Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 19. kapitola

Kapitola devatenáctá

Rada králů si po dalších několik dní vyžádala veškerý čas lorda Norringtona. My tři jsme se mezitím toulali městem,

navštěvovali oslavy nebo se znovu vraceli na shromáždiště Rytířů Fénixe, abychom se naučili více o této organizaci.

Lekce, které jsme vyslechli, poněkud nadržovaly Lize, naši učitelé ale v žádném případě nezastávali nějaké protiorioské

postoje. Zato se k nám zpočátku chovali tak, jako bychom přišli z nějakého venkovského zapadákova. Brzy však museli

uznat, že se učíme rychle, neboť jsme během těch pár dní zhltali všechny znalosti, které si museli Opeřenci osvojit pro

další postup po žebříčku společenství.

Oslavy nám již nikdy nepřipadaly tak vzrušující jako prvního dne, ale existovala pro to řada důvodů. Na prvním místě

mezi nimi byla Leighova nálada, která trpkla s každou minutou od jeho posledního setkání s Ryhope. S takovými stavy

jsem se u něj setkal už dřív - naposledy se příčinou jeho vzdychání stala Nolda Disper. Zvykl jsem si na to, že se Leigh

stává rozmrzelým, když žena jeho snů není v dohledu, a dělal jsem co se dalo, abych ho ignoroval. Ney však znal

mladého Norringtona nepoměrně kratší dobu a ještě se nenaučil snášet jeho nálady - díky tomu začaly mezi nimi ještě

častěji než obvykle propukat hádky.

Stále jsem se v Yslinu setkával s novými a odlišnými věcmi a začal také poznávat něco z toho, před čím mě otec

varoval. Viděl jsem nemálo podvodníků, kteří se zaměřovali na návštěvníky oslav a v různých hazardních hrách je

obírali s pomocí triků, které mi popsal otec. Byli tu i lupiči, číhající na ty, kdo to přehnali s alkoholem, dále falešní mrzáci

loudící peníze i kapsáři, drze se toulající davem aniž by se snažili vypadat nenápadně.

Jedna věc mě opravdu pobavila. Stánek, u něhož Leigh se zavázanýma očima zasáhl šípem srdce terče, prosperoval

jako nikdy. Jeho majitel posunul terč o dobrých dvacet stop a pořídil si vlastní masku. Hlasitě vybízel procházející

muže, aby se se zavázanýma očima pokusili vyrovnat kousku, který zatím dokázali jen Oriosané. Místní se k němu

samozřejmě v zájmu uchování národní cti jen hrnuli a plnili jeho kapsy měďáky.

Když jsme míjeli jeho stánek, nevšiml si nás nebo, což je pravděpodobnější, dělal, že si nás nevšiml. Ney neměl daleko k

tomu, aby mu strhl masku a odhalil jeho podvod, ale zdržel jsem ho od násilí. Leigh se probral ze zasnění a podpořil mě.

„Přemýšlej o tom, Neyi. Díky němu získají naše schopnosti daleko větší věhlas, než kdybychom pobili třeba tisíc

řvounů."

Jednoho odpoledne jsme se rozdělili a vyrazili do města každý zvlášť. Nebylo to proto, že bychom se pohádali, i když je

pravda, že jsme si po tolika společně strávených dnech začínali trochu lézt na nervy. Hlavním cílem každého z nás však

bylo hledání vhodných dárků pro ostatní. Blížil se totiž konec našich Měsíců luny a podle starého zvyku si přátelé v

čest této významné události dávali navzájem dárky. Ty neměly být příliš malé, ale ani zbytečně přehnané - i když třeba

princ Scrainwood dostal po skončení Měsíce luny vlastní hrad a šlechtický titul.

Nejspíš by nám na nákup těchto dárků scházely peníze, ale o ty se postaral lord Norrington. Dal nám každému tři

zlaťáky a řekl, že jsou od samotné královny Lanivette, která je nám velmi vděčná za vzorné služby vlasti. Přinejmenším

já s Neyem jsme si tedy díky její štědrosti připadali jako boháči a mohli bez meškání vyrazit do ulic města.

