Rezistencia (CZ) 2012 25. kapitola

KAPITOLA 25

Pár lidí provede razii v kuchyni a ohřeje trvanlivé zásoby, takže máme teplou
večeři. Sednu si ke stejnému stolu, jako jsme vždycky sedávali s Christinou,
Alem a Willem. A hned mi v krku naroste knedlík. Jak to, že nás
zbyla jen půlka?
Cítím se za to odpovědná. Kdybych dokázala Alovi odpustit, nemusel
si sáhnout na život. Kdybych si dokázala zachovat chladnou hlavu, nestřelila
bych Willa do hlavy.
Pomalu se nořím do své viny, když vtom vedle mě přistane Uriahův tác
s jídlem. Nechal si naložit dušené hovězí a čokoládový koláč.
„Oni dávali i koláč?“ zeptám se a podívám se na své daleko střízlivější
menu.
„Jo. Někdo ho právě přinesl. Prej odkudsi vyhrabali dvě krabice směsi
a upekli to,“ oznámí Uriah. „Dám ti kousnout, jestli chceš.“
„Kousnout? Chceš říct, že jinak celou tu hromadu spořádáš sám?“
„Jo.“ Zatváří se zmateně. „Proč?“
„Ale nic.“
K opačné straně stolu si přisedne Christina, co nejdál ode mě. Vedle
ní si položí tác Zeke. Brzy se k nám připojí také Lynn, Hector a Marlene.
Pod stolem zahlédnu nějaký pohyb. Marlene se dotkla Uriahovy ruky
na koleni. Propletou si prsty. Oba se snaží chovat nenápadně, ale pokradmu
se na sebe dívají.
Lynn, která sedí nalevo od Marlene, zkřiví obličej, jako by kousla do
něčeho kyselého. V rychlosti do sebe hází jídlo.
„Hoří někde?“ zeptá se jí Uriah. „Tímhle tempem se brzy pozvracíš.“
Lynn na něho udělá obličej. „To se pozvracím stejně, jestli po sobě budete
ještě chvíli házet očima.“
Uriahovi zčervenají uši. „O čem to mluvíš?“
„Hele, nejsem slepá a ostatní taky ne. Proč se k tomu prostě nepřiznáte
a tuhle trapnou frašku neskončíte?“
Uriah zůstane jako omráčený. Zato Marlene se do Lynn zabodne pohledem.
Pak se nakloní k Uriahovi a odhodlaně ho políbí na ústa. Prsty
mu přitom vsune pod límeček košile.
Uvědomím si, že mi z vidličky popadal všechen hrášek.
Lynn popadne tác a nasupeně odejde.
„A to mělo být co?“ zeptá se Zeke.
„Mě se neptej,“ odpoví Hector. „Vždycky ji něco rozčílí. Už jsem to
přestal sledovat.“
Uriah a Marlene mají pořád obličeje u sebe. A pořád se usmívají.
Odpoutám od nich zrak a zadívám se do talíře. Je to zvláštní, vidět
pohromadě dva lidi, které člověk dosud vídával jen samostatně, ačkoli to
není poprvé, co jsem něčeho takového svědkem. Christina se nimrá v jídle,
její vidlička zaskřípe o talíř.
„Čtyřko!“ zvolá Zeke a kývne na něj. Vypadá, že se mu ulevilo. „Pojď
za náma, tady je místo.“
Tobias mi položí ruku na zdravé rameno. Na několika kloubech mu
svítí čerstvá krev. „Je mi líto, ale nezdržím se.“
Skloní se ke mně a řekne: „Můžeš na chvilku?“
Zvednu se a zamávám ostatním na rozloučenou - vlastně spíš jen Zekovi,
protože Christina a Hector zírají do svých talířů a Uriah se s Marlene
o něčem potichu baví. Tobias a já vyjdeme z jídelny.
„Kam jdeme?“
„K vlaku,“ oznámí. „Mám se tam s někým sejít a chci, abys u toho byla.“
Po jednom z chodníků po obvodu Jámy zamíříme nahoru ke schodům,
které ústí ve Věži.
