Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004

Druhý diel v sérii Dračia koruna pridaný!

Od událostí Masky válečníka uplynulo pětadvacet let a vzpomínky na válku vybledly. Jméno Tarranta Hawkinse je nenáviděno a proklínáno – je považován za zrádce, který zavedl své přátele do osidel zla. Čarodějka Chytrina zesílila a nabyla větší moci než kdykoli předtím. Její armády se chystají k útoku na nepřipravený jih. Dokáže je někdo zastavit? Alexie, princezna mrtvého národa a zřejmě nejschopnější vojenská velitelka na světě. Kerrigan Reese, mladičký čaroděj, ovládající magii tak dokonale, jako dosud žádný z lidí. Yslinský zloděj Will, kterého jedna z jeho krádeží zamotá do sítě prastarého proroctví, z níž nelze uniknout. To jsou hrdinové, kteří se budou muset vypořádat s Chytrininými démonickými vojsky… stejně jako se svou vlastní výjimečností.

Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 1. kapitola

Kapitola první

Will se zachvěl pod přívalem deště, ale zatnul zuby, aby přestaly drkotat. Padající kapky byly veliké, tlusté a také

studené, studenější, než by na sklonku léta očekával. Bušily do střešních tašek, skrápěly je a na hladině kaluží dole na

ulici vytvářely prapodivné jamky a důlky. Rozedraný cár přikrývky, pod kterým se mladík choulil, ho sice chránil před

jejich divokým bubnováním, chladná vlhkost mu však skrz něj prosakovala přímo do těla.

Ačkoliv Will nepochyboval, že pobyt na jakémkoli jiném místě by pro něj byl vhodnější — nebo přinejmenším teplejší

— odmítal přesto odejít. Riskoval sice, že tady nachladne a zemře, stejně dobře ho však mohl zabít i útěk. Udělám to a

všechno bude zase v pořádku.

Nepatrně zvedl přikrývku a zatřásl hlavou, voda z jeho dlouhých hnědých vlasů se rozstříkla na všechny strany.

Naklonil hlavu doprava, nechal si trochu vody odkapat z ucha a zaposlouchal se. Bubnování deště překrývalo takřka

všechny ostatní zvuky, z přízemí, kde se nacházela nálevna hostince, však stoupaly útržky bujarého smíchu. Posunul

se kousíček doprava, neudělal přitom více hluku než holub, hledající suché místečko mezi červenými střešními taškami.

Podíval se dolů z hřebenu střechy, ale žluté světlo, pomrkávající zpoza zavřených okenic podkrovního pokojíku, již

nespatřil.

Will si nemohl pomoci a ve tváři mu rozkvetl spokojený úsměv. No, už taky bylo na čase. Setřásl ze sebe přikrývku a

začal rozvinovat lano, které měl omotané kolem pasu. Když byl s prací hotov, pomalu přikývl a zašeptal sám k sobě:

„Čert vem ty odporné Vorky

a ty jejich oči — fuj!

Nasávají jako korky

a poklad zatím bude můj!“

Věděl, že to není žádné veledílo, tato kratičká sloka mu ale připadala jako základ něčeho mnohem rozsáhlejšího. Stane

se součástí dlouhatánské ságy, kterou budou jednou minstrelové zpívat o jeho životě. A oni budou, určitě budou. O

Willovi Mrštném, králi Šerodolu. Donutím je zapomenout na Marka, na Strupovitého Jacka i na Garrowa! Dokonce kvůli

mně zapomenou i na samotného Azurového pavouka!

Doplazil se po střešním trámu až k místu, kde jeho konec o kousek přečníval nad úzkou uličkou. Udělal na laně smyčku,

přehodil ji kolem trámu a ze všech sil utáhl. Dvakrát za provaz škubl, aby se ujistil, že drží pevně, a potom začal šplhat

dolů. Sestupoval zvolna, pomaloučku, jednou rukou se čas od času dotýkal budovy, aby v zárodku potlačil sebemenší

zhoupnutí lana. Nakonec se zastavil — visel na dosah ruky od okna podkrovního pokoje.

Dýka, kterou vytáhl z malého pouzdra na zádech, zapadla čistě do štěrbiny mezi okenicemi. Will s ní opatrně

pohyboval, až konečně mezi dvěma rezavými hlavičkami hřebíků narazil na západku. Mladíkovi nedělalo potíže ji

odsunout a sotva se tak stalo, okenice se s líným zavrzáním otevřely.

Zloděj schoval dýku zpět do pouzdra a potřásl hlavou. Hloupí Vorkové si zaslouží, abych jim tu věc vzal. Sice se už

nemohl dočkat, až mu padne do rukou, přesto však okamžitě nesáhl po okenicích, nýbrž ještě chvíli čekal a naslouchal.

Teď si nesmím dovolit žádnou chybu.

Byl navýsost spokojený s plánem, který dokázal vymyslet, a byl si jistý, že spokojenost Markuse a Fábie nebude o nic menší. Utkal ho z nitek znalostí, které by oni sami nebyli nikdy schopni dát dohromady. Například z Fábiiných vřelých

vyprávění o Vorquelfovi jménem Predátor, vůdci Šedé mlhy. Mluvila o něm jako by to byl samotný král Augustus,

válčící proti silám severu. Predátor prohlašoval, že lidi nenávidí, a Will během svého života poznal jen chlad jeho

posměchu a tvrdost jeho pěstí, ale podle Fábie miloval Vorquelf teplo lidských žen. Bylo to už pěkných pár let, co jí

věnoval svou přízeň, v té době ještě nebyla tlustá jako dnes, kdy se jí neštítil dotknout snad jedině Markus.

Vyprávěla příběhy o pokladu, který Predátor vlastní, o pokladu, který nikdy neviděla, ale o němž si byla jistá, že ho má.

