Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 10. kapitola

Kapitola desátá

Projet rychle horskými lesy vůbec nebylo snadné. Trasu, kterou zvolili, tvořily úzké pěšiny, klikatící se mezi svahy

kopců, vyschlá koryta potoků či prostranství, vyčištěná požáry, jež dosud nestačila znovu zarůst. Nakonec vyjeli na

cestu, o níž se Will na základě svých nedávno získaných znalostí domníval, že byla původně zvířecí stezkou.

Vykukovaly z ní trsy trávy a stop na ní bylo málo, což svědčilo o tom, že je lidmi jen zřídka používaná.

Jeli tak rychle, jak to jen šlo, zastavovali se jen proto, aby napojili koně nebo přesedli na náhradní zvířata. Během jedné

z takových zastávek hodil Rezolut Willovi těžkou košili z jelenice, pošitou lesklými kovovými cvočky. Když si ji mladík

podržel v úrovni ramen, zjistil, že mu její lem dosahuje až někam ke kolenům. Klidně bych si z ní mohl udělat stan a ještě

by v něm zbylo dost místa pro koně.

„Ano, je trochu velká, ale je to to nejlepší, co máme.“ Rezolut si přetáhl cinkající kroužkovou zbroj přes vycpávanou

koženou vestu. „Navlec si ji, chlapče, a pořádně si ji utáhni uprostřed. A tyhle kožené proužky si uvaž kolem zápěstí.“

Vorquelfův pochmurný tón donutil Willa, aby začal nadávat pouze v duchu. Košile mu sice byla hodně volná, i tak se jí

ale dařilo vstřebávat mnoho z poledního žáru. Mladík si ji podle Rezolutova návodu uvázal kolem pasu a připevnil k

zápěstím, kvůli příliš dlouhým rukávům však nyní jeho ruce vypadaly spíš jako nafukovací balónky, zatímco plandavý

jazyk kůže mu zpoza opasku padal až k tříslům.

Rezolut si připevnil kovové náloketníky a pak podal Willovi dlouhý řvounský nůž v jednoduché pochvě. „Zastrč si ho

za opasek. Ne dopředu, na stranu! A teď ho zkus vytáhnout.“

Jílec zbraně vyčníval mladíkovi u pravého boku přibližně v úrovni pasu. Will ho sevřel a dlouhý nůž vyjel z pochvy

čistě a lehce, skoro jako by mu sám skočil do ruky. Zloděj si zkusmo mávl zbraní a zjistil, že je skvěle vyvážená a

perfektní pro rychlá seknutí.

„Tasil ji moc pěkně, Rezolute, ale mám takový pocit, že je to ten největší nůž, jaký se mu zatím dostal do ruky.“ Havran

přejel prsty přes tětivu svého luku. „Házení mu jde lépe. Dej mu pár svých hvězdic.“

Rezolut otevřel sedlový vak a hodil Willovi kožený měšec, který mladíkovi těžce přistál v dlani a hlasitě zacinkal. Pak

Vorquelf vytáhl ještě jeden a přivázal si ho k opasku, k pravému boku. Z měšce vyňal čtyřcípou ocelovou hvězdu,

ukovanou z ulomených hrotů řvounských dlouhých nožů. Sevřel ji mezi palcem a ostatními prsty, rozmáchl se a prudce

ji mrštil kupředu.

Svištící stříbřitá zbraň se zaryla do kmene útlého stromku, vzdáleného nějakých třicet stop.

