Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 11. kapitola

Kapitola jedenáctá

Poslali Willa, aby shromáždil jejich koně, což mladík velmi rychle učinil. Zároveň objevil stopy, svědčící o tom, že sem

Sephi a ostatní nepřišli pěšky, nýbrž také přijeli. Našel dokonce jednu koňskou mrtvolu, ze které trčela šipka z kuše. Po

ostatních zvířatech — přinejmenším čtyřech, jak Will předpokládal — však nebylo ani vidu ani slechu. Mladík se vrátil

k ostatním a vyprávěl jim, co zjistil.

Havran, který právě skončil s obvazováním Sephiina čela, přijal Willovy zprávy přikývnutím. „Když budeme mít štěstí,

tak ti koně šťastně utekli a našli si cestu na louku pod Rozeklaným kamenem.“

„A když ne?“

„Není jich dost, aby se jimi temeryxové úplně nažrali, takže se sněhodrápi vyrazí poohlédnout po další kořisti.“

Rezolut vzhlédl od mrtvoly lovce, kterou prohledával. „Tahle těla se jim budou určitě zamlouvat. Dokáže se ta dívka

udržet na koni?“

Starší muž přikývl a přehodil přes ni přikrývku. „Jen pokud se probere. Jinak ji budeme muset přivázat k sedlu.“

„Moc času na to nemá, takže ji radši rychle obleč a připrav na cestu.“ Rezolut mrtvole rozepnul opasek a stáhl z ní

jelenicové kalhoty. Navzdory nějaké té krvi vypadaly stále použitelně. „Obleč jí je. Jsou trochu velké, ale teplé. A ty,

chlapče, se pohrabej v jejich zavazadlech a zkus něco najít.“

Will ihned poklekl a pustil se do plnění zadaného úkolu. Měl pro to dva dobré důvody. Za prvé byl Rezolut zřejmě

připraven se postarat o mrtvoly a tuhle práci si mladík nechal ujít s největší radostí. Za druhé Will doufal, že v

zavazadlech nalezne příčiny toho, proč se Distalus a Sephi nevydali do Yslinu. Nejprve začal shromažďovat a procházet Sephiiny věci. Oblečení v jejích vacích bylo úhledně složeno a příliš mu

neublížilo ani násilné shození ze hřbetu vzpínajícího se koně. Objevil též malou dřevěnou krabičku, obsahující pera,

inkoust a nějaké papíry — žádný z nich ale nebyl popsaný. Ne že by na tom Willovi příliš záleželo, protože mladík

stejně neuměl přečíst více než jedno dvě jednoduchá slova. V jednom vaku našel malý plochý kousek cedrového dřeva

se žlábkem na užším konci. Docela hezky voněl a Will, který se s podobnými věcmi již setkal v truhlách ve městě, se

dovtípil, že se jedná o prostředek proti obtížnému hmyzu.

Když dospěl k názoru, že už viděl všechno, co bylo v jejích zavazadlech k vidění, začal se věnovat Distalovým věcem.

Nebyl si jistý, co si má myslet o tom, že se jeho vaků řvouni ani nedotkli. Distalovy šaty byly složeny stejně úhledně

jako Sephiiny, což svědčilo o tom, že i je balila černovlasá dívka. Našel další krabičku s psacími potřebami a v kůži

vázaný deník. Otevřel ho a začal si prohlížet světlehnědé stránky, popsané vybledlým inkoustem. Některé z nich

zdobily obrázky ptáků a rostlin, ale rovněž měst a vesnic. Význam slov Willovi unikal, ale na místě, založeném

uzounkou břidlicovou tabulkou, spatřil snadno rozpoznatelný plánek Stellinu. Mladík objevil další kousek cedrového

dřeva, s úplně stejným žlábkem na užším konci.

O mnoho zajímavější však pro něj byl váček plný mincí — zlatých i stříbrných. Otevřel ho a část jeho obsahu vysypal

na zem. Pár mincí bylo vyraženo v Alcidě, několik dalších pocházelo ze Savarra a jedna dokonce z Hellurcy.

