Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 28. kapitola

Kapitola dvacátá osmá

Ihned po našem návratu do vnitřního města trubky hlasitě zatroubily a daly znamení ke všeobecnému ústupu. Vojáci

se stahovali ze svých pozic jen pomalu a neochotně. Ačkoli většina z nich byla raněna a lučištníci vystříleli téměř

všechny šípy, cítili se válečníci jako vítězové. Vzpírali se opuštění města jako psi dychtiví boje, kteří však marně

napínají pánovo vodítko. Každý z nich s jistotou věděl, že nepřítel stál na pokraji zhroucení a že v dosažení vítězství jim

zabránil jen rozkaz k ústupu.

Podařilo se jim dokonce udělat z naší prohry důvod k oslavě. Nemohl jsem je z toho obviňovat, neboť sullanciriho smrt

byla pro naši věc rozhodně velkým přínosem. Význam úlomku Dračí koruny naši muži podceňovali -neboť s sebou plné

pochopení jeho moci přinášelo nesmírnou hrůzu z toho, že tento artefakt padl do rukou nepřítele. Zatím se tedy zraky

všech upíraly jejich hrdinu - Leigha, který skolil dva Temné bojovníky. Vojáci, nastupující na paluby galér, ho hlasitě

zdravili a provolávali mu slávu, zatímco on seděl na přední palubě Invicta a nechával si zašívat zraněný obličej.

Mnozí obdivovali jeho stoický klid, jehlu ve Vřelině ruce, která se mu zabodávala do masa a stahovala k sobě okraje

rány, snášel bez jediného škubnutí, bez jediného hlásku. Sullanciriho šíp mu přejel po levé tváři, prořízl mu masku i kůži

pod ní a téměř oddělil ušní lalůček. Vřela jej obratně přišila zpět na místo. Když skončila svou práci, omluvila se

Leighovi, že mu na tváři zůstane šrám.

Ten však jen lhostejně zavrtěl hlavou. „Vaši mágové mají co dělat, aby se postarali o ty zraněné, kteří to skutečně

potřebují. Moje maska ten šrám docela dobře skryje."

Leigh mluvil pravdu. Zraněných jsme měli hodně a stav mnoha z nich byl opravdu vážný. Elfští mágové, členové posádek vilwanského plavidla i loquellynských galér a stejně tak Winfellis z Croquellynu, která s námi byla už od

samého začátku, měli proto snad až příliš mnoho práce. Zranění byli rozděleni do tří skupin: na ty, kteří téměř jistě

zemřou, ty, kteří zemřít mohou, a pak ty, které jejich rány neohrožovaly na životě. Do poslední skupiny jsem patřil i já,

Leigh a Ney. Elfští mágové nejdříve ošetřovali lidi ze druhé skupiny, pak vyhledávali ty z první. My ostatní jsme zůstali

odkázáni na jehly, nitě a hojivé obklady.

Lidští mágové dostali za úkol vyrábět obklady nebo připravovat lodě k vyplutí na otevřené moře. Bylo mi řečeno, že

kouzla účinkující na živé tvory jsou velmi obtížná a vyžadují dlouhé studium, a tak lidé většinou pracují jen s neživými

předměty. Elfové, kteří žijí daleko déle, mají mnohem větší šanci naučit se některá z opravdu mocných zaklínadel.

Každému, koho ošetřovali, připomínali, že i když dokáží značně urychlit léčebný proces, o uzdravení se vždy postará

samotné tělo. Proto potřebovali lidé, kterým bylo zdraví vráceno kouzlem, mnoho jídla a odpočinku, aby získali sílu,

nutnou pro zahojení ran.

Vřela se naklonila těsně k Leighově tváři a ukousla konec zauzlené nitě. „Tak, a to je všechno, Mistře Norringtone."

„Díky."

Pak se otočila ke mně. „Sundej si tu zbroj ať tě můžu zašít."

