Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 3. kapitola

Kapitola třetí

Mám-li být upřímný, klidně bych ve svém životě uvítal trochu té stejnosti, to když jsem zahlédl slzy v matčiných očích

ve chvíli, kdy mi uhlazovala můj doublet. Věděl jsem, že ji mé dospívání bolí tolik, že si to ani nedokážu představit a, což

bylo nejhorší, že nemohu udělat vůbec nic, abych její trápení zmírnil. Snažil jsem se zahnat tíživé myšlenky tím, že jsem

si s otcem promluvil o Leighově pozvání, ale ten zůstal neoblomný - přesně jak jsem očekával. Místo toho jsem tedy

trávil odpoledne se svými příbuznými a sledoval slzy deroucí se do matčiných očí navzdory tomu, že se nacházela ve

šťastném kruhu své rodiny, která se po delší době znovu sešla.

Valsinská oslava se konala v Senátním paláci. Ke vchodu do této velké a umně zdobené budovy vedlo dlouhé

schodiště, lemované sochami a bustami významných státníků, daleko zajímavější však byla galerie masek hned za

schodištěm, masek patřících členům Horní nebo Dolní sněmovny. Šestnáct členů Horní sněmovny bylo výhradně

urozeného původu, volili je členové sněmovny Dolní, složené z obchodníků a šlechticů z méně významných rodů.

Každý z nich musel být schopen vystopovat své předky hluboko v minulosti, ještě v dobách Velké vzpoury, ale

třebaže to mohlo v Oriose udělat nemálo lidí, jen ti z nich, kteří nahromadili dostatečně velký majetek, mohli skutečně

doufat v získání senátorské funkce.

Té noci byla vstupní hala Horní sněmovny, která se nacházela v prvním patře budovy přímo nad sněmovnou Dolní,

doslova přecpána hudebníky, hrajícími a zpívajícími nepřeberné množství prastarých tradičních písní. Abych se dostal

na oslavu, musel jsem projít dlouhou chodbou, vedoucí pod prostorem pro orchestr, a následně sestoupit po příkrém

schodišti do samotného obdélníkového sněmovního sálu. Ve výši několika desítek stop jej celý lemoval ochoz

chráněný zábradlím, určený pro lidi, kteří chtěli přihlížet zasedáním Horní sněmovny. Obvykle tam však nebyly

připraveny žádné židle - dnes ano.

Chvíli jsem se zdržel na vrcholku schodiště, abych dal rudě oděnému maskovanému komořímu čas udeřit dvakrát holí o

podlahu a ohlásit můj příchod. „Představuji vám pana Tarranta Hawkinse." Následoval vlažný potlesk, ozývající se

především z řad diváků na ochozu, pak jsem pomalu sestoupil dolů.

Sál byl obrovský a roztahoval se přede mnou na všechny strany. O jeho protější stěnu se opírala věž poskládaná z

vysokých lavic, tvořící nyní jakousi protiváhu schodišti. Široké stupínky z tvrdého dřeva stoupaly halou a každý z nich

byl o něco vyšší než ten předchozí. Obvykle na nich měli na svá místa předseda Sněmovny a různí jeho náměstkové, té

noci však byly ověnčeny četnými květinami. Veliké kulaté stříbrné zrcadlo připomínající měsíc v úplňku bylo zavěšeno

na sedadle předsedy - mohli jste v něm spatřit sebe i všechny účastníky oslavy, jen zmenšené do nicotnosti. Stoly

praskající pod tíhou jídla a pití obklopovaly předsedův nejvyšší stupínek jako obranné náspy, mající nás udržet od těla.

Rychle jsem našel Rounce a přidal se k němu u stolu, kde mi jeden ze sluhů okamžitě vtiskl do ruky číši vína. Byl to

dobrý ročník, suchý a silný, třebaže nepostrádal ani nádech sladkosti a měl slabounké višňové aroma. To víno bylo

staré přinejmenším několik let, což mě překvapilo, protože nositelé Masek luny často dostávali mladé a nedozrálé nápoje.

Usmál jsem se na Rounce. „Skvělé víno."

