Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 29. kapitola

Kapitola dvacátá devátá

Když se Will brzy zrána opíral o cimbuří, uvědomil si, že se zmýlil, když v duchu připodobňoval let černého draka k

plachtění racků. Ptáci doslova viseli ve vzduchu, jejich ocasní pera sebou mrskala ze strany na stranu a řídila

podmanivý klouzavý let. Ten čas od času přecházel v prudké klesání, to když ptáci skládali křídla a jako bílé střely se

vrhali na mrtvá těla, jimiž bylo pobřeží poseto. Někteří rackové přilétali a usazovali se na plovoucích mrtvolách, zatímco

jiní se hašteřili nad mršinami na břehu.

Lidé. Řvouni. Vylaenové. Nezdálo se, že by racky zajímalo, jakými mrtvolami si zpestřují svůj jídelníček. O nehybná těla

podél linie příboje urputně bojovali krabi, zatímco ta pohupující se na vlnách pilně ohlodávaly ryby a mořské želvy.

Will už nespařil ani jediného žraloka. Jejich mrštná těla, která ještě za úsvitu rejdila mezi mrtvolami, ztratila brzy mnoho

ze své obratnosti, neboť se mořští dravci zjevně přesytili.

Will by se možná zachvěl, ale došlo mu, že to, na co se dívá, není ani zdaleka tak děsivé jako bitva, které se stal

svědkem. Když byly aurolanské síly zahnány na útěk, dostaly jednotky hlouběji ve vnitrozemí okamžitě zprávu o

vítězství. Čerství vojáci záhy dorazili do pobřežní pevnosti a evakuovali zraněné dál do nitra ostrova, konkrétně do

věže, v níž sídlili čarodějové, zabývající se léčivou magií. Díky tomu se přestaly ozývat steny a výkřiky, tedy alespoň

zpoza hradeb pevnosti, a zbylí obránci mohli konečně začít počítat ztráty, hledat své padlé přátele a truchlit nad nimi.

Mladý zloděj toho naštěstí zůstal ušetřen. Žádný z lidí, které znal, nebyl v bitvě zabit. Rezolut a Dranae sklidili oba

pěknou řádku škrábanců a odřenin — přičemž jedno říznutí dlouhého nože znehybnilo Vorquelfovi levou ruku až doby,

než mu ji magicky dali opět do pořádku. Léčivé kouzlo nebylo jednoduché a Rezolut bolestně úpěl, když mu modrá

energie vnikala do těla. Poté si vyčerpaně lehl na hradební ochoz a na chviličku si zdřímnul.

Také kapitán Gerhard a Jarmy přežili krutá jatka. Gerhard, který ztratil značné množství svých meckanshii, po bitvě

dlouho obcházel raněné a mluvil s muži i ženami, jejichž jedinou šancí na přežití byl vstup do řad jeho ocelových

vojáků. Will neměl ponětí, jak kapitán přesvědčuje své potenciální rekruty, obzvlášť když se nacházeli na ostrově

plném čarodějů a kouzel, která by je mohla dát opět do pořádku, případně alespoň učinit jejich další životy

snesitelnými. Přesto však občasná kývnutí zraněných i jejich chabé pokusy o zasalutování ovázanými pahýly svědčily

o tom, že Gerhard nebude mít o nové vojáky nouzi.

I Jarmy ztratil lidi ze svého septeta. Will nedokázal pochopit, jestli je sedm běžným počtem bojových Adeptů,

vytvářejících v době války údernou jednotku, nebo má vojenská struktura vilwanských čarodějů docela jiný základ. Mladík koneckonců spatřil jednu zamračenou skupinku s téměř tuctem členů a také jinou, kterou tvořili čtyři celkem

šťastně vypadající čarodějové. Po skončení bitvy vyrazil Jarmy se zachmuřeným výrazem ve tváři mezi mrtvoly.

Přesvědčoval se o tom, že jsou vylaenové skutečně mrtví, a bral padlým talismany či jiné magicky aktivní předměty.

Will cítil nad celým střetnutím silné znechucení. Koneckonců tu byl, všechno na vlastní oči viděl, ale vůbec se

nezapojil do boje. Nedostal příležitost hodit byť jen jedinou hvězdici a cítil se kvůli tomu trapně. Na druhou stranu

ovšem spatřil, jak bojují Rezolut, Dranae, Jarmy a meckanshii, což mu pomohlo si uvědomit, že jediné, co by v té řeži

dokázal, by bylo rychle umřít. Styděl se za svou vlastní slabost a to, že nikde neviděl příležitost, aby nějak jinak

prokázal svou užitečnost, ho frustrovalo ještě více.

„Wille, měl by ses najíst.“

Mladík se otočil a kývl na Havrana. Přijal od staršího muže malý kulatý bochníček chleba a klínek žlutého sýra K sýru si

ihned přičichl a uvítal jeho ostrý zápach, zahánějící pronikavý smrad skončené bitvy.

