Kapitola
první
Will
se zachvěl pod přívalem
deště, ale zatnul zuby,
aby přestaly drkotat.
Padající kapky byly veliké, tlusté a také
studené,
studenější, než by na
sklonku léta očekával.
Bušily do střešních
tašek, skrápěly je a na
hladině kaluží dole na
ulici
vytvářely prapodivné
jamky a důlky. Rozedraný
cár přikrývky, pod
kterým se mladík choulil, ho sice chránil před
jejich
divokým bubnováním, chladná vlhkost mu však skrz něj
prosakovala přímo do
těla.
Ačkoliv
Will nepochyboval, že pobyt na jakémkoli jiném místě
by pro něj byl
vhodnější — nebo
přinejmenším teplejší
— odmítal
přesto odejít. Riskoval
sice, že tady nachladne a zemře,
stejně dobře
ho však mohl zabít i útěk.
Udělám to a
všechno
bude zase v pořádku.
Nepatrně
zvedl přikrývku a
zatřásl hlavou, voda z
jeho dlouhých hnědých
vlasů se rozstříkla
na všechny strany.
Naklonil
hlavu doprava, nechal si trochu vody odkapat z ucha a zaposlouchal
se. Bubnování deště
překrývalo takřka
všechny
ostatní zvuky, z přízemí,
kde se nacházela nálevna hostince, však stoupaly útržky bujarého
smíchu. Posunul
se
kousíček doprava,
neudělal přitom
více hluku než holub, hledající suché místečko
mezi červenými střešními
taškami.
Podíval
se dolů z hřebenu
střechy, ale žluté
světlo, pomrkávající
zpoza zavřených okenic
podkrovního pokojíku, již
nespatřil.
Will
si nemohl pomoci a ve tváři
mu rozkvetl spokojený úsměv.
No, už taky bylo na čase.
Setřásl ze sebe
přikrývku a
začal
rozvinovat lano, které měl
omotané kolem pasu. Když byl s prací hotov, pomalu přikývl
a zašeptal sám k sobě:
„Čert
vem ty odporné Vorky
a
ty jejich oči — fuj!
Nasávají
jako korky
a
poklad zatím bude můj!“
Věděl,
že to není žádné veledílo, tato kratičká
sloka mu ale připadala
jako základ něčeho
mnohem rozsáhlejšího. Stane
se
součástí dlouhatánské
ságy, kterou budou jednou minstrelové zpívat o jeho životě.
A oni budou, určitě
budou. O
Willovi
Mrštném, králi Šerodolu. Donutím je zapomenout na Marka, na
Strupovitého Jacka i na Garrowa! Dokonce kvůli
mně
zapomenou i na samotného Azurového pavouka!
Doplazil
se po střešním trámu
až k místu, kde jeho konec o kousek přečníval
nad úzkou uličkou.
Udělal na laně
smyčku,
přehodil
ji kolem trámu a ze všech sil utáhl. Dvakrát za provaz škubl,
aby se ujistil, že drží pevně,
a potom začal šplhat
dolů.
Sestupoval zvolna, pomaloučku,
jednou rukou se čas od
času dotýkal budovy, aby
v zárodku potlačil
sebemenší
zhoupnutí
lana. Nakonec se zastavil — visel na dosah ruky od okna podkrovního
pokoje.
Dýka,
kterou vytáhl z malého pouzdra na zádech, zapadla čistě
do štěrbiny mezi
okenicemi. Will s ní opatrně
pohyboval,
až konečně
mezi dvěma
rezavými hlavičkami
hřebíků
narazil na západku. Mladíkovi nedělalo
potíže ji
odsunout
a sotva se tak stalo, okenice se s líným zavrzáním otevřely.
Zloděj
schoval dýku zpět do
pouzdra a potřásl
hlavou. Hloupí Vorkové si zaslouží, abych jim tu věc
vzal. Sice se už
nemohl
dočkat, až mu padne do
rukou, přesto však
okamžitě nesáhl po
okenicích, nýbrž ještě
chvíli čekal a
naslouchal.
Teď
si nesmím dovolit žádnou chybu.