„Samozřejmě, sám jsem ho vybíral." Děkovně kývl hlavou, zatímco kolem nás odezníval potlesk, doprovázející příchod

dalšího účastníka oslavy. „Předseda sněmovny požádal otce, aby dodal víno pro tuto slavnost a ten chtěl zpočátku

samozřejmě sáhnout po nejmladším ročníku, ale otravoval jsem ho tak dlouho, až se nakonec rozhodl nakouknout

hlouběji do našeho sklípku. Vzpíral se, ale připomněl jsem mu, že za co se nyní platí jen Mincemi luny, prodá se později

za skutečné peníze, a že zapamatují-li si účastníci oslavy jeho víno jako výborné, stanou se možná časem jeho

skutečnými zákazníky."

„Dobře vymyšleno." Usrkl jsem ještě trochu vína a pak pozvedl svou číši, abych mu tak vzdal hold. „Ale právě pro

nápady jako je tento mě udivuje, že ses rozhodl nosit trojzubé znamení."

„Armáda potřebuje také proviantní důstojníky, není-liž pravda?" pousmál se lišácky.

„Můj otec mi nikdy nevyprávěl o pití dobrého vína během polních tažení."

„Pak to tedy budu muset změnit." Popadl číši do obou rukou a nahlédl dovnitř. „Myslel jsem na Graegena, jak jsi mi

navrhoval, nebo dokonce na Turiku..."

„Turiku? Ty by ses zavázal sloužit Smrti?"

„Její ženská stránka je daleko více spojena s proměnami nežli se smrtí samotnou, navíc se rozhodně nedá říci, že by smrt

neovlivnila můj osud. Začal jsem svůj život jako nejstarší syn obchodníka, jehož bratrancem byl šlechtic, pak ale tato

větev mé rodiny vymřela na nějakou nemoc a naše společenské postavení rázem vystoupalo do výšin. Jistě, ve

skutečnosti mě to příliš nezměnilo, ale..."

Přikývl jsem. Rounce jsem ve Valsině viděl ještě před vzestupem jeho rodiny, když jsem svou matku doprovázel při

nákupech na městském trhu. Playfair & synové měli pověst poctivých obchodníků, ale Rounce a já jsme byli jen dětmi

a hleděli jsme na sebe podezřívavě. Když byl jeho otec povýšen do šlechtického stavu, změnil název své firmy na

Obchodní společnost Playfair & synové a od Rounce se očekávalo, že se přesune mezi mladíky z vyšších vrstev.

Nakonec skončil ve stejném výcvikovém praporu jako já a Leigh. Vyrostli jsme dříve než většina našich vrstevníků,

takže jsme se často potkávali při různých cvičeních až se z nás nakonec stali přátelé.

„Jak říká můj otec, Rouncei, slávu nezíská ten voják, který má před bitvou nejhezčí uniformu, ale ten, který po bitvě

zůstane stát na nohou'. A myslím, že jsi jeden z těch, kteří to dokáží."

„Jedině když mě budeš podpírat." Rounce mě poplácal po rameni. „Mimochodem, buď připraven. Nepřišel jsi na večeři

a Leigh by mohl zase mít tu svou náladu."

„Je to snad u něj neobvyklé...?"

Rounce se zasmál, pak ukázal směrem k vrcholku schodiště. „Uvidíš. A tady je - náš malý Leigh."

Sálem proběhla ozvěna úderů komořího hole o podlahu. Bylo potřeba třetího úderu, aby ztichly četné šeptající hlasy, a

čtvrtého, aby se rozhostilo naprosté ticho. Komoří ještě chviličku čekal, ujišťoval se, že ani nejslabší náznak hovoru

nenaruší jeho slova a poté ohlásil: „Představuji vám lorda Bosleigha Norringtona."

Leigh se na vrcholku schodiště zdvořile uklonil v odpověď na srdečný potlesk, který jej uvítal. Dle tradice jsme; na

dnešní oslavu měli přijít ještě v něčem bílém kromě našich Masek luny - tuto podmínku jsme já a Rounce splnili barvou

košilí. Leigh nás v tomto ohledu dalece předčil, neboť měl na sobě kabátec vyrobený z bílého sametu s krajkami

lemujícími límec a manžety. Také jeho kalhoty byly ze stejného materiálu a u kolen se setkávaly s bílými punčochami.

Nízké boty měl ušity z bílé kůže a zdobily je velké stříbrné přezky.