Havran se posadil na ochoz a zády se pohodlně opřel o kamenné cimbuří. „Neřekl bych, že ti zírání tam dolů dodá chuť

k jídlu.“

Will pokrčil rameny a se zkříženýma nohama se uvelebil vedle Havrana. „Přemýšlel jsem o tom, že jsem draka v duchu

přirovnal k rackům. Myslím, že by ho to pěkně naštvalo, kdyby to zjistil.“

Starší muž si pořádně ukousl ze svého bochníčku a potom zajedl chleba trochou sýra. „Na chviličku mi to také tak

připadalo, alespoň u toho černého. Ano, jak tam tak pomalu plachtil… Ale jinak už nemá s racky společného vůbec

nic.“

Mladík se zachvěl. „To, co udělal s tou lodí, bylo… Jak? A proč?“

„Jak?“ Havran ukázal prstem na skupinku čarodějů, postávající kousek od nich na hradebním ochozu. „Řekl bych, že

právě o tom se zrovna přou, a nakonec skončí u toho, že ten drak použil dračí magii. Draci jsou staří, tak staří, že si to

ani nedovedeme představit. Jsou také velmi mocní a to je ten důvod, proč Chytrina nesmí nikdy získat všechny úlomky

Dračí koruny a znovu je dát dohromady.

„Jeden úlomek už má, že ano?“

Havran unaveně přikývl. „Ano, ten získala ve Svarskyi. Další tři úlomky jsou uloženy v Pevnosti Drakonis. Jiný je v

Lakaslinu, hlavním městě Jerany. Vyprávějí se také příběhy o úlomku, který se nacházel na Vorquellynu. Elfové říkají, že

ho vzali s sebou, když opouštěli ostrov. Ale kde se nalézá teď, to nikomu nepoví.“

Will pilně ohlodával chlebovou kůrku. „No, alespoň pro ni bude o to těžší ho získat. A ty draky ovládá s pomocí

úlomku, který už má, že ano?“

Havran pokrčil rameny. „Vypadá to tak. Jeden drak jí pomáhal, už když před čtvrtstoletím obléhala Pevnost Drakonis,

ale ten zemřel. Byl zlatý stejně jako ten dneska v noci, jen o něco větší. Už jen s pomocí jediného úlomku může v

omezené míře ovládat draky, je jako loutkářka, která někde v pozadí tahá za provázky. Nakolik tomu rozumím, čím více

bude mít úlomků, tím lépe si dokáže podrobit draky své vůli.“

„Ale aby je ovládla úplně, bude muset korunu sestavit celou, ne?“

„Nevím. Všechno to začalo před nějakými osmi stoletími. Tehdy Kirún vytvořil Dračí korunu, aby mu pomohla během

invaze do jižních zemí. Draci v jeho službách napáchali děsivé škody. Kirúnovou chybou ale bylo, že neměl dostatek

pozemních jednotek, které by střežily dobytá města a zajišťovaly týl jeho postupující armády. Lidé, elfové a

urZrethiové této chyby využili. Podařilo se jim jeho hlavní síly odříznout a zničit je. Kirún byl zabit a jeho Dračí koruna

rozbita na několik úlomků.

Jak skoro každý ví, Chytrina byla zřejmě Kirúnovou žačkou a je možné, že ji její mistr naučil kouzlům, s jejichž pomocí

vytvořil Dračí korunu. A i kdyby ne, stále je to schopná čarodějka. Pokud se jí do rukou dostane dost úlomků, mohla

by si domyslet, jaké části scházejí a jednoduše je dotvořit.“

Ukázal palcem za cimbuří, na rozbouřené Srpové moře. „Chytrina není hloupá a poučila se z Kirúnovy chyby. Pokud si

může dovolit vyslat do tak hloupého útoku takové množství řvounů a nechat si je všechny pobít, pak to musí

znamenat, že jich má v Aurolanu ještě další tisíce a desítky tisíc. Jestli použije draky, aby spálili nepřátelský odpor a

řvouny, aby dobyté pozice udrželi, pak její snaha o dobytí světa pravděpodobně uspěje.“

Will ulomil kousek chleba a vyhodil ho vysoko do vzduchu. Jeden z racků se ihned střemhlav vrhl dolů a popadl

chutné sousto do zobáku. „A my jsme mířili do Pevnosti Drakonis, abychom je přiměli ukrýt ty jejich úlomky opravdu

pečlivě? Tak?“

Vtom k mladíkovi přikročil Rezolut a vztyčil se nad ním jako vysokánská věž z masa a kostí. „Musíme úlomky rozptýlit

po světě a potom zabít Chytrinu.“ Vorquelf se podíval na Havrana. „Právě sem dorazil Velký Magistr a prohlíží si