„Proč chceš, abych zrovní já —“
„Protože do lidí vidíš daleko lip než já.“
Nevím, co na to říct. Vystoupáme po schodech a přejdeme po skleněné
podlaze. Cestou ven musíme projít přes vlhkou místnost, která se používá
pro simulace krajin strachu. Na zemi se válí prázdná injekční stříkačka
- někdo tu nedávno byl.
„Ty jsi dneska byl v krajině strachu?“ zeptám se.
„Jak jsi na to přišla?“ Uhne očima. Rozrazí venkovní dveře a ovine nás
letní vzduch. Je bezvětří.
„Máš rozraženou ruku a někdo v tý místnosti zjevně byl.“
„To je přesně ten důvod, proč chci, abys šla se mnou. Nic ti neujde.“ Podívá
se na hodinky „Řekli mi, že mám nasednout do toho v 8:05. Pojď.“
Pocítím náznak naděje. Možná se tentokrát nepohádáme. Možná že se
mezi námi všechno urovná.
Vydáme se k trati. Když jsme tady spolu šli naposledy, chtěl mi ukázat,
že Sečtělí svítí i v noci, chtěl mi říct, že plánují zaútočit na Odevzdané.
Teď cítím, že se co nevidět setkáme s odpadlíky.
„Neušlo mi hlavně to, že ses vyhnul odpovědi,“ vrátím se k našemu
rozhovoru.
Vzdychne. „Jo, byl jsem tam. Chtěl jsem vědět, jestli se to změnilo.“
„A změnilo. Nebo ne?“
Odhrne si z očí zatoulaný vlas, ale nepodívá se na mě. Nevěděla jsem,
že má tak husté vlasy - na hodně krátkém sestřihu, jaké nosí Odevzdaní,
se to špatně poznává. Teď je má dlouhé pět centimetrů a téměř mu přepadávají
do čela. Už nepůsobí tak hrozivě a více se podobá člověku, kterého
jsem poznala v soukromí.
„Jo, ale počet zůstal stejnej.“
Nalevo od nás zahouká vlak, ale reflektor na lokomotivě nesvítí. Vlak
se sune po kolejích jako lstivý had.
„Zadní dveře pátýho vagónu!“ křikne.
Oba ostře vystartujeme. Odpočítám pátý vagón a levou rukou popadnu
madlo. Pokusím vyšvihnout nohy na plošinu, ale nepodaří se mi to.
Teď mi visí nebezpečně blízko kol. Zaječím a vší silou se vymrštím nahoru.
Odřu si přitom koleno.
Pak naskočí Tobias a sedne si vedle mě. Chytím se za koleno a zatnu
zuby.
„Ukaž, podívám se,“ řekne a vyhrne mi rifle. Jeho prsty zanechají na
mé kůži studené, neviditelné otisky. Mám chuť ho popadnout za košili,
přitáhnout ho k sobě a políbit jej. Mám chuť se k němu pevně přimknout,
ale nemůžu, protože všechna naše tajemství mezi námi vytvořila nepřekonatelnou
mezeru.
Koleno mám celé červené od krve. „Máš to jenom odřený. Brzy se to
zahojí.“
Přikývnu. Bolest zvolna ustupuje. Vyroluje mi nohavici, aby mohlo
koleno volně dýchat. Položím se na záda a zadívám se do stropu.
„Takže ve tvý krajině strachu zůstal?“ zeptám se.
Jako by mu někdo za očima škrtl zápalkou. „Jo, ale jinak.“
Jednou mi řekl, že jeho krajina strachu je od samého začátku pořád
stejná. Takže jestli se v ní něco změnilo, i kdyby to měla být drobnost,
něco to znamená.
„Ty jsi tam taky.“ S pohledem upřeným na ruce se zamračí. „Místo
abych musel zastřelit tu ženskou, se teď musím dívat, jak umíráš. A nic
s tím nedokážu udělat.“
Roztřesou se mu ruce. Snažím se přijít na něco, čím bych ho mohla
povzbudit./rfpřece neumřu - ale to nemůžu vědět. Žijeme v nebezpečném
světě a já nelnu k životu tolik, abych udělala cokoli pro svou vlastní záchranu.
