Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 34. kapitola

Kapitola třicátá čtvrtá

Pevnost Drakonis leží poměrně daleko na severu, a tak zde jsou podzimní rána velmi studená. Vyhřátou postel jsem

proto vždy opouštěl jen s velkým přemáháním. O mém vztahu s Vřelou neřekl nikdo nic - pokud nepočítám lidi, kteří mi

k němu gratulovali. Z poznámky, kterou elfka jednou utrousila, jsem vyrozuměl, že s ní lord Norrington o našem poměru

mluvil. Cítil jsem se polichocen, že o tom nikdy nehovořil se mnou samotným - což jsem považoval za projev důvěry v

můj úsudek.

Leigh si ze mě kvůli tomu dělal maličko legraci, ale to bylo v pořádku, neboť to zvěstovalo návrat Leigha, jakého jsem

znal. „Je to bezvadná kočka, Hawkinsi. Taky bych po ní sem tam hodil očkem, ale to víš, já už se rozhodl, že se ožením s

princeznou. No, nesmíš být zklamaný. Ne každý přece míří tak vysoko jako já."

„Zklamaný? Já? Ani náhodou. Ona má přede mnou náskok celého století zkušeností, což se projevuje..."

„Století? Že se nestydíš, mohla by to být tvá praprababička!"

Zasmál jsem se. „Copak nevíš, že ženy jsou jako víno, čím starší, tím lepší?"

„Hmm, ale mladší ročníky mají také své kouzlo." Leigh se rovněž zasmál a mně připadalo, jako by se závoj zkázy kolem

něj na okamžik odhrnul. „Myslím, že až prolomíme obležení a zničíme Chytrinu, požádám královnu oficiálně o ruku

Ryhope. Scrainwood říká, že mou žádost podpoří."

„No, když to říká zrovna on..."

Leighovy oči zaplály a jeho hlas se změnil v šepot. „Je mi jasné, že se nemáte rádi. Mluvil o tobě špatně a já vím, jaký

doopravdy je, příteli. O tom vůbec nepochybuj. Ale jak říkám, přejít přes řeku po mostě - byť třeba velmi chatrném -je

daleko lepší, než se namočit." Musel jsem připustit, že má pravdu, a přece se mi vůbec nelíbilo, když jsem viděl Leigha a Scrainwooda, jak se spolu

procházejí podél opevnění nebo se něčemu smějí u jídelního stolu. V jejich tajné dohodě o Leighově svatbě s Ryhope

jsem nacházel jen jediný klad - můj přítel měl znovu o čem přemýšlet. Byl velmi dobrý herec a uměl zaujímat ty správné

pózy, díky kterým obvykle získal, co chtěl. Nyní takto působil na prince Scrainwooda, a proto se na čas zbavil

myšlenek na Temmer a problémy s ním spojené.

Napadlo mě, že právě Leighova schopnost dokonale přizpůsobit svůj charakter požadavkům okolností byla příčinou té

obrovské moci, kterou nad ním Temmer měl. Ačkoli mi tato myšlenka vnukla cestu, po níž by se můj přítel mohl vydat a

zbavit se závislosti na meči, vedla tato cesta naneštěstí po tenoučké vrstvě ledu nad bezedným tmavým jezerem. Leigh

by se musel stát daleko více nesmlouvavým, musel by konečně dospět a upevnit ducha i mysl, ovšem to by přítele,

kterého jsem léta znal, zcela zničilo. Na druhou stranu, totéž se muselo časem povést i kouzelnému meči...

Snažil jsem se zbavit nepříjemných myšlenek zvýšeným zájmem o to, co se děje v pevnosti. Držel jsem hlídky s muži a

ženami ze Sedmé orioské stráže. Jednotky různých národů složily v Pevnosti Drakonis vždy po dobu jednoho roku, a

pak se vracely domů. Tehdy to ještě nebylo jako dnes, stálou posádku nemusely posilovat oddíly nezkušených

novobranců ani meckanshiiů. Ne, v té době ještě situace nebyla tak zoufalá, a tak vojákům, se kterými jsem sloužil,

scházel ten pochmurný fatalismus, jenž později zcela ovládl pevnost.