Rozvázal jsem šňůrky, které na mě držely gambeson, pak jsem levou paži vyprostil z rukávu a stáhl si celou koženou

zbroj přes hlavu. Zvedl jsem ruku, aby si mohla ránu dobře prohlédnout. Ani příliš nekrvácela. Vřela si klekla po mé

levici, smyla krev vlhkým hadříkem a dala se do ošetřování. Díval jsem se vpravo, abych se vyhnul pohledu na ni,

neboť jsem si myslel, že mě pak budou bodnutí jehly a neustálé utahování nitě bolet o něco méně.

Leigh se dotkl zraněné tváře chvějícím se prstem. „Zabil by mě."

Zkusil jsem se zasmát, ale jen jsem zasykl, když do mě Vřela znovu zabodla jehlu. „Ale ne, Leighu. Byl to opravdu

špatný střelec. Potřeboval magii, aby zasáhl cíl."

Leighovy oči se maličko zúžily. Otočil ke mně hlavu a jeho tvář zrůznil hněv. „Nedělej to, Hawkinsi. Nedělej si legraci.

Vím, co jsi udělal. Cítil jsem, jak kolem mě proletěl tvůj šíp. A viděl jsem, jak zasáhl jeho luk. Kdyby nebylo tebe, tak

jsem teď mrtvý."

„Kdyby nebylo tebe, Leighu, byli bychom mrtví všichni."

Jeho ramena maličko poklesla, ale jen na chvíli. Pak se znovu zvedla a tělo se mu otřáslo tlumeným smíchem. „Vathendir

Krithron by mě zabil a vzal by si Temmer."

„Kdo?"

„Ten sullanciri. Vathendir Krithron - jmenoval se tak."

„Jak to víš?"

Leigh zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Nevím. Myslím, že mi to řekl Temmer. Stejně jako když jsem před pár dny bojoval s

Železným princem. Prostě, když jsem se k němu blížil, věděl jsem toho o něm s každým krokem víc a víc. Jako bych

poslouchal barda, jak vypráví příběh jeho života. Byl to šlechtic, pocházel z Harquellynu. Rozhodl se pomoci

Vorquelfům a vydal se na mírovou výpravu do Aurolanu. Chtěl přesvědčit Chytrinu, aby opustila Vorquellyn. A ona

ho přijala. Smlouvala s ním, dala mu naději. Předvedla mu zázraky a svedla ho nesmírnou moci, kterou mu mohla

poskytnout. Objevila jeho slabost - nenávist ke Gyrkymeům - a využila ji. Nakonec se jí podrobil, rozhodl se jí sloužit.

A ona z něj udělala Temného bojovníka.

Bylo to buď on nebo já, tam v té ulici. Tma proti světlu. Musel jsem ho zabít, jinak by vše bylo ztraceno." Leigh upřel

oči kamsi do dálky a já si všiml, že mu levá ruka zvolna klesá dolů a hladí jílec Temmeru. Už se nechvěla. „Má smrt byla

jistá. Podlehl bych ve své poslední bitvě."

Leigh zamrkal a podíval se na mě. Usmál se, pak se naklonil doprava a když se znovu napřímil, držel v ruce luk Temného

bojovníka. „O starou zbraň jsi přišel v boji. Chci, aby sis jako náhradu vzal tuhle."

Zvedl jsem ruce. „Zabil jsi ho ty. Je tvůj. Tvůj po právu."

„Ne, Hawkinsi, my jsme ho zabili a tenhle díl kořisti ti patří. Je očarovaný. S ním dokážeš zabít dalšího sullanciriho,

kterého potkáme."

„Abych pravdu řekl, Leighu, raději bych chtěl získat kouzelné šípy. Ale možnost posbírat je na ulicích jsem propásl.“

Leigh zvedl obočí. „Ano, měl jsi tam nějakou jinou práci."

„Opravdu? Ty sis toho všiml?"

„Ano. A pokud nutně potřebuješ kouzelný šíp, vždycky si můžeš vzít ten ve Faryaah-Tse." Natáhl ke mně luk. „Vezmi

si ho. A používej."

