Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 32. kapitola

Kapitola třicátá druhá

Když jsme se přiblížili k vnějším hradbám, spustila posádka pevnosti na vodu tři velké čluny a svázala jek sobě. Po

vzniklém plovoucím mostě se celý náš oddíl přesunul do bezpečí. Elfský průvodce pak lorda Norringtona, prince Kirilla,

Neye, Leigha, Vřelu a mě představil Dothanu Cavarremu, drakonisskému baronovi.

Nebylo těžké pochopit, proč se mu rovněž říká Polární lišák, neboť to byl muž malé postavy a s vlasy tak světlými, že

vypadaly téměř bíle. Jeho ostré rysy ještě více zdůrazňoval přepečlivě pěstěný bílý knír a špičatá bradka. Vysoké lícní

kosti mu dělaly na tvářích důlky. Z šedi duhovek občas prosvítaly modré skvrnky - oči měl velmi neposedné, jednou se

užasle rozšiřovaly a o chviličku později zase cílevědomě zužovaly, aby si někoho nebo něco pozorně prostudovaly.

Jeho malou postavu - byl o dobrou hlavu menší než já - ještě více zdůrazňoval fakt, že měl na sobě volnou hedvábnou

tuniku modré barvy, černé hedvábné pantalóny a černé kožené boty, které mu sahaly až ke kolenům. Přes prsa se mu

táhl zbytečně dlouhý řemen, v pouzdře u pravého boku se houpala dýka. Meč, který by ji na druhé straně vyvážil,

scházel, ačkoli zde byl k vidění pár složených rukavic. Cavarre měl dlouhé a štíhlé prsty bez jediného mozolu, jako by snad nikdy v životě nemusel pracovat.

Ostatně, soudě podle jeho nevrásčité hladké tváře, nebyl baronův život vůbec dlouhý. Nevěřil jsem, že by nás od sebe

mohlo dělit více než pět let. Bylo mi proto záhadou, jak se mohl člověk jako on stát velitelem Pevnosti Drakonis. Ale ve

chvíli, kdy jsem si už o něm začínal myslet to nejhorší, zadul větřík a přivál ke mně zápach spáleného řvounského masa.

Ať už Dothan Cavarre vypadal jakkoli, musel jsem přiznat, že má velice účinné metody.

„Ach ano, lord Norrington, konečně!" Sevřel ruku našeho velitele v obou dlaních a mocně s ní zatřásl. „Velice mě těšilo

dopisovat si s vámi s pomocí arcanslata. Jsem tak rád, že jste k nám dorazil. A přivedl jste tři a půl tisíce mužů, že ano?

Skvělé! To znamená, že je teď v pevnosti deset tisíc vojáku, a to nepočítám domobranu z předměstí. Z té sice není příliš

velký užitek, ale... Prosím?"

Lord Norrington zvedl volnou ruku. „Jsem rovněž rád, že vás poznávám, ale dříve než budeme pokračovat, chtěl bych

vám představit prince Kirilla z Okrannelu..."

„Je mi ctí, Výsosti." Polární lišák potřásl hlavou a usmál se - a hned o vteřinu později se ten úsměv jakoby vypařil. „Je

mi velmi líto smrti vaší ženy i ztráty vašeho města." A tu mu úsměv opět zahrál na rtech. „Ale doneslo se mi, že se vaše

dcera v pořádku dostala na jih do bezpečí."

Tvář prince Kirilla se rozzářila. „Děkuji vám za tuto zprávu, barone."

Dothan udělal dva kroky, zastavil se před Vřelou a políbil jí pravou ruku. „Elfka z Vorquellynu. Musíš být Vřela, sestra

Pravdy, která vyslovila ono známé proroctví o vítězném Norringtonovi."

Vřela překvapením vykulila oči. „To jsem."

„To je dobré, velmi dobré. Proroctví se mi líbí, opravdu, ale raději bych ho chtěl slyšet v elfštině. S tou mou to

samozřejmě není žádná sláva. Nemám moc příležitostí ji procvičovat a můj croquelfský přízvuk je prý hrozný, ale kdyby

sis někdy chtěla porozprávět ve své mateřštině..."

