Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 5. kapitola

Kapitola pátá

Will si nebyl úplně jistý, proč po něm Rezolut nechtěl, aby doprovodil čeledína a postaral se o jejich koně, oddech od

svých každodenních povinností však s radostí uvítal. Popadl srolovanou přikrývku i ochablé sedlové vaky, skrývající

jeho obnošené náhradní šaty, a následoval své dva společníky do Králíka a Kotce. Po tak dlouhé cestě bude příjemné

vrátit se zpět do normálu.

Sotva však vstoupil dovnitř, zjistil, že má zdejší hospoda k normálnosti hodně daleko. Na první pohled sice vypadala

jako obyčejná krčma, měla dveře chráněné stříškou a za nimi klesaly úzké schody dolů do šenku. Kousek vpravo od

paty tohoto schodiště stoupaly podél jedné z kratších zdí obdélníkové budovy další schody, vedoucí pro změnu do

vyššího patra. Pod nimi byl natěsnaný bar. Dveřmi v delší stěně šenku se chodilo do kuchyně. Ta měla omítnuté stěny,

podlahu z udusané hlíny a čadilo v ní veliké ohniště.

Nalevo od vstupního schodiště se rozprostíral samotný šenk s velikým krbem a praskajícím ohněm u levé zdi. Stěny

místnosti lemovaly dlouhé stoly s lavicemi, zatímco střed zabíraly menší kulaté stolky. Will už u vchodu pocítil teplo

ohně a uvítal ho, ačkoli se mu plameny zdály být poněkud velké na letní večer.

Rezolut pověsil plášť na věšák u dveří a hodil pod něj svůj vak, pak zbavil břemene Havrana a stejně naložil i s jeho

věcmi. Tiché hučení rozhovorů na okamžik utichlo, záhy však opět trochu nabralo na intenzitě. Will pocítil jisté napětí,

protože objevení Vorquelfa v některé z lidských taveren Šerova vždy nutně vyústilo v pořádnou rvačku.

Rozhovory se tedy opět rozběhly, ale Willovi se nezdálo, že by z nich ti lidé dostali strach a jen proto se drželi zpátky.

Zatímco se snažil přijít na to, co se vlastně děje, začal si mimoděk všímat jiných věcí — například čisté a udržované

podlahy šenku s novými prkny, nahrazujícími ta stará a prohnilá. Žádný z hostů nebyl opilý a žádný z nich také oplzle

nepokřikoval na mladou ženu, která kličkovala mezi stoly a roznášela dřevěné korbele plné pěnivého piva.

A pak to Willovi najednou došlo. Ti lidé se usmívali, ani jeden z nich si nezakrýval oči nebo u svých společníků

nehledal známky slabosti. Hospody, které znal, se podobaly vlčím doupatům. A tohle tady jsou ovce. Farmáři, pastýři,

lidé, kteří si na živobytí vydělávají prací. Přišli sem proto, aby se podělili o novinky. Trochu ho při tom pomyšlení

zamrazilo.

Havran se pravým bokem opřel o bar a ukázal rukou na Rezoluta s Willem. „Řekli nám, mně, mému synovci i mému příteli, že bychom si tady mohli na noc pronajmout pokoj.“ Hospodský, statný muž s prstencem černých vlasů kolem

kulaté hlavy, si rukou přejel neoholenou bradu. „No, v posledním volném pokoji se ubytoval támhleten pán se svou

neteří, ale ještě za něj nezaplatili… Jo, vy,“ mávl flekatou utěrkou směrem ke dvěma lidem u kulatého stolku. Postarší

muž se otočil k baru a překvapeně zvedl obočí, ale Havran klidně natáhl ruku a sevřel hospodskému zápěstí. „To je v

pořádku. Nenašlo by se pro nás místo tady na podlaze, někde poblíž ohně?“

Hospodský přikývl. „Ano, jistě, spousta. Za stříbrňák na osobu a k tomu patří taky pivo teď večer a ráno ovesná

kaše.“

„Dohodnuto.“ Havran začal sahat po měšci, ale hospodský zavrtěl hlavou. „Vyrovnáme se než si půjdete lehnout.

