Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 4. kapitola

Kapitola čtvrtá

Will uslyšel hlasité plesknutí Rezolutovy dlaně o své stehno a jen o chviličku později se dostavila bolest. Mladík

prudce otevřel oči. Jednou rukou se chytil sedla, druhou pevněji utáhl provaz, poutající k němu nákladní koně.

Narovnal se a zvedl hlavu, na zádech mu vyrašily drobounké pupínky.

„Mám koně.“ Natáhl ruku, aby ukázal provaz, který měl kolem ní několikrát obtočený. „Držím je.“

Rezolutova tvář zůstávala kamenná, Vorquelfova silueta se ostře rýsovala v podvečerním šeru. „Nemám strach o koně,

chlapče. Blíží se noc. Sněhodrápi mohou být nablízku.“ Will potřásl hlavou, aby se zbavil malátnosti, která v něm

zůstala po kratičkém zdřímnutí v sedle. Způsob, jakým Rezolut najednou utnul svůj proslov, Willovi napověděl, že od

něho Vorquelf cosi očekává — a že chce, aby sám přišel na to, co. Za poslední tři dny se musel mladík s podobnými

problémy potýkat mnohokrát, i když to samozřejmě nebylo zdaleka všechno, čím ho Rezolut zatěžoval. Chtěl po něm

také, aby neustále něco nosil, poklízel, staral se o koně a snažil se zapamatovat si a přesně určit každou ptačí píseň,

každou zvířecí stopu a každou rostlinu, na níž cestou narazili.

Rostliny! Musel se je naučit rozeznávat podle listů, květů, plodů, kořínků, zápachu, chuti i léčivých vlastností. Will

začal během té doby stromy a květiny nenávidět a zoufale si přál dostat se někam do civilizace, kde jsou rostlinám

vyhrazeny pouze parky a zahrady. Rezolut ho dokonce mnohokrát probudil uprostřed noci tím, že mu nějakou rostlinu

strčil přímo pod nos a dožadoval se, aby mladík okamžitě určil její druh.

Vlastně ne úplně všechno bylo špatné. Rezolut ho nechal žvýkat listy metholanthu, aby se zbavil bolesti z ranek a

škrábanců — a to i přesto, že léčivých listů neměli nikdy dostatek a Willova drobná zranění by se klidně zahojila i bez

nich. Každý večer Will přesto usínal vyčerpaný a rozbolavělý. Ráno pak byl celý ztuhlý a pohyboval se ještě pomaleji

než Havran.

Tak co po mně ten Vork zase chce? Will zamrkal a rozhlédl se okolo. Noc se kvapem blížila, takže by si měli najít

přístřeší. Obvykle by v tento pozdní čas už dávno sjeli z hlavní cesty a zastavili se v nějaké chatrči nebo jeskyni,

kterých jeho dva průvodci zjevně znali nespočet. Úzké stezky, na jejichž koncích nacházeli bezpečná nocležiště, však

většinou směřovaly do lesů. Nyní se ale po obou stranách cesty rozprostíraly zelené pláně.

Samotná cesta se nyní rozšířila a rostliny kolem ní se vůbec nepodobaly lučním trávám. Byly něčím jiným, něčím, co

Will nepoznával. Viděl ale, že jsou nějak zvláštně uspořádány, že tvoří nerovné řady. Nebyl si jistý, co to znamená, ale

tušil, že to není přirozené. A když to není přirozené, tak…

Mladík se usmál a přitom zjistil, že ho bolí i obličejové svaly. „Někdo tady ty rostliny vypěstoval. Někde blízko jsou

lidé. Možná vesnice nebo něco takového.“

Rezolut zvedl hlavu. „A?“

„A?“ Willovi, který byl se sebou ještě před chvílí náramně spokojený, teď poklesla ramena. „A, a…“

„Mysli, chlapče. Mysli.“

„Nechají nás u sebe přenocovat?“

„Ne, ne, ne.“

„Nenechají?“ Rezolut se v sedle otočil a mávl nad Willovou poslední otázkou rukou. „Tohle je beznadějné, Havrane. To, že ho

musíme učit, beru. Jenže on je úplně nevzdělatelný.“

Havran se pousmál, pak pobídl svého koně do klusu. Rychle je dohnal a Will najednou zjistil, že je lapen mezi svými

dvěma společníky. „Příteli, ty ses všemu, co umíš, naučil z nutnosti a to už v raném mládí. Nevyrůstal jsi v Šerodolu.

