Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 31. kapitola

Kapitola třicátá první

Trvalo nám půldruhého dne, než jsme dorazili k Pevnosti Drakonis. Postupovali jsme svižně po silnici vedoucí k řece.

Kavalerie prince Augusta ji překročila asi míli na sever od mostu, po němž se měla na druhý břeh dostat pěchota. Brzy

k nám od nich přiletěl gyrkymský průzkumník a sdělil, že už jsou připraveni. Zaútočili jsme tedy na posádku mostu

zároveň od východu i od západu. Aurolaňané zemřeli rychle a my přešli na opačnou stranu. Poté jsme most zničili.

Nebyl starší než sto let, a tak v něm nesídlil žádný weirun. Proto když kouzlo narušilo maltu, rozpadl se snadno a bez

jakýchkoliv komplikací.

Den to byl studený a kotouče vlhké mlhy se plazily po zemi skoro až do samého poledne. Právě tehdy jsme dosáhli asi

míli širokého pruhu zvlněných plání, který na západě odděloval lesnaté kopce od poloostrova. Na východě se tyto

planiny rozšiřovaly a velkým půlkruhem, který začínal na severozápadě a končil na severovýchodě, dokonale

obemykaly Drakoniský poloostrov. A na nich, kam až oko dohlédlo, od okrajů lesa až po nížiny v blízkosti hradeb,

tábořily aurolanské hordy. Stany, stany a další stany vyrůstaly ze země jako odporná mraveniště. Houfy řvounů, které

se mezi nimi pohybovaly, se zase podobaly mravencům hledajícím jídlo a odnášejícím ho zpět do svých domovů.

Mezi nepřátelskými tábory a nízkými hradbami předměstí Pevnosti Drakonis se táhly tmavé brázdy zákopů. Ty

aurolanské vedly rovnoběžně s opevněním, jen na několika místech vysílaly jeho směrem své výhonky. Sloužily k

tomu, aby se mohly obléhací stroje dostat blízko k hradbám a ostřelovat je, a byly také základnou aurolanských

ženistů, kteří se snažili podkopat a strhnout pevnostní zdi. Ty naše zase těsně lemovaly opevnění a přetínaly snad každý směr, ze kterého by mohl nepřítel podniknout zteč. Naši ženisté odtud také vyhledávali a včas ničili aurolanské

tunely.

Zákopy zcela scházely jedině v místě, odkud jsme k pevnosti dorazili. Nepřátelské jednotky však tuto přístupovou

cestu dosud neuzavřely z dobrého důvodu. Kdyby se Dothan Cavarre rozhodl pevnost evakuovat, nechali by ho

Chytrinini generálové odejít jedině tímto, severním směrem, což by mu ani trochu nepomohlo. Aurolaňané se

soustředili na jihu a na západě, aby zabránili ústupu posádky i příchodu případných posil. Až se jejich armáda rozroste

o další oddíly, uzavřou pevnost neproniknutelným kruhem a teprve poté obléhání doopravdy začne.

Stačil mi však jediný pohled, abych dospěl k názoru, že dobytí této pevnosti pro ně nebude vůbec snadnou záležitostí.

Omlouvám se, že jsem ji nepopsal hned na začátku, ačkoli byla nepochybně dominantou okolní krajiny, kdybych vám

však nejdříve vyprávěl o její velkolepé vznešenosti, mohli byste nabýt dojmu, že pro ni Aurolaňané nepředstavovali

žádnou hrozbu. Když jsem se na ni díval, cítil jsem, jak mé sebevědomí prudce stoupá, a dokonce i Leigh, dosud

otupělý po svém setkání se smrtí, našel sílu se usmát. Nebýt rozkazu, abychom se chovali tiše, vykřikla by asi celá naše

armáda nadšením.

Pevnost Drakonis byla založena před sedmi stoletími a od té doby se neustále rozrůstala. Korunovala velký

poloostrov, který vybíhal do Srpového moře a ve svém nejvyšším bodě se zvedal asi sto yardů nad jeho hladinu. Na

severozápadě se do něj zařezával přirozený přístav, k němuž vedla po široké hrázi dlážděná silnice. Na západním konci

poloostrova se tyčila mohutná věž střežící vstup do zátoky.

