Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 26. kapitola

Kapitola dvacátá šestá

Návrat k lodím byl daleko snazší než cesta k mostu, už jen proto, že je spouštění po lanech lehčí než šplhání na kluzký

útes. Cestou zpátky jsme toho příliš nenamluvili. Vyplutí mě zastihlo chvějícího se a schouleného u bočnice galéry.

Věděl jsem, že se nechvěji ani zimou ani kvůli dešti.

Bylo zajímavé, že jsem ani na okamžik nezapochyboval o tom, zda jsme učinili správnou věc. Aurolanští válečníci

museli být zlikvidováni. Most musel být zničen. Jedině tak jsme mohli pomoci strádajícím obyvatelům Croztu a

Svarskye. Náš čin zachránil nesčetné životy, životy, které by jinak pohltil aurolanský příval.

Ale pocit radosti ze zabíjení, opojení vlastní silou - to bylo špatné. Jistě, každý příběh o statečných válečnících, který

jsem kdy slyšel, obsahoval pasáž o tom, jak oslavovali svá vítězství. Ovšem tyto příběhy a písně vymýšleli výhradně

lidé, kteří se nikdy nesetkali s hrdiny, jejichž činy tolik opěvovali. Pocity a pohnutky postav hrdinských zpěvů se proto

dost možná zcela lišily od toho, co prožívali skuteční lidé. Alespoň mi to tak v tu chvíli připadalo.

Leigh se pomalu posadil na bočnici vedle mě, pochvu s mečem sevřel mezi koleny. Jílec zbraně se dotýkal jeho čela,

špička hladila hrbolatou palubu. Jeho ruce se pevně držely záštity. Pleť znovu, stejně jako po bitvě o Srpové moře,

získala mrtvolně šedý nádech. Jen na několika místech rušily její jednotvárnost tmavé pruhy - zaschlá krev, kterou déšť

ještě nestačil smýt.

„Vsadím se, že jsi už složil báseň o bitvě na Radojském mostu."

„Už jsi někdy slyšel slovo, které by se rýmovalo s mostem?"

„Ne."

„Vymyslet ho je ještě těžší, než samotný boj." Pravou rukou si promnul čelo. „Hawkinsi, tam na mostě jsi..."

„Nemluv o tom."

„Ne, já musím. Musím." Leighův hlas se na chvíli vytratil, jako by mu najednou došla síla. „Zachránil jsi mi život. A

málem jsi kvůli tomu zemřel."

Pokrčil jsem rameny. „Trochu to bolí, ale ten řvounský přehoz mě zachránil."

„Poslouchej mě, Hawkinsi. Prosím." Zhluboka se nadechl. „Když jsi do mě strčil, věděl jsem, co jsi udělal, ale něco ve

mně to odmítlo pochopit. To něco vidělo ve tvém činu útok. Ublížil jsi mi. Zradil jsi mě. Ne, počkej, nech mě domluvit. A

když jsem se zvedl, chtělo to něco, abych ti rovněž ublížil. Abych tě potrestal. Pak řvouni zavyli a já pochopil, že oni

jsou tou pravou hrozbou. A tak jsem na ně zaútočil."

Tmavá maska ostře kontrastovala se zářící modří jeho očí. „Temmer, on... hodně mi pomáhá. Jsem s ním rychlejší. A

jistější. Dělá ze mě hrdinu."

Strčil jsem do něj levým ramenem. „Hrdina jsi byl přece už předtím, než jsi ho našel, Leighu. V Západním lese jsi sám

vyrazil pro pomoc. Pak jsi čelil temeryxovi a zachránil Neyovi život."

„To všechno je sice pravda, ale ve skutečnosti, Hawkinsi, jsem se nikdy jako hrdina necítil. Běžel jsem pro pomoc,

protože jsem se prostě bál zůstat. A postavil jsem se mezi temeryxe a Neye, protože jsem měl hrůzu toho, co by lidé

řekli, kdyby tam zemřel a já pro něj ani nehnul prstem." Leigh zavřel oči. „Byl jsem hrdinou ne díky statečnosti, ale kvůli

strachu. S Temmerem je to jiné. Většinou.“

„Co myslíš tím většinou?"

