Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 16. kapitola

Kapitola šestnáctá

Alex stála osamocena na kraji lesa a shlížela dolů na pláně, táhnoucí se daleko na východ. Pravou paži si tiskla k hrudi,

zatímco bradu zamyšleně držela mezi palcem a ukazováčkem levice. Větřík, vanoucí ze zelených plání, jemně čechral její

vlasy. Zlaté prameny ji lechtaly na obličeji, ale ani ony nedokázaly narušit její koncentraci.

Opevněné město Porasena leželo po obou březích řeky Salerseny, která tvořila kdysi dávno přirozenou hranici mezi

Alcidou a Oriosou. Tam, kde říční proud vstupoval do města, i na místě, kde ho opouštěl, se na obou březích tyčily

vysoké věže. Mezi nimi byly nataženy řetězy, zabraňující případnému proniknutí nepřátelských lodí. Na šňůrách

táhnoucích se od jednoho městského domu k druhému se dosud pohupovalo prádlo a hlavní náměstí stále zaplňovaly

pestrobarevné stánky obchodníků — jenže mezi nimi bylo toho rána takřka liduprázdno.

Porasenu obklopoval pás zelené obdělávané půdy. Spolu s potravinami dováženými po řece zajišťovala tato pole vše

potřebné pro život pěti tisíc obyvatel města. V danou chvíli se na nich však uhnízdila smrt. Smrt v podobě početné

aurolanské hordy. Ta zachvátila pole jako nějaká strašlivá nemoc, jako cizopasná houba a nad každým z jejích táborů se

již tyčily zlověstné obléhací stroje, podobné gigantickým sarančatům.

Alex si přejela ukazováčkem přes spodní ret a jala se studovat rozmístění nepřátelských sil i okolní terén. Na druhém

břehu řeky se ve vzdálenosti několika mil zvedala úbočí kopců, ohraničujících údolí a tvořících zároveň současnou

hranici s Oriosou. Alex věděla, že nájezdníci přišli právě odtud. Dostatečně jasně to vyplývalo ze zpráv zvědů i vojáků,

kteří přežili zničení pohraničních pevnůstek, ačkoli orioský velvyslanec horlivě vyvracel veškerá podezření. Alex bylo

jasné, že jakmile na nájezdníky zaútočí, stáhnou se zpátky za hranice, kam už je nebude moci pronásledovat. V opačném

případě by totiž všem začalo být zřejmé, že ve skutečnosti není žádnou velitelkou loupeživé bandy, neboť její sbor

zahrnoval rovněž alcidské Královské jízdní stráže.

O obléhání Poraseny se dozvěděla ze zpráv, které obdržela v odpověď na svůj úspěch ve Stellinu. Tlupy aurolanských

řvounů a vylaenů se tentokrát spojily do skutečné a daleko lépe organizované armády. Alex začala okamžitě používat

arcanslata, aby si udržela přehled o situaci na bojišti a rovněž aby shromáždila dostatek lidí i materiálu, potřebného k

rozhodnému zásahu. Zároveň vyrazila se svou vlastní jednotkou napříč královstvím, přičemž projela téměř na dohled

od yslinských hradeb. Vyslala do hlavního města malý oddíl a spolu s ním též dívku jménem Sephi. Zbytek jejích sil se

shromáždil na zalesněných kopcích, zvedajících se nad Senskými pláněmi.

Zaslechla, jak kousek od ní přistála Peri, ale neotočila se. „Nikdy bych neřekla, že tě někdy uvidím v tak nevrlém

rozpoložení, sestřičko.“

„Takže tohle si všichni myslí, Peri?“

„Začínají se k tomu přiklánět.“ Gyrkyma jí položila ruku na levé rameno. „Jsou netrpěliví jako malé děti. Generál Caro

vykládá každému na potkání o tom, co všechno by dole na těch pláních dokázala jeho těžká kavalerie.“

