Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 24. kapitola

Kapitola dvacátá čtvrtá

Alex odmítla byť jen nakouknout do zrcadla a zdráhavě opětovala pohledy žen, které jí pomáhaly s oblékáním.

Vzhledem ke svým rozpakům by se jim nejspíš nikdy nedokázala podívat do očí, nebýt toho, že na jejím zevnějšku obě

dřely jako nějaké otrokyně. Nejprve ji vykoupaly, pak jí začaly kartáčovat vlasy, splétat je do copu a mořit se s

posledními úpravami účesu. Potom následovala nejobtížnější část — oblékání. Alex by na sebe bez jejich pomoci dříve

natáhla kroužkovou košili, než se za jejich vydatné asistence dostala do zlaté róby. A v brnění bych se rozhodné

pohybovala snáze a necítila bych se tak zranitelná.

Vůbec se na ty dvě ženy za jejich pomoc nezlobila. Ačkoli se samostatně oblékala už přes dvacet let, byly šaty, které

nosila v dobách, kdy žila mezi Gyrkymy, velmi jednoduché — vlastně je tvořilo je pár proužků látky. Okřídlení elfové se

svým skvostným opeřením stěží potřebovali sledovat módní trendy, aby byli atraktivnější. I těm nejstydlivějším stačil k

zakrytí nahoty sem tam nějaký kousíček látky a Alex neměla o stydlivosti ani ponětí ještě hodně hluboko v pubertě. A

dokonce i tehdy se přizpůsobila společenským normám spíše proto, aby nepřiváděla do rozpaků své okolí, než sebe

samotnou.

Róbu, kterou pro ni vybrali, by si ale nikdy nedokázala obléci bez cizí pomoci. Byla natolik dlouhá, že se její lem vláčel

po podlaze, a tak si k ní Alex musela nazout boty se zahnutými špičkami, připomínajícími hady připravené k útoku. S

každým krokem vykopávaly tyto důmyslné špičky obrubu róby zpod jejích nohou. Bylo to nepohodlné ale dalo se to

přežít spíše než další nepříjemná část šatů. U jejího štíhlého pasu totiž končila volná látka, skrývající ženiny nohy.

Navazoval na ni tuhý a pevně utažený korzet. Stěží se v něm dokázala nadechnout a ohnout v pase se nemohla vůbec,

protože korzet vybíhal v určitém místě až hodně dolů, snad aby plně chránil její ženskost. Nad horní částí korzetu, která

jen tak tak zakrývala její bradavky a do níž se její poprsí vešlo jen s největšími obtížemi, objímal Alex jemňounký

hedvábný šál, omotaný kolem jejího levého zápěstí a táhnoucí se jí přes ramena až k zápěstí pravému. Mladá žena si v

duchu představovala róbu jako past a šál považovala za jakýsi zlatý řetěz, spojující hedvábné okovy.

Povzdechla si, ale ne příliš zhluboka, jen nakolik jí to její těsný korzet dovoloval. Byla těm ženám vděčná za pomoc, ale

důvod, proč tu musely být, ji naplňoval hořkostí. Před nějakými deseti lety, když prvně navštívila Yslin, dostala velmi

podobnou róbu, ale žádné pomocnice. Musela se obléknout sama, ale vůbec se toho nezalekla. Prostudovala róbu jako

generál bojiště a dala se do díla. Protože si ji bez cizí pomoci nedokázala pevně utáhnout, došla Alex k názoru, že se

musí nosit tkanicemi dopředu, a přesně tak si ji také oblékla. Líbilo se jí, že mají její záda tvrdou oporu, skoro jako

opěradlo nějaké židle. A to, že tkanice nezakrývají téměř nic z jejích ňader a břicha, jí nevadilo ani v nejmenším — vždyť

ji koneckonců vychovali Gyrkymové.

Naštěstí za ní do pokoje zašla teta, aby ji zkontrolovala a ta dokázala Alexinu chybu napravit dříve, než si jí všiml někdo

cizí. Měli by vědět, že se ze svých chyb umím poučit. Málem si dovolila další povzdech, ale pak si uvědomila, že by

neměla zbytečně plýtvat dechem. Místo toho se tedy usmála a kývla oběma ženám. „Děkuji vám za pomoc.“

Ty se hluboce uklonily, vypadalo to, jako by se ponořily do kaluže z vlastních sukní a pak se zvolna opět narovnaly.