Byl
navýsost spokojený s plánem, který dokázal vymyslet, a byl si
jistý, že spokojenost Markuse a Fábie nebude o nic
menší. Utkal ho z nitek znalostí, které by oni sami nebyli nikdy
schopni dát dohromady. Například
z Fábiiných vřelých
vyprávění
o Vorquelfovi jménem Predátor, vůdci
Šedé mlhy. Mluvila o něm
jako by to byl samotný král Augustus,
válčící
proti silám severu. Predátor prohlašoval, že lidi nenávidí, a
Will během svého života
poznal jen chlad jeho
posměchu
a tvrdost jeho pěstí,
ale podle Fábie miloval Vorquelf teplo lidských žen. Bylo to už
pěkných pár let, co jí
věnoval
svou přízeň,
v té době ještě
nebyla tlustá jako dnes, kdy se jí neštítil dotknout snad
jedině Markus.
Vyprávěla
příběhy
o pokladu, který Predátor vlastní, o pokladu, který nikdy
neviděla, ale o němž
si byla jistá, že ho má.
Jednou
se dosud opilá probudila uprostřed
noci a spatřila jeho tvář
osvětlenou září
čehosi, co držel v
dlaních. Fábia
říkala,
že se tehdy usmíval šťastněji,
než v její náruči.
Když se ho později
zeptala, co to bylo, odpověděl,
že jen pouhý
sen.
A možná, říkala Fábia
dětem, možná skutečně
snila. Vždyť Predátor
by cokoli vzácného nebo cenného jistě
už
dávno
propil.
Will
dlouho věřil, že se jí
to opravdu jen zdálo, jednoho dne se však nad celou věcí
pořádně
zamyslel. Pak vyhledal
ženu,
se kterou Predátor toho času
trávil noci. Lumina se smála Willovu šaškování a měla
radost z různých
drobnůstek,
které
kradl, aby ji mohl obdarovat — ať
už to byly kousky sladkého pečiva
nebo pestrobarevné knoflíky. Za každou z
nich
odměnila mladíka
polibkem, neboť měla
za to, že je do ní zamilovaný. A on opravdu byl, tato skutečnost
ho ale
nedokázala
odradit od jeho velkého poslaní. Jednou se mu z ní podařilo
vymámit příběh
hodně podobný Fábiinu.
Tehdy
Will pochopil, že Vorquelf skutečně
schovává něco
cenného.
Pro
mladíka nebylo těžké
přesvědčit
sebe sama, že ať už je
oním pokladem cokoli, osud to předurčil
jemu. Po celý svůj
život,
tedy přesněji
od té doby, kdy se ho ujali Markus a Fábia — co bylo předtím
si už příliš
nepamatoval — nenáviděl
Vorquelfy.
Elfští vyhnanci považovali yslinskou čtvrť
Doliny již dlouho za své panství. S příchodem
těžkých časů
začala
oblast kolem Dolin upadat. Do stínů
zkaženého srdce města
se ukrývali zloději,
žebráci, děvky a
pasáci, prostě
spodina
— ale lidská. Místu, které obývali, se začalo
říkat Šerov, ale lidé
z lepších čtvrtí
spojili brzy obě jména
dohromady.
Zrodil se Šerodol, v němž
elfové sváděli neustále
boje s rostoucí lidskou populací. Zástupci královské
moci
sem zavítali jen zřídka,
a to jen proto, aby násilím naverbovali neopatrné vandráky do
služby u vesel některé
z
galér,
plavících se po Srpovém moři.
Willova
nenávist k Vorquelfům
našla spojence v Markovi. Mladík si vzpomínal, jak ho ten muž
přivedl do svého
obydlí,
velkého domu v Šerově,
kde ho ubytoval spolu s dalšími dětmi.
Markus je poučil o
zlodějině
i ještě horších
věcech
a potom vyslal do ulic. Děti,
které se vracely s kořistí,
dostávaly jídlo, oblečení
a byly bity méně často
než
ostatní.
Ty zvlášť dobré se
mohly vypravit na podzimní Oslavy žní, ačkoli
tyto podle Fábiiných slov dalece zaostávaly
za
slavnostmi z ne tak dávné minulosti.
Markus
a Fábia vždycky stáli při
Willovi, ale mladík dobře
věděl,
že svou přízeň
nevěnují zdaleka
všem. Například
dívky,
sotva dosáhly určitého
věku, byly cvičeny
pro docela jiné věci.
