Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 27. kapitola

Kapitola dvacátá sedmá

Tekuté plameny napthalmu proudily, ale dračí oheň byl jiný — on lovil. Sotva se dotkl cimbuří, změnily se žulové

kameny okamžitě v páru. Jako břečťan se ovinul kolem jedné ze strážních věží a pak ji sevřel tak pevně, až z ní vystříkly

potoky roztaveného kamene. Rudozlaté plameny se vrhaly na vojáky, v mžiku rozpouštěly kůži i maso a hltavě požíraly

zčernalé kostry. Jeden z meckanshii, jehož tělo bylo od pasu dolů kovové, začal žhnout nejprve rudě, potom bíle a

nakonec se jeho dolní končetiny doslova vypařily. Pak se nadechl bouřícího ohně, který uťal šílený křik — tedy

alespoň ten jeho, protože se vyděšený řev nyní dral ze stovek hrdel, to Willovo nevyjímaje.

Postižený úsek hradeb tál přímo před očima a brzy z něho nezůstalo vůbec nic, jen masa roztavených kamenů. Ve zdi,

která před několika málo okamžiky činila Vilwan nedobytnou pevností, zela nyní trhlina, jež se nedala ucpat, z tekutých

kamenů sálal příšerný žár, velmi rychle ale začaly tvrdnout a pokrývat se černou krustou. Drak vyslal mocným

mávnutím křídla závan vzduchu, jenž ještě více zchladil tuhnoucí hmotu a zároveň odmrštil zpátky první ze

spojeneckých vojáků, kteří přibíhali k trhlině, aby se ji pokusili bránit.

Netvor prudce vyletěl do výše, zlaté šupiny mu oslnivě zářily. Pak se vrhl dolů v zužující se spirále, ale okamžik nato se

ve vzduchu otočil a několika mávnutími křídel znovu vystoupal do závratné výše. Škubl ocasem a vytřásl z jeho

zašpičatělého konce poslední zbytky žhavé energie. Z nozder mu vyšlehly hravé ohnivé jazýčky.

Will se podíval na Jarmyho. „Udělej něco!“

Lidský čaroděj se zachvěl. „Nedokázal bych nic udělat i kdybych žil tisíc let.“

Tam venku, uprostřed krvavé noci, spatřil Will na vrcholku věže Havranovu siluetu. A pod starým válečníkem se k

trhlině hnaly po hradebním ochozu další dvě postavy — mladík nepochyboval, že se jedná o Rezoluta s Dranaem. Pod

průlomem se již objevili první řvouni. Zatím spíše zůstávali na místě a vyčkávali, několik jich šláplo na rozpálené

kameny, ale uskočilo s bolestným vytím.

„Takže teď už tomu drakovi jenom stačí, aby se vrátil, smetl hradby…“ Willovi se stáhl žaludek hrůzou. Jsou ztraceni.

Mí přátelé jsou ztraceni.

„Nepanikař, Wille.“ Jarmy si ho změřil přísným pohledem. „Ten drak byl příliš mladý, a navíc sem musel dlouho letět

přes moře. Použití ohnivého dechu ho vyčerpalo. Kdyby byl ale starší a odpočatější, mohly by se tvé obavy snadno

naplnit.“

„Takže vůbec nic neuděláme?“

Bojovný Adept se na něj podíval. „Základní pravidlo války, Wille — vítězí strana, která své rezervy nasadí jako

poslední. A pro nás ten čas ještě nenastal.“

Jenomže naše posily jsou bezmocné proti jejím posilám, i když jsou třeba tak mladé a unavené jak říkáš. Will sevřel v

ruce jílec svého dlouhého nože. „Musím jít. Musím jít ven.“

„Tolik toužíš umřít?“

„Toužím zabíjet. A pomoci svým přátelům.“

Jarmy položil ruku mladíkovi na levé rameno. „Neboj se. Možná ještě dostaneš příležitost.“

