Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 41. kapitola

Kapitola čtyřicátá první

UrZrethi nás asi hodinu vedla na východ, pak odbočila na sever směrem k Boragulu. Jeli jsme po březích bystřiny,

která zurčela pod příkrovem sněhu a ledu. Před námi ležela hluboká a úzká soutěska, jejíž jižní ústí bylo vydáno

napospas slunečním paprskům. Všechen sníh, který sem napadl, se proto již dávno rozpustil a odtekl potokem, podél

něhož jsme projížděli. Šero již řádně zhoustlo, když jsme se konečně dostali do ústí kaňonu.

„Tady musíme zastavit." Faryaah-Tse se otočila v sedle a zvedla ruku. „Dál zatím jet nemůžeme."

Drugi si strhl šedou šálu z obličeje a odplivl si. „Tady nenajdeš žádný vstup nikam. Už jsem tu byl předtím a neviděl

vůbec nic."

„To mě ani trochu nepřekvapuje." UrZrethi mi hodila otěže svého koně, pak si stáhla boty. Dříve, než se někdo z nás

stačil zeptat, co to dělá, rozšířila se jí chodidla do podivného lžícovitého tvaru a nohy natolik prodloužily, že z koně ani

nemusela seskakovat. Postavila se a sníh bez problémů vydržel její váhu. Jen jí křupal pod nohama, když se zvolna

přibližovala k velkému balvanu u západní stěny soutěsky. Dotkla se ho, a pak totéž učinila i s podobným kamenem na

východě. Potom se vrátila do středu kaňonu a zamávala na nás.

Nespatřil jsem žádný rozdíl, dokud jsem nedosáhl pomyslné spojnice obou balvanů. Když jsem však mezi nimi

projížděl, oslnilo mě náhle prudké světlo - skoro jako by zapadající slunce najednou opět vyšlo a uvrhlo na mne

sněžnou slepotu. Žaludek se mi začal bouřit a já v ústech znovu ucítil chuť bujónu, který jsem měl k obědu. Polkl jsem a

rychle se rozhlédl. Uviděl jsem tentýž malý kaňon, stala se s ním však změna. Již nekonal skalní stěnou a kousek přede

mnou se stáčel na západ.

Faryaah-Tse si ode mě vzala otěže a dál již svého koně vedla sama. „Už to není daleko."

Drugi hleděl poněkud zaskočeně po stranách. „Tohle jsem nikdy předtím neviděl, a to už jsem tu kolikrát byl."

UrZrethi se na něj podívala. „Neviděl jsi nic, neboť jsi toto místo spatřit neměl, Drugi Oldachu. Ani žádný jiný člověk či

elf. Bylo určeno výhradně očím urZrethiů."

Když jsem zabočil za roh a nahlédl do západní větve soutěsky, zatajil se mi dech. Ani ne sto yardů přede mnou byl do

skály vytesán veliký vstupní portál. Byl kulatý a voda, kapající odkudsi shora, skovala jeho okraje ledovými pouty. Byla průzračná, a tak jsem skrze ně spatřil řady podivných run a symbolů, na jejichž význam jsem se ani neodvažoval

ptát. Samotná brána, která vypadala jako velká kulatá deska z černého kamene, byla zapuštěna několik stop do skály.

Na malou plošinku před vstupem do podzemí vedlo široké schodiště.

Ale daleko působivější než samotný portál byla dvojice soch vedle něj. Představovaly ženské postavy, obnažené a

klečící. Místo rukou měly křídla a zvedaly je vysoko nad hlavou, jako by se pokoušely dotknout slunce. Ze soch na mě

dýchala klidná a vyrovnaná moc.

„Co jsou zač?"

Faryaah-Tse se ke mně otočila a odpověděla: „Mezi mými lidmi se vypráví jedna legenda. Říká se v ní, že skutečně

mocný a dokonalý urZrethi dokáže své tělo přetvořit tak, aby mu dovolilo létat. Nemá to vlastně co dělat s rozměry

křídel. To povaha ducha vyvoleného mu umožní vznést se do vzduchu. Asi to není překvapující, že ti, kdo sídlí pod

zemí, sní o létání."

Pomalu jsem přikývl a zamyslel se nad tím, zda právě kvůli této legendě neriskovali urZrethiové hněv elfů stavbou

Gyrvirgulu - domova Gyrkymeů. Elfové viděli v Gyrkymeích polozvířecí zrůdy, pro urZrethie však dost možná

představovali ztělesnění jejich snů. Ostatně, bez ohledu na všechno, byla i Winfellis z krásy okřídlených soch u

vytržení.