Má cesta byla dlouhá a klikatá, navštívil jsem během ní skoro každý kout Yslinu. Chtěl jsem svým přátelům koupit něco

trvanlivého a zároveň užitečného, něco, co by jim po léta připomínalo společně strávený čas. I když tomuto popisu

odpovídala celá řada věcí, na své cestě jsem jich spatřil jen málo. Zboží na oslavách bylo neskutečně předražené a

oblečení, vyrobené v Alcidě, se zase příliš nehodilo do Oriosy. Nevadily mi ani tak jeho jasné barvy, jako spíše jemnost

příze a volný střih - obojí znamenalo, že se místní oděvy daly nosit jen pár týdnů uprostřed horkého léta.

Dole v docích jsem konečně našel to, co jsem chtěl. Námořníci z různých lodí s sebou přinesli na břeh nějaké věci ze

vzdálených zemí, které chtěli prodat a vydělat si tak trochu peněz navíc. Jeden z nich právě dorazil ze Svarskye v

Okrannelu a měl s sebou kožich z ovčí kůže, podšitý černou vlnou. Chvíli jsem ho pozoroval a všiml si, že má s jeho

prodejem potíže - přírodní černá vlna zřejmě nebyla v Alcidě oblíbená a mnozí se jí přímo pověrčivě vyhýbali. Kožich

vypadal dost velký pro Neye, takže jsem kolem námořníka zvolna kroužil a přistoupil k němu v okamžiku, kdy už byl

celý zklamaný a zoufalý.

Mnohokrát jsem svou matku doprovázel na valsinské tržiště a uměl jsem smlouvat. Trpělivě jsem vyslechl příběh o

tom, jak námořník tento kožich koupil pro milovaného otce, jak otec zemřel, zatímco on byl na moři, a jak teď potřebuje

peníze na vystrojení řádného pohřbu a dary pro Chrám Smrti. Předstíral jsem zděšení a soucit s jeho osudem, pak jsem

prohlásil, že mu chci pomoci. Tím jsme se dostali k samotnému smlouvání.

Jeho nabídka začala na čtyřech zlatých, po několika minutách se mi ji však podařilo snížit na jednu zlatou a pět

stříbrných mincí. Dalších pět stříbrných jsem mu slíbil pokud mi ke kožichu přidá ještě vyřezávaný malachitový

přívěšek Arela, boha štěstí. Námořník souhlasil a tak jsme provedli výměnu. Oblékl jsem si kožich, který na mně visel

tak volně, že jsem si v duchu pomyslel, jestli ona ovce náhodou nedosahovala velikosti medvěda. Pak jsem si pospíšil

zpátky do hostince.

Tam jsem poprosil Severa, aby pro mě kožich schoval, což tento učinil se značnou dávkou neochoty. „V Alcidě, mladý

pane, považujeme černou ovci za špatné znamení."

„To vím." Zvedl jsem ruku ke šťastnému přívěšku, který se mi teď houpal kolem krku. „Odvážil jsem se ho vzít na sebe

jedině proto, že mám tento amulet, který mi přináší štěstí. Víc štěstí, než má kdokoli jiný tady, řekl bych."

Má poslední slova, která jsem pronesl nahlas, přilákala pozornost napohled kluzkého mužíka, sedícího v zadní části

šenku. „Víc štěstí než jiní? Jsi si tím jistý?" „Rozhodně."

Hostinský zavrtěl hlavou, aby mě varoval, ale já se na něj jen usmál a opět se dotkl přívěšku. „Měl jsem štěstí, že jsem

našel ten kožich, a budu ho dnes mít znovu. Cítím to."

„Možná by sis ho chtěl vyzkoušet." Muž mě kývnutím přivolal ke svému stolu a vytáhl tři malé kalíšky a kuličku

velikosti bobule vína. Ukázal mi kuličku, schoval ji pod prostřední kalíšek a začal mezi sebou měnit jejich pozice.

Posouval je po desce stolu velmi pomalu a opatrně, takže jsem mohl kalíšek s kuličkou bez obtíží sledovat. Po chvíli

skončil a řekl: „Dobrá, pod kterým je kulička?"