Budete nejspíš chtít trochu dušeného masa, že ano? A taky chleba? A sýr?“

Havran přikývl. „Jistě.“

„Za chvíli vám to všechno donesu.“

Havran se usmál na své společníky. „Vidíte? Nocleh je zařízen.“

Will nepřítomně přikývl, Havranova slova stěží slyšel. Rozhlížel se po šenku a pečlivě zkoumal každého z hostů. Rychle

oddělil bohaté od chudých, což nebylo nijak obtížné, protože většina farmářů u sebe neměla nic dražšího než prstýnek.

U opasků těch bohatých se sice houpaly váčky, povětšinou však stejně prázdné jako Willovy sedlové vaky. Když

mladík viděl, s jakou důvěrou jednal hostinský s Havranem, domyslel si, že většina přítomných pije na dluh a že účty

pravděpodobně splácí v mase, sýru a mouce. Willa probralo pořádné šťouchnutí do zad, které mu uštědřil Rezolut.

Vorquelf ho pak začal nepříliš šetrně strkat za Havranem. Takto rychle urazili vzdálenost ke kulatému stolu u krbu.

Postarší muž v modrém plášti, který již jistě zažil lepší časy, jim kývl na uvítanou a pohostinně ukázal na volné židle.

Havran mu poděkoval. „Jmenuji se Havran. Tohle je Will, můj synovec, a můj přítel Rezolut.“

Muž se napůl zvedl ze své židle a potřásl si s Havranem rukou, pak kývl Willovi a Rezolutovi. „Jsem Distalus a tady je

má neteř Sephi. Cestujeme do Yslinu, Sephi se tam chce vyučit tkadlenou.“

Will proklouzl kolem Havrana a posadil se na židli vedle dívky. „Ahoj, já jsem Will.“

Ta se začervenala. „Sephi.“ Kdyby stála, musela by se nad mladíkem přímo tyčit. I vsedě vypadala vyšší, ale Willovi to

nevadilo. Havraní vlasy jí padaly až do půli zad. V oříškově hnědých očích se jí odráželo světlo plamenů, krásu její

tváře narušoval pouze malý šrám nad pravým okem. Ale jen maličko.

Distalus pozvedl džbánek směrem k Havranovi. „Bylo to od vás šlechetné, pane, že jste nás nevyhnal z našeho

pokoje.“

Havran lehce pokrčil rameny. „Jsme na cestě už dlouho, takže všechno, co potřebujeme, je trocha tepla. Máme před

sebou ještě hodně mil a čeká nás jen málo míst tak příjemných jako toto.“

Will nechal své sedlové vaky sklouznout na podlahu a na ně hodil plášť. „Už jsi někdy byla ve městě, Sephi?“

Zavrtěla hlavou a věnovala mu malý úsměv. „Strýček říká, že je to báječné místo a že si ho zamiluji.“ Sevřela v

drobných dlaních svůj džbánek. „Už se nemohu dočkat.“

Mladý zloděj se usmál a už už se chtěl vytasit s nějakým městským příběhem, když do něj Havran dloubl loktem. Otočil

se na své starší společníky. „Co je?“

„Nemáš na práci lepší věci? Co třeba pomoci hospodskému donést nám to dušené maso?“ Havran se podíval na

Distala. „Dáte si ještě pivo? Když už se Will chystá k baru…“

„Jste velmi laskavý, pane. Velmi. Na cestě člověku vždycky pořádně vyschne v krku a pivo Mistra Juliana je moc

dobré.“

Havran ukázal hospodskému dva prsty. „Ještě dvě piva, prosím. Pro naše přátele. Běž, Wille.“

Mladík přikývl a mile se usmál na Sephi. Vstal a prošel těsně kolem její židle, přitom si dovolil otřít se jí prsty levé ruky o

rameno. Věnoval více pozornosti dívce než svému nedbale odloženému plášti, a tak klopýtl a ztěžka se svalil na Distala,

kterého se chytil jen o chviličku dřív, než se zvolna se hojícím kolenem praštil do podlahy.