Znovu zaduněly drakonely. Dvě tři střely prudce narazily do hradeb, a ty se otřásly. Nepřátelští artileristé u zbylých

zbraní změnili munici — jedinou masivní železnou kouli vystřídal celý roj menších kuliček. Ty zaklepaly na mostní zeď a

začaly odskakovat na všechny strany. Jedna se s cinknutím odrazila od kamene kousek od Willa. Kuličky sice časem Rezolut a Dranae se přesunuli k průlomu, následováni lidmi i meckanshii. Obě čepele nožů ve Vorquelfových rukou

stříbřitě zazářily v měsíčním světle a okamžik nato je pokryla ebenová čerň — to když se jedna zabodla a druhá zařízla

do těla prvního řvouna. Rezolut se odvažoval do trhliny tak hluboko, že se mu začínalo kouřit od bot, a krev jím

zabitých nepřátel syčela a vřela na hladkém kamenném povrchu.

Dranae před bitvou obdržel kroužkovou košili, která mu visela až ke kolenům. V boji se kolem sebe oháněl těžkým

válečným kladivem, jež mělo na jedné straně plochou hlavici a na straně druhé ošklivě zahnutý spár. Pořádné

obouruční údery této zbraně srážely řvouny k zemi, kde se do práce zapojoval ocelový spár, prorážející brnění i lebky.

Smrtící byla též kovová koule, připevněná na konci rukojeti. Nepřátelé nepočítali s tím, že by je mohla ohrozit, a byli

proto velmi překvapeni, když jim nečekaně narazila do nechráněného krku a rozmačkala hrtan.

Navzdory hrdinské snaze obránců, podporovaných četnými lučištníky, kteří stříleli z hradeb po obou stranách

průlomu, byli spojenečtí vojáci coul za coulem zatlačováni zpátky. Na břeh najížděly nové výsadkové lodě a chrlily

hordy čerstvých řvounů. Výstřely z drakonel doslova kosily lučištníky na hradebních ochozech. Další projektily

svištěly nad pevnostními zdmi, dopadaly na nádvoří, zabíjely posádky válečných strojů, a jednomu se dokonce

podařilo roztříštit soudek s napthalmem. Ten okamžitě vzplanul a brzy již oheň zachvátil celou k výstřelu připravenou

balistu. Její napnuté lano záhy přehořelo, zbytky soudku byly vymrštěny do vzduchu a opsaly ohnivou křivku nad

nádvořím i hradbami.

Nad celou tou bitevní vřavou líně dováděl drak, střemhlav klesal k zemi a hned zase stoupal vstříc tmavému nebi. Pak,

když Havran zvedl soudek s napthalmem, mrštil ho dolů do průlomu a za ním hodil pochodeň, která způsobila

mohutnou explozi, přestala netvora jeho hra bavit. Přelétl těsně nad trhlinou a donutil všechny, vyjma Rezoluta a

Dranaeho, aby se vyděšeně skrčili. Velkolepý drak ve vzduchu prudce zabrzdil, jediným mávnutím křídel se otočil a

vyrazil zpátky se zjevným cílem vyčistit průlom jednou provždy.

Děsivý pronikavý skřek přehlušil na chvíli hřmot bitvy, dokonce i dunění drakonel znělo ve srovnání s ním tlumeně a

nezřetelně. Zlatý drak už už začal přecházet do stoupání, když tu jej shora tvrdě udeřil černý stín. Netvor sebou praštil

o kameny, až to zadunělo — Will musel pevně sevřít zeď, aby nespadl, neboť ten náraz byl natolik strašlivý, že se pod

ním zachvěla zem. Tmavý stín pak doslova vystřelil vzhůru a jeho rozzlobený skřek se změnil v triumfální zařvání.

Zlatý drak se vedle trhliny pomalu postavil na všechny čtyři a otřásl se jako nějaké zmoklé psisko. Spolu s proudy

vody, stříkajícími na všechny strany, od něj odlétávaly také rozmašírované kusy řvounských těl. Odpověděl na

protivníkovu výzvu podobným burácivým způsobem a pak se mohutným mávnutím křídel vznesl nad hradby.

