Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 6. kpaitola

Kapitola šestá

Za základ saní nám posloužily dva mladé stromky, které jsme skáceli mečem. Stáhli jsme z temeryxe zbytek kůže a vyřízli

dlouhé šlachy, upínající se zezadu na jeho nohy a zpevňující ocas. Použili jsme šlachy k přivázání silných borových

větví k oběma kmínkům a poté jsme přes ně peřím vzhůru přehodili sněhodrápovu kůži. Na tu jsme uložili Rounce a

pevně ho připoutali jeho opaskem. Z našich opasků a pochvy meče jsme pak vyrobili popruhy, s jejichž pomocí mohl

jeden z nás saně táhnout.

Ney se tohoto úkolu zhostil jako první, zatímco já jsem šel v čele a hledal Leighovy značky. Leigh zvolil poměrně

snadnou trasu, neboť měl na zřeteli fakt, že s sebou poneseme či potáhneme bezvládného Rounce. Jeho stopa se

klikatila údolími mezi kopci a dávala nám tak spoustu času na spatření případných útočících temeryxů - přinejmenším

po východu slunce. Na jiných místech, kde byla vzdálenost mezi stromy dost velká na to, abychom tudy mohli projít,

nás zase vedla do hájků dostatečně hustých, aby příšerám s jejich neohebnými ocasy co nejvíce ztížily pohyb.

Otočil jsem se k Neyovi. „Vystřídám tě a potáhnu saně kdykoli budeš chtít."

„Ještě to chvíli vydržím." Přejel si rukou přes zpocené čelo a rozmazal si po něm špínu. „Myslel jsem, že zemřeš, když

ses vrhl na toho temeryxe."

„To já taky, ale ve skutečnosti jsem neměl na výběr. Nebo ano?"

„Vždycky máš na výběr. Ulovilo to potravu. Mohli jsme odtud zmizet."

Otočil jsem se na podpatku. „Ta potrava byl Rounce a já ho tam nemohl nechat. A ty, navzdory tomu co teď říkáš, jsi

taky nemohl. Udeřil jsi ho dřív než já."

„Zvláštní, k čemu všemu donutí člověka strach. Jsem rád, že jsi tam doběhl dřív ty a ne Leigh."

Pokračoval jsem v cestě. „Kdyby tam Leigh byl, šel by po temeryxovi taky. Víš, on dokáže být... otravný, ale rozhodně

nepostrádá odvahu."

„To jsem nemyslel, Hawkinsi." Ney tiše zasupěl, začali jsme totiž znovu stoupat do kopce. „Použil by na něj svůj meč.

Špatná zbraň na temeryxy. Musíš být buď hodně blízko, jako ty s dýkou, nebo daleko, s kopím."

„To je dobrý postřeh." Při boji z těsné blízkosti byly bestii její strašlivé zbraně k ničemu. Nabodnutá na hrotu kopí nebo

oštěpu by byla rovněž příliš daleko od útočníka, než aby mu dokázala nějak ublížit. Avšak ze střední vzdálenosti, na

kterou by musel bojovat Leigh, na něj mohla příšera skočit a rozervat ho svými drápy - a to i v případě, že by do ní

stačil zabořit meč. „Ovšem, jen stěží bych ho dostal, kdybys mu tím svým pohlazením pořádně nepopletl hlavu."

„Jsem rád, že jsem taky mohl přiložit větev k dílu." Ney se lehce zasmál. „Ale příště už snad budu držet v ruce něco

lepšího než ten kus dřeva."

„Snad se na to ,příště' netěšíš?"

„Ani ne, prostě ale nemám důvod si myslet, že se to znovu nestane."

Přešel jsem Neyova poslední slova mlčením a v nastalém tichu jsme šlapali dál. Ney mě ani jednou nepustil do

popruhů, ale několikrát jsem musel saně zvedat zezadu, když jsme se brodili přes potoky. Voda nám nikde nedosáhla

výš než ke kolenům, takže nám nedělalo potíže udržet Rounce v suchu. Byla však rozhodně velmi studená a nás

zahříval jen pohyb a tělesná námaha.

Za úsvitu, když slunce zaplavilo krvavými paprsky oblohu na východě, jsme se už nacházeli o tři míle blíže k Valsině.