„Děkuji, můj pane." Ve Vřelině hlase zazněla zmatená notka. „Rozhodně si na to najdu čas."

„Tím jsem si jist." Dothan pustil její ruku, pak pravicí opsal ve vzduchu veliký půlkruh, který zahrnoval Neye, Leigha i

mě. „A tady jsou - naši tři mladí hrdinové. Ty budeš zřejmě Neysmith Craver, obrobijce, jsou-li mé informace správné."

„Stejně by ho zabily šípy."

„Takže navíc skromný obrobijce - báječné! A ty, ty jsi Bosleigh Norrington. S pomocí Temmeru jsi zabil dva, ano DVA

Temné bojovníky! Další dva, které máme za hradbami, se teď budou mít konečně čeho bát."

Leigh unaveně přikývl. „To doufám."

„To já také, chlapče, to já také." Polární lišák se otočil ke mně. „A ty jsi Tarrant Hawkins. Slyšel jsem o tom, jak ses s

pouhou dýkou postavil temeryxovi. A podle tvé zbraně soudím, že jsi udělal dojem na loquelfské lučištníky - což pro

člověka není vůbec snadné."

„Neudělal jsem nic víc, než kdokoli jiný na mém místě."

„Mimořádná doba žádá po všech mimořádné výkony." Tleskl rukama a znovu se vrátil k lordu Norringtonovi. „Dobrá

tedy, nebude-li vám to vadit, vezmu vás teď na malou prohlídku pevností. Moji lidé zatím ubytují vaše vojáky - na

nedostatek prostoru si tady rozhodně nemůžeme stěžovat. Dostanou jídlo, postel a také úkoly, při její Jichž plnění se

maličko seznámí s pevností. Zatím žádná těžká práce, potřebují trochu odpočinku, že ano?"

Lord Norrington přikývl. „To je pravda. A podívejte, tady jsou princové Augustus a Scrainwood. Pánové, toto je váš

hostitel, Dothan Cavarre."

„Princi Auguste, vaše kavalerie vypadala dole na pláni velmi odhodlaně. Málem jsem k vám nechal několik řvounů

projít, ale nakonec ve mně zvítězila sobeckost. Odpustíte mi to?'

Princ Augustus se usmál. „Jsem si jist, že moji jezdci dostanou ještě nemálo příležitostí ukázat své schopnosti."

„To rozhodně." Dothan pohlédl na prince Scrainwooda. „Doufám, že se vám bude v pevnosti líbit. Výsosti."

Princ Kirill si upravil Šátek, přidržující bolavou ruku. „Říkáte, že jste málem nechal několik řvounů projít. Mysleli jsme si,

že jste chtěl celou nížinu zatopit."

„Ó ano, to jsem chtěl, chtěl..."

„Nepovedlo se to?"

„Ale vůbec ne, princi. Všechno šlo podle plánu." Dothan se usmál. „Brzy to uvidíte na vlastní oči. Prostě jsem se

rozhodl odložit povodeň na jindy. Na vhodnější dobu. Zatím jsem tedy jen dal Aurolaňanům látku k přemýšlení, nechal

je ochutnat něco málo z toho, co tu pro ně mám přichystáno."

Leighův otec přikývl. „Bylo to velmi působivé."

„Když se vám to líbilo, tak pojďte, ať vám mohu ukázat také všechno ostatní." Polární lišák vyrazil k vnější zdi, ale

pochopil, že by se musel cestou prodírat proudícími zástupy vojáků. Otočil se tedy a vedl nás úplně jiným směrem, aby

za chvíli znovu kamsi prudce zabočil. „Pospěšte si. Tady to je."

Pro někoho, kdo v Pevnosti Drakonis nikdy nebyl, je obtížné, ne-li nemožné si představit její složitost. Ani četné

změny, kterými během let prošla, nedokázaly zcela zakrýt brilantnost a účelnost jejího původní vzhledu. Pevnost byla

jako svíčka, kterou někdo znovu a znovu ponořuje do vosku, jednou celou, jindy zase jen částečně, až mu v ruce

zůstane beztvará věc, z větší části postrádající původní eleganci.

