Rezistencia (CZ) 2012 36. kapitola

KAPITOLA 36

Ale já pořád dýchám. Nijak zhluboka, nijak viditelně, ale dýchám. Peter
mi zavře oči. Ví, že žiju? A Jeanine? Vidí, že dýchám?
„Odnes tělo do laboratoře,“ nařídí Jeanine. „Pitva proběhne dnes odpoledne.“
„Rozumím,“ odpoví Peter.
Pak se se mnou stůl rozjede dopředu. Všude kolem sebe slyším, jak
si lidé mumlají. Když na rohu zahneme, jedna ruka mi přepadne přes
okraj stolu a udeří do zdi. Zabrní mě prsty, ale rukou pohnout nedokážu.
Průjezd chodbou, ve které se stále tlačí zrádci, tentokrát proběhne
v tichosti. Peter zvolna kráčí, jakmile však zahne do další chodby, výrazně
zrychlí. Ostrým tempem jí proběhne, potom se náhle zastaví. Kde to
jsem? To ještě nemůže být laboratoř. Proč zastavil?
Vsune mi paže pod kolena a ramena a zvedne mě. Hlava mi spadne na
jeho rameno.
„Na někoho tak prtavýho jsi pěkně těžká, Škrobe,“ zamručí.
Ví, že jsem při vědomí. Ví to.
Někde něco zapípá a zašoupá - Peter otevřel zamčené dveře.
„Co tady —“ Tobiášův hlas. Tobiáši! „Ach, můj Bože. Ach
„Nech si to koktání na jindy,“ zabručí Peter. „Není mrtvá, jenom paralyzovaná.
Vydrží to asi minutu. Dělej, musíme odsud vypadnout.“
Nechápu to.
Jak to, že to Peter ví?
„Vezmu ji,“ řekne Tobias.
„Ne. Střílíš lip než já. Vezmi si mou pistoli a Tris nech na mně.“
Slyším, jak mu z pouzdra vyklouzne zbraň. Tobias mě pohladí po čele.
Pak se oba rozběhnou.
Nejdřív nevnímám nic než dupot jejich nohou. Hlava mi bolestivě
přepadává dozadu. Ruce i nohy mě začínají mravenčit. „Doleva!“ křikne
Peter na Tobiáše.
Z opačné strany chodby někdo zavolá: „Hej, co to - “
Výstřel. A ticho.
Běží dál. „Doprava!“ zařve Peter. Padne další výstřel, a ještě jeden.
„Prr,“ zamumlá. „Zastav!“
Páteří mi prostupuje brnivý pocit. Otevřu oči právě ve chvíli, kdy Peter
otevře další dveře. Těsně předtím, než se mám praštit hlavou o zárubeň,
vymrštím ruku a nárazu zabráním.
„Dávej bacha!“ ozvu se přiškrceně. Hrdlo mám stažené pořád stejně,
jako když mi Jeanine píchla to sérum a začalo se mi špatně dýchat. Peter
se natočí bokem a projde se mnou dveřmi. Pak za námi patou zabouchne
a spustí mě na zem.
V místnosti skoro nic není, jen řada prázdných popelnic podél zdi
a čtvercové plechové dveře naproti, do kterých se vejde jeden kontejner.
„Tris,“ hlesne Tobias a skrčí se ke mně. V tváři je bledý, skoro až nažloutlý.
Tolik mu toho chci říct. Jako první však zamumlám: „Beatrice.“
Zesláble se zasměje.
„Beatrice,“ opraví se a políbí mě. Zabořím mu prsty do košile.
„Hele, schovejte si to na později, nebo vás pozvracím,“ řekne Peter.
„Kde to jsme?“ zeptám se.
„Tady se pálí odpadky,“ řekne Peter a poklepe na plechové dveře. „Vypnul
jsem to. Dostáném se tudy ven na ulici. A jestli nechcem, aby nás
cestou zabili, tak by měl Čtyřka radši mířit přesně.“
„O mou mušku se nestarej,“ ohradí se Tobias. Ani on nemá boty.
Peter otevře dveře do spalovny. „Tris, ty první.“
Roura na odpadky je asi metr široká a metr a půl vysoká. Strčím do
ní jednu nohu a Tobias mi tam pomůže dostat i druhou. Sjedu po krátké
skluzavce dolů, žaludek mi klesne. Pak pod zády ucítím rolující válečky.
