Rezistencia (CZ) 2012 42. kapitola

KAPITOLA 42

Všichni se rozběhnou po budově, aby našli údržbářskou místnost. Potřebujeme
žebřík. Na podlaze vrzají jejich podrážky a co chvíli někdo něco
vykřikne. „Mám to - ne, počkat, tady jsou jen kýble.“ „Jak má být ten
žebřík dlouhej? Nestačí jenom schůdky?“
Já se jdu mezitím podívat do učebny ve druhém patře, ze které je vidět
do okna přes ulici. Až napotřetí se mi podaří otevřít to správné okno.
Vykloním se do ulice a zařvu: „Hej!“ Pak se okamžitě stáhnu dovnitř.
Žádný výstřel - Díkybohu, pomyslím si. Na zvuky nereagujou.
Do třídy vejde Christina. Pod paží nese žebřík. Ostatní jdou za ní. „Už
se to nese! Snad bude dost dlouhej.“
Když se snaží s žebříkem vytočit ve dveřích, nechtěně jím praští Fernanda
do ramene.
„Jejda! Promiň, Nando!“
Fernandovi poskočí brýle na nose. Usměje se na Christinu, ale brýle si
pro jistotu sundá a strčí do kapsy.
„Nando?“ podivím se. „Myslela jsem, že Sečtělí si na přezdívky moc
nepotrpí.“
„Ale když tě tak osloví krásná slečna, tak slyšíš na cokoli,“ řekne Fernando.
Christina odvrátí pohled. Nejdřív si myslím, že se červená, ale pak si
všimnu, že křiví obličej, jako by jí nesložil kompliment, ale jednu jí vrazil.
Na flirtování ještě není připravená.
Pomůžu jí protáhnout žebřík oknem ven a překlenout jím mezeru
mezi budovami. Marcus žebřík vyvažuje. Fernando hvízdne, když žebřík
dosedne na venkovní parapet protějšího okna.
„Čas rozbít okna,“ řeknu.
Fernando vytáhne z kapsy vysokofrekvenční vysílač a podá mi jej.
„Máš z nás asi nej lepší mušku.“
„Moc bych na to nespoléhala,“ namítnu. „Pravou ruku mám mimo
provoz. A házet levačkou...“
„Já to tam hodím,“ ozve se Christina.
Stiskne tlačítko na straně disku a spodním obloukem jej hodí přes ulici.
Zatnu pěsti a čekám, kam disk dopadne. Narazí na okenní římsu a dokutálí
se k oknu. Z disku vyjde paprsek oranžového světla a ve stejné chvíli
se okno - a spolu s ním i okna ve spodním a hořejším patře a vedle něj -
roztříští na tisíce drobných střepů, které se snesou lidem v ulici na hlavy.
Upřímní sebou škubnou a vystřelí k obloze. Všichni kromě mě zalehnou
k zemi. Na jednu stranu mě fascinuje, jak jsou reakce Upřímných
dokonale synchronizované, na druhou stranu Jeanine Matthewsovou proklínám,
že z další frakce plné lidských bytostí udělala součást svého zrůdného
mechanismu. Žádná ze střel až k našim oknům nedolétne, aby nás
mohla ohrozit.
Střelba už se neopakuje. Shlédnu dolů. Lidé zajali své původní pozice;
polovina z nich stojí čelem k Madison Avenue, druhá polovina k Washington
Street.
„Reagujou jenom na pohyb, takže... se snažte nepadat,“ řeknu. „Ten,
kdo poleze první, pak přidrží žebřík ostatním.“
Marcus, který by se měl vždy teoreticky nabídnout jako dobrovolník,
se tentokrát zdráhá.
„Copak, dneska Odevzdaní nejsme?“ rýpne do něj Christina.
„Být tebou, dávám si pozor na to, koho urážím,“ odsekne Marcus.