Nemůžu ho nijak utěšit.
Podívá se na hodinky. „Budou tu každou chvíli.“
Postavím se. Vedle kolejí spatřím Evelyn a Edwarda. Rozběhnou se ještě
před příjezdem vlaku a naskočí s podobnou lehkostí jako Tobias. Zřejmě
za sebou mají bohatou praxi.
Edward se při pohledu na mě ušklíbne. Na jeho pásce přes oko se dnes
vyjímá velké, modrou nití vyšité „X“.
„Ahoj,“ pozdraví Evelyn, ale podívá se při tom jen na Tobiáše, jako
bych neexistovala.
„Pěkný místo na setkání,“ prohodí Tobias. Mezitím se setmělo. Proti
tmavomodré obloze se rýsují jen stíny budov a několik světel u jezera - to
musí být základna Sečtělých.
Vlak zabočí nezvyklým směrem - doleva. Odkloní se tak od světel
v Sečtělosti a vjede do opuštěné části města. Podle rostoucího ticha poznám,
že zpomalujeme.
„Jedno z nej bezpečnějších,“ řekne Evelyn. „Takže ty ses s námi chtěl
setkat.“
„Ano. Chci vám navrhnout spojenectví.“
„Spojenectví,“ zopakuje Edward. „A kdo ti k tomu dal pravomoc?“
„Tobias je ted jedním z našich lídru,“ vložím se do toho. „Žádnou jinou
pravomoc nepotřebuje.“
Edward povytáhne obočí. Vypadá překvapeně. Evelyn ke mně na okamžik
zabloudí pohledem, ale hned je s úsměvem vrátí k Tobiášovi.
„Zajímavé,“ podotkne. „A z ní je teď taky lídr?“
„Ne,“ odpoví Tobias. „Je tady, aby mi pomohla se rozhodnout, jestli
vám mám, nebo nemám věřit.“
Evelyn našpulí rty. Tak trochu si na ni přeju udělat dlouhý nos a říct
„Ha!“, ale spokojím se s pousmáním.
„Se spojenectvím pochopitelně souhlasíme... ale za určitých podmínek,“
řekne Evelyn. „Požadujeme garantované - a rovnoprávné - místo
v jakékoli vládě, která po rozpadu Sečtělosti vznikne. A po skončení ofenzívy
plnou kontrolu nad jejich daty. Je jasné - “
„Co s nimi chcete udělat?“ skočím jí do řeči.
„Zničíme je, jak jinak. Jediný způsob, jak připravit Sečtělé o moc, je
připravit je o vědomosti.“
Mám chuť jí říct, že je blázen. Ale pak se zarazím. Bez technologie, která
umožnila simulaci, bez dat, která nashromáždili o ostatních frakcích,
bez jejich zaměření na technologický pokrok by k útoku na Odevzdanost
nikdy nedošlo. Moji rodiče by byli naživu.
I když se nám podaří Jeanine zabít, budeme mít jistotu, že Sečtělí znovu
nezaútočí s cílem nás ovládnout? Nejsem si jistá.
„Když vám v tomto vyhovíme, co získáme oplátkou?“ zeptá se Tobias.
„Lidskou sílu, bez které na Sečtělé zaútočit nemůžete, a rovnocenné
postavení ve vládě po našem boku.“
„Kdyby tady bylaTori, žádala by o výhradní právo Jeanine zabít,“ dodá
Tobias tiše.
Zvednu obočí. Nevěděla jsem, že Toriina nenávist k Jeanine je veřejným
tajemstvím - nebo možná není. Tobias o ní musí vědět věci, které
ostatní neví, když jsou ted oba dva lídři.
„To nebude problém zařídit,“ souhlasí Evelyn. „Je mi jedno, kdo ji zabije.
Jenom chci, aby se to stalo.“
Tobias na mě letmo pohlédne. Kéž bych mu mohla říct, proč mám tolik
pochybností... vysvětlit mu, proč já, ze všech lidí na světě, mám k likvidaci
základny Sečtělých námitky. Ale asi bych jen těžko hledala slova,
i kdybych měla čas. Obrátí se k Evelyn.