„Bylo nám ctí vám sloužit, Výsosti.“

Alex jim na rozloučenou věnovala ten nejhezčí královský úsměv, na jaký se zmohla. Sotva vyšly z pokoje, ihned začala

šmátrat rukou po svých zádech, aby si rozvázala tkanice. Vtom se však ozvalo rychlé zaklepání, po němž o pouhý úder

srdce později následovalo tlumené zavrzání, jak se dveře zvolna otevřely. „Když to uděláš, tak z tebe ta róba spadne a

vypukne mezinárodní skandál.“

Její fialkové oči zaplály, když do pokoje vklouzl muž. Byl o trochu menší postavy než ona, ale vynahrazoval to

neuvěřitelnou energií, čišící z každého jeho pohybu. Černé vlasy měl dlouhé a nerovně zastřižené. Konečky

plandavých knírů mu visely až hluboko pod bradou, zatímco jeho bradka byla pouhým černým trojúhelníčkem,

obklopeným ze všech stran světlou kůží. Na sobě měl zlaté kalhoty, přiléhavé, jak velela alcidská móda, a tuniku stejné

barvy. Přes ni byl přehozený černý tabard. Na hrudi se muži skvěl vzpínající se bílý okřídlený kůň.

Jeho oči se rozšířily překvapením, když se setkaly s jejím pohledem. Ustoupil o krok zpět a přiložil si otevřenou dlaň k

hrudi. „Zapomněla jsi na mě, drahá sestřenice?“

Alex na chviličku otevřela pusu a pak se usmála. „Míša?“

„Ten samý.“ Uklonil se jí velmi hluboce, přitom si strhl z hlavy zlatou čapku a zametl si s ní špičky svých bot. Když se

znovu narovnal, mile se usmál. „Ale dnes mě všichni samozřejmě titulují jako vévodu Michaila.“

„Samozřejmě.“ Opatrně k němu přistoupila a políbila ho na obě tváře. „Už nejsi tak docela tím bratrancem, se kterým

jsem se kdysi vydala na snový nájezd.“

„Vyrostl jsem. Stejně jako ty.“ Znovu ustoupil a jeho úsměv se rozšířil. „Možná jsem tehdy neměl tolik protestovat

proti našemu chystanému sňatku.“

Alex ho pohladila po tváři. „Drahý Míšo, dal jsi mi své slovo a já vím, že by sis spíš zabodl do srdce dýku, než abys

svůj slib porušil.“

Pokrčil rameny. „Abych byl upřímný, drahá sestřenice, vzal bych si tě za ženu bez váhání, kdyby to ovšem

neznamenalo, že tím se mnou budou všichni příbuzní, které tolik nesnáším, spřízněni ještě jednou.“

„Jakpak se mají?“

„Někteří jsou mrtví, jiní už mají nakročeno. A je mezi námi i pár realistů — jako třeba já.“ Míša pokrčil rameny a prohrábl

si černé vlasy. „Zvyky, které nám vnucují, nejsou zase až tak děsné. Neholit se v létě a vyjadřovat tím smutek nad smrtí

tvého otce — jak to dělal a stále dělá tvůj dědeček — není těžké. A to, co dělají s mladšími, myslím tím, jak mezi sebou

kříží jednotlivé větve naší rodiny… No, alespoň můj otec tvrdí, že se tak dělo odjakživa. Že se vždycky do všeho

míchali.“

Zamračila se. „Mají snad s námi zase stejné úmysly? Proto jsi sem přišel?“

Jeho hnědé oči se opět rozšířily. „S námi? No, alespoň s vévodou Michailem teď rozhodně žádné úmysly nemají. Dokonce ani nevědí, že tady jsem. Kdyby to zjistili, rozčílilo by je to. Chtěl jsem se jen ujistit, že ještě poznáš svého

bratrance a že víš o tom, jak věrného spojence tady máš.“

Ozvalo se další zabušení na dveře, tentokrát o dost pádnější. Michail ihned odtančil ze středu malého pokoje a málem

uklouzl po loužičce, jíž dala vzniknout voda, prosakující z dřevěného sudu na koupání. Právě za ním se Alexin bratranec

skrčil a kývl na ni.