Lumina nebyla jednou z nich, ale hodně
Willových
sester se za pár stříbrňáků
nabízelo na ulicích. Chlapci, jakmile se u nich projevily
příznaky něčeho,
čemu
Markus
říkal „umíněnost“,
kamsi mizeli a již se nikdy nevraceli.
V
průběhu
let se věk této
„umíněnosti“
postupně snižoval. Bití
a mizení dětí bylo
častější
s každým novým cyklem
písní,
věnovaných největšímu
ze všech zlodějů,
Azurovému pavoukovi. Will si pamatoval doby, kdy se Markus s
hrdostí
prohlašoval za Pavoukova učitele,
časem však zahořkl
a každý nový kousek jeho bývalého žáka ho naplňoval
vztekem.
Ten si vybíjel na svých chlapeckých svěřencích,
z nichž ho, jak Markus věřil,
mnozí brzy zradí a vydají se do
světa
urvat si kus vlastní slávy, stejně
jako to udělal
Pavouk.
Will
nic podobného nezamýšlel a doufal, že zvládne-li práci jako je
tahle, práci, která byla hodná samotného Azurového
pavouka,
získá Markův obdiv.
Věděl,
že naplánování a provedení této krádeže ho pravděpodobně
ocejchuje jako
„umíněného“,
choval však naději, že
když poklad Markovi donese, dokáže mu tím svou naprostou věrnost.
Nebude
mít důvod, aby mě
poslal pryč. Vůbec
žádný důvod.
Když
si byl jistý, že ve ztemnělém
pokoji není jediného živého a dýchajícího tvora, otevřel
Will okenici šířeji,
chytil se
za
vnitřní stranu okenního
křídla a přitáhl
se dovnitř. Lano stále
přidržoval špičkami
bot, takže do pokojíku vklouzlo
spolu
s ním. Zloděj se skrčil
u okna, voda z něj jen
kapala a vytvářela na
podlaze velikou kaluž. Pohledem zkoumal
místnůstku.
Úpěnlivě
si přál, aby mu
srdce přestalo v uších
hlasitě tlouci, ale
opilecké pořvávání
zezdola by nejspíš
stejně
dokázalo přehlušit
i příchod draka.
Shrbeně,
s váhou rozloženou mezi ruce a nohy, začal
Will cupitat napříč
pokojem. Matné žluté světlo
lampy v nálevně
pronikalo
škvírami v podlaze a odhalovalo mladíkovi rozklížené židle,
postel i šatník. Zloděj,
ač drobný a lehký,
věděl,
že
pod ním budou špatně
zapadající prkna stejně
nepatrně skřípat.
Byl si ale jistý, že si toho ve všeobecném rámusu
nikdo
nevšimne.
Dorazil
k šatníku a začal se
opatrně dotýkat lišty,
lemující jeho spodní okraj. Lumina říkala,
že viděla Predátora
klečet
právě
tady a jeho tělo
se prý koupalo ve stříbřité
záři. Will přejížděl
prsty po povrchu dřeva a
hledal háček nebo páčku,
s
jejíž pomocí by otevřel
skrytou schránku. Nic tak složitého však neobjevil.
Zavadil
prsty o kus lišty, který maličko
vyčníval. Jen trochu,
jen o pouhý vlásek. Ponořil
do štěrbinky nehty a
zatáhl —
něco
se s tichým skřípotem
poddalo jeho úsilí. Uvolnil dřevěný
kvádřík, ne větší
než jeho dlaň. V dutině
za ním
nahmatal
kožený měšec
dostatečně
těžký na to, aby
obsahoval jeden dva stříbrňáky
a lehčí sametový váček.
Ani ten
nebyl
prázdný, ale Will neměl
tušení, co by se v něm
mohlo skrývat.
Strčil
si kožený měšec za
opasek. Věděl,
že by před tím, než si
začne prohlížet svůj
druhý nález, měl odtud
urychleně
zmizet,
ale potřeboval se
ujistit, že má v rukou skutečně
tajemný Predátorův
poklad. Štíhlými prsty rychle rozvázal uzel,
uzavírající
váček, obrátil jej
naruby a… nechal vytrysknout oslnivou stříbřitou
záři!