„Omlouvám se, pane.“ Will se hned zase napřímil, uhladil si košili a vyrazil k baru. Otáčel boky tu napravo tu nalevo a

hbitě proklouzával uzounkými uličkami mezi stoly a židlemi. Dělal všechno pro to, aby ukázal veškerou svou obratnost

a vypudil ze Sephiiny mysli vzpomínku na jeho pád.

Julian se na něj kriticky podíval. „Jestli něco z toho upustíš, tak to budeš jíst z podlahy, když už to tvůj strýc musí

platit.“

„Dám si pozor.“

„To doufám, mladíku.“ Julian zvedl podnos s pivními džbánky, zatímco druhý, s miskami s dušeným masem a chlebem,

nechal Willovi. Mladík následoval hospodského a čas od času vykukoval zpoza svého nákladu, aby zjistil, jestli ho

Sephi pozoruje. Pozorovala. A hihňala se. Will se mrštně vyhnul Julianovi a obsloužil nejprve Rezoluta, pak Havrana a

nakonec i sebe. Svou misku postavil blíž k dívce, aby měl důvod si k ní přisunout židli, a chleba položil doprostřed

stolu.

Julian si od něj vzal zpátky podnos a pak si je oba strčil do pravého podpaždí. Začal počítat na prstech. „Takže

dohromady to dělá… šest stříbrných, pane. A vy pane, vy i ta dívka, mi dlužíte za pivo a ubytování tři stříbrné.“

Distalova ruka klesla k opasku, pak muž najednou překvapeně zamžikal a vzhlédl. „Moje peněženka… zmizela!“ Rezolut

zamhouřil své stříbrné oči. „Vrať ji zpátky, chlapče.“

Will strnul se lžící dušeného masa v půli cesty mezi miskou a ústy. „Já ji nevzal.“

„Nelži, chlapče.“ Vorquelfův hlas byl najednou úplně ledový. „Nemám na to náladu.“

Will vrátil lžíci do misky a zvolna se postavil. Pomalu rozpažil a zůstal tak bez pohybu stát. „Klidně mě prohledej. Nic

jsem nevzal.“

Distalus potřásl hlavou. „Jsem si jistý, že by ten chlapec nikdy… jak ví i má neteř, začínám se pomalu stávat

zapomětlivým. Nejspíš jsem peněženku prostě nechal ve vaku nahoře v našem pokoji.“ Havran položil ruku na Rezolutovo předloktí a pak z váčku u svého opasku vylovil zlatou minci. Ta poctivě zazvonila,

když ji palcem vyhodil vysoko do vzduchu. Julian ji snadno chytil a začal ji v ruce otáčet, aby ji prozkoumal z obou

stran.

„Oriosa. Nová ražba.“ Muž položil minci na stůl a ukázal všem přítomným profil krále Scrainwooda s horní polovinou

tváře zakrytou maskou. Z kapsy své zástěry pak vytáhl krátký kovový prut s boulí na jednom a hrotem na druhém

konci. Přitiskl bodec na Scrainwoodovo oko a potom se do prutu vší silou opřel. Na místě oka zůstal po jeho zákroku

nehluboký vryp, mrzačící králův obličej.

Julian se usmál a schoval minci i vrták do kapsy své zástěry. „No, tohle by to mělo spravit. Ať vám chutná. Budete-li

ještě něco chtít, stačí mávnout, koneckonců jste mi dali víc, než bylo třeba.“

„Díky,“ kývl mu Havran. „Máme koně ve vaší stáji, takže vám ve skutečnosti ještě dlužíme.“

Když hospodský odešel, pozvedl Distalus svůj nový džbánek piva. „Vrátím vám to. Mám nahoře ve vaku pár

stříbrných.“

„Nedělejte si s tím starosti.“

Will se zamračil. Během svého života viděl jen málo zlatých mincí a držel jich ještě méně — navíc nepříliš dlouho.

