Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 9. kapitola

Kapitola devátá

Teprve během návratu do Valsiny jsem si začal uvědomovat, jak neobyčejné věci jsme vlastně vykonali. Jako členové

lovecké výpravy jsme byli jen částí většího celku. Lov pro nás představoval celý svět a všichni jsme při něm sdíleli

stejné zážitky, jež nám ani nepřipadaly příliš výjimečnými. Po návratu jsme se ale dostali do styku s lidmi, kteří o

posledních událostech neměli žádný přehled.

Rounceův příjezd do města odstartoval vlnu historek o smečkách temeryxů, toulajících se po venkově. Proto k nám

farmáři a pastýři, které jsme cestou míjeli, přicházeli a ptali se na výsledek lovu. Lord Norrington zůstával klidným a

zdvořilým, odpovídal vždy, že je naprosto spokojen s tím, jak se situaci podařilo zvládnout. „Teď už se není čeho bát."

Na předměstích Valsiny nás již nedočkavě vyhlížely hloučky zvědavců. Ve skutečnosti toho ale nebylo příliš k vidění,

jen majestátní průvod lovců na koních a několik vozů. Všechny kůže a další hrůzu nahánějící trofeje jsme schovali do

jednoho z vozů, čímž jsme obyvatele města zbavili možnosti dělat vyjevené och a ach. Dokonce naši zranění jeli spolu s

ostatními bez jakýchkoliv viditelných obvazů, takže to vypadalo, že jsme si s našim úkolem dokázali poradit snadno a

bezpečně.

Když jsme se dostali do středu města, poslal lord Norrington mě a Neye za našimi rodinami, abychom jim dali vědět, že

jsme v pořádku. Já, Leigh a Ney jsme se sice dohodli, že spolu nejdříve půjdeme do Kedynova chrámu a poděkujeme

bohu války za náš úspěch, ale lord Norrington prohlásil, že to klidně může počkat. Cestou ze svatyně jsme se chystali

navštívit Rounce, ale lord Norrington opět nesouhlasil a navrhl, abychom to raději odložili na večer nebo dokonce na

zítřek, neboť náš přítel byl těžce zraněn a potrvá mu velmi dlouho, než se zcela zotaví.

Usmál jsem se a poplácal svého koně po šíji. „Půjdu tedy za otcem a pak se cestou do chrámu stavím ve vaší usedlosti,

abych vám vrátil koně."

Lord Norrington zavrtěl hlavou. „Ten kůň je tvůj, mladý Hawkinsi, a stejně tak i postroj a sedlo. To platí také pro tebe.

Mistře Carvere. V tu první noc zachránila vaše statečnost Mistra Playfaira, vás samotné a také mého syna, jehož život

je mi nadevše. Je to to nejmenší, co pro vás na důkaz vděčnosti mohu udělat."

Neyovi překvapením poklesla čelist. „Jste příliš laskavý, můj pane."

„Aha!" zamračil se Leigh. „Takže můj život má cenu jen jednoho koně a sedla?"

Norrington letmo pohlédl na syna. „Řekl jsem, že to je to nejmenší, co mohu udělat, Bosleighu. Neřekl jsem, že je to

všechno - to ostatní přijde v pravý čas. Sbohem vám oběma. Dokud se opět nesetkáme."

Kývl jsem mu na rozloučenou, trhnutím otěží otočil koně a tryskem vyrazil k domu své rodiny. Zastavil jsem se v

nejbližší konírně, Mincí luny zaplatil ustájení svého zvířete na měsíc dopředu a pěšky se hnal dál. U našich dveří se

nakupil hlouček mladších chlapců, z nichž jsem některé znal už z dřívějška, ale všechny jsem je odehnal. Ustupovali jen

neochotně, největší z nich přitom pohrdavě nazýval historky o tom, jak jsem zabil zuřivého hrůzověda, pustými

výmysly.

Zaklepal jsem, otevřel dveře, odhrnul záclonu a vstoupil do domu. Matka vyběhla z kuchyně a já ji sevřel v náručí.