Když zvolna stoupal nad pevnostní zdí, uvědomil si Will prvně, jak veliký ve skutečnosti je. Na zlomek vteřiny se

postava mohutného vojáka rozplynula v černé štěrbině, nebyla ničím jiným, než netvorovou zornicí. Drak zakroužil nad

pevností a s každou otočkou nabíral stále větší a větší výšku. Jeho tělo pokrývaly zlaté šupiny, veliké jako pavézy, za

nimiž se schovávaly invazní jednotky. Každou tlapu měl dlouhou jako dostavník, tažený přinejmenším třemi páry koní.

Když znovu mávl křídly, zasáhl konečkem jednoho z nich lučištníka na ochozu a zpřelámal jeho tělo takovým

způsobem, jako by to byla nějaká dětská hračka ze suchých větviček a ne dospělý statný muž.

Vedle netvora vypadaly nicotně i ty největší z lodí invazní flotily, a přece byl drak, který ho vyzval k boji, ještě větší a

děsivější. Jeho tělo, pokryté šupinami barvy půlnoci, jež pouze na břiše nahrazovaly klikaté šarlatové pruhy, bylo o

dost masivnější než u zlaté bestie. Ne tlustší, to vůbec ne, jen svalnatější, asi jako Dranae v porovnání s Havranem.

Mohutné a mocné, velmi mocné. Navzdory svým úctyhodným rozměrům vyklouzl černý drak snadno z dosahu

stoupajícího zlatého netvora. A odpověděl na jeho útok bleskovým úderem. Chňapl po svém protivníkovi a vyryl mu

do levého boku hluboký tmavý šrám.

Zlatý drak zakřičel ještě jednou a převalil se ve vzduchu. Útok jej poslal střemhlav dolů v neovladatelných očkách a

netvor se na poslední chvíli pokusil přejít do klouzavého letu. Koneček křídla se mu však zamotal do lanoví jedné

wruonské lodě. Drak škubl celým svým obrovským tělem, aby křídlo osvobodil, přitom však narazil ocasem do boku

plachetnice. Ozval se uši trhající praskot lámaného dřeva. Loď se rozdělila na dvě poloviny — záď byla odhozena

nalevo, zatímco příď začala klesat do hlubin tmavého moře.

Právě v potápějící se přídi zůstal uvězněný drakův ocas a netvor se ze všech sil snažil ho uvolnit. Zuřivě sebou cukal a

tloukl křídly, až se mu to nakonec povedlo. To už ale ztratil rychlost a sílu, potřebnou k letu. S halasným šplouchnutím

se zřítil do vody, přičemž pod sebou rozdrtil další plachetnici a způsobil velikánskou vlnu, která některé lodě zvedla a

jiné zase zaplavila.

Vlna narazila na pobřeží, posunula invazní galéry ještě hlouběji do kamenité pláže a při svém ústupu si s sebou vzala

celé hromady mrtvých těl. Útok ale zastavit nedokázala. Ke břehu se hnala další plavidla, přistávala a vykládala svůj

živý náklad. Jedna z galér si o číhající podmořský útes roztříštila kýl a veškerý obsah jejího podpalubí vypadl s křikem a

jekotem do rozdivočelé vody.