„A ostatní?“

„Caro je dost významná osobnost, Alex. Bojoval po boku krále v Okrannelu. Jeho slávu nelze podceňovat. Mnohé z

důstojníků sám vycvičil, většinu dalších alespoň dobře zná. Čím déle budeš odkládat útok, tím snáze je získá na svou

stranu.“

„I kdybych musela tvrdě bojovat, abych je získala zpátky, pořád to bude lepší, než je poslat hned zítra do bitvy a

sledovat, jak tam dole umírají.“ Alex ukázala k aurolanským liniím. „Sešikovali se do půlkruhu na té polovině plání, která

se přimyká k řece. Její koryto rozděluje jejich postavení. Jednotky na západě jsou už teď mrtvé, protože se nejbližší brod

nachází nějakých sedm mil po proudu — nemohou ustoupit a posily se k nim nedostanou. Oni sami se sem přebrodili

deset mil proti proudu, ale terén je tím směrem jen těžko schůdný. Nemají se kam stáhnout. Budou pobiti.“

Peri zamrkala velkýma jantarovýma očima. „Prozkoumala jsem celé okolí křížem krážem a nenašla ani stopu po nějakých

číhajících posilách. To nedává smysl. Že by byl aurolanský velitel natolik pitomý?“ „Možné to je, sestřičko, možné to je. Ale spoléhat na to nemohu. Zrovna jsem si říkala, proč by měl chtít obětovat

polovinu svého vojska. Musel přece vědět, že sem pošleme armádu, aby invazi odrazila. To město má dostatek vody i

potravin, aby se udrželo přinejmenším měsíc, navíc ho můžeme bez problémů zásobovat, protože polovina hradeb není

střežena. Prostě pošleme jídlo dolů po řece.“

„Co říční weirun?“

„Duch řeky podle posledních zpráv přeje Poraseně. Vždycky byl spíše tichý a hlavně hrdý na prosperitu, kterou městu

přináší říční obchod. To sice neznamená, že by ho Chytrina nemohla získat na svou stranu, ale kdyby se tak stalo,

čekala bych, že poklesne hladina a způsobí tak městu problémy s pitnou vodou.“

„Takže si myslíš, že ta hrstka vojáků na tomhle břehu slouží jako návnada?“

„Ano, ale návnada pro koho?“ Alex si zastrčila pramen vlasů za pravé ucho. „Pro generála Cara? To nedává smysl.

Zničení nejslavnější jednotky alcidské kavalerie by Chytrině mnoho nepřineslo. Udělala by lépe, kdyby oblehla

Pevnost Drakonis, zatímco by nám její oddíly tady bránily ve vyslání posil na sever. Ne, něco se tady děje a vůbec se

mi nelíbí, že nedokážu přijít na to, co přesně.“

„Tak tohle zní jako má sestřička.“

Alex se usmála. „V tom případě ovšem mohu udělat jen jednu jedinou věc.“

„Ano?“

„Nabízejí nám polovinu armády jako návnadu. Řekla bych, že bychom měli cenu zdvojnásobit.“ Odvrátila se od plání a

vydala se k táboru svých jednotek. „Chytrina z nějakého důvodu chce, abychom tu byli. Dejme jí tedy šanci, aby se

mohla zamyslet nad tím, proč to nebyl vůbec dobrý nápad.“

Alex vkročila do lesa, zatímco Peri se opět vznesla do vzduchu a letěla vysoko nad ostružiním a drobnými větévkami,

které mladou ženu pod ní chytaly za tuniku i kalhoty a překážely jí v chůzi. Dvojice strážných jí zastoupila cestu, ale

okamžik nato poznali vojáci v příchozí svou velitelku. Muž, sloužící podle uniformy v jedné z lehkých pěchotních rot,

se usmál a zasalutoval. Druhá ze strážných, žena z Červených přilbic, okamžitě vyštěkla stanovené heslo pro tento den.

Alex jí příslušně odpověděla a pak ukázala na pěšáka. „Po skončení hlídky se hlas u svého velitele, který tě potrestá za

zanedbávání služebních povinností. Osobně to prověřím.“

Muž už už začal protestovat, ale žena ho otevřenou dlaní plácla do hrudi a umlčela ho. Pak ostře zasalutovala a pěšák

váhavě učinil totéž. Pokračovala v chůzi a nevěnovala pozornost tlumenému rozhovoru, který se rozproudil za jejími

zády.

