Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 4. kapitola

Kapitola čtvrtá

Měsíc v úplňku lhostejně shlížel z černé oblohy, zatímco naše čtveřice čekala u severní brány zahrady. V jeho světle

Leighův bílý kabátec slabě zářil, takže jeho majitel připomínal podivně oděného ducha. Rounce se každou chvíli ohlížel

na vzdálenou tmavou budovu Senátního paláce a potichu láteřil, že se plány, které měl s Lindsey Cotterovou po

skončení oslavy, už asi neuskuteční. Já sám jsem se posadil na jednu z žulových laviček a z plných plic vdechoval

noční vzduch vonící květy yismynu.

Ney se šoural sem a tam po chodníčku posypanému drceným mramorem. Vždy došel až těsně k Leighovi, pak se otočil

na podpatku a znovu si to zamířil zpátky k bráně. Leigh, Rounce a já jsme ho sice ujišťovali, že se vzkaz týká i jeho

osoby, ale on tomu stále odmítal uvěřit.

„Trojzubec má jen tři hroty," protestoval Ney.

„Ale má také rukojeť, která je větší než kterýkoliv hrot,a to přesně sedí na tebe, Neyi." Poplácal jsem ho po paží a byl

mírně řečeno překvapen, jak pevné svaly vlastně má. „Opravdu jsi byl pozván. Máš tu s námi být."

Leigh souhlasil. „No tak, člověče, copak si myslíš, že bych se mohl v takové věci splést? Pozvánka byla určena mých

společníkům a ty jsi jeden z nich. Tančil jsi s jednou z obávaných sester Lamburnových, takže jsi nepochybně

statečný.“

Ney se zamračil. „Nemám rád pozvánky, když nevím kdo je poslal."

Leigh se tiše ale upřímně zasmál. „Ale v tom je přece celá krása dnešního večera, Neyi. Všechno je tak záhadné, tak

tajuplné. Copak jsi nesledoval ty diváky v sále, celé v rudém, zcela od sebe nerozpoznatelné? Víš, co znamená ta rudá

barva, ne? Je to barva krve a také barva života. Má podtrhnout jejich význam, ukázat, že mají moc učinit nás šťastnými

- nebo nás také zničit."

Ztlumil hlas a všichni jsme se k němu museli naklonit, abychom zaslechli jeho další slova. „Muž, který dal komořímu

tenhle vzkaz, měl vystupování vojáka. Dokonce i písmo je takové, jakým píší důstojníci, aby byly jejich rozkazy jasné a

zřetelné. A my jsme udělali všechno přesně tak, jak se to od nás očekávalo. Příliš jsme nepili, jen tančili, a ukázali jsme,

že se umíme ovládat. Budeme nejlepší, věřte mi, my všichni, hroty i rukojeť."

Leigh znovu zaujal své postavení na chodníčku, aby zabránil Neyovu případnému útěku. Myslím, že Ney Leigha

fascinoval, neboť se ho ani trochu nebál a navíc se nestaral, jestli svými slovy náhodou neurazí syna nejvýše

postaveného šlechtice ve městě. Jestli se Ney něčeho opravdu děsil, pak to bylo nějakého svého neuváženého skutku,

který by mu zabránil v dosažení jeho snu. Například takového, jakým byl pobyt s námi na místě, kde třeba neměl vůbec

co dělat. Útěk z místa, kde by být měl, by však pro něj měl stejně špatné následky, což jej stavělo před těžké

rozhodování. Bylo vidět, jak váhá mezi těmito dvěma možnostmi, a jen Leigh stojící na jediné únikové cestě ho nutil,

aby s námi dál setrvával.

To ovšem, jak jsem usuzoval z občasných úsměvů, které se mu v měsíčním světle objevovaly ve tváři, bylo stejně

variantou, jíž očividně dával přednost.