Zkusmo zalovil ve váčku a vytáhl z něj peníze z dalších zemí — Naliserra i Salnie, Jerany i Saporcie.

Will se zamračil. Bylo mu velmi podezřelé, že s sebou potulný vypravěč neměl žádné mince z Oriosy. Ačkoli se vztahy

mezi Alcidou a Oriosou pohybovaly na úrovni chladné zdvořilosti, orioské stříbrňáky dosud často cinkaly v měšcích a

peněženkách, které ukradl v Yslinu. Orioské peníze byly natolik obvyklé, že hospodského ve Stellinu ani trochu

nezarazilo, když mu Havran zaplatil zlatou korunou, a také Distalus vypadal, že je s touto měnou dobře obeznámen.

Will si položil osmiúhelníkový jeranský stříbrňák doprostřed dlaně a začal si ho prohlížet. Okraje mince lemovaly v

pravidelných rozestupech mělké rýhy a také obrázek plachetnice vypadal správně, ale něco s ní přesto nebylo v

pořádku. Will se na vteřinu zamyslel a pak si stříbrňák přitiskl k pravému oku. To zamhouřil, sevřel si minci mezi tváří a

obočím a chvíli ji takto držel.

Pak mladík opět otevřel oko, nechal minci s cinknutím dopadnout do váčku k ostatním a pak si kožený měšec přivázal k

opasku. Vyházel z vaku většinu Distalových šatů a pak do něj nacpal deník a vonnou tyčinku, stejně jako několik

balíčků s potravinami. Potom zavazadlo bezpečně zavázal.

Další jídlo uložil do Sephiiných vaků, které pak donesl k místu, kde Havran dívce oblékal tmavohnědou koženou košili.

Mladík postavil zavazadla vedle ní. „Rád bych si vzal jídlo i od těch lovců a doplnil naše zásoby. Potrvá mi to jenom

chviličku.“

Havran přikývl. „Dobrý nápad. Přendej naše věci a uvolni tu černou klisnu. Její sedlo by té dívce mělo vyhovovat.“

Will přehodil Distalovy vaky přes hřbet svého koně a začal dělat, jak mu starší muž nařídil. Záhy se k němu připojil i

Rezolut. Zatímco pracovali, pověděl mu Will o svých objevech. Podcenil však význam mince a neřekl mu, že je podle

jeho názoru jeranský stříbrňák padělkem, neboť je menší, než by měl být ve skutečnosti. Vorquelf se zase vůbec netajil

s tím, co sebral mrtvolám — šlo o několik drobných a hlavně o devět dlouhých řvounských nožů.

Mladík se usmál. „Jestli chceš, tak ti můžu umýt použité hvězdice a znovu je nabrousit.“

Rezolut zavrtěl hlavou. „Ne, jen je nech, kde jsou. A Havranovy šípy taky. Děláme to tak. Ať se Chytrina dozví, kdo jí

pobil tu její skvrnitou pakáž. Havran po mně ten zvyk převzal. Ty jsi zabil dva řvouny, že ano, chlapče?“

Will přikývl. „Hvězdicemi. Oba.“

„Ano, viděl jsem jednoho, jak vítá smrt otevřenou dlaní. Měl jsi velké štěstí, chlapče.“

Mladý zloděj se začervenal. „Já vím.“

Vorquelf se ohlédl na mrtvoly, ležící na dně údolíčka. „Já zabil čtyři — nebo pět, když počítám toho s Havranovým

šípem v rameni. On sám složil ještě jednoho, což znamená, že nám jeden přebývá. Lovce zabily hned první výstřely,

neměli vůbec čas zareagovat. Distalus má v sobě šipku z kuše a Sephi vypadá, že prostě jen spadla ze sedla.“

Will pokrčil rameny. „Distalovi se povedlo jednoho dostat, než umřel.“

„To nepochybně, ale zajímavé je, jak to dokázal. Pojď se mnou.“

Následoval Rezoluta i přesto, že Vorquelf cestou překročil Distalovu znetvořenou mrtvolu. Kousek od ní leželo na

svahu údolíčka tělo řvouna. Smrt zjevně dostihla netvora právě na tomto místě, ruce a nohy měl ohnuté v podivných

úhlech, oči vypoulené. Mladík nepochyboval o tom, že je bestie mrtvá a že je příčinou smrti zející otvor v hrudníku,

právě tam, kde by se mělo nacházet srdce.

