Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 16. kapitola

Kapitola šestnáctá

Královna Lanivette vstala ze židle a položila synovi ruku na rameno, aby zmírnila jeho hněv. Safírový prsten i větší

drahokam, zdobící její hrdlo, se zaleskly, obě jednoduché ozdoby nádherně doplňovaly modré saténové šaty, které

slabounce šelestily při každém jejím pohybu. Zvedla hlavu a usmála se - pohled jejích očí pod maskou však byl

hněvivý. Mluvila klidným hlasem, skrývaly se v něm ale násilím tlumené plameny, které ve mně vzbudily obavy o Rezolutův

osud. „Věci, o kterých mluvíš, mi nejsou neznámé. A mám v úmyslu si o nich co nejdříve promluvit s ostatními

panovníky."

„Mluvení! To je všechno, co jste udělali během svých tří generací." Rezolut ukázal prstem na lorda Norringtona a mě.

„Zeptej se jich, k čemu je mluvení dobré proti řvounům, vylaenům a temeryxům. Před stoletím jsem ztratil domov a od té

doby jsem slyšel tolik slov jako je kapek vody v moři. Ale nikdy, nikdy jsem neviděl žádné činy."

Dříve než stačila královna odpovědět, proklouzl sálem jiný elf a promluvil na Rezoluta jazykem sice lyrickým, avšak se

spoustou ostrých hran, o něž se dalo snadno pořezat. Tento elf byl o něco menší než Rezolut a pravděpodobně vážil o

třetinu méně než náš svalnatý známý. Dojem z jeho štíhlé postavy ještě umocňovaly dlouhé černé vlasy, které mu

splývaly na ramena a ještě níž, až na hruď zahalenou tmavomodrým atlasovým kabátcem. Jeho oblečení se podobalo

tomu, které měl na sobě Leigh během valsinské oslavy, avšak krajková košile i punčochy byly zelené - elf chtěl

výběrem této barvy uctít orioský panovnický rod.

Nejpozoruhodnější na něm ale bylo, že se jeho oči velmi podobaly lidským. Měly panenky a kolem nich se hromadila

většina barvy. Nebyly čistě bílé, protože jimi prosvítal jemný zlatý nádech, a právě díky tomuto zlatému chvění v

duhovce působil jeho pohled dojmem rozpáleného kovu, asi jako letní slunce v pravé poledne. Ty zářící oči ostře

kontrastovaly s havraními vlasy a v jejich světle se elf zdál být vyšším, než ve skutečnosti.

Rezolut k němu stěží otočil hlavu, téměř jako pes, vrhající vyčítavý pohled na krutého pána. „Mluv obecným jazykem,

aby ti všichni rozuměli."

Druhý elf si položil levou ruku na srdce a sklonil hlavu před královnou. „Omluvte prosím tohoto Vorquelfa. Nikdy se

nenaučil sebekontrole ani správnému chování."

„Vím přesně, jak se správně chovat-"

„Ticho, synovče."

Rezolut se teď celý otočil k druhému elfovi. „Jak se opovažuješ mi něco přikazovat, dědečku? Jsi tím vinen stejně jako

oni."

Tmavovlasý elf na Rezoluta opět promluvil vlastním jazykem. Ten mu odpověděl stejně a zahájil tak znovu výměnu

krátkých a ostrých výrazů. Bylo vidět, že Rezolut chce, aby jeho slova druhého elfa ranila a urazila ho, ten ale zůstával

klidným. Odpovědi černovlasého braly krůček po krůčku sílu Rezolutovu hněvu. Nakonec ukázal Vorquelf prstem na

svého protivníka, ještě něco řekl, pak se otočil na podpatcích a vyrazil pryč.

Zbývající elf okamžitě poklekl a sklonil hlavu. „Prosím o vaši shovívavost, královno Lanivette, a také o vaše odpuštění.

Vím, že jeho chování nelze omluvit, snad jedině vorquelfskou nezralostí. Oni nikdy nerozumí příčinám, nechápou, proč

se věci dějí tak, jak se dějí."

V královnině úsměvu se zračilo pochopení. „Vím, o čem mluvíš, drahý Jentelline. I já se musím často potýkat s

tvrdohlavostí a vznětlivostí mládí." Pohlédla na syna a dceru.

Cítil jsem se velmi zmateně a obrátil se na lorda Norringtona. „Nerozumím tomu. Ten elf nazýval Rezoluta synovcem, ale

on mu říkal dědečku. A teď mluví o Rezolutovi jako o děcku, kterému zbývá ještě spousta let, než dostane Masku

luny."