Vzal jsem si od něj zbraň a sotva jsem v levé ruce sevřel lučiště, proběhlo mi tělem zvláštní zachvění. Pohlédl jsem

kolem Vřely na město a vybral si za cíl jedno z oken. Do mozku se mi vloudilo mlhavé vědomí vzdálenosti, která mě od

něj dělila, a pocítil jsem nutkání zvednout levou ruku do správné výšky a poslat šíp přímo doprostřed začouzeného

skla. Luk mi neposkytoval informace v loktech, yardech, stopách, coulech či jiných délkových mírách. Spíše se to

podobalo jakémusi šestému smyslu, na který se dobrý lučištník spoléhá, když musí střílet rychle.

Okamžitě mi došlo, že má tato zbraň nevyčíslitelnou hodnotu, zároveň mi však po zádech lehce přeběhl mráz. Vždyť

začnu-li se spoléhat na její magii, mohu ztratit svůj vrozený cit pro přesnou střelbu. Ale na druhou stranu, copak mohu

v naší zoufalé situaci odmítnout něco tak mocného, něco, s čím mohu vážně uškodit nepříteli? Bylo by obětování mých

přirozených schopností ve jménu velké věci dobré nebo špatné?

Neznal jsem odpověď, stejně jsem ale přikývl a luk přijal. „Díky, Leighu."

Nepřítomně přikývl jako by mě poslouchal jen na půl ucha, pak utrhl proužek kůže, který mu volně visel na levé straně

masky. Poté si ji opět nasadil a pevně přivázal na místo. „Půjdu se trochu prospat."

„Dobrý nápad."

Odpotácel se ke schůdkům na hlavní palubu a ztěžka se oběma rukama opřel o zábradlí. Jistě by uklouzl a spadl, ale Ney ho zachytil a podpíral ho po celou dobu sestupu. Pohledem jsem sledoval jeho ohnivou kštici, když opatrně vedl

Leigha ke schodům do podpalubí, pak se Ney vrátil a začal kulhat zpět na zadní palubu.

Žuchnul na sud, který předtím jako sedátko používal mladý Norrington, a natáhl levou nohu. Dírou v kožených

kalhotách jsem viděl ránu, kterou mu na stehně zanechal řvounský nůž. Ney si těžce povzdechl a poškrabal se pod

maskou v koutku pravého oka.

„Faryaah-Tse se uzdraví."

„To jsem rád."

Ney přikývl. „Ten šíp jí způsobil strašnou bolest. Soustředila se ale a maličko změnila tvar nohou. Pak stačilo řezat jen

kůži, aby ho z ní vyndali."

Zamračil jsem se. „Proč prostě jen nezlomili šíp, vytáhli jeden konec a druhý protlačili skrz?"

„Nemohli. Nevěděli, z čeho je vyroben. Ale je to zlá věc. I na dotek."

„Leigh a já jsme o těch šípech před chvílí mluvili. Rád bych se na něj podíval. Hodil by se k tomuto luku." Trhl jsem

sebou, když Vřela škubla nití, aby utáhla uzel. „Jak je na tom tvoje noha?"

„O nic hůř než tvoje žebra." Ney mi věnoval jízlivý úsměv. „My tři jsme dneska měli štěstí. Samá škrábnutí. Ale Heslin

je mrtvý. Faryaah-Tse zasáhl šíp. A prince Kirilla po pádu z koně bolí rameno. Také ho bolí srdce - bojí se, že je jeho

dcera mrtvá."

„Nedivím se mu, ale Alexie žije. Temný bojovník šel po úlomku Dračí koruny a ne po princezně."

Vřela po mě hodila letmý pohled. „Jsi si tak jistý?"

Pokrčil jsem rameny. „Kdyby Preyknosery zemřel, snažil by se sullanciri vyměnit Alexii za úlomek Dračí koruny. Ji nebo

její tělo, což by způsobilo Kirillovi jen další bolest."

Elfka chvíli mlčky přemýšlela, a pak přikývla. Naklonila se a ukousla konec nitě, se kterou zašívala mou ránu. Její zuby

se přitom otřely o mou kůži. V ten okamžik jsem se zachvěl něčím dosud nepoznaným. Natáhl jsem levou ruku, abych ji

poplácal po rameni na znamení díků, ale místo toho jí mé prsty přejely po černých vlasech a hladké kůži na tváři.