Některé z nich měly vyškrabané nebo sedřené oči, ale mladík nikdy nechápal proč. „To, co udělal s tou mincí… Proč?“

Distalovi se rozsvítily oči. „Myslel jsem si, že každý zná příběh o tom, jak se Scrainwood stal králem a komu za to

vděčí.“ Muž trochu zvýšil hlas, aby k sobě přilákal pozornost lidí u okolních stolů. Najednou vypadal mnohem spíš

jako potulný vypravěč než jako…

Jako netuším kdo.

Muž si usrkl piva a otřel si ústa hřbetem pravé ruky. „Možná to víš, mladíku, a možná ne, ale Scrainwood z Oriosy se

před čtvrtstoletím připojil k dobrému králi Augustovi a vydal se do války proti Chytrině. Někteří říkají, že bojoval

statečně, jiní tvrdí, že se bitvám obloukem vyhýbal. Mluví se o tom, že při jeho obraně zemřelo příliš mnoho lidí a že on

sám se choval jako zbabělec, ale nikdo nemůže popřít, že v Pevnosti Drakonis tenkrát skutečně byl. A tam také zůstal,

zatímco Augustus zaháněl aurolanská vojska zpátky do Okrannelu. A byl tam také v době, kdy zbabělec a zrádce

přinesl zprávy o hrdinech, kteří se vydali zničit Chytrinu.“

Na celý šenk náhle padlo ticho, rušené snad jen syčením a praskotem neposedného ohně či občasným slabým

zakašláním nebo odříhnutím některého z hostů. Distalovy oči zářily a on se usmíval, pozoroval své posluchače a zvolna

pokyvoval hlavou. Ať už byl kýmkoli, vyprávět nepochybně uměl a Willovi ani trochu nevadilo, že právě jeho dotaz

spustil tento příběh. Vycítil, že není ve své neznalosti sám a i kdyby ano, stejně by to vyprávění bylo dobré a všichni

by si ho tak jako tak užívali.

„Uplynulo deset let od oněch smutných dní, kdy naši největší hrdinové padli do rukou zla a kdy si statečný Augustus

vybojoval nevěstu. Tu se začaly z Přízračných plání šířit ponuré zvěsti, opakované znovu a znovu ústy odpadlíků, kteří

se přidali na Chytrininu stranu. Mluvily o tom, že devět jejích nových Temných bojovníků nelze zastavit. Nazvali

datum, nazvali místo a nazvali též svůj cíl. Královna Lanivette z Oriosy měla zemřít na svém hradě v Meredu. A pak ten

den přišel, tmavý a studený, mrazivý jako zima, vlhký jako podzim, oblaka plakala a vítr byl rezavý a pronikavý, jako by

sama příroda truchlila pro královnu, ač ta dosud ještě žila.

Hrad hlídali vojáci, obklopili ho kruhem oceli. Přišli hrdinové i ti, kteří se hrdiny chtěli stát, a všichni toužili ochránit

královnu. Když udeřila slíbená hodina, nespatřili nic než klikatý blesk. Mysleli si, že zvítězili, že je královna v bezpečí.

Ale jak tam hulákali a pokřikovali, smáli se a radovali, hádej, co náhle spatřili, chlapče, hádej!“

Will, zcela ponořený do příběhu, se zmohl jen na zavrtění hlavou. „Nevím.“

„Spatřili příšernou věc, chlapče. Tu nejpříšernější věc, jakou kdy viděli.“ Distalus zvedl ruku a vytvaroval ve vzduchu

obrysy vysokánské věže. „Ten blesk uhodil do nejvyšší hradní věže, pobil mnoho mužů a další shodil z cimbuří, aby se

roztříštili na krvavou kaši dole na nádvoří. A hned za tím bleskem se zjevil ohnivý kůň s dlouhými dračími křídly! V jeho

sedle seděl přízrak, oděný do vlajícího pláště s kápí. Vypadalo to, že je pokryt peřím, leč každé z těch per bylo ve