Tohle není hloupý mládenec. Jen hodně unavený.“

„Jsem moc unavený na to, abych byl unavený.“

Havran jej poklepal po levém rameni. „Ta pole kolem nás tě nutí myslet dopředu. To je dobré, ale občas se také musíš

vrátit zpátky. O čem svědčí ta pole?“

„Že bude těžší najít nějaké dříví na oheň?“ Will zavrtěl hlavou. V hlavě mu nenápadně vrtalo něco docela jiného.

„Vidíš, Havrane? Myslí jen sám na sebe.“

„Počkej, Rezolute. Takže proč, Wille? Proč bude těžší najít dříví na oheň?“

„Nejsou tu žádné stromy.“ Zhluboka si povzdechl a vtom mu to došlo. Rychle zvedl hlavu. „Nejsou tu stromy, protože

je už někdo pokácel, aby získal dřevo. Žádné stromy, to znamená žádný les. A žádný les znamená žádní sněhodrápi,

protože ti mají lesy rádi.“ Will vrhl vyčítavý pohled na Rezoluta. „Zkoušel jsi mě oklamat, když jsi říkal, že sněhodrápi

mohou být nablízku.“

„Jak víš, že nemohou?“

Mladík se zamračil, začal ukazovat na pole, a pak zavrčel: „Já to nevím, ale smysl to dává. Copak nemám pravdu? Copak

mohou být nablízku?“

Rezolut pokrčil rameny. „Několik možná. Lidé tu chovají ovce a taky nějaké kozy, krávy, slepice a koně. A po těch

sněhodrápi půjdou.“

„Ale můj závěr byl vlastně správný, ne?“

„Ne tak úplně, navíc ti trvalo moc dlouho, než jsi k němu došel.“ Vorquelf si ukazováčkem poklepal na čelo. „Musíš

přemýšlet neustále, neustále si dávat dohromady různé souvislosti. Na světě je spousta tvorů, které by nic tolik

nepotěšilo jako pohled na tvou mrtvolu.“

Vorquelf dloubl patami svého koně do slabin a zvíře klusem vyrazilo kupředu. Cesta se před nimi nejdříve kroutila mezi

dvěma úbočími nízkých kopců, pak začínala klesat do údolí. Z těch míst foukal lehounký vánek a nesl s sebou slabý

pach kouře, neklamně potvrzující blízkost vesnice.

Mladík se podíval na Havrana. „Proč se ke mně takhle chová? Nic jsem mu neudělal. Získal jsem pro něj list,

vzpomínáš? Vlastně by mi měl děkovat.“

V mužových očích se zatřpytily poslední zbytky světla umírajícího dne. „Vzpomínáš, jak říkal, že je život skládanka?“

„Těžko na to zapomenout, když to omílá pořád dokola. ,Tady je další střípek do tvé skládanky, chlapče.'“

„Skoro se ti ho podařilo vystihnout.“ Havran se poškrabal na zarostlé bradě. „Pro Rezoluta jsi střípek v jeho skládance

a tahle jeho skládanka je vlastně mapou, vedoucí k určitému cíli. Chce se ujistit, že do ní zapadneš. A doufá, že ano —

protože pokud ano, tak bude ke svému cíli o další krůček blíž.“

„Jasně, to chápu, ale neměl by ke mně potom být ohleduplný a ne tak…“ Will chtěl už už říci „krutý“, ale pak mu myslí

probleskla vzpomínka na Marka a výprasky, kterých se mu od něj hojně dostávalo i za ty nejnepodstatnější a

nejnevinnější věci. „Chci říci, že je na mě hrozně tvrdý, víš?“

Havran přikývl. „Takový byl vždycky. Když jsem se s ním poprvé setkal, nechoval se ke mně o nic lépe. Rezolut si v

duchu už dávno vytvořil představu o tvaru, jaký by ten správný střípek skládanky měl mít. Chce, abys tomu tvaru

odpovídal. Nejsi tak docela tím, co očekával, takže teď jen dělá to, co prostě dělat musí.“