Čas od času mě Dothan Cavarre pozval, abych jeho, lorda Norringtona, prince Kirilla a prince Augusta doprovodil

během prohlídky nejrůznějších částí pevnosti. Ve většině případů byly tyto kontroly pouze rutinní záležitostí, pokaždé

na mě ale udělalo obrovský dojem to množství jídla a zbraní ve skladištích. Snad každý národ civilizovaného světa

posílal do pevnosti dodávky všeho potřebného a výsledkem toho bylo nahromadění zásob na alespoň tucet let

dopředu.

Nejzajímavější výprava proběhla tři dny po našem příchodu. Drakoniský baron mi poslal zprávu, abych si oblékl zbroj,

vzal si jednu dvě dýky a pak ho vyhledal na pevnostním předměstí. Udělal jsem přesně, co po mně chtěl, jen jsem si

ještě za opasek zastrčil dlouhý řvounský nůž, abych měl pro případ střetnutí nějakou pádnější zbraň. Vešel jsem do

určeného domu a uvnitř objevil hromady prachu sahající od podlahy až po stropní trámy. Jen schůdky vedoucí do

podzemí byly čisté, a tak jsem po nich sestoupil. Dole jsem našel Cavarreho, lorda Norringtona, prince Augusta, prince

Kirilla a Faryaah-Tse Kimp. Všichni měli na sobě zbroj a v rukou drželi zbraně - až na urZrethi, samozřejmě. Té vyrůstala

dvojice ošklivých, asi dvě stopy dlouhých bodců přímo z pravého zápěstí. Dokonce i Cavarre měl přes prošívanou

hedvábnou vestu kroužkovou košili. U pasu se baronovi houpaly dvě dýky, takže jsem pochopil, že se nebezpečí asi

skutečně nevyhneme.

Cavarre nás vedl stoupajícím a zase klesajícím vyztuženým tunelem směrem na severovýchod. Chodbu osvětlovaly

svítilny visící na podpůrných trámech, ale já toho přesto mnoho neviděl, neboť jsem šel až jako poslední a musel se

neustále shýbat, abych se hlavou nepraštil do stropu. Ti přede mnou mi zastiňovali skoro všechno světlo. Uvědomil

jsem si, že v tomto těsném prostoru není místo na nějaké šermířské finty. Dalo se tu jen zarputile bodat před sebe, a tak

jsem si v duchu poblahopřál k dlouhému noži za opaskem.

Chodba se před námi rozšířila do malé místnůstky, z níž vybíhaly tři další tunely. Na chvíli jsme se zastavili a nechali

kolem sebe projít asi tucet urZrethiů vlekoucích na zádech pytle se zeminou. Oproti Faryaah-Tse měla jejich kůže méně

výrazné odstíny - hněď půdy, šeď popela nebo čerň uhlí. Ruce těchto urZrethiů končily lopatám podobnými čepelemi,

oči i uši měli neuvěřitelně zvětšené. Nevěnovali nám žádnou pozornost, prostě si šli svou cestou, zřejmě aby vysypali

zeminu a znovu se vrátili ke kopání.

Cavarre si sedl do dřepu a ukázal na trojici chodeb. „Právě teď se nacházíme nějakých dvacet stop pod vnějšími

hradbami. Naše týmy pracují v podzemí neustále, hledají chodby aurolanských ženistů, kteří se snaží strhnout

opevnění. Náš tunel samozřejmě vždy opatříme výdřevou, počkáme, až se k nám prokopou, a pak je zabijeme.

UrZrethijští kopáči mají zvětšené uši z toho důvodu, aby včas zaslechli jejich ženisty a začali tím směrem stavět

chodbu. Doneslo se mi, že jsou Aurolaňané kousek od tunelu na východ odtud a že by do něj mohli dnes ráno

proniknout. Napadlo mě, že byste se na to třeba chtěli podívat."