Vzhlédla, naše pohledy se setkaly a mé rozechvění se zdvojnásobilo.

Vřela se pomalu postavila. „Musím se postarat o další zraněné."

„Děkuji ti, Vřelo." Zaváhal jsem. „Jestli je něco, co mohu udělat, abych se ti odvděčil..."

Lehce se zasmála. „Budu o tom přemýšlet, Mistře Hawkinsi. A možná někdy tvé laskavé nabídky využiji."

Přikývl jsem a pohlédl na Neye, abych zjistil, zda postřehl, co se mezi mnou a Vřelou právě stalo. Vlastně jsem se ani tak

nebál toho, že si našeho chování všiml a bude si mě kvůli němu dobírat, spíše jsem se strachoval, že nic neviděl a já

nebudu mít šanci znovu si ověřit své dojmy a pocity.

Naštěstí nebo naneštěstí však Neyova oční víčka ztěžkla a on se začal na svém sudu povážlivě kymácet. Chytil jsem ho

za rameno a uložil na palubu. Stočil se do klubíčka hned vedle bočnice a začal chrápat. Málem jsem do něj šťuchl,

neboť mi ten zvuk v době, kdy se naše flotila připravovala k ústupu, připadal nemístným. Pak jsem si však uvědomil, že

je jeho chrápaní jedinou přirozenou věcí uprostřed naprosto nepřirozené situace, takže jsem ho nechal být.

Chvíli jsem hledal nějakou práci, které bych se mohl ujmout, ale jen jsem se lidem pletl pod nohama, a tak jsem se

rozhodl vyhledat lorda Norringtona a zjistit, jestli mu nemohu být v něčem nápomocen. Našel jsem ho na vlnolamu,

jenž odděluje přístav od zátoky. Hráz byla postavena z velkých kamenů a tyčila se dobrých šest stop nad klidnou

hladinou zátoky, šířku měla asi dvojnásobnou. Lord Norrington právě rozmlouval se třemi princi, z nichž pouze

Scrainwood, jak jsem si okamžitě všiml, nepotřeboval po bitvě jediný steh či obvaz. V pátém muži ve skupince jsem

poznal jednoho z lodivodů, které jsme vzali na palubu při plavbě Zátokou Svarskya.

Lodivod ukázal na otevřené moře. Shromažďovala se tam černá mračna a zvolna se sunula našim směrem, sem tam z

nich šlehaly klikaté jazyky blesků. Na samotný vlnolam narážely vlny a vrhaly vodní tříšť na nás i na klidnou hladinu

přístavu za našimi zády. „Tagothcha se hněvá, že jste ho předtím oklamali," řekl lodivod.

Lord Norrington přikývl. „Chytrina nepochybně ví, že jsme obelstili weiruna a zná i způsob, jakým jsme to provedli.

Teď se nám snaží zabránit ve vyplutí k Pevnosti Drakonis."

Scrainwood prudce máchl oběma rukama. „Tady zůstat nemůžeme. I když se všechny galéry shromáždí uprostřed

přístavu, pořád nás mohou zničit zápalnými šípy nebo loděmi."

Augustus, jehož hlavu korunovaly bílé obvazy, které už na několika místech stačily zrudnout, položil Scrainwoodovi

ruku na rameno. „Nikdo přece nenavrhuje, abychom tu zůstali. My musíme vyplout, ale otázkou zůstává, zda se nám

podaří přesvědčit weiruna, aby se přidal na naši stranu."

Scrainwood si propletl prsty na rukou, palce zahákl za pochvu s mečem. „S pomocí vhodných darů by se nám to mohlo

povést, nebo ne? Co od nás může weirun chtít?"

Kirill se zamračil. „Takhle podrážděného jsem Tagothchu ještě nikdy neviděl. Rozhodně ne začátkem Měsíce padajících

listů."

