Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 32. kapitola

Kapitola třicátá druhá

Král Scrainwood zahájil sérii slovních výpadů již během prvního zasedání Rady králů a Alex velmi rychle dospěla k

závěru, že si svou reputaci nejen zaslouží, ale že ji dokonce dalece překonává. Zelená maska, která mu zakrývala tvář,

byla pošita spoustou křiklavě zbarvených per i stužek a tu a tam ji brázdily zvláštní vrypy — přesto se ale mladé ženě

zdálo, že se v ní ukrývá mnohem více vznešenosti než v jejím nositeli. Jeho hlas místy připomínal pronikavé kvílení,

mající dodat královým slovům na důrazu, zatímco jízlivý sarkasmus protékal jeho projevem jako rychle působící jed.

Alex seděla až ve druhé řadě okranské delegace a celou dobu bojovala s nutkáním vstát, přehoupnout se přes stůl,

dojít k místu, kde Scrainwood samolibě přecházel sem a tam, a srazit ho na podlahu pořádnou fackou.

Králův horní ret se zkřivil v ironickém úsměšku, zbytek výrazu jeho tváře však bezpečně schovávala maska. „A nyní

přejděme k oné ,vedlejší záležitosti’, jak to nazývají naši vilwanští přátelé. Sdělili nám, že s sebou přivezli Norringtona,

ano, toho Norringtona, který má podle proroctví položit konec Chytrininým zvěrstvům, ale že ho ztratili. Ztratili! Jak

může někdo nazývat zachránce civilizovaného světa vedlejší záležitostí? A proč se to, že někam zmizel, snaží tolik

zlehčovat?“

Scrainwood nyní kráčel podél prvního kruhu stolů. Právě u nich seděli představitelé předních světových mocností —

Alcidy, Oriosy, Murosa, Sebcie a Jerany — a desky těchto stolů pokrývaly různobarevné národní vlajky i erby

jednotlivých vznešených delegátů. Dva menší stoly v severní části kruhu zabírali zástupci Alcidy. Mezi nimi seděl na

vyvýšeném stupínku král Augustus, který zastával funkci předsedy tohoto mezinárodního shromáždění.

Přímo naproti němu stály v prvním kruhu jiné dva malé stoly. Jeden z nich byl ze zdvořilosti přidělen Okrannelu. Ten

druhý patřil Pevnosti Drakonis. U toho seděl pouze osamocený Dothan Cavarre, ačkoli se hned za ním prohýbaly židle

pod váhou jeho dvou nejvěrnějších meckanshii.

U jednoho ze stolů ve druhé řadě, který obsadili zástupci Vilwanu, se zvedl čaroděj v nezdobeném šedém rouchu a

zkřížil své dlouhé štíhlé prsty. Pak nechal ruce klesnout k pasu, takže mu široké rukávy sklouzly dolů a dokonale je

zakryly. „Věřím, že mé vysvětlení uspokojí jak krále Scrainwooda, tak i jeho vysoce postavené kolegy. Musel bych

však dostat příležitost promluvit, a té se mi zatím nedostává.“

Král Augustus z výše svého trůnu pokýval hlavou. „Králi Scrainwoode, prosím tě, aby ses na chvíli zdržel

jakýchkoli komentářů. Dej mu možnost, aby mohl všechno vysvětlit.“

„Ano, Auguste, to udělám. Ačkoli nevěřím, že by se shromáždění ze slov tohoto čaroděje dozvědělo něco nového.“

Vilwanský zástupce mu nevěnoval jediný pohled. Rád bych vás seznámil se všemi událostmi posledních dní, a to v

chronologickém sledu. Jak jsem již říkal, na náš ostrov připluli dobrovolníci z jižní Saporcie, aby ho pomohli bránit před

aurolanskou invazí. Když dorazili, doneslo se nám, že je mladý muž, doprovázený několika jinými cestovateli,

pravděpodobně Norringtonem ze známého proroctví. Podnikli jsme patřičné kroky pro zajištění jeho bezpečnosti.