Severní brána byla snad až příliš honosným názvem pro tuto nepříliš známou část zahrady. Malé, železem okované

dubové dveře chránily klenutý otvor za nimi. Zeď kolem něj pokrýval dotěrný břečťan, jehož kudrnaté úponky

dosahovaly skoro až k samotným dvířkům. Z této strany jsem je ještě nikdy neviděl a nevzpomínám si, že bych jim kdy

věnoval větší pozornost ani při častých procházkách po Hlavní ulici za nimi.

Cvrčci dost dlouho soupeřili se skřípotem štěrku pod Neyovýma nohama, když tu najednou Leigh sykl: „Ticho.

Poslouchejte."

Zpočátku jsem neslyšel nic, pak jsem však zpoza zdi zaslechl tlumený dusot koňských kopyt na dlažbě a občasné

zavrzání kola jakéhosi vozu. Kovové dunění podkov by se mělo správně rozléhat široko daleko, takže jsem došel k

názoru, že byla kopyta zvířat omotána hadry, aby se jimi vydávaný hluk co nejvíce ztlumil. Po zádech mi najednou

přeběhl mráz.

Ney upřeně zíral na dveře, jako kdyby se pokoušel podívat skrz ně. „Nelíbí se mi to. Vůbec."

„Je to jenom součást hry, bačkoro." Leigh se snažil mluvit lehkým konverzačním tónem, přesto však zjevně nervozitou

nevěděl kam s rukama.

Jakmile v zámku zarachotil klíč, vyskočil jsem na nohy.J Lístky břečťanu se zachvěly, zamihotaly se v měsíčním světle,

když se dveře pomalu otevřely směrem ven a zbavily několik úponků jejich opory. Ze svého místa jsem neviděl nic, co

se dělo za dveřním otvorem, ale Ney dosud stojící bez pohybu náhle pokýval hlavou. Pak mi nenápadně ukázal dva

prsty.

Usmál jsem se. Rozumný muž. Vidí dva lidi, ale nemyslí si, že by měli vědět, že byli zpozorováni.

Pak zazněl rozkaz, pronesený chraplavým šeptem, zcela znemožňujícím rozpoznat skutečný hlas mluvčího. „Pojďte,

všichni čtyři. Nemáme času nazbyt."

Leigh se na Neye rychle znalecky usmál a o chviličku později volným a bezstarostným krokem zmizel v dveřním otvoru.

Rounce jej následoval, přitom sklonil hlavu, aby se nepraštil o jeho horní okraj. Ney se, zase musel pořádně ohnout a

natočit se bokem, aby se do otvoru vůbec vešel. Pustil jsem ho před sebe, aby si na poslední chvíli nenašel výmluvu,

která by mu umožnila zmizet. Opustil jsem zahradu jako poslední a zaslechl, jak se za mnou dvířka se skřípotem zavřela. Vůz, který jsem slyšel přijíždět, byl veliký a bečkovitý, jeden z těch, které slouží zároveň jako obchod i domov pro

rozličné kupce nabízející své zboží po venkovských zapadákovech. Viděl jsem, že kopyta obou koní, kteří vůz táhli, byla

skutečně omotána hadry - stejně jako železem pobité vnější obruče kol. Když jsem kráčel podél vozu, neviděl jsem v

něm žádná okna, až na jeho široké zádi jsem spatřil dveře. Ty vypadaly jako miniaturní padací most a sloužily zároveň

jako rampa pro vstup dovnitř. Dva maskovaní muži v dlouhých pláštích a s tvářemi skrytými ve stínech kápí nám mlčky

pokynuli, abychom si nastoupili. Vešli jsme a rampa se za námi okamžitě vztyčila, čímž nás odřízla od světla z ulice

dříve, než jsme se stačili uvnitř pořádně rozkoukat.