Jednou se dosud opilá probudila uprostřed noci a spatřila jeho tvář osvětlenou září čehosi, co držel v dlaních. Fábia

říkala, že se tehdy usmíval šťastněji, než v její náruči. Když se ho později zeptala, co to bylo, odpověděl, že jen pouhý

sen. A možná, říkala Fábia dětem, možná skutečně snila. Vždyť Predátor by cokoli vzácného nebo cenného jistě už

dávno propil.

Will dlouho věřil, že se jí to opravdu jen zdálo, jednoho dne se však nad celou věcí pořádně zamyslel. Pak vyhledal

ženu, se kterou Predátor toho času trávil noci. Lumina se smála Willovu šaškování a měla radost z různých drobnůstek,

které kradl, aby ji mohl obdarovat — ať už to byly kousky sladkého pečiva nebo pestrobarevné knoflíky. Za každou z

nich odměnila mladíka polibkem, neboť měla za to, že je do ní zamilovaný. A on opravdu byl, tato skutečnost ho ale

nedokázala odradit od jeho velkého poslaní. Jednou se mu z ní podařilo vymámit příběh hodně podobný Fábiinu.

Tehdy Will pochopil, že Vorquelf skutečně schovává něco cenného.

Pro mladíka nebylo těžké přesvědčit sebe sama, že ať už je oním pokladem cokoli, osud to předurčil jemu. Po celý svůj

život, tedy přesněji od té doby, kdy se ho ujali Markus a Fábia — co bylo předtím si už příliš nepamatoval — nenáviděl

Vorquelfy. Elfští vyhnanci považovali yslinskou čtvrť Doliny již dlouho za své panství. S příchodem těžkých časů

začala oblast kolem Dolin upadat. Do stínů zkaženého srdce města se ukrývali zloději, žebráci, děvky a pasáci, prostě

spodina — ale lidská. Místu, které obývali, se začalo říkat Šerov, ale lidé z lepších čtvrtí spojili brzy obě jména

dohromady. Zrodil se Šerodol, v němž elfové sváděli neustále boje s rostoucí lidskou populací. Zástupci královské

moci sem zavítali jen zřídka, a to jen proto, aby násilím naverbovali neopatrné vandráky do služby u vesel některé z

galér, plavících se po Srpovém moři.

Willova nenávist k Vorquelfům našla spojence v Markovi. Mladík si vzpomínal, jak ho ten muž přivedl do svého

obydlí, velkého domu v Šerově, kde ho ubytoval spolu s dalšími dětmi. Markus je poučil o zlodějině i ještě horších

věcech a potom vyslal do ulic. Děti, které se vracely s kořistí, dostávaly jídlo, oblečení a byly bity méně často než

ostatní. Ty zvlášť dobré se mohly vypravit na podzimní Oslavy žní, ačkoli tyto podle Fábiiných slov dalece zaostávaly

za slavnostmi z ne tak dávné minulosti.

Markus a Fábia vždycky stáli při Willovi, ale mladík dobře věděl, že svou přízeň nevěnují zdaleka všem. Například

dívky, sotva dosáhly určitého věku, byly cvičeny pro docela jiné věci. Lumina nebyla jednou z nich, ale hodně

Willových sester se za pár stříbrňáků nabízelo na ulicích. Chlapci, jakmile se u nich projevily příznaky něčeho, čemu

Markus říkal „umíněnost“, kamsi mizeli a již se nikdy nevraceli.

V průběhu let se věk této „umíněnosti“ postupně snižoval. Bití a mizení dětí bylo častější s každým novým cyklem

písní, věnovaných největšímu ze všech zlodějů, Azurovému pavoukovi. Will si pamatoval doby, kdy se Markus s

hrdostí prohlašoval za Pavoukova učitele, časem však zahořkl a každý nový kousek jeho bývalého žáka ho naplňoval

vztekem. Ten si vybíjel na svých chlapeckých svěřencích, z nichž ho, jak Markus věřil, mnozí brzy zradí a vydají se do

světa urvat si kus vlastní slávy, stejně jako to udělal Pavouk.

Will nic podobného nezamýšlel a doufal, že zvládne-li práci jako je tahle, práci, která byla hodná samotného Azurového

pavouka, získá Markův obdiv. Věděl, že naplánování a provedení této krádeže ho pravděpodobně ocejchuje jako

„umíněného“, choval však naději, že když poklad Markovi donese, dokáže mu tím svou naprostou věrnost.

Nebude mít důvod, aby mě poslal pryč. Vůbec žádný důvod.

Když si byl jistý, že ve ztemnělém pokoji není jediného živého a dýchajícího tvora, otevřel Will okenici šířeji, chytil se

za vnitřní stranu okenního křídla a přitáhl se dovnitř. Lano stále přidržoval špičkami bot, takže do pokojíku vklouzlo

spolu s ním. Zloděj se skrčil u okna, voda z něj jen kapala a vytvářela na podlaze velikou kaluž. Pohledem zkoumal

místnůstku. Úpěnlivě si přál, aby mu srdce přestalo v uších hlasitě tlouci, ale opilecké pořvávání zezdola by nejspíš

stejně dokázalo přehlušit i příchod draka.

Shrbeně, s váhou rozloženou mezi ruce a nohy, začal Will cupitat napříč pokojem. Matné žluté světlo lampy v nálevně

pronikalo škvírami v podlaze a odhalovalo mladíkovi rozklížené židle, postel i šatník. Zloděj, ač drobný a lehký, věděl,

že pod ním budou špatně zapadající prkna stejně nepatrně skřípat. Byl si ale jistý, že si toho ve všeobecném rámusu

nikdo nevšimne.

Dorazil k šatníku a začal se opatrně dotýkat lišty, lemující jeho spodní okraj. Lumina říkala, že viděla Predátora klečet

právě tady a jeho tělo se prý koupalo ve stříbřité záři. Will přejížděl prsty po povrchu dřeva a hledal háček nebo páčku,

s jejíž pomocí by otevřel skrytou schránku. Nic tak složitého však neobjevil.

