Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 15. kapitola

Kapitola patnáctá

Jízda Willa hodně vyčerpávala a nutnost držet každou noc hlídky navíc znamenala, že se mladíkovi nikdy nepodařilo

pořádně vyspat. Také ho silně znepokojovaly sny, které se mu zdály. Znovu a znovu viděl okřídlenou ženu, jak zabíjí

řvouna a jak se k němu poté, co Havranův šíp skolil vylaena, opět vrací. V těch snech jej pokaždé objala štíhlými

pažemi, zahalila křídly a pevně ho k sobě přitiskla, aby mu poděkovala za záchranu života.

Násilná probuzení uprostřed takových snů způsobovala mladíkovi pořádné rozpaky. Will měl pocit, že má Rezolut

mimořádný talent budit ho v těch nejméně vhodných chvílích. Mladík pak vždycky poctivě probděl celou dobu své

hlídky a po jejím skončení se opět ponořil do snů. Bylo však většinou již pozdě. Svítání přicházelo dříve, než se jeho

sny začínaly stávat opravdu zajímavými.

Během cesty se o svých nočních zážitcích zmínil Havranovi. Starší muž se usmál a spiklenecky na něj mrkl. „Ani mě

neudivuje, že se ti o ní každou noc zdá. Proč ne? Zachránila ti život a ty jsi jí to pravděpodobně oplatil. Byla krásná.

Milovat se s někým tak exotickým by muselo být báječné dobrodružství.“

Rezolut se v sedle otočil a zavrčel: „Smilnit s ovcí nejspíš taky. Ale to ještě neznamená, že bych mu to musel

doporučovat.“

Havran se zamračil. „Copak? Že by snad z tebe promlouval tradiční elfský postoj ke Gyrkymům, Rezolute?“

Vorquelf zavrtěl hlavou. „V očích svého lidu jsem skoro stejným cizákem jako oni. Mě zajímá jen chlapcova krev.

Kdyby si s ní něco začal, určitě by to nepomohlo naplnění proroctví. Takže jsem proti. Tečka.“

Will udiveně zvedl obočí. „Počkejte chvíli. Co přesně si elfové myslí o Gyrkymech?“

„Před staletími, ještě před tím, než se hrozbou světu stala Chytrina, vládl Aurolanu mocný čaroděj jménem Kirún.

Očaroval elfského prince a skupinku jeho nejlepších rytířů a donutil je, aby se spářili s Araftii — divokými létajícími

tvory s hlavami a těly žen, ale křídly, pery a drápy orlů. Z jejich svazku se zrodili první Gyrkymové a ti se už pak množili

běžným způsobem.“ Havran mávl rukou zpátky k horám, kde se setkali s Pravdou. „UrZrethiové pro ně postavili město

Gyrvirgul, což značně znechutilo elfy, kteří v Gyrkymech vidí jen polozvířecí zrůdy.“

Z Rezolutova hrdla se vydralo tlumené zavrčení. „Jejich vzájemným vztahům vůbec neprospělo, že si řada Gyrkymů

dělala nároky na majetek svých elfských otců. Jejich společnost je parodií elfské společnosti, alespoň elfové si to

myslí. Ale těch několik, s nimiž jsem se setkal, bylo statečnými válečníky. Zasloužili si mé uznání.“

Mladík se zamračil. „Tím, že bych jejím prostřednictvím nemohl naplnit proroctví, myslíš, že bych s ní nemohl mít děti?

Ale elfové přece s Araftii děti měli! Jak to?“

Vorquelf pokrčil rameny. „Většina lidí říká, že za vším stála Kirúnova magie, takže vlastně nešlo o žádné přirozené

spojení. Někdo tvrdí, že Araftii očaroval tak, že v očích elfů vypadaly jako krásné dívky z jejich lidu. Ale ty, chlapče,

bys měl přestat myslet na exotické hlouposti. Radši vzpomínej na Sephi, tím nic nezkazíš.“ Will se usmál. „To nebude vůbec těžké. Zajímalo by mě, jak se jí daří, zvlášť když jsme odjeli se všemi jejími věcmi a

taky s těmi, co patřily jejímu strýci.“

Vorquelf zavrtěl hlavou. „Těch pár roztrhaných hadrů jí určitě scházet nebude.“

„Ale kniha jejího strýce nejspíš ano. A taky další věci.“

Havran si Willa změřil zpytavým pohledem. „Kniha? Další věci?“

„Nějaké věcičky proti hmyzu. Víte přece, co myslím — takové ty vonné kousky cedrového dřeva, aby vám havěť

neničila oblečení. A v té knize byla spousta obrázků a slov a všeho.“

„Proč jsi nám to neřekl dřív?“

„Ale řekl. Rezolutovi. Když jsme spolu nakládali Sephiiny věci na klisnu. A ty ses mezitím staral o ni…“

Vorquelf přitáhl otěže a stočil koně na další úzkou zvířecí stezku, podobnou všem, po kterých jeli v předchozích dnech.