Znepokojovalo mě, že se Rounce stále ještě ne-probral, ale Ney řekl, že ho ve spánku udržují obklady z Feseininy

zhouby. Snad to pro něj bylo lepší, neboť bolest, kterou by v bdělém stavu snášel, musela být nesnesitelná. Osvit nám

však odhalil šedavý nádech jeho pokožky a také to, že má horečku. Ney namočil v potoce několik polštářků mechu,

zabalil je do rukávu Leighova kabátce a přiložil je Rounceovi na čelo, aby ho zchladil.

Urazili jsme dalších několik mil, když nás konečně našli zachránci. Někteří byli na koních, většina však šla pěšky. Dorazili od západu, po cestě, kterou použil i vůz, jenž nás dopravil do lesů. Leigh přivázal svou košili ke kmenu stromu

na kraji dřevařskou cesty v místě, kde ji během své pouti překročil. Pak pokračoval napříč krajinou směrem k městu, aby

si zkrátil vzdálenost. Zachránce doprovázelo několik vozů, které na ně čekaly na lesní cestě. Měly sloužit k dopravě

hledačů na místo, a také, v případě úspěchu výpravy, tomu, aby nás všechny bezpečně odvezly zpět. Pátrací skupina s

sebou rovněž přihnala stádečko rezervních koní.

Jako první nás objevil jeden z Norringtonových lovců v zelených kožených šatech. Muž ihned zadul na malý žesťový

roh, který se mu houpal u pravého boku, pak otevřel tlumok, vytáhl stříbřitou čutoru a nabídl mi ji. Než jsem se napil,

přičichl jsem si k jejímu hrdlu. Pil jsem střídmě, přesto to byl skvělý pocit, když si brandy propalovala cestu k mému

žaludku.

Otřel jsem si ústa hřbetem ruky a podal čutoru Neyovi. „Je to brandy.“

Ney zaklonil hlavu a dopřál si jeden dlouhý doušek. Pak mu oči vylezly z důlků. Narovnal hlavu, polkl, několikrát

zakašlal a začal si rukou utírat slzy, které mu proudem tekly z očí. Upřel na mě zeleně planoucí pohled a namáhavě

zasípal: „Myslel jsi opravdovou brandy."

„Ano."

Na východě náhle hlasitě zaduněla koňská kopyta a Ney se okamžitě otočil tím směrem. Na svahu kopce se před námi

zastavil nádherný černý hřebec, bláto a rezaté borové jehličí se rozletělo na všechny strany, když prudce zaryl přední

kopyta do země. Postroj i sedlo byly vyrobeny z černé kůže pobité stříbrem, stejně jako pouzdro na luk, připevněné k

sedlu, a toulec na hřebcově levé pleci.

Na koni seděl vysoký hubený muž s pronikavým pohledem hnědých očí. Měl na sobě kápi téže barvy, jako jeho osobní

maska z jemně hlazené zelené kůže. Masku zdobily četné stuhy a nad průřezy pro oči byly připevněny zahnuté drápy

temeryxů v nápodobě obočí. Mužovy tenké rty byly staženy v přísnou čárku, sledoval nás pozorně a soustředěně -

otrhané, unavené a zmáčené potem.

Okamžitě jsem poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu. Pohlédl jsem na Neye a pohybem ruky mu naznačil, aby

následoval mého příkladu. Ney tak učinil a se sklopenými hlavami jsme čekali, až nás muž osloví.

Kůže sedla slabě zavrzala, když muž seskakoval z koně. Černý hřebec zafrkal a pohodil hlavou, stříbrné cvoky

zacinkaly. Pod mužovými botami se zlomilo několik suchých větviček, pak se zastavil a já na ramenech ucítil jeho ruce v

rukavicích. „Vstaň, Tarrante Hawkinsi. Dnes není žádný důvod, abys v mé přítomnosti klečel."

„Jste příliš laskavý, můj pane." Zvolna jsem se postavil, ustoupil o krok zpět a položil ruku na Neyovo rameno. „Toto je

Neysmith Carver."

