Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 12. kapitola

Kapitola dvanáctá

Černé město Atval čnělo nad obzorem jako veliký mrak. Protože bylo postaveno na vyvýšenině, mohli jsme ho spatřit

hned po překročení linie pahorků. Když jsme se k němu blížili, očekával jsem, že se mi budou postupně odhalovat jeho

architektonické podrobnosti, ale k tomu nedošlo. Celé město bylo jediným neproniknutelným stínem, do něhož

nedokázaly nahlédnout ani krvavé paprsky zapadajícího slunce.

Atval byl založen dlouho před Velkou vzpourou jako malá osada uprostřed plání sloužících po celá staletí za hlavní

loviště drakům, ale vládci města uzavřeli s okřídlenými ještěry dohodu. Starali se o zdejší stáda bizonů a každý rok

přiháněli drakům tisíce a tisíce těchto zvířat. Město prosperovalo, původní dřevěné hradby nahradily kamenné. Nad

plání se zvedly mohutné obranné bašty a lidé si začali myslet, že je jejich město už dostatečně silné na to, aby se draků

nemuselo bát.

Tehdy se mezi nimi objevil mocný vůdce a zahájil vzpouru proti drakům. Lidé z Atvalu jim přestali platit daň a na

ještěry, kteří si pro ni přiletěli, zaútočili. Legendy říkají, že alespoň jeden drak byl zabit - příběhy však naznačují, že šlo o

vraždu než o skutečné zabití v boji. Po nějaký čas oslavovali lidé své velké vítězství i vůdce, který je pro ně získal.

Čím blíže jsme přijížděli k městu, tím více nás bilo do očí, jak pošetilá jejich vzpoura byla. Samotné město si zhruba

zachovalo svou původní podobu, mělo mohutné opevnění s otevřenými branami, široké ulice, památníky vztyčené na

hlavních náměstích, budovy vysoké i nízké rozmístěné podle určitých zákonitostí. Strach však nahánělo, že vše

vypadalo, jako by to kdosi uplácal z černého vosku a pak dal příliš blízko k ohni. Veškeré ostré hrany byly ohlazeny,

omítka na stěnách se doslova vypařila a odhalila zpola roztavené kameny. Tašky na střechách se roztekly jako voda a

proměnily se v kamenné dýky visící dolů z okapů jako rampouchy. Na místech čtvercových oken zely nedbalé díry s

hranatými okraji a z hrdých oblouků se staly otvory připomínající spíše vchody do jeskyní.

Když jsme vjížděli do města, upozornil nás Leigh na jakési dřevěné nosníky, které záhadným způsobem přežily dračí

útok. „Jak je možné, že zůstaly celé?"

„Jak je možné, že tady cokoli zůstalo celé?" Heslin zatáhl za otěže. „Dračí oheň je magické podstaty. Může sloužit k

ničení, ale dovede také dávat kamení potřebné tvary - vždyť s jeho pomocí staví draci své síně pod horami. Tady

prostě vyhnali lidi a pak změnili podobu města jako varování. Žádný člověk, žádný tvor, jenž chodí po dvou nohách, se

tu již nikdy nesmí usadit. Draci, kteří jen zřídka uzavírají dohody s jinými bytostmi, nikdy nezapomínají na zradu."

Leigh si povzdechl. „Ale my jsme přece nikdy žádnému drakovi neublížili."

Heslin se zasmál. „A děláš snad ty rozdíly draky a jejich jednotlivými klany, když slyšíš příběhy o jejich ničivých

náletech?"

„Hmm, ne."

„Vidíš, oni taky ne, alespoň co se Atvalu týče. Jeden z draků zde byl zavražděn. Ti, kteří tento čin spáchali, doufali, že

jeho smrt vyděsí ostatní." Starý mág ukázal rukou kolem sebe. „Mýlili se. A navíc, toto místo nyní čpí dračí magií.

Dozvědí se, že jsme sem vstoupili, jen nevím, jak rychlá bude jejich reakce."

