Rezistencia (CZ) 2012 35. kapitola

KAPITOLA 35

Dnes ráno se obléknu do čistého oblečení, které mi dali: do černých kalhot
- příliš volných, ale komu na tom záleží? - a černé košile s dlouhými
rukávy. Boty jsem nedostala.
Ještě mám čas. Mimoděk sepnu ruce a skloním hlavu. Přesně to samé
občas dělával táta, než si sedl ke snídani. Nikdy jsem se ho nezeptala, proč
to dělá. Ráda bych zase cítila, že k němu patřím, ještě než... než bude po
všem.
O několik tichých okamžiků později mi Peter oznámí, že je čas jít.
Skoro se na mě nepodívá a místo toho zamračeně zírá do zdi. Chtít dnes
vidět přátelskou tvář by bylo asi příliš troufalé přání. Zvednu se a společně
vyjdeme na chodbu.
Podlaha mě studí, jak bosýma nohama došlapuju na chladný mramor.
Na rohu k nám dolehne tlumený křik. Nejdřív nejsem schopná rozeznat,
co ten člověk říká, ale pak se hlas stane zřetelnější.
„Chci... vidět!“ Tobias. „...ji vidéň“
Letmo pohlédnu na Petera. „Nemůžu s ním ještě naposledy mluvit?“
Zavrtí hlavou. „Ale tamhle je okno. Možná že když tě uvidí, tak konečně
sklapne.“
Dovede mě do slepé, sotva dvoumetrové chodby. Na jejím konci jsou
dveře. Peter má pravdu, v jejich horní části, asi třicet centimetrů nad mou
hlavou, je malé okénko.
„Tris!“ Tobiášův hlas je tady ještě zřetelnější. „Chci ji vidět!“
Zvednu ruku nad hlavu a přitisknu dlaň na sklo. Křik ustane. Za sklem
se objeví jeho tvář. Oči má zarudlé a v obličeji fleky z rozrušení. Ale pořád
je krásný. Několik vteřin na mě shora zírá, pak za sklem přiloží svou dlaň
na mou. Představím si, jak mi do dlaně proudí jeho teplo.
Opře se čelem o dveře a pevně zavře oči.
Sundám ruku dolů a odvrátím se dřív, než je znovu otevře. Hrudník
mi sevře ochromující bolest, horší, než když mě postřelili. Zmáčknu košili
mezi prsty, rozmrkám slzy a vrátím se k Peterovi do hlavní chodby.
„Děkuju,“ řeknu tiše. Chtěla jsem to říct víc nahlas.
„Za málo.“ Peter opět svraští čelo. „Tak pokračujem.“
Zepředu se ozývá nějaké rachocení - povyk davu. Další chodba je
plná zrádců z Neohroženosti - vysokých i malých, mladých i starých,
ozbrojených i neozbrojených. Všichni mají na rukávech modrou pásku
zrady.
„Hej!“ křikne Peter. „Z cesty!“
Zrádci na kraji zareagují a umožní nám projít. Postupně se přidávají
i ostatní. Najednou je ticho. Peter ustoupí a nechá mě jít před sebou. Dál
už cestu znám.
Nevím, odkud se ty rány poprvé ozvaly, ale někdo zabuší pěstmi o zed
a za chvíli už procházím uličkou mezi Neohroženými, jejichž pěsti dunivě
dopadají na stěny, jako by byl důvod k oslavě. Mé srdce se pokouší vyrovnat
jejich zběsilému rytmu.
Někteří zrádci na mě pokývnou - nejsem si jistá proč. Nezáleží na tom.
Dojdu na konec chodby a otevřu dveře popravčí místnosti.
Já sama.
Zatímco chodbu zaplavili zrádci z Neohroženosti, uvnitř místnosti se
shromáždili Sečtělí. Ti mi již dopředu uvolnili průchod. V tichosti si mě
prohlížejí, když kráčím ke kovovému stolu uprostřed místnosti. Jeanine
stojí opodál. Zpod make-upu, který si nahonem nanesla na tvář, jí prosvítají
škrábance. Nepodívá se na mě.
Ze stropu visí čtveřice kamer, nad každým rohem stolu jedna. Nejdřív
se posadím, otřu si dlaně o kalhoty a pak se položím.
Stůl je studený. Ledový. Jeho chlad se mi zavrtává až do kostí. Jak příznačné.
Přesně to se stane i s mým tělem, až z něj odejde život. Bude studené
a těžké, jak jen mrtvé tělo dokáže být. Ostatním si nejsem jistá. Někteří
lidé věří, že po smrti nic není. Možná mají pravdu a možná nemají.
Podobné úvahy už jsou ale bezpředmětné.
Peter mi pod límec košile zasune elektrodu a připevní mi ji přímo nad
srdce. Pomocí kabelu pak elektrodu připojí k monitoru srdečního tepu
a zapne jej. Slyším, jak mi bije srdce, rychle a silně. Jeho pravidelné odbíjení
brzy přestane.
A pak z mého nitra vytryskne jediná myšlenka:
Nechci umřít.
Kolikrát mi jen Tobias vyčítal, že zbytečně riskuju život? Nikdy jsem
ho nebrala vážně. Myslela jsem jen na to, že chci být zase se svými rodiči
a aby už tohle všechno skončilo. Byla jsem přesvědčená, že je chci v jejich
oběti napodobit. Ale ne. Ne, ne.
V mém srdci žhne a vře touha po životě.
Nechci umřít nechci umřít nechci!
Jeanine ke mně přistoupí se stříkačkou plnou nachového séra. V jejích
brýlích se odráží světlo stropních zářivek, takže jí nevidím do očí.
Každá část mého těla skanduje: Zít, žít, žít. Myslela jsem, že Willovu
smrt a smrt mých rodičů je možné vykoupit jen vlastní obětí. Mýlila jsem
se. Ve světle jejich smrti musím naopak žít. Zít!
Jeanine mi jednou rukou přidrží hlavu a druhou mi píchne injekci do
krku.
Ještě jsem neskončila! zařvu v duchu, ne na Jeanine. Ještě jsem tady neskončila!
Stlačí píst stříkačky dolů. Peter se ke mně nakloní a podívá se mi do očí.
„Sérum začne účinkovat během jedné minuty,“ řekne. „Buď statečná,
Tris."
Jeho slova mě udiví. Přesně to mi řekl i Tobias při mé první simulaci.
Rozbuší se mi srdce.
Proč by mě Peter povzbuzoval, abych byla statečná? Proč by byl ke mně
najednou vlídný?
Všechny svaly v mém těle se náhle uvolní. Údy mi ztěžknou, jako by
je naplnila voda. Jestli je tohle smrt, není to tak hrozné. Mé oči zůstanou
otevřené, ale hlava mi klesne na stranu. Zkusím je zavřít, ale nemůžu - nemůžu
se pohnout.
Monitor srdeční činnosti přestane pípat.