V slavnostním tichu jsme dojeli k portálu. Lord Norrington seskočil z koně a v doprovodu Faryaah-Tse vystoupil po

schodech. UrZrethi prostudovala runy kolem vstupu do podzemí, který měl alespoň dvanáct stop v průměru, pak si

sundala rukavici a prodloužila ruku, aby se dotkla ústředního kamene oblouku. Ona i lord Norrington ihned ustoupili

zpět, neboť se zevnitř ozval nepříjemný skřípot. Po chvíli se černá kamenná brána zvolna odvalila doleva, ven se

vyhrnul teplý vzduch a otřel se nám o tváře.

Teplo jsme uvítali, ale ten zápach ne. Byl to pronikavý puch hniloby a zatuchliny, připomněl mi smrad stodoly, v níž byl

ještě nedávno skladován hnůj. Na druhou stranu, tento zápach se dal považovat i za dobré znamení, neboť znamenal,

že podzemí skrývá živé tvory. A ti se velmi rychle ukázali.

Během chviličky se k nám přišourala čtveřice boragulských urZrethiů. Barva jejich kůže se různila -jedni ji měli žlutou

jako staré kosti, jiní šedobílou jako vychladlý popel. Chodidla některých z nich byla podivně znetvořená, dalším na

nohou přebývaly klouby a jednomu dokonce u pasu vykukoval druhý pár malých ručiček. Všechny bytosti byly zřejmě

ženského pohlaví, alespoň podle ňader soudě, ačkoli jich často měly neobvyklý počet. Jejich oči se většinou nacházely

po stranách nosu zhruba ve stejné rovině, což se však nedalo říci o uších - pokud vůbec nějaké měly.

Všechny zrůdnosti místních urZrethiů byly patrné hned na první pohled, neboť jejich drobné postavy jen stěží

zakrývaly ošuntělé šaty. Trvalo mi asi sekundu nebo dvě, než jsem si uvědomil, v čem je asi problém. Vzpomněl jsem si

na slova Faryaah-Tse, že je změna podoby velmi namáhavá a spotřebuje se při ní mnoho energie. Všechny bytosti

přede mnou mi připadaly podvyživené, takže jsem pojal podezření, že jednoduše nemají dost energie pro návrat k

původnímu tvaru těla.

Jedna z urZrethiů, s rezavým oštěpem v jedné a věcí, která snad kdysi byla kulatým štítem, v druhé ruce, vystoupila

vpřed a promluvila. „Kdo se opovážil otevřít bránu Boragulu?"

Faryaah-Tse natáhla svou jako hůlka tenkou žlutou ruku a pak ji přitiskla na prsa. „To já. Jmenuji se Faryaah-Tse Kimp

a pocházím ze vzdáleného Tsagulu. Prosím pro sebe a své druhy o přátelské přijetí v síních Boragulu."

Nezdálo se, že by na velitelku skupinky udělala Faryaah-Tse dojem, ale trojice jejích podřízených se začala třást.

Pozorně si prohlížely její nohy a pravou ruku, pak se jím oči rozšířily údivem, když naše společnice zkrátila paži tak, že

se jí opět vešla do rukávu a už se ničím nelišila od levice. Dívaly se na ni, pak začaly prsty ukazovat k nebi a cosi mezi

sebou drmolit.

Velitelka se rychle otočila a přetáhla nejbližší z nich koncem ratiště oštěpu. „Ticho. Zklidněte jazyky nebo vám je

nechám vyrvat. V této věci může rozhodnout jedině královna."

Pak se znovu obrátila k nám, přitom klopýtla, ale rychle se opět narovnala. „Královna nad vámi vynese rozsudek.

Následujte mě."

Sesedli jsme z koní a vedli svá zvířata do nitra hor. Vřela namáhavě oddychovala a rozhlížela se kolem sebe s rukou

přitisknutou k hrdlu. Viděl jsem toho jen málo, neboť podzemí halily tíživé stíny, dokázal jsem však rozpoznat alespoň

neurčité obrysy velikých síní, jejichž klenby se ztrácely vysoko nad našimi hlavami. Stěny kolem nás pokrývaly složité

plastiky, jejichž ústředním motivem byla válka. Když jsme procházeli kolem těch nejdokonalejších výjevů, připadalo mi,

že se některé postavy skutečně pohybují. Z každého rohu či výklenku se na nás šklebil hravý kamenný obličej nebo se

chmuřila tvář válečníka. Viděl jsem sochy představující urZrethie jak v normální podobě, tak i ty, kteří přetvořili svá těla

k válečným, hornickým či jiným, mnohdy zcela nepochopitelným účelům.

Jiné věci v síních Boragulu však na mě již dojem neudělaly a naopak ve mně vyvolaly lítost, překvapení a zlost.

Podzemí se dalo popsat jediným slovem - nečisté. V chodbách se povalovaly zpola ohlodané kosti a střepy rozbitého

nádobí. Při chůzi jsme se museli doslova brodit pery, prachem a vlasy, to všechno bylo zmuchlané do malých

odporných kuliček. Kolem hromad odpadků se vznášela hejna much, kroužila i nad četnými kupkami hnoje. Ze tmy na

nás vrčeli prašiví psi, ve stínech planuly zelené oči divokých koček a ozývalo se jejich podrážděné syčení. Ptačí trus

třísnil sochy a vytvářel na podlaze nechutné stříkance, odkudsi hlouběji z podzemí doléhalo k mým uším pleskání

kožnatých netopýřích křídel.