Will zamrkal. „To byl tedy hod! Klidně bys dokázal zabít králíka a nemusel u toho tolik vrčet.“

„Dost nerad bych jedl něco, co těmihle věcičkami zabiji,“ odsekl Vorquelf. „Pamatuj, chlapče, tyhle hvězdice jsou samy

o sobě dost ostré, ale ta červená věc v těch malých kanálcích není barva —je to smrtící jed. Stačí se jenom trochu

říznout a hned se začneš chvět jako osika. Ne moc dlouho, samozřejmě.“

Všichni tři přesedli na svěží koně a vyrazili dál. Havran uzavíral jejich malý průvod, krátký luk držel neustále v ruce,

šípy však setrvávaly v sedlovém toulci kousek před jeho pravou nohou. Za válečníkovým zvířetem klusali náhradní

koně. Rezolut jel vepředu, nějakých dvacet yardů od zbylých dvou, ale tak, aby jim nikdy nezmizel z dohledu. Navzdory

vší opatrnosti se jim dařilo postupovat velmi rychle. Slunce teprve začínalo klesat k západnímu obzoru a před nimi se už

na vzdáleném kopci objevil Rozeklaný kámen.

Ranní jízda byla klidná a snadná, ale od okamžiku, kdy se ozbrojili, bylo cítit rostoucí napětí. Každou zaslechnutou

ptačí píseň si Will v duchu srovnával s těmi, které se naučil rozpoznávat cestou do hor. Byl to opravdu špaček nebo

nějaký signál? Horší však byly okamžiky, kdy neslyšel nic, jen zvuky, vydávané jimi samotnými. Nikdy nevěděl, co

vlastně místní zvířata a ptáky vystrašilo, ale bylo pro něj snadné si představit nějakou obrovskou aurolanskou armádu,

jak zvolna proudí nejbližším údolím pod vedením toho odporně pokřiveného kozlího muže.

U Rozeklaného kamene sesedl Rezolut z koně. Chvíli klečel ve stínu mohutného menhiru a prohlížel si otisky na zemi,

pak vstal a ukázal na jih, na téměř souvislou čáru drobných úlomků, jež byly dříve součástí kamene. „Řvouni. A blízko.

Musíme si pospíšit, ale opatrně.“

Vyrazili přes malou horskou louku, za kterou začínal tmavý les. Will úporně natahoval uši, snažil se zaslechnout cokoli, co by připomínalo zvuky boje. Zároveň se ostražitě rozhlížel po okolí a pátral po známkách toho, že jedou do pasti.

Cinkot cvočků a dusot koňských kopyt ale značně ztěžoval naslouchání a lesní šero bylo pro jeho oči

neproniknutelným. Srdce mu začalo divoce bušit, pro jistotu položil ruku na jílec svého dlouhého nože.

Les vysával všechny sluneční paprsky a Willovým očím chvíli trvalo, než přivykly přítmí. Tou dobou se již jeho kůň,

svižně následující Rezolutova, vyšplhal na temeno nízkého pahorku a začal rychle sestupovat do zalesněného

údolíčka, kterým protékal potok.

Willovi ihned došlo, že je tohle místo jako stvořené pro přepadení. Tento jeho závěr potvrdila voda v potoce, již barvila

krev, a také vrčení řvounů, kteří se rvali nad nehybnými těly a rozhazovali zavazadla po obou březích říčky. Údolíčko

naplňovalo vrčení, cvakání zubů, pološílený jekot i krutý hrdelní smích.

Sotva se jeden z netvorů otočil a vycenil ostré tesáky, na kterých ulpívala tmavá krev, mihl se vzduchem šíp, zasáhl ho

do ramene a otočil ho kolem dokola. Řvounovi se nějakým způsobem podařilo udržet na nohou, k zemi ho plecí srazil až

mohutný Rezolutův kůň. Umírající netvor se odrazil přímo do hloučku svých druhů a několik jich smetl až na samé

rozbahněné dno údolíčka.

Will zašmátral po váčku s hvězdicemi, ale pocit bezprostředního ohrožení jej donutil vzhlédnout. Na svahu kopce

spatřil řvouna, jak na něj míří kuší. Will se v sedle naklonil dozadu a vší silou zatáhl za otěže. Šipka ho přesto zasáhla a

zasáhla ho silně — mladík najednou zjistil, že letí vzduchem. Dopadl na kraj pěšiny, přímo do keře, jehož větve pod jeho

váhou bolestně zapraskaly. Zvedl se oblak prachu, který Willa málem udusil. Mladíkovi se v tom okamžiku nejvíce ze

všeho chtělo zvracet.