„Ale copak nezáleží na tom, co chci já?“

Muž se hlasitě zasmál. „Už jsi někdy dostal to, co jsi chtěl, Wille? A víš ty vůbec, co chceš? Tedy, kromě postele,

plného žaludku, možná trochy toho metholanthu nebo poháru vodou zředěného vína?“

„Ano, tedy ne, ale…“ Havranova otázka jej zasáhla velmi hluboko, jakási vnitřní ozvěna ji navíc opakovala znovu a

znovu a jen tím zdůrazňovala, jak prázdně se cítí. Pak ho zvolna prostoupilo hřejivé teplo listu a naplnilo jeho tělo.

„Chci list.“

Havran se naklonil doprava a hlas mu poklesl do šepotu. „Péče, s jakou se o list staráš, a také to, že ho Predátor

nedokázal spatřit za tvým opaskem, i když stál přímo před tebou, jsou nejspíš jediné dvě věci, které Rezolutovi brání,

aby z tebe udělal návnadu pro sněhodrápy. Chceš list, protože list chce tebe.“

Pak se prošedivělý muž napřímil a položil Willovi celou sérii otázek tak rychlých, že se mladík vůbec nedokázal

vzchopit, aby se ho na oplátku rovněž na něco zeptal. „Takže, všechny ty věci, které ses tady naučil — ublížily ti nebo

pomohly? Byla tvá práce skutečně tak těžká nebo jen odlišná od té, na jakou jsi byl zvyklý? Je na tebe Rezolut v něčem

tvrdší než tvůj předchozí pán?“

Will si v duchu na každou z těchto otázek odpověděl již ve stejnou chvíli, kdy byla položena, a vlastní myšlenky se mu

ani trochu nelíbily. To, co se naučil… No, už jen vědět o tom, že existuje tak báječná věc jako metholanth, bylo

prospěšné. Ostatní znalosti by mu rozhodně usnadnily rozhodování, kdyby někdy chtěl okrást kořenáře. Nošení vody,

sběr dřeva, uklízení — nic z toho nebylo tak těžké jako práce, které musel vykonávat v Markově domácnosti. A

samotný Markus v úloze šéfa… Hmm.

Odfrkl si a rozhodl se raději neříkat nic, než aby dal Havranovi najevo, že měl ve všem pravdu. Tohle Willa na obou

jeho společnících skutečně štvalo. Když měl pravdu Rezolut, vždycky mu tuto skutečnost s potěšením omlátil o hlavu.

Ale Havran, ten jenom mlčel a tvářil se neutrálně. Vůbec nedával najevo, co si o Willových selháních myslí, a to bylo

snad ještě horší, než Vorquelfovy posměšky.

Jeli dál a večerní klid kolem nich rušilo jen občasné zašustění šatů, klapot koňských kopyt, cinkání kovových cvočků či

tiché křoupání jejich přežvykujících zvířat. Minuli kopce a pokračovali v Rezolutových stopách dál do údolí. Náhle Vorquelf zastavil koně a mlčky si měřil pohledem oheň, hořící nějakých sto yardů od něj přímo uprostřed cesty.

Plameny ostře vykreslovaly siluety tří mužů, stojících tváří k Rezolutovi. Za ohněm, blíž k vesnici či spíše malému

městečku, napočítal Will ještě pětici dalších postav.