Chvíli jsem přemýšlel, odkud se tu vzalo všechno to peří a ptačí exkrementy, když tu jsem náhle zažil šok. Před námi

vyběhla z boční chodby skupinka miniaturních temeryxů. Sevřel jsem v ruce Tsamocův jílec, ale naše průvodkyně se

jen naklonila a jednu z malých bestií podrbala na bradě. Temeryx, jehož peří mělo neurčitou barvu, snad přirovnatelnou

k otlačené houbě, spokojeně vykvikl.

UrZrethi nás vedla řadou sálů, často odbočovala a procházela menšími místnostmi, v nichž jsem téměř viděl na strop, a pak se opět vracela do velkolepých obřích síní. Bylo zřejmé, že čím více se blížíme ke královninu doupěti, tím jsou

tunely i podzemní komnaty čistší a dokonce lépe osvětlené. I tak ve mně ale přetrvával dojem, že se tu odpadky

jednoduše házejí do nejbližší vhodné chodby, pro kterou není momentálně jiné využití.

Lepší osvětlení mi umožnilo spatřit to, na co Vřela hleděla od začátku. V nejširších tunelech vytvořili urZrethiové na

stěnách obrovské mozaiky, objevovaly se na nich většinou válečné scény, našly se však také milostné, historické a

dokonce legendární výjevy. Posledně zmíněné obvykle zobrazovaly proměnu urZrethiů do okřídlené podoby. Všechny

mozaiky byly tvořeny nádhernými drahokamy, jediný z těchto vzácných kamenů by člověku zajistil dobré živobytí na

desítky let. Přiznám se, že pro mě toto bohatství představovalo jisté lákadlo, nedokázal jsem si ale představit, že bych

poškodil tak dokonalou krásu.

Konečně jsme dosáhli dalšího portálu, jenž hořel zlatým světlem. Několik urZrethiů převzalo otěže našich koní a kamsi

je odvádělo. My jsme zatím vstoupili do královnina trůnního sálu. Nazývám ho sálem, neboť právě tím ona kulatá

komnata byla, ačkoli na to každý, kdo vstoupil dovnitř, velmi rychle zapomněl.

První věd, které jsem si všiml, bylo zlato, neuvěřitelné množství zlata. Nebylo zde jediného nepozlaceného místečka,

jediné volné plochy, na níž by nestála zlatá urna, socha nebo ji nezakrývala zářivá slavnostní kroužková zbroj. Dokonce

i trůn, jenž vypadal jako gigantické kamenné vejce s vykrojenou přední stranou, pokrývala vrstva zlata posázená

drahokamy a ležely na něm sametové polštáře, prošité zlatými nitěmi.

Druhým nepřehlédnutelným aspektem sálu byl ptačí motiv, který spojoval všechny prvky výzdoby. Stěny místnosti,

od podlahy až po táflování, pokrývaly tisíce zlatých větviček a ratolestí. UrZrethijští mistři je odlili v nadživotní

velikosti a propletli navzájem tak, jak by to udělal pták při stavbě hnízda. Toto „hnízdo" se dole rozšiřovalo a tematicky

na ně navazovalo zlaté vykládání podlahy. Nad našimi hlavami visely ze stropu na téměř neviditelných drátkách zlaté

listy a ještě výš zářily hvězdy, měsíc a slunce. Vzorek ptačích per se objevoval na všech kobercích i polštářích, zatímco

sochy a další vybavení představovalo ptáky, zdobily ho rytiny ptáků nebo se týkalo určitých ptačích rysů.

Dokonce i královnina róba byla ušita ze zlaté látky a také na ní roztahovali křídla ptáci. Chvíli mi však trvalo, než jsem si

to uvědomil, neboť tam, kde končily její rukávy, začínaly peřím pokryté ruce. Svou šedí odpovídaly zbarvení královniny

tváře, takže jsem došel k názoru, že jsou její, součástí. Scházela jí důstojnost a způsoby Gyrkymeů, které jsem viděl v

Okrannelu nebo v Pevnosti Drakonis, ale peří, to rozhodně měla.

Naše průvodkyně se k ní rozběhla a poklekla na hrbolaté podlaze u paty trůnu. Rychle jí začala cosi říkat, pak královna

jednoslabičně odpověděla - pronikavým havraním kar! Průvodkyně zděšeně ucukla a jakmile spatřila, že její vládkyně

zvolna vstává, přitiskla hlavu k podlaze a znehybněla.