„Dále,“ řekla.

Dveře se pomalu otevřely a z klenuté chodby vpustily do pokoje malého, ale pevně stavěného muže. Stejně jako Míša

byl i on oděn zlatě a černě, vypadal však daleko působivěji, neboť měl sněhobílé vlasy a vousy. Kníry mu scházely a

jeho kůže se pyšnila bronzovým nádechem, jaký se dá získat jedině za celý život, strávený pod slunečními paprsky. Na

několika místech, především na rukou, ale rovněž uprostřed čela, se mu krabatily šrámy, jinak však byl starší muž dosud

statný a naprosto zdravý.

Ačkoli ho Alex neviděla přes deset let, nemohla si ho splést s nikým jiným. „Strýčku Valeriji, jak ráda tě znovu vidím!“

Obličej staršího muže se rozjasnil. Valerij vstoupil do pokoje, sevřel ji v náručí a políbil na obě tváře. Jeho vousy

zašimraly Alex na obličeji i na krku. „Alexie, můj bratr by na tebe byl tolik hrdý.“ Mužův hluboký hlas byl přímo

nasycen emocemi.

Udělal krůček zpátky a pak se napřímil. „Je mi ctí a povinností, abych tě, princezno Alexie z Okrannelu, přivedl před

Korunní kruh.“ Nabídl jí pravou paži a ona se do něj zavěsila. Bokem ji vyvedl z místnosti a pak se vydali na dlouhou

cestu klenutými chodbami.

Tesáková pevnost byla kdysi nejmocnější tvrzí v celém Yslinu. Časem však její roli převzala Pevnost svobody ve

východní části města, chránící vstup do přístavu. Král Augustus byl natolik laskavý, že poskytl Tesákovou pevnost

okranským exulantům — nikoli jako stálé sídlo, nýbrž jako středisko jejich společenských událostí. Při zvláštních

příležitostech se mamutí kamenná stavba se všemi svými klenutými stropy, vznešenými sloupy, freskami a tapisériemi

měnila v místo, křísící alespoň nakratičko zašlou slávu mocného Okrannelu.

Alex nevěděla nic o pádu své vlasti. V závěrečných dnech války proti Chytrině byla vzduchem dopravena do

Gyrvirgulu. Okrannel zmizel z map po nerovném boji nestvůrnými vetřelci a její královský otec odplul se zbytkem svých

věrných daleko na sever, aby tam pomohl bránit Pevnost Drakonis. Tehdy ho vyhledala smrt a Alex zůstala mezi

Gyrkymy, kteří ji vychovávali a cvičili.

Okřídlení elfové se o ni podle jejich vlastních slov starali proto, že takovým bylo poslední přání jejího zesnulého otce.

Když však Alex trochu povyrostla, začala zpochybňovat pravdivost jejich tvrzení. Slyšela koneckonců, že strašlivý

způsob záhuby prince Kirilla — ať už se o něm v hrdinských písních zpívalo cokoli — nepochybně neumožňoval

jakoukoli předsmrtnou komunikaci, o nějakých posledních přáních ani nemluvě. Divila se proto, že se o ni její děd, teta

a všichni strýčkové a bratranci nechtějí postarat sami. Nedlouho poté, co se otázky, vířící její hlavou staly vskutku

nesnesitelnými, vydala se na svou první cestu do Yslinu, aby poprvé předstoupila před Korunní kruh.

Poté se už nikdy nedivila, že ji příbuzní nechtějí, a cítila ještě větší vděčnost ke Gyrkymům, že ji berou jako jednu z nich.

Zavěšená do svého strýce, s lemem róby, který se jí neustále pletl pod nohama, plula pevností, jež před nedávném

prošla zásadní proměnou. Na tapisériích, z nichž některé byly nové, jasné a zveličující a jiné zase prastaré, špinavé a

zatrpklé, viděla rozmanité výjevy z historie Okrannelu. U novějších děl bylo dosti patrné, že jsou na nich zobrazené

události spíše vymyšlené než skutečné, některé gobelíny vypadaly skoro snově, což ihned odhalovalo zdroj inspirace

jejich tvůrců.