Cooper, průzkumník, který předtím objevil stopy řvounů, ukázal zpátky směrem odkud jsme přijeli. „Jdou sem. Vypadá

to, že se k útoku spojilo hned několik skupin. Řvouni a temeryxové, možná také pár vylaenů."

Leighův otec se vrátil zpátky k bráně a vyhlédl ven. „Žádní hrůzovědi ani hoargouni, i tak jich ale musí být

přinejmenším stovka. Musíme najít budovu, která se dá dobře bránit."

„Kedynův chrám?" Ney kývl směrem ke středu města. „I když v boji podlehneme, alespoň potěšíme bohy."

„Stejně dobré místo jako kterékoli jiné. Coopere, zůstaň tu s Alderem a Darbym. Zjistěte jejich počet, pak se stáhněte

do chrámu. Heslo je měsíc, odpověď slunce. A nečekejte, až vám začnou šlapat na paty. Raději ať je vaše hlášení

chybné než abych ho vůbec neobdržel."

Nasedli jsme na náhradní koně průzkumníků, zajeli hlouběji do města a pak vystoupali po širokých schodech

Kedynova chrámu. Hned první pohled do budovy, která byla o něco menší než chrám ve Valsině, nám dokázal, jak

naprostou zkázu draci městu přinesli. Stavba samotná značně utrpěla pod náporem dračího ohně, zasaženo však bylo

rovněž její vnitřní vybavení. Všechny stoly a židle se nejdříve napůl roztavily, a pak se proměnily v kámen. Sochy

Kedyna, Gesrika a Feseiny byly smeteny ze svých podstavců jako hrady z písku podemleté na břehu jezera vlnami.

Zkáza byla dokonalá, nechala budově nádech předchozí podoby, ale zničila nebo změnila k nepoznání věci, které symbolizovaly její dřívější účel. Velice hlasitě to vyjadřovalo dračí opovržení ke všemu lidskému.

Koně jsme shromáždili v prohlubni, kde nyní ležely trosky Kedynovy sochy, pak jsme začali u vchodu stavět barikádu.

Lord Norrington vyslal několik mužů, včetně Leigha, aby našli všechny další vstupy do budovy. Kamenné vybavení

bylo těžké a dalo nám práci s ním pohnout, jakmile jsme ho však dostali na místo, věděli jsme, že Aurolaňané budou mít

problémy se přes ně dostat. Spolu se čtyřmi dalšími střelci mi bylo přiděleno místo nahoře na kněžském ochozu. Odtud

jsme mohli střílet šípy z oken a pokud by se příšery dostaly za barikádu, tak i dolů do hlavní chrámové lodi.

Heslinovi a jeho učedníkům se s pomocí magie podařilo znovu zapálit některé z posvátných ohňů, které kdysi

osvětlovaly celý chrám. Kamenné nádoby, ve kterých hořely, byly sice zmrzačené a pokroucené, nízké plameny však

přesto dokázaly stvořit divoký rej tančících stínů. I když se jim ale podařilo zapudit šero, ve skutečnosti nám

neposkytovaly více světla než slunce půlhodiny před svým západem.

Ačkoli vedl lord Norrington již lov na temeryxy v Západním lese, až nyní jsem ho poprvé spatřil v ryze vojenské situaci.

Jeho rozhodnutí byla rychlá, jasná a nezvratná, hledal však rady i u jiných a někdy měnil plány na základě toho, co mu

řekli. Jeho rozkazy mi připadaly navýsost rozumné a jím vymyšlená hesla, odpovědi na ně i místa ke stažení mi dávala

pocit, že je situace plně pod kontrolou. Věděl jsem, že nás čeká zoufalý boj, ani na chvíli mi ale nepřišlo na mysl, že

bychom tu mohli všichni zemřít.

Svůj názor jsem musel trochu pozměnit po objevení řvounů - Cooper a ostatní hlásili, že jich napočítali alespoň dvě

stovky. Řvouny jsem viděl již předtím, v Západním lese, ale tehdy byli mrtví. Tady ne. Těla těchto tvorů se dala při

zběžném pohledu mylně označit jako tlustá, ale bystřejšímu pozorovateli nemohly uniknout mocné svaly, napínající se

pod skvrnitou a pruhovanou kožešinou řvounů, kteří se plížili ulicí. Jejich velké a chlupaté uši se neustále otáčely sem

a tam, čas od času zvedali vzhůru široké mordy a ostražitě čenichali. Řvouni na sebe vrčeli a chňapali jeden po

druhému, sem tam vydal některý i zvuk, při němž stydla krev v žilách - snoubilo se v něm vlčí vytí a šílený smích.