„Jsem Tzindr-Coraxoc Vlay, královna Boragulu." Královna s neustále ohnutými zády a postavou připomínající soudek

brandy vrhla pohled na služebnici u svých nohou.

„Bylo mi řečeno, že jsi jednou z vyvrhelů, kteří nyní sídlí v Tsagulu, a že mě žádáš o pohostinnost."

Faryaah-Tse při slově vyvrhel ztuhla, jinak však nedala najevo žádné emoce. „Velkorysost královny Boragulu je dobře

známa dokonce i v mé vzdálené zemi, ačkoli se chvějeme před vašim majestátem a neodvažujeme se vyslovit vaše

jméno."

Tzindr-Coraxoc vypadala těmito slovy potěšena. „Tvou žádost zvážím. Prozatím vám poskytnu ubytování. Dej mi však

slovo, že své komnaty ty ani tví společníci neopustíte, dokud vás k sobě opět nepovolám."

Faryaah-Tse přikývla. „Podvolíme se vašemu přání, Výsosti."

Královna vyštěkla na průvodkyni jakýsi příkaz, ta se okamžitě postavila na nohy a vyvedla nás z trůnního sálu. Prošli

jsme tmavou chodbou, cestou vzhůru po širokém schodišti minuli několik pater a zastavili se před kulatým vchodem do

jakési místnosti. „Tady počkáte," řekla urZrethi.

Faryaah-Tse vstoupila dovnitř jako první. Šel jsem hned za ní a zjistil, že se nacházím v kulaté chodbě dlouhé asi deset

yardů. Podivný pruh, protínající střed stropu, začal žlutooranžově zářit a já si mohl v jeho světle prohlédnout obrazy na

stěnách. Trochu mi připomněly alcidské sochy předků a já došel k názoru, že jsou všechny namalované bytosti z jedné

rodiny. Ačkoli jsem neuměl číst urZrethijské runy, které obrazy obklopovaly, všiml jsem si, že se určité pořadí znaků

často opakuje - zřejmě to bylo příjmení zobrazených obyvatel Bokagulu.

Malby, byť zhyzděné všudypřítomnou špínou a pavučinami, byly velmi hrdinské, objevovali se na nich urZrethiové,

drtící pod nohama nepřátele či naopak obklopení květinami, které se k nim otáčely tak, jako se rostliny obvykle otáčejí

za sluncem. Barva kůže bytostí na obrazech se různila a osvětlení přece jen nestačilo k tomu, abych ji přesně rozpoznal,

zdálo se mi však, že se ve většině případů podobá odstínu Faryaah-Tse.

Chodba končila zvláštní komnatou, tvořenou dvěma koulemi, spojenými uprostřed jako mýdlové bubliny. Vstupní

koule byla obrovská a hned nalevo od vchodu jsme spatřili velký krb. Místnost asi ve výšce mé hlavy lemoval

prstenec zářících desek, který procházel těsně nad kulatým průchodem do druhé poloviny komnaty. Rovná podlaha,

pokrytá kamennými kostkami, seřezávala spodní část koulí, v té vstupní však byla o dobré tři stopy výš než ve

vzdálenější. Z obou polovin místnosti vedly kulaté portály do vedlejších pokojů. Stěny komnaty zdobila barevná

zobrazení zvířat a rostlin - byli tu i ptáci, nikoli však výhradně - vytvářející dlouhé a složité propletence nohou, ocasů a

těl. Sledováním kterékoli z těchto komplikovaných linií jsem mohl klidně strávit hodiny, byl to opravdu nevšední, téměř

hypnotický zážitek.

Faryaah-Tse se postavila do středu vstupní koule a kameny v krbu začaly náhle slabě rudnout a vyzařovat teplo.

Usmála se, byl to takový hezký nenucený úsměv, jenž vyplývá jedině z příjemných vzpomínek nebo nečekaných

objevů. Natáhla ruce ke krbu, pak na nás ostatní přívětivě kývla. „Vítejte doma.“

Rozptýlili jsme se po místnosti a začali si svlékat těžké zimní oblečení. Lord Norrington si rozepnul vlněný kabát a

setřásl z něj drobné kapičky roztátého sněhu. „Říkáš ,doma' jako bys toto místo poznávala."

„Ano, a dokonce více, než ono poznává mě." Otočila se a zářící kameny v krbu vykreslily v pološeru její siluetu. „Do této komnaty bylo kdysi vloženo kouzlo, kouzlo, které se spouští v přítomnosti někoho z rodu Kimpů. Když jsme před

deseti generacemi opustili Boragul a vydali se na jih, neočekávali jsme, že se někdy vrátíme - tak mi to alespoň

vyprávěli. To, že nás královna ubytovala právě v této místnosti, je buďto známkou úcty nebo se mě naopak snaží

urazit, protože ví, že jsem čisté krve a ona ne." Brencis Galacos si pohladil bílou bradku. „Čisté krve?" Faryaah-Tse

chviličku váhala, pak se otočila a zadívala do krbu. „UrZrethiové přistupují k životu jinak než lidé nebo elfové. Polovinu

místnosti, v níž se nyní nacházíme, nazýváme coric. Právě tady obvykle sídlí ženská hlava rodu - říkáme jí matriarcha.