Zavadil prsty o kus lišty, který maličko vyčníval. Jen trochu, jen o pouhý vlásek. Ponořil do štěrbinky nehty a zatáhl —

něco se s tichým skřípotem poddalo jeho úsilí. Uvolnil dřevěný kvádřík, ne větší než jeho dlaň. V dutině za ním

nahmatal kožený měšec dostatečně těžký na to, aby obsahoval jeden dva stříbrňáky a lehčí sametový váček. Ani ten

nebyl prázdný, ale Will neměl tušení, co by se v něm mohlo skrývat.

Strčil si kožený měšec za opasek. Věděl, že by před tím, než si začne prohlížet svůj druhý nález, měl odtud urychleně

zmizet, ale potřeboval se ujistit, že má v rukou skutečně tajemný Predátorův poklad. Štíhlými prsty rychle rozvázal uzel,

uzavírající váček, obrátil jej naruby a… nechal vytrysknout oslnivou stříbřitou záři!

Will hleděl na tu nádheru přivřenýma očima a byl jí uchvácen i zmaten zároveň. Poklad vypadal jako list — věděl, že

pochází z nějakého stromu, jeho druh však určit nedokázal, neboť stromy byly v Šerodolu vzácností. List planul

stříbřitým světlem a vypadal jako kovový, stříbro však, jak Will dobře věděl, bylo na omak docela jiné. Jeho nález byl pružný a ohebný jako skutečný živoucí list.

Netuším, co to je, ale je to rozhodně poklad! Na nejprchavější z okamžiků pocítil Will nutkání schovat ho znovu do

tajné schránky. Už jen to, že ho vyrušil, mu připadalo tak nějak špatné — což bylo zvláštní, neboť myšlenka, že vzít si

něco cizího není správné, se mu ještě nikdy předtím nevloudila do hlavy. Zároveň se mu ale ani trochu nelíbilo, že by

měl list zůstat zavřený v té malé díře. Vycítil, že má docela jiný účel, skoro jako by existovalo něco, co s ním musí

udělat. Jen on. Nikdo jiný.

Křik dole najednou zesílil a něco se s rachotem roztříštilo o podlahu. Nějakou skulinkou vystříklo pivo až sem nahoru.

Will byl sice příliš mokrý, než aby ucítil jeho dotek, známý zápach mu ho však spolehlivě prozradil. Během jediného

okamžiku pochopil, že si stříbřitého světla všiml někdo z těch dole a že blížící se rachot se ozývá ze schodů, vedoucích

do horního podlaží.

Zareagoval rychle, více než desetiletá zlodějská praxe v něm jen rozvinula vrozené pohotovostní reflexy. Will schoval

list do váčku a ten si zastrčil za opasek. Vystartoval směrem k oknu, cestou srazil židli a sevřel lano ve stejnou chvíli,

kdy se za ním dveře podkrovního pokoje rozletěly dokořán. Provaz byl vlhký a houpal se ze strany na stranu, přesto

však mladík šplhal vzhůru záviděníhodnou rychlostí. Pronásledovaly ho nadávky Vorka, který v šeru zakopl o židli a

svalil se na podlahu. Mladý zloděj mizel v deštivé noci, přitahoval se rukama a přidržoval nohama a doufal, že se

dokáže přehoupnout zpět na střechu.

Čekalo ho zklamání. Ačkoli mohl zvednout nohy až k nejnižším střešním taškám, pochopil, že se nedokáže vymrštit dost

silně, aby bezpečně přistál. Vrhl se tedy dolů krátkým a těsným obloukem, lano se s ním otáčelo kolem dokola. Čekající

Vork se usmál a natáhl po něm ruku. Will vší silou kopl do jedné z okenic, ta zasáhla elfa do obličeje a odhodila zpátky

do přítmí pokoje.

Rychlostí, o níž předtím nevěděl, že je jí schopen, spíše spadl, nežli sešplhal do uličky jen vteřinu předtím, než jeho

provaz přesekl meč dalšího elfa. Will se sehnul, pravou rukou nahmatal kámen a mrštil ho nahoru do okna. Bledý

šilhavý obličej se s tichým stenem propadl do tmy.

Mladík vyrazil k ústí uličky a prudce zabočil doprava. Věděl, že se tak ve skutečnosti dostane hlouběji do Dolin,

domníval se však, že tím Vorky zmate. Běžel ze všech sil, rozstřikoval špinavou vodu v kalužích, přeskakoval mrtvá těla

zvířat a doufal, že prudký liják smyje veškeré stopy a dopomůže mu k útěku.

V určitém ohledu mu déšť skutečně pomohl — jeho husté provazce totiž mladíka skrývaly před cizími zraky a tisíce

kapek ihned zahlazovaly šlápoty, které zanechal v uliční špíně. Liják ho ale zradil v daleko důležitějších věcech, z nichž

první mu začínala pomalu docházet, zatímco míjel postavy v pláštích, choulící se u stěn domů, a vyjící a štěkající

smečky mokrých psisek. Tohle není správná cesta.

Doliny získaly svůj název proto, že to byla nejníže položená čtvrť Yslinu. V době přílivu zaplavovalo moře některé z ulic

a ačkoli do přílivu zbývaly ještě celé hodiny, celodenní déšť proměnil dlažbu na některých místech v hnědé peřeje plné

sutě. Ulice, po níž Will běžel, náhle klesala a nořila se do jednoho z těchto bouřících přívalů.

Když mladý zloděj zjistil, že se tudy dál nedostane, zabočil na sever a vběhl do užší vedlejší uličky. Za sebou slyšel

zvuky pronásledovatelů a věděl, že by měl raději odhodit svůj lup. Bez váhání vytáhl zpoza opasku kožený měšec s

mincemi a mrštil s ním o zem. Když se však prsty dotkl sametového váčku, ucítil jeho suchost a příjemné teplo a

rozhodl se, že si ho nenechá od nikoho vzít. Ani od nich, ani od Marka. Prostě od nikoho.