Leigh poplácal meč. „Nepamatuješ si? Poslední bitva mě zlomí."

„Jistě. Ale ta poslední bitva se odehraje teprve až budeš starý a vnoučata budou bojovat o místo na tvém klíně, z

něhož by lépe slyšela tvé příběhy."

Leigh se zasmál, možná až příliš strojeně. „Byl bych opravdu rád, kdyby to tak dopadlo, Hawkinsi, ale to se nestane.

Abys věděl, můj milý příteli, ten meč se mi neustále zabodává přímo do hlavy. A pomalu mě užírá. V Atvalu jsem

všechny zachránil, ale teď, teď mě nutí přemýšlet. Tehdy jsem zabil deset řvounů, ale nyní si lámu hlavu nad tím, zda

by jich pravý hrdina neměl zabít tucet nebo ještě víc. Překonám svého otce? Nebo dokonce hrdiny z dob Velké

vzpoury? Temmer mě tlačí kupředu, dodává mi troufalost. Ale také lehkomyslnost."

Otočil jsem se k němu. „Tak ho zahoď.“

„Ne, to nemohu."

„Ale ano, můžeš."

„Ne!" Něžně pohladil jílec zbraně a zamhouřil oči. „Bez něho nebudu ničím."

„Stále budeš mým přítelem."

Leigh se trochu uvolnil. „No, už to samo o sobě hodně znamená. Ale je tu ještě jeden daleko praktičtější důvod,

Hawkinsi. Jestli se teď toho meče zbavím, skončí v rukou někoho jiného. Když ten někdo bude našim spojencem, tak ho Temmer zničí."

„Můžeš ho dát Scrainwoodovi, ale pochybuji, že by ho kdy tasil."

„Ach, jak ošklivé a rafinované. To se mi líbí.“ Leigh se znovu zasmál, tentokrát však bylo v tom zvuku o něco více

života. „Když ho ale získá jeden z Chytrininých netvorů, například další sullanciri, tak všichni zemřeme."

„Musí existovat nějaká možnost, jak tě z téhle pasti dostat, Leighu. Nevěděl jsi, co děláš, když jsi ten meč bral."

„Možná ano, Hawkinsi, možná ano." Povzdechl si. „Jediná cenná věc, která zůstala ve městě zničeném dračím ohněm,

ve městě, kde je pouhý pobyt spojen s hrozbou smrti? Věděl jsem, že musí být zvláštní, mocný a pravděpodobně

nebezpečný, když má tak děsivé strážce. Ale jestli se té věci báli i draci, jestliže nechtěli, aby ji znovu získal člověk - no

nebylo to snad něco přesně pro mě?"

„Ano, je to stejné, jako když jsi tancoval s Noldou. Vždycky jsi rád hledal hranice svých možností."

„Pravda." V očích se mu na okamžik zajiskřilo. „Ale Nolda už je jen vzpomínkou. Co myslíš, jak by to po mém boku

slušelo Ryhope?"

V jeho hlase byla cítit naděje a z té se zrodila má lež. „Jen hrdina, jako jsi ty, může získat princeznu, jako je ona."

Leigh mě poplácal po pravém rameni a znovu zavřel oči. „Doufejme, že si i ona myslí totéž. Protože pokud ano,

Hawkinsi, tak ti slibuji toto. Postarám se, aby z každého příběhu o Leighovi Norringtonovi, velkém hrdinovi, posluchači

pochopili, že ty, Tarrante Hawkinsi, jsi byl vždy tím nejlepším přítelem, jakého člověk může mít."