Spolu s ní tu žijí i její dcery a sestry, ty všechny pomáhají vychovávat její děti. Samy smí otěhotnět jedině v případě, že

je potřeba vytvořit vazby s nějakou jinou rodinou."

Vřela jejím směrem překvapeně zvedla obočí. „Je tedy pravda, že své muže posíláte do rodin žen, se kterými je, jak říkáš,

potřeba vytvořit vazby?"

„Obvykle ano, hned jak dosáhnou dospělosti." Ukázala rukou k průchodu do druhé koule. „Tato polovina, i všechny

vedlejší místnosti kolem ní, jsou určeny právě jim, jak členům rodiny, tak i novým návštěvníkům, kteří na ženu teprve

čekají. Většina mužů je s tímto stavem věcí smířena, když se proti němu některý vzbouří, bývá odsouzen k vyhnanství.

Jistě znáte příběhy o osamocených urZrethiích, pracujících v dolech nebo se skrývajících pod mosty - to jsou právě

oni, vyvrhelové."

Zamračil jsem se. „Ale tyto příběhy je líčí jako monstra."

„A těmi také jsou. Nebo se jimi zvolna stávají." Faryaah-Tse pokrčila rameny. „Kvůli dlouhodobému odloučení od

civilizace postupně divočí a pustnou, podobně jako zdejší urZrethiové, obávám se."

Pomalu se odvrátila od krbu a my jí mohli opět pohlédnout do tváře. „Představte si, že byste opustili město - Yslin,

například - a nechali tam jen póvl, mrzáky, žebráky a zločince. Za tisíc let by to tam vypadalo stejně jako tady."

Jeturna se hlasitě zasmála. „Podceňuješ lidskou schopnost rozkladu společnosti. Měli bychom tam to stejné za jeden

dva měsíce."

Zasmáli jsme se všichni, urZrethi, lidé i elfové, a napětí zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Vysvětlování pro

Faryaah-Tse rozhodně nebylo snadné, ale dozvěděl jsem z něj o jejím lidu daleko více, než za celý život ve stínu

Bokagulského masívu. O urZrethiích se vždy říkalo, že jsou velmi tajnůstkářští. Přesto nám toho o nich pověděla

hodně, což bylo neklamným znamením, že se nám naučila důvěřovat.

UrZrethijští nosiči brzy přinesli naše zavazadla a my je odvlekli do svých komnat. Sdílel jsem s Vřelou jeden z

vedlejších pokojů, do něhož se vcházelo z „ženské" koule. Každičká jeho část byla vytesána z kamene, rohy měl

zaoblené a všechny stěny ozdobené malbami. Místnost příjemně vyhříval malý krb a pod spacími plošinami bylo dost

místa na uložení vší naší výstroje.

Mužské pokoje vypadaly spíše jako skladiště s jakýmisi kamennými policemi, nahrazujícími postele. Našlo se jich tu

dost pro pět mužů - a dvakrát tolik urZrethiů, řekl bych - a nebyly nijak měkké ani pohodlné. V těchto komnatách se

netopilo, tak hluboko pod horami však nikdy nebyla taková zima, aby urZrethie před umrznutí neochránily teplé

přikrývky a zvířecí kožešiny.

Poté, co jsme se trochu zabydleli, povolala nás k sobě Tzindr-Coraxoc. Kulhavá, znetvořená průvodkyně nás přes

několik tmavých tunelů zavedla do jiné komnaty,-jež musela mít rovněž vazbu na rodinu Kimpů, neboť se v ní po

vstupu Faryaah-Tse okamžitě oteplilo. Podlouhlá místnost měla klenutý strop s obrazy urZrethiů a stejným zářivým

pruhem, jaký jsem viděl v chodbě před coricem. Větší část komnaty zabíral jídelní stůl, vytesaný z jednoho kusu skály

zřejmě již při stavbě sálu. Kolem něj stály židle a lavičky pro hosty, zatímco jeho středem se táhla řada tlustých hořících

svíček. Stůl byl zasypán potlučenými talíři, miskami a zlatými poháry, kouřící jídlo - jehož značná část zjevně pocházela

z našich zásob - se vršilo na tácech dostatečně velikých, aby mohly v bitvě posloužit jako štíty.

Tzindr-Coraxoc vstala z vysoké židle u vzdáleného konce stolu a roztáhla ruce. „Žádali jste mě o pohostinnost

Boragulu. A tady je! Máte před sebou to nejlepší, co vám můžeme nabídnout."