Ze strany pevniny chránila pevnost nízká tlustá hradba, každých dvě stě yardů přerušovaná strážními věžemi. Četná

skaliska nahrazovala směrem od moře pevnostní zdi, i podél pobřeží však byla postavena celá řada věží, jejichž

posádky měly odrazit případný útok. Ty byly mezi sebou propojeny vyvýšenými chodníky a otevřená prostranství

mezi nimi musela pro nepřátele zdálky vypadat velmi lákavě. Ale každý, kdo stoupal na útes, jako jsme to museli cestou

k mostu udělat my, brzy zjistil, že na něj nahoře čekají odhodlaní obránci. Šípy, roztavené olovo a vroucí olej dokázaly

vzít chuť k útoku i tomu nejstatečnějšímu nepříteli.

Druhá, o něco vyšší hradba vytvářela kolem středu poloostrova téměř dokonalý kruh, přerušený jen jedinou mezerou -

ve směru na přístav. Mezi pobřežím a tímto opevněním se rozkládalo předměstí Pevnosti Drakonis. Bylo domovem

kameníků, zbrojířů, kovářů, duchovních, obchodníků, hospodských a prostitutek - prostě všech těch lidí, kteří vojákům

usnadňovali život na tomto místě. Na předměstí nebylo skoro nic zajímavého, snad jen kromě toho, že se zdejší ulice

kroutily, zahýbaly v podivných úhlech a vytvářely bludiště, v němž se často nevyznali ani sami místní obyvatelé. Až

později mi došlo, že v této změti ulic a uliček dokáže jediný zbořený dům, jediná barikáda značně ztížit postup nepřítele.

Mezi druhým pásem hradeb a stěnami původní pevnosti se nacházela posádková čtvrť. Stála zde četná kasárna,

zbrojnice, Kedynův chrám a skladiště plná jídla, vína, oleje a dalších nezbytností, které pevnosti umožňovaly odolat

dlouhodobému obléhání. Tato část města byla vybudována v naprosto odlišném stylu. Okna budov se zde podobala

střílnám, všechny dveře byly odlity z černého železa a malé otvory v nich dovolovaly obráncům dotírat na nepřátele

venku z luků a samostřílů. Každý z domů v posádkové čtvrti byl postaven z šedých žulových kvádrů a sám o sobě

představoval pevnost. Jak jsem měl brzy zjistit, spojovala zbrojnice a skladiště s ústřední věží spleť podzemních

chodeb, kterými se do nich daly přesouvat posily a vybavení.

Srdce Pevnosti Drakonis, mocné, tmavé a prastaré, se mohlo svou majestátností směle měřit s Yslinem nebo Svarskyi.

Zatímco ale města působila na člověka spíše svou křehkou krásou, dýchala z monstrózní věže, vypínající se až k

nebesům, ryzí síla a nezkrotná moc, díky níž ovládala celou okolní krajinu. Byla opásána spoustou balkónů a končila

kuželovitou, olovem okovanou střechou, na jejíž špici vlála modrá vlajka s obrazem útočícího draka.

Kolem gigantické věže se táhla vysoká pevnostní stěna. Mezi ní a srdcem pevnosti zůstávalo volné prostranství

dostatečně rozlehlé, aby se do něj vešlo několik ulic a domů. Všechny však byly stejně těžké a masivní jako stavby v

posádkové čtvrti. Nad poslední hradbou se tyčilo ještě osm věží, které sice nemohly zdaleka konkurovat té ústřední, i

tak z nich ale posádka bezpečně kontrolovala okolí.

Kdyby měla Pevnost Drakonis weiruna, pak myslím, že by tento válečný duch musel být synem samotného Kedyna.

Croquelfský velitel Cavarrových zvědů ukázal na cestu vedoucí po vrcholu hráze. „Půjdeme tudy a vstoupíme do

pevnosti přes přístav."

Lord Norrington se zamračil. „Ale hned pod vnějším opevněním je voda. Aurolanský útok by nás mohl z té hráze smést

a nahnat do moře. A v brnění se nám nebude moc dobře plavat."

Croquelf se zasmál. „Nebojte se. Polární lišák myslí na všechno."