Will
hleděl na tu nádheru
přivřenýma
očima a byl jí uchvácen
i zmaten zároveň. Poklad
vypadal jako list — věděl,
že
pochází
z nějakého stromu, jeho
druh však určit
nedokázal, neboť stromy
byly v Šerodolu vzácností. List planul
stříbřitým
světlem
a vypadal jako kovový, stříbro
však, jak Will dobře
věděl,
bylo na omak docela jiné. Jeho nález byl
pružný a ohebný jako skutečný
živoucí list.
Netuším,
co to je, ale je to rozhodně
poklad! Na nejprchavější
z okamžiků pocítil Will
nutkání schovat ho znovu do
tajné
schránky. Už jen to, že ho vyrušil, mu připadalo
tak nějak špatné —
což bylo zvláštní, neboť
myšlenka, že vzít si
něco
cizího není správné, se mu ještě
nikdy předtím
nevloudila do hlavy. Zároveň se
mu ale ani trochu nelíbilo, že by
měl
list zůstat zavřený
v té malé díře.
Vycítil, že má docela jiný účel,
skoro jako by existovalo něco,
co s ním musí
udělat.
Jen on. Nikdo jiný.
Křik
dole najednou zesílil a něco
se s rachotem roztříštilo
o podlahu. Nějakou
skulinkou vystříklo pivo
až sem nahoru.
Will
byl sice příliš mokrý,
než aby ucítil jeho dotek, známý zápach mu ho však spolehlivě
prozradil. Během
jediného
okamžiku
pochopil, že si stříbřitého
světla všiml někdo
z těch dole a že blížící
se rachot se ozývá ze schodů,
vedoucích
do
horního podlaží.
Zareagoval
rychle, více než desetiletá zlodějská
praxe v něm jen rozvinula
vrozené pohotovostní reflexy. Will schoval
list
do váčku a ten si
zastrčil za opasek.
Vystartoval směrem k
oknu, cestou srazil židli a sevřel
lano ve stejnou chvíli,
kdy
se za ním dveře
podkrovního pokoje rozletěly
dokořán. Provaz byl
vlhký a houpal se ze strany na stranu, přesto
však
mladík šplhal vzhůru
záviděníhodnou
rychlostí. Pronásledovaly ho nadávky Vorka, který v šeru zakopl
o židli a
svalil
se na podlahu. Mladý zloděj
mizel v deštivé noci, přitahoval
se rukama a přidržoval
nohama a doufal, že se
dokáže
přehoupnout zpět
na střechu.
Čekalo
ho zklamání. Ačkoli
mohl zvednout nohy až k nejnižším střešním
taškám, pochopil, že se nedokáže vymrštit dost
silně,
aby bezpečně
přistál. Vrhl se
tedy dolů krátkým a
těsným obloukem, lano se
s ním otáčelo kolem
dokola. Čekající
Vork
se usmál a natáhl po něm
ruku. Will vší silou kopl do jedné z okenic, ta zasáhla elfa do
obličeje a odhodila
zpátky
do
přítmí pokoje.
Rychlostí,
o níž předtím nevěděl,
že je jí schopen, spíše spadl, nežli sešplhal do uličky
jen vteřinu předtím,
než jeho
provaz
přesekl meč
dalšího elfa. Will se sehnul, pravou rukou nahmatal kámen a
mrštil ho nahoru do okna. Bledý
šilhavý
obličej se s tichým
stenem propadl do tmy.
Mladík
vyrazil k ústí uličky a
prudce zabočil doprava.
Věděl,
že se tak ve skutečnosti
dostane hlouběji do
Dolin,
domníval
se však, že tím Vorky zmate. Běžel
ze všech sil, rozstřikoval
špinavou vodu v kalužích, přeskakoval
mrtvá těla
zvířat
a doufal, že prudký liják smyje veškeré stopy a dopomůže
mu k útěku.
V
určitém ohledu mu déšť
skutečně
pomohl — jeho husté provazce totiž mladíka skrývaly před
cizími zraky a tisíce
kapek
ihned zahlazovaly šlápoty, které zanechal v uliční
špíně. Liják ho ale
zradil v daleko důležitějších
věcech, z nichž
první
mu začínala pomalu
docházet, zatímco míjel postavy v pláštích, choulící se u
stěn domů,
a vyjící a štěkající
smečky
mokrých psisek. Tohle není správná cesta.