Sestupoval po schodech beze spěchu, mával a rozdával úsměvy lidem pod ním, kýval hlavou divákům nahoře na

ochozu. Leigh byl ve svém živlu, všechny oči se upíraly jen a jen na něj. Tak to s ním bylo už od narození, jak mi

vyprávěl můj otec, byl totiž jediným potomkem lorda Norringtona a navíc chlapcem. A tento chlapec vyrůstal v muže

zvyklého na pozornost, jež je mu věnována, a který se cítil nesvůj, když se mu jí nedostávalo.

Rounce a já jsme se na sebe podívali a pak se v okamžiku, kdy Leigh došlápl na podlahu sálu, rozesmáli. Ten se k nám

zatím zvolna blížil, přitom se každou chvíli ukláněl dívkám, které mu věnovaly své úsměvy. Překročit sál mu trvalo tak

dlouho, že jsem mezitím téměř vyprázdnil číši. Rounce si tu svou musel dokonce znovu dolít, než k nám Leigh konečně

dorazil.

Leigh do mě šťouchnul, pak vzhlédl a usmál se. „Ach, Tarrante, tady jsi. Čekal jsem spíš, že budeš něco pilně pojídat.

Ty také, Rouncei."

Zazubil jsem se. „Vypadá to, že jsi nás ani nehledal."

„No dobrá, hledal jsem vás, samozřejmě, drazí přátelé, ale nemůžu dovolit jim, aby si toho všimli." Nenápadně zalétl

pohledem na ochoz nad našimi hlavami. „Nebylo by dobré, aby si začali myslet, že jsem příliš choulostivý a že

nedokážu žít bez svých přátel."

„Mluv tak ještě chvíli a žádné už mít nebudeš," mrkl na něj Rounce.

„Neurážej se. Dobře víš, že žertuji."

„Možná až příliš často, Leighu." Ustoupil jsem stranou, abych umožnil Leighovi přístup k vínu na stole. „Nabídněte si,

můj pane."

Leigh si odfrkl, ale nenechal se pobízet dvakrát. „Po těch slavnostních příchodech mi pokaždé tak strašně vyschne v

krku..."

Pohlédl jsem kolem něj nenápadně vzhůru na ochoz pro diváky a pocítil, jak se mi v žaludku svíjí nepříjemný pocit

nejistoty. Všichni přihlížející měli na sobě pěkné šaty, které však byly ušity z rudé látky. Jejich masky jim zakrývaly celé

tváře a nenesly jedinou ozdobu, činily tak své nositele zcela nerozpoznatelnými. Někteří z nich, předseda Sněmovny

například, byli sice dostatečně tlustí či jinak nápadní, aby bylo možné odhalit o koho jde, většina diváků však tonula v osudy. Každý můj krok byl pečlivě hodnocen a mohl rozhodnout o tom, která vojenská jednotka mě bude později chtít

přijmout do svých řad či která obchodní společnost bude stát o mé služby. Leighovy obavy z diváků byly pouze

předstírané, neboť o jeho dalším životě bylo už dávno rozhodnuto. Těžce na mě doléhalo, že jsem sám neměl žádnou

podobnou jistotu, takže jsem dopil víno a začal pohledem hledat v sále dívku, kterou bych mohl vyzvat k tanci a

prokázat tak své dobré vychování.

V tu chvíli mi však Leigh poskytl možnost, abych předvedl bojovnější stránku své povahy. Klestil si totiž cestu podél

stolu a čichal k jednotlivým druhům vína. Rounce jej doprovázel a pokaždé, když Leigh vyslovil místo původu a ročník

daného vína, nezbývalo Rounceovi než přikývnout a potvrdit jeho úsudek. To pokračovalo dokud Leigh nevrazil do

někoho po své pravici a, aniž by na něj pohlédl, vyštěkl tím nejpanovačnějším tónem.

„Z cesty, pane, neboť mé poslání je naléhavé."

„Většina lidí si lije víno do úst, ale vypadá to, že ty ho čicháš, co?"

Leighova hlava se mírně otočila směrem k mluvčímu a myslím, že alespoň koutkem oka zahlédl mužovy černé doma

tkané kalhoty a nablýskané, leč značně obnošené boty. Bohužel, ze své pozice si Leigh nemohl udělat dostatečně

přesnou představu o tom, jak velký ten muž vlastně je. „Řekl jsem z cesty, dobrý muži."

„Dobrý muži? Už ne pane?"

