala ublížit sullancirimu. Strašně jsem si

přál držet syna stranou nebezpečí, ale má povinnost mě nutila posílat ho do prvních řad. Musel jsem jen doufat, že

další bitva nebude jeho poslední.

Velmi nerad jsem vystavoval nebezpečí i tebe a Neye, ale bez vás dvou by se Leigh nikdy nechoval tak, jak se choval.

Když běžel nočním lesem vám dvěma a Rounceovi pro pomoc... Víš, napadlo mě, že to byla první nesobecká věc,

kterou Leigh v životě udělal. Něco v něm odmítlo kapitulovat, nevzdal se, protože jste byli v ohrožení. Když přiběhl do

města, byl zraněný, byl vyčerpaný, a přesto se staral jen o to, abych co nejrychleji vyslal záchrannou výpravu. Ani

nevíš, jak moc ho těšilo, že vám mohl pomoci. Zachránil vás, převzal zodpovědnost za váš osud a v průběhu tažení ho

právě tento pocit zodpovědnosti hnal kupředu."

Postavil jsem se mu po boku a on po mně vrhl pohledem. „Jednoho dne, Tarrante, až budeš mít vlastní děti, poznáš

jejich možnosti i omezení. Budeš je chtít směrovat k věcem, o kterých víš, že je zvládnou, a chránit před těmi, na něž

prostě nemají. Je tu ale jedna obtíž - tvé děti uvidí všechno docela jinak. Řeknou, že se mýlíš, že jsou jejich schopnosti

daleko větší a omezení menší. A pak tě jednou překvapí, udělají něco, co jsi od nich nikdy neočekával. Jako Leigh na

této výpravě. Naše tažení možná neskončilo tak dobře, jak by mohlo, ale můj syn stále žije a jeho nový charakter,

kterému dala vzniknout tato válka, mu již zůstane."

Náhle zazněl jiný hlas, drsný a hrubý. „Kenwicku Norringtone, jak jsi mohl pošlapat mé právo!?" Princ Scrainwood

dupal nahoru na ochoz a mával zatnutými pěstmi. „Odmítl jsi mě přijmout do své výpravy na sever. A proč? Abys s

sebou mohl vzít tohle štěně, které napadlo tvého syna? Které napadlo mě?"

Zamračil jsem se. „Cože?"

Lord Norrington položil dlaň pravé ruky na mou hruď, aby mi zabránil v nějakém neuváženém činu. „Jak ses to

dozvěděl, můj princi?"

Scrainwood mávl rukou zpátky k věži. „Celá pevnost je toho plná, klepy se šíří rychle. Já tady zůstanu, ale Augustus a

ostatní s tebou pojedou. Chtěl jsem po Augustovi, aby si o tom s tebou promluvil, ale ten řekl, že je to zbytečné, že už

jsi pevně rozhodnutý mě tu nechat. A stejně rozhodnutý vzít s sebou Hawkinse."

„Měl pravdu." Hlas lorda Norringtona byl tak studený, až jsem se zachvěl. „Je hned několik věcí, které by sis měl

pamatovat, princi Scrainwoode. Tou první a nejdůležitější je, že celé výpravě za zničením Chytriny velím já a ne ty."

„Kvůli tomu zpropadenému elfskému proroctví."

„Ano, to také, ale nemysli si, že mé válečnické zkušenosti hrály při volbě velitele malou roli. Pravda je, princi

Scrainwoode, že během této výpravy ses proslavil jedině odváděním zraněných z bojiště a pádem z koně. Klidně si

můžeš najmout bardy, aby o tobě a tvých činech složili oslavné písně, ale ty, já i každý voják, který tě viděl utíkat, ví, že

mluvím pravdu."

Scarinwoodova tvář, či alespoň její část neskrytá pod maskou, zbledla. „Ale to je, to je, to je urážka na cti!" Ukázal na

mě prstem. „To on! Namluvil ti o mně spoustu nehorázných lží. Ale já ho viděl, jak udeřil tvého syna a ukradl mu meč.

Snažil jsem se ho zastavit, ale-"

„Ale neúspěšně. Stejně jako pokaždé, když sis v posledních několika týdnech zkoušel hrát na vojáka." Scrainwood rozčílením zaprskal, ale lord Norrington ho mávnutím ruky zarazil ještě než stačil promluvit. „A nebyl to Hawkins, kdo

proti tobě vystupoval. To všichni ostatní. Můj vlastní syn mi vyprávěl, co se v té uličce stalo, a ani jeho svědectví ti ke

cti příliš neslouží. Tvá přítomnost na bojišti stojí životy, můj princi, a já nebudu plýtvat lidmi jen proto, abych ti

zachránil život. Když si přece jen prosadíš svou a půjdeš s námi, zemřeš. To ti mohu zaručit."

„Vyhrožuješ mi, Norringtone?"

