Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 8. kapitola

Kapitola osmá

Ney se převalil na záda, sáhl po sekyrce a zarval hrůzou při pohledu na příšeru, ženoucí se k němu. Měl jsem moc

špatný výhled pro přesný zásah - a stejně tak lučištníci na druhém kopci. Ani Sandes, ze všech sil pádící dolů po

svahu, se k Neyovi nemohl dostat včas, aby ho zachránil.

Vtom se na slunci zlatě a stříbřitě zaleskl tasený meč. Leigh přeskočil ležícího Neye, se šplouchnutím přistál v potoce a

zahradil temeryxovi cestu. Hlasitě na sněhodrápa zakřičel a divoce zamával zbraní sem a tam. Skrčil se a vrhl se na

bestii, meč připravený k bodnutí přitom držel v natažené ruce.

Sněhodráp se vztyčil v celé své výši, maličko ucouvl a udeřil ocasem do země. Leigh sklouzl po rozbahněném břehu

potoka a musel se opřít levým kolenem a rukou, aby neztratil rovnováhu, hrot meče v pravé ruce však stále směřoval k

temeryxovi. Bestie sklonila hlavu a chňapla po čepeli. Leigh odpověděl rychlým seknutím, které však těsně minulo její

hrdlo, neboť se příšera bleskově stáhla zpátky. Hned vzápětí udeřil temeryx znovu. Leigh jej praštil přes čumák plochou

stranou čepele, pak se postavil a začal zvolna ustupovat.

Bestie jej sledovala nemrkajícím pohledem velkých jantarových očí. Nozdry se jí rozšířily a chtivě nasály mladíkův

pach, pak udělal sněhodráp jeden váhavý krok jeho směrem. A ještě jeden. Leigh viditelně zrychlil tempo ústupu.

Temeryxova chůze se pozvolna změnila v klus.

Leigh se zachytil patou o kámen a zavrávoral na místě. Jílec meče stále pevně svíral v dlani, ale jeho pokus o udržení

rovnováhy skonal jen zbytečným máváním rukou ve vzduchu. Svalil se na záda, ruce a nohy roztažené, břicho zcela

odkryté a nechráněné. Temeryx to uviděl, zavřískl a skočil na něj.

Lovci na vzdáleném břehu říčky prohnali příšeře hrudí tři šípy, ty ji ale v tu chvíli nemohly zastavit. Velké srpovitě

zahnuté drápy na vnitřních prstech zůstaly vztyčené. Zvíře umíralo, zůstávalo v něm ale stále dost sil, aby po dopadu

zabořilo drápy do Leighova těla, rozervalo mu oblečení, maso i svaly a mrštilo jeho vnitřnosti do potoka.

Temeryx však Leigha nikdy nezasáhl.

Sandes, který konečně doběhl k místu boje, skočil vpřed a vrazil sněhodrápovi kopí do břicha. Celou svou vahou

vychýlil temeryxe ze směru útoku, zvedl jej o trochu výš a pak jím smýkl ke vzdálenému břehu potoka. Lovec uvolnil

kopí a okamžitě se vrhl k Leighovi, aby mu pomohl dostat se do bezpečí, zatímco kolem sebe bestie pěnila vodu v

předsmrtných křečích.

Přejel jsem les pozorným pohledem, ale nezaznamenal v něm už žádný další pohyb. A hlavně, temeryxí pero na mém

luku se přestalo pohybovat. S šípem stále pro všechny případy vloženým do tětivy jsem napůl běžel a napůl klouzal po

vlastních stopách dolů k bystřině. Leigh se vyškrabal na veliký kámen a usadil se na něm, mokrý, ale živý. Náhle

prudce zatřásl hlavou a ohodil mě a Neye sprškou vody ze svých vlasů.

Se zvednutým obočím jsem se na něj podíval. „Tohle byla ta nejstatečnější a nejpitomější věc, jakou jsem kdy viděl."

„Opravdu?" Leigh měl ihned bradu pyšně nahoře. „Já vím jen to, že vám všem trvalo hrozně dlouho, než jste se

konečně k něčemu rozhoupali."

„O čem to mluvíš?"