Z Havranovy věže se vznesla koule modrého ohně a zamířila si to přímo k tmavé obloze. Jarmy si vykasal roucho až k

pasu a vyhrnul si i dlouhé plandavé rukávy. „No, Wille, vypadá to, že ses dočkal. Nastal náš čas.“

Adept si vzal od jednoho čaroděje černou hůl, pokrytou runami a podivnými značkami, zatímco třetí mág přistoupil ke

zdi a položil na ni ruku. Z jeho dlaně začalo do kamene vtékat namodralé světlo, jež zvolna obkreslovalo každičkou

spáru či trhlinku v tomto malém úseku hradeb. Will měl pocit, jako by vzduch na okamžik ztuhl. A pak stěna náhle

zmizela v hlasité explozi. Kamenné bloky různých velikostí vylétly do vzduchu a zůstaly tam nehybně viset. Vznášely

se vždy v párech vzdálených jen nějakých deset stop a mezi nimi se táhlo zářící duhové pouto. Také jiní čarodějové

nezaháleli a brzy již pevnost spojovala s hradbami celá řada podobných světelných mostů — některé byly vysoké a

klenuté, jiné hadovitě klikaté.

Dříve, než se Will stačil zeptat, co se stalo, vběhl Jarmy a asi půltuctu dalších Adeptů na duhový most. Většina čarodějů si své oděvy upravila do bitvy podobně jako Jarmy — dokonce včetně jedné vrásčité stařeny. Jejich hole

začaly žhnout vnitřním světlem, které se z modrého měnilo v bílé a natolik oslnivé, že z toho mladíka bolely oči. Jen

symboly vyryté do jejich hladkého povrchu, neztrácely nic ze své původní černi a Will se zachvěl, když si všiml, že

některé z nich vypadají stejně jako tetování na Rezolutových pažích.

Z hole jednoho čaroděje vyskočilo hejno tmavozelených příšerek, jejichž kulatá těla byla vybavena pouze širokánskými

tlamami plnými ostrých zubů a vyzáblými pažemi, zakončenými drápy, které používaly k pohybu. Odrážely se od

hradeb podobně jako střely z drakonel a pak se vrhaly dolů, aby pozřely řvouny.

Jiní čarodějové seslali na rámusící masu útočníků ohnivé koule. Jejich čarodějné střely vypalovaly v nepřátelských

zástupech celé široké pásy, než je stačil nějaký vylaen zničit příslušným protikouzlem. Další čarodějové se pouštěli do

soubojů s chlupatými aurolanskými černokněžníky. Rušili jejich zaklínadla a odpovídali jim svými vlastními.

Jarmy rychle seskočil z konce mostu přímo do průlomu, kde stanul po Rezolutově levici. Zavířil svou holí jako zkušený

bojovník a pak jejím koncem přejel kameny kolem sebe. Tam, kde se jich ebenové dřevo dotklo, vyšlehly modravé

plameny, které kolem něho vyznačily kruh, do něhož zjevně nehodlal pustit žádného řvouna. Jeho výzva nezůstala bez

odpovědi. Čaroděj se musel začít otáčet s rychlostí takřka nadpřirozenou. Jeho hůl, byť tupá, sekala údy útočníků, jako

by to byla ostrá žiletka, nebo jim dopadala na hlavy a drtila lebky s pádností pořádného žulového bloku.

Adept, který vyčaroval světelný most, se otočil k Willovi. „Buď půjdeš teď, nebo tady budeš muset zůstat. Už to

kouzlo moc dlouho neudržím.“

Mladý zloděj přikývl a vystartoval kupředu co mu jen nohy stačily. Běžel po mostě a s každým krokem měl pocit, že se

mu pod chodidly prohýbá o trochu víc. Když se přiblížil k hradbám, rozhodl se, že posledních deset stop raději skočí.

Vymrštil se do vzduchu a koutkem oka si povšiml, že poslední kameny padají na zem a duhový most nenávratně mizí.

Přistál na obě nohy, ale uklouzl a svalil se na krví zalitý ochoz. Přisunul se k nejbližší zdi a schoulil se u ní se zády

opřenými o její chladný povrch. Z moře burácely drakonely a vrhaly záblesky světla na lhostejnou tvář pobřežní

pevnosti. Náraz železné koule na hradby povalil Willa na zem obličejem napřed. Menší kuličky divoce zaklepaly na

pevnostní zeď a přímo před mladíkem zasáhly nějakého vojáka. Muž se bezvládně zhroutil — chyběla mu dobrá

polovina hlavy a ze zbytku pomalu vytékala mozková hmota.