Rána vypadala, jako by ji řvounovi do těla kdosi vypálil. Křehká zčernalá kůže se začala drolit, když Vorquelf do

mrtvoly několikrát šťouchl nohou. „Je spálený tady a pak taky tady, kolem mordy. Plameny se před smrtí vydraly ven

tlamou. Ať už ho zasáhlo cokoli, sežehlo mu to během chviličky srdce i plíce.“

„Na Pravdině fresce jsem viděl zbraně, které plivaly oheň.“

Rezolut přikývl. „Také jsem je viděl. Ale tohle nevypadá jako zranění, které by způsobily ony. Tenhle Distalus byl

čarodějem, ale to jsme samozřejmě viděli hned na první pohled.“

Než stačil Vorquelf svá slova vysvětlit, přerušil ho náhle Havranův tichý výkřik. „Probrala se.“

Oba ihned vyrazili k místu, kde se Sephi právě pokoušela s Havranovou pomocí posadit. Válečník ji přidržoval za levé

rameno a loket, zatímco si ona svírala hlavu oběma rukama a snažila se přitáhnout kolena k břichu. Dívka jednou či

dvakrát zasténala a pak začala plakat.

Havran ji pohladil po černých vlasech. „Už ti nic nehrozí, dítě. Alespoň pro tuto chvíli. Musíme se ale hned vydat na

cestu. Na tomhle místě se nesmíme zdržovat. Dokážeš se udržet v sedle?“

Popotáhla, utřela si nos rukávem košile a přikývla. Začala vstávat a Will ji vzal za pravou ruku, aby jí pomohl. Trochu

se naklonil, takže ho mohla obejmout kolem ramen, a sám jí dal levou ruku kolem štíhlého pasu. Shlédla na něj a usmála se. „Díky,“ vydechla.

Will se rozzářil. „Tady, Sephi. Na téhle klisně pojedeš — je stejně černá jako tvé vlasy.“

Dívka se na něj znovu usmála, ale pak náhle zavřela pusu a rty se jí stáhly do tenké čárky. „A co Distalus?“ promluvila

pak.

Rezolut odpověděl dřív, než stačil Will vymyslet něco poetického. „Zahynul, když tě bránil.“

Will dovedl dívku ke koním — schválně tak, aby ji co nejvíce ušetřil pohledu na masakr. Potom ji Rezolut popadl kolem

pasu a zvedl ji do sedla. Otěže podal Willovi. „Povedeš jejího koně. A ty, děvče, se budeš muset pevně držet sedla,

jestli v něm chceš zůstat. Pojedeme rychle, chceme totiž nabrat trochu vzdálenosti mezi tímto údolím a místem, kde se

dnes zastavíme na noc.“

Pohlédla na nehybná těla. „Copak je ani nepohřbíte?“

„Není čas.“

„A naše věci?“

Rezolut zavrtěl hlavou. „Will shromáždil všechno, co ti podle jeho názoru patřilo, ale řvouni stačili zničit veškeré věci,

kterým nerozuměli.“

Vypadalo to, že Sephi Vorquelfovým slovům uvěřila. Will se podivil, proč jí Rezolut lže, ale věděl, že zeptat se ho na to

před dívkou by asi nebylo dvakrát šťastné. Když byl Distalus čarodějem… ale počkat, cožpak by ona nemohla být také

čarodějkou? Co když právě ona zabila řvouna? Při tom pomyšlení Willa maličko zamrazilo, i když dívka vypadala přece

jen moc mladě na to, aby ovládala nějaké skutečně mocné kouzlo.

Rezolut opět zaujal místo v čele skupinky, zatímco Havran dělal zadní stráž a zároveň dohlížel na jejich náhradní koně.