škody. Chce si s tebou promluvit.“

Havran sevřel Rezolutovu silnou paži a s její pomocí se postavil. „Posílal jsem mu zprávu, ve které jsem ho žádal, aby

nám umožnil co nejrychleji odplout do Pevnosti Drakonis.“

Také Will se postavil, nacpal si zbytky jídla do kapes a pomalu se vlekl za Rezolutem a Havranem. Trojice brzy dorazila

ke skupince Adeptů v zelených rouchách. Hlouček se rozestoupil a odhalil ve svém středu malého seschlého stařečka

ve splývavém bílém rouchu, které ostře kontrastovalo s jeho dlouhými nažloutlými vousy. V ruce svíral hůl o dost

vyšší než on sám a byl natolik shrbený, že si Will mohl do nejmenších podrobností prohlédnout lysé temeno jeho

hlavy.

Havran se slavnostně uklonil. „Je mi ctí, Velký Magistře.“

Mužík se po jeden dva údery srdce nehýbal a pak maličko zvedl hlavu. „Takže ty jsi Havran? Vůbec nevypadáš jako

havran.“

„Ne, Magistře. Vypadám jako starý unavený muž a zrovna dneska se právě tak i cítím.“

Starý čaroděj se nakřáple zachichotal a o chvíli později se k němu zdvořile přidali i okolostojící Adepti. Will zamrkal. Když Rezolut Havranovi oznámil, že s ním chce mluvit muž, který vládne Vilwanu, představil si ho mladík

docela jinak. Očekával, že bude Velký Magistr vysoký a s pronikavým pohledem, že bude mít vznešený nos a ne tuhle

pokřivenou, bramboře podobnou bambuli. A v jeho představách také nebyl tolik shrbený a pomalý, to vůbec ne. Měla

z něho doslova vyzařovat síla a slyšitelně praskat ve vzduchu kolem něj.

Pohled Velkého Magistra zvolna sklouzl po Havranovi a setkal se s Willovýma překvapenýma očima. „To je ten

chlapec, kterého jste s sebou přivedli?“

„Ano.“

„Pojď ke mně, mladíku.“

Ačkoli mu to poručil jen nezřetelným šeptem, nedokázal Will vzdorovat síle, která se skrývala ve starcově hlase. Udělal

rázný krok kupředu a zastavil se přímo před shrbeným mužem. Velký Magistr zvedl levou ruku a sevřel s ní Willovu

bradu. Maličko mladíkovi sklonil hlavu a pak se jejich pohledy opět střetly.

Vtom otřásl Willovým tělem strašlivý náraz. Kdyby ho čaroděj nedržel za bradu, odskočila by mladíkova hlava dozadu,

jako by ho do ní kopl splašený kůň. Něco cizího se začalo tlačit do jeho mysli, hlouběji a hlouběji. Will cítil rostoucí

napětí, pak se mu v hlavě ozval hlasitý praskot. A potom znovu a ještě jednou — nyní však byl jen slabounký a

vzdálený. Pocit cizí přítomnosti pominul, Velký Magistr přestal mladíkovi nahlížet do očí a pustil ho.

Will pozpátku zavrávoral, a kdyby ho Rezolut nezachytil, nejspíš by se svalil na zem. Mladík položil ruku na jílec

dlouhého nože a už už ho chtěl tasit, aby starého muže ztrestal za ten zlověstný vpád do své mysli, když vtom ho

zastavilo Vorquelfovo pevné sevření. Will na Rezoluta rozhněvaně vzhlédl, ale ten jen zavrtěl hlavou.

Will se zachvěl. Má pravdu. Zabil by mě dřív, než bych stačil udělat jediný krok.

Velký Magistr pomalu přikývl. „Vzbuzuje velké naděje, tenhle mladík.“

„Děkuji vám, Velký Magistře. A to je právě ten důvod, proč chceme co nejrychleji odcestovat do Pevnosti Drakonis.“

Prastarý čaroděj zapudil Havranova slova jediným mávnutím ruky. „Nemohu vás nechat odplout. Bude vás zapotřebí

jinde.“

„Jinde?“ Will se otřásl. „Právě v Pevnosti Drakonis jsou uloženy tři úlomky Dračí koruny a když je Chytrina získá, může

se sem opět vrátit, jenže už ne s jedním drakem, ale s celou armádou. Kde jinde by nás mohlo být zapotřebí?“

„Má ohnivou krev. To je dobré.“ Velký Magistr pomalu zamrkal a pak se podíval na Havrana. „Doprovodíte vilwanskou

delegaci, která již brzy vyrazí do Yslinu na Oslavy žní. Spolu s ní se zúčastníte Rady králů.“

Havran se zamračil. „Ale Magistře, vilwanská delegace se přece ještě nikdy Rady králů neúčastnila.“

