Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 20. kapitola

Kapitola dvacátá

Kerrigan Reese vyhlédl z okna jedné z vysokých vilwanských věží a zastínil si rukou oči, aby nebyl oslněn

vycházejícím sluncem. Zatím se nad obzor zvedla jen čtvrtina zlatého disku, avšak na zviditelnění tuctů malých

tmavých obrysů, pohupujících se na moři a mířících k Vilwanu, to bohatě stačilo. Pohled na tak obrovskou flotilu neměl

v jeho dosavadním sedmnáctiletém životě obdoby, ale on si byl celkem jistý, že nic tak velkolepého nebylo k vidění ani

v letech před jeho narozením.

Odvrátil se od úzkého okna, vztyčil ukazováček a jal se jím sledovat hřbety knih, naplňující od podlahy až po strop

vysoké police, které lemovaly stěny jeho pokoje. Vybral si jeden obzvlášť tlustý svazek, zašeptal slovo a ohnul

ukazováček. Kniha sklouzla z police a hladce a rovnoměrně vyplula vzduchem směrem k němu. Přilétla mu do ruky bez

jakýchkoli obtíží, ale v okamžiku, kdy se dotkla jeho dlaně, se kouzlo zlomilo a Kerrigan musel honem honem zapojit i

druhou ruku, aby svazek nespadl na podlahu.

Snažil se však příliš usilovně, a tak ho váha knihy připravila o rovnováhu. Sehnul se, aby svazek zachytil, musel však

kvůli tomu udělat rychlý krok dopředu. Jedna noha se mu zamotala do lemu jeho vlastní bílé noční košile, on se prudce

otočil a těžce klesl na levé koleno. Vyhekl překvapením i bolestí — dopad na podlahu mu trochu odřel kůži. S knihou

pevně přitisknutou k hrudi se bezmocně svalil na levý bok, přitom se mu ale nějakým zázrakem povedlo neupustit svazek na podlahu.

Rozzlobeným kopancem osvobodil nohu ze zajetí noční košile a uslyšel zvuk trhané látky. Překulil se na záda a zvedl

nohu — pro baculatého čaroděje to nebylo vůbec snadné a navíc v této poloze nemohl vydržet dlouho — a uviděl, že

se mu podařilo nešťastný lem zčásti odtrhnout. A co bylo ještě horší, kolem levého kolena se v běli noční košile objevil

rudý flek. Sotva spatřil vlastní krev, dostal pocit, že se bolest v jeho koleni stupňuje, a spodní ret se mu začal chvět.

Zatřásl se, až po jeho sádelnatém těle přeběhly drobounké vlnky. Kerrigan odmítal plakat, říkal sám sobě, že to přece

nic není, jenom hloupý škrábanec. Ale na druhou stranu, ono to bolelo! Chtěl si přitáhnout koleno blíž k obličeji a

pořádně si ho prohlédnout, jenže to nebylo možné, když mu na břiše ležela kniha.

Kerrigan uctivě položil svazek na podlahu, a ještě předtím z něho sfoukl neviditelné částečky prachu. Zvedl koleno tak

vysoko, jak to jen dokázal a pak z něho bázlivě stáhl zakrvácenou noční košili. Zasykl, spíše námahou nežli bolestí, ale

nevzdal to, chytil se oběma rukama za stehno a vší silou zatáhl, aby dostal zraněné místo co nejblíže k obličeji. Tučné

kulaté břicho mu sice bránilo v dokonalém provedení jeho plánu, přece si však nyní mohl celkem dobře prohlédnout

slabě krvácející škrábanec na koleni, z něhož vytékala povětšinou čirá tekutina.

Začal ji ovívat tlustými prsty v naději, že ji takto donutí zaschnout. Se stále ohnutým a odhaleným kolenem se

namáhavě vydrápal do sedu. Pohlédl na krvavou skvrnu na bílé látce, pak na utržený lem a pokrčil rameny. Kerrigan si

byl celkem jistý, že noční košile nepůjde ani vyčistit ani vyspravit, takže se do jeho šatníku s nejvyšší

pravděpodobností nikdy nevrátí.