Will kousek popolezl po čtyřech, aby se trochu vzdálil od zohavené mrtvoly, ale dříve, než se opět stačil opřít o stěnu,

popadla jej za tuniku čísi silná ruka a postavila ho na nohy. Havran vtáhl mladíka k sobě do relativního bezpečí věže.

„Neměl bys tu být, Wille.“

„Ale Jarmy říkal…“

Havranovu již beztak zjizvenou tvář zbrázdilo ještě několik vrásek. „Tak dobře. Pojď se mnou nahoru.“

„Ale já chci bojovat…“

„Můžeš pomoci i jinak.“

Havran ho pustil před sebe a postrkoval ho kupředu, zatímco Will šplhal po úzkém točitém schodišti po všech čtyřech

jako nějaký pes. Mladík se protáhl padacími dveřmi na vrcholek věže a ihned se bezděčně skrčil, když v dálce znovu

zařvaly drakonely. Kameny se mu pod nohama otřásly a Will zjistil, že klečí tváří v tvář ženě, na jejíž kůži se již začínaly

objevovat první vrásky pokročilého věku.

„Jsem Will,“ představil se pohotově.

„Jsi pěkně tvrdohlavý mladý muž, Wille,“ usmála se

Vztyčila se a mladík ihned následoval jejího příkladu. Vykoukl mezi zubovitým cimbuřím a přejel pohledem dlouhou a

mohutnou kolonu invazních jednotek, sunoucí se vzhůru po kamenitém svahu. Ze své předchozí pozorovatelny viděl

jen malý úsek pláže a teprve nyní si uvědomil že Chytrina do operace nasadila daleko více vojáků, než si původně

představoval. Tu a tam planuly v řadách útočníků zelené ohně, označující polohu čarodějných vylaenů. Vyměňovali si

kouzla s vilwanskými obránci a šípy, kterými je ostřelovali spojenečtí lučištníci, daleko častěji srážely řvouny,

nakupené kolem svých mocných velitelů, nežli je samotné.

Paluba i ráhnoví lodi s drakonelami ožilo pohybem. Námořníci šplhali na stěžně, aby spustili plachty, a další členové

posádky vytahovali těžkou kotvu. „Havrane, chystají se ten koráb přesunout!“

Starší muž přikývl. „Chtějí připlout blíž, aby mohli ostřelovat průlom.“

„Můžeme udělat něco, abychom je zastavili? Třeba kouzlo nebo tak něco?“

Čarodějka zavrčela. „Klidně ti půjčím dýku, jestli tam s ní doplaveš a navrtáš jim trup.“

Will se zamračil. „Copak na ni prostě nemůžeš použít magii?“

„Tak sleduj.“ Pohrdavě ukázala na plachetnici levou rukou a z natažených prstů jí vyšlehla modravá jiskra. Když se

přiblížila těsně k lodi, narazila náhle na něco mihotavého. Barva jiskry se zvolna rozpustila, její modř velmi záhy

vystřídala jedovatá zeleň. Will měl pocit, že plachetnici obklopuje jakási neviditelná ochranná koule.

„Tvoje kouzla se k ní nemohou dostat?“

„To, co jsi viděl, byla jen první ochranná vrstva z mnoha, řekla bych. Ano, mohla bych tu ochranu prorazit, ale trvalo

by to velmi dlouho.“ Zavrčela a z pravé ruky jí vystřelil šíp modré energie, který se neomylně zabořil do hrudi jednoho z

vylaenů. „Chytrina obklopila svou loď kouzly, která je stejně těžké zrušit, jako zaklínadla oživující meckanshii.“

Will zamyšleně přikývl, ačkoli magii nerozuměl ani za mák a pak se zamračil. „Ale když nic neuděláme, tak drakonely

pobijí nebo vyženou naše vojáky z průlomu.“

„A právě proto jsi tady a ne dole spolu s nimi.“ Havran vložil do tětivy šíp, natáhl ji a vystřelil. Dole pod ním se jeden

ze řvounů stočil do klubíčka kolem opeřeného dříku, který mu vyčníval z břicha.

