Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 25. kapitola

Kapitola dvacátá pátá

Ani zavřené okenice ani těžké záclony, kterými se pokusil zakrýt všechny škvíry, nedokázaly zabránit slunečnímu

světlu v přístupu do jeho arcanoria. Kerrigan, který seděl v místnosti, ponořené do naprosté tmy, věděl, že se ho

nemůže dotknout jediný paprsek viditelného světla, stále však cítil sluneční žár. Zatímco jsou paprsky očima slunce,

teplo je jeho dechem.

Nemohl se dočkat, až se tvář slunce konečně skryje za obzorem, protože zlatý nebeský kotouč byl, stejně jako spousta

lidí, svědkem jeho úplného a dokonalého ponížení. Ten Vorquelf moc dobře věděl, že se chystá seslat kouzlo, a pytel s

moukou na něho hodil schválně. Padesát liber proletělo vzduchem lehce a s neomylnou přesností a nikdo z přítomných

se neobtěžoval ho varovat — zakřičet, hvízdnout nebo syknout. Kdyby v poslední chvilince neotevřel oči, nejspíš by

vůbec nepochopil, co se vlastně stalo.

Kerrigana zevnitř spalovala zuřivost, chloupky na rukou se mu zvedaly a zase klesaly, zatímco konečky jeho prstů

sršely a jiskřily magickou energií. Vzpomínky na výsměch do něj pravidelně narážely jako vlny rozbouřeného moře.

Tloukly ho a drtily s takovou silou, až měl brzy duši stejné bolavou jako žebra a hlavu. Chtěl si obejmout kolena a

přitisknout si je k hrudi, ale nemohl, protože to příliš bolelo.

Mohl seslat hojivé kouzlo, stejné, jakým si ráno vyléčil poškrábané koleno, ale neudělal to. Kerrigan si sám sobě

namlouval, že za to může absence náležitého dohledu, ale dobře věděl, jak se věci doopravdy mají. Kdyby od někoho

dostal povolení k použití uzdravujícího kouzla, musel by ten někdo uznat, že Adept bolest cítí neoprávněně. Ale

Kerrigan věděl, že jeho muka vůbec neoprávněná nejsou. Udělal chybu, obrovskou a neomluvitelnou chybu, za kterou

nyní musel tvrdě pykat.

Koneckonců, hojivé kouzlo by mu v dané situaci příliš nepomohlo, protože by ho nezbavilo vzpomínek na krutý

výsměch, které zůstávaly uzamčeny v jeho mysli. Kerrigan nebyl hloupý. Bylo mu jasné, že Vorquelf nemohl ve

skutečnosti vědět, k čemu se chystá, neboť žádný z ostatních Adeptů či Učedníků nepoužíval magii. Mladý čaroděj

navíc nebyl žádným střízlíkem a jistě by ten pytel dokázal chytit, kdyby byl zvyklý dělat takové věci. Jenže on zvyklý

nebyl, a navíc se mu nedostalo téměř žádného času na přípravu.

Z kořínků, dosud klidně čekajících na svou chvíli hluboko v jeho srdci, nyní vyrašily obludné trnité výhonky. Právě

ony mu způsobovaly největší bolest — byly totiž plným pochopením toho, co si o něm ostatní čarodějové na Vilwanu

myslí. Mnozí z nich byli v jeho věku pouhými učedníky a do získání titulu Adepta jim zbývala ještě celá desetiletí. Pro

takové byl kuriozitou nebo dokonce zdrojem strachu. Již dříve zaslechl drby o tom, že mnozí čarodějové varují začínající

Učedníky, aby se raději hodně snažili, jinak skončí stejně špatně jako Kerrigan — zůstanou zavření ve věži pod

dohledem přestárlých Magistrů.

Adepti, s nimiž sdílel titul, na něho hleděli s neskrývaným podezřením. Někteří nepochybně nevěřili, že je svého

postavení hoden. Jiní, kteří se stali svědky jeho výkonů při zkouškách se domnívali, že měl Kerrigan už dávno získat

titul Magistra. Jeden z Adeptů mu dokonce tlumeným šeptem vysvětlil, že ho mezi nejlepší čaroděje dosud nepovýšili z

jediného prostého důvodu — dělal příliš mnoho věcí příliš dobře a žádná z četných magických škol si na něho tedy

nemohla dělat jasné nároky.

