Rezistencia (CZ) 2012 34. kapitola

KAPITOLA 34

Jakmile mě Peter vyvede na chodbu, už se k Jeanine dostat nesnažím. Po
Peterově ráně pěstí mám žebra jako ve svěráku, ale to je nic v porovnání
s triumfálním pocitem, kterým mi pulsují tváře.
Peter mě mlčky zavede zpátky do cely. Zůstanu stát uprostřed místnosti
a dlouho zírám do kamery v levém zadním rohu. Kdo mě celou
dobu sleduje? Zrádci, kteří mě střeží, nebo vědci ze Sečtělosti, kteří mě
studují?
Když mi opadne horko z tváří a bolest v žebrech se ztiší, lehnu si.
Hned jak zavřu oči, na mysl mi vytane vzpomínka na rodiče. Jednou,
když mi bylo asi jedenáct, jsem zůstala stát na prahu jejich ložnice a sledovala
jsem, jak společně stelou postel. Táta se na mámu usmál, když přes
postel přetáhli přikrývku a v dokonalé souhře pohybů ji uhladili. Z toho,
jak se na ni podíval, jsem poznala, že si jí važí víc než kdy sám sebe.
Sobectví ani nejistota mu nedokázaly zabránit v tom, aby viděl máminu
dobrotu v jejím plném rozsahu; u většiny z nás to tak není. Taková láska
je asi možná jen u Odevzdaných. Nevím.
Můj otec: narodil se v Sečtělosti, dozrál v Odevzdanosti. Zít podle pravidel
nové frakce pro něj mnohdy nebývalo snadné, ani pro mě ne. Ale
snažil se, a když uviděl skutečnou nesobeckost, poznal ji.
Přitisknu si polštář k hrudníku a zabořím do něj tvář. Nepláču. Jen mě
to bolí.
Zármutek netíží tolik, co vina, ale vezme si toho na člověku víc.
+++
„Škrobe.“
S úlekem se probudím. Pořád objímám polštář. Na matraci pod mým
obličejem se rýsuje mokré kolo. Posadím se a protřu si oči.
Peterovo obočí, které mívá uprostřed povytažené, je nezvykle svraštělé.
„Co je?“ Ať už se stalo cokoli, nemůže to být nic příznivého.
„Zítra v osm ráno tě popraví.“
„Popraví? Ale Jeanine... Jeanine ještě nevyvinula tu simulaci. Přece nemuze...
„Řekla, že bude s experimenty pokračovat na Tobiášovi místo na tobě.“
Jediné, na co se zmůžu, je „ach“.
Chytím se matrace a začnu se kolébat dopředu a dozadu, dopředu
a dozadu. Zítra můj život skončí. Tobias má šanci přežít až do invaze odpadlíků
a dostat se na svobodu. Neohrožení si dočasně zvolí nového lídra.
Všechno to, co opustím jako nedořešené, se brzy dá do pořádku.
Přikývnu. Zádní pozůstalí, žádné otevřené konce, žádná velká ztráta.
„Mohla jsem ti odpustit,“ řeknu. „Ze ses mě během výcviku pokusil
zabít. Asi jsem mohla.“
Oba chvíli mlčíme. Nevím, proč jsem mu to řekla. Možná proto, že je
to pravda, a dnes večer, právě dnes večer je čas na upřímnost. Dnes večer
budu upřímná a nesobecká a statečná. Divergentní.
„Nikdy jsem se tě o to neprosil,“ odpoví a obrátí se k odchodu. U dveří
se zastaví a dodá: „Je 9:24.“
Prozradit mi, kolik je hodin, je malá zrada - a tudíž obyčejný statečný
čin. Zřejmě poprvé se Peter zachoval jako Neohrožený.
+++
Zítra zemřu. Už dlouho jsem necítila žádnou jistotu, a svým způsobem to
vnímám jako dar. Dnes večer už se nic nestane. Zítra poznám to, co je po
životě. A Jeanine stále netuší, jak by mohla Divergentní ovládnout.
Když se mi do očí začnou drát slzy, schoulím se k polštáři a přestanu
se jim bránit. Naříkám jako malé dítě, stejně opravdově, dokud mi nezačnou
hořet tváře a není mi na zvracení. Můžu předstírat, že jsem statečná,
ale nejsem.
Teď by měl asi člověk žádat o odpuštění všech hříchů, kterých se dopustil,
ale můj seznam by nikdy nebyl úplný. A nevěřím tomu, že můj posmrtný
úděl závisí na tom, jestli zvládnu bezchybně přeříkat výčet svých
prohřešků - to bych se i po smrti ocitla mezi Sečtělými, ve světě preciznosti
okleštěném od citů. Myslím, že to, co přijde po životě, na mém jednání
vůbec nezáleží.
Cítím se lépe, když se chovám tak, jak mě to učili doma: odvrátit se
od sebe, nasměrovat svou pozornost k ostatním a doufat, že v tom, co má
přijít, budu lepší, než jsem teď.
Pousměju se. Chtěla bych rodičům říct, že zemřu jako Odevzdaná.
Myslím, že by na mě byli pyšní.