Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 30. kapitola

Kapitola třicátá

Kerrigana naštěstí nikdo nikdy neučil klít — ačkoli některé zaklínací formule vlastně zněly tak trochu jako nadávky —

jinak by kolem sebe nyní plival jedno sprosté slovo za druhým. Jeho boty se vlivem pobytu ve slané vodě scvrkly a

staly se pevnými a tuhými. Na nohou se mu dělaly puchýře, a třebaže pro něj nebylo obtížné si je s pomocí kouzla

vyléčit, žádná magie nedokázala vytvořit vrstvu ztvrdlé kůže, která by definitivně ochránila jeho ztrápená chodidla.

Každičký krok ho stál obrovské přemáhání a ukrutná bolest, již mu chůze působila, proudila zvolna vzhůru a usazovala

se v kolenech a bocích.

Popruhy jeho nového batohu — plesnivé stařičké věci, kterou Panquiové kdesi vyštrachali a slavnostně mu ji na

znamení díků darovali — se mu zařezávaly do ramen a zanechávaly na nich krvavé odřeniny. Protože mu Lombo roztrhl

roucho a nikde v širém okolí nebylo jediné jehly či niti na jeho zašití, drásal mu jeden z popruhů přímo nahou kůži.

Poté, co se Kerrigan trochu vzpamatoval z vyčerpaní, které ho zachvátilo po vyléčení starého Panquiho, mu bylo

dovoleno, aby se věnoval Orle a dívce. Nebylo těžké je dát opět do pořádku, navíc na sebe obě dobrovolně přijaly

všechnu bolest svého uzdravování. Mladý čaroděj zacelil Orle prasklinu v zádech a Magistryni se díky tomu znovu

vrátil cit do nohou. Kerrigan se rovněž postaral o její stará zranění — vyhladil hluboký šrám, který se jí táhl přes levé

stehno, rozpojil pár nervů a zbavil bolesti pánevní i kolenní klouby, které starou čarodějku zlobily již několik let.

Díky tomu všemu pochodovala Orla pralesem Saporcie s takovou rychlostí, že mladičká Lariika měla co dělat, aby jí

vůbec stačila. Stará čarodějka připadala Kerriganovi šťastnější, nežli kdykoli předtím. Ačkoli ho pokárala za to, že o ni

pečoval příliš a že to bylo zbytečné, přece ji možnost se opět svižně a bez obtíží pohybovat zjevně velmi těšila.

Lariika, která se radovala ze svého přežiti i z toho, že ji už nebolí zraněné koleno, se jen hihňala a toulala se všude

možně. Nikdy se ovšem příliš nevzdalovala od skupinky, kterou ostatně vždycky snadno dohonila, protože se Kerrigan

vlekl hrozně pomalu. Když zbytek výpravy mladého Adepta předhonil — a to se stávalo během výstupu na téměř

každý kopec — zastavily se obě čarodějky na jeho temeni a živě si povídaly o různých věcech. Poté, co se k nim

Kerrigan konečně vydrápal, dovolily mu vždycky minutku nebo dvě odpočívat, načež celá skupina znovu vyrážela na

cestu.

Lombo byl jako pomocník úplně k ničemu. Během slavnostní ceremonie, kdy byl Kerriganovi darován jeho skvostný

batoh, ho starý Xleniki poctil dlouhým projevem, jemuž však rozuměli pouze shromáždění Panquiové. Mladý čaroděj

jich napočítal dobré tři stovky a pochyboval, že by všichni pocházeli z této jediné osady. Měl podezření, že je v

džunglích podél pobřeží roztroušeno mnoho dalších podobných vesnic, a v duchu si udělal poznámku, aby si po

návratu na Vilwan prostudoval všechny dostupné materiály o tomto pozoruhodném a málo známém národě.

Po skončení projevu, z něhož Kerrigan pochytil jen jediné slůvko „Yslin“, mávl Xleniki rukou a před mladého čaroděje a

jeho společnice předstoupil Lombo. Starý Panqui jim ho — nakolik to Adept pochopil — ještě jednou slavnostně

představil. Poté promluvil samotný Lombo svou obvyklou kostrbatou lidskou řečí. Vysvětlil jim, že bude na cestě do

Yslinu jejich průvodcem. Následoval výčet jeho hrdinských skutků, který byl natolik dlouhý, že mnozí shromáždění

Panquiové začali obdivně řvát. Většinu těchto činů vykonal Lombo v blízkém okolí své vesnice, zmínil se ale i o tom, že

sloužil na wruonské pirátské lodi a že dokonce na ostrově nějaký čas žil.