Uspěli jsme a po skončení bojů se mladý muž stal součástí této delegace. Z pochopitelných důvodů jsme jej chtěli

skrývat tak dlouho, než nastane vhodná chvíle, aby se svět dozvěděl o jeho existenci.“

Scrainwood se hlasitě zasmál. „A pak jste zklamali!“ „Snad jsme zklamali, králi Scrainwoode, ale naše chyba spočívala především v tom, že jsme členům naší skupiny sdělili

příliš mnoho informací, které bychom za jiných okolností drželi v tajnosti. Pochopte naši situaci, stáli jsme tehdy těsně

před invazí. Když na Vilwan připluli dobrovolníci, využili jsme jejich lodí, abychom z ostrova evakuovali učedníky. Jsou

to synové a dcery všech vašich národů, které jste k nám poslali, aby u nás studovali. Představují ty nejlepší a

nejtalentovanější děti na světě. Každé z nich dostalo do vínku zvláštní magické nadání a právě to jsme se v nich snažili

rozvíjet.

Nyní se zdá, že Chytrinina invaze měla dva hlavní cíle, přičemž dobytí ostrova nebylo ani jedním z nich. Tím prvním

bylo snížení počtu wruonských pirátů. Po pádu Okrannelu a eliminaci jeho námořních sil se mohli tito lupiči plavit po

Srpovém moři víceméně beztrestně a před jejich útoky se necítila v bezpečí žádná loď. Piráti přepadli také Chytrinina

plavidla, mířící na jih, a právě to ji přimělo, aby s nimi uzavřela falešnou dohodu. Tím, že od nich vyloudila pomoc při

chystané invazi na Vilwan, získala zároveň jistotu, že Wruona ztratí v bitvě velké množství lodí i jejich zkušených

posádek. Domnívám se dokonce, že Chytrina uzavřela ještě jednu tajnou dohodu přímo s pirátskou královnou. Invaze

se totiž nezúčastnila žádná z jejích nechvalně známých plachetnic, takže je pravděpodobné, že se Vionna tímto

způsobem zbavila vnitřních nepřátel, kteří usilovali o její svržení.“

Muž na okamžik zaváhal a ramena mu maličko poklesla. „Její druhý důvod… Zdá se, že předvídala náš záměr evakuovat

z ostrova naše nejmladší a nejbezbrannější. Piráti se vrhli na jejich lodě, bez milosti je potápěli a zapalovali. Pobili

stovky dětí. Další stovky se utopily. A mnoho jich je dosud nezvěstných. Z devíti set Učedníků, kteří opustili Vilwan,

máme dnes dobré zprávy jen o méně než padesáti.“

Velkovévodkyně Taťána se zakuckala drsným smíchem „Poslali jste naše děti spolu s mnoha ostatními na jistou smrt?

Věř mi, ještě dlouho se načekáte, než na půdu vašeho ostrova vstoupí byť jediné okranské dítě!“

Čaroděj přikývl. „Vím, co se vám právě teď honí hlavou, velkovévodkyně, a nepochybuji, že vaše myšlenky nacházejí

odezvu i v srdcích ostatních přítomných vládců. Pravda je však taková, že přesně tohle měla Chytrina v úmyslu.

Nejenže vyrvala většinu mladých čarodějnických výhonků, ale posypala půdu solí, aby z ní už nikdy nevyrašily žádné

nové. Nepošlete-li na Vilwan své děti po nějakých deset, snad i dvacet let, budete se záhy potýkat s nedostatkem

čarodějů. Takový byl její plán.“

Scrainwood se znovu zvedl od stolu orioské delegace. „Dvacet let? Ale tou dobou už bude přece dávno zničena tím

Norringtonem. Ne, ne, počkejte, vy jste ho vlastně ztratili, že? Ach, jaká škoda!“

„Ano, Výsosti.“ Starý muž si zhluboka povzdechl a Alexie si snadno představila tu hrozitánskou únavu, která se mu

usadila v těle. „Ale naši lidé už po něm pátrají.“

„Nepoužívají však přitom magii, jsou-li mé zdroje přesné.“ Scrainwood si triumfálně odfrkl. „Nebyli třeba odborníky na

vyhledávání ztracených osob vaši Učedníci? Jaká škoda, že jste si je všechny nechali pobít.“

Čaroděj ztuhl. „Klidně si napadejte naše vedení a jeho kompetentnost, králi Scrainwoode, ale neopovažujte se svými

ironickými poznámkami špinit památku našich dětí. Tedy, vašich dětí, abych byl přesný. Na otázku, proč při pátrání po