Většina neměla žádnou zbroj, ale všichni nesli krátké oštěpy a vražedně dlouhé nože. Hrstka jich držela luky a já

okamžitě došel k tiché dohodě s ostatními střelci, že právě tito zemřou jako první.

Vložil jsem šíp do tětivy a plynulým pohybem ji natáhl tak, že se dotýkala mého spodního rtu. Zamířil jsem na statného

řvouna, který divoce mával lukem ve vzduchu a vydával ohavné skřeky. Vystřelil jsem a vřeštění rázem ustalo. Šíp

naskrz prorazil řvounův krk, postříkal černou krví jeho spolubojovníky a zabodl se jiné bestii do stehna.

Další šípy srazily ještě několik řvounů, pak bestie vyrazily kupředu a vzhůru po schodech jako skučící masa

chlupatých těl. Střílel jsem šíp za šípem, všechny bez míření, ale věděl jsem, že nemohu minout. Dav se na chvíli

zastavil, podle výkřiků pode mnou mi bylo jasné, že první řady nestvůr narazily na naši barikádu. Výkřiky se záhy

změnily v bolestné vytí a řev. Podle nakřaplého smíchu a zkrvavených a zmítajících se řvounů, odtahovaných svými

druhy do zadních řad, jsem pochopil, že moji přátelé dole nápor vydrželi a že nepříteli způsobili vážné ztráty.

Znovu a znovu se horda řvounů vrhala vzhůru po schodišti. S jekotem a vytím, jako by nás už jen ty samotné zvuky

mohly zabít, se tlačili proti barikádě. Házeli kameny, stříleli šípy, dotírali noži a oštěpy jen aby naše muže zatlačili zpět.

Střelci a já jsme mezi nimi stále rozsévali smrt a snažili se přitom zasahovat přednostně vylaeny a těch několik temeryxů,

které jsme zahlédli.

Výkřiky zezdola mě donutily se otočit. Někde nalevo jsem zahlédl jasný záblesk, pak se do chrámu vřítil hořící temeryx.

Jeho drápy chvíli klapaly po kamenné podlaze, pak zvíře pohlcené plameny uklouzlo a padlo. Z jeho mrtvoly stoupal

hustý černý kouř. V chrámové lodi se objevili další dva temeryxové a zaútočili na naší barikádu zezadu. Cestou srazili

jednoho z Heslinových učedníků a ten zůstal ležet na podlaze tváří dolů ve stále se zvětšující kaluži krve. Druhý

učedník, podpíraje starce levičkou, natáhl proti sněhodrápovi jednoduchou hůl, kterou držel v pravé ruce. Zvíře

zařičelo a zmizelo pohlcené plameny.

Vypustil jsem šíp na jednoho z temeryxů a rozpůlil mu prsní kost. Bestie se svalila na podlahu, setrvačností ale klouzala

dál a silným trhnutím zadní tlapy podťala nohy jednomu z našich vojáků. Jiný muž se otočil a jediným seknutím meče

připravil umírajícího sněhodrápa o hlavu. Sám zemřel o chvíli později, když na něj skočil další temeryx a rozpáral jej od

krku až po podbřišek.

Vojáci se odvrátili od barikády, aby se vypořádali s útokem z týlu. Vylaenové venku vyštěkli nové rozkazy ve svém

zlém hrubém jazyce. Řvouni divoce zavrčeli a ještě jednou napadli naši linii. Na okamžik zpomalili a já stačil připíchnout

jednomu z nich prsní kost k páteři, pak se však opět dali do pohybu. Pochopil jsem, že naše barikáda byla proražena.