Na pochod se vydali hned dalšího dne po ceremonii, navzdory Kerriganovým protestům, že si ještě nestačil pořádně

odpočinout. I když, v Lombově případě nebylo slovo pochod nejspíš tím správným. Přeskakoval totiž ze stromu na

strom a doslova letěl v čele výpravy — přitom na všechny strany vyřvával výzvy, na něž se mu však jen zřídka

dostávalo odpovědí. Když se svým druhům příliš vzdálil, posadil se na větev a čekal na ně. Dlouhou chvíli si krátil

pojídáním ovoce, ořechů nebo malých stromových potvůrek, které před ním nedokázaly včas utéct.

Na druhou stranu, Panqui jim často a rád nosil hojné dary dešťového lesa, obzvláště když se utábořili na noc.

Rozdával čarodějům ovoce, o jehož výtečné chuti nemohlo být pochyb, neboť Lombo zlehka okousal každičký kousek,

aby se ujistil o jeho kvalitě. Ty úplně nejlepší plody dostával Kerrigan, pak šedovlasá Orla a nakonec Lariika. Mladý

čaroděj zkoušel být dvorným a pozorným, a tak obvykle tahal všechno ovoce k potoku, aby ho opláchl. Jenže to

většinou nebýval ten nejlepší nápad.

Lombo se za ním totiž téměř vždycky rozběhl a pozoroval jeho počínání, z čehož byl Kerrigan velmi nešťastný. Panqui

si s oblibou dřepal do potoka kousek nad místem, kde mladý čaroděj myl jídlo, a ten pak dostával strach, že si netvor

ulevuje do vody. Z té vtíravé představy se Kerriganovi stahoval žaludek a bolel ho ještě více, než unavené nohy. To

poslední, nač v tu chvíli myslel, bylo jídlo, ale pozorný Lombo, který dospíval k názoru, že mladému čaroději ovoce

nechutná, mu potom vždycky donesl něco hodně odporného, například živého hada nebo nějaký veliký hmyz.

Kerrigana trápila zima, únava, bolest i hlad. Večer si vždycky odsedl od obou žen a téměř jim nevěnoval pozornost. Na

jejich otázky odpovídal zamračením, případně zavrčením. Věděl, že to není správné, ale nedokázal přijít na nic jiného, co

by mohl dělat. Fyzické nepohodlí v něm sice probouzelo mrzutou náladu, ale jistě by se přes ně dokázal přenést.

Hluboko uvnitř jej však hlodalo něco jiného.

Druhé noci, v okamžiku, kdy se Orla s Lariikou zachichotaly nějakému dalšímu soukromému vtipu, pocítil Kerrigan, že

už to všechno nedokáže snášet. Pomalu a rozvážně se otočil a zamračil se na ně přes malý plápolající ohníček. „Jak se Lariika nevinně zamrkala modrýma očima. „Ale my jsme naživu. Není to snad důvod k radosti?“

Orla natáhla ruku a položila ji dívce na rameno. „To je, dítě, ale není to to, co Adept Reese naznačuje, že ano? Tak ven s

tím, Kerrigane. Něco ti vrtá hlavou a nedá ti pokoje. Tak se toho zbav, ven s tím.“

Kerrigan obě ženy probodl pohledem a pak se podíval na Lomba, který na něj jen nechápavě civěl. „Jsou mrtví. Lombo

říkal, že jeho lidé už na břehu nenašli žádné další trosečníky. Mrtví, chápete to?“

„Nemůžeš to vědět jistě, Kerrigane. Mohly je zachránit jiné naše lodě, které proplouvaly okolo.“

„Ty tvoje lodě jsou nejspíš zničeny také.“

„Některé snad. Ale ty jsi skoncoval s nebezpečím které mohlo mnohé z nich ohrozit.“

Kerrigan sevřel ruce v pěsti a pravicí se vší silou uhodil do levého stehna, aby podtrhl význam svých slov. „To ano,

ale já kvůli tomu zabil všechny ostatní! Za tu vlnu, která naši loď převrátila, mohu já. Všichni spadli do moře kvůli mně.

Weirun dostal víc žrádla pro svoje mazlíčky, a to všechno kvůli mně, kvůli nikomu jinému! Zabil jsem je! Zabil!“

Orla se najednou zvedla a dříve, než si stačil uvědomit, co se děje, mu vlepila pořádnou facku. Kerrigan pocítil ostrou

bolest a na okamžik strnul jako omráčen. Pak zvedl levou ruku a sevřel si postiženou tvář. Chviličku na čarodějku zíral s

otevřenými ústy, potom se mu spodní ret začal chvět a on se rozplakal.