skutečnosti ohnivým jazykem. Zvedl nad hlavu tělo zahalené do rubáše a mrštil s ním dolů. Naráželo do hradeb i

ochozů a během toho hrozného pádu z něho rubáš sklouzl. A pak… tělo královny Lanivette, polámané a rozdrásané,

připravené o hlavu, zůstalo ležet přímo před jejím vlastním sídlem.“

Distalův hlas poklesl, jeho vyprávění na okamžik přerušil pořádný doušek piva. Muž zamyšleně nahlédl do nitra svého

džbánku a pokračoval. „Vojáci i hrdinové, ti všichni vtrhli do hradu a nahlédli do trůnního sálu. Nalezli tam pouze

jednoho muže, Scrainwooda, královnina syna. Stál tam uprostřed loužičky své vlastní moči. V rukou svíral matčinu

uříznutou hlavu a zíral na ni stejně prázdnýma očima jako byly ty její. Nepromluvil, jen se chvěl po celém těle. Pak jí

kdosi zamáčkl oči a tím zrušil kouzlo. Scrainwood se svalil na zem a když o týden později opět nabyl vědomí, měl vlasy

bílé jako nějaký stařec.

Od onoho dne lze o Oriose říci dvě věci. Tou první je, že se Leigh Norrington, jejich poslední hrdina, vydal na sever,

aby zabil vlastního otce, sullanciriho, který zavraždil královnu. Tento hrdina však uposlechl volání krve a zapomněl na

svůj národ. Jeho otec se stal Nefrai-keshem a on sám byl změněn v Nefrai-layshe, desátého z nových Temných

bojovníků. Kdysi oba vedli armády ve válce proti Chytrině. Dnes se otec i syn chystají naopak vytáhnout proti nám.“

V šenku to zahučelo, ale Distalus pouze zvedl ruku a do místnosti se opět vrátil klid. „Druhou věcí, mladíku, je to, že se

Scrainwood tolik bojí sullanciriů, kteří ho dosadili na trůn, že se jim neodvažuje vzdorovat. Jeho matka zocelovala svůj

národ pro další válku, ale on ho nechal zrezivět. Každý ví, že je Oriosa bezpečným útočištěm pro aurolanské zvědy a že

zlá magie dovoluje Scrainwoodovi vidět skrz mince, na kterých je vyražena jeho tvář. Proto je oslepujeme, abychom ho

zbavili zraku a znemožnili Chytrině nás sledovat.“

Distalus zakončil příběh tím, že si opět lokl piva a stejně učinilo nemálo hostů. Proto se záhy ozvala volání po dalších

džbáncích a Julian měl najednou plno práce. Postarší muž se podíval na Havrana. „Vy ten příběh znáte, že ano?“ Havran pomalu přikývl. „Ale to vyprávění bylo dobré. Ta část s tou močí — bylo to jen vaše vylepšení nebo…“

Vypravěč si olízl rty. „To mám od jednoho vojáka, který tam tehdy skutečně byl.“

Rezolut si utrhl kus z malého krajíce chleba. „Takže takhle si vyděláváte na živobytí? Vyprávěním příběhů?“

„Dělám trochu od všeho, ale právě teď doprovázím svou neteř do města. Možná bych tu však mohl nějakou chvíli

zůstat. Záleží na poptávce, řekl bych.“ Distalus ukázal na Juliana. „Zůstanu, jestli mi to sám nabídne. Znám spoustu

žíznivých příběhů. Dnes večer to byla jenom ochutnávka.“

Vorquelf přikývl. „A lidé platí, aby si mohli poslechnout vyprávění o Chytrině?“

Distalus pokrčil rameny. „Je dost populární. Hraje hlavní zápornou roli v tisících příběhů, přičemž každý nový je o

trochu děsivější než předchozí. Samozřejmě, každý se jí bojí. Bojí se, že přijde do osady jako je Stellin, aby ji zničila.