A nakonec Magistrové, kteří za ním přicházeli, aby ho učili, na něho většinou pohlíželi s opovržením. Někteří s ním

zjevně nechtěli mít nic do činění. Hrstka dalších, těch ambiciózních, ho dlouho a pečlivě zpracovávala, dokud jim nevrle

a trucovitě nedal najevo, že je, ani jejich plány — ať už byly jakékoli — podporovat nebude. A nikdo, a už vůbec ne

Orla, která se horlivě snažila změnit jeho představy o práci i o denním rozvrhu a která urputně bojovala s jeho hojnými

slabostmi, se na něho nedíval s posvátnou úctou.

Kerrigan nepochyboval, že by tato úcta byla oprávněná, neboť věděl, jak zvláštním a výjimečným se v průběhu let stal.

Choval v sobě tajnou touhu po tom, aby si ho lidé vážili — koneckonců to byl hlavní důvod, proč v docích tolik chtěl

předvést svou moc. Byl dychtivý sklízet zasloužený obdiv, jenž mu všichni okolo po léta upírali, ale ve skutečnosti se

mu dostalo jen a jen výsměchu.

Měl jsem nejprve přemýšlet a pak teprve jednat. Byl naivním hlupákem, když se domníval, že ti nevzdělaní cizinci

pochopí, jak velkou úctu by mu měli projevovat. Nevěděli nic, neměli ponětí o magii, takže by mu na jejich názoru

vlastně ani nemělo záležet. Všechny jeho znalosti o nickách pocházely z knih nebo z rozhovorů s učiteli. Jeho ponížení

mu však pouze potvrdilo to, co hluboko uvnitř dávno věděl. To, že nějaké velké zvíře přivolalo nicky na pomoc při obraně Vilwanu, neznamenalo vůbec nic. Kerrigan si byl jistý, že

by v přímém magickém souboji dokázali ostrovní Magistrové spojenými silami Chytrinu zničit, jenže ona se spojila s

Vionnou a jejími wruonskými piráty. Invazní síly tedy disponovaly vlastními čaroději z řad odpadlíků i zvířeckými

vylaeny, takže se mohly vilwanským zaklínadlům ubránit s pomocí vlastních protikouzel. Kerrigan nepochyboval o

tom, že aurolanská magie umožní nájezdníkům, aby se vylodili na březích ostrova.

Tupí vojáci, proti kterým jsou nejlepší obranou jiní tupí vojáci. Nicky. Psi, kteří vrčí, zatímco jejich páni skutečné bojují.

Ale už v době, kdy tato představa zvolna nabírala v jeho mysli tvaru, pochopil Kerrigan, že je naprosto falešná. Ačkoli

se dusil vzteky a hrozně toužil nenávidět všechny nicky, připlouvající na Vilwan, uvědomoval si mladý Adept plně

nezměrnost hrozícího nebezpečí. Už to, že se je Magistrové rozhodli žádat o pomoc, muselo znamenat, že krev nicek

poteče po ostrovní půdě celými proudy. Hluboko v srdci věděl, že je bolest, kterou nyní cítí, naprosto nesrovnatelná s

tou, již budou pociťovat ti lidé, bojující a umírající za svobodu pro ně cizího a vzdáleného ostrova.

Kdosi otevřel poklop v podlaze arcanoria a vpustil do místnosti matné šedivé světlo. V otvoru se objevila Orlina hlava

a ramena, Magistryně nyní připomínala šedivý přízrak ještě daleko více než obvykle. „Jestli ses už přestal litovat, tak

pojď. Je na čase vyrazit.“

„Běž beze mě.“

„Dovol, abych uvedla věci na pravou míru. Já nechci odejít vůbec, ale ty jsi příliš cenný, takže tady nemůžeš zůstat.“

Pak se její hlas stal o něco něžnějším. „Sbalila jsem všechno, co budeš cestou potřebovat.“

Spíše ze zvědavosti, co všechno že to vlastně sbalila, než kvůli tomu, že by ho přesvědčila, se Kerrigan několikrát

zhoupl dopředu a dozadu a získané hybné síly využil, aby se zvedl na nohy. Chviličku si myslel, že neudrží rovnováhu,

ale nějak se mu podařilo dopotácet se ke schodišti a sestoupit do svého pokoje. V jeho středu ležel na podlaze k

prasknutí nacpaný kožený batůžek, k němuž byla vespod přivázána srolovaná přikrývka.