Unavení vojáci se zvedali na nohy, když je míjela. Její vlastní Vlci to dělali s největším elánem a hrdostí. Další ji zdravili

kvůli jejímu významnému postavení, z jejich očí ale čišela nedůvěra. Jiní generálové alcidské armády byli známí a měli za

sebou dlouhou kariéru. Vojáci věděli, co se od nich dá očekávat. Ona však byla pro ně velkou neznámou, stejně

nebezpečnou jako nějaké princátko s koupenou hodností a zálibou v parádních uniformách.

Procházela lesním táborem, vyhýbala se vojákům i stromům a mířila k velikému stanu, postavenému v písčité prohlubni

na temeni pahorku. Šla pevným krokem, s hlavou hrdě vztyčenou. Nevšímala si salutování ani kývnutí a nevěnovala

jediný povzbudivý pohled vojákům, kteří pro ni v minulosti cedili krev a které to v brzké době s největší

pravděpodobností opět čekalo.

Dva muži před ní roztáhli stanové chlopně. Vstoupila dovnitř a na okamžik se zarazila, aby se za ní vchod stačil opět

uzavřít. Jejím očím trvalo jeden dva údery srdce, než si zvykly na přítmí. Z šera se před ní postupně vynořovaly rozličné

věci a ona je pečlivě třídila a škatulkovala. Všechno analyzovala stejně pečlivě, jako by vojenská porada byla

skutečnou válečnou kampaní. Věděla, že to srovnání není daleko od pravdy. Zvítězí-li tady, dokáže si pravděpodobně

poradit i s Aurolaňany na pláni.

Střed stanu zabíral dlouhý a úzký stůl. Ležely na něm mapy — na jedné bylo zobrazeno město Porasena, na druhé,

větší, celé říční údolí. Na mapách ležely různobarevné dřevěné kostičky, udávající polohu jednotlivých jednotek.

Rychle je přejela pohledem a ihned zjistila, že s nimi někdo hýbal, zřejmě plánoval zítřejší přesuny.

Nalevo od stolu stál generál Caro a v ruce držel zlatou číši, naplněnou vínem. Byl to statný muž se světlými vlasy a

tmavýma očima, ještě pohlednější, než jí vyprávěli. Protože vyrostla mezi Gyrkymy, neshodoval se její smysl pro

lidskou krásu s měřítky většiny ostatních, přesto však byl generál pro její oči zajímavým. Kdysi byl rozhodně hubený,

ačkoli měl nyní masitý podbradek a břicho mu dnes snad až příliš vyčnívalo nad opaskem.

Obklopovali ho ostatní důstojníci, většinou mladší. Jejich mírný smích ihned ztichl, jakmile si všimli, že vstoupila do

stanu. Tiše pohlédli nejprve na Cara a pak na ni, bylo dosti jasné, že čekají, až se něco stane.

Naproti těmto lidem stáli její přívrženci. Ebrius, který se zjevně cítil nepohodlně bez svého obvyklého brnění, sledoval

Cara a jeho lidi asi jako lesní lupič, upírající oči na blížící se karavanu bohatého obchodníka. Kapitánu Agitaremu, bez

přilbice, ale s červeným symbolem své roty omotaným kolem hlavy, pocukávaly koutky rtů v tak trochu vystrašeném

úsměvu. Dostal příkaz, aby se zúčastnil porady, ačkoli nevěděl proč, a zřejmě se bál, že mu bude přede všemi vytýkáno

jeho stellinské selhání.

A konečně tu byla Peri, která líně pomrkávala a významně si prohlížela své drápy pokaždé, když se některý z Carových

mužů příliš dlouze zadíval na její zpola obnažené pružné tělo. Byla to hra, kterou, jak Alex věděla, hrála její sestra již

mnohokrát — s lidmi i s Gyrkymy. Jistě to bylo zábavné pro obě dvě strany, ale tohle koketování připadalo mladé ženě

jako ztráta času. Jediný smysl, který v tom flirtování spatřovala, bylo zbystřování smyslů a ukájení zbytečné

zvědavosti, ale to samozřejmě mnoho neznamenalo.

Caro postavil svou číši s vínem na stůl a sklonil před ní hlavu. „Princezno Alexie z Okrannelu, je mi velkým potěšením

se s vámi znovu setkat. Spatřila jste dnes ráno něco, co by mohlo ovlivnit vývoj zítřejší bitvy?“

Alex neodpověděla. Místo toho přistoupila ke vzdálenějšímu konci stolu a začala si prohlížet postavení jednotek.