Zavrtěla hlavou a zadoufala, že si toho její strýc nevšiml. Okranská šlechta, vyhnaná ze své vlasti, přišla do Yslinu a

nalezla zde nový domov. Král Stefin slavnostně přísahal, že bude žít tak dlouho, dokud na vlastní oči nespatří

osvobozenou otčinu. Jeho exilová rada se stala známou jako Královský kruh a právě ona diktovala, předepisovala a

rozhodovala o tom, co bylo součástí života v Okrannelu a co ne. Ačkoli moc ediktů Královského kruhu slábla s každou

leaguí od Yslinu — například někteří emigranti v Jeraně hleděli na její rozhodnutí s mírným pobavením a další s

neskrývaným opovržením — přece měly alespoň v hlavním městě Alcidy reálnou váhu.

Jeden z ediktů nakazoval každému okranskému dítěti vznešené krve, aby ve věku patnácti let podniklo pouť do

ztracené vlasti a na půdě svých otců strávilo jednu noc. Časem se začalo věřit, že sny, které se tam mladým lidem zdají,

věští budoucnost, a tak se pro Okrany staly stejně posvátnými, jako Proroctví o Norringtonovi pro Vorquelfy.

Alex se na svůj snový nájezd vydala ve věku sedmnácti let spolu se strýčkem Valerijem, jednotkou věrných gardistů a

bratrancem Míšou. Mohla si tu cestu odbýt již v patnácti, stejně jako Míša, ale Královskému kruhu trvalo dva roky, než

jí neochotně udělil povolení k odjezdu. Spolu s Míšou zašli poměrně hluboko do vnitrozemí ztracené vlasti a tam

strávili noc. Ráno se podělili o své sny a na zpáteční cestě je vybrousili do takové podoby, která musela na Korunní

kruh nutně udělat dojem.

Hrdlo se jí na okamžik stáhlo, když jí zaplavily vzpomínky. Nikdy by Korunnímu kruhu o svém snu nepověděla, nebýt

pocitu, jenž měla, když prvně předstoupila před všechny ty šlechtice a pak rovněž z vděčnosti vůči velkovévodovi

Valerijovi, který všechny rázně utišil, aby jim mohla nerušené vyprávět. Radostný výraz, jenž se strýčkovi objevil ve

tváři, když před ním mluvila o svém snu, i neskrývané potěšení v jeho hlase, když komusi přikazoval, aby jí přinesl

sladký čaj s mlékem, bylo tím, co ji přesvědčilo, že udělala správnou věc.

Úsměv, který jí Valerij věnoval, když před nimi dva olivrejovaní sluhové otevřeli dveře do Velkého sálu, byl stejně

radostný jako tehdy. „Pojď, mé drahé dítě. Všichni už na tebe čekají.“

Z kadidelnic, připevněných vysoko na masivních kamenných sloupech, se dolů snášely přízračné vodopády kadidla,

plnící místnost až po kolena hustou, ostře vonící mlhou. Nedokázalo jí proniknout ani světlo četných petrolejových

lamp. Ve tmavých stínech se skrývali muži i ženy, všichni byli oděni zlatě, ale to zlato halila čerň. Jedině samotná Alex

měla právo neschovávat zlaté šaty pod barvou smutku, a tak se mladá žena rozhodla považovat tlumené vzdechy, které se ozývaly zpoza vousů, vějířů či prostě jen rukou, za známky údivu a fascinace mdlým světlem, odrážejícím se od její

róby.

Velkovévoda ji vedl kupředu volnou vznešenou chůzí. U vchodu do rozlehlé místnosti stiskl její dlaň v levé ruce a

uvěznil tak Alexinu paži ve svém sevření. Necítila z něj však ani to nejmenší zachvění, způsobené obavami, že by se

mohla dát na útěk. Místo toho, jak se nořili hlouběji a hlouběji do dlouhého sálu a blížili se k jeho vzdálenému konci,

stávaly se jeho kroky čím dál jistějšími a vyrovnanějšími.