Kolem každého z nás se točila osobní služka. Ta moje mě vzala za ruku a dovedla k mému místu u stolu. Posadil jsem se

a zjistil, že mám kolena výš než boky - židle byla zjevně vyrobena pro urZrethie. I tak jsem se ale tyčil směšně vysoko

nad stolem, takže jsem židli jednoduše odsunul a uvelebil se na podlaze.

Boragulská královna mi věnovala chladný pohled a cosi zavrčela jazykem, kterému jsem nerozuměl.

Faryaah-Tse, sedící po její pravé ruce, se k ní naklonila. „Není to známka neúcty, má královno, tito lidé však složili

přísahu, že dokud nesplní svůj úkol, budou sedět pouze v koňském sedle."

Královna přikývla, a tak zbytek velitelské čety rovněž nechal židle židlemi. Pouze Vřela a Winfellis zůstaly sedět na

nízké lavičce. Jen se trochu naklonily dopředu a skrčily nohy pod sebe - vypadalo to skoro, jako by u stolu klečely.

Drugi zamumlal cosi o tom, že mu chlad z kamenné podlahy prosakuje až do kostí.

Brencis se na něj podíval a odfrkl. „Vzhledem k tomu, kde se nacházíme, ti spíš kosti prosáknou do kamene a ne

naopak, příteli."

Nebylo to myšleno jako vtip, královna se však přesto kejhavě zasmála. Pak tleskla rukama a hostina začala.

Nejpodivnější na celé slavnostní večeři nebylo jídlo, ale spíše schopnost služek měnit těla do podoby vhodného

kuchyňského náčiní. Ruka té mojí se nejdříve stala naběračkou, kterou mi nalila polévku, pak se změnila ve vidlici se

dvěma hroty, jíž mi podala maso. Věděl jsem, že zdejší urZrethiové trpí podvýživou a často pro nedostatek sil nedokáží

dokončit proměnu, a tak jsem na talíři pokaždé nechal trochu jídla, aby je mohla později zhltnout.

Prostředí a služebnice rozhodně působily bizarně, ale jídlo bylo výborné a dobře kořeněné. Polévka, či spíše řídký

vývar, v němž plavaly kousky hub, zeleniny a dalších věcí, které jsem nepoznával, chutnala skvěle a byla tak ostrá, až

mě pálily rty. Nechat jí trochu pro urZrethi bylo daleko těžší, než jsem očekával.

Většina dalších jídel byla polita hnědou omáčkou, čemuž jsem byl rád, neboť jsem díky ní nedokázal přesně rozpoznat

některé z kostí, které tu a tam vyčnívaly z masa. Jistě, všechno to bylo velmi exotické a také chutné, věděl jsem však s jistotou, že nejím kuřecí, vepřové, hovězí ani skopové. Ať už mi ale služebná nakládala na talíř cokoli, bylo to daleko

lepší než sušené maso, a tak jsem se na to vrhal jako vlk.

Také víno se ukázalo být nečekaně dobré. Scházela mi sice Leighova schopnost prostě si k vínu čichnout a okamžitě

poznat místo jeho původu a ročník, i tak se mi ale velmi zamlouvalo. Tmavý nápoj měl dobrý základ a lechtal jazyk

slaboučkou příchutí lesních bobulí. Nezdálo se mi, že by ho urZrethiové přechovávali v sudech po celých deset století,

takže buďto měli obyvatelé Boragulu vinice, ukryté na vysokohorských loukách, nebo v omezené míře obchodovali s

lidmi z nížin.

Vyvrcholení slavnostní hostiny přišlo po polévce a několika úvodních chodech. Z gurmánského hlediska to mohl být

velice okázalý pokrm, byl nám však podán tak, že jsme nemohli ani na okamžik zapochybovat o jeho původu. Hlavní

součást pochoutky ležela na tácu a já si ihned vzpomněl na totéž zvíře, které úplně stejně lehávalo před krbem u nás

doma. Její nádivku tvořilo menší zvířátko . a v něm se zase skrývalo ještě menší - tak nějak to musí vypadat, když jedno

zvíře spolkne svou kořist v celku a ještě ji v žaludku nestačí strávit. A nejhorší mi na tom připadalo, že jídlo bylo

okořeněné tak lahodně, až mi tekly slinky, ačkoli jsem zároveň toužil zhnuseně uskočit od stolu. Krysa v kočce a kočka

v psovi se prostě nevidí každý den.

Královna na mě pohlédla. „Pokud vím, Tarrante Hawkinsi, jsi z nás všech nejmladší. Proto ti patří čest výběru prvního

kousku."