Tiskla se ke mně ze všech sil, její tělo se přitom chvělo tichými vzlyky. Ucítil jsem na krku vlhkost jejích slz, takže jsem ji

políbil na ucho a objal ještě pevněji. Nakonec její stisk povolil a ona se ode mě odtáhla, palci si vyhnala slzy z očí a

utřela ruce do zástěry.

„Máš hlad, Tarrante?" Otočila se a ukázala ke krbu. „Fazole se mi už vaří a také peču chleba. Nevěděla jsem, kdy se

vrátíš. Tví bratři mají pohotovost a otec je v lordově Poradní síni, kde spolu s ostatními plánuje, co dělat, jestli se

Severní horda dostane až sem."

„Jsem v pořádku, mami. Jen pár boulí a pár škrábánců.“

Přešla místnost k černému litinovému hrnci, zavěšenému nad plameny v krbu. Povytáhla jej ven, rukou, chráněnou

zástěrou, zvedla pokličku a vařečkou zamíchala hustou hnědou hmotu fazolí. „Já vím, Tarrante, ale po tom všem, co

jsem se doslechla o tvém příteli Rounceovi... Inu, mateřské starosti."

Opět se ke mně otočila, pokličku držela jako štít v jedné ruce, dřevěnou vařečku jako meč v té druhé. „Vždycky budu

tvou matkou a vždycky se o tebe budu bát. Musíš to vědět. Musíš to vědět, protože tě miluji."

Přikývl jsem. „Já vím." Vzal jsem si od stolu jednu židli a posadil se. „Jak je na tom Rounce?"

„Jedna z pekařových dcer nesla jeho rodině chleba a pak mi vyprávěla, že to Rounce přežije. A díky něčímu

pohotovému zásahu ani nepřijde o nohu."

„To Ney. Udělal obklad."

„Ney?"

„Neysmith Carver. Potkal jsem ho na oslavě. Je to zbrojířův učeň, ale chtěl by se stát válečníkem. Řekl bych, že k tomu

teď dostane příležitost." Usmál jsem se, když matka přede mě postavila kouřící misku fazolí. „Děkuji, ale mohu s jídlem

počkat na otce."

„Nevím, kdy se vrátí, takže se najez hned." Matčin výraz změkčil úsměv. „Když se tvůj otec doslechl o tom, co se

přihodilo, řekl mi, že se o sebe dokážeš postarat. Že budeš v pořádku. Věřila jsem mu, ale..."

Na chvíli zaváhala při vzpomínce na obavy, které musela vytrpět, pak popotáhla nosem - spíše ale rozzlobeně než

smutně. „Nevadí, teď se hlavně najez..."

„Mám opravdu hlad, mami. Táborová strava je dobrá, ale..."

„Máš pravdu, Tarrante Hawkinsi. Všechno to válčení, bojování a zabíjení v sobě sice může mít určité kouzlo, ale pro přežití potřebuješ daleko víc - včetně těch hmotnějších stránek života, jako jsou vařené fazole v žaludku."

„A matka, která se postará o to, abych je dostal?"

„Velmi správně, Tarrante, velmi správně." Pomalu přikývla a pak znovu zamíchala fazole. „Možná měl tvůj otec nakonec

přece jen pravdu."

Už se šeřilo, když jsme se Leigh, Ney a já konečně setkali v chrámu. Nesl jsem s sebou přikrytý hrnec fazolí, které jsem

měl na matčino naléhání předat Rounceově rodině. Svěřil jsem ho do péče akolyty, od něhož jsme si -nyní již za

opravdové peníze - koupili uhlíky a kadidlový prášek. Pak jsme sestoupili do jámy ke Kedynově soše, abychom bohu

válečníků poděkovali za své úspěchy.

Slavnostně jsem poklekl, levou ruku na prsou, pravou namířenou k zemi. Začal jsem odříkávat obvyklou děkovnou

modlitbu, vtom mi však líný průvan zavál do tváře kouř a já se ho zhluboka nadechl. Pamatuji si, že jsem se rozkašlal,

zároveň jsem ale pocítil podivné odtržení od vlastního těla. Proplouval jsem vzpomínkami na jednotlivé milníky našeho

dobrodružství, znovu jsem zažíval bolesti a obavy, strasti a radosti lovu a zabíjení. Vybavil jsem si vše do nejmenších

detailů, v hlavě se mi objevily i věci, o nichž jsem netušil, že jsem je viděl nebo slyšel. Mé prsty sebou škubly, když

jsem ucítil, jak srdce temeryxe přestává bít, a pak se má mysl opět vynořila nad hladinu skutečnosti.