Když ji takto vedl naposledy, byla útlou hubenou dívkou, která se neustále otáčela a upřeně civěla na lidi v sále tak

dlouho, až klopili zraky. Nyní šel velkovévoda ruku v ruce s dospělou ženou, které se dostalo toho nejlepšího

vojenského výcviku. Cítila, že její ruku nesvírá z obav před nějakým jejím neuváženým činem, to vůbec ne. Prostě byl

na ni jen hrozně hrdý a snažil se to všem dát najevo.

Nakonec se zastavili nějakých deset stop od trůnu, krčícího se v nejvzdálenějším konci sálu. Alex před svým dědem

nejprve sklonila hlavu — tak zdraví válečníci jeden druhého — a pak udělala neobratnou úklonu. V černém zahalená

žena, sedící napravo od trůnu, po té úkloně s úlevou vydechla. Alex si dobře všimla, že se jí dech zastavil v okamžiku,

kdy krále Stefina pozdravila po válečnickém způsobu.

Její děd seděl na trůně s pokleslými rameny, koruna mu spočívala na hlavě trochu šikmo a padala mu do čela, skoro

jako by se králova hlava s léty scvrkla. Vypadal skoro jako dítě, které si obléklo roucho svého otce, ale jeho hluboko

zapadlé oči se na svět dívaly takovým pohledem, jaký žádné dítě nemohlo mít. Ve skutečnosti to nebyla léta, jež tak

tíživě dolehla na starého krále. Za jeho stav mohla ruka samotné Smrti, která jej připravila o nejstaršího syna a zabila

jeho národ.

Starý muž se jí podíval do očí, ale už o úder srdce později uhnul pohledem. Přísahal, že nezemře, dokud se jeho

porobená vlast nedočká osvobození. Mnoho lidí složilo podobné nezvratné přísahy lehkomyslně a bez přemýšlení, ale

ti, kteří tak učinili s plným vědomím všech následků, často trpěli za svou odvahu. Během té kratičké chvíle, kdy jí děd

hleděl do očí, pochopila Alex, že je král Stefin vězněm vlastního nemohoucího těla.

A ve mně vidí svou osvoboditelku.

Král cosi zamumlal, jeho vyprahlé rty se přitom jen stěží pohnuly. Jedna z žen, čekajících za ním, k němu přistoupila a

Alex navzdory všudypřítomné vůni kadidla ucítila závan plesnivého vzduchu, který ji obklopoval. Mlada žena

nepoznala strach ani uprostřed bitevní vřavy, kdy v čele svých jednotek prorážela aurolanské řady. V přítomnosti té,

jež nyní stála vedle krále, se však náhle zachvěla a kdyby Valerij dosud pevně nesvíral její ruku, nejspíš by ustoupila o

krok zpět.

Ani ne tak pohled na tu vychrtlou ženu s ostře řezanou tváří, jako spíše její nepříjemný zápach vyslal Alex ve

vzpomínkách na dlouhou pouť do minulosti, do doby, kdy před Královským kruhem stanula poprvé. Tehdy ještě

zbývalo v králi více života a on se dokonce při jejím spatření slabě usmál. Zato velkovévodkyně Taťána se o úsměv ani

nepokusila. Ač jen o deset let starší než Stefin, byla jeho tetou a král dopřával jejím radám hodně sluchu. A také si toho

mohla z jeho příbuzných nejvíce dovolit. Tenkrát se doslova vrhla k Alex, hrubě ji popadla a začala s ní vrtět sem a tam

za doprovodu spousty bručení a mumlání.

Pak svými ostrými kostnatými prsty donutila dívku otevřít pusu a jala se jí počítat zuby a ohmatávat ústní dutinu. Alex

se vzpírala, když jí prsty vnikly až téměř do jícnu, ale vévodkyně jí v odpověď zaryla dlouhé nehty druhé ruky hluboko

do předloktí. Žena na ni zlovolně zasyčela a pokusila se z ní silou vytřást vůli k odporu.

A tak ji Alex kousla.

Ne hluboko, ne do krve, ačkoli věděla, že by to mohla snadno udělat. Prostě jen pohnula čelistí tak, aby její stoličky

pronikly tenkou kůží té babizny. Taťána vyškubla prsty z dívčiných úst a dala si levou ruku těsně před obličej.