„A nemohl bys ji zasáhnout zápalným šípem?“

„Je příliš daleko. Tak daleko, že tam nedostřelí ani balisty.“

Do zdi zabušila další dávka železa z hlavní drakonel. Několik mužů se bezvládně zhroutilo na zem, ale většina vojáků se již naučila krčit, sotva zaplálo světlo nových výstřelů, a tak měli šanci najít si včas nějaký bezpečný úkryt. Tentokrát se

smršť kuliček přehnala blíže k trhlině. Další výstřely se již jistě naplno zahryznou do obránců průlomu. Spolu s nimi

zemře nepochybně také mnoho řvounů, ale na rozdíl od netvorů, bez přestání se vylévajících z podpalubí invazních

galér, je nebude kým nahradit.

Všichni zemřou. Ačkoli Rezolut, Dranae a Jarmy stále neochvějně drželi své pozice, ani to největší hrdinství je

neuchrání před ničivou silou drakonel. Zemřou dobrou smrtí a my draze prodáme své životy velmi brzy po nich.

Tu zakrylo měsíc obrovské tělo černého draka a s nenucenou lehkostí racka, kroužícího nad rybářskou kocábkou,

plachtilo směrem k plachetnici s drakonelami. Netvor měl křídla široce roztažená a zdálo se, že se jejich konečky dotýkají

hvězd. Jeho ocas se otáčel jako obrovské kormidlo, zatímco drak opisoval jediný líný kruh nad aurolanskou lodí.

Naklonil hlavu na dlouhém krku, aby si plachetnici prohlédl. Dostalo se mu odpovědi v podobě zářivého kopí,

tvořeného magickým zeleným ohněm. Kouzlo se rozstříklo o drakovu pravou přední tlapu a po velikých šupinách se

přehnala bouře maličkých zelenkavých blesků, které jako zářící kapičky skanuly z konečků jeho ostrých drápů.

Pokud čarovné kopí drakovi ublížilo, pak to vůbec nedal najevo. Černý netvor sice stáhl hlavu, ale jen proto, aby ji

otočil a prostudoval si loď také pravým okem. Poté pohodil drak třikrát hlavou nahoru a zase dolů a po posledním z

těchto škubnutí vyplivl z tlamy vířící kouli zlatého ohně.

Koule se zřítila z oblohy jako nějaká ohnivá kometa a narazila do ochranné sféry kolem lodi. Oheň se po ní začal zvolna

šířit, stékal po ní jako med po plástvi a odkapával na stranách. Divoké světlo dračích plamenů přineslo severním

břehům Vilwanu předčasné svítání, ale Willovi připadalo zvláštní, že vůbec necítí jejich žár.

Když oheň stekl do moře a nad hladinou se zvedla celá oblaka páry, ochranná koule se náhle otřásla a stáhla se.

Objevily se na ní černé kaňky, ke kterým směřovaly plamenné jazyky a zvolna skrze ně prosakovaly dovnitř. Ony

skvrny se brzy proměnily v otvory a těmi náhle vytryskly vzhůru celé ohnivé gejzíry. Ochranná sféra se roztříštila s

hromovým zaburácením. Její zánik široko daleko rozbouřil mořskou hladinu a způsobil tlakovou vlnu, která se mohutně

opřela do břehů ostrova. Hrstka větších trosek, nějaké ty ohořelé úlomky a spousta tmavých, blíže neurčitelných

kousíčků dopadala do vody, prorážela trupy ostatních lodí nebo se tříštila o pobřežní útesy.

Vším, co zbylo z plachetnice a strašlivých drakonel, byla kouřící prohlubeň v hladině, plná pěny a ohořelých třísek, nad

kterou se velmi rychle opět zavřelo moře.