Po mém levém boku se znenadání objevila Vřela. „Tento weirun byl odjakživa znám záchvaty vzteku."

Lord Norrington se na ni podíval. „Mluvili jsme o tom, jaké dary přinést Tagothchovi. Máš nějaký nápad? Asi by to

mělo být něco zvláštního."

Vřela se zasmála, pak se otočila a plivla do zátoky. „Nabízím Tagothchovi to, čeho je hoden - nic. To po jeho vlnách se

plavily lodě, které přinesly zkázu Vorquellynu. Ode mne nedostane nic, jen nenávist."

Proti hrázi se vrhla veliká vlna a na elfku dopadly celé galony slané vody. Zapotácela se pod tím strašlivým náporem a

snad by spadla do zátoky, kdybych ji včas nezachytil.

Lord Norrington se poškrabal na bradě. „Zajímavý dar. Vřelo, ale řekl bych, že poněkud kontraproduktivní. Nějaké další

návrhy?"

Udělal jsem krok ke kraji vlnolamu a sundal si z ramena sullanciriho luk. Znovu mnou proběhl ten pocit, znovu jsem ucítil cíl. Nyní se však skrýval hluboko pod rozbouřenou černou hladinou. Byl jsem si jistý, že vložím-li do tětivy šíp a

vystřelím, zasáhnu weiruna, který nás pozoroval z hlubin Srpového moře. Sklouzl jsem rukou po lučišti a ponořil jeho

konec do pěny na vrcholku další vlny.

„Tagothcho! Nabízím ti kouzelnou zbraň. Možná bych tě s její pomocí nedokázal zabít, rozhodně bych ti však mohl

ublížit. A nejen já. Přesto ti ji dávám, abych ochránil tvé bezpečí. A na oplátku tě žádám o totéž. Ochraň nás. Dopřej

nám bezpečnou plavbu!"

„Ne!" zakřičel Scrainwood za mými zády.

Hodil jsem luk tak daleko, jak to jen šlo. Nad hladinou se vzedmula vlna jako nějaká přízračná ruka a chytila zbraň v

letu. Kouzelný luk se potopil bez jediného zvuku, aniž by třeba jen lehce zčeřil vodu.

Moře se zklidnilo, byť jen nepatrně.

Usmál jsem se a otočil k ostatním. „Zdá se, že to funguje."

V Scrainwoodových očích hořel vztek. „Zbytečně jsi zahodil cennou věc. Jestli jsi ji nechtěl, měl jsi ji dát mě!"

„Ale naopak, já ji přece chtěl. A právě to z ní učinilo ten nejvhodnější dar."

„Jsi hlupák, Hawkinsi. Ten luk nám mohl vyhrát válku."

„Kdyby ji dokázal porazit, tak by ho Chytrina nikdy nesvěřila do rukou sullancirimu." Vřela si začala ždímat vodu z

dlouhých vlasů. „A ani zbraň jako tahle ještě z člověka nedokáže udělat válečníka."

Kdyby Scrainwoodův ohnivý pohled uměl zabíjet, zemřela by Vřela ještě v tomtéž okamžiku. „Co tím myslíš?"

„Myslí tím," zasáhl lord Norrington smířlivým tónem, „že měl Hawkins dobrý důvod darovat Tagothchovi ten luk.

Nemám pravdu, Hawkinsi?"

„Ano, můj pane." Věnoval jsem mu vděčný úsměv. „Magie v té zbrani by každý můj výstřel proměnila v jistý zásah,

pokud bych se na ni plně spolehl. Ale bojím se, že bych přestal věřit vlastnímu úsudku. Nakonec by mě zničila, kousek

po kousku. Ta zbraň nepatřila do rukou žádného smrtelníka a nyní se v nich už skutečně nenachází."

Kirill se slabě usmál. „Takže osobní dary, věci, které pro nás mají význam, kterých se těžko vzdáváme... To je to, po čem

Tagothcha touží. Chce nezištné dary - takové, jaké mu Chytrina nikdy nemůže nabídnout." Stáhl si z pravého zápěstí

náramek, upletený z vlasů jeho zesnulé ženy. Zašklebil se bolestí - tu mu však, myslím, nezpůsobovalo ani tak zraněné

rameno jako spíše ztráta pro něj tak důležité věci.