Všude je cítit oheň a kouř, ale nic mě nepálí. Blíží se konec roury. Rukama
narazím o plechovou stěnu a vzápětí tvrdě přistanu na betonové
podlaze. Palčivě se mi rozbrní holeně.
„Jau,“ ulevím si. Odbelhám se stranou a křiknu: „Můžeš!“
Než se na konci skluzavky objeví Peter, nohy mě přestanou bolet. Dopadne
na bok. Zasténá a uvolní prostor.
Rozhlédnu se po spalovně. Nebýt světel, která svítí po obvodu nevelkých
dvířek na protější stěně, byla by tu naprostá tma. Na některých místech
pokrývají podlahu kovové pláty, na jiných kovová mříž. Ve vzduchu
jsou cítit shnilé odpadky a oheň.
„Hlavně neříkej, že bych tě taky někdy mohl vzít na nějaký hezký místo,“
řekne Peter.
„To bych se neodvážila,“ odpovím.
Tobias doskočí na nohy, ale pak se převáží na kolena a zkřiví obličej.
Pomůžu mu vstát a přimknu se k němu. Všechno najednou vnímám a cítím
mnohonásobně intenzivněji. Málem jsem umřela, ale místo toho žiju.
Díky Peterovi.
Ze všech lidí zrovna jemu.
Peter přejde po mříži a otevře dvířka. Do spalovny pronikne světlo.
Spolu s Tobiášem kráčíme pryč od pachu ohně, pryč od kovové výhně.
Ocitneme se v místnosti s betonovými zdmi.
„Máš tu pistoli?“ zeptá se Peter Tobiáše.
„Ne,“ řekne Tobias. „Myslel jsem, že budu metat kulky z nosních dírek,
tak jsem ji nechal nahoře.“
„Ježíši, zmlkni.“
Peter vytáhne ještě jeden revolver a vyjde ze spalovny. Za ní následuje
vlhká chodba s potrubím u stropu. Je jen asi tři metry dlouhá. Nade dveřmi
na jejím konci je napsáno VYCHOD. Jsem živá a na svobodě.
+++
Usek mezi základnou Sečtělých a Neohrožených vypadá z opačné strany
jinak. Všechno asi vypadá jinak, když zrovna nejdete na smrt.
Na konci ulice se Tobias přitiskne ramenem ke zdi a opatrně vyhlédne
zpoza rohu. V obličeji je bledý. Jednu paži vystrčí za roh, opře ji o zeď
a dvakrát vystřelí. Zacpu si uši. Snažím se ten zvuk i to, co mi připomíná,
vytěsnit z hlavy.
„Rychle,“ řekne Tobias.
Vyrazíme plnou rychlostí po Wabash Avenue. Peter běží první, za ním
já a nakonec Tobias. Ohlédnu se, abych se podívala, na koho Tobias střílel.
Za budovou jsou dva muži. Jeden se nehýbe, ale druhý si svírá paži a utíká
ke dveřím. Pošlou za námi další.
Hučí mi v hlavě, zřejmě z vyčerpání, ale adrenalin mi dává sílu běžet dál.
„Běž tou nejmíň logickou cestou!“ zařve Tobias.
„Cože?“ nechápe Peter.
„Tou nejmíň logickou cestou,“ zopakuje Tobias. „Aby nás nenašli.“
Peter na poslední chvíli zabočí do postranní ulice. Všude se válí papírové
krabice s chatrnými přikrývkami a špinavými polštáři - tady nejspíš
živořili odpadlíci. Přeskočí krabici, která leží v cestě, ale já do ní vrazím.
Odkopnu ji za sebe.
Na konci ulice zahne vlevo, k močálu. Jsme zpátky na Michigan Avenue.
Všem z centrály přímo na očích, stačilo by se podívat z okna.
„Spatnej nápad!“ křiknu.
Na nejbližším rozcestí Peter odbočí doprava. Aspoň je tu čisto - žádné
popadané ukazatele, mezi kterými bychom museli kličkovat, žádné výmoly,
přes které bychom museli skákat. Plíce mě pálí, jako bych se nadýchala
jedu. Nohy, které mě tak bolely, už necítím. Další plus. Zdálky k nám dolehnou
výkřiky.