„To je komplikované, Hawkinsi, a nejsem si jistý, jestli tomu sám správně rozumím." Usmál se na mě. „Odpusť mi,

Tarrante, že s tebou mluvím, jako bych byl tvůj otec."

Pokrčil jsem rameny a také se usmál. „To mi vůbec nevadí. Doufám, že vám budu sloužit stejně dobře jako on."

„Tím jsem si jistý. Budeš sloužit mně a potom Leighovi, stejně jako tvůj otec předtím sloužil mému. S podporou

Hawkinsů se rodu Norringtonů nemůže nikdy nic stát." Lord Norrington mi kývl a otočil se k elfovi, který se k nám

právě přicházel. Položil ruku na srdce a pozdravil ho. „Jentelline, můj pane, je mi potěšením."

Jentellin zkřížil na srdci obě ruce. „Potěšení je na mé straně, lorde Norringtone. A tento váš pobočník, to bude zřejmě

Hawkins, že?"

„Ano, Tarrant. Tuším, že jste se setkal s jeho otcem. Před nějakými dvaceti lety?"

„Ano, Oslavy žní se tehdy konaly v Jeraně, vzpomínám si na to. Předej ode mne, prosím, pozdrav svému otci až ho

znovu uvidíš."

„Ano. Myslím tím, ano, pane." Trochu zmateně jsem přiložil ruce na prsa, stále překvapen tím, že se můj otec setkal s

elfem. Jistě, bylo to ještě předtím, než jsem se narodil, ale stejně se o tom mohl alespoň zmínit.

Jentellin mi věnoval úsměv, pak se podíval na lorda Norringtona. „Vorquelf naznačil, že jste viděli něco opravdu

závažného. Je toho důkazem temeryxí pero na Masce luny mladého Hawkinse?"

„Jen prvním důkazem, získal ho totiž ještě před událostmi v Atvalu. Chápu, že se na Rezoluta hněváte, ale nebýt jeho,

nejspíš bychom v Černém městě všichni zahynuli."

„Ano, Rezolut mě zachránil a kdyby nebylo Leigha a jeho meče..." Zarazil jsem se v půlce věty, když se lord Norrington

dotkl prstem zavřeného levého oka.

Elf o krok ustoupit a dal si ruce za záda. „Meč nalezený v Atvalu? O tom bych chtěl vědět víc."

„A také se dozvíte, spíše dříve než později. Co takhle otázku za otázku? Můj pobočník se ptal na vaše chování k

Rezolutovi."

Elf zvedl obočí. „Co bys chtěl vědět?"

„Choval jste se k němu, jako by byl dítětem."

„To proto, že on ještě je dítětem."

Zamračil jsem se. „Ale vždyť mu už je přes sto let."

Lord Norrington se zasmál. „Věk nemá nic společného s dospělostí, Hawkinsi. Rozhlédni se kolem sebe a uvidíš, že se

starci a stařeny často chovají jako malé děti." „No, to je pravda, řekl bych."

Elf se pro sebe tiše zasmál. „Rezolut je Vorquelf a jako takový není spojen poutem se svou vlastí. Podle našich zákonů

a tradic je tedy stále spíše dítětem. Naše rituální spojení se zemí se velmi podobá vašemu Měsíci luny. Je to doba

pochopení a přijetí zodpovědnosti. Uvědomujeme si, kam patříme, získáváme kořeny, a Rezolut byl o tyto kořeny

oloupen. Chová se proto jako dítě, impulzivně a lehkomyslně.

Jistě sis všiml jeho očí. Jsou dětské. Pokud by byl připoután k Vorquellynu, vypadaly by podobně jako moje. A

protože nevidí svět dospělýma očima, připadá mu všechno velmi jednoduché." Elf se zdvořile usmál. „Jsem mu vděčný,

že vás v Atvalu zachránil, a chápu přátelské city, které k němu chováte."

Jentellin se podíval na lorda Norringtona. „Ten meč, který jste našli..."

„Můj syn, Bosleigh, ho našel."

„Ano, váš syn. Ta zbraň je něčím zvláštní, že?"

Lord Norrington pomalu přikývl. „Je očarována neobyčejně mocným kouzlem. Můj syn se již dlouho cvičí v zacházení s

mečem a já vždycky snil o tom, že v tom dosáhne mistrovství, ale už před léty jsem si uvědomil, že z něj nikdy nebude

lepší než průměrný šermíř. Když však v ruce drží tuto zbraň, je všechno najednou jiné. Každou techniku boje a každou

fintu předvádí s dokonalostí, jakou jsem ještě u nikoho nespatřil."

„Má ten meč jméno?"

„Podle Rezoluta se mu říká Temmer."