Pak přikývl. „Opravdu mi to řekl, Havrane. Dokud s námi ta dívka byla, nemohl jsem o tom s tebou mluvit. Že vlastnil

knihu mě vůbec nepřekvapuje. Byl to koneckonců čaroděj.“

Will se podrbal na zátylku. „Jak si tím můžeš být tak jistý?“

„Jednoho ze řvounů zabila magie a jeho kumpáni pak Distalovi seškrábali obličej. Řvouni věří, že jsou lidští čarodějové

posedlí duchy vylaenů. Když nějakého chytí, seškrábou mu maso z tváří, aby ducha pustili ven. Ten se potom znovu

narodí jako vylaen. Čím hlasitěji týraný čaroděj křičí, tím silnější duch se v něm skrývá.“

Will se zachvěl, pak sáhl do jednoho z Distalových sedlových vaků a začal se v něm hrabat. Konečně nahmatal

hledanou knihu a podal ji Havranovi. „Určitě z toho pochopíš víc než já.“

Havran knihu otevřel a hned otočil na stránku založenou dřívkem. „Text je určitě zašifrovaný, ale tenhle plánek

představuje Stellin i se všemi slabinami jeho obrany.“ Poklepal na stránku se záložkou. „A co je ještě důležitější, tohle

není žádné obyčejné dřevo. Má vypadat jako dubové, ale ve skutečnosti je to magilex.“

Rezolut škubl otěžemi a otočil koně. „Proč jsi mi o tom neřekl dřív, chlapče?“

Will pokrčil rameny. „Zřejmě proto, že jsem to nevěděl. Co je to?“

„Co ještě měli s sebou? Věcičky proti hmyzu, říkáš?“ Havran zavřel knihu a magilexové dřívko položil na obálku. „Dej mi

je.“

Will snadno našel v Distalově vaku kousek vonného cedrového dřeva a podal ho Havranovi. Pak seskočil ze sedla a

rozběhl se k jednomu z náhradních koní, aby z jeho nákladu vytáhl druhý. Rychle se vrátil zpátky a vtiskl ho staršímu

muži do ruky. „Co si myslíš, že to je?“

Havran k sobě oba kousky přitiskl tak, že žlábky na jejich koncích vytvořily uzounký otvor. Do něj vložil magilexovou

„záložku“ a pohnul s ní nejprve nalevo a pak napravo, až se pevně zachytila na určeném místě. O vteřinku později přejel

přes cedrová dřívka modravý záblesk a tam, kde předtím nebylo vůbec nic, se na jejich povrchu objevila planoucí

modrá písmena.

„Neumím číst. Co je tam napsáno?“

Havran potřásl hlavou. „To písmo neznám. Co ty, Rezolute?“

Vorquelf na znaky chvíli upřeně zíral a pak se zamračil. „Nic podobného jsem v životě neviděl. Nejspíš zase nějaká šifra,

možná stejná jako v té knize.“

Havran vytáhl magilexovou „záložku“ a písmo okamžitě zmizelo. „Vypadá to, že každé z těch dřívek v sobě má polovinu

arcanslata. Lze je používat, jen když se dají k sobě a propojí magilexem. Zajímavé. Vypadá to na pěkně složitou magii.