Will sklonil hlavu a vydal ze sebe vše, když tu ho liják zradil podruhé. Šlápl do kaluže, která ve svých tmavých

hlubinách skrývala chybějící dlažební kostku. Pravá noha mu zapadla do díry, mladík klopýtl a pravým kolenem se

bouchl o zem. Ačkoli byly dlažební kostky promočené deštěm, na měkkosti jim to nepřidalo, a z poraněného místa

vystřelila prudká bolest do celé nohy. Když se mu podařilo vysvobodit chodidlo z díry, ztratil rovnováhu docela,

převalil se na záda, koleno si přitom svíral oběma rukama.

Studený déšť mu padal do tváře a v uších mu zněl ještě studenější smích. Tyčil se nad ním hlouček Vorquelfů. Bledé

měsíční světlo je proměnilo v duchy a v jejich obličejích se zračila zlomyslná škodolibost. Jeden z elfů krvácel z rány na

čele — Willa maličko potěšilo, že jeho kámen mířil přesně — další měl silně opuchlý nos.

Predátor se sklonil a popadl Willa za klopy jeho košile. „To jsem si mohl myslet, žes to byl ty. Nikdo jiný nemůže být

tak hloupý.“

„Hloupý? To díky hlouposti někoho jiného jsem to měl tak snadné!“

Vorquelfovy safírové oči hněvivě zazářily v měsíčním světle. Zvedl pěst. „Nebudu tě šetřit, malý Wille. Vrať mi ho.“

Willovi připadalo zvláštní, že mu Predátor jednoduše nevytrhl váček zpoza opasku. Byl přece skvěle vidět, mladík na

pravém boku cítil jeho teplo. Už už chtěl Vorquelfovi říci, aby si ho vzal sám, pak však ten nápad zavrhl.

„Teď už ho nikdy nenajdeš. Je právě na cestě k moři.“

Predátor zařval a jeho pěst těžce dopadla. Zasáhla Willa do pravé tváře a mladíkovi před očima zavířily hvězdičky.

Nezdálo se mu, že by ho udeřil až tak silně, a až po chvíli zjistil, že znovu leží na zemi a obličej mu pulsuje bolestí.

Tvrdý a ostrý hlas náhle prořízl zvonění ve Willových uších. „Už před lety jsem ti říkal, že jestli se jednoho z nich jen

dotkneš, budeš toho litovat.“

Predátor se začal otáčet, aby stanul tváří v tvář mohutné lidské postavě postříbřené měsíčním světlem, nebyl však ještě

ani v polovině pohybu, když mu uprostřed obličeje přistála pěst. Ozval se ostrý praskot lámaného nosu. Predátor se

zakymácel a bez hlesu se svalil do kaluže. Podle toho, jak se jeho tělo ve smršti vodních kapek odrazilo od dlažby, a

podle bezvládně rozhozených končetin, poznal Will, že byl Vorquelf v bezvědomí, ještě než dopadl na zem.

Další členové Šedé mlhy se stáhli dál od postavy, jejich ruce spočinuly na jílcích mečů a rukojetích dýk. Ten nebohý

hlupák neměl strkat nos do věcí, které se ho vůbec netýkají. Will se zatím stačil dát trochu dohromady a začal se

pozpátku sunout pryč když tu hlavou a rameny narazil na něco tvrdého. Vzhlédl, spatřil nad sebou obrysy rozložitého

Vorka a vyjekl. Ostatní Vorquelfové se na něj podívali, pak začali pomalu zvedat hlavy, jak si pozorně prohlíželi nově příchozího. Jeden

z Šedých mlh zvedl ruce na znamení, že nechce bojovat. Will v jeho očích spatřil strach. „Nechceme dělat žádné trable,

Rezolute, ale tenhle kluk Predátorovi něco ukradl a nechce nám to vydat.“

„Tenhle mládenec že vás okradl?“ Rezolut se zasmál a samotný tento zvuk donutil některé z Mlh o jeden dva kroky

ustoupit. „Co přesně vám vzal?“

Člen Šedé mlhy pokrčil rameny. „Nevím. Predátor říkal, že je to důležité.“

Rezolut poklekl na koleno a sebral sametový váček Willovi zpoza opasku. Mladík jej zkusil chytit za předloktí, ale jeho

studené a mokré prsty jen sklouzly po Vorquelfově hustě tetované kůži. „Je to moje.“

„Skutečně?“ Rezolut se postavil a otevřel váček. Stříbřitá záře se vyvalila ven a osvětlila jeho podivné oči, kterým jako

u všech Vorquelfů scházely panenky, i široký úšklebek. Rezolut váček zase rychle zavázal, pak vkročil přímo do

hloučku Šedých mlh a pořádně nakopl Predátora do žeber.

„Vypadněte odtud a jeho si vezměte s sebou! Ohrozil všechny a všechno tou svou zatracenou lakotou. Odtáhněte ho,

než mu zarazím břicho do páteře.“ Vorquelf se otočil a prstem ukázal na Willa. „Ale ty, ty tady zůstaneš.“

Hněv v jeho hlase doslova zmrazil Willa uprostřed pohybu. Členové Šedé mlhy popadli Predátora za kotníky a zápěstí a

vlekli ho pryč. Kráčeli pomalu, a tak je Rezolut popohnal stříkanci vody z kaluže, do které několikrát kopl, a přehršlí

peprných elfských nadávek. Druhá postava, jež se ukázala být prošedivělým mužem s hustým bílým vousem, se nad

ním sklonila.

„Jak je na tom tvoje koleno?“

Will pokrčil rameny.