„Ne, pouze konstatuji fakta." Lord Norrington si propletl prsty obou rukou. „Máš na výběr. Buď tu zůstaneš, a pak

můžeš klidně říkat, že tu jsi proto, abys po boku Orioských průzkumníků pracoval na obnově Pevnosti Drakonis, nebo,

budeš-li trvat na své účasti na výpravě, nechám svolat všechny zdejší vojáky a veřejně tě prohlásím za zbabělce. Navíc

budu jako odměnu za všechno, co jsem zde učinil, žádat pro svého syna ruku tvé sestry a také to, aby se Ryhope stala

dědičkou trůnu. A pokud si myslíš, že by s tím tvá matka nesouhlasila, tak se mýlíš. Souhlasila. Bez váhání."

Scrainwood se zapotácel a přitiskl si ruce k hrudi. „To bys neudělal!"

„Že ne?" Otočil se ke mně. „Hawkinsi, přiveď mi, prosím, mága, který umí používat arcanslata."

„Ne! Hawkinsi, zastav se, nechoď dál!" Scrainwood měl hrůzou rozšířené oči a hlas se mu chvěl. „Takže to uděláme tak,

ano? Já tu zůstanu a ty mě veřejně neodsoudíš, dobře?"

Lord Norrington přikývl. „Je to více, než si zasloužíš, ale neznamená to, že si teď můžeš dělat, co se ti zlíbí. Budu tě

sledovat. A jestli se mi tvá vláda v Oriose nebude zamlouvat, tak věř, že napíšu velmi zajímavé memoáry a dám je do

oběhu. Jejich obsah se ti nebude líbit. Ani trochu. A ostatním teprve ne."

„Budeš naléhat, aby se tvůj syn oženil s mou sestrou?"

Lord Norrington na okamžik zaváhal. „Touto otázkou se budeme zabývat, až se Bosleigh uzdraví. Promluvíme si o tom

po mém návratu."

Scrainwood se chvíli kousal do rtu, pak pomalu přikývl. „Jsi si opravdu jistý, že si chceš hrát na tvrdého politika?"

„Ne, ale když ses ty rozhodl hrát na vojáka, tak asi nemám na vybranou." Pohybem ruky ho poslal pryč. „A teď nás

nech o samotě, princi. Běž obtěžovat někoho jiného."

Scrainwoodovi se takové zacházení zjevně nelíbilo, přesto však schlíple odtáhl. Věnoval mi poslední pohled, jemuž

jsem čelil bezvýrazným mlčením. Pak pomalu sestoupil po schodech a jeho postava mi zmizela z očí v kouři pohřebních

hranic.

Lord Norrington se usmál a znovu se obrátil ke mně. „No, jak jsi před chvílí slyšel, vysíláme na sever vojsko, aby

dostihlo a zabilo Chytrinu. Vyrážíme zítra ráno. Chci, abys šel se mnou. Doprovodí nás Vřela, Faryaah-Tse Kimp a

několik dalších starých známých."

„Ney také?"

„Ne, obávám se, že s námi nemůže." Povzdechl si. „Neyovu zraněnou nohu uzdravila magie. Kdyby Chytrina v

Aurolanu znovu použila kouzlo rušící účinky hojivých zaklínadel, nemohli bychom pro její oběti vůbec nic udělat.

Naše výprava sestává z lidí, jejichž zranění byla jen lehká a nevyžadovala magické ošetření. Zbytek vojáků tu buďto

zůstane sloužit v posádce nebo se vrátí domů. To druhé čeká Neye. Za několik týdnů už bude zpátky ve Valsině."

„Pošleš ho tam spolu s Leighem?"

„Ano."

Přikývl jsem. „Jak vlastně Chytrina seslala to kouzlo?"

Pokrčil rameny. „Nejsem žádný odborník na magii, mnoho toho o ní nevím. Zdá se však, že se každé kouzlo podobá

uzlu na provazu. Když víš, jak se zavazuje, je pro tebe snadné ho rozplést. Některé uzly bývají složité a je velmi těžké je

rozvázat, ale léčivá zaklínadla jsou relativně jednoduchá a dokáže je ovládnout hodně lidí. I tak jim to však obvykle trvá

mnoho let, ale co pro Chytrinu znamenají roky nebo staletí? Mágové jsou přesvědčeni, že se učencům na Vilwanu

podaří vyvinout nová hojivá zaklínadla, která už zrušit nedokáže, to si ale vyžádá určitý čas."

„Čas, který nemáme, chceme-li ji chytit."

„Naneštěstí."

Přikývl jsem, a pak zahákl palce za opasek. „Když vyrážíme už zítra, asi bych měl utíkat do svého pokoje a sbalit si věci

na cestu."

„Dobrý nápad, ale může to chvíli počkat." Lord Norrington ukázal na Korunní věž. „Tvůj bratr Sallitt sem dorazil spolu s

Průzkumníky. Napadlo mě, že bys ho třeba před odjezdem rád viděl, a tak jsem zařídil, abyste spolu povečeřeli."

„Přidáte se k nám?"

„Ne. Opravdu bych rád, ale zatímco budeš ty trávit čas s tvou rodinou, pobudu já s tou svojí." Rukou opsal ve

vzduchu oblouk zahrnující celý severní obzor. „Sbal si s sebou také nějaké hřejivé vzpomínky, Tarrante. Protože tam,

kam jdeme, je teplo vzácností - jak ve vzduchu, tak i v srdcích tamních obyvatel."