Samotné městečko obklopovalo cestu z obou stran. Na jeho vzdálenějším konci hořel jiný oheň, blokující přístup od

západu. Hranice městečka střežily ploty z kamenů a rozeklaných kůlů, toto opevnění však působilo ve srovnání s

mohutnými yslinskými hradbami křehce a uboze. Většina domků zde byla přízemních, postavených z drnů a hlíny a s

doškovými střechami. Největší budova — dvoupatrová — však měla střechu z pálených tašek a zpoza ledabyle

zavřených okenic probleskovalo světlo.

Rezolut k sobě nechal zbylé dva druhy dojet, a pak společně pokračovali směrem k ohni. Will si rychle připomněl jednu

z Vorquelfových přednášek, a tak hleděl dolů a mimo plameny. Muži za ohněm potmě jistě dost dobře neviděli, takže

kdyby museli v krajním případě oheň tryskem objíždět, byli by jejich pronásledovatelé oslepeni. Pouze tři muži, kteří k

nim byli obráceni tváří, na ně měli celkem dobrý výhled. Jen jeden z nich však měl meč, zbylí dva byli ozbrojeni vidlemi.

„Zůstaňte, kde jste, cizinci,“ zvedl ten s mečem ruku.

Havran přesto pomalu pokračoval jeho směrem a zastavil se jen nějakých pět yardů od něj. „Cizinci? Myslel jsem si, že

lidé z Alcidy vítají unavené cestovatele jako přátele.“

„Snad v jiných časech. Kdo jste? A co pohledáváte ve Stellinu?“

„Jsme jen obyčejní poutníci, můj přítel, můj synovec a já. Jedeme do hor.“ Havran mluvil lehce a vyrovnaně. „Doufali

jsme, že tu nalezneme jídlo a nocleh.“

„Je tohle Vorquelf?“ kývl vesničan směrem k Rezolutovi.

Ten prudce rozhalil plášť a ukázal svalnaté ruce, pokryté tmavým tetováním. „To je snad celkem zjevné.“

„Takové, jako jste vy, tady nechceme.“ Vesničanova ruka spočinula na jílci meče. „Můžete jet dál a povědět své paní,

že se nenecháme nachytat tak snadno jako Ingens. Jsme možná jenom malé městečko, ale…“

Jeden ze zbylých mužů vystoupil se zamhouřenýma očima vpřed a položil ruku mluvčímu na rameno. „Já si na toho

Vorquelfa vzpomínám. Projížděl tudy, bude to už nějakých dvacet let. Měl s sebou ženu své rasy a taky jednoho

mladíčka. Nebyl jsi to ty?“

Havran přikývl. „Měli jsme namířeno do hor, stejně jako teď. Je tomu už opravdu celých dvacet let?“

„Tak nějak. Těsně předtím, než se začala na mince razit Augustova tvář.“ Starý muž se pousmál. „Quinte, s těmi žádné

potíže nebudou.“

Quintus se zamračil. „Jak to můžeš vědět?“ Starý muž si poklepal na špičku nosu. „Nesmrdí jako ta chlupatá banda.

Navíc, z Vorquelfů pracuje pro Chytrinu jenom jedna jediná, a tahle to určitě není.“

„Jestli tady něco provedou, tak to padá na tvoji hlavu.“

Muž si mozolnatou dlaní přejel přes lysé temeno. „Aspoň na ní konečně budu něco mít.“

Quintus se krátce zasmál a pak ukázal palcem směrem ke středu městečka. „Králík a Kotec, tak se jmenuje naše

hospoda. Mají tam stáje. Nějací cizinci tam už nocují, takže stáje budou možná plné. Jestli ano, tak ať chlapec odvede

vaše koně ke mně do stodoly. Ráno pojedete dál, že ano?“

„Vyrazíme za úsvitu,“ přikývl Havran.

„Tou dobou mi končí hlídka — ještě vás uvidím odjíždět.“ Kývl jim na rozloučenou. „Užívejte si pohostinství Stellinu v

pokoji a mor na vás, jestli nám tady budete dělat binec.“