Elf na okamžik ztichl. „A váš syn ho smočil v krvi?"

„Ano."

Jentellin zavřel oči a začal si cosi mumlat v elfštině. Když je znovu otevřel, věnoval lordu Norringtonovi slabý úsměv.

„Jsem si jist, že vám Rezolut o tom meči vykládal strašlivé věci. Jistě přeháněl, ale mnohé z toho, co se o té zbrani

povídá, je pravda. Ztratila se před sedmi staletími, ale když jsem ji naposledy viděl v akci, měla na svého nositele stejné

účinky, jaké mi tu popisujete."

Začal jsem v duchu rychle počítat. „To pak ale jste více než... ale vůbec nevypadáte... žádné šediny... hmm, to znamená,

ano, že v porovnání s vámi je Rezolut opravdu dítětem."

Elfův úsměv se rozšířil, a pak se proměnil v srdečný smích. „Ano, mladý Hawkinsi. Jsem tak starý a ještě starší.

Mnohem starší."

„A jste opravdu Rezolutův dědeček?"

„Ne." Jentellin zavrtěl hlavou a jeho dlouhá černá hříva se zachvěla. „V našem jazyce se stejný výraz používá pro

uctivé oslovení starších elfů. Já ho naopak nazýval synovcem proto, že se tak u nás říká mladým chlapcům. Rezolut

není mým příbuzným, i když mám mezi Vorquelfy i opravdového synovce, takže sdílím jeho bolest."

Zastavil se u nás kapitán Královniny stráže, pokud jsem podle masky správně určil jeho hodnost, rázně zasalutoval a

lord Norrington mu pozdrav po vojensku oplatil. „Pánové, královna si chce na chvíli odpočinout a žádá si vaši

přítomnost. Pokud byste mě mohli následovat..."

„S potěšením." Lord Norrington se ke mně otočil a položil mi ruku na rameno. „Najdi mého syna a Neye. Dohlédni na ně

a pověz jim, že jsem na audienci u královny. Pokud se uvidíme ještě před půlnocí, vrátíme se do hostince společně. V

opačném případě tam dorazím později sám. Každopádně se ráno dozvíte, co máte dělat. Rozumíš?"

Přikývl jsem a pak složil ruce na prsou. „Bylo mi ctí se s vámi seznámit, lorde Jentelline."

Také si zakryl srdce rukama a kývl mi na pozdrav. Pak odešel v doprovodu lorda Norringtona a kapitána. Otočil jsem se

k přední části sálu a po chvíli zahlédl Neyovy zrzavé vlasy, vyčnívající z davu. Pustil jsem se k, němu a bez obtíží stanul

po jeho boku.

Usmál se, když mě spatřil, a nabídl mi číši vína. „Byla pro Leigha, ale je zaneprázdněn."

Podíval jsem se stejným směrem jako on a spatřil Leigha sedět na židli v kruhu asi půltuctů mladých žen. Jen dvě měly

masky, ale žádná zřejmě nebyla starší než my o více než čtyři roky - snad až na elfku. O jejím věku jsem neměl nejmenší

představu, vypadala však, že je v plném rozkvětu mládí. Protože byla útlá a štíhlá, s pažemi nepokrytými tetováním,

usoudil jsem, že asi nepochází z Vorquellynu.

Leigh klepal prstem na temeryxí pero, zdobící jeho Masku luny. „Ach ano, naše dobrodružství byla velmi vzrušující a

také velmi nebezpečná. Pověděl bych vám o nich, ale jsou tak děsivá, že by mohly některé z vás hrůzou omdlít.

Dokonce já sám se stále chvěji při vzpomínce na věci, které jsem zažil."

Trochu se mi vzbouřil žaludek, když dívky zasypaly mladého Norringtona přívalem konejšivých slov, na které ihned

navázaly úpěnlivé prosby o vyprávění bližších podrobností naší cesty. Leigh mužně vzdoroval, celým držením těla

dával najevo, že pouhá myšlenka na pomyšlení o tom, co viděl, mu nahání husí kůži. Výsledkem tohoto malého

podvodu byl další příliv soucitu, v němž se Leigh šplouchal jako kotě ve šlehačce.

„Dobře, mé drahé dámy, nechtěl bych, abyste si myslely, že nejsem pohnut vašimi prosbami. A musím vám povědět, že

se ve mně od jisté doby projevil básnický talent. Snad je to božská odměna a možnost úniku před hrůzami, které se

odehrály přímo před mými zraky." Leigh zavřel oči, sklonil hlavu a promnul si čelo levou rukou. Když ho začala zrzka po

jeho pravici hladit po spánku, slabě se usmál a znovu otevřel oči. „Chcete-li, podělím se s vámi o své poslední dílo.