Pak tu ještě je mapa Stellinu a spousta zašifrovaných textů. Řekl bych, že ti dva pro někoho špehovali.“

„Pro Oriosu,“ usmál se Will. „Určitě pro Oriosu.“

Vorquelf překvapeně zvedl obočí. „A jak jsi k tomuto závěru došel?“

„To ty mince v Distalově váčku. Pěkná směska. Pár pravých, pár falešných. A hlavně — ani jedna orioská.“

Starší muž se usmál. „Není to žádný skutečný důkaz, ale něco na tom bude. A protože jim arcanslata umožňoval

okamžité spojení se svými nadřízenými, nemyslíte, že od nich dostali rozkaz nás sledovat, a proto vyrazili do hor?“

Rezolut pomalu zavrtěl hlavou. „Kdyby nás hledali, určitě by nám nevykládali historku o tom, že míří do Yslinu. Vsadil

bych se, že zatímco čekali ve Stellinu, podařilo se jim zjistit, že jsme tudy před lety projížděli — a hlavně spolu s

Pravdou. Vyrazili po našich stopách, ale ztratili je a zabloudili. Pravdu a proroctví, které vyslovila před začátkem

poslední války s Chytrinou, zná mnoho lidí. Ti dva měli nejspíš za úkol najít právě ji. Pro Scrainwooda by bylo nalezení

jejího úkrytu tím nejlepším dárkem.“

Will zavřel oči, aby si v hlavě srovnal protichůdné fakty. „Ale pokud je to, co vyprávěl Distalus o králi Scrainwoodovi,

pravda a on opravdu slouží Chytrině, tak proč by řvouni zabíjeli jednoho z jeho špehů?“

Havran se pousmál. „I když Scrainwood poskytuje aurolanským příšerám u sebe v Oriose bezpečné útočiště, nebrání

mu to čas od času posílat zprávy o jejich přesunech vládcům okolních států. Tvrdí, že to zjistili jeho zvědové, ale

všichni vědí, jak to ve skutečnosti je. Hraje na dvě strany a snaží se je obě podvést. Jenže i přesto je pro obě strany

důležitý a jen tomu ostatně vděčí za to, že je stále naživu. Počítám, že Chytrina neměla ani ponětí o tom, že měl

Scrainwood v těchto místech své špehy. Byla to jen jeho malá soukromá iniciativa.“

„Nebo,“ ozval se Rezolut, zatímco opět otáčel koně a popoháněl ho dál po zvířecí stezce, „Chytrina to ponětí měla. A

zabila je úmyslně.“

Vymýšlení nejrůznějších možných i nemožných kombinací ohledně toho, kdo věděl co, kdy, kde a jak, zaměstnalo Willa

na hodně dlouho. Celou dobu jeli na severovýchod říčním údolím, tím samým, které z jihu ohraničovalo Yslin. Vyhýbali

se městům a dávali přednost dřevorubeckým cestám nebo zvířecím stezkám v hustých lesích. Takto putovali sedm dní

— celkem tedy deset od opuštění Stellinu — a několik posledních strávili na cestě, kterou Will v duchu pojmenoval

cestou vyvrhelů. V kopcích a roklinách po setmění snadno nacházeli skalní převisy či jeskyně, kde se ti lidé shromažďovali. Většinou se

jednalo o muže, ale našlo se mezi nimi též nemálo žen, a všichni byli špinaví, hubení a hladoví — měli blíž k vlčím

smečkám nežli k normálním lidským společenstvím. Vyvrhelové Willa překvapili, neboť ačkoli byl z Šerodolu zvyklý na

tvrdé a zlé lidi, připadli mu nyní měkkými a hodnými ve srovnání s těmi, na které narazil tady. Většina z nich již téměř

úplně zdivočela. Mladík nepochyboval, že kdyby byl některý z nich ve městě zahnán do kouta, snadno by své

civilizované protějšky roztrhal na kusy.

Ve městě máš nepřátele, kteří tě chtějí zabít. Ale tady touží po tvé smrti úplně všechno, přírodu nevyjímaje. A tvého

úmrtí si nikdo nevšimne, snad jen mrchožrouti.

Na cestě vyvrhelů se nepoužívala jména. Nikdo se jich neptal, kam směřují, odkud právě přišli nebo co tam viděli. Will

dospěl k názoru, že by byla polovina odpovědí stejně úplně lživá, zatímco ta druhá natolik spletitá, že by se z ní nedalo

nic užitečného vyvodit.

Na jednom místě, zeleném palouku s několika velikými balvany a bujně zurčícím potokem, na ně ale kývl starý muž,

který čímsi vzdáleně připomínal Havrana. „Na vašem místě bych si dával bacha,“ řekl a zabafal ze stařičké dýmky.