Baron nám například ukázal malé katapulty namontované na otočných podstavcích tak, že mohly střílet na všechny

strany. Nebo vrhače napthalmu na pohyblivé plošině uvnitř věže, která se mohla posouvat nahoru, dolů i do stran a

kterou s nádržemi hořlavé tekutiny ve vyšších patrech spojovala silná hadice. Do té hnala napthalm samotná jeho

váha, posádka se tedy nemusela spoléhat na nějaké poruchové pumpy. Na jiných místech byly na hradbách proloženy

koleje, po kterých jezdily malé vozíky a dopravovaly šípy, oštěpy, kameny nebo soudky „ježků" pro válečné stroje.

Je pro mě obtížné vzpomenout si na všechno, co Cavarre říkal, neboť mu slova plynula z úst s rychlostí horské

bystřiny. Každý z jeho monologů se mohl týkat tuctů nejrůznějších věcí, oddělování faktů od jeho osobních názorů a jejich přiřazování ke správným tématům mě umlčelo na celou dobu prohlídky. Z jeho slov jsem pochopil, že je jenom o

čtyři roky starší než já a věkem se tedy vyrovná princezně Ryhope - svou znalostí světa však předčil i šedivé starce z

Valsiny.

Drakoniským baronem se stal proto, že jím předtím byl i jeho otec, Raakin. Nezastavilo ho ani to, že tento titul obvykle

nebyl dědičným. Když se jeho otec rozhodl odejít na odpočinek, oznámil to Radě králů a ta začala hledat vhodného

nástupce. Dothan, který v Pevnosti Drakonis strávil celý život, se rozhodl o tento post ucházet - žádost však podal po

vymyšleným jménem. Ani Raakin, který s výběrem nástupce pomáhal, nevěděl, že je jedním z kandidátů jeho vlastní

syn.

„Víte, samozřejmě mi scházely válečné zkušenosti ostatních uchazečů. Na druhou stranu, aurolanskému útoku jsme

nemuseli čelit už celé století, takže ve skutečnosti neměl potřebné zkušenosti nikdo. Ale celý život jsem strávil tady,

vyrůstal jsem v pevnosti a prozkoumal každý její kout a každou škvíru. Spřátelil jsem se s vojáky a dokonce se stal

maskotem některých jednotek. Naučil jsem se mluvit elfsky i jazykem urZrethiů - a ten je pro člověka čertovsky obtížný.

Také jsem zjistil, že mi dočista schází talent pro zacházení se zbraněmi. Umím je jen vymýšlet nebo zdokonalovat -v

tomto ohledu mám opravdu bohatou fantazii."

Dothanovi se na tváři usadil široký úsměv, během vyprávění bouřlivě rozhazoval rukama. Zároveň však kráčel velmi

svižně, a tak jsme záhy dorazili k ústřední věži v srdci pevnosti, které se, stejně jako té ve Svarskyi, říkalo Korunní.

Když jsme stoupali po točitém schodišti v jejím nitru, baron občas láskyplně pohladil kamenné stěny. Na každém

poschodí jsme dělali krátkou přestávku a vycházeli na balkóny, abychom si mohli lépe prohlédnout plastiky na zdech,

ozdobné tapiserie či různé drobné drahocennosti, které zde zanechali příslušníci jednotlivých národů.

Byl na svou pevnost velmi hrdý a měl na to také plné právo.

Myslím, že na mě nejvíce zapůsobily opěrné pilíře. Pro jejich výrobu bylo použito polotekuté směsi vápence a písku,

kterou umělci nalili do dřevěných forem, pokrytých zevnitř vyřezávanými vzory. Baron říkal této technice acretestone.

Do směsi byly zapuštěny kovové tyče a jakmile jedna její vrstva zaschla a ztvrdla, ihned se k ní přiložila další a celý

postup se opakoval. Výsledkem byl kámen ve tvaru draka, jenž stál na hlavě toho pod ním, kterého zase podpíral ten

následující - a tak dále až k samé podlaze. Čím výš, tím byli kamenní ještěři menší. Když jsme vystoupili až úplně

nahoru, zjistili jsme, že se poslední draci naklání a udržují věž ve svislé poloze. Klidně jsme se mohli projít po jejich

širokých zádech - ostatně, Dothan nám to přímo navrhl - ale já ohledně toho vyjádřil jisté pochybnosti.

