Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 7. kapitola

Kapitola sedmá

Will následoval Rezoluta do jeskyně. Chodba se ihned zúžila a o chvíli později se stočila doleva. Tam se stěny znovu o

trochu rozestoupily a vytvořily oválnou prostoru s rovným dnem, měřící v nejširším místě pět nebo šest yardů. V kruhu

z ohlazených kamenů plápolal malý oheň. Sálal z něj silný žár, ale světla rozdával jen málo. Z ohniště stoupal dým,

hromadící se pod nízkým stropem podzemní komnaty. O kousek dál kouř, podobný šedivé vodě zvolna a jemně se

přelévající přes přehradu, stoupal vzhůru a unikal puklinou ve stropě jeskyně.

Mohutná postava Vorquelfa bránila Willovi ve výhledu do další sluje, ale něco mu říkalo, že ho tam čeká něco

úžasného. Rezolutovu postavu rámovalo nazelenalé a zároveň stříbřité světlo. Vorquelf se naklonil, aby prošel nízkým

otvorem, a mladík ho následoval, hlavu však měl hrdě vzpřímenou.

A pak se zastavil — s pocitem, jako by mu v plicích zamrzl vzduch.

Během celé cesty do hor mu Rezolut říkal, že toho o světě ví hrozně málo, vlastně téměř nic. Will se od něj učil, někdy s

nechutí, jindy s vděčností, vždy ale v hloubi duše věřil, že jsou jeho znalosti daleko hlubší, než si Vorquelf myslí, že

jsou dokonce hlubší než ty jeho. Tato arogance však z mladíka po vstupu do sluje téměř okamžitě vyprchala.

Najednou se cítil ztracený jako batole na rušné yslinské ulici.

Sluj, tak velkou, že by se do ní snadno vešly čtyři hospody jako Králík a Kotec, osvětlovala jemná záře lesklých

minerálů a fosforeskujících lišejníků. Silné lávové pilíře podepíraly tmavý strop, na němž pomrkávaly tisíce hvězdám

podobných světel. Mladík měl dokonce pocit, že poznává některá ze souhvězdí, většina mu ale připadala beznadějně

cizí.

Ještě pozoruhodnější než kamenná obloha však byla samotná sluj. Sotva do ní Will vkročil, ovládl ho pocit, že se

pohybuje něčím tekutým — ne tak hustým jako voda, ale vzduch to jistě také nebyl. Cítil, jak se mu ono cosi mírně a

laskavě otírá o pokožku, bylo to jako dotek měkké přikrývky. Rozhodně mu to neubližovalo ani se v tom necítil

nepohodlně, jen ho to prostě obklopovalo jako vzduch za velmi vlhkého dne.

Všude okolo něj, po celé sluji, visely přímo ve vzduchu rozličné věci. Listy a větve, objevující se snad na všech

stranách, vypadaly jako jediné odkryté části stromů, zahalených neviditelnou mlhou. Pod nohama spatřil kostřičku

zvířátka, snad králíka, puntičkářsky sestavenou a zabalenou do moly prožrané kožešiny. Těsně za ní visela nad

kamenem další kostra. Tohle zvíře jako by ztuhlo v půli skoku, drápaté pracky mělo natažené a připravené je zatnout do

králíka. Když se na ně Will díval, zdálo se mu, že kosti zvolna obaluje maso a to zase obrůstá kožešina, pod kterou se

pružně napínají a smršťují svaly.

Působivější než kosti a větve však byly fresky. Zpočátku Will nechápal, že se jedná o obrazy, neboť když se na ně od

vchodu díval, připadaly mu jen jako úzké barevné pruhy. Jak však kráčel hlouběji do nitra sluje, barvy se mu před

očima rozpadaly a vytvářely dlouhé obdélníkové malby nevídaných krajů. Skrz ně — některé byly skutečnými obrazy,

jiným dala vzniknout křída, úlomky kamenů nebo mozaiky z listů, které tu jednoduše visely ve vzduchu — mohl vidět

rozličné podivnosti, třeba jak se beztvarý balvan mění v skalnatý poloostrov, omývaný mořem, nebo jak se pod

špičatým kamenným hrotem otevírá zelené údolí. Čím déle se Will díval na kteroukoli z fresek, tím více začínala

zobrazená skutečnost blednout a skomírat. Barvy se míchaly, splývaly a nakonec mizely úplně. Mladík zatoužil

natáhnout ruku a proniknout skrz obrazy, dotknout se reality, jež se za nimi skrývala.