„Pak jsme dohodnuti,“ řekne.
Podá jí ruku a potřese si s ní.
„Za týden bychom se měli znovu sejít,“ navrhne Evelyn. „Na neutrálním
místě. Většina Odevzdaných byla tak laskavá a dočasně nám svůj sektor
poskytla k naplánování dalších kroků. Pořád mají plné ruce práce s odklízením
následků útoku.“
„Většina nejsou všichni,“ namítne Tobias.
Evelyn se na něj bezvýrazně podívá. „Tvůj otec má stále důvěru řady
lidí. Ten jim také při své návštěvě před několika dny doporučil, aby se
nám vyhýbali.“ Hořce se usměje. „A oni poslechli, stejně jako tehdy, když
je přesvědčil, že mě mají z Odevzdanosti vyhodit.“
„Oni tě vyhnali?“ podiví se Tobias. „Myslel jsem, že jsi odešla.“
„Ne. Jak asi víš, Odevzdaní inklinují k odpuštění a usmíření. Ale tvůj
otec se mezi nimi těší velké oblibě, a vždycky těšil. Raději jsem odešla, než
abych se dočkala veřejné exkomunikace.“
Tobias se tváří ohromeně.
Edward, který se už chvíli vyklání z vlaku, oznámí: „Je čas.“
„Uvidíme se za týden,“ řekne Evelyn.
Jakmile trať klesne na úroveň ulice, Edward seskočí. O pár vteřin později
skočí i Evelyn. Tobias a já zůstaneme ve vlaku a mlčky posloucháme,
jak syčí po kolejích.
„Proč jsi mě s sebou vůbec bral, když ses mě ani nezeptal, jestli s tím
vším souhlasím?“ zeptám se monotónně.
„Nezastavila jsi mě.“
„A co jsem měla udělat? Začít mávat rukama ve vzduchu?“ Svraštím
čelo. „Nelíbí se mi to.“
„Musíme to udělat.“
„Myslím, že nemusíme. Musí být jinej způsob - “
„Jinej způsob?“ Založí si ruce na prsou. „Ty ji prostě nemáš ráda. Od
první chvíle.“
„Jistěže nemám! Opustila tě!“
„ Vyhnali ji. A jestli se jí rozhodnu odpustit já, měla by ses o to pokusit
i ty! Já jsem tenkrát zůstal sám, ne ty.“
„Je v tom něco víc. Nevěřím jí. Myslím, že tě chce využít.“
„Ty každopádně o ničem nerozhoduješ.“
„Proč jsi mě teda bral s sebou?“ rozhořčím se a založím si ruce jako on.
„Nebylo to proto, abych ti řekla, jestli jim máš, nebo nemáš věřit? Právě
jsem ti to řekla, a jenom proto, že se ti moje slova nelíbí, ještě nemusíš —“
„Zapomněl jsem, že tvý předsudky ti někdy dokážou zatemnit mozek.
Moje chyba, neměl jsem tě sem brát.“
„Moje předsudky? A co takhle tvojéi Protože co jinýho to je, když máš
dojem, že všichni, kdo nenávidí tvyho otce, jsou automaticky na tvý strane:
„Tohle se mýho otce vůbec netýká!“
„Ale jistěže týká! Ví toho hodně, Tobiáši. A my bysme se měli snažit
zjistit, co přesně to je.“
„A jsme zas u toho. Myslel jsem, že tohle už jsme vyřešili. Je to lhář"
„Vážně?“ Povytáhnu obočí. „To je i tvá matka. Vážně si myslíš, že by
Odevzdaní někoho někdy vyhnali? Já ne.“
„Takhle o mý matce nemluv.“
Před námi spatřím světlo. Z naší Věže.
„Fajn.“ Přejdu ke dveřím. „Nebudu.“
Vyskočím ven a několik kroků po dopadu ještě běžím, abych se ustálila.
Tobias seskočí hned po mně, ale nedám mu šanci, aby mě dohonil - zamířím
rovnou na základnu, seběhnu po schodech a vrátím se do Jámy.
Musím si najít místo na spaní.