Leigh se otočil a napřímil, musel však pořádně natáhnout krk, aby přes svalnatý hrudník a širokánská ramena pohlédl

muži do tváře. Hlavu neznámého pokrýval bujný porost zrzavých vlasů, už od pohledu nepoddajný jakémukoliv

hřebenu, a na tvářích pod Maskou luny se mu rojily pihy. Z otvorů v masce svítily smaragdově zelené oči, pod jedním

z nich jsem spatřil trojzubou značku. Muž měl na sobě černou lněnou košili, kolem jeho pravého předloktí byla omotána

bílá stuha. Tvář mu vrásnil zlý úsměšek.

„Možná, dobrý muži," trval na svém Leigh, „bych tě měl seznámit se způsoby, které se cení v dobré společnosti."

Muž zvedl pravou ruku a zatnul ji v pěst, do níž by se jistě mohla vejít slušně velká miska. „Možná bych tě měl seznámit

se svou pěstí."

„Klid, příteli, klid." Vykročil jsem vpřed a vmáčkl se mezi něj a Leigha. „Máš velké štěstí, že ses sem dnes večer dostal.

Prodluž své štěstí a vyhni se boji."

„Nejsem tvůj přítel."

„Ne, ale všichni neseme Kedynův znak. A to už něco znamená." Usmál jsem se na něj a natáhl k němu pravou ruku,

„Jsem Tarrant Hawkins."

Veliký muž pomalu přikývl, pak rozevřel pravou ruku a pevně stiskl tu mou. „Neysmith Carver, zbrojířův učeň. Dost

rozumu, abych něco pořádného udělal, málo na to, abych si tím dost vydělal." Za těmito slovy zvolna následoval

úsměv a já mu rukou srdečně potřásl.

Když jsem uvolnil pravici z jeho sevření, otočil jsem se k Leighovi a Rounceovi. „Bosleigha Norringtona už znáš. A

tohle je Rounce Playfair."

„Těší mě," řekl Rounce.

„I mě." Neysmith shora pohlédl na Leigha. „Na konci stolu je víno nejlepší, jestli náhodou hodláš pokračovat tím

směrem."

Leigh zamrkal, pak přikývl. Jeho tváří se šířil úsměv, když se kolem mě prosmýkl k Neyovi. „Hej, hej, je tu Ney - ale, ale,

dneska mi rýmy samy lezou do hlavy - hej, hej, je tu Ney, zdalipak mi poví jen, jaký dneska prožil den." Zasmál se sám

pro sebe. „Jak lyrické!"

Neysmith zlověstně přimhouřil oči.

Rychle jsem zvedl ruku. „Promiň mu to, Neysmithi. Je prostě jen rozrušený, proto se takhle chová. Letní slunovrat a tak,

víš."

„Nespravila by to pořádná facka, co?"

Leigh sebral ze stolu číši vína a otočil se k nám. „Facka? Potom bych prosil tu nejlepší, jakou zvládneš."

Neysmithova pravá ruka se zvedla a já nepochyboval o tom, že kdyby Leigha trefil, roztočil by mu hlavu dokola jako

kohouta na špici věže.

Snažil jsem se odvést pozornost velkého muže. „Ke které jednotce by ses chtěl dostat, Neysmithi?"

„Ney stačí - Smithů je na světě spousta." Pokrčil rameny. „Hlavně k pěchotě, jestli to půjde. Norringtonova pěší garda

je prý nejlepší. Kouknu se trochu do světa."

„Ne Pohraniční kopiníci nebo Oriosští průzkumníci?

Leigh nám věnoval široký úsměv. „Těžkým dragounům by se někdo jako ty celkem hodil, i když pochybuji, že by se

našel kůň, který by tě dokázal unést."

„Některý jo, jiný ne." Ney do sebe nalil zbytek vína, pak si začal zamyšleně utírat ústa rukávem košile. „Jezdci se starají

o bodáni a sekání. Já roky pracoval s kladivem. Mlátit kolem sebe kyjem - to je moje."

„Tvá síla ti ve válce jistě dobře poslouží." Leigh dopil své víno a postavil číši zpět na stůl. „Mimochodem, nemyslíte, že

by zábava potřebovala trochu rozproudit? Zatím nás ti nahoře viděli jen pít. Nebylo by načase, abychom některé z

přítomných dam oblažili výzvami k tanci?"