To pomyšlení ho kupodivu uklidnilo, a tak si položil knihu do klína a začal v ní se zájmem listovat. Polovinu stránek

svazku pokrývaly tučné ozdobné klikyháky, které se tu a tam lišily v závislosti na tom, čí ruce v průběhu staletí

zapisovaly do knihy své vědomosti. Nescházely zde ani ilustrace či nákresy, ale bylo jich jen málo a ve srovnání s

obrázky a schématy v jiných foliantech na policích připadaly Kerriganovi značně nedokonalé a primitivní.

Když se mladý čaroděj dostal k místu, kde začínaly dosud nepopsané listy, vrátil se o několik stránek zpět a začal číst.

Kniha v jeho rukou pojednávala o dějinách Vilwanu a byla propojena s Velkou knihou dějin ve vilwanské knihovně.

Mezi tamním svazkem a tím v jeho pokoji existovalo pouto, fungující na podobném principu jako arcanslata. Když

Magistr Dějepisec Vilwanu přidával do své knihy nové záznamy, objevovaly se ihned rovněž v Kerriganově kopii.

Mladý čaroděj vždy nacházel zálibu v historii a její dychtivé studium bylo jednou z mála věcí, za které ho všichni jeho

učitelé chválili. Kerrigan choval podezření, že za jejich chválou stojí prostá úleva, že se mu po dobu čtení nemusí

věnovat. Platilo to však i opačně, o čemž oni neměli ani potuchy. On se totiž zase nemusel věnovat jim. Kerrigan hledal

v historii stopy. Sám nevěděl, čeho přesně — prostě jen stopy obecně, s jejichž pomocí by byl schopen rozluštit

veškeré záhady a dát všechny věci na pravá místa.

Objevil pasáž, vztahující se k flotile u břehů ostrova, a soustředil se na ni. Palčivá bolest v koleni mu to ztěžovala, ale

jemu se to, navzdory neustálému odvádění pozornosti, přece podařilo. Použil toto kouzlo již mnohokrát předtím, a navíc

bylo vypilované tak dobře, že s jeho sesíláním nikdy neměl větší problémy.

Z jeho rukou začala ke knize plynout modrá záře, až ji nakonec celou obklopila. Část z ní se záhy ztratila, vydala se po

poutu, spojujícím tento svazek s Velkou knihou dějin. Záře se vsákla do zlatého papíru, aby se okamžik nato vynořila a

zvýraznila některé z předchozích stran. Kerrigan nalistoval první a nejstarší z těch, které mu kouzlo označilo, a ponořil

se do čtení. Na začátku měl ve tváři nic neříkající výraz, ale postupem času, jak stránku za stránkou postupoval

kupředu, se na jeho rty zvolna vkrádal spokojený úsměv.

Když se dostal k poslednímu označenému záznamu, byl již jeho úsměv spíše triumfálním. O čtvrtstoletí dříve, když

kolem Vilwanu proplouvala flotila s cílem zachránit Okrannel, nečítala ona eskadra více než čtyři tucty lodí. To nebyla

ani polovina plavidel, mířících k Vilwanu dnes. Zapamatoval si to dobře, a to ho potěšilo. Úsměv se mu ještě o trochu

hlouběji zařízl do masitých tváří a v jeho zelených očích zasvitla radost.

V břiše mu zakručelo a do hlavy se vloudila myšlenka, že se ještě nestačil nasnídat. Zastrčil si pramínek jemných

černých vlasů za levé ucho, zavřel knihu a opíraje se o nezraněné pravé koleno se pokusil zvednout. Noční košile se

mu otřela o odřené místo a opět roznítila bolest. Zasykl a málem znovu upustil knihu. Popadl tedy svazek raději oběma

buclatýma rukama a přitiskl ho k sobě, jako by to byl nějaký drahý přítel. Pak se schoulil na podlaze a čekal, až odezní i

ty poslední ozvěny bolesti.

Závěsy dveří do jeho pokoje byly pečlivě naolejované, a tak při otevření nevydávaly ani ten nejslabší zvuk. Člověka,

který právě vstoupil do místnosti, však prozradil klapot sandálů o kamennou podlahu. Kerrigan překvapeně vzhlédl.