Odkašlal jsem si do dlaně, abych skryl své překvapení. Hodil jsem pohledem po Faryaah-Tse, ale ta se na mě jen

upřeně dívala a jedinkrát stroze přikývla. Zatočila se mi hlava. Nikdy předtím jsem neuvažoval o tom, že bych jedl psa,

takže přemýšlení o jeho nejchutnějším kousku dalece přesahovalo mé možnosti. Nejlahodnější maso... Kdepak ho asi

má? Nebyl jsem řezník, neměl jsem ani ponětí o tom, která část zvířete chutná nejlépe. Nevěděl jsem, jak se rozhodnout,

věděl jsem jen, že nějak se rozhodnout musím. Hlavou mi prolétly vzpomínky na všechny psy, které jsem hladil a hrál si

s nimi, ale ani trochu to nepomohlo. Připadalo mi, že cítím jejich srst pod svou rukou, že na mě upírají své věrné oči...

Byl jsem ztracen.

Druhé kývnutí Faryaah-Tse mě přimělo ke konečnému rozhodnutí. „Královno Tzindr-Coraxoc, v mé rodné Oriose

považujeme za nejvybranější sousto jen maličký kousek masa." Ukázal jsem na lebku pečeného psa. „Tento malý

proužek svalu nahoře. Ukrojím si jen jeho pravou polovinu, zbytek nechám někomu jinému."

Královna se pomalu usmála. „Skvělá volba."

Sklonil jsem hlavu. „Děkuji, Výsosti."

Poklepala prstem o stůl. „Pověz mi však, proč je tento kousek masa nejlepší."

Musel jsem si znovu odkašlat, ale obávám se, že mé ohromení a zděšení bylo jasně patrné. Jednou jsem už měl štěstí.

Ale podruhé?

Podíval jsem se na ni a náhle se uklidnil, protože mě zasáhla vlna inspirace. „Je to nejlahodnější sousto, neboť s

pomocí tohoto svalu pes žvýká. Také my ho žvýkáme. Je to jediný kousíček masa, s nímž musíme dělat totéž, co pes."

Královna zatleskla rukama. „Báječné, báječné! Dejme se tedy nyní všichni do hlavního chodu."

Ochutnali jsme, ale jen střídmě. Připadalo mi zvláštní, že tady opékají psy, kočky a krysy, ale temeryxy chovají jako

domácí mazlíčky. Boragulští urZrethiové by na mě jistě koukali divně, kdyby věděli, že jsem jedl temeryxe - buďte si

však jistí, že sněhodráp, byť poněkud divočejší, chutná stokrát lépe než pes.

Když služebné odnesly zbytky hlavního chodu, nahradilo ho na stole sladké víno a dortíky plněné lesními jahodami a

lískovými oříšky. Tato kombinace mi z úst zapudila poslední zbytky psí chuti a já své služebné nenechal jediný kousek

ani hlt. Víno nás příjemně uvolnilo a rozvázalo jazyky. Vyprávěli jsme o svých dobrodružstvích a královna se jen

podivovala všemu, co jsme vykonali a jak daleko jsme se dostali.

Ve věčném přítmí Boragulu se nedalo určit, kolik času uplynulo. Brzy však smích nahradilo zívání a my pochopili, že

nastal čas si jít lehnout. Poděkovali jsme hostitelce a všichni až na Drugiho následovali Faryaah-Tse do našich komnat.

Starý válečník se rozhodl chvíli toulat sem a tam, než se mu žaludek trochu uklidní.

Tu noc jsme se s Vřelou milovali, za naši probuzenou vášeň mohlo zčásti množství vypitého vína a zčásti kouzlo

vložené do těchto pokojů, v nichž urZrethijští muži navštěvovali ženy, toužící po dětech. Vše probíhalo pomaloučku,

pozvolna, jemně a láskyplně. Nemuseli jsme nikam spěchat, smrt nám již nevisela nad hlavami. Vedla nás jen touha

sdílet rozkoš s tím druhým.

Když jsem se probudil, předpokládal jsem, že už je ráno - ověřit se to ale nijak nedalo. Oblékl jsem se a zamířil do hlavní

kulaté dvojmístnosti, v níž se již shromáždilo několik členů velitelské čety, zívajících a stírajících si z očí ospalky. Žádný

z nás neměl kocovinu, což bylo dobré, shodli jsme se ale na tom, že psího masa máme dost na celý zbytek života.

Najednou se Brencis rozhlédl a zamračil se. „Hawkinsi, neviděl jsi Drugiho?"

Zavrtěl jsem hlavou. „Copak se nevrátil do svého pokoje?"

„Na jeho posteli leží přikrývka. Ale tu na ní rozložil, ještě než jsme odešli na hostinu."

Lord Norrington vystoupil po schůdkách ze vzdálenější koule. „Viděl ho vůbec někdo se včera večer vracet?"

Všichni zavrtěli hlavami.

Zachvěl jsem se. „Nelíbí se mi to."

„Ani mně ne." Lord Norrington přelétl pohledem všechny shromážděné. „Musíme ho jít hledat. Uděláme to pod

záminkou prohlídky krás Boragulu. Půjdeme ve dvojicích."

Arén Asvaldget zvedl ruku. „Když je Drugi pryč, znamená to, že jsem přebytečný. Vyrazím sám."