Zvedl ukazováček ke rtům, pak jím namířil do prostředního tunelu, toho, který vedl téměř přesně na východ.

Faryaah-Tse do něj vkročila jako první, za ní Augustus, lord Norrington a Kirill. Po něm jsem následoval já a celý

průvod uzavřel Cavarre. Divil jsem se tomu, ale pak jsem si vzpomněl, že neví skoro či dokonce vůbec nic o boji. Kdyby

do našeho tunelu pronikl nějaký Aurolaňan, byl by baron až tím posledním, koho by mohl napadnout. A to bylo

koneckonců jedině správně, vždyť byl Cavarre velitelem a největším znalcem pevnosti.

Chodba se před námi chvíli klikatila v jedné rovině, pak jsme museli slézt do příkré prohlubně a znovu vyšplhat nahoru.

Tato jáma sloužila k zastavení vodního přívalu, neboť další tunel vedl o dost níž než ten předchozí, navíc musely její

strmé stěny nutně zpomalit postup nepřítele a dát obráncům čas na přípravu k jeho odražení. Také jsem pochopil, že

urZrethiové hlouběji v podzemí mohou celou chodbu snadno zavalit a zabránit útočníkům v průniku do pevnosti.

Vzduch v tunelu byl těžký a zatuchlý, dokonce i světlo svítilen mi připadalo tlumenější. Nikdy jsem netrpěl strachem z

malých uzavřených prostor, ale fakt, že se zády otírám o strop chodby, na mě začal zle doléhat. Nebohý Cavarre sklízel

nepříjemnou odměnu za mé nepohodlí, neboť mu na hlavu dopadaly kousky a kousíčky špíny, ale baron si nestěžoval.

Na konci tunelu - ani jsem si netroufal hádat, jak daleko od hradeb se nacházíme -jsme se zastavili za zády čekajících

urZrethiů. Ti měli dosud stejnou podobu jako kopáči, s nimiž jsme se setkali, ale postupně se začínali měnit. Jejich kůže

bobtnala četnými hrboly a ostrými hranami, jako by to byla mokrá látka natažená přes brnění. Těla urZrethiů pokryly

pláty krunýřů trochu podobných želvím, na ramenech, loktech i zápěstích se jim vynořily háky a hřeby. Uši téměř

zmizely, zatímco oční jamky se prohloubily. Tváře se protáhly do dlouhých čenichů korunovaných kostěnými hřebeny.

Jejich konce byly úzké a špičaté, daleko špičatější než u řvounů. Některým urZrethiům vyrostly tesáky nebo kly, jiní

otevírali tlamy a předváděli řady maličko zahnutých zubů. Ruce se jim zkroutily a vytvořily alespoň jeden bodec, většinou krátký, ale velmi mohutný. Několik si jich přetvořilo ruku v nebezpečný nástroj se dvěma prsty a jedním

palcem s ostrými drápy, kterým mohli jak zasadit tvrdý úder, tak i zabořit jej do hrudi nepřítele a vyrvat vnitřní orgány.

Nohy jim zesílily a zkrátily se, horní část těla se naopak ohromně zvětšila a paže se nadmuly ocelovými svaly.

Za méně než minutu se z kopáčů změnili ve válečníky dokonale přizpůsobené k boji v těsných chodbách. Nemohli sice

rychle utíkat, ale ani to nepotřebovali. Bojovat se bude zblízka a tvrdě, dojde na kousaní, trhání a bodáni.

Co možná nejtišeji jsem vytáhl dlouhý nůž, pak jsem si instinktivně sundal levou rukavici a zastrčil ji za gambeson.

Cavarre chvíli sledoval mé počínání a nakonec přikývl. „Ano, ve tmě bude hmat tím nejdůležitějším smyslem. Velmi

dobře, Hawkinsi."

„Když to bude mít srst, tak to probodnu."