„O tom, můj drahý Tarrante, že jste tu věc měli zastřelit už dávno." Ukázal na mrtvého temeryxe. „Snad si nemyslíte, že

jsem se ho s tím mečem pokoušel zabít? Ne, jen jsem se ho snažil odlákat od Neye a dát vám ostatním čas skolit ho

šípy."

Přimhouřil jsem oči. „Aha. Ale pokud by se ti jej mečem skutečně podařilo dostat, určitě bys nám tvrdil, že jsi to vlastně

měl celou dobu v úmyslu, že?"

Na Leighově tváři se objevil prohnaný úsměšek, ale místo toho, aby mi odpověděl, otočil se raději k Neyovi: „Jsi v pořádku?"

Ney pomalu přikývl. „Nevím, jak ti poděkovat. Ta příšera, nikdy jsem nebyl tak blízko smrti."

Leigh zahnal Neyovy rozpaky jediným nenuceným mávnutím ruky. „Nemysli na to, Neysmithi. Jak ti Hawkins rád

potvrdí, chovám se často jako osel, i když si to jen zřídka uvědomuji a ještě řidčeji to přiznávám - dokonce sám sobě.

Přestože nebylo naše první setkání zrovna přátelské, dokázal jsi, že jsi dobrý člověk. Je povinností Norringtonů chránit

dobré lidi jako jsi ty." Leigh se usmál. „A mně osobně je potěšením chránit život muže, kterého považuji za svého

přítele."

Ney svraštil obočí a přemýšlel nad Leighovými slovy. Pak rázně přikývl. „Získat za přítele Norringtona. To je mnohem

víc, než jsem od Měsíce luny očekával."

„Jen se neboj, bude toho ještě spousta. Myslím, že budeš jedním z hrdinů básně, kterou hodlám složit. A ty taky,

Hawkinsi." Leigh zkřížil ruce na prsou. „Nazvu ji ,Jak se trápí sněhodrápi‘. Dobré, ne?"

„Už se nemohu dočkat.“ Potřásl jsem hlavou a začal se brodit k Sandesovi. „Zastřelil jsem ještě něco, tam dole po

proudu. Nevím, co to vlastně bylo, ale jsem si jistý, že to nemělo přátelské úmysly."

„Pojďme."

Doplahočili jsme se k místu, kde se v mělké tůňce pohupovalo tělo podivného tvora. Ta věc neměřila v kohoutku více

než čtyři stopy, byla však pevněji stavěná, než dítě stejného vzrůstu. Tvor měl velké černé oči a krátký čenich s černým

trojúhelníkem nosu na konci - velmi se podobal psímu. Části jeho tváře a také dlaně i chodidla nepokrývala srst, holá

kůže zde měla nechutnou barvu krevní podlitiny. Tlama byla plná drobných zubů ostrých jako špendlíky, spodní

špičáky svou délkou výrazně přesahovaly horní. Ruce velmi připomínaly lidské, jen jim scházely malíčky. Tvorovy

velké netopýří uši byly sklopené do husté srsti, rostoucí po stranách hlavy.

Zjednodušeně by se bytost dala popsat jako malý chlapec v kostýmu medvíděte, ačkoli byla spíše svalnatá než

obtloustlá. Tomuto popisu se však vymykala zdobená páska na předloktí, k níž bylo připevněno půltuctů černých

temeryxích per. Kolem pasu to také mělo úzký opasek se dvěma váčky, obsahujícími bylinky, kameny a neurčité kusy

zvířecího masa v úhledných malých balíčcích.

Sandes vytáhl mrtvou bytost na břeh a posadil se do dřepu u její hlavy. „Je to už dávno, co jsem naposledy viděl něco

takového. Ale tehdy to zcela určitě nemělo tmavou kožešinu." Natáhl ruku, rozhrnul srst na tvorově rameni a přikývl.

„U kořínků jsou chlupy bílé."

„A to znamená?"

„Znamená to, že si tento tvor obarvil kožešinu, aby se mohl nepozorovaně pohybovat našimi lesy." Otřel si ruku o

nohavici kalhot. „Myslím, že jsi zastřelil vylaena."

Zachvěl jsem se. „Ti ale žijí v Aurolanu, až za Přízračnými pláněmi, strašně daleko na severu."