Carův plán zahrnoval útok lehké pěchoty ze svahů zalesněných kopců, přičemž je měli výše po proudu podpořit těžcí pěšáci. Jeho těžká kavalerie na sebe měla vzít hlavní tíhu bitvy, zaútočit od severu podél řeky a smést aurolanská

vojska, sešikovaná na západním břehu.

„Fascinující plán, generále.“ Natáhla ruku a posunula linii těžké pěchoty o nějakých padesát yardů dopředu. „Je tady

koryto říčky, které se plní vodou jen v době jarního tání. Výhodnější postavení. Snáze udržitelné.“

„To ano.“ Caro se usmál a opět vzal do ruky zlatou číši. „Ovšem zítra nehodlám pustit tu hordu tak daleko. Má jízda se

o ni postará daleko dříve, než stačí napáchat nějaké škody.“

Carovi stoupenci se zasmáli a začali si připíjet na zdar té skvěle vymyšlené operace. Alex si je změřila fialkovým

pohledem. „Vypadá to, že nehodláte použít korouhev lehké jízdy, kterou máme u severního brodu.“

„Ale ano. Aby ten brod střežila.“

„A ani mé Vlky.“

„Vy jste mými zálohami.“

Chviličku se kousala do rtů, pak se napřímila a složila ruce na prsou. „Je to velmi zajímavý plán, generále, ale má příliš

mnoho vad. Zítra všechno proběhne docela jinak.“

Muž se zatvářil, jako by mu vrazila facku. „Princezno, vím, že máte za sebou určité dílčí úspěchy…“

Její pohled byl nyní vskutku mrazivý. „Za prvé, generále, mě laskavě oslovujte generále. Svůj titul mám od narození —

byť je jen formální, protože můj národ a mé království neexistuje už po celou generaci. Ale svou hodnost jsem si

musela zasloužit.“

„Zasloužit v malých šarvátkách, generále.“

„Zasloužit ještě za života vojáků, kterým velím, generále. A ne dlouho před tím, než se nejstarší z nich narodil.“ Alex

mluvila tiše, ale její hlas byl pevný jako kalená ocel. „Vy a vaši lidé jste tady, protože jsem si vás vyžádala. Ne proto, že

bych potřebovala vaše rady. Vítám vaše návrhy, ano, ale této výpravě velím já. Je na mě, abych přijímala konečná

rozhodnutí.“

„Aha, takže takhle to je.“ Generál Caro lehce naklonil hlavu jejím směrem. „Říkala jste, že můj plán má příliš mnoho

vad…“

Kapitán Agitare si odkašlal. „Prosím o prominutí, generále.“

„Ano?“ řekli Alex a Caro současně. „Generále Caro, sloužil jsem pod vaším velením i pod velením generála Alexie.

Prosím, vyslechněte si její plán.“

Starší muž se shovívavě usmál. „Vzpomínám na vás, Agitare. Kdysi jsem si myslel, že by z vás mohlo něco být.“

Pohlédl na Alex. „A teď ty vady.“

„Jsou stejně jednoduché jako nepřehlédnutelné.“ Ukázala na polovinu aurolanského vojska na východním břehu řeky.

„To tyto jednotky představují hlavní nebezpečí pro vaše oddíly. Nemáme žádné zprávy o tom, že by se v jejich táboře

nacházela drakonela, ale je možné, že ji prostě schovali v jednom z velkých stanů. Když vaše Královské jízdní stráže

vyrazí do útoku, tak ti na západě jednoduše ustoupí, roztáhnou vaši linii a umožní jednotkám na druhém břehu

nerušené střílet.“

Jen pouhá zmínka o drakonele donutila některé z Carových důstojníků zblednout. Když před generací obléhala

aurolanská vojska Pevnost Drakonis, pomáhala jim v tom zbraň dosud nevídané síly. Vypadala jako silná kovová roura

a plnila se zvláštním černým prachem. Ten po vznícení vybuchoval a zbraň takto odpalovala kamenné střely na velké

vzdálenosti a to s takovou silou, že dokázaly rozdrtit i pevnostní zdi. Tehdy před lety se drakonelu podařilo ukořistit a

následně s ní různě experimentovat. Ukázalo se, že nabije-li se několika menšími střelami, dokáže jediným výstřelem

zmasakrovat velké množství pěchoty či kavalerie.