Pak mě to napadne: nejméně logické je přestat utíkat.
Popadnu Petera za rukáv a vtáhnu jej do nejbližší budovy. Má šest pater
a široká, pravidelně rozmístěná okna, která od sebe oddělují cihlové
sloupky. U prvních dveří zaberu za kliku. Jsou zavřené. Tobias střelí do
okna vedle dveří a otevře je zevnitř.
Budova je zcela prázdná. Žádné židle ani stoly. Zato spousta oken.
Přesuneme se k nouzovému schodišti. Vlezu pod schody, abychom byli
chráněni. Tobias si sedne vedle mě a Peter naproti nám. Přitáhne si kolena
k hrudi.
Snažím se popadnout dech a uklidnit se, ale není to jednoduché. Byla
jsem mrtvá, byla jsem mrtvá a pak zase najednou nebyla. Jak to? Díky Peterovi?
Peterovi?
Zůstanu na něj zírat. Pořád vyhlíží tak nevinně, ačkoli nám už tolikrát
dokázal opak. Tmavé vlasy má i teď uhlazené a lesklé, jako by pro něj skoro
dva kilometry ostrého běhu nic neznamenaly. Jeho kulaté oči těkají po
šachtě, až nakonec spočinou na mně.
„Co je?“ zeptá se. „Proč se na mě tak díváš?“
„Jak jsi to udělal?“
„Zas tak těžký to nebylo,“ řekne. „Obarvil jsem trochu paralyzujícího
séra na fialovo a vyměnil ho za to smrtící. K elektrodě jsem připojil nefunkční
kabel. Trošku problém byl s tím monitorem tepu. Musel jsem sehnat
dálkový ovládání a šoupnout - to bys stejně nepochopila.“
„Proč jsi to udělal?“ zeptám se. „Ty přece chceš, abych umřela. Sám jsi
mě chtěl zabít! Tak co se změnilo?“
Sevře rty a ještě dlouho se mi dívá do očí. Pak otevře ústa, zaváhá a konečně
řekne: „Nechci nikomu nic dlužit, jasný? Vědomí, že jsem ti něco
dlužnej, mě užíralo. V noci jsem se budil a chtělo se mi zvracet. Být zavázanej
nějakýmu Škrobákovi? Směšný. Naprosto směšný. Nesnesl jsem to.“
„O čem to mluvíš? Copak ty mi něco dlužíš?“
Protočí panenky. „Tenkrát u Mírumilovnejch. Někdo po mně vystřelil
- mířil na hlavu. Ta kulka by mi proletěla rovnou mezi očima. A tys do
mě strčila. Předtím jsme si byli kvit - já tě málem zabil během výcviku,
tys mě málem zastřelila během útoku na Odevzdanost. Byli jsme vyrovnaní.
Ale po tomhle...“
„Jsi šílenec,“ prohlásí Tobias. „Takhle svět nefunguje... takhle se lidi
nechovaj.“
„Ze ne?“ namítne Peter a povytáhne obočí. „Nevím, v jakým světě žiješ
ty, ale v mým světě pro tebe lidi něco udělaj jenom ve dvou případech.
Bud po tobě oplátkou něco chtějí, nebo mají pocit, že ti něco dluží.“
„Existujou i jiný důvody,“ vložím se do toho. „Někdy něco uděláš, protože
toho druhýho prostě máš rád. Možná ne ty, ale...“
Peter si odfrkne. „Přesně tyhle bláboly jsem od pomatence jako ty čekal.“
„Tak to budem muset vždycky zařídit tak, abys nám něco dlužil,“ řekne
Tobias. „Nebo se rozběhneš za každým, kdo ti udělá nejvýhodnější nabídku.“
„Jo,“ řekne Peter. „Přesně o tom to je.“
Zavrtím hlavou. Nedokážu si představit, že bych žila jako on — neustále
si vést záznamy o tom, kdo mi co dal a co bych komu měla vrátit, neschopná
někoho milovat, být něčemu věrná, odpouštět, být jako jednooký,
který v ruce svírá nůž a hledá, komu by vypíchl oko. To není život,
ale jen jeho chabá napodobenina. Zajímalo by mě, kde se naučil takhle
přemýšlet.