Vypadalo to, jako by očekávala, že jí budou nějaké prsty scházet, a proto si je pečlivě počítala. Alex se vytrhla ze

sevření její pravé ruky a ustoupila zpět. Že si přitom ztrhla lem róby, jí ani v nejmenším nevadilo. Připravila se k obraně

a sevřela ruce v pěsti.

Dnes bylo všechno jinak. Taťána se k ní nepřiblížila a zastavila se u nehybného krále. „Jeho Výsost říká, že ho těší opět

vidět svou osudem předurčenou vnučku.“

„A já zase ráda znovu vidím jeho.“ Alex si byla jistá, že Taťána tu narážku pochopila. „A co ty, prateto Taťáno? Vede

se ti dobře?“

„Tak dobře jako každému člověku, který je nucen dýchat cizí vzduch, spát na cizí půdě a chřadnout daleko od svého

skutečného domova.“

„Vím, že je to těžké břímě.“ Alex si v tu chvíli hrozně přála, aby jí utažený korzet umožnil vydat alespoň jedno

podrážděné zavrčení. Taťána, jejíž mystická pověst s léty neustále vzrůstala, byla královou nejbližší rádkyní a často

tlumočila jeho nesrozumitelné poznámky. Mnoho nových tradicí, vyhlášených Královským kruhem, vymyslela právě

ona. Asi tak rok po pádu Okrannelu měla vidění, které ji přimělo podniknout první snový nájezd. Stála též u zrodů

ediktů, určujících styl oblékání emigrantů. Míša o nich jednou poznamenal, že je sepsala hlavně proto, aby se Okrané

nezačali příliš podobat obyvatelům zemí, kde nyní žili. Zachovávání starobylých národních tradic s tím mělo co do

činění pouze minimálně.

Král Stefin opět cosi zamumlal a kamenný výraz v Taťánině tváři poněkud změkl, když jí koutky úst zacukaly v úsměvu.

„Jeho Veličenstvo říká, že má radost, že ses k nám dnes v noci mohla připojit. Zprávy o tvých vítězstvích tě předcházejí

a my všichni jsme na tebe více než hrdí.“

Alex sklonila hlavu před scvrklou postavou krále. „Myslím, že je význam mých vítězných bitev přeceňován, dědečku.

Mé jednotky neudělaly více, než že lehce pleskly přes čenich hladového medvěda, který hledá potravu. Až se nám ten

úder rozhodne vrátit, bude to mnohem mnohem horší.“

„Mám pocit, má drahá neteři, že jsi příliš opatrná.“ Taťániny ledově modré oči se na okamžik zahleděly kamsi do dálky. „Existují lidé, kteří umí nahlédnout do budoucnosti, a ti v ní vidí mnoho tvých skvělých úspěchů. Dokonce i ty

samotná jsi je spatřila.“

„Vzpomínám si.“ Alex zamhouřila oči. Taťána často odcházela do komnaty hluboko v útrobách Tesákové pevnosti a

mnoho dní tam setrvávala. Sluhové se starali o to, aby byla místnost neustále plná kadidlového kouře a horkého

vzduchu — Alex slyšela drby o tom, že je pohodlnější sedět v udírně mezi šunkami — a velkovévodkyně se odtud

vydávala na mystické pouti, kde se jí zmocňovaly zvláštní vidiny. Její vize, pokud se netýkaly vedení okranské exilové

komunity, se vždy točily kolem osvobození ztracené vlasti. Alex v nich stála v čele početné mezinárodní armády, která

vyháněla nepřítele z Okrannelu a postupovala dál do Aurolanu, kde zabíjela samotnou Chytrinu.

Pro mladou ženu nepředstavovala problém náročnost takové výpravy. Kdyby dostala dostatečná vojska a zásoby,

byla si jistá, že by s trochou toho štěstí dokázala dovést kampaň do vítězného konce. V Taťániných vidinách byla

vždy přítomna jakási vrcholná bitva, v níž měla být moc aurolanských hord navěky zlomena. Alex si uvědomovala, že

by si splnění všech vytýčených cílů žádalo daleko delší tažení a použití zcela odlišné taktiky, ale když se s Mísou

vrátila ze snového nájezdu, prohlásila, že její sny do nejmenších detailů odpovídaly velkovévodkyniným vizím.