Norringtonovi nepoužíváme magii, existuje jednoduchá odpověď — kdybychom to totiž udělali, je možné, že by naše

zaklínadla mohla odhalit Chytrina nebo její agenti a následně využít naší snahy a dostat se k němu jako první. Je rovněž

možné, že si kouzly při jeho hledání pomáhá ona samotná, takže další naši lidé neustále sledují změny v magických

tocích.“

Jeranská královna Carus zvedla ukazovaček. „Chceš tím naznačit, že už Chytrina o existenci Norringtona ví?“

„Ano, Výsosti. Tak mi to alespoň bylo řečeno.“

„Ale jak je to možné?“

Čaroděj zamhouřil tmavé oči. „Metoda, kterou jiní — ne my — použili, aby potvrdili nebo vyvrátili své dohady o

chlapcově původu, odhalila jeho přítomnost Chytrininým agentům. Na obranu těch lidí bych však rád poznamenal, že

toto riziko bylo nevyhnutelné.“

Augustus si na svém trůně poposedl kousíček dopředu. „Proč ten chlapec utekl?“

„Až donedávna nevěděl, že je Norringtonem, o kterém mluví proroctví. Když poznal pravdu o svém původu… No, jistě

si dovedete představit jeho šok. Uprchl z pevnosti a skryl se na neznámém místě.“

Oči orioského krále zaplály. „Pokud to je ten Norrington, Pak je jedním z mých poddaných. A přece nebyl nikdo tak

laskavý a nesdělil mu, kým ve skutečnosti je? Ba co víc, nikdo to nesdělil ani mně? To je neprominutelné!“

„Záviset to na mně, králi Scrainwoode, netušil byste o jeho existenci ani teď.“

Vrčivý hlas se ozval z druhého kruhu stolů a Alexie se otočila doleva, aby se podívala na drzého mluvčího. Ihned v

něm poznala bělovlasého Vorquelfa, kterého si všimla již předchozího večera během recepce. Nyní však na sobě neměl

plášť ze řvounských skalpů, takže si mohli všichni prohlédnout spletité tetování, pokrývající jeho paže. Na okamžik se

zamyslela a pak přikývla. Ano, to jen ten, kterému mu říkají Rezolut.

Vorquelf přejel místnost stříbřitým pohledem. „Toho Norringtona jsem objevil já, a to přímo zde v Yslinu. Vzal jsem ho

na místo, kde jsem si mohl ověřit jeho totožnost Chtěl jsem s ním vyrazit do Pevnosti Drakonis a potom dál na sever,

abych se utkal s Chytrinou. Čarodějové z Vilwanu nemají s celou záležitostí co dělat. Vlastně nás jen dopravili zpátky

tam, kde to všechno začalo.“

Král Augustus si opatrně přejel ukazováčkem přes bradu. „Slyšel jsem o tobě již před mnoha lety, Rezolute. Vím, že jsi

zasvětil život osvobození své ztracené vlasti. Až ti nyní položím jistou otázku, nebude to proto, že bych chtěl

zpochybňovat tebe nebo tvé vědomosti. Jen bych si něco rád ujasnil, to je vše.“

Vorquelf pomalu přikývl. „Váš cit pro spravedlnost je znám široko daleko, Výsosti. Ptejte se tedy.“

„Proč jsi Norringtonovi neřekl, kým ve skutečnosti je?“

„Není ještě zdaleka dospělý, a tím nemám na mysli pouze jeho věk. Také vzrůst, mysl i povaha mají stále ještě co

dohánět. Našel jsem ho tady, ve vašem Šerodole. Je to zloděj, který donedávna nevěděl nic o světě mimo yslinské stíny. Bylo ho potřeba mnoha věcem naučit. A hlavně tomu, jak přijmout vlastní osud.“

„Přijmout vlastní osud?“ Scrainwood rozhodil rukama. „Ten chlapec by měl být přijat a veřejně oslavován každou ze

zde shromážděných zemí. On je naší záchranou, to on nás zbaví metly severu. Měli bychom svolat armády a chlapce

postavit do jejich čela. Povede nás od vítězství k vítězství.“

Vorquelf ho probodl pohledem. „Mýlíte se ve dvou věcech, Výsosti. Za prvé, víme, že to je Norrington, ale nemůžeme

si být jisti, že to je ten Norrington. Je koneckonců možné, že už nyní nosí nějaká dívka jeho dítě. A za druhé, i kdyby to

třeba byl ten Norrington, tak předpokládat, že mu pouhá krev, která teče v jeho žilách, zajistí nerušený pochod až do

srdce Aurolanu nebo mu napoví, jak snadno a rychle zničit celou Chytrininu armádu, je naivní a hloupé.“

„Navíc,“ přidal se drakoniský baron, „myslet si, že to dítě potřebujeme ke zničení Chytriny, je ještě více než hloupé.