Sevřel si koleno levou rukou a pokusil se zakrýt své zranění. Tím však k němu přitiskl látku noční košile a jenom

vystupňoval bolest. Hlasitě vykřikl, pak však zatnul zuby a pokusil se zadržet slzy, jež se mu nezadržitelně draly do očí.

Sklonil hlavu a začal pravidelně dýchat nosem, dokud se mu nepodařilo dostat vzbouřené tělo zpět pod kontrolu.

„Dobré ráno, Magistryně Orlo.“

Ženino roucho mělo barvu stejně šedivou jako její vlasy a dlouhý cop, do něhož byly spleteny, se velmi podobal

zvláštní šňůře, omotané kolem jejího pasu. Stála ve dveřích s hlavou vztyčenou a jasnýma hnědýma očima si mladého

čaroděje bedlivě prohlížela. Vždycky ho sledovala podobně, ale ne stejně jako ostatní učitelé. Kerrigan si byl jistý, že

do něho vidí mnohem lépe než oni. Její vrásčitý obličej a hubené šlachovité tělo naznačovaly, že prožila těžký život, ale

nakolik mladý čaroděj věděl, neopustila jeho učitelka Vilwan za posledních třicet let více než jednou či dvakrát.

Její hlas byl plný síly a zdálo se, že naplňuje celý pokoj. Nebylo v něm však ani stopy po zlosti. Pravda, po lítosti také

ne. Jen konstatovala: „Zranil ses.“

„Ano. A bolí to.“

„To věřím.“ Na okamžik zavřela oči a udělala rukou nenápadné gesto. Kniha se Kerriganovi vytrhla ze sevření a zamířila

do jejích natažených rukou. Lehce ji chytila. Mladý čaroděj chviličku doufal, že klopýtne stejně jako on, ale čekalo ho

zklamání. Nezdálo se, že by na ni váha svazku nějak zapůsobila. Orla přistoupila k policím a zasunula knihu na její místo. Pak se otočila a pohlédla na svého žáka. „Řekla bych, že by se

s tvým kolenem mělo něco udělat.“

„Ano, zavolej léčitele.“ Kerrigan zvedl vyzývavě bradu. „Chci léčitele.“

„Uzdrav se sám.“

Kerrigan se podíval na své koleno a jemně odhrnul zakrvácenou látku. „Ale to je elfské kouzlo, Magistryně.“

„Ano. Ale to kouzlo přece ovládáš. Použij ho.“

Vzhlédl od zraněného kolena. „Nemám ho používat bez náležitého dohledu.“

Pomalu se usmála a drobounké vrásky v koutcích jejích očí se prohloubily. „Proč dál pokračuješ v této hře, Adepte

Reesi? Víš přece stejně dobře jako já, že sem nebudu volat elfa jen proto, aby na tebe dohlížel při léčbě rozbitého

kolena. Víš také, že se vůbec necítím trapně a ani ti nezávidím, že ses dokázal naučit kouzlo, které bych neuměla

ovládnout, ani kdybych žila dvakrát tak dlouho. A nakonec, ty i já víme moc dobře, proč se nechceš vyléčit. Bude to

totiž bolet mnohem více než teď, že ano?“

„To není žádná hra. Existují pravidla, Magistryně. Pravidla, která existovala vždycky. A ta pravidla řídí můj život.

Všechno co dělám, dělám v souladu s nimi. Pravidla říkají, že když používám elfskou magii, kouzla urZrethiů nebo třeba

nějaké vyšší čáry na magisterské úrovni, tak musím být pod dohledem.“ Mluvil opatrně a zvolna, pečlivě promýšlel

každičké své slovo. „Když naruším pravidla, budu za to potrestán.“

Zavřela oči a povzdechla si. „Kerrigane, vždyť víš, že tě nebudu trestat za něco, co ti sama nařídím. Nejsem stejná jako

někteří z tvých předchozích učitelů. Víš přece, že ti dávám více svobody než ostatní. Tak proč neskončíš s touhle

fraškou a neuděláš to, o co tě žádám?“

Mladý Adept zamhouřil oči. „Chci se podívat na lodě. Chci jít dolů do doků a podívat se na lodě.“