„Ne, sám půjdu já." Lord Norrington se usmál. „Tobě se dobře spolupracuje s Edamis. Byl bych raději, kdybyste šli

spolu. A vezměte s sebou zbraně, to platí pro všechny. Nevíme, co se děje. Dost možná je to jen planý poplach, ale

nehodlám nic riskovat." Vrátil jsem se do svého pokoje, vzbudil Vřelu a řekl jí o tom, co se stalo. Rychle se oblékla a já se zatím opásal

Tsamocem. K pravému boku jsem si připnul dlouhý řvounský nůž v kožené pochvě a do boty schoval dýku, kterou mi

daroval Ney. Vřela si vzala meč a dýku, pak jsme vyrazili do nitra podzemí.

Výmluva, kterou pro naše jednání vymyslel lord Norrington, nebyla zdaleka tak průhledná, jak by se mohlo zdát. Síně

Boragulu skýtaly rozhodně ohromující podívanou a třebaže jsem toho příliš neviděl. Vřela mi většinu věcí popisovala

do nejmenších podrobností. V jejím hlase zněla téměř posvátná úcta ke spatřeným památkám, ale také znechucení nad

tím, že byly všechny potřísněny trusem netopýrů a jiných divokých zvířat.

„Že urZrethiové nechali Boragul takto zchátrat, je stejně odporné jako to, co Aurolaňané udělali s Vorquellynem. Čisté

zlo."

Když jsme procházeli sály a chodbami, rozhlížel jsem se kolem sebe a snažil se zapamatovat jednotlivé odbočky, abych

mohl později najít zpáteční cestu. V místech, kde podlahu pokrývala tlustá vrstva prachu, jsem do ní podrážkami

vyrýval křížky. Prach byl rovněž užitečný, neboť v něm zůstávaly stopy, a tak jsem v něm hledal Drugiho otisky

kdykoli jsme se trochu vzdálili od používaných podzemních tepen.

Na jednom ze schodišť jsem si všiml zvláštních stop, které jsem nedokázal rozpoznat. Rozhodně nešlo o otisky bot a

ačkoli většina místních urZrethiů chodila bosá, jejich chodidla byla menší než ta, která tyto stopy zanechala. Poloha

otisků navíc svědčila o pravidelné a vyrovnané chůzi což bylo velmi podezřelé, neboť většina zdejších obyvatel

kulhala. Zavolal jsem k sobě Vřelu, ta se skrčila a chvíli si můj objev pozorně prohlížela. Pak tiše vyrazila po stopách do

tmavé chodby a já ji těsně následoval.

Otisky vedly přes několik menších místností, potom zabočily vpravo do velkého portálu. Ten blokovaly kamenné dveře

a ačkoli jsme u nich dlouho pozorně naslouchali, neuslyšeli jsme nic. Pohybem ruky jsem naznačil zaklepání, ale Vřela

můj nápad odmítla zavrtěním hlavy. Místo toho mi ukázala, abych se sehnul a oběma rukama jí sevřel kolena. Když jsem

se narovnal a zvedl jí do výše, mohla již rukou dosáhnout na ústřední kámen kulatého portálu.

Zatlačila na něj a on se posunul dovnitř, v tu chvíli mě do nosu uhodil pižmový zápach, který jsem až příliš dobře znal.

Zavrávoral jsem a upadl, Vřela mi přistála na hrudi. Proti své vůli jsem se rozkašlal a shodil elfku na podlahu. Pak jsem

se co nejrychleji otočil, zvedl na kolena a tasil Tsamoca.

„To není možné," vydechla a rovněž se ozbrojila.

„Je to tak, Vřelo." Srdce mi chvíli bušilo až v krku, pak jsem však opět získal své sebeovládání. „Celé to byla past."

Dveře se otevřely a my před sebou spatřili gigantický sál, v jehož hlubinách hrála tlumená světla. Podlaha obří

komnaty byla poseta vyvýšenými plošinami, ty se však daly jen stěží rozeznat pod tím, co na první pohled vypadalo

jako tlustý chlupatý koberec. Potíž byla v tom, že se tento koberec pohyboval - či se spíše kroutil - a každý jeho malý

kousíček či částečka si probíjela cestu k vrcholu některé plošiny.

A na těch ležely podivné nestvůry, tlusté jako prasnice, ale velikostí překonávající voly. Z bílé kožešiny na jejich

břichách vykukoval alespoň tucet červených struků. Obrovské samice se příliš nepohybovaly, ale jejich potomci,

stovky a stovky skvrnitých mláďat, po sobě chňapali a sekali drápy v urputné snaze probít se ke zdroji potravy.

„Boragul, řvounské jesle." Vřela zavrtěla hlavou. „Musíme utíkat, Hawkinsi, a doufat, že dokážeme zmizet dost rychle a

dost daleko."