„To je všechno?“ Podíval se na ten titěrný balíček u svých nohou a zachvěl se. Copak se dá všechno, čím jsem,

zredukovat na tohle? „Musím mít knihy. A také další věci, všechny svoje potřeby.“

Orla mu zabránila, aby se po schodech vrátil zpět do arcanoria. „Právě teď tě jen chceme dostat pryč z ostrova. Tvé

potřeby jsou tím posledním, co mě teď znepokojuje. Určitě ti něco seženeme jinde.“

„Ale já prostě potřebuji svoje věci.“

V jejím hlase zaznělo podráždění. „Nelíbí se mi to o nic víc než tobě, Adepte Reesi. Nechci, aby mi do komnat vtrhli

Aurolaňané nebo Wruoňané a aby si přivlastnili moje cennosti, všechno ohmatali, většinu věcí rozbili a zbytek

znečistili. Nechci, aby se to stalo, ale právě teď se nacházím v situaci, kdy mi žádné stížnosti nepomohou.“

Otočila se, aby mu ukázala, že i ona má na zádech batoh. Velký byl zhruba stejně jako ten jeho, ale co do obsahu za ním

rozhodně dosti zaostával. „Věřím, že až se vrátíme, najdeme zde všechny naše věci v naprostém pořádku. Ale jestli si

chceš nějakou vzít mermomocí s sebou, budeš se s ní muset vláčet sám. A upřímně řečeno, Kerrigane, si nemyslím, že

bys dokázal unést o mnoho více, než co jsem ti už dala do batohu.“

Mladý čaroděj se naklonil a sebral z podlahy svůj batoh. Uzvedl ho bez obtíží — ty nastaly až ve chvíli, kdy se snažil

strčit pravou ruku do popruhu. Moc mu to nešlo, a tak musela nakonec zasáhnout Orla a dát všechno do pořádku. Ač

na jeho záda doléhala přece jen nemalá tíha batohu a kožené popruhy mu rozdíraly podpaží, rozhodl se Kerrigan, že si

nebude stěžovat. Trochu pohnul rameny — aby je dostal do pokud možno co nejpohodlnější polohy a pak kývl na

Magistryni.

Orla přistoupila k otevřeným dveřím a zvedla hůl z leštěného ebenového dřeva skoro stejně vysokou, jako byla ona

sama. „Pojďme.“

Kerrigan se naposledy rozhlédl po svém pokoji. Chtěl si s sebou na cestu vzít nějakou knihu. Zpočátku myslel na svou

oblíbenou, pojednávající o historii Vilwanu, jenže pak si uvědomil, že je moc těžká a že ji neunese. Potom začal pátrat

očima po nějaké jiné knize, ale dospěl ke zjištění, že žádný ze svazků neváží o nic méně.

Poraženecky svěsil hlavu, povzdechl si a vykročil za Orlou pryč z pokoje, pryč z věže a také pryč z Vilwanu. Kerrigan

uvažoval o tom, že by mohl svému dlouholetému domovu věnovat poslední pohled na rozloučenou, ale upustil od

toho. Něco mu říkalo, že pokud se sem někdy vrátí, bude už vysokou věž i barevné rostlinstvo kolem ní vidět docela

jinak, takže kdyby se teď pokoušel vrýt si její obraz do paměti, bylo by to jen ztrátou času a energie.

V doprovodu Orly se znovu vrátil do doků, které se staly kulisami jeho největšího životního ponížení. Ačkoli od

incidentu uplynulo stěží šest hodin, nezmínil se o něm žádný z lidí, které potkali, ani jediným slůvkem. Zatímco se

slunce zvolna nořilo do moře na západě, vstoupili Orla s Kerriganem na palubu pětadvacet stop dlouhé rybářské lodi s

jedinou plachtou a prošedivělým kapitánem. Posádku lodi tvořili dva námořníci, kteří byli natolik podobní kapitánovi i

sobě navzájem, že museli být nepochybně příbuznými. Oba muži měli plné ruce práce s odvazováním lan a napínáním

plachty. Další uprchlíci, především náctiletí Učedníci, se choulili pod svými přikrývkami. Neuvědomovali si totiž, že se

lidé, kteří se chvějí strachy, nikdy nemohou zahřát.