Alex pokračovala. „Nevíme ani, zda je Severní horda vyzbrojena drakonetami.“

Caro mávl nad jejími slovy rukou. „Neexistuje žádný důkaz o tom, že takové věci skutečně existují. Jsou to prostě jen

příběhy, které vám za džbánek piva poví každý potulný vypravěč. Kdo by věřil lidem, kteří o sobě tvrdí, že navštívili

Aurolan a na vlastní oči spatřili výcvik Chytrininých jednotek?“

Potřásla hlavou. „I kdyby byla vyprávění o aurolanských vojácích, vyzbrojených malými ručními drakonelami pustými

výmysly, pošlete snad své vojáky do bitvy, když existuje byť mizivá šance, že v ní budou těmito zbraněmi pobiti? Ve

skutečnosti ovšem na vašem rozhodnutí nezáleží, generále. Stačí, že já říkám ne. Dokud se mi nedostane důkazu o

opaku, budu předpokládat, že je východní aurolanská armáda skvěle vybavena.“

„A západní ne?“

Alex se krátce zasmála. „Soudě podle vašeho plánu jste si jistě všiml, že je západní armádu možné odepsat. Je to jen

vějička, která nás má vlákat do pasti. Je možné, že jsou součástí té pasti drakonely na druhém břehu řeky. Nevím to

jistě, ale vím, že jediná past, která mým jednotkám neublíží, je past zneškodněná. Skutečnou hrozbu pro nás představuje

východní armáda a právě tu musíme zlikvidovat.

Váš plán má rovněž další velkou vadu.“ Přejela ukazováčkem přes volné prostranství, oddělující aurolanské linie od

postavení těžké kavalerie. „Celých tři sta yardů! To je příliš velká vzdálenost pro úspěšný úder vaší těžké jízdy, její linie

se nutně rozpadne. Pro nájezd je ideálních nějakých sto yardů. Pak vás už nikdo nezastaví.“

Caro zvedl ruku. „Něco jste vynechala. Jak hodláte zničit východní armádu?“

„Jednoduše. Pošlu jednu rotu lehké pěchoty nahoru po proudu, k jižnímu brodu. Tam přejde na východní stranu. Další

roty lehké pěchoty zůstanou tady v lesích. Nasadím je podobně, jak jste plánoval vy. Vaši jezdci budou čekat tady, na

kraji lesa.“

„Ale to je čtyři sta yardů od nepřítele.“

„Já vím.“ Alex vážně přikývla. „Tady postavím těžkou pěchotu. A dole po proudu se přes severní brod dostanou na

druhou stranu moji Vlci a dvě korouhve lehké jízdy. Pak vyrazí na jih. Zaútočíme a rozdrtíme východní armádu o hradby

Poraseny.“ Caro se zamračil. „To zní hezky, alespoň co se vás týče, generále. Ale stále to neřeší otázku, co dělat s tisícovkou

aurolanských vojáků, která se nachází příliš daleko, než aby na ni dokázala má jízda účinně zaútočit. Přece si nemyslíte,

že by je jedna korouhev těžké kavalerie dokázala zahnat naším směrem.“

„To ani nebude muset. Udělá to lehká jízda a moji Vlci.“

„Nemožné.“ Caro ukázal na mapy. „Jeden brod je deset mil odtud, druhý sedm. Vaše schopnost zaútočit na západní

armádu je omezena stejnými faktory, které východní armádě znemožňují podpořit své druhy. Než stačíte překročit řeku,

odrazí Aurolaňané na západním břehu naši pěchotu a rozutečou se po okolí, aby zase drancovali a rabovali.“

„Jste na omylu, generále Caro. Na velkém omylu.“ Alex se na něj chladně usmála. „Vaše jednotky budou kovadlinou,

zatímco my budeme kladivem. Máme jistou výhodu, kterou Aurolaňané nemají, a už za dva dny rozdrtí tato výhoda

celou jejich invazi.“