Otočil jsem se a začal střílet do hlavní chrámové lodi. Hned první šíp přerazil páteř jednomu z řvounů a ten se složil

lordu Norringtonovi k nohám. Leighův otec snadno odrazil mocný úder sekyry, směřující na jeho hlavu, pak zcela

nekrytému nepříteli podsekl nohy. Jeho meč se pak bleskově zvedl a když znovu dopadl, ponořil se neomylně do lebky

dalšího řvouna. Odtančil pryč od obou bestií, které zabil, pomohl jednomu ze svých válečníků znovu na nohy a pak

úsporným pohybem zápěstí rozpáral břicho třetího soupeře.

Ney nebyl o nic méně velkolepý. Jednoho řvouna nabodl ve skoku na bodec svého palcátu a pak mrštil vřeštící

nestvůru s proděravělým břichem na dva její spolubojovníky jako když farmář přehazuje seno z jednoho stohu na

druhý. Srazil čepel meče stranou hlavicí palcátu a odpověděl soupeři drtivým úderem zbraně do čenichu. Ta rána

rozdrtila řvounovu lebku a pokračovala dál, až se zastavila mezi polámanými žebry další bestie.

Leigha jsem neviděl, ale celá hlavní chrámová loď se teď proměnila v moře chaosu doprovázené pekelnou kakofonií

křiku, vytí, drzého smíchu a kleteb. Uviděl jsem skupinu řvounů, jak prorazila napravo a stačil do jednoho poslat šíp,

než mi zmizeli pod kněžským ochozem. Uvědomil jsem si, že míří ke schodům, po kterých jsem se předtím dostal nahoru

já, takže jsem tasil meč a rozběhl se tím směrem.

Stanul jsem pod obloukem na vrcholku schodiště o malou chviličku dříve, než první ze řvounů. Obouručním seknutím

jsem ho poslal v kotrmelcích dolů, dlaněmi si svíral krví zalitý obličej. Další řvouni se vyhnuli padlému druhovi a zuřivě

se na mě sápali dlouhými noži i drápy na rukou. roztavené zábradlí na jeho druhé straně. Bez hlesu přes ně přepadl dolů a zůstal tam nehybně ležet na podlaze.

Ale přiházeli další, vyjící, ohánějící se kolem sebe zbraněmi. Zoufale jsem se bránil a občas dokázal i provést protiútok -

useknout nataženou ruku nebo vykřesat jiskry nárazem meče na dlouhý nůž pozvednutý v krytu. Dostal jsem jednoho

řvouna silným úderem napříč přes krk. Zapotácel se zpátky, ještě předtím mi však horká fontána jeho krve vytryskla do

obličeje a oslepila mě. Trochu se mi jí dostalo i do nosu a já se začal dusit. Ustupoval jsem tak rychle, jak to jen šlo, ale

mé nohy jen těžko hledaly oporu na kluzké, krví zalité podlaze.

Zamrkal jsem, abych si pročistil oči, a odměnou mi byl pohled na celou stěnu blížících se řvounů. Zpola oslepen jsem

na ně zaútočil, sekal a bodal jsem do nich s nikdy nepoznanou zuřivostí. Mé brnění odvracelo údery, které jsem ani

neviděl. Cítil jsem bolest v rameni a jedno silné bodnutí do levé paže způsobilo, že jsem v ní od lokte dolů ztratil cit.

A řvounů neubývalo.

Krev na mých rtech chutnala trpce a slaně, cítil jsem ji také na obličeji. Žaludek se mi obracel naruby, částečně

zápachem, částečně bolestí. Vytí řvounů mě drtilo, zatímco jejich nepříčetný jekot bodal přímo do duše. Co předtím

bylo ušlechtilou výpravou a šancí poznat svět, změnilo se nyní v kolotoč zabíjení, pokrývající krví mou Masku luny.

Byl jsem si jistý, že se s tou krví brzy smíchá i moje, a pomalu začínal propadat panice.

Mravenčení, doprovázející návrat citu do levé ruky mi dalo naději - ne na přežití, ale na to, že s sebou vezmu více

řvounů. Pokud Cooper počítal správně, měli nad námi asi desetinásobnou převahu a já ještě zdaleka nesplnil svůj díl.