Alexina lež v okranských exulantech znovu roznítila již skomírající plamínek naděje. Zprávy o jejích vítězstvích na

západě i na východě, byť spíše skromných, vrátily emigrantům chuť bojovat. Když znovu přijela do Yslinu ve

společnosti krále Augusta, dospěl Korunní kruh nepochybně k názoru, že je dlouho očekávaný den osvobození

Okrannelu nadosah.

Alex se znovu zachvěla. Vorquelfové čekají na osvobození své vlasti pětkrát déle než my a stále se nic neděje.

Taťána zvedla prst, jeden z těch, do kterých ji Alex kousla – a úsměv na jejích rtech roztál jako sníh zjara. „Přišel čas,

dítě, abys naplnila osud, který ti určil tvůj otec. Zemřel proto, abys ty mohla žít. Je tvou povinností osvobodit

Okrannel. Jsi naší hrdinkou.“

Tu se od vchodu do sálu ozval jiný hlas, pro změnu mužský a zvučný, a naplnil celou velikánskou místnost. „Věřím,

velkovévodkyně, že do svého prohlášení zahrnete i mě.“

Alex se otočila tak rychle, jak jí to jen róba a ruka jejího strýce dovolovala. Těšilo jí, že může alespoň na chvíli uniknout

Taťáninu jedovatému pohledu. Skrze kadidlovou mlhu se k ní blížil král Augustus. Zatímco se okranští exulanti odívali

do zlata, on si za svou barvu zvolil stříbrnou. Také Augustus měl na sobě černý tabard s emblémem vzpínajícího se

bílého okřídleného koně, ale stříbrný přívěšek, který se mu houpal na krku, zpodobňoval tvora s napůl koňským a

napůl rybím tělem, jehož si vybral jako symbol své vlády.

Po jeho boku kráčela královna Jelena v černozlatých šatech, u nichž, na rozdíl od oblečení okolostojících, zřetelně

převažovala druhá jmenovaná barva. Ta statná žena, která výškou nezaostávala za svým manželem, měla dlouhé

kaštanové vlasy jen na několika málo místech prokvetlé šedinami. Hnědé oči jí dravě zářily. Taťána nesklopila zrak,

když na ni královna ostře pohlédla, ale ani se nepokusila vystupňovat válku výrazů, jež mezi nimi probíhala.

Alex se přistihla při tom, že se usmívá navzdory ve vzduchu visícímu napětí. Příběhy o tom, jak král Augustus zachránil

Jelenu z okupovaného Okrannelu a zničil přitom celou plenící Chytrininu armádu, slyšela již nesčetněkrát, a to v mnoha

odlišných podobách. Jako malé dítě měla Alex radost z každičkého z těchto vyprávění. Byla hrozně hrdá na to, že je

Jelena její vzdálenou příbuznou, neboť pro ní byla alcidská královna skutečnou hrdinkou. Nejedná píseň mluvila o tom,

jak se Jelena a Augustus bili bok po boku a navzájem si zachraňovali životy — a ani v mnohdy divokém a vždy

válečnickém společenství Gyrkymů nemohlo existovat vůbec nic romantičtějšího.

Taťánin hlas připomínal spíše hadí syčení. „Náš dluh vůči tobě, králi Auguste, je tak velký, že ho nikdy nedokážeme

splatit. Ale díky Alexii alespoň najdeme způsob, jak zařídit, abychom pro tebe přestali být přítěží.“

„Přítěží? Pro mě?“ Augustus si zvedl královninu ruku k ústům a něžně ji políbil. „Jste stejné krve, jaká teče v žilách mé

ženy i mých dětí. Jak byste pro mě mohli být přítěží? A co se tvé vnučky týče, Veličenstvo — víš přece, jak dobře

sloužila mně i mému lidu. Dluh, o kterém mluvíš, velkovévodkyně, již dávno považuji za splacený. Existuje však jiný,

který na splacení teprve čeká.“

Král Stefin cosi zaskřehotal. Taťániny oči se změnily v ledové škvírky. „Jiný dluh?“