Malá loď lehce proklouzla přístavem a vyplula na otevřené Srpové moře. Tady již byly vlny daleko větší a zuřivě

dotíraly na plavidlo. Stále vanul jihozápadní vítr, který uspíšil plavbu flotily vilwanských spojenců k ostrovu. Zpáteční

cestu však činil velmi obtížnou a kapitán musel neustále křižovat proti větru, aby udržel správný směr. Zatímco loď

plula podél zpěněných hřbetů vln, nakláněla se tak silně, až se zdálo, že se každou chvíli překotí. V okamžicích, kdy se

otáčela, jí zase vlny drtivě narážely na příď a hrozily, že chatrnou kocábku rozdrtí svou nesmírnou váhou.

Kerrigan se pevně tiskl k bočnici lodě, přesto však měl pocit, že bude vymrštěn přes palubu pokaždé, když plavidlo

klesalo do dalšího vodního údolí. Protože byl větší než ostatní uprchlíci a také mnohem tělnatější, nemohl se navíc jako

oni krčit před vodní tříští, kropící v pravidelných intervalech palubu. Brzy ho již oči, působením slané vody,

nesnesitelně pálily a k jeho obličeji se lepily prameny tmavých vlasů. Roucho mladého čaroděje začalo zapáchat. Ucpal si nos, aby ten smrad necítil, a zatnul zuby.

Neustálý pohyb nahoru a zase dolů napáchal hrozitánskou spoušť s jeho smyslem pro rovnováhu. Žaludek mu svíraly

křeče, naštěstí však toho dne snědl pouze snídani, což udržovalo mořskou nemoc v patřičných mezích. Jednoho

pokoření se mu už dneska dostalo, takže se rozhodl, že za žádnou cenu nebude zvracet. Potřásl hlavou, aby z ní vyhnal

nevolnost, ale zjistil, že to má spíše opačný účinek. Začal tedy do plic nabírat celé doušky slaného mořského vzduchu

a plynule je vydechovat. Soustředil se jen na dýchání a všechno ostatní, co se kolem něho odehrávalo, jednoduše

ignoroval.

Už se mu málem podařilo zkrotit nepokorný žaludek, když tu se rusovlasá Učednice, sedící po jeho pravici, prudce vrhla

k bočnici. Mohla to stihnout včas, kdyby jí ovšem v cestě nestály Kerriganovy na palubě natažené nohy. Jeho tlustá

stehna pro ni byla nepřekonatelnou překážkou, a tak sebou praštila mladému Adeptovi přímo do klína a pozvracela se.

Další nádech mu naplnil plíce kyselým zápachem. Kerriganovi se stáhl žaludek a začal naprázdno dávit. Jeho tělo se

otřásalo znovu a znovu, žebra i vnitřnosti ho přitom bolely tak silně, že se rozkřičel. Pak se o lodní příď roztříštila další

vlna a naplnila mu otevřená ústa vodou. Málem se udusil, ale podařilo se mu ze sebe slanou břečku dostat dlouhým

mokrým zakašláním. Skropil celou Učednici, která ho pozvracela, ještě než z něj stačila dívka sklouznout a doplazit se na

své místo.

Loď se dál houpala a kymácela nocí a všudypřítomný chlad zvolna okusoval Kerriganovy prsty na rukou i na nohou.

Mladý čaroděj se nedokázal vypořádat s nevolností, dostavující se neúprosně po každém pohybu plavidla —

jednoduše k tomu totiž postrádal potřebnou energii. Všechno mu začínalo být jedno. Dokonce i jeho žaludek pochopil

zbytečnost jakýchkoli protestů.