„Nikdy je silné slovo, Havrane. A přece — ještě nikdy se ta severská čarodějnice nepokusila vztáhnout ruku na

Vilwan.“ Starý muž pokrčil rameny. „Doba se změnila. Krom toho se Rady králů zúčastní i drakoniský baron a s ním

přece máte nějaké jednání, že ano?“

„Polární lišák bude v Yslinu?“

„Ano, Havrane.“ Velký Magistr natáhl levou ruku a položil ji starému válečníkovi na srdce. „Pracoval jsi dlouho a

tvrdě, abys byl připraven na časy, které právě nastávají. Tvých zkušeností a hlavně tvé pověsti je potřeba ke

znovunastolení rovnováhy. Věř mi, tvým radám budou naslouchat i ti nejmocnější.“

Havran se tiše zasmál. „Žádný král se mými radami řídit nebude.“

„To ne, ale tvá slova jistě uvíznou v uších jejich podřízených a ti je pak budou svým vládcům opakovat znovu a

znovu.“

Will se zamračil až ho zabolelo čelo. „Mluví všichni čarodějové tak mlhavě nebo jenom vy, protože jste tak starý?“

Velký Magistr se znovu zachichotal, ale Adepti se k němu tentokrát nepřidali. Místo toho se nasupeně podívali na

Willa. Mladý zloděj odbyl jejich hněv lehkým pokrčením ramen - co se nasupených pohledů týče, nikdo je neovládal

lépe než Rezolut a Will už nyní cítil, jak mu Vorquelfovy oči vrtají dvojici dírek do temene hlavy.

„Willburforci, kdybys měl plný džbán, přiléval bys do něj ještě vodu?“

Jedině kdybych chtěl, aby přetekl.“

„Vidíš, s mlhavostí je to stejné. Ty a moji Adepti jste teď plní a už se do vás víc nevejde — a už vůbec ne víc věcí,

týkajících se Havrana.“ V očích Velkého Magistra zaplály zářivé jiskérky. „Ale když dovolíš, mladíku, tak ti položím

otázku, na níž by správná odpověď dokázala po okraj naplnit i tak moudrého starce, jako jsem já.“

„He?“

Čaroděj ignoroval Willovu zmatenou reakci a pokračoval, jako by se nechumelilo. „Dnes v noci jsi viděl, jak k ostrovu

přiletěl ten černý drak a v souboji porazil zlatého. Proč si myslíš, že to udělal?“

Will zamrkal. „Ten černý drak?“

Velký Magistr zvolna přikývl. „Vriisuroel nám není neznámý. Sídlí na ostrově Vael. Ale proč sem přiletěl a smetl zlatého

draka z oblohy?“

„To nevím. Nemá rád Chytrinu? Nesnáší zlatou barvu?“ Will pokrčil rameny. „Nebo považuje Vilwan za své území?“

Koutky úst Velkého Magistra zaškubal ten nejnepatrnější náznak úsměvu. „Boj o území? Zajímavý nápad. Ale

popřemýšlej o tomhle, Willburforci. Vriisuroel je z prastarého a vznešeného dračího rodu, ale kdysi sloužil Kirúnovi.

Dnes se však postavil Kirúnově dědičce. Proč?“

Will zavrčel. „Nechce, aby znovu složila Dračí korunu a opět ho zotročila.“

„Ano, ale právě v tom se skrývá ta záhada, že ano? Řekl jsem, že Kirúnovi sloužil a ne že jím byl zotročen. Sloužil mu

dobrovolně.“ Mužík svraštil obočí. „A nyní, ačkoli od té doby podle počítání draků neuplynula ani dekáda, se

najednou obrátil proti nástupkyni toho, v jehož službách se dříve bil. Jistě, tato změna je velmi vítaná, ale pokud

neporozumíme jeho motivům, můžeme jeho sympatie stejně rychle ztratit a bude nám neustále hrozit, že se v příští bitvě

připojí k Chytrině.“

Velký Magistr kývl směrem k moři a neurčitým, mlhou zahaleným obrysům Vaelu daleko na severozápadě. „Chytrinin drak mohl používat jen tesáky, drápy a oheň, protože ho jeho paní plně neovládala. Draci se svobodnou vůlí jako

Vriisuroel nebo ti, kteří se dostanou plně do područí Dračí koruny, dokáží zapojit do hry také svou magii. A ta je

mocná, Willburforci, velmi mocná. Když se Chytrině dostane do rukou, bude moci dělat prakticky všechno, co se jí jen

zachce.“

Havran se zachvěl „Zastavíme ji.“

„Ano, Havrane, vím, že k tomu máš vhodné nástroje.“ Velký Magistr jedinkrát přikývl. „Pak tedy do Yslinu s tebou!

Máš vhodné nástroje a nyní potřebuješ jen dostat příležitost, abys je mohl použít.“