„Polární lišák?" zeptal se princ Kirill. „Myslíš Dothana Cavarreho?"

„Ano. Jeho otci, předchozímu baronovi, se říkalo Lišák. A syn se mu velmi podobá, jak brzy uvidíte."

Nad vnější hradbou se objevil praporek a elf nás vyzval, abychom ho následovali. Hráz byla dostatečně široká a

vyvýšená, po dlážděné cestě na jejím vrcholu jsme mohli postupovat velmi rychle. Ačkoli byla nížina mezi námi a

aurolanskými tábory dostatečně rovná a tedy vhodná pro útok, vzali jsme si k srdci Croquelfova slova a odhodili

všechny obavy stranou. Koneckonců, věděli jsme, že jakmile se k nám nepřítel přiblíží, má být celá nížina okamžitě

zaplavena.

A nepřítel se opravdu přiblížil. Sotva jsme vkročili na hráz, ozvaly se z jeho tábora trubky a mezi stany zavlály prapory.

Řvouni a vylaenové se četa za četou hnali našim směrem a vytvářeli bitevní formaci. Její čelo tvořilo deset čet a měla

hloubku devíti, takže pokud jsem správně spočítal standarty, stálo proti nám celých devět rot - tedy téměř dva a půl

tisíce nestvůr. Tento počet mě samozřejmě sám o sobě nemohl zastrašit. Zneklidňujícím však bylo to, že

nepředstavoval ani desetinu všech vojáků, obléhajících pevnost.

Pochodovali jsme dál a netrpělivě čekali na protržení hrází, po kterém měla celá nížina zmizet pod přívalem říčních vod.

Těšil jsem se na okamžik, kdy se vlna vrhne na první řady řvounů, podrazí jim nohy, zalije křičící ústa a navždy se jich zmocní. Těšil jsem se, až se další řady v panice dají na útěk a budou se zoufale tlačit na nestvůry za nimi. Těšil jsem se

na jezero, které se rozlije v nížině a na řvounské mrtvoly, pokrývající jeho hladinu jako skvrnité ostrůvky.

Těšil jsem se marně. Povodeň se nedostavila. Řvouni ovšem ano, jejich formace se k nám blížila stále víc a víc.

Překonávali jsme je sice počtem, ale naše armáda byla roztažena po celé délce hráze. Jejich útok by byl proto stejně

ničivým, jako naše nedávné přepadení aurolanského oddílu. Sundal jsem si z ramena luk a pomalu vložil šíp do tětivy.

Všiml jsem si, že totéž dělají i někteří další lučištníci a že i ruka lorda Norringtona spočívá na jílci meče.

Náš elfský průvodce sice nevypadal ani trochu znepokojeně, ale necítil jsem se kvůli tomu o nic lépe. Augustus seřadil

své jezdce na severním konci hráze, připravený provést sebevražedný nájezd, který měl rozbít křídlo nepřátelské

formace. Nepočetná kavalerie by sice do masy pěchoty nedokázala proniknout nijak hlubokou byla by rychle

zlikvidována, princ však zřejmě doufal, že svým činem odvrátí zkázu od nás ostatních.

Řvouni, vzdálení jen nějakých tisíc yardů, znatelně zrychlili. Jejich chůze se změnila v poklus, kterým polykali yard za

yardem. Napnul jsem tětivu a v duchu proklel sám sebe za to, že jsem tak nervózní. Vždyť většina elfských lučištníků

ještě ani nevložila šípy do tětivy, neboť dobře věděla, že ani sebelepší výstřely nepřátele nezabijí, dokud se k nám

nepřiblíží na nějakých sto yardů. Naprázdno jsem polkl, olízl si rty a povolil tětivu. Pak jsem pokračoval v chůzi, byl

jsem však připraven kdykoli znovu zastavit a vypustit šíp.

Asi pět set yardů od nás se řvouni s vytím rozběhli a právě v ten okamžik zaburácely na hradbách pevnosti trubky. Po

žerdích na jednotlivých věžích vystřelily vzhůru vlajky. Zdálky jsme zaslechli někoho pokřikovat rozkazy. Ale nic víc.

Asi bych si začal zoufat, kdybych si nevšiml úsměvu, který vlajky a křik vyčarovaly na rtech našeho průvodce.