Byl si celkem jistý, že kdyby to skutečně udělal, vypadla by z něj jako první ta zatracená šipka.

Will ležel nehybně asi vteřinu, čekal na agónii, která se nepochybně musela dostavit, protože být zasažen z kuše a

navíc z tak krátké vzdálenosti — to se prostě nedalo přežít. Před očima se mu přehnal celý jeho nedlouhý život a on si

uvědomil, že je v něm žalostně málo věcí, které stojí za vzpomínku. Pozoruhodnými byly snad jen události posledních

dní, ale ty se mu škodolibě vysmívaly. Možná, že Pravda nechtěla, abych viděl právě tohle.

Čekal tedy na bolest, ale ona nepřicházela. Cítil jen bodnutí a škrábance, způsobené větvemi keře, ve kterém ležel. Ani

trochu mu to nedávalo smysl, ale když ještě nebyl mrtvý, mohlo to znamenat jediné — Willa Mrštného čeká jinačí osud

než rychlá a zbytečná smrt.

Vykutálel se z keře, jehož ohnuté a polámané větve se za ním opět zvedly a poskytly mu tak určitý úkryt. Pak se zvedl

do dřepu. Šipka mu na kožené košili visela jako nějaká pijavice. Neudělala mu ani škrábnutí, jen se zabodla do příliš

volného ochranného oděvu a strhla ho z koně. Will ji levou rukou vytáhl a odhodil stranou. Pak zaujal pohodlnější

polohu, ve které si mohl sáhnout k pravému boku, a zajel rukou do váčku. Jedna ze studených kovových zbraní mu

sama vklouzla do dlaně.

Mladík se napřímil a spatřil, že řvoun, který na něj vystřelil, stále ještě klečí a natahuje kuši. Zloděj švihl rukou kupředu.

Otrávená kovová hvězda za vířila vzduchem a ponořila se netvorovi hluboko do stehna.

Řvoun vzhlédl a jeden dva údery srdce se na něj díval. Pak jeho tělo zkroutily křeče a on se poroučel k zemi.

Další Havranův šíp přesekl páteř netvorovi, řítícímu se na Rezoluta. Vorquelf seskočil z koně a bojoval s dlouhým

nožem v každé ruce. Levačkou odrazil nízké bodnutí a pak zbraní v pravé ruce přejel řvounovi přes hrdlo. Osvobozená

čepel pokračovala v pohybu a postříkala krví obličej další bestie. Následující Rezolutův výpad učinil z netvorovy

dočasné slepoty slepotu věčnou, pak společný útok tří řvounů zatlačil válečníka zpátky.

Willovi pěnila krev v žilách, když sledoval ten úžasný boj. Nic z toho, co se naučil od Rezoluta nebo předtím ve

slumech, se přímo nevztahovalo k zacházení se zbraněmi. Ale samotný Willův život v Šerodolu si žádal boj — možná

ne každý den, ale dost často na to, aby mladík pochopil, co může a co nemůže udělat. Házení kamenů a udržování

protivníka v bezpečné vzdálenosti mu šlo celkem dobře, se střetem nablízko to již ale bylo horší. Věděl, že v něm

neexistují žádná pravidla a žádná čest.

První řvoun si ho všiml, když již Will s dlouhým nožem připraveným k seknutí vybíhal z potoka. Netvor se začal otáčet,

chystal se útočníka říznout svou vlastní zbraní, ale mladík se k útoku dostal jako první. Willova čepel mu zezadu

rozpárala pravé stehno. Dlouhý nůž zbarvila krev — mladíkovi se hluboko do mysli vryl obraz stříbřité zbraně tak ostře

kontrastující se sytě rudou mašlí, která ji omotávala.