Ukázal jsem na kalíšek vpravo. Mužík ho převrátil a zpod něj se vykutálela kulička. „Velmi dobře. Zkus to znovu."

Usmál jsem se a ukázal na amulet. „Nemohu prohrát."

Opět prohodil pozice kalíšků a já znovu vybral ten správný. „Dětská hra."

„Dobrá," navrhl mi. „Mohli bychom ji udělat zajímavější."

„Jak?"

„Vsadíme se. Když vyhraješ, zaplatím ti trojnásobek."

Zamrkal jsem. „Ale mám jenom tuhle zlatou minci."

Sáhl do svého měšce, vytáhl z něj tři zlaťáky a položil je na stůl. Na ně pak umístil mou minci. „Připraven? Hrajeme!

Sleduj kuličku." Položil ji pod prostřední kalíšek a začal je posouvat. Jeho pohyby teď byly daleko rychlejší, plynulejší.

Snažil jsem se ze všech sil udržet pohled na správném kalíšku, ale brzy jsem ho ztratil. Mužík vzhlédl a musel si

všimnout zmatku v mých očích, neboť jeho ruce nejprve zpomalily a pak úplně zastavily.

„Který kalíšek to bude, mladý pane?"

Stiskl jsem pravou rukou amulet a začal ukazovat levou. „Je to tenhle, ne, počkej, já... já myslím, že je to tenhle, ne, ne,

ještě chviličku." Naklonil jsem se tak, abych měl oči v úrovni stolu. „Aha! Už vím, který to je!"

Prudce jsem se zvedl, vymrštil ruce kupředu a smetl oba vnější kalíšky. Byly prázdné. „Já to věděl! Je to ten

prostřední."

Mužík zbledl a pravou rukou hmátl po hromádce mincí. Naklonil jsem se, popadl jeho levou dlaň a zatlačil na ní celou

vahou proti desce stolu. „Mám takový pocit, příteli, že když teď otevřu tvoji pěst, najdu v ní kuličku, malou dřevěnou

kuličku. No nebylo by to štěstí?"

„Štěstí možná, ale ne pro tebe." Podíval se mi přes rameno a kývl - u jiného stolu se postavil velký a neuvěřitelně tlustý

muž a zakolébal se mým směrem. „Prohrál jsi, chlapečku. Vypadni, dokud ještě můžeš chodit."

„Ne, ne, ne, dobrý muži, máte to celé popletené, naprosto a úplně popletené." Leigh se zasmál a loudal se šenkem k

nám. „Zapomněl jsi, že je můj přítel velmi šťastný."

„A ten můj je velmi velký," zavrčel mužík.

„To nepochybně je, ale jistě postrádá divokost našeho dalšího přítele." Leigh se ohlédl. Rezolut sklonil hlavu, aby se

vešel do dveří, pak se s kočičí pružností vplížil do hostince. Tlusťoch ztuhl uprostřed pohybu, jen špek na břiše se mu

sotva postřehnutelně třásl. Elf se na něj děsivě ušklíbl a donutil ho o krok ustoupit.

Leigh s klidem natáhl levici a vzal mužíkovi z dlaně čtyři zlaté mince, pak ho pravou rukou uchopil za tvář a zatřásl s ní.

„Na mého přítele se, zdá se mi, štěstí přímo lepí - vysál ho dokonce i z tebe. Řekl bych, že dokud jsme tady, bude se ti

mnohem lépe dařit někde úplně jinde. Co myslíš?"

I když Leigh zpočátku tahal mužovu hlavu nahoru a dolů silou, tento pohyb neustal ani když povolil sevření.

Podvodník sebral své kalíšky, přitiskl si je k hrudi a upaloval pryč. Rezolutovo zavrčení mu dodalo křídla a přimělo i

tlusťocha ke kvapnému opuštění místnosti.

Leigh mi podal mince. „Tvoje výhra, Hawkinsi."

„Dík moc." Kývl jsem Rezolutovi na pozdrav. „Rád tě zase vidím."

„Rezolut mě našel a spolu jsme se vydali hledat tebe a Neye. Je někde poblíž?"