Pokud si správně vzpomínám na znění proroctví, říká se v něm, že Norrington zahubí metlu severu, ne Chytrinu. Je tedy

možné, že se tato slova vztahují jen na jednoho ze sullanciriů — možná jeho otce nebo dokonce děda — a v takovém

případě se vlastně nic nevyřeší. Nesmíme rovněž zapomínat, že proroctví slibuje pouze vykoupení Vorquellynu. A jsem

si jistý, že například dobří lidé po mé levici, se nehodlají smířit ani s trvající okupací Okrannelu, ačkoli se o něm věštba

vůbec nezmiňuje.“

Taťána se prudce postavila. „To rozhodně ne. A vůbec se nám nezamlouvají orioské snahy uplatnit na tohoto

Norringtona nárok.“

Scrainwood se pousmál. „Mýlíš se ve mně, vlastně, vy všichni se ve mně mýlíte, pokud si myslíte, že si chci

Norringtona přivlastnit nebo ho dotlačit k něčemu, na co není ještě zdaleka připraven. Ne, po tom já vůbec netoužím.

Toužím po daleko prostších věcech. Za prvé chci, aby byl nalezen a odveden do bezpečí dříve, než padne do rukou

Chytrině. Za druhé se domnívám, že pokud o něm aurolanská tyranka ví a pravděpodobně se ho ze všech sil snaží najít,

měli bychom toho využít. Když ho budeme chválit a velebit — když ho postavíme do čela armády, bude Chytrina

nucena věnovat mu zvýšenou pozornost. Bude se ho muset bát, a to odvede její pozornost od tvého úsilí, bratře

Dothane.“

Drakoniský baron na chviličku zavřel oči. „Klidně mě opravte jestli se pletu, ale mám pocit, že by mohla Chytrina

předčasně naplnit proroctví tím, že by nechala Norringtona zahubit metlu severu a vykoupit Vorquellyn. Mohla by

nechat naše nejlepší jednotky zaplatit množstvím krve, prolité v bojích o ostrov a potom se z něj stáhnout. Tím by pro

ni zmizela hrozba ze strany Norringtona a ona by se mohla nerušeně soustředit na svůj hlavní cíl, kterým je velké tažení

na jih a podrobení civilizovaného světa. Právě proto na ni musíme udeřit co nejrychleji a co nejdrtivěji. Už mám

připravené plány…“

Královna Carus se zvedla ze svého místa. „Bratři a sestry, musím důrazně protestovat proti prezentaci jakýchkoli plánů

v tomto kritickém okamžiku. Jak víte, vládnu své zemi teprve krátce, a třebaže jsem se již dříve účastnila Rad králů, můj

otec mě nepochybně zamýšlel provdat za některého z vás dříve, než stačím usednout na trůn. No, nepovedlo se. Chci

podotknout, že můj vojenský poradce, generál Markus Adrogans, je již na cestě sem a dorazí do Yslinu za nějaké tři

čtyři dny.“

Alexie se zamračila. Měla o generálu Adrogansovi jen velmi málo spolehlivých informací, a tak se ho snažila nesoudit

příliš tvrdě. Byl dobře znám svou nechutí k moři obecně a lodím zvláště a skutečnost, že Chytrina shromažďuje

početnou flotilu, mu poskytla skvělou výmluvu, proč na Radu králů dorazit po souši. Měl přijet dlouho před zahájením

zasedání, ale aurolanská tyranka se rozhodla využít jeho nepřítomnosti a podniknout z Okrannelu rozsáhlý výpad do

jeranského pohraničí. Generálovi se ji ovšem podařilo skvěle oklamat. Karavanu, vezoucí jeho zavazadla, nechal jet dva

dny velmi pomalu jižním směrem. Doprovázela ji téměř celá jeho armáda. Po dvou dnech se Adrogansovi jezdci otočili a

největší možnou rychlosti vyrazili zpátky na sever, přičemž často střídali koně: Zastihli Aurolaňany zcela nepřipravené

a obrátili je na útěk.