„Je to velmi pevné, Hawkinsi. Nemusíš se bát, že se pod tebou prolomí."

„Nebojím se a věřím vám, opravdu." Zvedl jsem ruce. „Ale v poslední době jsem hodně riskoval, protože jsem musel. A

jsem rád, že mám alespoň nyní příležitost se jednomu riziku vyhnout."

„Jak chceš, Hawkinsi. Vlastně máš pravdu." Dothan se hlasitě zasmál. „K čemu teď zbytečně usrkávat z poháru

štěstěny, když brzy budeš možná potřebovat každý doušek?"

Jak se dalo očekávat, Korunní komnata věnčila celou obrovskou stavbu. Silné dřevěné trámy podpíraly kuželovitou,

olovem okovanou střechu. Samotná komnata postrádala jakýkoli nábytek nebo ozdoby kromě prohlubně ve středu

podlahy, v níž hořel malý obětní oheň, a tří nízkých podstavců okolo. Na každém z nich spočíval oslnivý drahokam

zasazený ve zlatě - všechny velmi podobné úlomku Dračí koruny, který jsem viděl ve Svarskyi. Jeden z nich vypadal

jako rubín, druhý byl jasně žlutý a maličko připomínal safír, zatímco poslední dýchal sytou zelení a vzhledem se nejvíce

blížil drahokamu z Okrannelu. V jeho nitru však slabě zářily modré skvrnky, jejichž význam mi byl záhadou.

Nahlíželi jsme do komnaty skrze husté železné mříže, stejné jako ty, které chránily okna místnosti. Dothan se usmál a

položil dlaň na černé kovové dveře, vedoucí dovnitř. „Pozval bych vás, abyste si mohli úlomky prohlédnout zblízka, ale

zneškodňování všech těch pastí by zabralo příliš mnoho času. Pokud byste však na tom přece jen trvali, můžete mě

doprovodit při mé pravidelné týdenní prohlídce."

Lord Norrington rychle přikývl. „Za to bych byl velmi vděčný, ale nechci vám působit nějaké obtíže."

„Nic takového. Žádné obtíže mi nezpůsobíte, vůbec žádné." Pán Pevnosti Drakonis vykročil zpět ke schodišti.

„Vážili jste sem dlouhou cestu a vykonali mnoho velkých věcí. Nyní vám ukáži, kde budete bydlet. Prosím, chovejte se

v této pevnosti jako doma. Porozhlédněte se tady, navštivte zahrady nebo třeba můj vinný sklípek - podle toho, co vám

více vyhovuje."

Princ Kirill se usmál. „Jste velmi štědrý."

„Ano, také toho mám hodně na rozdávání. Ale za všechno tady v pevnosti vděčím jen a jen národům celého světa

-vašim národům. Vaše dodávky mnohdy převyšují spotřebu, takže nám zbývá spousta přebytků pro časy jako jsou

tyto. Když vám je poskytnu, abych se odvděčil za vše, co jste učinili, tak to bude jen to nejmenší, co pro vás mohu

udělat."

Cavarreho jen to nejmenší bylo tím nejpřepychovějším zacházením, se kterým jsem se v životě setkal. Komnaty, do

kterých nás zavedl, byly malé, ale plné zdobného nábytku. Měl jsem velikou postel s nebesy a těžkou prošívanou

přikrývkou. Šatník a k němu ladící komoda stály po stranách dveří jako podivní strážní, kredenc, malý stůl a čtveřice

čalouněných židlí zase zabíraly více než polovinu prostoru kolem postele. Malá železná kamna nahrazovala krb a

spočívala v náručí stěny hned vedle mého lože, jejich roura se nořila do stěny, kde, jak jsem předpokládal, na ni

navazovala skrytá kouřová trubka. Větší část podlahy pokrýval pár koberců. Z úzkého, účelného okna se otevíral

výhled na vzdálený pevnostní přístav.