Znal jsem Leigha dost dobře a tak jsem postřehl skryté ostří krutosti v jeho hlase, ačkoli jsem nebyl jeho terčem. V sále

sice nebylo jediné dívky, která by nebyla šťastná ocitnout se po Leighově boku - nebo také Rounceově -většina z nich

však pocházela z tak vysokých společenských kruhů, že by Neyovi stěží věnovala jediný pohled. Dokonce i dívky z

obchodnických rodin neskrývaly svůj zájem o vdavky a v jejich věku nesnila snad žádná z nich o ničem jiném, než že si

zlepší postavení s pomocí vhodné svatby. Všechny sice svorně tvrdily, že se provdají jedině z lásky, ale šlechtický

titul, peníze či vlastnictví pozemků hrály u nich při výběru ženicha přinejmenším stejně významnou roli jako vzhled.

Ney přelétl pohledem houf tanečníků, víncích v rytmu hudby. „Ten tanec. Neznám ho." V jeho hlase zazněl vzdor a Leigh se toho okamžitě chytil. „Tak mi řekni nějaký, který znáš, a zbytek už zařídím."

„Nevím, jak se jmenuje." Ney složil svalnaté ruce na prsou. „Tančíme tak, když hrají písničku Ohnivé špičky."

Rounce si chvíli něco pro sebe mumlal, pak přikývl. „Jasně. Je to Plamenný rej, Leighu."

„Pak tedy Plamenný rej! Pánové..." Leigh nám pokynul, abychom ho následovali. Pustil jsem Neye před sebe hned za

Rounce a vysloužil si za to Leighův zamračený pohled. „Tím jsem myslel také tebe, Hawkinsi."

„Už spěchám, můj pane."

Ney se na mě ohlédl přes rameno. „Proč ti takhle říká?"

„Tarrant jsem pro něj, když má zrovna dobrou náladu. A Hawkins, když ne."

„To slyšíš o moc častěji to druhé, co?"

„Lépe se to rýmuje než Tarrant."

„Všechno slyším." Leigh se bleskově otočil a vyplázl na mě jazyk. „Bok po boku kráčí Ney a Tarrant, jeden je obr,

druhý malý pant." Za opětovného klanění na všechny strany vyrazil Leigh vzhůru po schodech, aby promluvil s

komořím. Ten si zase vyměnil několik tichých slov s hlavou muzikantů. Leigh mezitím doslova sletěl dolů, schody

přitom bral po dvou po třech.

„Vše připraveno." Usmál se a zamával nedaleké skupince dívek. „Pánové, zvolte si své zbraně."

Leigh a Rounce se okamžitě vrhli do klubka chichotajících se dívek. Ney se podíval vlevo, na malou skupinku mladých

žen, oblečených podobně jako on, ale já ho chytil za ruku. Otočil se ke mně, ve tváři měl vepsány neskrývané rozpaky,

ale já se na něj povzbudivě usmál. „Mám nápad, budeš-li s ním ovšem souhlasit."

Ney si odfrkl a přikývl.

Vedl jsem ho k páru dvojčat, May a Maud Lamburnových. Zpod Masek luny těchto plavovlasých krásek svítily jasně

modré oči. Věděl jsem o nich, že ačkoli si byly velmi blízké, jak už to u dvojčat bývá, také spolu tak trochu soupeří.

Kdybych jednu z nich požádal o tanec, nedokázala by ta druhá zůstat klidně stát na místě a vděčně by přijala každou

další nabídku.

A, což bylo snad ještě lepší, obě uměly skvěle tančit.

„Smím tě požádat o tanec, krásná May?"

May vložila svou ruku do mé, usmála se a přikývla. „Bude mi ctí."

Usmál jsem se na její sestru. „Maud, toto je můj přítel, Neysmith Carver."

„Když ctěná slečna dovolí..." Ney jí nabídl ruku a ona ji přijala.

Doprovodili jsme své partnerky do středu sálu a zaujali místa hned za Rouncem a Leighem. Rounce požádal o tanec

Lindsey Cotterovou, ale to nebylo žádným překvapením. Byl na ni podezřele milý už po celý předchozí půlrok.

Leighovou partnerkou zase byla Nolda Disperová, ačkoli svou výškou by se mnohem spíše hodila k Neyovi. Dívka s

vlasy tak světlými, že se zdály být skoro úplně bílé, s damaškově jemnou pletí a přesto tvořila s Leighem skvostný pár.

Její bleděmodré oči byly jen o několik odstínů světlejší než jeho a její pohled mě dokázal rozechvět až do morku kostí.