Muž se podíval na Rezoluta. „Myslíš, že je to ten pravý? Nezdá se mi, že by byl očištěn plameny.“

Vorquelf přikývl, široký pruh bílých vlasů, který se táhl středem jeho jinak vyholené hlavy, se mu ve vodním přívalu

slabě leskl. „To ano, ale jestli dokázal přežít takovou ránu, tak může být skutečně nesmrtelný.“

Will nechápavě zavrtěl hlavou. „O čem to mluvíte?“

Rezolut si připevnil sametový váček k opasku. „To se dozvíš. Jednou.“

„Třeba ne.“

Vorquelf a člověk ho společně zvedli na nohy. „Dozvíš se to, když vše dopadne tak, jak by to dopadnout mělo.“

„A jestli nedopadne?“

„O co usiluješ, chlapče? Chceš, aby se z tebe stal Azurový pavouk, Vládce stínů? Chceš se stát mistrem zlodějiny?“

Rezolut pomalu zavrtěl hlavou. „Ty svůj život jen marníš, chlapče. Když ti ho zkrátím, jen ti ušetřím spoustu bolesti.“

Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 2. kapitola

Kapitola druhá

Willovi se Rezolutova slova ani trochu nezamlouvala, jednu chvíli mu chtěl dost hrubě odseknout, ale včas se zarazil.

Měl k tomu hned dva důvody. Tím prvním byla brutalita, s jakou Rezolut nakopl Predátora. Vorquelf měl nepochybně

špatnou náladu a Willovi se ani trochu nechtělo stát se terčem jeho hněvu.

Tím druhým byl fakt, že Rezolut uměl nepochybně zasadit silnější ránu než Predátor.

Will chtěl protestovat, namítnout, že to, co Rezolut řekl, vůbec nebyla pravda, ale nepříjemné slůvko „marníš“ mu

nepřestávalo poletovat myslí. Will Mrštný, král Šerodolu. Celý jeho sen mu najednou připadal tak trochu směšný, když

tam tak stál, mokrý a rozbolavělý, se zvolna natékajícím pravým okem. Jenže jemu v minulosti ubližovali již mnohokrát,

smáli se mu a říkali, že je jen pouhou špínou, aniž by na to bral sebemenší ohled. To, co ho nyní užíralo, tedy muselo

být něčím docela jiným.

Muž přehodil cíp svého pláště mladíkovi přes ramena. „Třese se a nejspíš má hlad.“

Rezolut přikývl. „Půjdeme, chlapče.“

Will udělal několik potácivých kroků a vyklouzl zpod pláště. Pak se vzdorovitě zastavil.

Také Vorquelf zůstal stát a ohlédl se po něm. „Buďto s námi můžeš jít, chlapče, nebo tě s námi poženu. Vyber si.“

Mladík dál stál na svém místě. „Jmenuji se Will,“ řekl vztekle.

„Já jsem Rezolut, on je Havran. A teď pohyb.“

Mladík se zamračil. „Ještě něco.“

„Co zase?“

Will k němu natáhl chvějící se ruku. „Nech mě nést ten list.“

Vorquelf mu věnoval pronikavý pohled. „Myslíš si, že budu důvěřovat zloději?“

Havran položil ruku na Rezolutovo rameno. „To on ho našel. Neuteče, nemůže.“

Rezolutovy oči se změnily v srpovité kousíčky stříbra. „Jestli ho ztratíš, chlapče, budeš si přát, abychom tě před

Predátorem nezachránili.“

Mladík se mu podíval přímo do očí a odfrkl si. „Nikdy bych ho Predátorovi nedal. Nedonutil by mě. Ani nikdo jiný.

Neztratím ho.“

Rezolut pečlivě zavázal váček a podal ho Willovi. „A už sebou pohni.“

Se šťastným úsměvem pitomečka sevřel Will svůj poklad oběma rukama:

„Lístek září jako hvězda,

já ho ochráním.

I když se to třeba nezdá,

co mám dělat vím.“

Muž zvedl hlavu a na rtech se mu objevil náznak úsměvu. „Pojď, Wille.“ Havran pustil Willa před sebe, ale mladík vůbec neměl pocit, že by ho hlídal, aby mu nezmizel. Zloděj se v duchu

zasmál, neboť věděl, že vezme do zaječích hned při první vhodné příležitosti, ale bolest, tepající v koleně, mu

napověděla, že nějakou chvíli potrvá, než se taková šance naskytne. Navíc, ten muž mluvil o jídle, zatímco kdyby se

mokrý, zraněný a s prázdnýma rukama vrátil k Markovi, čekal by ho leda další monokl. Na plný žaludek si ještě nikdo

nikdy nestěžoval.

Teplo váčku mu proudilo do rukou a nutilo Willa přemýšlet o Rezolutových slovech. Připadalo mu, že touha stát se

Králem Šerodolu byla cílem, kterého byl hoden — ale to jen do chvíle, než spatřil list a dotkl se ho. Když mu Rezolut list

vzal, zůstala v jeho nitru nekonečná prázdnota. Věděl, že tomu osud tak chtěl, aby list ukradl. Za jakým účelem, to

netušil, ale cítil, že nějaký tu je. A tento účel mohu splnit jedině já.

Takovými myšlenkami se zaobíral, zatímco je Rezolut vedl ulicemi a uličkami Dolin. Jejich cesta končila v hostinci, který,

narozdíl od jiných míst často navštěvovaných Vorquelfy, nevypadal ani trochu sešle. Will si vzpomněl, že tu už kdysi

byl. Tenkrát ho odtud vyhnali a předtím na něj stačili vylít kbelík plný nečistot. Když nyní vkročili do šenku, postřehl

mladík, že se na něj hostinský se smaragdově zelenýma očima zarputile mračí. Sotva však za ním uviděl Havrana,

objevil se mu ve tváři nesmělý úsměv.