V kredenci se ukrývaly tři karafy s vínem a čtyři poháry, a také sýr a malý košík se sušeným ovocem. V okamžiku, kdy

jsem odzátkoval křišťálovou karafu a přičichl k červenému vínu, ozvalo se tiché zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil

sluha. Byl o něco starší než já a držel se hodně vzpřímeně - zauvažoval jsem, jestli to není voják, kterého okolnosti

donutily pracovat jako pomocná síla. „Prosím o prominutí, pane, ale baron mě požádal, abych vás doprovodil do lázní."

Znovu jsem zazátkoval karafu a schoval ji zpět do kredence. Sluha mi otevřel dveře a já vyšel na chodbu. Po schodišti,

vestavěném do vnější zdi, jsme sestoupili dolů do přízemí. Velikým dveřním obloukem mě pak zavedl do obrovské síně

obložené slonovinou s mozaikami na stěnách i na dnech čtvercových nádrží. Nad každou z nich stoupala oblaka páry, a

tak jsem si nemohl umělecká díla podrobně prohlédnout, všiml jsem si však, že je jejich hlavním motivem zabíjení

aurolanských příšer.

Svlékl jsem se v malém výklenku, který mi sluha ukázal. Nechal jsem svou masku na věšáku a nasadil si koupací

škrabošku z tenké hnědé tkaniny. Prošel jsem chladnou chodbou a vklouzl do nádrže s horkou vodou, jedné z několika,

přičemž každou oddělovala od zbytku síně nízká stěna. Podle kartáčů a mýdla ve výklencích kolem okraje bazénku jsem

pochopil, že se zde mám pořádně vydrhnout a teprve poté navštívit některou z dalších nádrží. Nízká stěna mi dala

soukromí, potřebné k tomu, abych si mohl sundat škrabošku a provést očistu. To jsem také udělal a s mýdlem a

kartáčem se s vervou pustil do své kůže. Zakrátko jsem se zbavil hnědého povlaku, který jsem předtím naivně

považoval za opálení.

Poprvé po mnoha týdnech jsem se opět cítil čistý. Znovu jsem si tedy přivázal koupací škrabošku a přesunul se z

prvního bazénku do dalšího, v němž byla voda o trochu více horká, a pak ještě do jednoho, kde už se málem vařila.

Přesto jsem do ní nakonec vlezl, spokojeně zavřel oči a nechal se blaženě kolébat na hladině, do plic jsem přitom

zhluboka nasával horký vlhký vzduch. Začal jsem příjemně vláčnět a v duši jsem pocítil dokonalý klid, o němž jsem už

skoro zapomněl, že existuje.

Zhoupl jsem se nahoru a zase dolů, když někdo jiný vstoupil do bazénku a rozvlnil jeho hladinu. Otevřel jsem oči a v

oblacích páry spatřil Leigha a Neye. Ney se široce usmíval a spokojeně hekal, když se nořil hlouběji a hlouběji do

kouřící vody. Leigh se stále pohyboval poněkud pomalu, i jeho tvář se ale rozjasnila sotva mu tělo obalila horká voda.

Co se mě týče, byl jsem velmi rád, že ho konečně vidím bez Temmeru.

Ney si hlasitě povzdechl. „Tak o tomhle se mi zdávalo, když jsem spal na lodi a ze stropu na mě kapala voda."

Leigh přikývl. „Ten chlad se mi usadil až v morku kostí, ale tohle ho z nich zase vyžene." Namočil obličej do vody a

když se opět vynořil, stékaly mu po něm křišťálové kapičky a oči měl znovu jasné a svěží. „Tak, mládeži, kdo z vás by si

ještě před nějakými třemi měsíci pomyslel, že budeme sedět v Pevnosti Drakonis, a to dokonce v nádrži s horkou

vodou? Hawkinsi, ty jsi doufal, že tě vezmou k Průzkumníkům, ne? A ty, Neyi, ty jsi doufal, no, to vážně nevím v co."

„Taky by mi stačilo stát se Průzkumníkem."

„To se ti stále ještě může povést. Vlastně, nám všem. Ale...," lišácky se usmál a mrkl na nás.