Doliny
získaly svůj název
proto, že to byla nejníže položená čtvrť
Yslinu. V době přílivu
zaplavovalo moře některé
z ulic
a
ačkoli do přílivu
zbývaly ještě celé
hodiny, celodenní déšť
proměnil dlažbu
na některých místech v
hnědé peřeje
plné
sutě.
Ulice, po níž Will běžel,
náhle klesala a nořila
se do jednoho z těchto
bouřících přívalů.
Když
mladý zloděj zjistil, že
se tudy dál nedostane, zabočil
na sever a vběhl do užší
vedlejší uličky. Za
sebou slyšel
zvuky
pronásledovatelů a
věděl,
že by měl raději
odhodit svůj lup. Bez
váhání vytáhl zpoza opasku kožený měšec
s
mincemi
a mrštil s ním o zem. Když se však prsty dotkl sametového váčku,
ucítil jeho suchost a příjemné
teplo a
rozhodl
se, že si ho nenechá od nikoho vzít. Ani od nich, ani od Marka.
Prostě od nikoho.
Will
sklonil hlavu a vydal ze sebe vše, když tu ho liják zradil
podruhé. Šlápl do kaluže, která ve svých tmavých
hlubinách
skrývala chybějící
dlažební kostku. Pravá noha mu zapadla do díry, mladík klopýtl
a pravým kolenem se
bouchl
o zem. Ačkoli byly
dlažební kostky promočené
deštěm, na měkkosti
jim to nepřidalo, a z
poraněného místa
vystřelila
prudká bolest do celé nohy. Když se mu podařilo
vysvobodit chodidlo z díry, ztratil rovnováhu docela,
převalil
se na záda, koleno si přitom
svíral oběma rukama.
Studený
déšť mu padal do tváře
a v uších mu zněl ještě
studenější
smích. Tyčil se nad ním
hlouček Vorquelfů.
Bledé
měsíční
světlo je proměnilo
v duchy a v jejich obličejích
se zračila zlomyslná
škodolibost. Jeden z elfů
krvácel z rány na
čele
— Willa maličko
potěšilo, že jeho kámen
mířil přesně
— další měl
silně opuchlý nos.
Predátor
se sklonil a popadl Willa za klopy jeho košile. „To jsem si mohl
myslet, žes to byl ty. Nikdo jiný nemůže
být
tak
hloupý.“
„Hloupý?
To díky hlouposti někoho
jiného jsem to měl tak
snadné!“
Vorquelfovy
safírové oči hněvivě
zazářily v
měsíčním
světle. Zvedl pěst.
„Nebudu tě šetřit,
malý Wille. Vrať mi ho.“
Willovi
připadalo zvláštní, že
mu Predátor jednoduše nevytrhl váček
zpoza opasku. Byl přece
skvěle vidět,
mladík na
pravém
boku cítil jeho teplo. Už už chtěl
Vorquelfovi říci, aby si
ho vzal sám, pak však ten nápad zavrhl.
„Teď
už ho nikdy nenajdeš. Je právě
na cestě k moři.“
Predátor
zařval a jeho pěst
těžce dopadla. Zasáhla
Willa do pravé tváře a
mladíkovi před očima
zavířily hvězdičky.
Nezdálo
se mu, že by ho udeřil
až tak silně, a až po
chvíli zjistil, že znovu leží na zemi a obličej
mu pulsuje bolestí.
Tvrdý
a ostrý hlas náhle prořízl
zvonění ve Willových
uších. „Už před lety
jsem ti říkal, že
jestli se jednoho z nich jen
dotkneš,
budeš toho litovat.“
Predátor
se začal otáčet,
aby stanul tváří v tvář
mohutné lidské postavě
postříbřené
měsíčním
světlem, nebyl však
ještě
ani
v polovině pohybu, když
mu uprostřed obličeje
přistála pěst.
Ozval se ostrý praskot lámaného nosu. Predátor se
zakymácel
a bez hlesu se svalil do kaluže. Podle toho, jak se jeho tělo
ve smršti vodních kapek odrazilo od dlažby, a
podle
bezvládně rozhozených
končetin, poznal Will, že
byl Vorquelf v bezvědomí,
ještě než dopadl na
zem.