S naší flotilou jsme se spojili hodinu po rozbřesku. Věděli jsme to přesně, neboť se bouře mezitím přesunula k jihu a

dovolila nám spatřit slunce. Část loďstva s uprchlíky na palubách unikla do Jerany, zatímco zbytek se plavil na sever,

aby se s námi setkal. S pomocí vlajkových signálů jsme Invictu oznámili své vítězství a lord Norrington nám stejnou

cestou poblahopřál k úspěchu.

Chvíli jsme na to byli hrdí, pak nám však černý dým, stoupající k obloze nad místem, kde ještě nedávno stával Crozt,

vzal všechnu radost i nadšení. Nikdy předtím jsem Crozt neviděl, ale podle ohněm zčernalých trosek jsem usuzoval, že

to muselo být úžasné město. Dominovaly mu vysoké věže, nyní rozbité, vyvrhující jazyky ohně a oblaka kouře. Některé

kryté chodníky, které je spojovaly, se ještě zachovaly, většina však byla zničena - mramorové klenby popraskaly a

propadly se. Bílé hradby se na mnoha místech zřítily, mnohá přístavní skladiště stále ještě hořela.

Dokonce i pod palčivým pohledem poledního slunce visel nad městem noční stín, který jako by vyzařoval chlad.

Nevylodili jsme se zde a vyhnuli se zátoce širokým obloukem, třebaže se zdála být opuštěná. Jedinými živými bytostmi,

které jsme spatřil na břehu, byli toulaví psi a krkavci hledající zdechliny. Soudě podle početnosti smeček a hejn

pobíhajících či se vznášejících nad městem, neměli mrchožrouti o potravu v žádném případě nouzi.

Vpluli jsme do Zátoky Svarskya a zamířili na jihozápad k hlavnímu městu Okrannelu. Za soumraku jsme ve vodě narazili

na stopy něčeho, co muselo být strašlivou námořní bitvou. Viděl jsem kousky a úlomky lodních trupů, mezi kterými

plavala lidská i řvounská těla. Nesměle je ohlodávaly malé rybky, zatímco ty velké - žraloci a další - si spokojeně

dopřávaly nerušené hostiny. Tělo se vždy na okamžik rozhoupalo, pak zmizelo pod zpěněnou hladinou. Když se opět

vynořilo, scházela mu většinou ruka či noha, někdy i hlava. Jindy zas kousnutí mořského netvora otevřelo mrtvole

břicho a vytrhlo ven střeva. Ta se pak houpala na vlnách jako podivné nitě, kterými by se dala strašlivá rána zašít.

Mezi troskami jsme objevili dvojici zázrakem přeživších mužů - unavenou a zuboženou. Oba měli popraskané rty, kůži

jim pokrývaly puchýře a byli napůl slepí. Když jsme jim dali trochu vody, vyprávěli nám o tom, jak okranské lodě

vypluly ze Svarskye a porazily nepřátelskou flotilu blížící se od Croztu. Zatímco tedy aurolanské pozemní síly úspěšně

oblehly město, zůstávala zátoka stále v rukou prince Kirilla. Oba muži říkali, že se nepřátelům v době jejich vyplutí ještě

nepodařilo prolomit severní ani západní bránu, ale nebyli si jistí, co se v metropoli Okrannelu děje nyní.

Té noci jsme mohli na jihozápadě pozorovat vzdálenou záři. Věděli jsme, že přinejmenším část Svarskye je v plamenech

a kolem půlnoci jsme narazili na konvoj lodí, směřující pryč z města. Vzali jsme na paluby několik lodivodů, kteří se

vyznali v mělčinách kolem přístavní zátoky. To, že se s námi tito muži a ženy bez váhání vraceli do obleženého města,

svědčilo o nezlomnosti a odvaze obyvatel Okrannelu.