Na oplátku jsem se na něj zamračil. „Ale co, Leighu? A v co jsi vlastně tehdy doufal ty?"

Pokrčil rameny. „Záleží na tom? Teď už mám docela jiné cíle. Ale co, ptáš se? No, třeba se oženit s princeznou, založit

novou dynastii - víš, samé takové běžné věci."

„Aha, no jasně." Napodobil jsem jeho zpěvavý hlas. „Skolit draka, dobýt Aurolan -jen a jen triviální záležitosti."

„Přesně tak. Dočista přesně." V Neyově pokusu napodobit Leighův hlas bylo tolik nadšení, že dokázalo zastínit jeho

neobratnost. Očekával jsem, že bude pokračovat, ale on se najednou zarazil a z tváře mu zmizela všechna barva. Otočil

jsem se, abych se podíval, na co tak upřeně civí, a samým překvapením se musel chytit okraje bazénu.

Z horké páry totiž vystoupil muž v obřadním rouchu Rytířů Fénixe. Zvedl levou ruku a dotkl se tváře těsně pod levým

okem, pak ji dal opět dolů a celé to ještě jednou zopakoval. Bylo to znamení, abychom ho následovali. Otočil se na

podpatku, roucho zavířilo vzduchem a muž zmizel ze síně.

Naše trojice celkem rychle překonala úžas a rychle vylezla z bazénku. Okamžitě jsem se vrhl k výklenku, v němž jsem

zanechal svou masku. Má nahota mi nevadila ani zdaleka tolik, jako to, že mi tvář skrývala jen obyčejná koupací

škraboška. Přátelé mě následovali. Našli jsme své masky, na místě, kde ležely naše šaty, se však objevila roucha Rytířů

Fénixe. Rychle jsme si je oblékli a utíkali síní, abychom našli člověka, který nám dal znamení. Po tom se však slehla zem.

Tehdy ukázal Leigh na otisky bot na podlaze. Sledovali jsme je dolů po jakémsi schodišti a na kameni v úzké chodbě

objevili znamení Opeřenců. Ney na něj zatlačil a hned rychle ucukl, jako by ho do ruky bodla vosa. „Vůbec se mi to

nelíbí."

Kámen se rozzářil magickým světlem. O kus dál se v chodbě odklopil kus stěny a vytvořil tak jakýsi padací most do

dalšího tunelu. Přešel jsem po něm jako první a musel ihned zabočit doleva, třebaže to na první pohled vypadalo, že se

chodba táhne daleko vpřed. Kdyby se stěna nějakou náhodou prolomila a někdo se pokusil přeskočit průrvu za ní,

narazil by do zdi, která byla důmyslně natřena tak, aby připomínala ústí tunelu. Vetřelec by si buďto vyrazil mozek z

hlavy nebo by ho zabil pád do hluboké jámy - osobně nevím, které z těchto smrtí bych dal přednost.

Sestoupili jsme po točitém schodišti a ocitli se na úzké plošince. Z té vedly vzhůru příkré schody na další, širší plošinu

vzdálenou od nás asi patnáct stop a tyčící se nějakých pět stop nad našimi hlavami. Na ní začínal veliký půlkruh lavic,

každá další řada byla o pět stop výš než předchozí. Na lavicích seděli muži a ženy v různobarevných rouchách s

kápěmi.

Uprostřed nejnižší plošiny stál malý muž, který nemohl být nikým jiným, než drakonisským baronem. Na sobě měl rudé

roucho se zlatým lemováním. Natáhl našim směrem ruku v rukavici a pak promluvil do ticha - v jeho hlase, naplňujícím

místnost, bylo tolik síly, že jsem skoro nevěřil, že je mluvčí stejnou osobou, která nám přednedávnem vyprávěla o

pevnosti.

„Pohleďte na tyto tři mladé muže, kteří se před pouhými několika týdny stali v Oriose Malými Opeřenci. V Alcidě se jim

dostalo potřebného vzdělání a od té doby věrně slouží civilizovanému světu. První z nich zabil dva sullancirie, tento

skutek překonává činy hrdinů ze starých bájí. Ten druhý skolil ledového obra a stačily mu k tomu pouhé tři údery

palcátu. A nakonec, ten třetí se postavil sullancirimu a ukázal se být tak skvělým střelcem, že mu Loquelfové darovali

luk ze vzácného dřeva stříbrného cedru. Obětavost těchto mladých mužů ohromila mě a jistě musela stejně zapůsobit i na každého z vás."