Pak ho netvor silně uhodil do levého ramene. Willovy nohy ztratily na kluzkých kamenech oporu a on začal padat do

mělké vody. Mladíkův nůž odletěl stranou. Will vystrčil rameno, doufal, že se mu podaří přímo z pádu překulit na nohy,

ale úder o něco překvapivě měkkého, co zde rozhodně nemělo co dělat, mu zabránil se hned opět postavit. S hlavou a

rameny na zemi a nohama stále ve vzduchu spatřil mladík dva tři kroky od sebe kulhajícího a velmi vzteklého řvouna.

A co bylo ještě horší — Havranův šíp jen těsně minul netvora, tak tak že mu nevyrval chomáč srsti z jednoho

chlupatého ucha.

Will se bleskově otočil a postavil se na všechny čtyři. Pravou rukou popadl kámen a hodil ho po řvounovi. Netvor jen

vycenil zuby a prackou ho odrazil. Alespoň ho to ale zpomalilo a mladík stačil popolézt o kousíček zpět. Znovu narazil

na ono měkké cosi — ukázalo se, že se jedná o jednu z chladnoucích mrtvol. Pak hodil po řvounovi další kámen.

Tentokrát ho netvor chytil do pracky, příšerně se zachichotal a odhodil stranou. Dál pronásledoval Willa, který před

ním ustupoval po kolenou. Bestie mávala dlouhým nožem, sekala do vzduchu a každý svůj pohyb doprovázela

skřehotavým smíchem.

A Will hodil potřetí. Řvoun opět nastavil projektilu do cesty dlaň a vtom pronikavě zavřeštěl. Hvězdice mu naskrz

proděravěla ruku, zkrvavené hroty vykoukly po obou stranách. Netvor upustil dlouhý nůž, aby ji ze sebe vytáhl, ale to

už jed začal působit. Řvoun padl na zem a začal se třást v posledních záchvěvech života, z dlaně mu proudila krev.

Mladík vyskočil a rozběhl se k mrtvole svého protivníka. Chtěl sebrat ze země jeho dlouhý nůž a pomoci Rezolutovi,

skoro ihned ale zjistil, že toho nebude zapotřebí. Jeden ze řvounů se opile motal kolem Vorquelfa a rukama si svíral rozříznutý krk. Další se zapotácel, když mu nůž v Rezolutově levé ruce probodl stehno. Vorquelfova druhá zbraň se

zvedla a znovu klesla ve smrtícím úderu, který prorazil řvounovu lebku. Netvor se okamžitě změnil v bezvládnou

hromádku masa a skvrnité srsti.

Willovi v postupu kupředu nezabránilo zjištění, že je jeho pomoc zbytečná. Ve skutečnosti za to mohl jeho kotník, který

se o něco zachytil. Otočil se a pokusil se o krok ustoupit, ale patou škobrtl o kámen a roztáhl se na zemi. Zkrvavená

ruka se dál pokoušela zachytit jeho boty, zatímco tělo, jemuž patřila, se zvolna vynořovalo zpod hromady zvířecích

kůží, skoro jako housenka, opouštějící kokon.

Hrůzou rozšířené bílé oči hleděly na Willa z tváře, jež nyní nebyla ničím jiným, než pouhou krvavou maskou. Čelisti se

pohybovaly, ale z úst té hrůznosti nevycházela ani hláska. Mladík si uvědomil, že vidí všechny zuby té bytosti,

všechny do posledního a že to, co měl zpočátku za zaschlou krví pokryté vousy… Bohové! Oni mu seškrábali tvář a

nechali ji viset…

Will ucouvl a pozvracel se. Po čtyřech, stejně jako předtím, se plazil pryč a dávil znovu a znovu. Slyšel, jak se po něm

muž bez obličeje sápá, coul za coulem se sune po kamenech. Cítil, jak mu prsty hmatají po botě a pokouší se sevřít jeho

patu. Mladík překonal nějaké dvě tři stopy a celou dobu s odporem zíral na řvounskou mrtvolu na břehu potoka.