„Neviděl jsem ho."

Rezolut se zamračil. „Nemáme čas. Pojďte za mnou."

Leigh pokrčil rameny. „Ani se ho neptej. Mně taky nechtěl prozradit, o co jde."

Rezolut nás vedl ulicemi Yslinu a my ho mlčky následovali. Zpočátku jsme mířili na sever, k dokům, ale odbočili jsme na

západ dřív, než jsme se přiblížili k moři. Ponořili jsme se do starší a velmi zanedbané části města, kde splašky tvořily na

ulicích veliké stojaté kaluže, nad nimiž kroužila mračna hmyzu. Po stěnách šplhala plíseň a základy i stěny mnoha domů

brázdily praskliny.

Této čtvrti Yslinu se říkalo Doliny a měla hodně daleko ke svému slibnému názvu. Celá část města se zvolna potápěla a

větší vlny zde způsobovaly záplavy. Žádný rozumný Alcidan by nechtěl v této stoce bydlet, pro Vorquelfy se však

stala nuceným domovem.

Měl jsem podezření, že Yslin jen čeká, až stoupající voda vyžene elfy z těchto míst, aby se pak mohl konečně pustit do

jejich renovace.

Vlhký vzduch mi pronikal na kůži a mrazil až do morku kostí, i když musím přiznat, že za mé znechucení Dolinami

nemohla jen vlhkost. Když jsme procházeli ulicemi, spatřili jsme mnoho podivných individuí, číhajících v tmavých

zákoutích. Všechno to byli elfové a většina z nich si uchovala pružné postavy své rasy, i když vypadali slabě,

zakřiknutě a postrádali moc, jež vyzařovala z Jentellina. Pár jich mělo tetování, oholenou hlavu nebo vlasy spletené do

stovek copánků. Špinavé šaty jim páchly potem, krví a ještě horšími věcmi. Oči všech postrádaly panenky a jejich

barva se pohybovala od čistě bílé až po uhelnou čerň, jen několik mělo podobný kovový odstín jako Rezolut.

Hlouběji v Dolinách si nás všimly elfské děvky a začaly na nás mávat a zvedat sukně, aby nás přilákaly. Kolovaly mezi

nimi láhve a také jinde na ulicích jsme si všimli opilých elfů, jak se opírají o stěny nebo leží tváří v blátě. Někteří sebou

trhaně škubali, jak ze sebe dostávali vše, co toho dne vypili. Jiní se potáceli ze zakouřených chatrčí a nesli s sebou sladkou a těžkou vůni morphia. Tyto ztracené duše se kolem nás ploužily zcela lhostejné k okolnímu světu - nedbaly

nebezpečí tmavých uliček ani projíždějících vozů.

Obyvatelé Dolin na nás často něco pokřikovali - většinou v elfstině. Jejich tón mi napověděl, že je lepší neznát obsah

těchto slov, a Rezolut nejevil ochotu ani překládat ani křiklouny umlčet. Došlo mi, že se na něj elfové hněvají stejně

jako na nás - na něj za to, že nás sem přivedl, na nás prostě proto, že sem nepatříme.

Konečně nás Rezolut provedl jakousi uličkou a vstoupil do dobře osvětlené budovy sloužící jako taverna. Za pultem

přímo před námi točil hospodský -jediný tlustý elf, kterého jsem kdy viděl - pěnivé korbele piva a služky je pak

roznášely zákazníkům. Trochu zvláštní mi připadalo, že byla většina stolů nakupena v zadní části šenku. Židle tvořily

několik řad napříč místností a od osamoceného volného stolu v její přední části je dělilo volné prostranství. Na židlích

sedělo mnoho elfů, včetně jedné opravdu pohledné ženy s černými vlasy a zlatýma očima, která by co do množství

tetování mohla soutěžit s Rezolutem.