Tyto vlastnosti v nich do značné míry posilovalo vedení prince Kirilla a statečnost jeho rodiny. Když nařídil evakuaci,

poslal pryč všechny své příbuzné - kromě dcerky Alexie, která ještě neodrostla od kolíbky. Princ Kirill, vyprávěli

okranští lodivodové, s tímto rozhodnutím váhal a řekl svému gyrkymskému poradci, Preyknoserymu. „Nechci, aby má

dcera zemřela - a už vůbec ne ve svém rodném městě."

A Gyrkyme prý odpověděl. „Přísahám, že se jí nic nestane. Ale je to tvá dcera. Měla by zde zůstat, aby se toto město

naučila milovat stejně, jako ho miluješ ty. Bude pro ně ronit slzy stejně jako ty. A jednoho dne se vrátí, aby ho

osvobodila."

Princ souhlasil s poradcovými slovy a obránci města přísahali, že mladičké princezně umožní ve městě zůstat tak

dlouho, jak to jen půjde. I když nepřátelé prolomili vnější opevnění, vnitřní hradby stále odolávaly a Okrané nutili

Chytrinu, aby za svou agresi platila děsivou cenu.

Dorazili jsme do Svarskye v časných ranních hodinách, hned jak slunce začalo šplhat nad Okrannelský poloostrov. V

nejbližším okolí jsme stále mohli spatřit vysoké hrdé věže, kterými se vyznačovala okranská architektura. Překvapily mě

jasné barvy, kterými byly natřeny, a kachlíky nejrůznějších tvarů, lemující okna a dveře. Nádherné plastiky, jaké jsem

viděl v Yslinu, zde nahrazovaly méně okázalé ozdoby, které dokázaly odolat i surovým severským zimám. Kryté

chodníky podél budov byly velmi účelné, neboť dávaly obyvatelům možnost nerušeného pohybu i v době, kdy nad

městem řádily sněhové vánice.

Obránci Svarskye nás uvítali hlasitě a přátelsky. Zakotvili jsme s našimi galérami u přístaviště a vyložili vojáky tak

rychle, jak to jen bylo možné. Leigh, Ney a já jsme se znovu přidali k lordu Norringtonovi a spolu se dvěma princi, Vřelou a Faryaah-Tse Kimp se ulicemi plnými sutin vydali hledat prince Kirilla. Okranští vojáci, které jsme cestou

potkávali, nás posílali stále hlouběji a hlouběji do nitra města.

Když jsme namáhavě překonávali hromady trosek, oddělující přístav od vnitřních hradeb, došlo mi, že tu nejsou

navršeny náhodou, nýbrž mají za úkol zbrzdit postup aurolanských oddílů po jejich případném průlomu. Dala-li se

zátoka přirovnat k náboji kola, pak jednotlivé ulice představovaly jeho paprsky. Ty křižovaly menší příčné uličky, a tak

se město ze všeho nejvíce podobalo obrovské pavučině. Ulice byly navíc vedeny tak, že žádná z nich nesměřovala od

bran ve vnitřním kruhu hradeb přímo k těm ve vnějším. To znamenalo, že obléhatelé museli chtě nechtě používat ulice

podél opevnění, čímž se dostávali pod palbu obránců ještě dříve, než vůbec dosáhli vrat.

Prince Kirilla jsme našli celkem rychle a zalíbil se mi hned na první pohled. Byl vysoký a měl srdečný úsměv. Jeho černé

kudrnaté vlasy doplňovala bradka a knír, z očí mu hleděla hluboká zeleň sosnového jehličí. Přes kroužkovou košili měl

navlečený černý varkoč se znakem vzpínajícího se bílého okřídleného koně na prsou - nyní byl tento obraz pošpiněn

zaschlou krví. Stejný erb zdobil každý prapor vlající nad věžemi vnitřních hradeb.

Princ pozdravil lorda Norringtona, jako by to byl jeho dlouho neviděný přítel. „Vítej v mém městě, lorde Norringtone.

Všichni jsme příchod tebe a tvých vojáků netrpělivě očekávali. Je mi líto, že se mi pro vás nepodařilo udržet o něco

větší kus Svarskye."