„To sněhodrápi taky. Všechno jsou to mazlíčci Chytriny, nechť bohové zatratí její černou duši." Sandes pozvedl

lovecký roh ke rtům a třikrát na něj v rychlém sledu zatroubil. Pak několik vteřin počkal a celé to zopakoval. O chvíli

později se ze dvou míst v lese ozvala stejná odpověď.

Sandes šťouchl špičkou boty do vylaenova těla. „Lord Norrington bude vědět, co dělat."

Lord Norrington a jeho skupina k nám přijeli po stopě temeryxů. Dva z jejich koní nesli stopy škrábanců a přinejmenším

jeden muž měl po zásahu šípem ovázané rameno. Ke hřbetům páru koní, vedených opatrně jejich jezdci, byl přivázán

mrtvý temeryx a tři další těla, která jsem si zpočátku nestačil pořádně prohlédnout.

Lord Norrington popohnal koně k místu, kde jsme stáli já a Sandes. Seskočil ze sedla, předal Sandesovi hřebcovy

opratě a klekl si k vylaenovi. Leighův otec si zamyšleně pohladil bradu, pak se náhle postavil a pohlédl na mě. „Je to

tvůj šíp, Hawkinsi?"

„Ano, můj pane." Otočil jsem se a ukázal na kopec nad námi. „Stál jsem nahoře, když sem dorazili. Nemohl jsem

zasáhnout temeryxy, ale napadlo mě, že s bytostí, která utíká spolu se sněhodrápy a ne pryč od nich, není určitě něco v

pořádku."

„Skvělá trefa, Hawkinsi. A odhadl jsi situaci správně - tento vylaen byl spojencem temeryxů a v našich krajích neměl co

pohledávat. Heslin to ještě prověří, ale myslím, že s pomocí té pásky na ruce ovládal sněhodrápy. Vylaenové mají navíc

velmi vysoko posazený hlas - psi je mohou slyšet a řekl bych, že i temeryxové - takže jim dost možná udílel rozkazy k

útoku na vaši skupinu." Poplácal mě po rameni. „Tím jediným šípem jsi vás všechny nejspíš zachránil."

„Když už jsme u zachraňování," ukázal jsem vzhůru po proudu na Leigha, „váš syn zachránil Neye před jistou smrtí."

Lord Norrington maličko naklonil hlavu. „Opravdu? No, myslím, že nás dnes večer čekají opravdu zajímavé příběhy,

které čas jistě vyšperkuje spoustou detailů."

Obrátil se k Sandesovi. „Kolik jste jich zabili?"

„Tři temeryxy, můj pane. Jednoho čistě zastřelili lučištníci, Mistr Carver dostal dalšího kopím a váš syn zadržoval

posledního tak dlouho na to, aby do něj mohli moji lidé nasázet tři šípy a já k němu stačil doběhnout s kopím." Sandes

kývl hlavou směrem k jezdcům, kteří následovali lorda Norringtona. „Vidím, že jste také jednoho složili."

„To Jempson, srazil ho kopím - z koně. Ti tři ostatní jsou řvouni." Lord Norrington postřehl nechápavý výraz mé tváře.

„Jsou podobní vylaenům, ale mohutnější, více zvířečtí, se skvrnitou srstí a delšími zuby a čenichy. Elfové jim říkají

ominir, ale názvu v lidském jazyce dal vzniknout jejich nepřetržitý jekot a kvílení. Tito, jak se zdá, byli upraveni tak, že

se zmohli jen na nízký šepot. Jeden z nich trefil šípem Swinbrooka, ale dostane se z toho."

„Ano, můj pane." Sandes popleskal hřebce po šíji. „Co si přejete, abych udělal s vylaenem a sněhodrápy?"

„Ať je tví muži všechny stáhnou - včetně řvounů. Uschovejte také jejich zuby, ruce a nohy, budeme je ještě

potřebovat. Těla vylaena a řvounů spalte. Sněhodrápy si opečeme."

Zamrkal jsem překvapením. „Opravdu je budeme jíst?" „Až se staneš bojovníkem jako tvůj otec, budeš jíst v poli i daleko horší věci. A sněhodrápi vlastně chutnají celkem

dobře, není-liž pravda, Sandesi?“

„Jsou to jen taková velká kuřata, můj pane." Sandes sundal hřebci od sedla kus smotaného provazu a hodil mi ho.