Déšť úlomků byl natolik silný, že se zařízl dokonce do několika řvounů na břehu, kteří právě vyběhli z invazních lodí,

aby podpořili své druhy hlouběji ve vnitrozemí. Hlavní masa útočníků však zůstala nedotčena. Černý drak přeletěl

pirátům a Aurolaňanům nad hlavami, z tlamy se mu však už nevydral žádný oheň. Will doufal, že alespoň zaboří do

nepřátelských houfů svou drápatou pracku, ale netvor neudělal ani to. Místo toho zamířil pryč od Vilwanu a zastavil se

jen na okamžik, aby popadl do spárů zlatého draka, který se dosud bezmocně převaloval ve vodě. Menší netvor hlasitě

zaprotestoval, ale černá bestie na ni vycenila své zahnuté zuby a Chytrinin služebník se raději velmi rychle uklidnil.

Odlet černého draka sice možná trochu povzbudil útočníky, ale ve srovnání s novou nadějí, kterou vlilo vyřazení

drakonel do srdcí spojeneckých vojáků, to nebylo ničím. Muži, kteří se dosud krčili na hradebních ochozech, se nyní

vztyčili a jali se nepřátelskou hordu znovu ostřelovat šípy nebo na ni sesílat ničivá kouzla. Bojoví Adepti kropili

nájezdníky magickým ohněm, který se ve vlnách přeléval přes celou jejich armádu. Ačkoli se vylaenové ze všech sil

snažili udusit tyto plameny svými zaklínadly, spálená srst přesto smrděla, na ožehlé kůži se dále dělaly puchýře a

bolestný křik zpola usmažených řvounů probouzel strach v srdcích jejich dosud nezraněných spolubojovníků.

Horda se rozpadla. Zadní řady se daly na útěk ke svým galérám a pobíhaly po jejich palubách jako mravenci po

zkaženém ovoci. Z nádvoří vylétlo velikými oblouky několik dalších soudků s napthalmem. Mezi nepřátele dopadaly

také kameny a s rachotem a chřestěním se kutálely dolů po svahu. Další kouzla ničila několik posledních pevnůstek,

tvořených pavézami, a noví vyvolaní démoni se vrhali na svou kořist s bezuzdnou zuřivostí.

Meckanshii začali pomalu postupovat průlomem kupředu a jako ocelový klín se zabodli hluboko do řvounských řad.

Vojáci obou stran zde byli tak natěsnáni, že nikdo neměl prostor se pořádně rozmáchnout zbraní, ale meckanshii nebyli

lidmi a jejich zčásti kovová těla představovala strašlivé zbraně sama o sobě. Mechanickýma rukama chytali řvouny a

drtili jim lebky. Ostré kovové spáry rozdíraly hrdla a zabodávaly se do hrudí. Řvounské útoky, které by obyčejným

lidem jistě vyryly do kůže děsivé rány či jim usekly některou končetinu, jen zvonily na kovových tělech meckanshii a

nepůsobily jim ani ta nejmenší zranění.

Řvouni na břehu odhazovali zbraně a zoufale ze sebe strhávali brnění. Will neměl ponětí, jestli aurolanští netvoři umí

plavat nebo ne, ale mnoho se jich o to alespoň pokoušelo. Jejich naděje se upíraly ke galérám, které za sebou předtím

vlekly výsadková plavidla, ale zdálo se, že jsou wruonští kapitáni těchto veslic připraveni zvednout kotvy a co největší

rychlostí zamířit na svou vzdálenou základnu. Mezi plujícími řvouny a těmito galérami křižovaly ve vodě jakési tmavé

tvary. Will dobře věděl, co se nachází pod trojúhelníkovými ploutvemi, které neúnavně poltily vlny.