Další
členové Šedé mlhy se
stáhli dál od postavy, jejich ruce spočinuly
na jílcích mečů a
rukojetích dýk. Ten nebohý
hlupák
neměl strkat nos do věcí,
které se ho vůbec
netýkají. Will se zatím stačil
dát trochu dohromady a začal
se
pozpátku
sunout pryč když tu
hlavou a rameny narazil na něco
tvrdého. Vzhlédl, spatřil
nad sebou obrysy rozložitého
Vorka
a vyjekl.
Ostatní Vorquelfové se na něj
podívali, pak začali
pomalu zvedat hlavy, jak si pozorně
prohlíželi
nově
příchozího.
Jeden
z
Šedých mlh zvedl ruce na znamení, že nechce bojovat. Will v jeho
očích spatřil
strach. „Nechceme dělat
žádné trable,
Rezolute,
ale tenhle kluk Predátorovi něco
ukradl a nechce nám to vydat.“
„Tenhle
mládenec že vás okradl?“ Rezolut se zasmál a samotný tento
zvuk donutil některé z
Mlh o jeden dva kroky
ustoupit.
„Co přesně
vám vzal?“
Člen
Šedé mlhy pokrčil
rameny. „Nevím. Predátor říkal,
že je to důležité.“
Rezolut
poklekl na koleno a sebral sametový váček
Willovi zpoza opasku. Mladík jej zkusil chytit za předloktí,
ale jeho
studené
a mokré prsty jen sklouzly po Vorquelfově
hustě tetované
kůži. „Je to moje.“
„Skutečně?“
Rezolut se postavil a otevřel
váček. Stříbřitá
záře se vyvalila ven a
osvětlila jeho podivné
oči, kterým jako
u
všech Vorquelfů scházely
panenky, i široký úšklebek. Rezolut váček
zase rychle zavázal, pak vkročil
přímo do
hloučku
Šedých mlh a pořádně
nakopl Predátora do žeber.
„Vypadněte
odtud a jeho si vezměte s
sebou! Ohrozil všechny a všechno tou svou zatracenou lakotou.
Odtáhněte ho,
než
mu zarazím břicho do
páteře.“ Vorquelf se
otočil a prstem ukázal
na Willa. „Ale ty, ty tady zůstaneš.“
Hněv
v jeho hlase doslova zmrazil Willa uprostřed
pohybu. Členové Šedé
mlhy popadli Predátora za kotníky a zápěstí
a
vlekli
ho pryč. Kráčeli
pomalu, a tak je Rezolut popohnal stříkanci
vody z kaluže, do které několikrát
kopl, a přehršlí
peprných
elfských nadávek. Druhá postava, jež se ukázala být
prošedivělým mužem s
hustým bílým vousem, se nad
ním
sklonila.
„Jak
je na tom tvoje koleno?“
Will
pokrčil rameny.
Muž
se podíval na Rezoluta. „Myslíš, že je to ten pravý? Nezdá se
mi, že by byl očištěn
plameny.“
Vorquelf
přikývl, široký pruh
bílých vlasů, který se
táhl středem jeho jinak
vyholené hlavy, se mu ve vodním přívalu
slabě
leskl. „To ano, ale jestli dokázal přežít
takovou ránu, tak může
být skutečně
nesmrtelný.“
Will
nechápavě zavrtěl
hlavou. „O čem to
mluvíte?“
Rezolut
si připevnil sametový
váček k opasku. „To se
dozvíš. Jednou.“
„Třeba
ne.“
Vorquelf
a člověk
ho společně
zvedli na nohy. „Dozvíš se to, když vše dopadne tak, jak
by to dopadnout mělo.“
„A
jestli nedopadne?“
„O
co usiluješ, chlapče?
Chceš, aby se z tebe stal Azurový pavouk, Vládce stínů?
Chceš se stát mistrem zlodějiny?“
Rezolut
pomalu zavrtěl
hlavou. „Ty svůj
život jen marníš, chlapče.
Když ti ho zkrátím, jen ti ušetřím
spoustu bolesti.“