„Svaž mu s tím nohy a pak ho dotáhneme zpátky do tábora. Snaž se a já dohlédnu na to, abys večer dostal pořádný kus

sněhodrápích jater osmažených na divoké cibuli. Věř mi, na tohle jídlo v životě nezapomeneš."

Sandes měl pravdu. Na tu večeři jsem skutečně nikdy nezapomněl, ale nemohla za to jen smažená játra a cibule. Jídlo

mělo samo o sobě výtečnou chuť, avšak společnost kolem mě ji ještě o hodně zlepšovala. Po návratu do tábora byly

nám všem přiděleny nejrůznější úkoly, od nošení palivového dříví přes vyvrhování temeryxů až po ovazování ran

lovcům a jejich koním.

Třetí skupina přivezla dva další řvouny a ještě jednoho temeryxe, čímž se celkový počet opeřených příšer ustálil na

šesti. To odpovídalo počtu per na vylaenově pásce, takže bylo navýsost pravděpodobné, že jsme je opravdu skolili

všechny. Ještě více by mě potěšilo, kdyby lovci pobili také celý půltucet řvounů. Jejich původní počet jsme však

neznali, takže jsme si vlastně nemohli být jistí, zda onen chybějící šestý opravdu existoval. Kdosi dokonce vyslovil

názor, že vylaen předhodil tohoto řvouna temeryxům, aby mezi ostatními udržel disciplínu.

Heslin v pásce ozdobené pery sněhodrápů skutečně objevil stopy magie a také našel jednoduchou odpověď na

otázku, proč příšery odpoledne opustily svůj úkryt. Když se k němu totiž začaly blížit obě jízdní skupiny lovců, magická

páska zřejmě upozornila vylaena na přítomnost Heslinova pátracího kouzla. Nejsnazší směr úniku, který se mu nabízel,

byl ten, kde jsme se nacházeli my. Nás však prvně objevit nemohl, byli jsme od něj totiž ještě příliš daleko.

„Kdyby k ovládání sněhodrápů používal nějaké jiné kouzlo, je možné, že by vaši skupinu neodhalil vůbec - dokud by

nebylo příliš pozdě." Mág sevřel rty do tenké čárky. „Tohle nebyla žádná zbloudilá lovecká výprava. Tady šlo o něco

víc."

„Myslím, že o tom si promluvíme později, Hesline." Lord Norrington rychle změnil směr, kterým se debata začala stáčet.

„Možná, že dokážeš zjistit více o vylaenově magii až se vrátíme zpátky do Valsiny."

Nikdo nepočítal s tím, že by se naše pěší skupina mohla toho dne ocitnout v nebezpečí. Nikdo totiž nemohl tušit, že se

na scéně objeví vylaen, který nechá dva temeryxy a hrstku řvounů zdržovat jízdní lovce a sám se pustí naším směrem.

Vzali nás mladé na lov jen proto, že po tom všem, co jsme prožili, by bylo nefér z toho mě, Leigha a Neye vynechat. O

to většího uznání se nám teď za naše činy od shromážděných mužů dostávalo.

Leigh a já jsme se již účastnili několika lovů a posezení u táborového ohně ve společnosti lovců nám nebyla neznámá.

V jejich očích jsme ale tehdy byli jen dětmi s chlapeckými maskami, nesoucími znaky našich rodin, proto pro nás měli v

záloze desítky smyšlených příběhů. Povídali nám o opeřených pstruzích, rybách, které se schovávají na stromech a

které lovci střílejí z luku, či o rohatých zajících tak divokých, že zaženou na útěk i vlky a medvědy. Dokázali poslouchat

naše vyprávění o uloveném jelenu nebo chycené rybě s tak vážnými výrazy, jako by v životě nic podobného neslyšeli

- a pak se ještě půlhodiny kuckat smíchy.