To málo, co jsem stihl zahlédnout, mi ani trochu nenapovědělo, co se po nás bude vlastně chtít. Podél obou bočních

stěn byly umístěny dvě vycpávkou opatřené lavice, jinak ale postrádal vnitřek vozu jakékoli další vybavení. Bylo tu

jedno malé okénko vepředu úplně nahoře, určené zřejmě pro komunikaci s kočím, pohyblivý panel, který je zakrýval,

však byl zasunut. Když se dveře zavřely, slyšel jsem, jak je někdo zvenčí zajistil závorou. Stejný člověk pak zabušil

pěstí na předprseň vozu a ten se okamžitě dal do pohybu - s trhnutím, které mě srazilo na podlahu k nohám mých již

usazených společníků.

„Ale no tak, Hawkinsi, nemusíš mi hned děkovat, že jsem tě vzal s sebou. Na plazení přede mnou budeš mít dost času i

později..."

Když jsem se škrabal na nohy, dal jsem si velmi záležet, abych pořádně zaťal prsty do Leighova stehna. „V žádném

případě nechci, abys mě považoval za nevděčníka, Leighu."

„To vidím. A cítím." Sykl bolestí a odstrčil mě stranou. Zakopl jsem o Rounceovo koleno a zavrávoral doleva, abych se

nakonec se štěstím zhroutil na svou polovinu lavice naproti Neyovi. „Celkem zajímavý začátek našeho dobrodružství,

není-liž pravda, pánové?"

Zavrtěl jsem se na lavici, abych našel co nejpohodlnější polohu. „Jsem si celkem jistý, že by třeba tady Rounce s

radostí vyměnil tuhle studenou krabici za Lindseyiny horké polibky."

„Musím být statečný, Tarrante. A ona mě pak za to odmění."

„To je ten správný elán, to správné nadšení!" Pak Leigh pronesl o něco chladněji: „A co si o tom myslíš ty, Neyi?"

„Nevím, co si mám myslet." Ney dvakrát popotáhl nosem. „Jestli pojedeme takhle rychle, tak za chvilku budeme venku z

města."

Přikývl jsem. Vůz ujížděl rychle a vcelku rovně, jen občas musel vybrat mírnou zatáčku Hlavní ulice, která neúprosně

směřovala k Západní bráně. Pozdě v noci nebyl na ulici skoro žádný provoz, navíc jsem předpokládal, že pokud

opravdu směřujeme pryč z města, budou mít naši tajemní průvodci jistě oprávněni projet branou bez zastavení. „Když

pojedeme pořád na západ touhle rychlostí,tak se ani nenadějeme a ocitneme se hluboko v lesích. Máte někdo

představu, co s námi hodlají udělat?"

„Milý chlapče, znalost toho, do čeho jdeme, se od nás vůbec nepředpokládá. Je to tajemství a prozrazené tajemství

přestává být tajemstvím, víš?" Leigh se bezstarostně zasmál. „Ale jestli chceš, tak bych mohl nad našim osudem trochu

spekulovat."

Tu radost jsem mu rozhodně nechtěl dopřát, ale v tu chvíli propadlo kolo vozu do výmolu a vymrštilo mě do vzduchu.

Dopadl jsem tvrdě na bok a vyhekl bolestí.

„Ne, ne, Tarrante, naším úkolem nebude hekat. Mnohem spíš se při jeho plnění budeme podobat hejkalům."

„Leighu, mohl bys to nám pomalejším jedincům vysvětlit trochu blíže?"

„Je to tak jednoduché, milý Rouncei. Zavezou nás hluboko do lesů a vyloží na nějakém opuštěném místě odkud pak

budeme muset najít cestu domů. Tato pouť nás přinutí spolupracovat na společné záchraně a vyžádá si veškerý náš

um a dovednosti. Budeme si muset najít jídlo, vodu a tak. Prostě taková pěkná procházka."

Zamhouřil jsem oči. „Víš toho předem docela dost, nezdá se ti?"

„Dost? Ne."

Naklonil jsem se dopředu. „Pokud ne, tak proč sis dnes večer vzal na sebe ten kabátec, který je určitě dost teplý, ' tě

udržel v teple, jestli budeme muset strávit pár nocí i v lesích?"