„Přišel jsem z východu. Viděl jsem jezdce, co se vyptávali na tři lidi: Vorka, muže a chlapce. Určitě nechcete, aby si vás

s nimi spletli. Musí to být dost zoufalí chlapi, když si něco začali s královskými vojáky.“

Havran se zdvořile zasmál. „S těmi nemáme nic společného, příteli. Neděláme nic jiného, než že zabíjíme řvouny a živíme

se lesními bobulemi, když kolem cesty nějaké najdeme. Král Augustus se od nás může dozvědět leda to, kde rostou

nejlepší keře, jinak nic.“

„Fajn, klidně si ty bobulky sbírejte, když vám tolik chutnají. Ale stejně buďte ve střehu a nejenom kvůli těm vojákům.“

Potřásl hlavou. „Řvouni dělali potíže už dřív, ale teď jsou organizovaní, ti chlupatí parchanti. Napadají farmy a troufají

si i na vesnice, proto taky na téhle cestě uvidíte tolik rodin.“

„Říkáš, že mnoho lidí ztratilo své domovy?“

Muž přikývl. „Ale už bylo hůř. Byl jsem zrovna v Jeraně, když Chytrina zabrala Okrannel. Vzpomínám, jak proudili přes

hranice. Zatím na nás spadlo jenom pár kapek, ale už brzy, až vytáhne na jih, se ani nenadějeme, přátelé, a skončíme

hluboko pod vodou.“

Po té noci se skrývali dokonce i před vyvrhely. Logika tohoto rozhodnutí byla stejně jednoduchá jako nezvratná.

Pátrají-li po nich vojáci, bude lepší, když je zahlédne co nejméně lidí. Ačkoli je cesta divočinou mimo prošlapané stezky

značně zdržela, stálo to za to. Během několika dní neviděli nic než zvířata, ptáky a rostliny.

Jejich odloučení od civilizace skončilo koncem týdne, desátého dne poté, co vyjeli ze Stellinu. Začaly jim docházet

zásoby. Tehdy dorazili na malou obdělávanou mýtinu, ztracenou hluboko v lesích severovýchodně od Yslinu, na

samých hranicích Saporcie. Uprostřed volného prostranství stál malý dřevěný domek, postavený zřejmě z kmenů

stromů, které zde předtím rostly.

Po krátkém tlumeném rozhovoru na kraji lesa se rozhodli, že se Will vydá k domku a zeptá se jeho majitelů, zda by si od

nich nemohli koupit nějaké jídlo — nasolené maso, mouku, sýr nebo vůbec cokoli, co zde bude k dostání. Z komínu

nestoupal žádný kouř, což svědčilo o tom, že by domek mohl být prázdný. V takovém případě měl Will využít svých

dovedností, vloupat se dovnitř pro zásoby a na oplátku tam zanechat přiměřený finanční obnos.

Nechávání peněz v prázdném domě se mladíkovi ani trochu nezamlouvalo. A právě tak důrazné varování, jehož se mu

od společníků dostalo, totiž že si uvnitř nemá přisvojovat to nejlepší, co tam najde. Will plně chápal, že zásoby, které

ukradne, musí mít svou cenu — kdyby neměly, proč bych se měl namáhat a brát je? Ale platit za ně znamenalo

odměňovat majitele domu za to, že své obydlí nestřeží dostatečně pečlivě. Stejně se tam po mně nejspíš vloupe někdo

další a vezme zbytek zásob a s ním i zanechané peníze.

Jak se na svém koni zvolna přibližoval k domku, zahrál mu na rtech vychytralý úsměv. Nechám tam falešné peníze.

Malá lekce nikdy neuškodí.

V půli cesty si všiml, že ho od domku odděluje příkop. Ihned uviděl užší místo, kde ho mohl snadno překonat, a stočil

koně tím směrem. Tak se mu do zorného pole dostal dosud neviděný kus lesa za domem. Z hustého zeleného porostu

se právě vynořila pětice řvounů, vedoucí vousatého zajatce. Nahý muž, s roztaženýma rukama přivázanýma k tyči za

svými zády, měl kolem krku přehozenou smyčku. Jeden ze řvounů zrovna cosi pobaveně zavrčel a zatahal za provaz.

Muž klopýtl a zakolísal ve snaze udržet rovnováhu.

Will kopl koně bez rozmýšlení do slabin a tryskem vyrazil k netvorům. Pravou ruku ihned ponořil do váčku s

hvězdicemi. První otrávenou zbraň zarazil řvounovi hluboko do břicha. Ten zavyl, ale hned nato zakňoural a skácel se k

zemi. Další hvězdice zasáhla netvora držícího provaz vysoko do hrudi. Řvoun se zapotácel a tlamou napřed se zhroutil

na zem. Svého zajatce přitom strhl s sebou.