Mokré šaty se k němu lepily a ta rusovlasá dívka zrovna tak. Její blízkost ho děsila, nikoli však proto, že by v něm

probouzela chlípné myšlenky. Již dříve přemýšlel o ženách a častokrát se mu o nich v noci zdálo. Během studia

elfských kouzel se dozvěděl mnoho o erotice a smyslnosti, neboť jejich magie úzce souvisela s pudy a touhami živých

bytostí. Pokud měl ovládnout elfská zaklínadla, muselo se mu dostat odpovědí i na ty nejintimnější city. Kerrigan

studoval opravdu tvrdě, což znamenalo, že jeho vědomosti dalece přesahovaly skutečné zkušenosti. Když nyní

rusovlasá Učednice ležela vedle něho s hlavou pevně přitisknutou k jeho rameni, byl to pro něj rozhodně nejbližší a

nejdéle trvající kontakt se ženou, jaký kdy měl.

Nelekalo ho pomyšlení na sex, to vůbec ne, ale dívčina zranitelnost už ano. Přesněji řečeno, skutečnost, že našla

útočiště schoulená po jeho boku, ho doopravdy šokovala. Cítil její příjemné teplo a slyšel tiché spokojené zvuky, které

vydávala. Zřejmě si myslela, že je vedle něj v bezpečí, což Kerrigana děsilo, neboť věděl, že se jen stěží dokáže postarat

sám o sebe, natož o někoho tak malého a bezmocného.

Od kormidla na zádi se ozval kapitánův hlas, který překřičel vytí větru. „Vypadá to, že se za náma ženou trable,

Magistryně.“

Kerrigan se opatrně otočil, aby nevyrušil dívku, a pohlédl směrem, kterým ukazoval kapitán. Orla zvolna vykročila po

zmítající se palubě k zádi. Daleko za jejich lodí se nahoru a dolů houpala dvojice světel. Jedno hořelo jen kousíček nad

obzorem, zatímco to druhé se uvelebilo vysoko mezi hvězdami. Právě kolem něho se čas od času objevovaly a zase

mizely červené a modré záblesky.

Orla se skrčila u zábradlí na zádi. „Nemůže to být jiná loď, která se vrací do Saporcie?“

„Žádná z našich, to teda ne. Vysokej stěžeň, červená a modrá barva — to musí bejt koráb z Wruony.“ Muž potřásl

hlavou. „Doháněj nás, to je jistý. Kdybyste věděla vo ňákejch vhodnejch čárách, tak…“

Zasmála se. „Znám spoustu kouzel, ale žádné z nich nás nedokáže urychlit. Říkáte, že jim neutečeme?“

„Ani náhodou. Maj víc plachet než my. V týhle tmě musí vidět kulový, a stejnak nás našli. Vsadil bych se, že maj na

palubě ňákýho černokněžníka, co si nečistejma čárama půjčil vod sovy ty její voči.“

Orla se neusmála jeho teorii. Jen pomalu přikývla. Kerrigan zvedl pravou ruku, aby si jí promnul oči — chystal se totiž

seslat kouzlo podobné tomu, o kterém mluvil starý kapitán. Když použiji zaklínadlo orlího zraku, budu si je moci i já lépe

prohlédnout. Odstrčil od sebe podřimující dívku, která příliš rozptylovala jeho pozornost, a začal znovu s dechovými

cvičeními. Zvolna shromažďoval magickou moc a ta proudila jeho tělem.

„Kerrigane, ne!“ poručila mu Orla drsným šeptem. „Jestli skutečně mají na palubě nějaké čaroděje, tak tohle kouzlo

určitě budou znát.“

Mladý Adept zaváhal. Hledání odpovědi na otázku, jak zjistila, co se právě chystá udělat, odsunul pro tuto chvíli do

pozadí a raději se soustředil na přemýšlení o jejích slovech. Kouzlo, které právě připravoval, nebylo nijak těžké seslat,

ale naučit se mu bylo poměrně obtížné. Ze všech lidí na palubě rybářské kocábky ho nepochybně ovládal pouze on a

Orla. Když ho sešlu, dozvědí se nepřátelé, že proti nim stojí čaroděj. Možná mě dokonce budou považovat za nějakého

skutečně mocného mága.

Orla si pravou rukou setřela z čela vodní tříšť. „Neutečeme jim. Nemáme na palubě žádné vojáky, jenom spoustu

vyděšených dětí. Každé kouzlo, které sešleme, mohou oni zrušit protikouzlem. Máme jedinou šanci, jediný úder.