Čelní stůl hostil čtyři elfy. Podle očí jsem poznal, že pocházejí z Vorquellynu, jejich oblečení však bylo pěkné, dokonce

módní. Vypadali čistě, i nehty měli ostříhané. Před nimi ležely na stole nějaké písemnosti, husí brky a kalamář s

inkoustem, takže jsem pochopil, že jsou gramotní. Chvíli nás sledovali pohledy a jeden z nich, elf s rudými vlasy, nám

ukázal na dvojici volných židlí v první řadě.

Rezolut se posadil na jednu ze dvou židlí naproti barovému pultu. Na té druhé, mezi ním a stolem, již seděla elfka se

stejně světlými vlasy jako on. Její oči měly barvu mědi a zdálo se, že se maličko chvějí - jako když po hladině

roztaveného kovu přebíhají vlnky. K Rezolutovi neotočila hlavu, jemně však položila dlaň na tu jeho.

Rudovlasý elf se postavil a pronesl několik rychlých slov v elfstině, pak přešel do obecné řeči lidí, abychom mu

rozuměli i my. „Rezolut vás sem přivedl, neboť se tu s ním dnes koná soudní proces. Byl obviněn z nepřípustného

chování. Hájí se tím, že mu závažné okolnosti neumožnily jednat jinak. V krátkosti, říká, že jeho čin nelze považovat za

útok, neboť měl naléhavé poslání.

Jmenuji se Návrat. Se svými třemi společníky jsem ho obvinil a nyní ho budeme soudit. Vedle Rezoluta sedí Pravda,

Orákulum. Ta dohlédne na to, aby byl proces spravedlivý. Pokud však nepromluví a neposkytne nám své vedení,

rozhodneme o Rezolutově vině my čtyři."

Zamračil jsem se. Vůbec se mi nelíbilo, že budou našeho přítele soudit stejní lidé, kteří proti němu vznesli žalobu.

Nepřipadalo mi to ani trochu spravedlivé. Hodil jsem rychlý pohled na Rezoluta, ale jeho oči se upíraly jen na Návrata.

Rudovlasý elf nahlédl do listin před sebou. „Byl jsi přítomen výměně názorů mezi Rezolutem a Jentellinem z

Croquellynu?"

Přikývl jsem. „Ano. Ale neumím elfsky, takže jsem jejich slovům nerozuměl."

„Na tom nezáleží. Choval se Rezolut nezdvořile?"

Poškrabal jsem se na čele. „Byl rozhněvaný, ale z dobrého důvodu. A nezdvořilý? To opravdu nevím."

„Copak není hněv na podobném shromáždění hrubostí?" zavrčel ostře rudovlasý elf. „A copak není hrubost

nezdvořilá?"

„Výkřik hoří! je možná hrubý a nezdvořilý, ale hodí se, když někomu zrovna hoří dům." Ukázal jsem na Rezoluta

otevřenou dlaní. „Viděl v Atvalu totéž co my. Zachránil mi život a jako první odhalil veřejnosti fakt, že se Oriosou

toulají příšery z Aurolanu. Obou těchto věcí si vážím."

Leigh se na mě usmál. „Hezky řečeno."

„Díky."

„Kdybyste dovolili, lidé." Návrat se na nás zamračil. „Neměli jste pocit, že Rezolutův čin narušil chod věcí?"

Povzdechl jsem si. „Nesměli jsme s nikým mluvit o událostech v Atvalu, aby se politici mohli sami dopracovat k diskusi

o aurolanské hrozbě. Ale Rezolut toto téma všem připomněl, nedovolil ho nikomu vypustit z hlavy, což se mohlo

snadno stát. Někomu se to možná nelíbilo, ale myslím, že udělal správnou věc."

Rezolut lehce přikývl, ale Pravda zůstávala klidná a tichá.

Návrat se na ni zadíval a v šenku se rozhostilo napjaté ticho. Přerušil ho až ostrý opilý smích několika elfů, kteří cosi

usilovně hledali v záhybech svých košilí. Černovlasá elfka je zpražila pohledem a přiložila ke rtům prst - to stačilo, aby

ihned ztichli. Pravda však stále nevydala jediný zvuk.