Tu mu ale levé zápěstí sevřela Rezolutova ruka. „Nedělej to.“

„Proč? Vypadá to tak skutečně.“

„Je to skutečné. Přesněji, bylo.“ Rezolutův hlas se najednou zlomil, téměř nepostřehnutelně, ale Will to přesto

zaznamenal a pořádně ho to překvapilo. „Kolik toho víš o magii, chlapče?“

Will pocítil, že se k němu vrací obvyklá vzpurnost, ale jen pokrčil rameny.

Pravda se otočila od své práce. Pečlivě malovala světlounce modrou barvou kruh — a to přímo ve vzduchu. „Rezolute,

tvá slova zní, jako by jeho neznalost byla nějakým strašlivým prohřeškem. Willburforce nemůže nic vědět o magii,

protože nikdy nepotkal nikoho, kdo by ho o ní poučil.“

Will se už už chtěl začít mračit, protože použila jeho celé jméno, ale z jejích úst znělo tak nějak správně a patřičně.

Nevyslovila ho tak jako Markus a někteří jiní, když mu nadávali nebo ho chtěli zesměšnit. Když to říká ona, tak mi to

jméno vlastně sedí.

Pravda se na Willa usmála a otevřela dlaně, štětec a malý kelímek s barvou nechala viset ve vzduchu. Postavila se před

něj a roztáhla ruce, jako by se snažila obsáhnout celou rozlehlou podzemní prostoru. „Toto místo je plné magie. Je

velmi, velmi zvláštní a ty jsi teprve druhým člověkem, který se dozvěděl o jeho existenci.“ „Díky?“ Will se zamračil, aby zakryl svůj zmatek. „Proč byste mi měli důvěřovat?“

„Musíme, Willburforci.“ Otočila se a kývla Rezolutovi. „Žalud, prosím.“

Vorquelf se pohrabal v malém váčku u svého opasku a vytáhl žalud. Vypadal podobně jako mnoho jiných, které se Will

cestou naučil rozeznávat, byl však velmi lesklý a rudozlaté barvy, místo obvyklé zelené či hnědé. Rezolut jej hodil

Pravdě. V první polovině oblouku letěl žalud rychle, pak ale zpomalil a začal zvolna plachtit ve vzduchu, téměř jako

větrem hnané pírko.

Pravda pozvedla ruku, roztáhla dlouhé bledé prsty a žalud k ní sám přilétl, aby spočinul uprostřed její dlaně. „Tento

plod pochází z téhož stromu jako list, který jsi našel, Willburforci. V magii je mnoho vzájemně propojených věcí.

Některá pouta jsou přirozená, například ta, která spojují stromy s jejich listy. Rozumíš tomu?“

Will přikývl.

„Jiná pouta vznikají uměle. Tento žalud, například, nosí Rezolut už celé dva roky. Přešlo do něj proto něco z něho, tak

jako se tvým teplem zahřeje kamínek, který hodiny držíš v ruce.“

Will přikývl a najednou si uvědomil, že je Pravda slepá a nemůže ho tedy vidět. „Rozumím.“

„Ona to ví,“ zavrčel Rezolut. „Slyší, jak ti v té tvé hlavě rachotí mozek.“

Pravda zavřela oči a povzdechla si. „Copak se nikdy nenaučíš trpělivosti, Rezolute?“

Rezolut začal cosi říkat elfsky, ale Pravda se zamračila. „Obecnou, prosím. Tohle by měl slyšet i on.“

„Když musí.“ V Rezolutově hlase byl jasně patrný hněv. „Možná je má netrpělivost opravdu přehnaná, ale my se

musíme dozvědět, jestli je on ten pravý nebo ne.“

„Žalud tě k němu dovedl, že ano?“

„Žalud mě dovedl k listu a podle tvých slov mě měl list dovést k němu. Tenhle chlapec může být jen článkem dlouhého

řetězu.“

Usmála se a pomalu otevřela oči. „Nebylo to pro mě lehké — oslepit se. Ty máš oči zdravé, ale odmítáš se jimi dívat.“

Will se neklidně zavrtěl. „Možná mluvíte slovy, kterým rozumím, ale já… ehm… stejně nerozumím.“