Královna pokračovala. „Ačkoli chovám drakoniského barona ve velké úctě a nehodlám ho nijak urážet, musím říci, že

jím navrhovaný způsob boje proti Chytrině není zdaleka jediným. Třebaže baron úspěšně blokoval a stále blokuje

Aurolaňanům cestu na jih — hrstku menších jednotek, které kolem Pevnosti Drakonis pronikly, spojily se a oblehly

několik měst, samozřejmě nepočítám — leží těžiště jeho zkušeností v obranných operacích. Naopak generál Adrogans

je znám svým agresivním vedením války, takže je jeho úhel pohledu poněkud odlišný. Také on s sebou přiveze bitevní

plány. A neboj se, Dothane Cavarre, také pro něj je Pevnost Drakonis životně důležitá. Tak jako kovářské kladivo

potřebuje kovadlinu, potřebuje i Adrogans tvou pevnost.“

Cavarre se krátce usmál. „Hřeje mě u srdce, že dokonce i jeranská armáda vidí v Pevnosti Drakonis nějaký užitek. Již

jsem o tom začínal pochybovat, když jsem očekával posily z vaší země, ale ty nikdy nedorazily.“

Královna přikývla. „Bylo mi vysvětleno, barone, že naše oddíly najdou lepší uplatnění při obraně jeranských hranic

nežli za hradbami Pevnosti Drakonis. Aurolanské nájezdy jsou stále častější. A můžeš se klidně otázat našich přátel ve

Valicii a Gurolu, zda naši vojáci plní své povinnosti zodpovědně.“

„Nikdy jsem nenaznačoval, že by Jeraňané trpěli nedostatkem bdělosti, Výsosti. Schází jim však předvídavost. Chytrina

podniká nájezdy na jihu za jediným účelem — abyste se jí vy všichni začali bát a z obav před ní nechávali stále více

vojáků ve svých zemích. Říkáte, že Pevnost Drakonis blokuje Aurolaňanům cestu na jih. To je pravda. Ale bude tomu

tak navždy? Má posádka slábne, vojáků ubývá a nové posily nepřicházejí. Pokud se domníváte, že její předchozí útoky

tady na jihu byly hloupé nebo šílené pak se bojím, že vás už nyní porazila.“

Taťána zvedla obě ruce. „Můj pane, má paní, obávám se, že tohle nikam nevede. Názory drakoniského barona jsou nám

všem dobře známy. Věří, že dokážeme-li zaútočit na kořeny zla, zbytek již zvadne sám od sebe. Generál Adrogans

naopak cítí, že pokud zlu otrháme listy a ořežeme větve, bude jeho následné úplné vymýcení mnohem snazší. Řekla

bych, že dokud nedostaneme příležitost oba plány porovnat, či ještě lépe přimět tyto dva vynikající vojáky sestavit

jediný společný plán, budou podobné diskuse jen dělat mezi lidmi zlou krev. Z toho, co by mělo být vojenským rozhodnutím, se stane rozhodnutí politické a domnívám se, že to je přesně to, co žádný z nás nechce.“

Alex zamhouřila oči. Nejenže se už velkovévodkyně ani nenamáhala předstírat, že mluví královým jménem, ale ta žena

dokonce nabádala ostatní, aby byli rozumní a opatrní. Alex toho o ní sice nevěděla příliš mnoho, ale i ta trocha stačila,

aby dospěla k názoru, že je Taťána rozenou intrikánkou. Když radila ostatním, aby opustili politiku a řídili se jen a jen

rozumem a svědomím, nemohlo to znamenat nic jiného, že sama hraje nějakou svou politickou hru.

Alex pocítila nutkání varovat drakoniského barona, že se tu děje něco nekalého, ale zaváhala. Pravda byla konec konců

taková, že pokud zvítězí jeranský plán, stane se prvním cílem spojeneckých armád vyhnání aurolanských hord z

Okrannelu. Země, ve které se narodila, by se konečně dočkala kýženého osvobození a jejímu dědovi by se po letech

dostalo vytoužené smrti. Nevěděla sice, zda je tento způsob ideální pro konečné zničení Chytriny, ale touha znovu

spařit svou vlast zaplála v srdci mladé ženy silněji než kdykoli předtím.