Havran si sundal plášť a pověsil ho na věšák. Prošedivělé vlasy měl vzadu koženým řemínkem stažené do silného

culíku. Kolem uzlu volně viselo několik duhově zbarvených per. Jeho vousy byly pečlivě zastřižené — právě tak, aby

byla vidět stará jizva, táhnoucí se přes pravou tvář. Kousek nad ní stoupal vzhůru další šrám, jehož konec se skrýval

ve vlasech. Mužovy hnědé jelenicové šaty byly o odstín světlejší, než barva jeho očí, tedy kromě ramen a zápěstí, kde

mu je zmáčel déšť. Havranův meč měl mosazný jílec omotaný kůží a velkou hranatou záštitu. Jedna rukojeť dýky

vykukovala u jeho pravého boku, další z levé boty a poslední — pokud ovšem Will nějakou nepřehlédl — se skrývala

v pouzdře na pravém předloktí, pod rukávem.

Zloděj si netroufal odhadovat mužův věk. Vypadal staře — musí mu být alespoň čtyřicet — ale v očích mu dosud

planuly mladické ohýnky. Kolem koutků očí se mu stahovalo jemné předivo vrásek a nejrůznější říznutí a škrábance mu

jizvily tváře, nos, čelo i uši, nevypadal však na přestárlého hospodského rváče, který svůj život marní bezvýznamnými

půtkami ve špinavých šerovských brlozích.

Pružnost, s jakou se pohyboval ulicemi, i síla úderu, kterým srazil Predátora, napovídala Willovi, že muž není zdaleka

tak starý, jak na první pohled vypadá. Havran toho během svého života jistě spatřil hodně a mladík usoudil, že je více

než spokojený s tím, jak jeho vzhled pozorovatele klame. Spousta lidí by si ho určitě jen zběžně prohlédla a pak ho

pustila z hlavy s tím, že je moc starý, než aby je dokázal ohrozit. Will se rozhodl, že on takovou chybu neudělá.

Tu se mladík zachvěl a nebylo to zimou. Rozhovor, vedený v elfštině a pro něj nesrozumitelný až na jednu dvě podivné

kletby, najednou ztichl. Odvrátil se od Havrana a spatřil dva tucty Vorquelfů, jak na muže upřeně civí, jedni přátelsky,

jiní alespoň uctivě. A nebylo málo těch, kterým se ve tvářích zračil strach. Strhla se vlna šepotu, z něhož však Will

dokázal pochytit jen máloco. Vlastně pouze to jméno.

Kedynův havran.

Mladík se otočil zpátky a znovu se podíval na Havrana. „Ty jsi… Kedynův havran?“

„Havran mi přijde vhodnější, Wille.“

Rezolut se zasmál. „Bojí se tě víc než Predátora, Havrane.“

Will prudce zavrtěl hlavou, mokré pramínky jeho vlastních vlasů ho šlehly do tváře. „Nebojím se.“ Znovu se zachvěl.

„Opravdu.“

Havran se usmál a vedl Willa ke stolu, který Vorquelfové v rychlosti vyklidili. „Posaď se. Donesu ti něco teplého k

snědku.“

„Ano.“ Will si sedl, váček si stále tiskl k hrudi. „A pane? Děkuji ti, pane.“

Jeho kvapná poznámka vyvolala mezi Vorquelfy, kteří se zatím vrátili k jídlu a pití, výbuch smíchu. Will si jich nevšímal,

místo toho zíral za mužem se širokými rameny, který zrovna elfsky rozmlouval s hostinským. Kedynův havran! Pokud

existoval nějaký slavnější muž — s výjimkou krále Augusta, samozřejmě — pak o něm Will neslyšel. Minstrelové v

Šerově zpívali o jeho hrdinských činech, o jeho výpravách do ledových plání Aurolanu, o tom, jak zabíjel strašlivé

hoargouny a temeryxy. Ta pera musí určitě patřit právě sněhodrápům!

Kedynův havran nehledal slávu. Známým se stal od doby, kdy spolu se svými společníky — teď už vím, co je začten

Vork, co ho doprovází — zachránil jeranskou karavanu před útokem lupičů. Potom se zase objevil v jedné muroské

vesnici a odrazil aurolanské nájezdníky. A potom… Will měl osobně nejraději příběh o tom, jak Kedynův havran lovil v

Přízračných pláních a zabil vylaeního generála, velícího armádě, kterou Chytrina vyslala dolů do Okrannelu. Zloděj si

nebyl jistý, kde se všechna ta místa nacházejí, věděl jen, že jsou někde hrozně daleko. Přesto si vychutnával každou

píseň a každé vyprávění o hrdinových dobrodružstvích.

Havran se vrátil ke stolu a postavil před Willa dřevěnou misku plnou vařícího guláše. Vedle něj dal kameninový

džbánek, z něhož rovněž stoupala pára. „Jez pomalu.“

Will přikývl, nacpal si váček pod košili, pak popadl dřevěnou lžíci, zarazil ji do guláše a nabral si poctivé sousto. Guláš

nechutnal špatně, ačkoli kuchař zřejmě nevěděl, co přesně vaří, neboť jeho pokrm byl na správný guláš příliš hustý.

Teplo jídla začalo Willovi zvolna pronikat z žaludku do zbytku těla. Mladík popadl džbánek oběma rukama a pořádně si

lokl svařeného vína, pak se zády opřel o opěradlo židle a dlouze si říhl.

Havran zvedl obočí. „Pomalu, Wille. Nikdo ti ho přece nechce vzít.“

Will přikývl. Nebyl si jistý, zda Havran mluví o jídle nebo o listu. Po chvíli dost dlouhé na to, aby si Will uvědomil, že

by se raději vzdal jídla než svého listu, přišel ke stolu Rezolut. Donesl dva korbele piva a jeden z nich podal Havranovi.

Hned za Rezolutem se přišoural další Vorquelf.