„Proč?“

Orla si upravila roucho a podívala se na něj. „Protože jsi začal propadat hysterii a právě v takových chvílích přestáváš

přemýšlet, Adepte Reesi. A ty právě teď přemýšlet potřebuješ, nezabývat se vlastním strachem ani dalšími hloupými

pocity. A to je první důvod, proč jsem tě uhodila.“

Pomalu se posadila a natáhla ruce k hřejivým plamenům. „Měla jsem i druhý důvod — ukázat ti, že nejsi žádný vrah, i

když bych si to, u všech bohů, opravdu přála. Člověk s takovou mocí, jakou máš ty, by mě za tu facku reflexivně spálil

na popel. Přemýšlej o tom, Kerrigane — stál jsi tam a kolem tebe lidé křičeli a umírali. Uprostřed boje tě do hrudi zasáhl

šíp a co jsi udělal? Použil jsi kouzlo, které mají v oblibě druhořadí skladištní úředníci, kteří maličko fušují do magie.

Zvedl jsi tu loď do vzduchu, pustil ji a rozdrtil ji o hladinu jako nějakou dětskou hračku. Tu plachetnici jsi ale zničil,

zničil jsi ji úplně stejně, jako kdybys měl srdce válečníka.“

„To ano, ale ostatní by přežili. Žádná vlna by se nezvedla.“

„Vidíš? Opět tě zrazuje tvá neschopnost přemýšlet o následcích.“ Orla významně zvedla obočí. „Kdybys na tu loď

použil kouzlo typu ohnivé koule, způsobila by následná exploze vznik podobné, ne-li ještě větší vlny. Kdybys jí

rozmačkal příď a tím ji potopil, vznikl by vír, který by do sebe mohl vtáhnout i naši kocábku. Existují tucty věci, které jsi

mohl udělat a které by mohly zrovna tak dobře převrhnout nebo potopit naši malou loď. A to ještě nepočítáš s tím, že

ona už předtím utrpěla značné škody. Je možné, že už byla tou dobou neschopná další plavby a pomalu se potápěla.

Může to pro tebe sloužit jako omluva za to, že jsi způsobil vlnu, která naši loď poslala ke dnu? Ne. Znamená to, že jsi

zabil všechny ostatní? Ne. Nevíš ani, kolik jich už v té době bylo po smrti. Nevíš, zda se zachránil ještě někdo další.

Ano, někteří zemřeli. Možná, že zemřeli všichni vyjma nás tří, ale kdybys nezakročil, nezůstal by naživu vůbec nikdo,

takže mi věř — udělal jsi správnou věc.“

Kerrigan popotáhl nosem. „Pořád mám ale na rukou krev.“

„To ano, chlapče, ale to ještě není nic ve srovnání s tím, kolik jí tam budeš mít, než celá tahle záležitost skončí.“ Orla si

oběma rukama objala břicho. „Říkala jsem jim, že se to stane. A měla jsem pravdu.“

Mladý Adept si setřel z očí slzy. „O čem to mluvíš?“

„O tvém výcviku.“ Zhluboka se nadechla a pak z plic vypustila vzduch v jediném dlouhém výdechu. „No, řekla bych,

že ses dostal do další fáze svého výcviku, Kerrigane. Musíš se naučit přemýšlet o následcích kouzel, která sesíláš. V

arcanoriu, kde bylo všechno perfektně připraveno, jsi věděl, co se stane. A jsi určitě dostatečně inteligentní na to, aby

sis domyslel, co se bude dít, když je použiješ tady venku. Musíš přemýšlet, Kerrigane. Je to jediná možnost.“

Pomalu přikývl. „Pokusím se.“

Orla si povzdechla. „Je to o trochu lepší, než kdybys řekl, že nemůžeš. A myslím, že pro teď je to to nejlepší, v co mohu

doufat.“

Když se příštího rána chystali vyrazit na cestu, začala se Orla rozhlížet po klacku, který používala jako hůl, ale nikde ten

sukovitý kus dubového dřeva neviděla. Podezřívavě se podívala na oheň v obavách, že mohl Lombo v noci rozlámat

její větev na kusy a těmi nakrmit plameny. Avšak hromádka palivového dříví, kterou večer navršili vedle ohniště, byla

stále dostatečně velká, takže čarodějka vůbec netušila, kam se mohla její hůl podít.