Od chvíle, kdy violoncellista přiložil smyčec ke strunám, bylo našim partnerkám jasné, že spolu naše čtyři páry soupeří.

Plamenný rej je jedním z těch bujarých, divokých a hravých tanců se spoustou rychlých otoček, úkroků a smíchu.

Dlouhé sukně, které měly dívky toho večera na sobě, se k němu příliš nehodily, ale já a Ney jsme měli výhodu většího

prostoru. Jak jsme vířili sálem a otáčeli přitom své partnerky na všechny strany, mohli jsme je občas trochu

nadzvednout a osvobodit jejich v sukních lapené nohy - a také je tím dostat z dosahu našich vlastních bot.

Leigh si velmi rychle uvědomil, že je již od počátku v nevýhodě, takže se držel ve středu sálu tak, abychom museli my

ostatní kroužit kolem něj a Noldy. Tančil s ní vznešenější druh Plamenného reje, zdaleka ne tak bouřlivý. Při otočkách

ale přesto vlály dívčiny světlé vlasy v nádherných obloucích a Leighovy četné úklony jejím směrem ji rychle učinily

středem pozornosti. Leigh předváděl svou partnerku v celé její kráse, zatímco ze zbytku tanečníků se staly jen ryby

zběsile plovoucí v bílém oceánu.

Obdivoval jsem jej pro rychlý úsudek, ale zároveň ho tak trochu litoval, protože Ney, Rounce a já jsme si při tanci

užívali spoustu legrace. Za zvuků hudby ze mě spadly veškeré obavy ohledně tohoto večera a jeho významu pro můj

život. Pustil jsem svůj smích se smíchem ostatních a pak jej znovu vstřebal, abych ho nechal navždy žít ve svém srdci.

Měl jsem pocit, že hudba ztichla příliš brzy. May přestála bez úhony mé nešikovné vedení během tance a dokonce se

na mě usmála, když jsem se jí ukláněl. Ney a já jsme dvojčatům úsměv opětovali, když se nám zase na oplátku ukláněla

ona, pak jsme sestry Lamburnovy doprovodili zpět do hloučku, z něhož jsme je předtím odvedli. Ostatní dívky je

okamžitě obklopily a ihned spustily bouři chichotání a hihňání, které mi z nějakého důvodu pokrylo tváře ruměncem.

Ney mě poplácal po zádech. „Dobrá tanečnice, ta Maud.“

„Díky, že jsi mi pomohl zachovat mezi těmi dvěmi mír.“

„Takže o tohle šlo? Ne o tančení?" Ney se široce zazubil, pak se poškrabal na bradě. „Jestli chceš, tak tu jsou dvě další

dívky, dcera mého mistra a její kamarádka. Taky by si rády zatančily."

„Celkem dobrý obchod, řekl bych."

Otočili jsme se a vyrazili ke skupince dívek, na kterou se Ney předtím díval, když vtom nás dohonil Rounce a chviličku

nato nám Leigh odřízl únikovou cestu. „Kam jdete?"

Probodl jsem Leigha pohledem. „Tohle je oslava, tak si jí chceme trochu užít."

„Tarrante, Tarrante, a já do tebe vkládal takové naděje." Leigh smutně potřásl hlavou. „Tohle není žádná oslava. Spíš

se to podobá dražbě dobytka. Ti nahoře se neustále dívají, vybírají."

Pokrčil jsem nos. „Moc se mi ten výraz nelíbí - ,dražba dobytka'."

„Ani mně, drahý chlapče, ale alespoň jsme obdrželi jakousi nabídku." Leigh mi strčil pod nos složený kousek papíru.

„Dostal jsem ho teprve před chviličkou."

Vzal jsem ho do ruky a rozbalil. Abych předešel trapnému okamžiku, v němž by se mohlo ukázat, že Ney neumí číst, přečetl jsem text pro jistotu nahlas chraplavým šeptem. „Váš charakter a vystupování na nás učinily dojem. Sejdeme se

o půlnoci v západní zahradě u její severní brány."

Ney si prsty přejel zrzavé vlasy. „To zní jako výzva na pouliční rvačku."

„To těžko, můj velký příteli." Leigh si vzal vzkaz zpátky. „Jsme pozváni, abychom nahlédli do své budoucnosti. A

myslím, že ta pro nás bude velmi velmi příjemná."