Pohled na něj přiměl Willa k úsměvu. Ačkoli i jeho světle modrým očím scházely panenky, snažil se vypadat jako skutečný elf. Rudé vlasy měl spletené do dvou copánků, jež se mu houpaly na spáncích. Také jeho šaty odpovídaly

poslední elfské módě, Will to věděl, neboť se podobným oblečením vychloubali i hejskové z lepších čtvrtí, na něž v

Šerově sem tam narazil a sem tam je i okradl. Na Vorquelfovi nebylo jediného šrámu ani jediného tetování a jeho rovný

nos se zjevně nikdy nestřetl s pěstí ani s okenicí. Byl velmi útlý a neměl žádnou špínu na šatech ani pod nehty.

A všechny ty prsteny na jeho štíhlých prstech… Will věděl, že by je mohl během mrknutí oka získat, dokázal by

štípnout i ty zlaté mince v měšci u jeho opasku. A že byly skutečně zlaté, to poznal snadno. Zlato váží více než stříbro a

zkušené oko ho dovede snadno odhalit.

„To je ten chlapec?“

„Tobě prostě nesmí nic uniknout, co, Návrate?“ zavrčel Rezolut. „A mimochodem, není to chlapec. Je to už skoro muž.“

„Na muže je zatím trochu malý.“ Havranova ruka spočinula na Willově předloktí. „Víš, kolik ti je let?“

Will zavrtěl hlavou. „Moje matka uhořela, alespoň mi to říkali. Pak jsem chvíli bydlel u tetiček, než jsem jim utekl. Od té

doby žiji v Šerově. Všude možně.“

Rezolut prudce bouchl pěstí do stolu. „Zajímá nás tvůj věk, chlapče. Ne tvůj životní příběh.“

Will překvapením poskočil na židli, pak se zamračil. „Patnáct let, možná o trochu víc, ale ne o moc. Jsem prostě jen

malý.“

Čistý, rudovlasý Vorquelf zamhouřil oči. „Jste si jistí, že je to ten pravý? Nevypadá na to.“

„Není divu, když má tak opuchlý obličej. Praštil ho Predátor.“

„Za to zaplatí,“ zasyčel Návrat.

„Už se stalo.“

Návrat přikývl. Poté mávl rukou, aby z hloubi šenku kohosi přivolal. „Pojď sem, Charito. Sprav tady chlapci tvář.“

Will se otočil za skřípotem židle, odsouvané po dřevěné podlaze. Štíhlá elfka, ne o mnoho vyšší než on sám — hubená,

se zlatými vlasy a očima barvy mořské zeleně — se zvedla od stolu a ostýchavě se k nim blížila. Mladík se s ní na

okamžik setkal pohledem, o chviličku později však už svůj zrak upírala jinam. Jejím očím scházejí panenky, pomyslel si.

Není snadné poznat, kam se zrovna dívá. Elfka k němu přišla a levou rukou se dotkla bolavé pravé poloviny jeho

obličeje.

Neviděl, co vlastně dělá, neboť mu otok téměř uzavřel pravé oko, alespoň to ale cítil. Kůže ho pálila, kdekoli ji pohladily

elfčiny jemné prsty. Část jejího tepla mu přecházela do obličeje a mladík se začal usmívat. Všiml si, že to může dělat

bezbolestně, a o chvíli později již dokázal otevřít i pravé oko.

Vzhlédl a všiml si, že má léčitelka tvář staženou bolestí. „Co se děje? Já přece nic neudělal. Co je špatně?“

Zavrtěla hlavou. „Nic.“

Havran mu sevřel pravé předloktí. „Použila magii, aby tě uzdravila, a musela za to zaplatit. Vzala na sebe celou bolest

tvého uzdravování.“

Will překvapeně zamrkal. „Ale proč?“

Charita se na něj usmála. „Jako poděkování za to, co uděláš.“

„A co vlastně udělám?“ Zamračil se a podíval na Havrana. „Co tím myslí?“

Muž zavrtěl hlavou. „Zatím je příliš brzy, než aby ses nad tím znepokojoval, Wille. Hlavně dojez ten guláš a pak se

uvidí, jestli ti dokážeme sehnat nějakou postel. Děkuji ti, Charito.“

Will se za ní nějakou dobu upřeně díval. „Nemohla by mi třeba vyléčit ještě tu nohu?“

„Abys nám mohl zdrhnout?“ Rezolut se nevesele zasmál. „Zítra, až budeš sedět v sedle, ti to tvoje koleno nebude vadit

ani v nejmenším.“

Návrat udiveně zvedl hlavu. „Copak nechcete vyrazit ihned?“

Rezolut si zamyšleně prohlížel svůj korbel. „Za jeden večer jsme toho udělali až dost.“

„Ale je to přece tak důležité. Když ho tam nedopravíte…“

Havran zvedl ruku, aby zarazil přiostřující se diskusi. „Návrate, příteli, promiň nám to. Rezolut mě jednoduše nechce

urážet, ale pravda je taková, že tyhle staré kosti potřebují trochu spánku, než se budou moci vydat na další cestu.“

Rudovlasý Vorquelf se začervenal od krku až po konečky svých zašpičatělých uší. „To ty promiň, Kedynův havrane.

Vůbec jsem tě nechtěl nějak napadat, jen jsem…“

„Nedělej si starosti, Návrate,“ zasmál se tiše Havran. „Přísahal jsem, že než zemřu, uvidím Vorquellyn svobodný. Měl

by ses radovat, neboť díky mému značnému věku k tomu dojde spíše dříve než později.“

„Pokud nás ovšem lidé nechají konat naši povinnost.“ Rezolut rychle potřásl hlavou a ohodil zbylé tři drobounkými

kapičkami vody, která se mu zachytila v pruhu bílých vlasů, začínajícím na čele a končícím až vzadu na šíji. „A nyní

odejdi. Chceš-li být užitečný, sežeň nám na cestu nějaký chleba a sušené maso.“

Návrat vážně přikývl. „Jistě, jistě. Kdy budete odjíždět? Za úsvitu? V poledne?“

Havran pokrčil rameny. „Za úsvitu, když přestane pršet, a v poledne jestli ne. Nikdo nemá rád dlouhou jízdu v zimě a

vlhku.“

„Samozřejmě, že ne. Samozřejmě.“ Návrat si prstem poklepal na rty. „Rozume, Důvtipe, shromážděte pro ně všechny

potřebné zásoby a zkuste najít nějaké šaty pro… malého muže.“

Dva další Vorquelfové se zvedli od svých stolů, přehodili si přes sebe pláště z voskovaného plátna a zmizeli v noci.