„Vstaň, Neysmithi. Oba jste dnes vykonali velké věci." Zavrtěl jsem hlavou. „Ne větší než Leigh... Bosleigh, když

přivolával pomoc. Jeho běh-"

Lord Norrington vztyčil prst, aby mě přerušil. „Velmi dohře vím, co učinil můj syn, a jsem na něj opravdu hrdý, ale vy

dva... Můj syn vyprávěl, že jste zaútočili na temeryxe jen s klackem a dýkou. A to dokonce za tmy."

Ney nervózně pohnul hlavou. „Za světla, můj pane, by bylo možná všechno jinak."

„Zjistil jsem, Mistře Carvere, že je jen málo mužů, kteří se dokáží postavit nebezpečí v noci, zatímco ve dne se před

stejnou hrozbou dají na útěk." Otočil se a vzal koně za uzdu. „Vy dva teď půjdete se mnou. Máme pro vás koně, ale

můžete se také svézt ve voze, budete-li chtít. Je tu dokonce i velký kůň pro tebe, Mistře Carvere." Ney se zamračil. „Ale

Rounce..." Norrington se na něj podíval a usmál se. „Moji lidé se o něj postarají. Sandesi!"

Lovec, který po dobu našeho rozhovoru klečel u Rounce, vzhlédl. „Ano, můj pane?"

„Doprav Mistra Playfaira do vozu. Saně pak nech na místě, ale vezmi s sebou kůži a další kousky temeryxova těla.

Budeme je potřebovat."

Další lovci, přivolaní troubením rohu již přibíhali k místu kde jsme stáli. Ney se vymotal z popruhů a postavil se po mé

levici, takže jsem se ocitl mezi ním a Leighovým otcem. Znal jsem lorda Norringtona již od útlého mládí, od doby, kdy

jsem začal rozeznávat lidi kolem sebe. Znal jsem ho jako Leighova otce i otcova nadřízeného, můj otec ovšem vždy trval

na udržování striktně úředních vztahů s tímto urozeným šlechticem. V tomto ohledu byl lord Norrington o něco

shovívavější. To, že nás pozval, abychom ho doprovodili, mě proto nepřekvapilo. Udivujícím však byl fakt, že se

nevyhoupl do sedla a kráčel nám po boku jako rovný s rovnými, ne jako velký válečník se dvěma mladičkými nositeli

Masek luny. Dokonce když s námi hovořil, byl jeho hlas vřelý a nenucený - jako bychom nebyli přáteli jeho syna, ale

jeho vlastními.

„Pera na té vaší kůži jsou černá. Slyšel jsem, že se to někdy stává, ale ještě nikdy jsem to neviděl na vlastní oči."

Zamyšleně si levou rukou pohladil bradu. „Mohlo by to být mládě, ale vzhledem k velikosti musí kůže patřit dospělému

jedinci. Nebo je to možná přechodné letní opeření, které se s příchodem zimy opět změní na bílé."

Přikývl jsem. „Možná, že by to tak mohlo být, můj pane.“

Norrington zaklonil hlavu a zasmál se. „Velmi dobře, Hawkinsi, nikdy nepředkládej názor, když žádný nemáš. Vidím, že

tě tvůj otec mnohému naučil. A co ty, Mistře Carvere?"

„Lepší je být zticha a nechat se ostatními považovat za hlupáka, než promluvit a zbavit jev tomto ohledu všech pochyb,

můj pane."

„Poslouchejte mě, chlapci..." Norrington se odmlčel, potřásl hlavou a pak ztlumil hlas. „Říkám vám stále chlapci, ačkoli

jste už ve skutečnosti muži. Odpusťte mi a slyšte má slova: váš dnešní čin je výjimečný, opravdu výjimečný. Znám

nemálo mužů, kteří se podíleli na zabití temeryxe -je mezi nimi i tvůj otec, mladý Hawkinsi. Sám jsem jich zabil půltuctů,

většinou z luku. Jednoho jsem na koni skolil dřevcem a jeho drápy teď zdobí mou loveckou masku. Dalšího jsem zabil

ze země kopím, ale řeknu vám, že za to mohla jedině zlomená noha mého koně, která mě proti mé vůli donutila postavit

se sněhodrápovi pěšky."