Meckanshii a další válečníci zahnali řvouny až na kraj útesu. Celé řady netvorů se svalily dolů, kutálely se po svahu a

na jeho úpatí prudce narážely na další uprchlíky z ještě nedávno tak mocné hordy. Nejzarputilejší z nájezdníků kladli v

prvních řadách tuhý odpor, ale pro nesmiřitelné meckanshii přesto nebyli vážnými soupeři. Poslední řvouni byli pobiti

na kraji útesu a čarodějové z Vilwanu a jejich spojenci znovu plně ovládli celé okolí hradeb.

Z vrcholku věže sledoval Will, jak se zbytek hordy valí zpátky k moři. Přinejmenším jednomu vylaenovi se podařilo

přežít ten masakr a právě on dokázal kouzlem dostat jednu z výsadkových galér na volné moře. Ihned se k ní otočila

spousta plavajících řvounů, kteří se nenechali za strašit ani tím, že na břehu vybuchl další soudek napthalmu a jeho

tekutý obsah se rozlil po hladině. Další výstřely minuly loď, a tak mohli obránci pobaveně sledovat, jak do sebe vesla v

nezkušených rukou narážejí, zatímco se galéra neobratně proplétala mezi hořícími troskami svých méně šťastných

sester. Nějakým záhadným způsobem se vylaenovi podařilo nasměrovat plavidlo na sever a to se začalo zvolna

vzdalovat od ostrova navzdory vlnám, dotírajícím na jeho plochou příď. Z trhliny v hradbách vyšlehl proud modrých plamenů a zabodl se do noci. V letu změnil tvar a trochu se připodobnil

veliké šipce z kuše. Pohyboval se tmou poměrně pomalu, ale v tom pozvolném letu se skrývala strašlivá hrozba.

Modravé světlo ozářilo stovky žraloky okousaných mrtvol, pohupujících se na hladině. Nakonec dopadla magická

šipka na palubu unikající galéry kousek před vyvýšenou přídí. Ozval se nepříliš hlasitý výbuch a paluba vzplanula, tu

však zajela loď prudce a nečekaně přídí do vody. Vylaen odletěl od kormidla a křičící řvouni stačili jen pevněji sevřít

rukojeti vesel, než se záď majestátně zvedla do vzduchu a loď, lačně nasávaná černými vodami, rychle klesla pod

zvlněnou hladinu.

Will se podíval na průlom a spatřil v něm stát Jarmyho. Hůl v čarodějových rukou stále bíle zářila a její konec ukazoval

k místu, kde se právě potopila galéra. Mladík nepochyboval, že jeho kouzlo nějakým způsobem uvolnilo plochou příď,

určenou k vylodění invazních jednotek. Ale proč? Proč to udělal?

A pak si Will vzpomněl. Piráti zabili mnoho z těch, kteří se pokoušeli uniknout z Vilwanu. Do posledního muže, do

posledního šípu a do posledního kouzla, přesně tak to Jarmy nedávno říkal. Oni jsou vrahové a my mstitelé.

Když se mladík rozhlížel kolem sebe a viděl mrtvoly ve vodě i na kamenitých svazích, když slyšel naříkání raněných,

prosících o pomoc nebo alespoň o rychlou smrt, podařilo se mu poprvé v životě letmo nahlédnout do budoucnosti.

Chytrinin útok byl šílený a skončil naprostou katastrofou. Nemělo smysl ho vůbec podnikat.

Zavrtěl hlavou. Ať už to mělo smysl nebo ne, její vylodění mnoho lidí zlomilo na duchu, další byli raněni a spousta jich

zemřela. Nyní plně pochopil, proč Havran vzdoruje aurolanské tyrance a vždy jí vzdorovat bude. Měl pocit, že je

správné, aby i on sám udělal totéž, ale jatka, kterých se dnes stal svědkem, mu připadala zcela šílená.

Úpěnlivě doufal, že v čase zkoušky v sobě najde sílu udělat správnou volbu nebo alespoň vůli nepodlehnout té druhé

alternativě.