„Musím tě obdivovat i za tu malou část, kterou dosud hájíš."

Jediný pohled z hradeb stačil k tomu, abych pochopil, že lord Norrington nelže ani nepřehání. Zatímco bylo vnitřní

město stále mocné a jasně zbarvené, za opevněním se otevíral zcela jiný svět, svět zkázy a neštěstí. Červené tašky na

střechách byly na mnoha místech strženy a odhalovaly spálené trámy. Věže pokrývala krev a těla jejich původních

obyvatel - nebo jejich části - visela dolů z oken či byla přibita hřeby ke střechám a balkónům. Stíny tam dole se zdály

být hlubší, nesčetní řvouni, vylaenové a další věci se plížili tmavými ulicemi a uličkami ucpanými nehybnými těly - od

mršin koní a psů až po mrtvolky malých dětí.

A nad tím vším vlály aurolanské vlajky. Na standartách civilizovaných zemí se většinou objevovali ušlechtilí bájní

tvorové či jiná povznášející vyobrazení, ale Severní horda si vybírala docela jiné motivy. Nad jednou z věží jsem spatřil

ohavný praporec s devíti lebkami, nad jinou zelenou vlajku s rudým rozčtvrceným tělem. Další standarta nebyla ničím

jiným, než hedvábným šátkem, rozdrásaným temeryxem, jednu dokonce tvořily sešité lidské skalpy.

Princ Kirill se otevřeně zasmál. „Cítím se polichocen, že proti mně Chytrina poslala celé dvě armády. Větší část jedné z

nich leží tam dole na ulicích a zapáchá. Mám pár hracích kostek, které používám, když volím mezi několika plány, takže

Aurolaňané nikdy neví, kdy a kde zaútočím. Přesto je pro nás toto město ztraceno a už dávno bych nařídil všeobecnou

evakuaci, kdyby... Kdyby zde nebyl jeden problém."

Lord Norrington zkřížil ruce na prsou. „Problém? Jaký?"

Kirill ukázal na jednu ze starších věží blízko přístavu. „V této budově byl uschován náš úlomek Dračí koruny, který

jsme před staletími získali z rukou Valentina. Je jisté, že právě tento artefakt představuje hlavní cíl aurolanského útoku a

v žádném případě nechceme, aby padl Chytrině do rukou."

„A ten problém?"

Princ Kirill se otočil a ukázal na zelenou věž asi tři bloky od místa, kde jsme stáli. „Tato věž byla sídlem vilwanského

velvyslanectví. Asi před rokem chtěla skupina mágů prostudovat úlomek Dračí koruny, což jim také bylo ve vší tichosti

umožněno. Nikdo nevěděl, že byl úlomek přenesen do věže velvyslanectví, dokonce ani můj otec. Jeho osobní mág

tajně souhlasil se zapůjčením, neboť se domníval, že se o něj lidé z Vilwanu dokáží postarat a ochránit ho. Otec o celé

věci neví ani teď a já znám pravdu jedině proto, že jeho poradce použil arcanslata, aby mi ji sdělil.“

Lord Norrington se trochu nervózně poškrabal na bradě. „Chceš mi říci, že aurolanská vojska už obsadila budovu, v níž

se nachází úlomek Dračí koruny?"

„Ano. Zatím se jim ještě nepovedlo prolomit ochranná kouzla, ale je to jen otázkou času. Plánuji proto překvapivý útok

na věž a znovuzískání úlomku."

Lord Norrington pomalu pokýval hlavou. „To je riskantní a nebezpečné."

Princ Kirill se usmál. „Mám to chápat tak, že mi pomůžeš?"

„Když vypracujeme skutečně fungující plán, pak ano." Lord Norrington úsměv opětoval. „A protože toho víme více

než nepřítel, máme dobrou šanci, že se nám takový plán skutečně podaří vytvořit. Pojďme! Podíváme se na to,

abychom mohli vyrazit co nejdříve."