Návrat přikývl. „Dobře, zdá se, že se ve vašich slovech neskrývá žádná lež. O tom, jaká je celá pravda, však stále není

rozhodnuto - proto se nyní musíme poradit. Rezolute, setrváš zde až do našeho návratu." Všichni čtyři se zvedli a

zmizeli ve vedlejším pokoji.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, osvobodil Rezolut svou ruku opatrně zpod Pravdiny a zamířil k baru. Spolu s Leighem

jsme se k němu připojili a elf objednal tři korbele piva.

Hospodský natočil jen jeden.

„Chtěl jsem tři. Jeden pro mě a po jednom pro tyto muže."

Vysoké svíce vrhaly zlaté světlo na hospodského lysou hlavu a konečky jeho špičatých uší.

„Tohle pivo není pro takové jako oni."

Zvedl jsem ruku.

„Vážíme si toho, Rezolute, ale není to důležité."

„Stejně je nejspíš kyselé a chutná jako červy prolezlé dřevo," prohodil Leigh drze. „Už se mi v životě staly i horší věci,

než že mi někdo nenalil špatné pivo."

Hospodský zamhouřil smaragdové oči. „Člověka by vaše prázdná slova možná urazila, ale mě ne." Otočil se k jiným

zákazníkům a od té chvíle nás okázale ignoroval.

„Rezolute, mohl bys nám vysvětlit, co se tu vlastně děje?"

Elf si ze rtů slízl pivní pěnu a opřel se zády o bar, lokty položené na jeho okraji. „Vorquelfové se dělí na mnoho skupin. Návrat a jemu podobní zaujímají smířlivý postoj. Myslí si, že když budeme hodní a zdvořilí, dokážeme přimět lidi a jiné

elfy k osvobození našeho ostrova. Co se mě týče, jsem prostě mimo zákon. Klidně ztropím skandál, jen když se díky

němu začne znovu mluvit o nás a Vorquellynu. Občas vyrazím na sever a tam zabíjím. Ostatní Vorquelfové... No, viděli

jste je venku i tady v hospodě. Vzdali se a zpustli. Nemají žádnou naději a nezbývá jim, než se utápět v sebelítosti."

Kývl směrem k Pravdě. „Pak je tu ona a jí podobní - mystikové. Všechno na světě vidí jen jako střípky a kousíčky

obrovské skládanky a ta skládanka říká, že naše vlast získá svobodu. O tom, kdy to bude, ale mlčí."

„Mají nad tebou Návrat a ti druzí nějakou moc?"

„Ne, Leighu, i když by si to hrozně chtěli myslet. Všechno, co mohou udělat, je vykázat mě z Dolin nebo zakázat jiným

Vorquelfům se mnou obchodovat. Zlobí se na mě, protože jsem urazil Jentellina, jehož pomoc potřebovali ke splnění

svých cílů."

„Rezolute, odveď své přátele domů." Vysoký elf ve špinavém šedém koženém obleku stál uprostřed šenku a ukazoval

prstem na mě a Leigha. „Nepotřebujeme je tady."

„Klid, příteli." Leigh věnoval elfovi široký úsměv. „Jen tu trochu pomáháme kamarádovi."

„Nejsem tvůj přítel, člověče." Způsob, jakým to elf vyslovil, ve mně vzedmul vlnu hněvu. „Buď odtud vypadnete nebo

vás čekají potíže."

Leighův úsměv roztál. „Aha, takže my odtud vypadneme a ty si pak na nás se svými přáteli počkáš venku? Takový je

plán?"

Elf si prsty prohrábl nemyté hnědé vlasy. „Hubu ti klidně rozbiju i tady."

Zavrtěl jsem hlavou a postavil se mezi něj a Leigha. „To si nemyslím."

„Zvládnu ho, Hawkinsi."

„Dlužím ti to z dřívějška, pamatuješ?" Otočil jsem se a setkal se pohledem s elfovýma nemrkajícíma safírovýma očima.

„Jak se jmenuješ?"

„Jsem Predátor," usmál se křivě. „Vedu Šedou mlhu a Šedé mlze patří Doliny."

„Dobře, to alespoň budeš moci předat můj vzkaz spoustě dalších elfů. Jestli se ty nebo někdo jiný z těch tvých Šedých

mlh jen dotkne Norringtona, tak ti věnuji spoustu velmi bolestivého času na přemýšlení o tom, kde jsi udělal chybu."