„Kdy myslíte, že odsud budem moct vypadnout?“ zeptá se Peter.
„Za dvě hodiny,“ odhaduje Tobias. „Měli bysme jít do Odevzdanosti.
Právě tam se ted stahujou všichni odpadlíci a Neohrožení, kteří v sobě nemají
implantovaný transmitéry.“
„Fantazie,“ zabručí Peter.
Tobias mě obejme. Zabořím mu tvář do ramene a zavřu oči, abych se
nemusela dívat na Petera. Tolik si toho musíme říct, i když nevím, co přesně.
Ale tohle není to správné místo ani čas.
+++
Když procházíme ulicemi, které jsem kdysi nazývala svým domovem, lidé
kolem nás se zadrhávají v řeči a umlkají. Cítím na sobě jejich pohledy.
Podle jim dostupných informací - a já jsem přesvědčená o tom, že jim je
Jeanine pohotově poskytla - jsem před necelými šesti hodinami zemřela.
Všimnu si, že někteří odpadlíci, které míjíme, mají na kůži modrou skvrnu.
Připraveni k simulaci.
Až tady, v bezpečí, si uvědomím, že mám chodidla celá pořezaná od
hrubého asfaltu a střepů z vysypaných oken. Každý krok mi působí muka.
Raději se soustředím na bolest než na vyjevené pohledy ostatních.
„Tris?“ zavolá někdo před námi. Zvednu hlavu. Na chodníku stojí Uriah
a Christina, právě si porovnávají své revolvery. Uriah pustí pistoli a rozběhne
se ke mně. O něco pomaleji za ním vyrazí i Christina.
Uriah ke mně natáhne ruce, ale Tobias mu položí ruku na rameno
a zadrží ho. Jsem mu za to vděčná. Nevím, jestli bych se s Uriahem zrovna
ted zvládla obejmout nebo odpovídat na jeho otázky nebo jen snést
jeho překvapení.
„Má za sebou pořádný peklo,“ řekne Tobias. „Potřebuje se vyspat.
Bude v týhle ulici - číslo třicet sedm. Přijďte zítra.“
Uriah se na mě zachmuřeně podívá. Neohrožení se neradi nechávají
omezovat a Uriah v Neohroženosti vyrostl. Ale zřejmě Tobiáše respektuje,
protože přikývne a řekne: „Tak zítra.“
Když procházím kolem Christiny, lehce mi stiskne rameno. Zkusím se
narovnat, ale moje svaly jsou jako klec, která mě nutí zůstat shrbená. Celou
cestu mě do zátylku bodají užaslé pohledy. Uleví se mi, když se mnou
Tobias zahne k šedému domu, který patřil Marcusi Eatonovi.
Nevím, kde v sobě Tobias vezme sílu projít vstupními dveřmi. Ve
vzpomínkách tu zřejmě stále slyší ozvěny hádajících se rodičů, práskání
řemene a nespočtu hodin strávených v malé, tmavé komoře. Přesto
se tváří klidně, když mě a Petera vede do kuchyně. Možná ho to všechno
naopak posílilo. A možná takový Tobias prostě je - silný, ačkoli by
měl být slabý.
V kuchyni stojí Tori, Harrison a Evelyn. Pohled na ně ve mně vyvolá
vlnu silných pocitů. Opřu se ramenem o zed a zavřu oči. Do víček mám
stále obtisknutý tvar lůžka, na kterém mě měli popravit. Otevřu oči. Snažím
se dýchat. Ostatní spolu hovoří, ale neslyším je, nerozumím jim. Co
tady dělá Evelyn, v Marcusově domě? A kde je Marcus?
Evelyn položí jednu ruku Tobiášovi kolem ramen, druhou se dotkne
jeho obličeje a tváří se k němu přitiskne. Něco mu říká. Usměje se na ni,
když se od ní odtáhne. Matka a syn, konečně smířeni. Nevím, jestli je to
moudré.
Tobias mě obrátí a s jednou rukou na mé paži a druhou kolem mého
pasu, aby mi nemusel sahat na zraněné rameno, mě před sebou tlačí ke
schodišti. Vyjdeme nahoru.