Willa překvapilo, že Návratových příkazů uposlechli tak rychle, neboť se rudovlasý nezdál být ani náhodou dost

silným na to, aby byl jejich vůdcem. Will sice Predátora nesnášel, musel však uznat, že by s Návratem dokázal bez

větších obtíží vymést podlahu.

Tak to v Šerově koneckonců chodilo. Vládli zde silní. A Predátor se nacházel na samém vrcholu pomyslné pyramidy —

dokud ho z něj neshodil někdo jako Rezolut. Také Markovo postavení bývalo pevné a silné, pak si však Azurový

pavouk vydobyl mnohem větší slávu. Potom se už Markovi nebáli postavit ani Strupovitý Jack s Garrowem. Takže teď nemá nic— kromě mě, samozřejmě.

Návrat se znovu podíval na Willa, v jeho tváři se mísily obavy s nadějí. „Modlím se, aby to byl ten pravý. Nechť vám

bohové zkrátí cestu. A tobě, tobě přeji hodně štěstí, Williame.“

Will k němu vzhlédl od své misky, ze lžíce, která se zastavila v půli cesty k jeho puse, odkapával guláš. „Nejsem

William.“ Rozhlížel se kolem sebe a všichni tři jeho společníci na něj zírali s úžasem. „Jsem prostě jen Will.“

Rezolut postavil korbel na stůl a naježil na mladíka obočí. „Will? A nic víc? Proč se červenáš, chlapče?“

„Nečervenám se.“ Will se zamračil a podíval se do své již téměř prázdné misky. „Jsem Will.“

„Rozhodně jsi velmi paličatý, Wille.“ Havranův tón byl lehký a nenucený, s nádechem přátelskosti. „Mám dojem, že jsi

zapomněl, před čím jsme tě s Rezolutem zachránili. A taky jsi zapomněl, co ti Rezolut svěřil do opatrování. Zapomněl?

Vidím, že ne. Takže nám teď svěříš celé své jméno, ano?“ Will znovu ponořil lžíci do misky. „Budete se smát.“

Muž zavrtěl hlavou. „Ne. Ani na vteřinu.“

Will si odfrkl a lžící ukázal na Rezoluta. „On bude.“

„Lepší, budu-li se ti smát, chlapče, než kdybych z tebe musel tvé jméno tahat po svém.“

Po těch slovech přeběhl Willovi po zádech mráz. „Dobře. Tak já vám ho řeknu. Ale jenom jednou.“ Zamhouřil oči a

zamával lžící před sebou sem a tam, jako by to byla dýka. „Jmenuji se Willburforce.“

Rezolut a Havran nedali ani v nejmenším najevo, jak na ně to jméno zapůsobilo, ale Návrat hlasitě vydechl. „Ach ano,

ano. Skvělé. Tak tomu říkám konec jedné velké debaty.“

Will se na Havrana zamračil. „Myslím, že jste mi toho spoustu neřekli.“

„Na otázky a odpovědi bude dost času cestou.“

Will olízl lžíci a znovu s ní zamával. „Cestou kam?“

„Záleží na tom?“ odsekl Rezolut. „Stačí, abys věděl, že je to daleko odtud.“

„Třeba s vámi nechci jet.“

„Asi jsme si nerozuměli. Ty nemáš na výběr.“ Vorquelf se slabě usmál a promnul si jednu svou velikánskou pěst dlaní

druhé ruky. „Pojedeš s námi, Willburforci.“

Havran mávnutím ruky zapudil pochmurnost Rezolutovy odpovědi. „Ber to jako takové dobrodružství, Wille. Kdo z

tvých přátel se někdy podíval do hor? Pojedeme tam a setkáme se s jedním spojencem. A pak se sem klidně vrátíš,

budeš-li chtít.“

„Já nevím.“ Will se snažil mluvit nezúčastněně, ke konci však sám od sebe zvýšil hlas a v koutcích úst mu začal

poškubávat nervózní úsměv. Otřel si pusu rukávem košile, aby ho skryl. Nikdo z lidí, které znal, neopustil okolí Yslinu.

Jedinou výjimkou byl možná Markus, ale ani ten určitě nikdy nenavštívil hory.

Že by vhodné první dobrodružství pro Willa Mrštného?

„A pojedu na koni?“

„Na několika.“

Will přikývl a jal se lžící vyškrabávat misku. Vzpomněl si na děsivé historky o dětech, unesených přímo z ulice, o

chlapcích a dívkách, které již nikdo nikdy nespatřil. Jenže ostražitost, jíž v něm tyto příběhy probudily, zvolna

odumírala. Laskavost v Havranově hlase, naléhavost v tom Rezolutově a příjemné teplo váčku u jeho boku — tyto tři

věci v žádném případě nesvědčily o tom, že jejich cesta bude bezpečná, naznačovaly však, že se ze strany muže a

Vorquelfa nemá čeho obávat.

Kromě toho, fakt, že by jim mohlo něco hrozit — což vydedukoval z tuctů nenápadných drobností, například z toho, že

Rezolut neřekl Návratovi nic o listu — jej naplňoval příjemným rozechvěním. Vyrostl v nejdrsnější části Yslinu. Nebál

se žádné z překážek, které mu mohla divočina postavit do cesty.

„Výborně,“ řekl Will. „Tak tedy vzhůru do hor.“