Will jel kousek před Sephi, od jeho starších společníků ho dělilo několik desítek stop. Mladík se neustále otáčel v

sedle, aby se ujistil, že je dívka vzhůru a pevně se drží na koňském hřbetě. Ač se dosud zdála být slabá, vedla si celkem

dobře a Will měl radost z každičkého nesmělého úsměvu, kterým odměňovala jeho pozornost a starostlivé poznámky

typu „pozor na tuhle větev, Sephi“.

Odpoledne se během jejich cesty postupně měnilo ve večer. Za celou dobu se zastavili jen několikrát, aby napojili

koně. Za soumraku je Rezolut zavedl do kamenité soutěsky. Zde se utábořili na noc, bez ohně, aby byli co nejvíc

nenápadní. Koně ustájili v tmavé prostoře, jež snad před dávnými časy bývala dolem, a její vchod zatarasili nízkou

kamennou zídkou.

Will vytáhl cestovní chleba a plátky sušeného masa z jejich zásob, potraviny mrtvých se rozhodl uschovat na potom,

neboť nechtěl Sephi připomínat krvavé události, kterými musela projít. Všichni se rychle a tiše najedli. Havran přidělil

Willovi první hlídku a nakázal mu, aby ho vzbudil, až se srpek měsíce dotkne vzdáleného horského vrcholku.

Mladík se posadil na hromadu kamenů. Stále měl na sobě svou zbroj a s příchodem nočního chladu byl za ni rád, neboť

skvěle zadržovala teplo. Pochvu s dlouhým nožem si položil na stehno. Na zemi kolem sebe posbíral několik plochých

kamenů s ostrými hranami. Vybral z nich ty, které mu nejlépe padly do ruky a pak je schoval do váčku k otráveným

hvězdicím.

„Nemůžu spát.“

Otočil se a spatřil do přikrývky zahalenou Sephi. Dívčin obličej skrývaly stíny a jen tak umocňovaly iluzi velké

vzdálenosti, způsobenou jejím tichým smutným hlasem.

„Nedivím se. Po tom všem, co jsi prožila.“

Lhostejně zavrtěla hlavou. „Vlastně vůbec nevím, co se se mnou stalo. Cletus, ten jel v čele a prostě vyletěl ze sedla.

Potom jsem za sebou uslyšela křičet Numitora a hned nato mě stáhli z koně. Víc si už nepamatuji, jen to, že jsem se

probudila a vy jste stáli kolem. Měla jsem štěstí, že jste jeli zrovna tudy.“

„Štěstí s tím nemělo co dělat, opravdu.“

„Ne? Jak to?“ Přistoupila blíž a posadila se mu u nohou. Její levá ruka vykoukla zpod přikrývky a sevřela mladíkovi levý

kotník. Dívka se k němu naklonila a přitiskla mu tvář na koleno. „Jak jste věděli, kde nás najdete?“

Will chtěl už už začít vyprávět o Pravdě i tom, co uviděl Rezolut a co je přimělo se vydat k Rozeklanému kameni, ale pak

zaváhal. On sám nespatřil narozdíl od Vorquelfa vůbec nic a jeho společník mu o ničem ani nevyprávěl. To chvilkové

zaváhání mu dalo čas na přemýšlení, což bylo dobré. Ona zmáhající tíha otázek, týkajících se toho, co ona a její

strýc—čaroděj dělali v horách, roznítila oheň Willovy zvědavosti natolik, že se proměnil v podezřívavost.

A tak se mladík pustil do toho, co mu šlo výborně: lhal, a to úplně a zcela nenucené. „Můj strýc a jeho přítel jsou lovci.