Někdo tvrdí, že je prostě jen nenasytná, jiní se ale obávají, že má mnohem temnější motivace. Mně samotnému na tom

nezáleží — všechny odpovědi mohou být správné. Nepochybuji, že chce zničit a zpustošit celý jih. Ale proč, to už mě

nezajímá.“

Will se zamračil. „Ale kdybyste věděl proč, nemohl byste ji zastavit?“

Muž se na něj úkosem podíval, ale pak přikývl. „Zajímavý postřeh, mladý muži. Řekl bych, že její motivace pro nás vždy

zůstane tajemstvím, ale příběh, který by ji alespoň naznačoval, by se mohl stát vskutku populárním. Popřemýšlím o

tom. Děkuji.“

S těmito slovy se Distalus postavil a podal ruku Sephi. „Pojď, dítě. Odejdeme dřív, aby to tady trochu prořídlo a naši

přátelé se mohli v klidu vyspat. Dobrý večer vám všem. Spěte dobře.“

Will se při dívčině odchodu nespokojeně zamračil, ale tu se Sephi otočila a zamávala mu tak rychle a nenápadně, že

Distalus neměl šanci si ničeho všimnout. To mladíka zahřálo u srdce a vehnalo mu úsměv do tváře.

Úsměv tak široký, že ani dopad Rezolutových rukou na jeho ramena ho nedokázal zapudit. Vorquelf využil toho, že Will

věnoval veškerou pozornost odcházející dívce, tiše sklouzl ze židle a postavil se za mladíka. Zloděj začal vstávat, když

vtom ho otočily Vorquelfovy silné ruce. Jeho židle zarachotila o podlahu a Will zavrávoral. Kdyby ho Rezolut včas

nezachytil, mladík by se jistě svalil na zem.

„Kam jsi schoval ty peníze?“

Will zavrtěl hlavou. „Nic jsem neukradl.“

Rezolut s ním pořádně zatřásl. „Ukradl. Vzal jsi je, když jsi klopýtl.“

„Ne, nevzal,“ řekl mladík rozzlobeně. „Já prostě klopýtl, vážně jsem klopýtl a chytil se za něj. Jeho peníze jsem nevzal.“

„Byla to dost nešikovná krádež. Neuvěřitelně průhledná, chlapče.“

Will se snažil mluvit tiše a mírně, přesto si však do jeho hlasu našla cestu uražená ješitnost. „Jsem o dost lepší, než si

myslíš, Rezolute. Když chci.“

„Druhý Azurový pavouk, co, chlapče?“

„To ještě ne, ale dobrý už jsem!“ Will švihnul pravým zápěstím a uprostřed stolu náhle přistál těžký měšec plný mincí.

„Tak dobrý!“

Vorquelf ho pustil a sáhl si k vlastnímu opasku. „Právě teď? Vzal jsi mi ho právě teď?“

Will přikývl a posadil se na Sephiinu židli. „Ano. A Distalovy mince jsem si nevzal proto, že žádné neměl.“

Rezolut popadl ze stolu svůj měšec a znovu si ho připevnil k opasku. „To, že to víš, ale znamená jen jedinou věc —

kdyby nějaké peníze měl, vzal bys mu je.“

Will udiveně zamrkal. „Kdyby ti přes cestu přeběhl jelen, taky bys ho zastřelil.“

Rezolut podrážděně sevřel ruce v pěsti. „Jestli v tom nedokážeš najít rozdíl, chlapče…“

Havran se na své židli otočil, naklonil se dopředu a opřel se lokty o kolena. „Rozdíl je takový, Wille: Rezolut by jelena

zastřelil jen tehdy, kdyby potřeboval potravu. Ty peníze nepotřebuješ. Nemusíš krást.“

„Ale to je to, co umím,“ pokrčil Will rameny. „Jsem zloděj.“

„Už ne, Wille.“ Havran ho dloubl prstem do hrudi, přímo tam, kde se mladíkovi pod oděvem skrýval váček s listem.

„Tvůj starý život skončil tím, že jsi ukradl tohle. Nyní tě čeká daleko lepší osud.“