Vzhlédl jsem a sledoval úzký proužek kouře z mého uhlíku, jak stoupá vzhůru a míjí Kedynovu tvář. Přitom se kroutil a

svíjel a mně se zdálo, že bohu válečníků šeptá o všem, co jsem prožil. Tentokrát jsem neočekával žádné znamení, že si

mě Kedyn všiml nebo že se o mě zajímá, a žádného se mi také nedostalo. Bohové jen zřídka zasahují do lidských věd,

pozemské záležitosti obvykle nechávají na starost weirunům - duchům určitých míst, kteří obývají svět. Přesto jsem ale

považoval náhlou vlnu vzpomínek za znak toho, že byla má modlitba za Sebeovládání dost možná skutečně vyslyšena.

Postavil jsem se, uklonil a vydal se po schodech nahoru do hlavní chrámové lodi. Tam jsem našel Neye a Leigha, jak

mluví s drobným vychrtlým knězem. Kedynův kněz byl oblečen do černé róby z hrubé vlny, hlavu měl vyholenou,

nosil však knír a bradku stejně tmavou jako jeho šat. V jedné ruce držel můj hrnec fazolí, druhou mě přivolával k sobě.

Mluvil velmi tiše. „Promiň, že tě ruším, Mistře Hawkinsi, ale byl jsem požádán, abych vás odtud tajně odvedl. Jak už

jsem vysvětlil ostatním, vaše sláva vás předešla. Viděli vás vejít dovnitř a nyní se před vchodem do chrámu shromáždil

zvědavý dav, který se vás touží zeptat na události posledních dvou dní. Pokud byste tedy byli tak laskaví a

následovali mě..."

Kněz se otočil a Leigh okamžitě vyrazil za ním. Ney a já jsme si vyměnili pohledy, pokrčili rameny a připojili se k ním.

Kněz nás vedl klenutým dveřním obloukem a pak dolů po schodech hluboko pod úroveň městských ulic. Ocitli jsme se

v chodbě, táhnoucí se doleva i doprava kam až oko dohlédlo, kněz však obešel patu schodiště a vstoupil do zejícího

ústí tajné chodby, které se za ní ukrývalo. Spolu s ostatními jsem se ponořil do tmy.

O kousek dál jsem v chodbě, osvětlené jen matnou září nějaké houby na stropě, spatřil knězovu siluetu. Ukazovala dál

kupředu. „Je tady točité schodiště, které vede dolů a pak ven. Při sestupu se přidržujte jeho střední osy."

Leigh kráčel v čele, za ním Ney a naši malou skupinku jsem uzavíral já. Udělal jsem jen několik krůčků po příkrých

schodech, když mi náhle došlo, že nás kněz nenásleduje a že stále má matčiny fazole. Otočil jsem se a vyrazil zpátky.

Viděl jsem ale jen, jak se ústí tajné chodby, kterou jsme sem přišli, pomalu zavírá a na jeho místě se objevuje kamenná

stěna, ozdobená jasně zeleným znamením ptáka s roztaženými křídly. Během okamžiku obraz zmizel a já si náhle

uvědomil, že během našeho sestupu muselo být schodiště pootočeno o devadesát stupňů a nyní se vrátilo do

původní polohy. Kdybych se včas neotočil a nespatřil pohybující se obraz, nikdy bych nemohl pochopit, co se stalo.

Zespod jsem zaslechl Leighův hlas. „Tak takhle jsem si cestu ven nepředstavoval."

„Ani já ne."

Rychle jsem seběhl po schodišti a ocitl se v malém pokoji. Sotva jsem do něj vkročil, točité schody za mými zády se

pootočily a zcela nás odřízly od světa. Naproti nám se opět objevilo znamení ptáka na průsvitném zeleném kameni,

který byl otesán tak, aby přesně zapadl do otvoru ve stěně. Nyní zářil obraz zcela jasně a osvětloval tři roucha s

kapucami, visící na zdi. Světlo dodávalo rouchům nazelenalý nádech, předpokládal jsem však, že byla ve skutečnosti

stejně bílá jako naše Masky luny.