Najednou byla smrt všude kolem něj a to jím otřáslo. Nadechl se, ale zvracení stejně nedokázal zastavit, takže potřísnil

krví zalité kameny zbytky svého skromného oběda. Pak zakryl své zvratky hrstí písku a další hrst mrštil o zem. Zvedl se

prach a vedral se mu do nosu i úst, ale jemu to nyní ani v nejmenším nevadilo. Několik kýchnutí mu vyčistilo nos od

zápachu krve a žaludečních šťáv.

Ale pořád ještě cítím smrt.

Někdo — zpočátku nepochopil kdo — si před ním kleknul. „Je po všem, Wille. Po všem.“

Mladík se převalil na pravý bok, ale odmítl pohlédnout směrem, odkud se připlazil. „Ten muž za mnou…“

Havran zavrtěl hlavou. „Je mrtvý. Zažil mnoho bolesti, ale alespoň žil dost dlouho, aby spatřil své mučitele umírat.“

„Ale proč mu to udělali!?“ Will se zachvěl. „Seškrábali mu obličej!“

„Havrane, pojď sem!“ Rezolut klečel před další hromadou kůží, levou rukou ukazoval na svah kopce. „Wille, dones

metholanth! Rychle!“

Ten příkaz donutil jeho údy, aby se přestaly chvět, a vlil mu do svalů novou energii. Will se postavil a rychle vyběhl

na kopec, pomáhal si přitom rukama i nohama. Chytal se větví i kořenů, drápal se vzhůru ze všech sil, jen aby byl co

nejdál od místa masakru. Objevil keřík metholanthu a utrhl několik větévek. Pak sevřel hlavní kmínek. Dal plně průchod

svému hněvu a zuřivosti — trhal a škubal, kroutil a tahal. Vyrval keřík spolu s pořádnou sprškou zeminy a přitom ztratil

rovnováhu. Padl na záda a začal se kutálet z kopce, odrážel se od stromů a otloukal se o padlé kmeny.

Když se dostal na dno údolíčka, přeskočil nehybné tělo, jež po něm předtím hmatalo, a zastavil se u postavy, nad

kterou se skláněli Rezolut s Havranem. Ti již stačili stáhnout z mladé ženy kůže. Will spatřil, že má několik šrámů na

rukou i na nohou, další se jí táhl napříč přes břicho a jiný se zarýval do čela, ale žádný z nich zjevně nebyl hluboký.

Havran stíral z dívky krev mokrým hadříkem.

Rezolut utrhl z přineseného keříku několik listů, strčil si je do úst a začal žvýkat. Pohlédl nejprve na rostlinu, potom na

Willa a následně potřásl hlavou. „Máš pusu, chlapče. Tak žvýkej.“

Will přikývl a začal žvýkat listy na zelenou kaši. Vůni metholanthu se podařilo maličko pročistit jeho mysl. Mladík

vyplivl vzniklou hmotu Vorquelfovi do levé dlaně a ten se ji jal rozmazávat po dívčině břiše.

Ve chvíli, kdy Havran otočil její hlavu a začal jí umývat obličej, Will mladou ženu poznal. „Sephi!“

Havran přikývl. „To je. A ten člověk bez tváře bude pravděpodobně Distalus. Zbylí dva jsou nejspíš místní lovci, které

si najali za průvodce.“

Will zamrkal. „Ale oni přece chtěli do Yslinu. Jak se dostali sem? A co tady dělali?“

„Dobrá otázka, chlapče. Když ji zachráníme, možná na ni dostaneme odpověď.“ Rezolut zavrčel a kývl směrem k

potoku. „Ale znám jednu otázku, která je ještě lepší — co tady dělali ti řvouni? Jestli mi odpovíš na tohle, tak si tě moc

rád poslechnu.“