Hodil náramek do moře. „Tady máš vše, co mi zbylo po mé ženě. Kromě dcerky a krásných vzpomínek."

Tagothcha přijal dar a ještě více zklidnil hladinu.

Princ Augustus dlouho upíral zachmuřený pohled na obsidiánovou vodu, pak pomalu přikývl. „Poslouchej mě,

Tagothcho. Znáš mě, Augusta z Alcidy. Dávám ti slovo, že jsem pro tebe přichystal opravdu výjimečný dar. Ještě dnes

pošlu podkoním do Yslinu příkaz, aby mého oblíbeného hřebce, Cursa, kterého jsem vychoval už od hříbátka, svrhli do

tvých vod."

Tu se Augustův hlas vytratil a Srpové moře zmírnilo útoky proti vlnolamu. Princ ještě jednou přikývl, pak se nám

omluvil a vydal se hledat arcanslata, aby s jeho pomocí poslal zprávu do vlasti.

Všichni jsme pohlédli na Scrainwooda. Ten si přejížděl rty hřbetem dlaně a v jeho zamhouřených očích jsem četl

vypočítavé myšlenky, které se mu právě honily hlavou. Klouzal pohledem ze mě na Vřelu, pak na prince Kirilla a lorda

Norringtona. Na okamžik zavřel oči, potom si z levé ruky stáhl zlatý zásnubní prstýnek.

„Tady, vezmi si toto - symbol mé nehynoucí lásky k mé ženě a matce mých dětí."

Vlny přijaly jeho dar a maličko, ale opravdu jen maličko se zklidnily.

Tvář lorda Norringtona zkřivil jízlivý úsměv. Poklekl na koleno a do dlaní nabral mořskou vodu z louže u kraje vlnolamu.

Ponořil do ní obličej a nad její hladinu se začaly vynořovat bublinky, které mu praskaly kolem uší. Když opět zvedl

hlavu, stékaly mu po bradě křišťálové kapky. Pak roztáhl dlaně a vylil vodu zpět do moře, z něhož pocházela.

Z místa jejího dopadu se na všechny strany rozeběhly drobné vlnky. Šířily se rychle a daleko, po sobě zanechávaly

dokonale klidnou hladinu. Zalapal jsem po dechu a princ Kirill překvapením otevřel ústa. Ve tváři Vřely se nezračily

žádné emoce, zato Scrainwoodovy oči se rozšířily natolik, že vyjadřovaly údiv za oba.

Kirill sevřel levé předloktí lorda Norringtona. „Co jsi to udělal, příteli?"

„Obětoval jsem mu věc, které si cením nadevše." Lord Norrington se pomalu usmál a otřel si bradu hřbetem levé ruky.

„Řekl jsem Tagothchovi své pravé jméno."

Vřela se lordu Norringtonovi hluboce uklonila. „Vzdávám vám poctu, můj pane - jako někdo, kdo kdysi v zájmu jiné

velké věci přinesl stejnou oběť." Když se znovu narovnávala, proniklo do jejího hlasu dosud skryté ostří. „Víte přesně,

co jste učinil, že ano?"

Zvolna přikývl. „Ale copak na tom záleží, když stojíme tváří v tvář nutnosti dostat se co nejrychleji do Pevnosti

Drakonis?"

„Snad ne."

Zavrtěl jsem hlavou. „Pravé jméno? O čem to mluvíte?"

Lord Norrington se zasmál a když mě míjel, pravou rukou mi hravě rozcuchal vlasy. „Na svůj věk toho o světě víš

mnoho, Tarrante Hawkinsi, ale zdaleka ne vše. Máš však mou důvěru, jak sis přál, a tak ti toto tajemství jednoho dne

prozradím. Až na to budeš připravený."

Pohlédl na klidné moře. „Weirun se nás už chystá uvítat. Nenechme ho čekat."