„Porozumění přijde, Willburforci.“ Téměř vesele se otočila dokola, lem jejího bílého roucha zavířil, dlouhý bílý cop

zasvištěl vzduchem za jejími zády. „Toto místo jsme vytvořili ze střípků a úlomků naší vlasti, Vorquellynu. Jistě ten

příběh znáš: před jeden a čtvrt stoletím zaútočily na náš ostrov aurolanské hordy a my byli vyhnáni. Víš, všichni elfové

musí přibližně ve tvém věku podstoupit rituál, který je pevně spojí s jejich domovinou. Spolu s ním se dostaví

obrovský pocit zodpovědnosti za vlast a vzniklé pouto je tak silné, že bolest naší země se stává i naší bolestí. Elfové

spojení s Vorquellynem byli po jeho zpustošení v agónii, jejich utrpení bylo tak hrozné, že raději opustili tento svět.

A my bez pouta — Rezolut, Návrat, já i ostatní — jsme tu zůstali, abychom se toulali po světě a snažili se svou

domovinu osvobodit. Před jednou lidskou generací jsme doufali, že válka proti Chytrině Vorquellyn zachrání, ale

nestalo se tak. Začali jsme tedy jednat skrytě. Do této jeskyně jsme přinesli věci, pocházející z naší staré vlasti, neboť

ty nás s ní spojují. Čím více jich máme, tím je to pouto silnější.“

Will se rychle ohlédl zpátky k východu z podzemí. „Takže všechny ty stromy vyrostly z vorquellynských sazenic?“

„Ne, Willburforci. Věci z Vorquellynu přinášíme sem. Rostliny, které jsi viděl venku, vyrašily v jiných elfských vlastech,

ačkoli skutečně pochází původně z našeho ostrova.“ Pokrčila rameny. „Doufali jsme, že když je tady zasadíme, možná

tím dáme vzniknout nové vlasti. Ale skutečnost byla jiná. Pouto sice doopravdy vzniklo, bylo však příliš slabé.

Podmínky v tomto údolí se liší od podmínek na Vorquellynu. Tady v jeskyni ale síla roste. Sama někdy slyším křik

racků, cítím mořský vánek i vůni květů a ovoce.“

Rezolut si poškrábal neoholenou bradu. „V časech poslední války s Chytrinou vyslovila Pravda několik proroctví — a

právě díky nim jsme se rozhodli vytvořit toto místo. Žádali jsme Vorquelfy, aby nám dávali své staré věci. Bylo to jako

brát jim vzpomínky, ale oni přesto ochotně souhlasili — až na Predátora a pár jemu podobných. Stále nám nosí nové a

nové věci a naše síla roste.“

„Proč prostě nevyrazíte na Vorquellyn a tam nenaberete všechno, co potřebujete?“

Rezolut se začal smát svým typicky nízkým a pochmurným smíchem, ale Pravda se zamračila a on ztichl. „Willburforci,

tyto věci pocházejí ze starého Vorquellynu, z takového, jakým byl před aurolanským vpádem. Kdybychom si odtud

něco vzali nyní, jen bychom tím upozornili nepřátele na naši existenci a to si nemůžeme dovolit.“

Mladík zvolna přikývl. „Jak do toho všeho zapadám já?“

Slepá Vorquelfka si povzdechla a odvrátila se od něj. „Pojď za mnou.“ Vyrazila hlouběji do nitra sluje, minula jednu

barevnou fresku a záhy zmizela z dohledu.

Will ji rychle následoval, pospíchal dolů po úzkém schodišti, jehož jednotlivé stupně byly hrubě vytesány do skály.

Strop byl porostlý světélkujícím lišejníkem, takže se mladík nebál, že se praští do hlavy. Schodiště zahnulo doprava a

pak zas zpátky doleva, prudce kleslo nějakých dvacet yardů a nakonec vyústilo v další malé prostoře. Will došel k

názoru, že se teď nachází přesně pod středem rozlehlé sluje. I tuto podzemní komnatu osvětlovaly lišejníky a minerály a

na tu nejkratší ze všech chvil začal mladík závidět Pravdě její slepotu.