Ale jen na chviličku. Hluboko v její duši odsunulo něco, co se zrodilo během jejího mnohaletého pobytu mezi Gyrkymy,

veškerou sentimentalitu stranou. Nemohla za to skutečnost, že by okřídlení elfové neznali emoce či zaujetí pro důležité

věci. Znali je a často jim též propadali. Celý jejich život jim však neustale připomínal, jak křehká jejich existence ve

skutečnosti je. Zatímco člověk se mohl klidně opít a potom se bez větší újmy svalit na zem, pro Gyrkyma, letícího pod

vlivem alkoholu, znamenal pád z výšky téměř jistou smrt. V okřídlených elfech se mísila vypočítavost se stoicismem a

striktním očekáváním toho nejlepšího od každého ze členů společnosti. Právě tyto vlastnosti Gyrkymů pomáhaly v

dětství utvářet Alexin charakter. Později, když se od mnoha učitelů dozvěděla vše, co potřebovala znát o světě i

vojenském umění, zjistila, že jejich lekce skvěle zapadají do základů, tvořených gyrkymskou filosofií a výcvikem.

Ačkoli by ji útok na Okrannel zajisté uspokojil na emocionální úrovni, věděla, že po vojenské stránce je to naprostý

nesmysl. Už jen samotné přesuny armády horskými údolími její vlasti by byly velmi obtížné. I kdyby se spojeneckým

vojskům podařilo donutit Aurolaňany k ústupu, mohly v obtížně schůdném terénu i menší jednotky zadržet třeba celou

armádu, takže by hlavní síly nepřátel dostaly čas na stažení do Zářících hor nebo Přízračných plání. Dokud však jádro

aurolanské hordy nebude zničeno, bude představovat stálou hrozbu pro Okrannel. Krví vykoupená svoboda bude

velmi křehká a pro Chytrinu nebude nijak obtížné podniknout nový vpád a zemi opět obsadit.

Vypadalo to, že drakoniský baron její varování vůbec nepotřebuje. „Velkovévodkyně je velmi laskavá, že se s námi

podělila o názor krále Stefina. Ačkoli jsem jeho syna znal pouze krátce, udělal na mě princ Kirill velký dojem svou

obětavostí i ochotou udělat vše potřebné pro zajištění úspěchu. Ostatně, tyto vlastnosti jsou typické pro všechny

Okrany. Jistě nebudu přehánět, když prohlásím, že Kirill zaplatil vlastní krví za čtvrtstoletí svobody pro nás pro

všechny. To, jak se v Pevnosti Drakonis obětoval, nebude nikdy zapomenuto. A doufám, že si jeho nezištnost vezmou

k srdci všichni přítomní.“

Augustus se postavil. „Přátelé, věřím, že nastal ten správný okamžik, abychom udělali tečku za prvním kolem jednání.

Shodli jsme se na dvou věcech. Za prvé, Norrington musí být nalezen. Moji lidé již na tom spolupracují s vilwanskými

čaroději. A protože je přinejmenším v tomto okamžiku mým poddaným, vyhrazuji si pro sebe právo po něm pátrat.

Jinými slovy — nenechte své lidi, aby se za ním honili a zapomínali kvůli tomu na všechno ostatní. Jen ať si teď užijí

Oslavy žní, neboť, jak všichni víme, později už na to nebudou mít čas.

Za druhé jsme se všichni shodli na tom, že nedokážeme nalézt společnou odpověď na otázku, jak vojensky postupovat

proti Chytrinině hrozbě. Přinejmenším do příjezdu generála Adroganse tedy tato otázka zůstane otevřená. Do té doby

budeme proto projednávat jiné záležitosti, například počet vojáků a množství zásob, které mohou jednotlivé země pro

tažení poskytnout.“ Na králově tváři se usadil pochmurný výraz. „Před čtvrtstoletím se nám dostalo varování před

blížící se zkázou. Nyní nastal čas, abychom tento problém vyřešili jednou provždy, jinak přijde ze severu strašlivý

blizard oceli, ohně a tesáků, který svou silou zcela rozdrtí celý svět, jak jej známe.“