„To jsi řekl moc pěkně, Hawkinsi. Líbilo se mi to."

Otočil jsem se k Leighovi, abych mu poděkoval, přitom jsem ale dobře věděl, co musí přijít. Leighovy rozšiřující se oči

mi daly najevo, že se ke mně blíží úder, takže jsem uhnul hlavou a nechal si Predátorovu pravou pěst zasvištět nad

levým ramenem. Udělal jsem rychlý krok dozadu a zabořil loket elfovi do žeber. Zaslechl jsem očekávané uff, ale zatímco

jsem se otáčel a zvedal pravou pěst k rozhodujícímu úderu, podařilo se mu trochu vzchopit a mé ráně se vyhnout.

Úkrokem doprava jsem jej znovu odřízl od Leigha. Predátorova pravá pěst opět vystřelila vpřed a otřela se mi o levou

tvář. Bolelo to, rána však v žádném případě nestačila na to, aby mě poslala k zemi. Zvedl jsem levou ruku a chytil jeho

štíhlou paži. Trhl jsem jí k sobě a hned uskočil stranou. Vší silou jsem ho udeřil otevřenou dlaní do hrudi a definitivně

ho zbavil rovnováhy. Leigh couvl, aby padajícímu elfovi uvolnil místo.

Mladý Norrington se usadil na židli, kterou předtím opustil Rezolut, a Predátor se mezitím vyhrabal na nohy. Nyní se ke

mně blížil mnohem pomaleji, s daleko větším respektem, a to byla chyba. Naznačil jsem nízký úder levou rukou a ihned s

velkým rozmachem zaútočil pravicí. Má pěst opsala ve vzduchu veliký oblouk, snesla se na jeho čelist a doslova ho

otočila dokolečka. Nohy se mu zamotaly. Dopadl na barový pult, odrazil se od něj a tvrdě se svalil na podlahu.

Vyrazili ke mně další dva šedě oblečení elfové, když tu přehlušil změť křiku, hrozeb a smíchu zvučný elfský hlas. Otočil

jsem se a pohlédl na Pravdu. Její ruka spočívala na Leighově, elfka mluvila jasným studeným hlasem. Nerozuměl jsem

jejím slovům, všechny elfy však musela opravdu hluboce zasáhnout. Někteří se opřeli o židle nebo o bar a začali plakat,

jiní v čirém ohromení zírali na mladého Norringtona.

Návrat a ostatní se vynořili z vedlejšího pokoje s tvářemi naplněnými úžasem. „Slyšel je někdo z vás? Kdokoli? Oba

verše?"

Rezolut prošel kolem mě a poklekl před Pravdou, zjizvené ruce jí položil na kolena. „Slyšel jsem je. Ta slova mi zůstanou

navždy vryta do paměti." Poté zopakoval vše co řekla, jen mnohem tišeji, šeptem téměř posvátným. Když skončil,

otočil se k nám.

„Můj překlad nebude dokonalý, protože v elfštině jsou její slova stejně lyrická jako nadějná. Ve vašem jazyce zní

přibližně takto:

V čele jim půjde Norrington,

nesmrtelný, očištěný plameny

a vítězný od moře po ledovce.

Do prachu zašlape vojska nepřátel,

zahubí metlu severu

a Vorquellyn bude vykoupen."

Naprázdno jsem polkl. „Co to znamená?"

Rezolut začal odpovídat, ale Návrat ho uťal v půlce věty: „Může to znamenat mnoho, nebo také vůbec nic. Zvážíme to

a rozhodneme. A dojdeme-li k názoru, že tato slova smí proniknout na veřejnost, pak promluvíme."

Rezolut se postavil a vycenil na Návrata zuby ve vlčím úsměvu. „Rozhodni se správně. Návrate. Všichni jsme ta slova

slyšeli a všichni víme, co mohou značit. Pokud o nich nepromluvíš ty, udělám to já - a ty dobře víš, jakým způsobem

získávám posluchače."