„Pořád jsem jediný, kdo může ty data najít.“
„To má být vyhrožování?“
„Já půjdu,“ ozvu se dřív, než Marcus stačí odpovědět. „Taky jsem napůl
Škrob, nebo ne?“
Zastrčím si paralyzér za pas a vylezu na stůl, abych získala vůči oknu
lepší úhel. Christina mi z boku přidržuje žebřík. Vyškrábu se na něj a začnu
se sunout dopředu.
Jakmile prolezu oknem, nohama se postavím na vodicí lišty žebříku
a rukama se chytím nejbližších příček. Žebřík působí asi tak pevně a stabilně
jako hliníková plechovka. I pod mojí váhou skřípe a prohýbá se.
Snažím se nedívat na lidi pod sebou; snažím se nemyslet na to, že by mohli
zvednout pušky a začít střílet.
Několikrát se rychle za sebou nadechnu. Upřu pohled na svůj cíl, okno
na základně. Zbývá jen několik posledních příček.
Ulicí se prožene vítr a vychýlí mě na stranu. Vzpomenu si, jak jsem
s Tobiášem šplhala na ruské kolo. Jak mě ustálil, když jsem ztratila rovnováhu.
Ted tady není.
Letmo pohlédnu na zem o dvě patra níž, na cihly, které se zdají nepřiměřeně
malé, na lidi vyrovnané do řad, z kterých Jeanine nadělala své
otroky. Musím se posunout na další příčku. Ruce už mě bolí - zejména
pravá.
Vtom se žebřík pode mnou pohne a sklouzne k okraji římsy. Druhý
konec jistí Christina, ale nemůže zabránit tomu, aby žebřík nesjel z protějšího
parapetu. Zatnu zuby a snažím se s žebříkem co nejméně hýbat,
ale obě nohy najednou po něm posouvat nemůžu. Mírnému kymácení se
nevyhnu. Už jenom čtyři příčky.
Pak se ale vychýlím do strany a zaječím. Během pádu se rukama zachytím
žebříku. Jedna noha mi zůstane viset ve vzduchu.
„Dobrý?“ křikne na mě zezadu Christina.
Neodpovím. Vyhoupnu nohu zpátky nahoru a vklíním ji pod sebe.
Žebřík sjel ještě víc k okraji parapetu. Teď už jej podpírá jen asi milimetr
betonu.
Zbytek úseku se rozhodnu překonat co nejrychleji. Vrhnu se na římsu
právě ve chvíli, kdy z ní konec žebříku definitivně sklouzne. Celou vahou
těla teď visím na betonové římse, která mi rozedírá prsty. Za mnou se
ozve několik výkřiků.
Zatnu zuby a přitáhnu se. Pravým ramenem mi vystřelí ochromující
bolest. Nohama se odrážím od cihlové zdi, ale tření je příliš zanedbatelné,
než aby mým pažím výrazněji ulevilo. Zavřeštím do zaťatých zubů
a dál se výtahuju ná římsu. Polovinou těla stále visím ve vzduchu. Ještě
že se Christině podařilo žebřík nepustit na zem. Nikdo z Upřímných po
mně nevystřelil.
Vysypaným oknem konečně vlezu dovnitř. Toaleta. Po doskoku se svalím
na levé rameno a snažím se rozdýchat bolest. Po čele mi stéká pot.
Z jedné kabinky vyjde nějaká žena. Rychle se postavím, vytáhnu z kapsy
paralyzér a bez přemýšlení jím na ni namířím.
Zena strne a zvedne ruce nad hlavu. Na podrážce má přilepený kousek
toaletního papíru.
„Nestřílej!“ Hrůzou vytřeští oči.
Teprve v tu chvíli si uvědomím, že jsem oblečená jako Sečtělá, a položím
paralyzér na okraj umyvadla.