Stěny i strop prostory pokrývaly veliké a krvavé fresky. Jako duhové zmije se svíjely kolem stalaktitů a stalagmitů. Ve

vzduchu tady neviselo nic, ale zdálo se, že příšerné apokalyptické obrazy každou chvíli sestoupí ze zdí a zaplní

místnost svou šílenou změtí. Lidé i elfové, urZrethiové, Gyrkymové a další rasy, kruté a zvířecké, spolu sváděly

strašlivé bitvy. Mrtvá těla a jejich zkrvavené části zaplňovaly každičkou skulinku v sevřených řadách bojovníků, starší

obrazy místy překrývaly novější, ještě hrůznější.

Vprostřed toho bouřícího chaosu násilí byla na malé části stěny namalovaná jediná zlatě orámovaná lidská postava bez

obličeje. Právě k ní Pravda zamířila. Zastavila se, pomalu složila ruce na prsou a sklonila hlavu. „Věřím, že toto je tvé

místo, tvá úloha. Věřím, že tvář, která zde schází, patří tobě. Nejsme si jistí, zda jsi tím, koho hledáme, nebo, jak říká

Rezolut, představuješ pouhý mezičlánek na cestě k tomuto člověku. Zjistit o tobě pravdu může být nebezpečné. Velmi nebezpečné.“

Will vrhl rychlý pohled na Rezoluta, který nehybně stál před jediným východem z místnosti. „Mám snad na

vybranou?“

Pravda zvedla hlavu, její tvář byla naprosto nečitelná, bez výrazu. „Vždycky je na vybranou. Má-li být toto tvým

osudem, pak je pro tebe další krok tím rozhodujícím.“

„A když ne?“

„Pak mi tvá další životní dráha není známa, ale přeji ti na ní mnoho štěstí.“ Zavřela oči. „Byla bych ráda, kdyby tě do

zkoušky nikdo nemusel nutit.“

Rezolut sevřel a znovu rozevřel pěsti.

Will si povzdechl — hlavně proto, že to bylo nejjednodušší obranou proti mrazivému chvění, které se mu plížilo po

páteři. Magie tohoto místa ho fascinovala a děsila zároveň, jeho strach však byl brzy potlačen pocitem zvědavosti.

Pravda na něj udělala ohromný dojem, neboť ač slepá, dokázala dělat věci u jiných slepců nevídané. Snad to bylo tím,

že jedinými nevidomými, které dosud znal, byli žebráci. Žebráci byli sice ve srovnání se zloději jako krysy proti vlkům,

ale Pravda by jistě dokázala ohromit i toho největšího z kapsářů, které Will znal.

Ale strach v něm přece jen stále číhal. „Dám ti jednu otázku, Pravdo. Vím, co by na ni odpověděl Rezolut, protože pro

něj je moje smrt vzdálená vždycky jediný krok. Chceš prověřit, jestli jsem tím pravým, chápu to správně? A tahle

prověrka má být smrtelně nebezpečná? Proč?“

Slabě se usmála. „Nebezpečná bude jen tehdy, pokud tím pravým skutečně jsi. V tom případě ale uděláme všechno,

abychom tě ochránili.“

Nyní se již žádný povzdech, který by zahnal zlověstné mrazení v zádech, nedostavil. Will se otočil a podíval se na

Rezoluta. „Když nejsem tím pravým, tak už odtud neodejdu, že ano? Nedůvěřoval jsi Návratovi. Nemůžeš důvěřovat

ani mě.“

Svalnatý Vorquelf složil ruce na prsou a pokrčil rameny. „Když strávíš zbytek života tady, bude to pořád lepší, než

krást někde v yslinských slumech.“

Jak dlouhý zbytek života mi asi poskytneš? Will se chtěl zlobit či alespoň dostat strach z nepříjemné vyhlídky zůstat

tady navždycky nebo dokonce být zabitým, ale prostě to nedokázal. Stejně jako předtím věděl, že po něm list chce, aby

ho odnesl pryč, vytušil i nyní nějakým záhadným způsobem, že je jeho místo tady. Málem se tomu zasmál. Každý

sirotek v Markově domě fantazíroval úplně stejně. Jednoho dne se někdo objeví, prozradí mu, kým ve skutečnosti je, a

ukáže mu jeho pravé místo na světě. Pro něho samotného byla tím někým vždycky jeho matka, která se při požáru

zachránila a stala se Vionnou, královnou pirátů, jejímž milencem byl sám proslulý Azurový pavouk.

Teď mám něco, co jsme si všichni vždycky přáli, ale není to zadarmo. Způsob, jakým se na něj Rezolut díval, napovídal

Willovi, že od něj Vorquelf očekává pokus o útěk. Mladík zvážil své šance a dospěl k názoru, že jsou proti obrovitému

Vorkovi dost mizivé. Přece se o to však alespoň jedna jeho část chtěla pokusit.