„Ach, takže takhle to je.“ Otevřela tmavé oči a lehce pokývala hlavou. Kerrigan se vyděšeně schoulil pod jejím

pronikavým pohledem. „Dobrá, řekla bych, že ti to mohu dovolit. Pod podmínkou, že přesně splníš mé pokyny.“

Kerrigan váhavě přikývl. „Ano, Magistryně.“

„Dobře. Za prvé — uzdrav své koleno.“ Začal se namáhavě zvedat a natáhl k ní ruku, aby mu pomohla se vyškrábat na

nohy. Orla však jen zavrtěla hlavou. „Ne, udělej to přímo na podlaze.“

„Ale když budu takhle kouzlit… budu se muset přev—“

„Převléci a zašpinit si další oblečení? Myslím, že ne.“ Její pohled nevěstil nic dobrého. „Uzavřeli jsme dohodu, Adepte

Reesi, a nechtěj, abych toho litovala. Udělej to přímo tam, kde právě jsi.“

Zavrtěl hlavou a nesměle zašeptal: „To není správné.“

„Chceš mi snad říci, že to kouzlo nezvládneš, když klečíš na podlaze? Chceš mi říci, že to nedokážeš, i když jsem

nesčetněkrát viděla, jak elfové čarují na lodích, na bojištích nebo na místech nehod vozů? Co si mám o tom myslet? Že

když je to elfské kouzlo, tak to znamená, že jsou oni daleko lepší než ty? Mám si to myslet?“

„Ne.“ Vzdorovitě zavrtěl hlavou. „Zvládnu to.“

„Čekám. A doufám, že nebudu muset čekat dlouho.“

Kerrigan nabral do plic pořádný doušek vzduchu a pak ho začal zvolna vydechovat. Přivřel oči, až se na svět díval jen

malými škvírkami, aby ho nic v jeho okolí nemohlo vyrušit v soustředění. Ohnul prsty a pak jemně položil levou ruku

na zranění. Zpocená dlaň vyvolala další výbuch palčivé bolesti v koleni, ale on ji silou vůle potlačil.

Pročistil si mysl tak dokonale, jak jen dokázal, a jal se tkát elfské hojivé kouzlo. Kerriganovi se magie elfů vždycky

zamlouvala, protože mu připadalo, jako by samotná jejich zaklínadla byla živoucími bytostmi. Ve srovnání s lidskými

kouzly — majícími rozličné úhly a průsečíky, ostré zlomy a ještě ostřejší hrany — působila elfská magie neuvěřitelně

přirozeně. Skoro jako by měla kořeny hluboko v zemi nebo větve, natahující se vysoko k obloze ve snaze obejmout

slunce. Lidská kouzla byla jen zkonstruována a dala se snáze ovládnout. Elfská mu však připadala jako spletitý labyrint

v jeho vlastní mysli, kterým musel projít, aby na jeho konci nalezl zaslouženou odměnu.

Jeho levá ruka zářila modrou energií. Její odstín byl tmavší než u té, kterou předtím použil na knihu, tato modř byla sytá

a hluboká jako moře, zatímco ta předchozí působila křehce jako ptačí vejce. Energie mu proudila do kolena, dráždila

tkáň a nutila ji rychleji regenerovat. Krev i bezbarvá tekutina vlivem magie zasychaly. Čím více energie se vlévalo do

kolena, tím silněji to bolelo. Kerrigan věděl, že je to souhrn všeho pálení, píchání a svědění, které by cítil, kdyby se rána

hojila přirozeným způsobem. Tato koncentrovaná bolest se mu zavrtala do kolena jako šíp, aby o chviličku později beze

stopy zmizela. Zůstala jen nepříjemná vzpomínka, ale tu mladý Adept co nejrychleji vytlačil z paměti.

Vzhlédl a odloupl si ruku od kolena. Rána se dokonale zacelila, nezbyl po ní ani šrám. Dlaň měl dosud potřísněnou krví,

a tak ji otřel o noční košili. Zapřel se do kamenné podlahy pravou rukou a pomalu se zvedl na nohy. Ucítil, jak se na

něm noční košile napíná a stahuje se kolem tučného břicha.