Ney se otočil a zkoumavě se na nás zadíval. „Máte někdo ponětí, co se to děje?"

Zavrtěl jsem hlavou.

Leigh přimhouřil oči. „Copak to není zřejmé? Upoutali jsme pozornost Společenství."

„Společenství?" Neyovi prudce poklesla ramena. „Ona existují, to jistě, ale u žádného z cechů jsem ještě neviděl takový

znak."

Leigh zvedl ruku a v žertu pohrozil Neyovi prstem. „To jsou jen Menší společenství, Neyi, ta veřejná. Každý cech má

své vlastní a přijímá do něj jen ty nejlepší ze svých řad. Začala vznikat hned po Velké vzpouře jako odpověď na Větší

společenství. Dlouho předtím, než ke vzpouře vůbec došlo, svedla tajná společenství k sobě nejmocnější lidi světa,

kteří se jejich prostřednictvím mohli spolu domlouvat a intrikovat. Někdo dokonce říká, že jsou společenství starší než

Estinská říše. Nevím, jestli je to pravda, každopádně ale neschopné vedení říše jistě umožnilo jejich šíření a rozkvět."

„Tohle přece ví každý, Leighu." Ney si založil ruce na prsou. „Tehdy se přece zrodil zvyk nosit masky. Ale po vzpouře

všechna tajná společenství zanikla."

„Ne tak docela. Místo toho, aby zanikla, přesunula se společenství jinam, do zemí, které nebyly součástí Estinské říše.

Společenství umožňují lidem z různých národů vyměňovat navzájem myšlenky a nápady - dokonce i tehdy, když jsou

jejich vlasti ve válečném stavu. Jsou to stínová velvyslanectví, schopná, je-li toho zapotřebí, obejít jakýkoliv konflikt."

Zvedl jsem obočí. „Co chtějí?"

Leigh se usmál. „Vypadá to, že nás."

Znamení ptáka náhle nabylo zlatého odstínu. Ozval se vzdálený mimo tělní hlas, zněl dutě jako ze dna hluboké studny. „Stojíte na prahu budoucnosti. Odvrhněte svá stará já a oblečte si tato roucha, abyste se stali tím, k čemu jste

předurčeni."

Leigh se opřel zády o zeď a začal si sundávat boty. Zul si jednu, odhodil ji stranou, a pak vzhlédl. „No tak, svlečte se a

vezměte na sebe ta roucha."

„Jsi si jistý, že to opravdu chceme udělat, Leighu?" Nervózně jsem se zatahal za límeček košile. „Vždyť ani nevíme, co

jsou zač."

„Nevíme, Hawkinsi, ale známe některé lidi, kteří k nim patří." Pustil se do druhé boty. „Čím jsme k sobě přilákali jejich

pozornost? Byli jsme na lovu, zabíjeli jsme sněhodrápy - tohle slovo se mimochodem skvěle rýmuje - a vylaeny a

řvouny. Každý ve Valsině už jistě slyšel nějakou fámu o našich činech, ale tito lidé by nás sem určitě nepozvali na

základě fám. Jsme tu, protože oni vědí přesně, co jsme udělali."

Přikývl jsem a vytáhl si zpod kalhot lem tuniky. „To znamená, že museli mluvit s někým, kdo tam byl s námi. Třeba s

tvým otcem nebo s Heslinem."

Ney se usmál a posadil se, aby setřásl druhou botu. „A našli si nás v chrámu. Jen málo lidí vědělo, že tam půjdeme a

kdy."

„Přesně." Leigh si sundal kalhoty, strhl tuniku a stáhl punčochy z odřených nohou. Nahý až na svou masku sáhl po

rouchu na stěně. „Předevčírem se na nás dívali, včera; nás hodnotili a dneska nás chtějí. Za ty tři dny Měsíce luny jsme

urazili dlouhou cestu, přátelé. A jen si představte, kam až dojdeme za celý život!"