„No dobrá, možná jsem uhodl, že by se takový kabátec mohl hodit - i když ne tolik jak si asi myslíš." Bouchl pěstí do

stěny vozu. „Tahle věc určitě ujede za hodinu alespoň dvakrát tolik co by ušel člověk, nebo možná třikrát. Chybí mi

vrozený odhad pro čas..."

„To je fakt," zavrčel Rounce. „A proto taky pořád chodíš pozdě,“

„To teď není podstatné, Rouncei. Důležité je, že až nás odtud vyhodí, budeš se ty, Hawkins nebo dokonce tady náš

nový přítel moci podívat na měsíc a odhadnout, jak dlouho jsme jeli. Ale nedovedu si představit, že by naše zpáteční

cesta trvala více než osm hodin."

„Na to jsi přišel sám?"

„To se ví, Neyi." Leigh se ve svém koutě tlumeně zasmál. „Stačilo zjistit, že otec pořádá zítra slavnostní večeři na mou -

tedy vlastně naši - počest, s čímž by se jistě neobtěžoval, kdyby si myslel, že dorazím pozdě. Nebo později, než je u mě

obvyklé."

„Vůbec se mi to nelíbí." Vnitřkem vozu zaduněla tvrdá rána, to Neyova pěst zasáhla boční stěnu. „Měl jsi nás varovat."

„Drazí přátelé, copak jsem vám neradil, abyste příliš nepili? To proto, že do tohoto dobrodružství je lepší vstoupit s

čistou hlavou. A já vám to radil, nebo snad ne? Nebýt mě, motali byste se tu teď jako parta bláznů."

„Blázen jsem i teď, jinak bych tady nebyl." Z hrdla se mi vydralo slabé zavrčení. „Kdybys něco naznačil, Leighu, mohli

jsme se alespoň víc najíst. Mohli bychom si taky třeba nastrkat do kapes sýr..."

„A krajíce chleba. Tobě přímo do... rukávu."

„No, no, jste mi to ale skupinka nedůtklivců. Dejte si pozor, přátelé, nebo vás nezavedu zpátky do Valsiny."

„Půjdu svojí cestou. Bez tebe, Leighu." „No jistě, Ney je prostě nej. A co vy dva? Půjdete se mnou nebo s ním?"

„Možná bychom se všichni měli trochu zklidnit. Vzpomeňte si, kdo jsme. Tři hroty a rukojeť, pamatujete?“

Rounceův hlas byl ledový a zadusil zvolna se rozhořívající napětí. „Jestli nás chtěli všechny čtyři, tak na nás určitě

čekají překážky, které zvládneme jedině jako tým. Hawkinse a Leigha znám a co se mě týče, strávil jsem nějaký čas na

venkově, lovil zvěř a vůbec hledal potravu v lese. Jaké zkušenosti máš ty, Neyi?"

„Dělal jsem dřevorubce. Chvíli." Na okamžik zmlkl, pak pokračoval. „Moje matka, ona je léčitelka, takže se trochu

vyznám v rostlinách a koříncích a bobulích."

„Skvělé, tak tohle žádný z nás ostatních neumí." Rounce zívl. „Nevím jak vy, ale já měl včera perný den. V tomhle voze

nás sice nečeká žádné pohodlné spaní, ale navrhuji, abychom se alespoň pokusili usnout. Jestli má Leigh pravdu - a

řekl bych, že ano - tak bude pro nás dnešek ještě o dost obtížnější."

„Spát? Jistě, jsem pro. Třeba mě ve snu napadne, jak udělat náš návrat do města trochu stylovým. Nebylo by to

bezvadné?"

Zavrtěl jsem hlavou. „To jistě ano, Leighu, ale myslím, že snění nechám na tobě. Řekl bych totiž, že jediné, na co dnes

narazíme, bude tvrdá realita."

Třebaže jsem se v průběhu cesty snažil zůstat vzhůru, spánek mě nakonec přesto polapil a já se propadl do dřímoty.