Byl jsem však odhodlán to napravit, a tak jsem na blížící se řvouny vycenil zuby ve výhružné grimase.

Musel jsem hrát o čas. Zvolna jsem ustupoval po kněžském ochozu, který se neustále zužoval a nutil řvouny, aby mě

napadali po jednom. Rychlým seknutím jsem otevřel břicho prvnímu z dlouhé řady nepřátel, ten padl na kolena a šíleně

se pokoušel vrátit vyhřezlá bílá střeva zpět na místo. Ostatní se nezalekli, obešli ho a dál se ke mně blížili.

Otočil jsem se a utíkal asi dvanáct yardů na konec kněžského ochozu, pak náhle změnil směr a zabočil doleva, na

balkón, táhnoucí se podél delší stěny chrámu. Prudce jsem se zastavil a napadl řvouna, jenž právě v běhu vybíral

zatáčku. Probodl bych ho, na okamžik jsem se ale nechal vyvést z míry tím, že v té rychlosti narazil do zdi. Levou ruku

měl v tu chvíli daleko od těla, a tak hrot mého meče jen zasvištěl vzduchem v mezeře mezi ní a řvounovým hrudníkem.

Ukázal mi zuby v dravém vítězném úšklebku.

A tehdy jsem zbraní trhl vzhůru a zaťal mu ji do podpažní jamky. Vlna horké krve se vyhrnula z přeseknuté tepny a

stékala dolů po čepeli. Když jsem se znovu dal na útěk, mávl jsem mečem a na stěně se objevil podivný obrazec ze

spleti rudých kapek. Řvoun se mě ještě snažil zastavit, cvakal zubama, jako by mě chtěl kousnout, pak však zavrávoral

a svezl se po zdi. Srdce z něj stále pumpovalo ven život a vytvářelo z něj lepkavé jezero, na němž jeden z jeho druhů

uklouzl a roztáhl se na podlaze. Dva další jej přeskočili a běželi za mnou.

Vtrhl jsem do prázdného dveřního otvoru, za nímž se kdysi nacházela komnata jednoho z kněží. Navzdory měsíčnímu

světlu, které sem proudilo otevřenými okny, vládla v pokoji hustá tma, jež mi bránila ve spatření jakýchkoli

podrobností. Téměř okamžitě mě cosi zasáhlo do holeně. Brnění mě uchránilo před zraněním, ale ztratil jsem rovnováhu

a klopýtl dopředu. Meč mi vyletěl z ruky kamsi do tmy, kde s cinknutím dopadl bezpečně mimo můj dosah. Narovnal

jsem se a ohlédl, vše co jsem spatřil však byly siluety řvounů ve dveřích. Otočil jsem a jedním z oken vyskočil ven.

Přitom jsem se modlil, abych se při pádu na zem nezranil.

Má modlitba byla vyslyšena.

Okno totiž nehledělo na ulici, nýbrž do střešní zahrady, postavené jako doplněk druhého patra chrámu. Přistál jsem na

hladkém povrchu z roztaveného štěrku a sklouzl po něm přímo na kamenný kvádr, který kdysi býval velkým dřevěným

květináčem plným růžových keřů.

Dvojice řvounů, kterou jsem měl v patách, vyskočila oknem hned po mně, následována dalšími dvěmi bestiemi.

Rozestoupili se a plížili se ke mně, beze spěchu, opatrně. Posměšně na mě mávali svými noži, daleko delšími než dýka v

mé ruce.

Obešel jsem zkamenělý květináč, aby mi posloužil jako kryt. Narovnal jsem se a mávnutím ruky je pozval k sobě. „Který

z vás to bude?" Snažil jsem se, abych mluvil nízkým a studeným hlasem. „První, kdo se ke mně přiblíží, zemře. Který z

vás chce, aby se mu dostalo té cti?"

Ta otázka byla položena špatně. Řvouni si vyměnili krátká zaštěknutí a zavrčení. A pak, zjevně neochotni přenechat tu

čest některému ze spolubojovníků, se na mě vrhli všichni najednou.