V horním patře se nachází někdejší ložnice jeho rodičů a jeho pokoj,
které od sebe dělí koupelna. Zavede mě k sobě do pokoje. Chvíli tam jen
stojím a rozhlížím se po místnosti, ve které strávil většinu svého života.
Pořád mě drží za paži. Od chvíle, kdy jsme opustili náš dočasný úkryt
pod schody v oné budově, se mě neustále nějakým způsobem dotýkal,
jako by se bál, že bych se mohla rozpadnout.
„Marcus sem po mým odchodu nechodil, to vím jistě,“ řekne. „Všechno
zůstalo na svým místě.“
Lidé v Odevzdanosti nemívají ve svých domovech příliš mnoho vybavení,
protože to by bylo v rozporu se zásadou střídmosti. Ale to málo, co
nám bylo dovoleno, zde Tobias má. Hromádku školních časopisů. Poličku
s knihami. A, překvapivě, sošku z modrého skla na komodě.
„Tu mi kdysi tajně přinesla máma. Řekla mi, abych si ji schoval,“ vy
světlí Tobias. „V den, kdy se konal Obřad volby, jsem ji sem postavil. Aby
ji viděl. Aby viděl můj vzdor.“
Přikývnu. Je zvláštní se ocitnout na místě, které nese tak hluboký otisk
něčí osobnosti. Tento pokoj patří šestnáctiletému Tobiášovi, který se již
brzy rozhodne přestoupit k Neohroženým, aby unikl z dosahu svého otce.
„Mrknem na ty tvý nohy,“ řekne. Zůstane však stát a jen přesune prsty
na mé předloktí.
„Dobře,“ souhlasím.
Vejdeme do koupelny. Posadím se na okraj vany. Tobias si sedne vedle
mě, položí mi ruku na koleno a napustí do vany vodu. Krev z mých chodidel
zbarví vodu do růžová.
Tobias vleze do vany, jednu mou nohu si položí do klína a žínkou vyčistí
hlubší rány. Nic necítím. Ani když se mi do ran dostane napěněné
mýdlo. Voda ve vaně zešedne.
Sáhnu po mýdle a několikrát s ním otočím v dlaních, abych jej napěnila.
Vezmu Tobiáše za ruce a začnu mu je umývat. Snažím se vydrhnout
všechny rýhy v jeho dlaních i prostor mezi prsty. Dělá mi dobře, že můžu
něco dělat, že můžu něco vyčistit, že se ho můžu zase dotýkat.
Podlaha v koupelně je za chvíli celá od vody, jak po sobě stříkáme, abychom
ze sebe smyli mýdlo. Je mi zima, otřesu se, ale je mi to jedno. Tobias
podá ručník a začne mi utírat ruce.
„Já...“ Můj hlas zní přiškrceně. „Celá moje rodina je mrtvá, nebo mě
zradili. Jak můžu...“
Nic z toho, co říkám, nedává smysl. Přemůže mě pláč. Otřásá celým
mým tělem, myslí, vším. Tobias si mě k sobě přivine. Stojíme ve vodě
a tiskneme se k sobě. Zaposlouchám se do úderů jeho srdce a po chvíli se
tím rytmem nechám ukonejšit.
„Teď budu tvoje rodina já,“ zašeptá.
„Miluju tě.“
Už jednou jsem mu to řekla, když jsem odcházela k Sečtělým, ale to
spal. Nevím, proč jsem mu to neřekla, když mě mohl slyšet. Možná jsem
se mu bála svěřit s něčím tak osobním, jako je oddanost. Nebo jsem měla
strach, že nevím, co to znamená, někoho milovat. Teď mi naopak připadá
děsivé, že jsem mu to neřekla ani přesto, že už to ode mě nikdy nemusel
slyšet. Ani tehdy, kdy už pro nás pro oba mohlo být pozdě.
Patřím k němu a on patří ke mně a vždycky to tak bylo.
Zírá na mě. Držím se ho za paže, abych neztratila rovnováhu, a čekám
na jeho reakci.
Svraští čelo. „Řekni to ještě jednou.“
„Tobiáši, miluju tě.“
Kůži má mokrou a voní potem. Moje košile se mu přilepí na paže,
když je ovine kolem mě. Zaboří mi tvář do krku a pak mě políbí nad klíční
kost, na tvář, na rty.
„Já tebe taky,“ odpoví.