Došlo k tomu těsně předtím, než jsme kamsi odbočili, zřejmě na jihozápad, protože jsme hned začali zvolna stoupat do

svahů Bokagulského masívu. To byla poslední věc, kterou jsem si zapamatoval předtím, než se vůz zastavil a

otevřenými dveřmi pronikl dovnitř studený noční vzduch.

Skutálel jsem se z lavice a začal sestupovat dolů po rampě. Během zívání jsem kývl na pozdrav dvěma mužům stojícím

na měsíčním světlem zalité lesní cestě. Podle polohy měsíce jsem si ihned spočítal, že jsme byli na cestě přinejmenším

tři hodiny, což znamenalo, že do svítání zbývají ještě další tři.

Široce jsem rozpažil ruce, abych se protáhl. Jedna z maskovaných postav ke mně bleskově přistoupila a zasadila mi

pořádnou ránu pěstí do boku. Zapotácel jsem se ke kraji cesty ve snaze zůstat na nohou - pod těmi však v tu chvíli

došla pevná zem.

Kutálel jsem se po příkrém svahu rokle, mou cestu přitom lemovaly polámané větve trnitých ostružiníkových keřů.

Něco - těžko říct co - mě najednou udeřilo do kolen, rozdrtil jsem svou vahou několik suchých větví a pak můj sestup

pokračoval celou sérií bolestivých kotrmelců. Někdy v tu chvíli jsem zavadil pravým stehnem o mladý stromek.

Nešťastná rostlina zůstala záhy daleko za mnou a já se začal točit ještě divočeji až jsem nakonec ukončil svůj pád v

tvrdém náručí pokroucených kořenů osamocené borovice.

Kolem sebe jsem slyšel také další nárazy a přinejmenším jedno šplouchnutí. Zkusil jsem se postavit, ale moje pravá

noha se zřejmě rozhodla, že toho má pro dnešní noc právě dost, a vypověděla poslušnost. Málem jsem zajel hlavou do

bystřiny, tekoucí na dně rokle. Prsty se mi zabořily do studeného bahna, naštěstí jsem se ale neponořil dost hluboko,

abych se nějak zvlášť namočil.

Zaznělo ještě několik šplouchnutí doprovázených smíchem. „Ještě že jste mi do rukávů nenacpali ten chleba, protože

by z něj teď byla mokrá kaše."

„Stejná jakou máš v hlavě, co?"

„No jasně, Neyi, všichni se tomu smějí, další tvé vtipy chtějí. Trojitý rým!"

„Rouncei, kde jsi?" Rozhlédl jsem se a spatřil jen mokrého Leigha, sedícího v malé tůňce, a Neye, který se krčil na

balvanu na samém břehu potoka. „Rouncei?"

„Tady jsem," ozval se konečně a belhal se po svahu dolů k nám. Tvář měl ošklivě podrápanou, navíc se cestou co

chvíli opíral o stromy a tiskl si levou ruku na hrudník. „Je někdo zraněn?"

„Jen má pýcha."

„Na to asi umřeš, co?" Ney hodil po Leighovi malý oblázek. „Mně nic není."

Odplazil jsem se od potoka a začal se pokoušet vstát. To se mi nakonec povedlo, navzdory nepříjemnému mravenčení v

pravé noze. „Za chvíli budu v pořádku. Co je s tebou, Rouncei?"

„Když jsem letěl dolů, narazil jsem na strom. Myslím, že jsem si zlomil žebro."

Ney se postavil. „Vykašláváš krev?"

„Zatím ne."

„To je fajn." Ney se chvíli otáčel na místě jako by něco hledal a nakonec utrhl větvičku z nedalekého keříku. Otrhal z ní

všechny listy až na ten nejmladší, kulatý a šťavnatý na samém jejím konci. Poté větvičku přeložil napůl až praskla, utrhl

z ní list a obojí- nalomenou ratolest i zelený lístek - podal Rounceovi.

„Co to je?"