A tehdy se to stalo. Válečné stroje, velké i malé, schované za hradbami a obrannými valy, vymrštily do vzduchu svůj

náklad. Viděl jsem, jak se na nepřátele snášejí nenápadné soudky. Po dopadu na zem praskaly a otevíraly se jako

okvětní lístky nějaké podivné rostliny. Na všechny strany z nich létaly nesčetné ocelové „ježky", svářené z hřebíků tak,

že vůbec nezáleželo na tom, na kterou stranu dopadnou - hroty vždy trčely vzhůru. Ostrý kovový déšť zasáhl

především první řady řvounů a během chvíle zmrzačil celé desítky nestvůr. Bestie za nimi si zpočátku snad ani ničeho

nevšimly, hnaly se dál, narážely do zchromlých druhů a zakopávaly o padlé - jen proto, aby se i do jejich chodidel o

chvíli později zabodly ocelové bodliny.

To už se na bojiště zpoza opevnění řítila mračna šípů a oštěpů. Za jejich hroty byla připevněna olověná závaží, některá

těžší, jiná lehčí, to proto, aby střely vytvořily jednolitou hradbu, rozdělující bitevní pole. Celé čety umíraly v jediné

vteřině a v nepřátelské formaci po nich zůstávaly široké mezery.

Vzduchem létaly také veliké klády, avšak jinak než šípy či oštěpy. Na řvouny totiž dopadaly svou širokou stranou,

drtily na kaši vše živé v místě svého přistání a pak se kutálely dál a dál od opevnění. Mnohdy pod nimi nacházely smrt

celé čety. Jedna z klád se ve vzduchu roztočila, a než se konečně ustálila, dlouho narážela na zem střídavě jedním a

potom druhým koncem. Přitom kolem sebe rozhazovala polámaná těla a kusy drnu.

Na nepřítele se snesly i dvojice různě těžkých kamenů, spojených mezi sebou ocelovými řetězy. Podobné střely jsem

spatřil už během naší námořní bitvy, kdy lámaly stěžně a trhaly plachty, tady však byly jejich účinky daleko zajímavější.

Těžší kámen dopadl jako první, rozmačkal několik řvounů a posloužil jako jakási kotva pro druhý balvan. Jeho let sice

ukončil napnutý řetěz, ale síla menšího kamene byla taková, že ještě chvíli opisoval kolem toho většího krvavý kruh, při

němž kosil nepřátelské válečníky.

Ještě ničivější než všechny předchozí zbraně však byly vrhače napthalmu. Jejich bronzové hlavně byly zakončeny

hadími hlavami a vyhlížely ven střílnami asi v polovině výšky obranných věží. V nozdrách hadů hořely pochodně.

Sotva nějaká hlaveň vychrlila silný proud napthalmu, tyto pochodně ho zapálily a proměnily tmavou tekutinu v ohnivý

vodopád. Jedna z věží vytvořila před aurolanskými oddíly přehradu z plamenů, zatímco dvě další přejížděly řady

řvounů nekonečnými proudy ohně. Hořící válečníci ječeli a prchali, jiní se bezmocně stáčeli do klubíček a měnili se v

popel.

Přes ohnivou přehradu se k nám nedostal ani jeden Aurolaňan. Šípy, oštěpy, kameny a klády dál vylétaly z pevnosti,

ale bylo to už zbytečné - řvounská formace se rozpadla. Zbylé nestvůry se vyděšeně klidily co nejdál od hradeb.

Pohlédl jsem přes spálenou pláň na tábory Severní hordy. Nezáleželo na tom, jestli pevnost obléhá dvacet nebo třicet

tisíc válečníků. Klidně by jich mohlo být třeba sto, a stejně by nikdy nedokázali překonat ani vnější hradby. Chytrina to

musela vědět, musela chápat, že její armády nemají sebemenší šanci pevnost dobýt.

Zachvěl jsem se. Musela to chápat, pomyslel jsem si, a přesto sem své vojáky vyslala a pevnost oblehla. Proč? Jedině

proto, že věděla něco, co my ne. Nedokázal jsem se ubránit pocitu, že se k nám žene nějaká neznámá pohroma.