Překvapíme je.“

„Doufám, že to bude něco velkýho, Magistryně.“

„Bude, kapitáne.“ Otočila se k mladému čaroději. „Kerrigane, mou hůl.“

Ten se zvedl ze svého místa, popadl hůl a vyrazil k zádi. Cestou musel kličkovat mezi mokrými a pobledlými dětmi.

Přejel hůl rukou, aby z hladkého dřeva setřel kapičky vody a pak ji podal Magistryni. Vzala si ji od něho a přikývla na

znamení díků.

„Kapitáne, co myslíte, že se chystají udělat?“ Pokrčil rameny. „Jestli nás takhlenc lověj', tak se taky chystaj' zabíjet.

Můžou nás zahákovat nebo postřílet šípama — prostě cokoliv se jim zlíbí. Třebas taky maj' na palubě drakonelu.“ Muži se při těchto slovech maličko zachvěl hlas. „A teda povím vám, že takhlenc bych teda chcípnout nechtěl.“

„Stále doufám, že nikdo z nás nebude muset, jak říkáte, chcípnout. Myslím, že pokud se přiblíží dostatečně blízko, tak

jim dokážu ublížit. Připravte se otočit loď a plout po větru.“

„Spěchejte, Magistryně. Vy možná neznáte ty správný čáry, co uměj' popohnat koráb, ale vo nich se to teda říct nedá.“

Nepřátelskou loď ozářilo načervenalé světlo, které odhalilo trojici stěžňů a ostře vykreslilo vzdouvající se plachty. Na

vysokém předním kastelu i podél bočnic pobíhali nějací tvorové. Na palubě korábu zaplály pochodně, které pak daly

život menším ohníčkům. Ty se velikými oblouky vznesly do vzduchu a zamířily k jejich lodi, žádný však tu vzdálenost

nepřekonal a všechny se zasyčením zhasly v rozbouřeném moři.

„Zápalný šípy.“ Kapitán si odplivl. „Takže chtěj' jenom zabíjet, to je jistý.“

Orla přikývla a pak dloubla koncem hole do dvou Učedníků, kteří leželi příliš blízko. „Zvedejte se. Udělejte mi místo.“

Poslušně vstali a dovlekli se k lavici, na které seděl Kerrigan.

Stará žena zamhouřila oči. „Dvě stě yardů?“

Kapitán přikývl. „Tak ňák. A furt se blížej', parchanti.“

„Výborně. Připravte se. Možná budete muset utíkat.“ Pevně uchopila svou hůl za horní konec levou rukou a zhruba v

půli ji sevřela pravou. Z ebenu vyšlehla jasně modrá jiskra. Orla se holí rozmáchla a pak s ní prudce šlehla kupředu.

Jiskra se od ní oddělila a vylétla proti nepřátelské lodi. Vzduchem se za ní táhl štíhlý modrý ohon, tenounký jako

pavučinové vlákno, avšak hlasitě praskající magickou energií.

Kouzelný bič se omotal kolem zábradlí pirátské plachetnice. V místě, kde se dotkl dřeva, vyšlehly ihned jasné plameny.

Samotná jiskra se zahryzla jakémusi muži do hrudi, ten se ihned vzňal a během mrknutí oka se proměnil ve zčernalou

kostru, jež o okamžik později zmizela ve výbuchu oslnivého bílého světla. Tam, kde se modrý ohon jiskry zařízl do

lanoví, začaly silné provazy doutnat a praskat jeden po druhém.

K zpřetrhanému lanoví se hnali námořníci. Někteří svírali v zubech kusy lan, jimiž chtěli nahradit spálené úseky. Jiní se

však chytali zčernalých konců provazů a znovu je dávali k sobě. Z dlaní jim proudilo rudé světlo a lana jim doslova

srůstala pod rukama. Když byli se svou prací hotoví, vypadaly provazy stejně neporušeně jako předtím, jen na

některých místech jimi prosvítala zlobná červená záře, jako by v jejich nitrech řeřavěly uhlíky.

Další bytosti pobíhaly podél bočnic. Byly příliš drobné, než aby se daly splést s lidmi, a zelená magická energie, která

jim prýštila z dlaní, nemohla nikoho nechat na pochybách, že se jedná o vylaeny. Jeden z nich zvedl ruce nad hlavu a

pak jimi mávl kupředu. Směrem k menší lodi vylétl alespoň tucet malých šipek, tvořených zeleným ohněm.