„Omlouvám se,“ vyhrknu. Pokusím se o formální tón, který je pro
mluvu Sečtělých typický. „Jsem trochu podrážděná. V uplynulých několika
hodinách se toho tolik přihodilo. Vracíme se pro výsledky jistých testů
do... laboratoře 4-A.“
„Ach,“ řekne žena. „Ale to je velice riskantní.“
„Ty informace mají nevyčíslitelnou hodnotu,“ dodám a snažím se, aby
to vyznělo podobně nadutě jako z úst některých Sečtělých, se kterými
jsem se setkala. „Nedovolím, aby na to někdo vystřílel zásobník.“
„Nemám právo ti v tvé snaze bránit,“ řekne žena. „Teď mne omluv.
Umyju si ruce a půjdu se schovat.“
„Dobře děláte,“ odpovím. Rozhodnu se, že o toaletním papíru na botě
jí říkat nebudu.
Obrátím se k oknu. Christina s Fernandem se pokoušejí dostat žebřík
zpátky na římsu. Paže i ruce mám ještě celé rozbolavělé, ale vykloním se
z okna a pomůžu jim. Jakmile je žebřík zpátky na parapetu, podržím jej,
aby po něm Christina mohla přelézt.
Žebřík se chová daleko stabilněji a Christina se bez potíží dostane na
druhou stranu. Vystřídá mě v držení. Já mezitím odtáhnu ke dveřím odpadkový
koš, aby se nikdo nedostal dovnitř. Potom si na ruce pustím
proud ledové vody, abych ztišila bolest.
„To je docela chytrý, Tris,“ poznamená Christina.
„Nemusíš se tvářit tak překvapeně.“
„Já jen...“ Odmlčí se. „Tys měla předpoklady i pro Sečtělost, že jo?“
„Záleží na tom?“ zareaguju příliš prudce. „S frakcema je konec, a byla
hloupost s nima vůbec začínat.“
Ještě nikdy jsem nic takového neřekla. Nikdy mě to ani nenapadlo. Ted
s překvapením zjišťuju, že si to opravdu myslím - že souhlasím s Tobiášem.
„Nechtěla jsem tě urazit,“ omlouvá se Christina. „Mít předpoklad pro
Sečtělost není špatná věc. Zvlášť ted.“
„Promiň. Jsem jenom... nervózní. To je celý.“
V okně se objeví Marcus. Vzápětí seskočí dolů na dlažbu. Cara je překvapivě
mrštná - pohybuje se od příčky k příčce, jako by drnkala na banjo
a o každou strunu jen letmo zavadila.
Fernando leze jako poslední. Má stejnou nevýhodu jako já, protože
žebřík je zajištěný jen z naší strany. Přistoupím blíž k oknu, abych mu
mohla říct, že se má zastavit, kdyby se žebřík smekl k okraji.
Fernando, o kterém jsem si myslela, že zvládne po žebříku přelézt se
zavřenýma očima, postupuje z nás všech nej neohrabaněji. Celý život zřejmě
strávil nad knížkami nebo u počítačové obrazovky. Pomalu se k nám
šine, v obličeji je celý rudý a příček se drží tak křečovitě, až má ruce fialové
a objeví se mu na nich bílé flíčky.
V půlce cesty mu něco vypadne z kapsy. Brýle.
„Fernand-“ zavřeštím.
Příliš pozdě.
Brýle zazvoní o kraj žebříku a dopadnou na chodník.
Upřímní sebou jako na povel škubnou a vystřelí vzhůru. Fernando zakřičí
a zhroutí se na žebřík, jedna kulka jej zasáhla do stehna. Neviděla
jsem, kam dopadly ostatní střely, ale podle krve, která crčí mezi příčkami
žebříku, to nemohlo být dobré místo.
Fernando se podívá Christině do očí. Je bledý jako křída. Christina se
vrhne k oknu a chce se pro něj natáhnout.
„Nebuď hloupá,“ zamumlá zesláble. „Nech mě být.“
Jeho poslední slova.