Podíval se na svou učitelku. „Hotovo, Magistryně. Přesně jak jsi chtěla.“

„Velmi dobře, Adepte Reesi.“ Změřila si ho pohledem od hlavy až k patě a pak se zamračila. „A teď si svlečeš noční

košili, přišiješ odtržený lem a potom ji vypereš.“

„Co?“

„Slyšel jsi dobře, Kerrigane.“ Orla ukázala směrem ke dveřím. „Vím, že za obvyklých okolností zde máš sluhy, kteří tuto

práci udělají za tebe. Ale stávající okolnosti jsou všechno, jen ne normální. Obyvatelé ostrova teď mají jiné povinnosti,

než o tebe pečovat. Dnes se proto sám postaráš o svou noční košili a také si sám doneseš snídani.“

Usmál se. „Z kuchyně?“

Přikývla. „Dokážeš tam trefit?“

„Ale ano, jistě.“ Kerrigan se marně pokoušel skrýt úsměv. Ačkoli mu nikdo nikdy neodepřel nic, na co měl chuť — a

sluhové museli často pobíhat mezi jeho pokojem a kuchyní, aby mu donesli více chleba, polévky, masa nebo ovoce —

přece ho každá z nečetných návštěv kuchyně naprosto očarovala. On sám zatím kouzlil především ve svém arcanoriu, které se nacházelo nad místem, kde žil. V kuchyni však Magistrové a Adepti, dokonce i Učedníci používali magii, s jejíž

pomocí hnětli těsto na chleba, zapalovali ohně v pecích, kořenili nebo míchali jídlo v hrncích. Celou řadu těchto kouzel

znal velmi dobře, protože sám mísil rozmanité složky podobným způsobem, když pracoval na magických lektvarech či

přípravcích. Ale pouze v kuchyni viděl ukázky toho, že věci, které probírá jen teoreticky, lze skvěle využít také ve

skutečném životě.

A plody práce lidí v kuchyni mu příjemně a chutně plnily žaludek.

„Dobře, ale upozorňuji tě, že budeš možná zklamán. U našich břehů kotví spojenecká flotila a všechny námořníky a

vojáky je potřeba nakrmit. Z tohoto důvodu je ode dneška jídlo na příděl.“ Poklepala si prstem o špičatou bradu.

„Dostaneš jen pintu piva s vodou a malý bochník chleba.“

„To ale umřu hlady.“

„Tato opatření tak dlouho nepotrvají, Adepte Reesi.“

Zamračil se. Měl pocit, že se slinky, které se mu již sbíhaly v ústech v předtuše hostiny, změnily v prach. „Takže mám

přišít lem, pak umýt noční košili, pak se najíst a pak se můžu jít podívat na lodě?“

„Ano.“

Podezřívavě se na ni podíval. „To ale znamená, že se na lodě nepodívám. Než skončím s jídlem, tak už bude skoro čas

na učení.“

Orla se zvolna usmála. „Ach, Adepte Reesi, vždyť to je právě důvod, proč jsem za tebou vlastně přišla. V nynější těžké

době má každý své povinnosti — dokonce i já. Dnes ráno mě ještě čeká setkání s Magistrem Obrany a ten mě poučí o

mých úkolech. Až do poledne máš volno, Adepte Reesi.“

„Takže kvůli tomu jsi tady?“ Kerrigan se zamračil. „Nechala bys mě jít i kdybych vůbec nic neudělal?“

„Ano.“

„Tak proč..?“

„Protože, Adepte Reesi. Rozhodl ses se mnou hrát hru, kterou jsi prohrál.“ Orla bez zbytečných cavyků vykročila ke

dveřím. Když už byla téměř venku z pokoje, zastavila se a ohlédla se po něm přes rameno. „Když budeš hrát hry, tak

budeš prohrávat. Můžeš se jedině utěšovat, že jsi měl tentokrát štěstí a tvá porážka nebyla draze vykoupená. Pouč se z

toho. Vzhledem k tvým schopnostem bys někdy v budoucnosti nemusel svou porážku přežít ani ty, ani celá řada lidí ve

tvém okolí.“