Orla si výsměšně odfrkla. Trhla svou holí a magický bič se kolem šipek stočil do jakéhosi kornoutu. Čarovné projektily

narážely do jeho stěn, ale nedokázaly jimi proniknout. Šlehla bičem dolů a ponořila šipky do tmavé vody. Všechny

začaly zvolna klesat ke dnu, přičemž zlověstně zářily, dokud je Srpové moře neuhasilo.

Pirátská plachetnice se nezadržitelně blížila. Prošedivělý kapitán celou svou vahou nalehl na kormidlo, aby stočil svou

kocábku. Vlny se jaly do malé lodi bušit jako nějaká kladiva a ihned ji zpomalily. V okamžiku, kdy se začala otáčet a její

plachty naplnil vítr, přišpendlil jeden ze zápalných šípů kapitánovu ruku ke kormidlu. Muž zakřičel a uskočil, kormidlo

se však otočilo za ním. Loď prudce nabrala původní směr a její dřevo zaúpělo a zapraskalo, až se zdálo, že se plavidlo

každou chvíli rozpadne na kusy. A co bylo nejhorší — otáčející se ráhno narazilo vší silou Orle do zad a povalilo ji na

palubu.

Tmou létaly desítky šípů a trhaly plachtu na cáry. Dívka po Kerriganově boku zakřičela, když ji jeden z nich zasáhl

těsně nad kolenem. Svíraje si zraněnou nohu, skulila se na palubu a upřela na Kerrigana prosebný pohled. Poklekl

vedle ní a zoufale se ji pokoušel uklidnit, aby mohl seslat elfské kouzlo a pomoci jí, ale vtom vymrštila další veliká vlna

loď vzhůru a on byl odhozen dozadu. Nohy se mu zachytily o lavici a síla nárazu ho otočila na břicho. Dopad bolel a

jemu se hrozně zachtělo vykřiknout, ale v tom okamžiku spatřil, jak další zápalný šíp proniká kapitánovým hrdlem. Muž

se chytil za prostřelený krk a bezvládně se zhroutil na kormidlo. V tu chvíli pocítil Kerrigan, že je vše ztraceno, a už se

nezmohl ani na ten výkřik.

Zachvátila ho panika. Nemohl udělat nic, vůbec nic. Loď se houpala, lidé kolem něho ječeli. Nemám tady žádnou ze

svých věcí, nemám prostor na kouzlení. Hlavou se mu současně honil dobrý milión důvodů, proč je v danou chvíli

naprosto bezmocný, ale nějakým záhadným způsobem se mu podařilo postavit na nohy a opřít se zády o stěžeň.

Prudkým pohybem si setřel z obličeje vodu a rozhodně zatnul zuby. Teď je všechno na mně. Musím něco udělat. Něco!

Cokoli!

V tu chvíli ho zasáhl hořící šíp. Zabodl se mu do hrudi a připíchl ho ke stěžni. V mozku mu vybuchl hotový ohňostroj

bolesti — ostré a palčivé, pronikavé a nemilosrdné. Začal se svíjet v agónii, jeho tlusté tělo se prudce otřásalo a z rány

mu do celého těla proudily nové a nové vlny bolesti. Chtěl se rozkašlat. Když to však udělal, zabolelo to ještě víc, a k

tomu ještě v ústech ucítil krev. Moji krev.

Bolest, krev, výkřiky, nahoru a dolů poskakující paluba a především opeření šípu, které mu trčelo z hrudi — to všechno

jej mělo zlomit. Stál tady daleko od domova, zraněný, mokrý a ubohý. Dívka, která u něj hledala ochranu, se svíjela a

kňourala pod lavicí, z níž trčely tucty šípů. Roztrhané cáry plachty pleskaly ve větru a na malou loď se snášely další a

další šípy, stále přesnější, neboť se nepřátelští střelci pořád přibližovali.

A přes tohle všechno se mu podařilo soustředit na jednu jedinou věc. Z hrdel vylaenů totiž vycházel vysoký

pronikavý smích, který ho deptal více, než celá bouře výsměchu na Vilwanu. Ten předchozí smích mu ošklivě spálil

duši, ale tento se do ní zarýval a zuřivě ji cupoval na malé kousíčky. Někde hluboko ve svém nitru si Kerrigan

uvědomil, že ho vylaenové chtějí zabít a že je smích jen jednou z jejich krutých zbraní.