Pozorně sledoval, jak nám pomalu dochází plný význam jeho slov. .Najdou se muži, kteří se budou pokoušet snížit význam toho, co jste dokázali, budou říkat, že jste se zmýlili, nebo že dokonce lžete. ,Zveličený', tak budou nazývat váš

čin. Takoví muži jsou bezvýznamní a neschopní a je dobré se od nich držet co nejdál. Jiní však - jako tvůj otec a mnoho

jiných ve Valsině - poznají podle tohoto skutku vaše srdce. Proto ať už uslyšíte cokoli, nikdy o sobě nepochybujte. Za

jediný den svého Měsíce luny jste toho o sobě odhalili více, než jiní za celé století."

Ney si tiše odkašlal. „Děkuji za vaše vlídná slova, lorde Norringtone, ale myslím, že by se to nemělo přehánět. Udělali

jsme jen to, co jsme museli. Nepřemýšleli jsme o tom. Nevěděli jsme, jak moc nás to může bolet. Ale Leigh, ten věděl, co

má dělat. Vzal naši záchranu na sebe."

„Opakuji, dobře vím, co dokázal můj syn."

„Jak se mu daří?"

„Můžete se podívat sami." Norrington se usmál. Ukázal přes malé údolí na dřevařskou cestu a trojici vozů, které tam na

nás čekaly. „Je v prvním z nich. Trval na tom, že nás sem osobně dovede. Jen jděte, určitě vás rád uvidí."

Ney a já jsme se ihned rozběhli kupředu a minuli dvojici mágů, mířících opačným směrem ke zraněnému Rounceovi.

Vydrápali jsme se na kopec a pak se přihnali po cestě k nejbližšímu vozu. Jeho základnu tvořil velký, z prken stlučený

obdélník lemovaný asi dvě stopy vysokými bočnicemi. Nad ním se do výše šesti stop tyčila dřevěná konstrukce

přikrytá hrubou plachtovinou. Dorazili jsme k zádi vozu, odhrnuli cíp plachty a našli Leigha.

Uvelebil na půltuctů polštářů, bez jejichž opory by se asi jen stěží dokázal udržet vsedě. Vypadal unaveně a na pravé

tváři měl velký rudý šrám, způsobený zřejmě zrádnou větví nějakého trnitého keře. Podobné šrámy křižovaly i jeho ruce

a holeně, již dávno zbavené punčoch. Nohy měl omotané bílou tkaninou, která na několika místech znachověla -

většinou kolem pat a šlapek.

Usmál se na nás. „Když jsem zaslechl jedno zatroubení na roh, věděl jsem, že vás našli. Bylo to blízko cesty, museli jste

tedy být naživu. A Rounce?"

„Také žije. Lidé tvého otce ho právě nesou sem. A před chvílí jsme k němu viděli jít mágy."

„To je dobře. Pověděl jsem jim, co jsi udělal s metholanthem, a oni řekli, že to nejspíš bylo to nejlepší, co se vůbec dalo

udělat. Vzhledem k okolnostem." Leigh pokrčil rameny. „Trochu toho dali i na moji nohu."

Ney se usmál. „Říkal jsem ti, že nemáš ty správné boty."

„Hmm, a boty s tebou plně souhlasily, Neyi. Rozpadly se mi asi míli východně odtud." Lišácky se usmál. „Ale zaplatil

jsem za ně Mincí luny, takže si vlastně nemohu stěžovat. Třeba se je nějaký temeryx pokusí sežrat a udáví se jimi."

Hlasitě jsem se zasmál. „Nemyslím, že by to bylo příliš pravděpodobné. Ty boty se určitě rozloží dlouho předtím, než do

těchto míst zabloudí další sněhodráp."

Leigh zavrtěl hlavou. „Můj otec ti to neřekl?"

„Neřekl co?" Podíval se na Neye a ten mi pohled nechápavě opětoval. „Co nám měl říci?"

„Drazí přátelé, přece si nemyslíte, že můj otec vzal s sebou všechny ty lovce jen proto, aby vás našel?" Zamával mi

před nosem ukazováčkem. „Ne, ne, ne! Sněhodrápi prý loví ve smečkách. Kde najdete jednoho, najdete určitě ještě

alespoň tři další. Ne, přátelé, jsme tady spolu s lovci proto, abychom našli ostatní sněhodrápy a zabili je. Ta naše

veselá příhoda z minulé noci, to byla jen předehra. My ale budeme hvězdami této malé opery až do chvíle, kdy spadne

opona."