„Feseinina zhouba. Nalomil jsem větvičku jako tvé žebro. Dej je k sobě a ona pohltí bolest. A lístek rozžvýkej a přilož na

tu tvář."

Přičichl jsem. „Voní jako metholanth."

Rounce list přijal, rozžvýkal jej a použil, větévku však zahodil. „Ten list by měl stačit."

Ney zvedl bradu. „Větvička pohlcuje bolest."

Leigh vylezl z tůňky, voda z něj jen crčela. „Vidím, že náš velký přítel je trochu pověrčivý. Nemyslíš si taky náhodou,

Neyi, že bych měl třeba věnovat modlitbu duchovi této bystřiny za to, že mě při pádu tak jemně zachytil?"

„Duchové nejsou bohové." Ney zvedl větévku, vnutil ji Rounceovi znovu do ruky a tu mu pak přiložil na žebra.

„Nalomená větvička pohlcuje bolest."

Rounce se na mě podíval, ale já jen pokrčil rameny. „Rozhodně ti to neublíží."

Rounce přikývl. „Vlastně to teď bolí o trochu míň." Leigh si odhrnul mokré vlasy z čela. „Jen jste vstoupili do divočiny a hned jsou z vás ze všech úplní divoši. Ale

nebojte se, civilizace leží tím směrem."

Rounce udělal ztěžka první krok tam, kam zamířil Leigh. „Myslíte, že ví kam jde?"

„Nevím." Vyrazil jsem za ním. „Ale byl dost chytrý, aby odhadl, co se s námi bude dneska dít."

Ney mi zezadu poklepal na rameno. „Zas tak chytrý ne."

„Cože?" ohlédl se Leigh. „Proč si myslíš, že nejsem zas tak chytrý?"

„Podívej se na svoje boty."

Zasmál jsem se a Rounce se ke mně na chvíli přidal, pak ale zasykl a chytil se za žebra. „Ney má pravdu, Leighu. Ty,

boty se pro pěší túru do Valsiny moc nehodí."

„Třeba zná náš velký přítel lék na puchýře."

„Jo. Bolest." Neyův chechot mě zahřál u srdce. „Vytváří mozoly a charakter."

„Charakter? Žvásty! Můj charakter je totiž-"

Šílené zaječení rozervalo noc. Všichni čtyři jsme vykřikli v odpověď a rozběhli se směrem ke zdroji toho strašného

zvuku. Ney i já jsme rychle předhonili Rounce, pak jsem však sám zůstal pozadu za Leighem a Neyem. Utíkal jsem za

nimi a sledoval, jak se škrábou na nevysoký pahorek. Jejich tmavé siluety na chvíli znehybněly na jeho vrcholku, pak

se ta větší, Neyova, zakymácela a padla na kolena. Viděl jsem jak sebou jeho tělo s hlavou těsně u země škube a

pochopil jsem, že zvrací.

Dosáhl jsem temene kopce a zastavil se po boku nehybného Leigha. Přímo před námi leželo v malé prohlubin mužské

tělo. Roztrhaný plášť se povaloval kousek od něj a skelné oči v odhalené tváři zíraly vzhůru na noční oblohu. Masku

neměl, takže jsme nedokázali poznat, o koho se jedná. Jeho šaty i půda kolem těla byly prosáklé krví, která však měla v

měsíčním světle skoro stejný karmínově červený odstín jako mužovo oblečení.

Na zemi, s jílcem kousek od jeho pravého stehna, ležel meč. Muž by na něj mohl snadno dosáhnout, kdyby byl ještě

naživu - a kdyby ještě měl svou pravou ruku. Ale on už naživu nebyl... a neměl ani tu ruku.

Rounce k nám konečně doběhl. „Ach bohové! Je mrtvý, že ano?"

„Dočista mrtvý, ale ta věc, která ho zabila, tu stále ještě někde je." Rozhlédl jsem se po svých společnících. „Myslím, že

se nám zkouška přežití v divočině právě poněkud ztížila. A na tu zítřejší večeři možná nakonec přijdeme přece jen

pozdě."