Mladý Adept, vyděšený a zraněný, ve všech ohledech vyjma jednoho spíše pouhé dítě, udeřil na pirátskou loď. Ačkoli

znal stovky kouzel, z nichž mnohá byla bojová a neskutečně mocná, zaútočil místo toho na nepřítele směšným

zaklínadlem, které tak důvěrně znal. Použil ho během svého života již tolikrát, že při jeho sesílání nemohl selhat. Kdyby byl schopen rozumného uvažování, možná by si řekl, že je to správná volba, protože vylaenové jistě nemají

přichystanou obranu proti tomuto nebojovému kouzlu. Jenže on uvažování schopen nebyl.

Prostě jen zareagoval.

Přímo před ním se vzedmula mocná vlna neviditelné energie a zamířila k určenému cíli. Zaplavila nepřátelskou loď a

pevně ji sevřela. Kerrigan zvedl pravou ruku a pirátská plachetnice se začala vynořovat z moře. Zpod vody se objevil

nejprve zbytek trupu, dosud skrytý pod čárou ponoru a posetý cizopasnými vilejši. Pak kýl, z něhož zpět do moře

stékaly celé hučící slané vodopády. A pak se loď vznesla do vzduchu. Dvacet stop, čtyřicet! Koráb stoupal stále výš a

výš. Kerrigan zavrčel, chtělo se mu vyhodit loď až na měsíc a tam ji rozmačkat jediným sevřením pěsti. Chtěl vidět, jak

se dřevo, z něhož byla postavena, mění mezi neviditelnými prsty v třísky, chtěl sledovat, jak vzduchem víří polámané

stožáry, zpřetrhaná lana a ubohé útržky plachet.

Věděl však, že na to přece jen nemá dost sil. Proto když loď zastínila měsíc — jak se mu alespoň z jeho pozice zdálo —

sklonil ruku a jednoduše nechal koráb spadnout.

Plachetnice se při pádu mírně pohupovala. Někteří členové posádky měli smůlu a svalili se přes palubu, zatímco jiní se

pevně zachytili zábradlí či lanoví. Některé provazy zátěž nevydržely a námořníci se pak na nich bezmocně houpali jako

kuličky na koncích bičů. Ti, kteří se již nedokázali udržet, byli odmrštěni pryč a během krátkého pádu divoce řvali a

legračně se otáčeli. Plachty lodě se naplnily vzduchem a stožáry i ráhna pod tou tíhou zasténaly. O chvíli později zbyly

z plachtoviny pouhé cáry a všechny tři stožáry napraskly.

Pak koráb dopadl do tmavé vody. Jeho trup byl pevný, neboť měl odolávat útokům vln i během těch nejstrašnějších

bouří. Stavitelé však nemohli počítat s tím, že by loď mohla spadnout z takové výšky. Vodní hladina pro ni teď byla

tvrdá jako žula. Žebroví na mnoha místech prasklo a již notně poškozené stožáry se teď zlomily jako třísky, palubní

prkna se uvolnila a odlétla. Loď se nejprve zhoupla na jednu stranu a pak se prudce narovnala — ale pouze proto, aby

se nyní již definitivně naklonila na stranu druhou. Zbytky plachet připomínaly potrhaný rubáš, zvolna klesající za

potápějícím se vrakem.

Tagothcha, zahalený v noční černi, lačně stáhl loď dolů do své říše.

Všechno Kerrigana bolelo, a navíc vykašlával krev. Upřeným pohledem sledoval záhubu veliké plachetnice. Když

dopadla na hladinu, prudce klesl kupředu, a zlomil tak šíp, který ho dosud udržoval ve vzpřímené poloze. Padl na

kolena. Usmál se na potápějící se loď a odhalil ústa, plná zakrvácených zubů. Chviličku se nacházel ve stavu

radostného opojení, kdy měl pocit, že dokáže úplně všechno.

A o vteřinu později poznal, jak chutná čirá hrůza.

Zkáza pirátů přece jen nezůstala nepomstěna. Obrovská vlna, vyvolaná dopadem jejich korábu, se natáhla po

Kerriganově malé kocábce a převrhla ji.