„Magistryně, to je pro tebe.“ Kerrigan se převalil na nohy a postavil se s pomocí pět stop dlouhé ebenově černé hole.

Ihned ji podal staré čarodějce a ta ji z jeho rukou ostražitě přijala.

Ostražitost se rychle změnila v překvapení. Tuhle hůl znala. Chladný a hladký povrch, přerušený jen na jednom místě

zářezem, který v něm kdysi zanechal řvounský dlouhý nůž, dokonce i délka a dokonalá vyváženost — to všechno jí

bylo více než jen povědomé. Chvíli si ji v rukou otáčela, pak po ní přejela dlaní.

Ne, nemohlo být pochyb. Tohle je moje hůl, ale to není možné! Musí přece ležet na dně Srpového moře! I kdyby se

Kerriganovi podařilo nějakým způsobem přemluvit Tagothchu, mořského weiruna, aby mu hůl vrátil, neexistoval žádný

způsob, jak by se mladý čaroděj mohl během noci dostat z jejich tábora na pobřeží a zase zpátky.

„Kde jsi..?“

Kerrigan se stydlivě usmál. „Ve skutečnosti nikde. Vyrobil jsem ji.“

„Cože?“

Nervózně pokrčil rameny. „Když jsem byl mladší, míval jsem záchvaty vzteku a mockrát jsem rozbíjel všelijaké věci.

Moji učitelé mě za to vždycky trestali. A nejhorší bylo, že i když jsem pak něco upustil na podlahu a rozbil to náhodou, tak mě trestali stejně. Takže jsem se tak trochu naučil různé věci opravovat. Když jsem měl možnost se nějaké dotknout

a prostudovat ji, dokázal jsem pak ze stejného materiálu udělat přesnou kopii. A s tvou holí, s tou, kterou jsi tak dlouho

používala, mě také pojilo pouto. Už jsem ji koneckonců držel v rukou a sesílal s její pomocí kouzla, takže jsem ji znal.“

Orlu najednou zamrazilo v zádech. „Nikdy jsi nikomu neřekl, že to dokážeš?“

Zavrtěl hlavou. „Kdyby to věděli, potrestali by mě za to, že ničím věci, nebo za to, že zadržuji informace. Jedno z toho.

Možná obojí. Ono to vlastně není až tak těžké, opravdu. Trocha tvůrčí magie plus nějaké to očarování, přidat špetku

utajovacích zaklínadel a ždibeček jasnovidných kouzel. Mohl bych ti ukázat, jak na to.“

Přikryla si ústa dlaní. Dokázal spojit čtyři magické školy do jednoho jediného kouzla. Nikdy neslyšela, že by někdo

něco takového zvládl. Například zaklínadlo, vytvářející obranný val, v sobě spojovalo tvůrčí a bojovou magii, zatímco

kouzlo, umožňující šípu zasáhnout vzdálený či dokonce neviditelný terč, si žádalo důmyslné propletení bojové a

jasnovidné magie. Slyšela o jednom kouzle urZrethiů — pochybovala, že by se ho dokázala naučit, i kdyby studovala

padesát let — které umělo změnit rejska v mohutné zvíře, na němž se dalo jezdit do boje a jež navíc dávalo jezdci větší

sílu, a prý snad dokonce i neviditelnost. Toto zaklínadlo bylo utkáno z bojové, transformační a utajovací magie a Orla

ho dosud považovala za nejkomplexnější kouzlo v historii.

A teď najednou dítě, které se jen snaží skrýt své chyby vytvoří něco tak neuvěřitelného? Zachvěla se. Nemají ani

potuchy o tom, co vlastně stvořili.

„Jsi v pořádku, Magistryně?“

Přikývla a nějakým způsobem se jí podařilo vykouzlit úsměv. „To jsem, Adepte Reesi, a jsem také tvou velkou dlužnicí.

A co se týče tvé nabídky, že mě to zaklínadlo naučíš, musím ji s díky odmítnout. Pochybuji, že bych měla před sebou

dost let na to, abych to dokázala.“

Kerrigan na vteřinku vykulil oči. „Opravdu se cítíš dobře?“

„Ano, Kerrigane. Děkuji ti.“ Pozvedla hůl. „A díky tvému dárku se dokonce cítím ještě lépe. Myslím, že až se za

nějakých pár dní dostaneme do Yslinu, budu se cítit tak dobře, jako ještě nikdy v životě.“