Jiná část, ta větší, mu v tom ale překážela. Z Pravdiných slov o tom, že udělají všechno, aby ho ochránili, byla cítit

veliká starost. Will si najednou uvědomil, jak moc je teď pro ně důležitý. I kdybych nebyl tím, koho hledají, tak jsem

alespoň nepochybně článkem řetězu. Najednou ho napadlo úžasné téma pro ságu o Willovi Mrštném. Jeho hrdinské

skutky budou jako perly navlečené na dlouhou nit a právě tuto nit mladík nyní objevil. Pomůže zachránit a obnovit

Vorquellyn — ať už to je cokoli. Věděl, že se to povede jemu a jedině jemu, právě proto, že se o to spousta lidí mnoho

let marně pokoušela.

Přikývl a zvolna vydechl. „Co mám udělat?“

Z Pravdiny úlevy se zrodil krásný úsměv. „Pojď sem a postav se do této nádrže, Willburforci.“

Willovi se ulevilo, když Rezolut beze slova opustil místnost. Pravda ukázala mladíkovi na nevelký železný kruh zpola

zapuštěný do středu mělké, nějakých deset stop široké prohlubně v kamenné podlaze. Podél jejího horního okraje se

táhla nerovná červená čára. Will se rezavého kruhu dotkl prstem a zjistil, že je dosud velmi pevný a že zároveň skvěle

drží v podlaze.

Rozzlobené mečení a klapot kozlích kopýtek, rozléhající se místností, obrátily jeho pozornost zpět ke vchodu. Rezolut

opět vstoupil do komnaty a hned za ním Havran, který za sebou na silném železném řetězu vlekl vzpouzejícího se kozla.

Oba válečníci si tiše vyměnili pohledy, pak se Havran usmál.

„Nepochyboval jsem, že Will bude souhlasit. Takže jsem si řekl, že ušetřím čas.“ Havran dovedl kozla k prohlubni a

připevnil řetěz ke kruhu, volných z něj nechal jen asi šest stop. Zvíře se najednou uklidnilo, dokonce přistoupilo k

Willovi, očichalo ho a jemně do něj trklo.

Pravda vstoupila do prohlubně a kozel se k ní okamžitě vydal. Vorquelfka se nejdříve dotkla jeho krku, poté mu přejela

palcem přes čelo. Tasila dýku s úzkou čepelí a rychle jí zvíře řízla mezi oči a kousíček nad ně. Kozel zamečel a uskočil

zpět nakolik mu to jen řetěz dovoloval, z rány se mu vyvalila krev. Kopýtka několikrát zabušila do hladké podlahy, ale

nenašla žádnou oporu, takže se zvíře svalilo na zem.

„Podej mi levou ruku, tu, která je blíže k srdci, Willburforci.“

Uposlechl a hned nato pocítil, jak mu ostrá čepel přejíždí přes celou dlaň.

Pravda ukázala na kozla, který se právě vratce zvedal na nohy. „Musíme mezi vámi vytvořit pouto. Přilož svou ránu k

jeho, ať se vaše krev smísí. Udělej to a udělej to rychle — nemáme času nazbyt.“

Will se pravou rukou přidržoval řetězu a zvolna se blížil ke kozlovi. Než se k němu dostal dost blízko, aby mu položil

dlaň na čelo, stačili již Havran s Pravdou opustit prohlubeň. Pravda a Rezolut, stojící na kraji kamenného kruhu, spojili

ruce a Vorquelfova tetování začala žhnout vibrujícím fialovým světlem. O čtvrtinu obvodu kruhu dál natáhl Havran

několikrát zkusmo tětivu krátkého jezdeckého luku, vyrobeného ze dřeva stříbrného cedru a pak do ní vložil šíp se

širokým hrotem opatřeným zpětnými háčky, který se matně a výhružně leskl. Will ztěžka polkl. „Jsem připravený.“

„Zvládneš to, uvidíš,“ mrkl na něj Havran.

Rezolut zamhouřil stříbřité oči. „Také si to myslím. Že ve zkoušce uspěje. Zůstává ale jediná otázka — jak moc budeme

za tento úspěch muset zaplatit?“

A pak začala Pravda mluvit.