„Když jsme poprvé vyplouvali do Okrannelu, bylo našim cílem jeho osvobození. To se stalo před čtvrtstoletím. Dlužíme

vám vaši svobodu, a tu také brzy získáte.“

Taťánin úsměv se podobal rozchlíplé ráně, hyzdící dolní polovinu její tváře. „Věnoval jsi nám všechny potřebné

prostředky. Vycvičil jsi Alexii dobře.“

„To je pravda. V čele armády by dnes dokázala Okrannel osvobodit. Na chvíli.“

Jak Augustus mluvil, Alex mu začala přikyvovat, ale po jeho posledních dvou slovech náhle ztuhla. Hlas alcidského

krále nabral na vážnosti.

Podíval se na ni. „Nehodlám podceňovat tvé schopnosti, generále, neboť ty jsou úžasné, ale všichni víme, že podaří-li

se nám vyrvat Chytrině Okrannel, nedostaneme čas potřebný pro vybudování opevnění. Bude následovat další invaze,

které se zúčastní daleko více aurolanských sil a nám nezbude, než znovu ustoupit.“

Alex přikývla. „Nepopírám, že je vaše hodnocení situace správné.“

Augustus se podíval na Taťánu. „Vím, že mě zde pouze trpíte, protože nejsem jedním z vás a jsem s vámi spřízněn

pouze přes svou manželku. Někteří z vás na mě pohlížejí jako na bratra či syna, ale většina ve mně vidí jen shovívavého

domácího, který vás dosud nikdy neprosil o zaplacení činže. Bojíte se té platby, protože víte, že k ní dojde už brzy.

Slyšeli jste o Chytrininých loupeživých nájezdech do Alcidy a víte, že právě teď se její loďstvo blíží ke břehům

Vilwanu. A skutečně vás nyní hodlám o něco požádat. Prosím, nemyslete si, že Alexie, ačkoli je nepochybně

neuvěřitelně nadaná, dokáže sama osvobodit vaši vlast.

Do Oslav žní zbývá už jen několik málo týdnů a již dnes přicházejí do Alcidy nové a nové vojenské kontingenty.“

Augustus zvýšil hlas, aby ho všichni v rozlehlém sále mohli slyšet. „Všechny civilizované národy, Okrannel nevyjímaje, se spojí, aby očistily svá území od Chytrininy špíny — a tehdy se vytouženého osvobození dočká i vaše

vlast. Alexie v tom bude hrát klíčovou úlohu. Prosím vás tedy, abyste v honbě za vlastní svobodou neplýtvali silami

člověka, který se nejlépe hodí k tomu, aby vybojoval svobodu pro nás pro všechny.“

Tajuplná stařena nechala doznít ozvěnu jeho slov a teprve tehdy pomalu přikývla. „Jeho Výsost říká, že je Okrannel

vždy připraven stát se ostrým hrotem kopí, zabodnutým hluboko v Chytrininých vnitřnostech. Žádáme jen, aby naše

síly nebyly promrhány a aby se našim tužbám dostalo patřičné váhy při budoucích jednáních. Dáš-li nám své slovo, že

se tak stane, pak bude role Okrannelu v nadcházející válce s Aurolanem zřejmá a jasná a naši vojáci budou bojovat po

boku tvých až do konečného vítězství.“

Augustus se usmál. „Staniž se.“

Taťána přikývla. „Jak bylo předpovězeno.“

Vlna mumlání, která se přehnala sálem, naznačovala, že velkovévodkynina slova většinu přítomných povzbudila. Alex

však ne. Nešlo ani tak o to, co její prateta řekla, ani jak to řekla. Skličoval ji však pohled, který na ni upíral její děd,

zatímco Taťána mluvila. Když se její oči setkaly s jeho, přejel jí z toho, co z nich vyčetla, po zádech mráz.

V králově pohledu byl strach, příšerný strach. Nikoli strach ze smrti či umírání. Stefin věděl, že zemře teprve tehdy, až

spatří svou osvobozenou vlast. Ne, král se ve skutečnosti bál toho, že bude muset žít věčně.