Vzduchem zasvištěl šíp s černým opeřením. Přejel přes dosud mladou a zelenou kukuřici, s neuvěřitelnou lehkostí

probodl řvounovi naskrz předloktí a zmizel mu v prsou. Netvorovo bolestné vyjeknutí se změnilo v hrůzné zachroptění,

z nosu a úst mu při něm vytryskla krev. Druhý šíp dorazil o chviličku později a o něco větším obloukem. Proletěl hrudí

dalšího řvouna a zanechal za sebou proud krve, tryskající ze strašlivé rány. Lesk v očích bestie okamžitě pohasl. Když

padala do trávy, nevydala už na rozdíl od první ani hlásku.

Poslední řvoun vyrazil zpoza povaleného zajatce. V ruce držel kopí, které měl předtím položené na rameni. Will trhl

otěžemi a jeho kůň se k netvorovi natočil bokem. Mladík vytáhl z váčku hvězdici a vrhl ji po blížícím se protivníkovi.

Byl to však dost ubohý hod a řvoun zbraň hrotem kopí odrazil přímo za letu.

Netvor se vrhl do útoku a Will seskočil ze sedla. Tasil dlouhý nůž a skrčil se mezi řadami kukuřice, takže ho první

řvounovo bodnutí minulo. Rozhodl se, že se příštímu netvorovu útoku vyhne úplně stejně a pak zkrátí vzdálenost,

která jej dělila od protivníka, aby mu zabránil v použití jeho delší zbraně. Potom by nemělo být těžké ho zabít. Jenže aurolanský voják zřejmě smýšlel jinak. Mávl kopím doprava, zasáhl Willa ratištěm do boku a vytlačil jej na volné

prostranství. Pak znovu zaútočil a šípu, který se mu mihl těsně kolem ramena, si snad ani nevšiml. Mladík se jeho

následnému výpadu vyhnul jen tak tak.

Will zvedl dlouhý nůž do obranného krytu, ač věděl, že mu to proti kopí příliš platné nebude. Doufal, že Havran stačí

řvouna zabít, ale další šíp jen neškodně proletěl nad skrčeným netvorem. Ale no tak, Havrane!

Zajatec se vydrápal na nohy. Půl vteřiny si Will myslel, že zarostlý muž napadne řvouna, ale ten místo toho jen váhal.

Mladík si teprve nyní všiml, jak je zajatec netvorů veliký. Měl tolik svalů, že by mu museli závidět i ti nejrozložitější

kováři. Ty svaly se právě napnuly a silná tyč, přivázaná k jeho zápěstím, se za mužovými zády zlomila jako nějaká

větévka. Praskot donutil řvouna se otočit a napadnout nového protivníka.

Muž popadl jeho kopí kousek za hrotem a pořádně škubl. Řvoun byl vržen kupředu a na poslední chvíli pustil kopí. V

témže okamžiku se muž sklonil a vší silou narazil bestii čelem do čenichu. Netvorův překvapený výkřik zněl jen

vteřinku. Pak totiž jeho krk sevřela mužova svalnatá ruka a zvedla bestii ze země. Jen jedinkrát se podařilo

vzpouzejícímu se řvounovi přejet svému bývalému zajatci drápy přes zápěstí. Pak se ozvalo nepříjemné suché prasknutí

lámaného vazu a netvorovo tělo sebou zaškubalo naposledy.

Muž lhostejně odhodil mrtvolu stranou. Pak se otočil k Willovi a zavrčel. Vyrazil kupředu a jeho křečovitě zahnuté

prsty se začaly cestou svírat v pěsti.

Mladík o krok ustoupil a zvedl ruce. „Počkej, pomohl jsem tě přece osvobodit. Nechtěl jsem z tvého domu nic ukrást,

opravdu.“

Muž nevěnoval jeho slovům žádnou pozornost. Udělal další krok a najednou padl na kolena. Pokusil se slábnoucíma

rukama roztrhnout smyčku, která mu svírala krk, ale nepovedlo se mu to. Ztěžka se svalil na zem. Will ještě zaslechl

tlumený vzdech a pak zůstal muž ležet zcela nehybně.