Skvělí lovci, daleko lepší než ti dva, kteří vás vedli. Co se mého otce týče, tak ten je známým šlechticem. Kdybych ti

prozradil jeho jméno, určitě bys ses velmi podivila, ale nemohu — brání mi v tom přísaha, víš? Otec chtěl, abych se

naučil lovit řvouny a další aurolanské příšery. Proto jsme se vydali do hor a narazili jsme na stopy těch netvorů, kteří

vás přepadli. Naneštěstí jsme dorazili příliš pozdě.“

Začala mu pravou rukou masírovat koleno, jemně mu po něm přejížděla sem a tam. „Ach, kéž byste byli dorazili dřív…

A co váš lov v horách? Byl úspěšný?“

„Ano, hodně jsem se toho naučil. Věděla jsi o tom, že je metholanth vlastně takový divoce rostoucí keř? Kaše, kterou

potřeli tvé rány, je z jeho listů a ty jsem našel já.“

„Díky.“ Sephi otočila hlavu a políbila ho na koleno. „Cítím se o mnoho lépe.“

„Kéž bych mohl udělat víc.“ Její polibek i laskající ruka způsobily, že se Will začal cítit poněkud nepohodlně, a mladík

byl vděčný za zbroj, padající mu hluboko pod pás a zakrývající jeho klín. Buď měla ta rána do hlavy silnější následky

než si kdokoli z nás myslel, nebo prostě jenom chce, abych začal přemýšlet o věcech, u kterých se nepřemýšlí.

Will zatoužil podlehnout jejím půvabům. Zachraňování krásných dam v nesnázích, zvlášť když ho následně štědře

odměňovaly svou přízní, mělo být jednou z klíčových přísad ságy o Willovi Mrštném. A kdyby se na kamenitém dně

soutěsky rozložilo pár přikrývek, tak by to vůbec nemuselo být nepohodlné. I hlupák by pochopil, že má o něj Sephi zájem, a sám Rezolut mu koneckonců vyhrožoval, že ho v případě nutnosti donutí zplodit děti. Lze tohle nazvat

případem nutnosti? Hmm.

Will viděl pouze jediný problém, ale zato pořádný — Sephi se nechovala správně. Dokázal by pochopit, že mu je

zavázaná, ale pokud by měla prokázat vděk někomu z jejich trojice, byl by on zřejmě až tím posledním na seznamu. První

jsem leda co se mládí a hlouposti týče. Jestli z někoho skutečně chtěla vytáhnou informace, pak byl on tím pravým.

Polibek, pár pohlazení a hned jí vyzvaním všechno, co vím. Tak to ne.

Za léta zlodějské praxe poznal Will význam odpoutání pozornosti. Při uřezávání měšce či nenápadné prohlídce cizích

kapes bylo ideální, když se oběť musela zaměřit na něco docela jiného. Tady to bylo stejné. Dívčiny otázky, byť

zdánlivě nevinné, by ho přiměly odhalit existenci Pravdy a její čarovné jeskyně, kdyby si nedal pozor. Podle toho, co

mu říkali Rezolut, Havran i samotná Pravda to bylo tajemství, které by neměl vyzradit ani na mučidlech. A ani když se

mě bude vyptávat dívka tak pěkná, jako je tahle.

„Sephi, proč jste se vlastně ty a tvůj strýc vydali do hor?“

„Ti lovci slyšeli jeden dva strýcovy příběhy, které ve Stellinu vyprávěl týž den, kdy jste odjeli. Řekli mu o jednom

drobném šlechtici, který má sídlo v horách a který bohatě odměňuje dobré vypravěče. Nabídli se, že nás k němu

zavedou, ale myslím… Myslím, že chtěli Distala zabít a mě si nechat pro sebe.“

Její hlas se změnil v drsný přiškrcený šepot. Objala si kolena oběma rukama, přikrývka jí z ramen sklouzla na zem.

„Děkuji Erlinsaxe, že jste mě přijeli zachránit.“

Will se sklonil, zvedl přikrývku a opět ji dívce přehodil přes ramena. „Ano, Sephi, děkuj Erlinsaxe, že jsme se vydali na

lov, a Arelovi, že nám dal štěstí tě najít.“

Poklepal ji po rameni a potmě se usmál, když se mu znovu otřela tváří o koleno. Nevím, jakou to se mnou hraješ hru, ale

jsem rád, že znám její pravidla.