Shromáždění Rytíři zdvořile zatleskali. Jejich roucha, jak jsem si všiml, neměla úplně stejný střih a zřejmě označovala

různé země, ze kterých pocházeli. Některá byla lemována řvounskými kožešinami. Jiná vystavovala na odiv bílá

temeryxí pera a pro výrobu přinejmenším jedné kápě bylo použito kůže vylaena. To, že nám tleskali, mi připadalo

zvláštní, neboť už jen podle toho, že sloužili v Pevnosti Drakonis, toho museli tito muži a ženy zažít a vykonat více, než

se kdy povede nám. Co se Cavarreho pochvalného proslovu týče, domníval jsem se, že mé činy nejsou hodný

takového uznání.

Ney vypadal stejně nervózně jako já, zato Leigh se dmul pýchou. Nemohl jsem mu to mít za zlé - vždyť se mu podařilo

zlikvidovat polovinu Chytrinina velitelského sboru, což bylo něco skutečně velkého. Byl nade všechny pochybnosti

hrdinou a chvála do něj jakoby vlila něco ze života, který předtím vysál meč.

„Jakožto úřadující Vládce Hejna v Pevnosti Drakonis se ptám, zda někdo z přítomných chce promluvit."

V první řadě povstal muž v šarlatovém rouchu s černým lemováním a udělal rázný krok kupředu. Temeryxí pera, jimiž

byl jeho háv pošitý, se při tom prudkém pohybu slabounce zachvěla. Nepoznal jsem ho, dokud nepromluvil, hlas mi

však mužovu totožnost okamžitě odhalil.

Princ Augustus si odkašlal. „Na vlastní oči jsem viděl činy těchto tří. Vedli si daleko lépe, než by se dalo na základě

jejich mládí a hodnosti očekávat. Myslím si tedy, že je načase, aby byli povýšeni a stali se Okřídlená."

„Děkuji, Velký Černý Fénixi." Cavarre se zvolna otočil a přelétl pohledem celou místnost. „Chce někdo z přítomných

vznést námitky proti tomuto povýšení?"

Ostatní Rytíři mlčeli.

Úřadují Vládce Hejna se na nás znovu podíval. „Pak je . mi tedy potěšením uvítat vás v řadách Okřídlenců." Na jeho

znamení opustili tři další Rytíři svá místa a postavili se za ním do řady. Každý z nich nesl složené roucho. Vládce Hejna

nás kývnutím přivolal k sobě a když jsme stoupali po schodech, spony na našich dosavadních rouchách náhle

povolily a hávy sklouzly na podlahu. Na baronově plošině jsme tedy stanuli nazí, stejně jako při prvním setkání s Rytíři

Fénixe.

Naše nová roucha byla hnědá a stejně jako předchozí ušitá z malých kousíčků látky, tvarem se podobajícím perům.

Jejich spodní okraj měl rovněž žlutou barvu, nad ním se však táhl námi dosud nevídaný rudý pruh. Rytíři nám roucha

přehodili přes ramena, pak před nás předstoupil Cavarre, aby každému u krku sepnul sponu. Když to učinil, udělal krok

zpět a uklonil se nám.

Pak promluvil slavnostním hlasem, který se rozléhal celým amfiteátrem. „Během doby, kterou strávíte v Pevnosti

Drakonis, se dozvíte vše, co potřebujete, abyste mohli vykonávat své povinnosti a nést na svých bedrech

zodpovědnost, spojenou s novou hodností. Měli byste být na sebe hrdí, neboť se jen zřídka stává, že někdo dosáhne

povýšení tak rychle. Ještě nikdy předtím, pokud vím, se trojice mladých Rytířů nedostala tak daleko a během tak

krátkého času. V předvečer těžkých bitev, které nás zde čekají, to všichni považujeme za šťastné znamení."