Jmenuje se ‚Jak se trápí sněhodrápi'."

Jediným douškem jsem vyprázdnil číši. Leigh byl připraven porušit zákaz svého otce, týkající se vyprávění o našich

dobrodružstvích. Samozřejmě, Rezolutův vpád způsobil, že krvavé události, jimiž jsme prošli, přestaly být tajemstvím.

Přesto mi bylo jasné, že si Leigh říká o velké potíže a vědomím toho mi víno ztrpklo v ústech.

Rychle mi však došlo, že za tuto chuť nemůže jen Leigh. Ney se totiž ve vínech ani trochu nevyznal. Nápoj, který

vybral, zanechal v ústech nepříjemnou pachuť, cestou do žaludku pálil a zdálo se mi, že se odtud chce probublat

zpátky do pusy. Podíval jsem se na Neye. „Jak můžeš něco takového pít? Vždyť to chutná skoro jako ocet." Ney se usmál. „Bylo to pro Leigha." Zvedl svou číši. „Tady je něco docela jiného."

„A nechal jsi mě to vypít?"

„Myslel jsem, že tě ten jeho říz donutí vymyslet, co s Leighem."

Přikývl jsem, podal mu pohár a vyrazil k Leighovi. „Můj pane, hodláte jim snad právě teď recitovat toto dílo?"

Leigh v rozpacích vzhlédl. „No, já myslel..."

„Je velmi pochmurné, není-liž pravda?" Usmál jsem se na přítomné dívky. „Snad byste je měl zatím pobavit něčím méně

náročným. Vymýšlením rýmů s jejich jmény a podobně."

Můj přítel kývl a poklepal si prstem na špičku nosu. Nevím, jestli si pomyslel, že chci touto cestou zjistit jména dívek,

abych je později mohl vyzvat k tanci nebo co, ale každopádně ho myšlenka na tuto kratochvíli zahřála jako psa, ležícího

před hořícím krbem. Jeho první rýmy byly odměněny hihňáním a chichotáním a přidaly mu na ochotě pokračovat. Od

Neye pak dostal číši s vínem, aby mu nevyschlo v ústech.

Usmál jsem se na Neye. „Ještě pár pohárů a na celou tu svou báseň zapomene. A vyhne se tak všem potížím."

„To je plán." Ney mi položil ruku na rameno a spolu jsme se vydali pro další zásobu vína. „Viděl jsem tě mluvit s elfem."

„Lord Jentellin." Povzdechl jsem si a pověděl Neyovi všechno, co jsem se dozvěděl. Vyslechl mě s kamennou tváří, jen

čas od času zabručel, aby dal najevo, že dává pozor. „Trochu se za Rezolutovo chování stydím."

„To jo, navíc Jentellin nebyl jediný, koho svým příchodem rozzlobil." Ney ukázal na Leigha, jehož publikum se mezitím

rozrostlo a upřímně se smálo jeho rýmům. „Po celé té věci přestal komoří ohlašovat jména dalších lidí a Leigha naštvalo,

že nebyl představen. Dostal se do dost špatné nálady a nařídil mi, abych ,byl hodným pobočníkem a donesl mu víno‘.

Neměl jsem ti ho dávat."

„Chci jen vědět, kolik času mi zbývá, než ten jed začne působit."

Oba jsme se tomu zasmáli a pak začali hledat nějaké sladké a opravdu silné víno. Konečně jsme jednu takovou láhev

objevili a vrátili se k Leighovi, který se zrovna postavil, aby recitoval své básně. Pak jsme mu začali plnit pohár za

pohárem. Brzy se začal uklidňovat a omezil se na okamžité podněty, hloupé rýmy se slovy, která po něm házelo

publikum. Kolem půlnoci už tvrdě spal, takže jsme ho odvezli do hostince, zabalili do přikrývky a položili na podlahu.

Zeptal jsem se Neye na důvod tohoto opatření, protože se mi zdálo, že do matrace přibyla čerstvá sláma, takže mi

připadala měkčí, než když jsem na ní prvně ležel odpoledne. „Když ho takhle necháme, probudí se celý ztuhlý a

bolavý."

Ney se zasmál. „Chá, až se probudí, nebude zdaleka jen ztuhlý a bolavý, ale spaní na podlaze s tím nebude mít vůbec

nic společného. Jestli mu má být špatně, tak ať je to radši tam dole. Nemůžeme ho nechat na slamníku, protože se

potřebujeme pořádně vyspat. Ani nechtěj vědět, co se s ním bude dít ráno."