Po lovu na temeryxe v nás už neviděli děti. Spolu s nimi jsme se postavili jedněm z nejnebezpečnějších šelem světa,

šelmám, které se už déle než století nezatoulaly tak daleko na jih. Sandes vychvaloval mou obratnost v zacházení s

lukem a další lovci zase prohlašovali, že se ještě nikdy nesetkali s takovou silou, s jakou Ney probodl temeryxe a

odmrštil ho stranou. Občas jsme se stávali i terči mírného popichování, poznámky lovců se však v ničem nelišily od

těch, jimiž si utahovali ze skutků, které toho dne vykonali jejich zbylí druzi - včetně Sandese.

Daleko největší pozornosti se ale té noci, strávené kolem táborového ohně, dostalo Leighovi. Každý s přítomných se

chtěl s ostatními podělit o svou verzi jeho činu. Všem příběhům ale bylo společné ohromení nad tím, jak se postavil do

cesty jisté smrti. Jeho křikem doprovázený příchod nám přinesl povzbuzení, svým prudkým útokem nás zase překvapil

a zároveň donutil k úsměvu. Když pak začal ustupovat, věděl každý z nás, že mu musíme nějak pomoci, pomoci muži,

který má takovou odvahu.

Leigh to všechno poslouchal a - byť jen na malou chviličku - se nad chválou zatvářil trochu rozpačitě. Nejspíš to bylo

proto, že poprvé v životě v něm lidé viděli jen jeho samotného a ne syna lorda Norringtona. Toho dne vlastním

přičiněním nepatrně vystoupil ze stínu slavného otce. Nemyslím, že by ho to předtím příliš rozčilovalo, ale život

strávený v něčím stínu dovede být studený. Úspěch jej tedy musel o to více hřát u srdce.

Když byla naše vyprávění u konce, sám Leigh se postavil a zasypal nás povídáním o tom, na co během útoku myslel.

„No, byl jsem tam, jen kousek od něj, ale co dál? Ta zatracená příšera si ani nevšimla mojí šipky, kterou jsem do ní

zabodl, a nejspíš taky přehlédla i ten šíp ve svém ocase. Podívala se na Neye, jak sebou plácá ve vodě, a zřejmě si

pomyslela, že před sebou má největšího zeleného pstruha co kdy byl. Z toho běhu byla celá unavená a měla hlad, takže

se ho rozhodla sežrat. Ale to jsem jí v žádném případě nemohl dovolit.

A tak jsem skočil dopředu, zamával mečem a pokusil se jí vysvětlit, že Ney není žádný pstruh. Mně bylo jasné, že má na

pstruha moc rukou a nohou, ale povídejte to temeryxovi! Hloupá bestie na mě zasyčela: ,Je to pstruh!' A já se skrčil a

povídám: ,Ne, není!' Aha, vy jste nevěděli, že ovládám temeryxštinu, co? Inu, já umím spoustu věd, o kterých asi

nevíte. Ale řeknu vám, když na mě ten temeryx znovu zasyčel, došlo mi, že má asi špatnou výslovnost nebo mluví

nějakým divným nářečím. Tak jsem radši padl do vody, abych našel opravdového pstruha, kterého bych mu mohl

nabídnout. Doufal jsem, že zatímco ho bude žrát, uděláte z něj jehelníček."

Svůj proslov doprovodil Leigh divokými poskoky dopředu a dozadu. Krátký klacík s doruda rozpáleným koncem mu

přitom složil jako náhražka meče, mával s ním kolem sebe v nesmyslných výpadech. Co chvíli jsme se museli smát, jeho

komické nadání bylo velké a Leigh se navíc snažil ze všech sil, aby nás pobavil. Dokonce jeho strohý otec se jednou či

dvakrát zasmál synovým kouskům. Na konci představení se Leigh uklonil, slavnostně vložil svůj dřevěný meč do ohně

a znovu se posadil k otci. Tehdy se lord Norrington zvedl a rozcuchal synovy blonďaté vlasy. „Pánové, tento den byl pro nás pro všechny

úspěšný. To, že se příšery objevily v naší zemi, považuji za špatné znamení, mnohem horší by ale bylo, pokud by jejich

přítomnost zůstala nezpozorována. Nevím, co nám po všech těchto odhaleních přinese budoucnost, ale dnes jste se

všichni drželi statečně a vaše činy nikdy nebudou zapomenuty."