Přímo před námi svítila Faryaah-Tse mezi ostatními urZrethii jako maják. Ponechala si stejnou podobu, v jaké vstoupila

do podzemí, a tak vypadala velmi dětsky a nevinně. Ten dojem však zmizel, když najednou zvedla ruce, překřížila je a

pak jimi za doprovodu ostrého kovového zvuku trhla do stran. Dva kopáči vepředu v tunelu zabořili ruce do hlíny a

odhrnuli ji. Objevil se malý otvor, ale dříve, než ho stačili rozšířit, vrhli se urZrethijští válečníci do útoku a odstrčili

soukmenovce stranou širokými rameny. „Bokagul!" zařval jeden a asi půltucet hlasů mu chórem odpověděl: „Varagul

vítězí!" Dalším válečným pokřikům jsem už nerozuměl, i když hrdelní vibrující jekot „kang vatt kidet" snad ani žádný

překlad nepotřeboval. UrZrethiové prorazili stěnu nepřátelské chodby a vlili se do ní, uvítalo je tam vytí, štěkot a

vrčení.

Z tohoto boje jsem toho mnoho neviděl, neboť pohupující se svítilny vrhaly do středu dění světlo jen v

nepravidelných záblescích. Pamatuji si hlavně ten zápach, těžký pižmový smrad řvounů a sladkou a ostrou vůni krve.

Vzpomínám si i na zvuky boje - vrčení měnící se v kňučení, vlhké mlaskání stříkající krve, praskot lámajících se kostí,

chrochtání někoho, komu úder právě vyrazil dech, a sténání nestvůr umírajících na podlaze s proraženými lebkami.

Přitiskl jsem se k pravé stěně tunelu a snažil se prodrat kupředu, zjistil jsem však, že tu pro mě není žádná práce.

Cavarre nás sem přivedl jen jako pozorovatele a urZrethiové považovali za otázku cti, aby se nám tu nic zlého nestalo.

Navíc jsem měl podezření, že jsme sem byli pozváni, abychom na vlastní oči viděli, jak skvěle umí naši spojenci bojovat.

Nejspíš to mělo rozptýlit pochybnosti, které jsme o nich po dávné válce mezi lidmi a urZrethii mohli mít. Ovšem co se

mě týče, žádné pochybnosti jsem neměl. Spíše jsem se divil, jak lidé vůbec dokázali svést s takovým národem

vyrovnanou válku.

Boj skonal rychle. Vstoupili jsme do aurolanské chodby a prohlédli si mrtvoly nepřátelských kopáčů. Všichni sice měli

zbraně, příliš platné jim však nebyly. UrZrethiové je pobili do jednoho a sami přišli jen o dva válečníky. Aurolanská

těla, řvounská i vylaení, nikdo nepočítal, ale soudě podle počtu ukořistěných dlouhých nožů zde musely padnout

nejméně dva tucty nepřátel.

Asi půltucet urZrethiů odkudsi přinesl lana a přivázal je k výdřevě aurolanského tunelu. Všichni jsme se pak vrátili do

vlastní chodby, kde naši spojenci vytvořili dlouhou řadu a začali za provazy ze všech sil tahat. Sloupy a podpěry chvíli

se skřípotem odolávaly, ale záhy se zhroutily. Do naší chodby vrazil silný příval vzduchu spolu s oblakem prachu.

Rozkašlal jsem se a chvíli mrkal očima, abych si je pročistil.

Přímo nad námi - kousek východně od pevnosti - označila hroby Aurolaňanů hadovitá stopa propadlé zeminy.

Drakoniský baron nás vyvedl zpět na povrch a teprve tam jsme zjistili, jak hrozně vypadáme. Byli jsme celí obaleni

prachem - s výjimkou cestiček, jimiž nám po tvářích stékaly slzy. Augustus vyplivl slušnou dávku špíny, pak přistoupil

k požární cisterně na ulici, v níž jsem si právě namáčel hlavu, a propláchl si ústa.

Vychutnával jsem potůčky vody stékající mi po krku a proudící dolů po páteři. Bylo skvělé opustit dusné tunely a

vystavit tvář svěžímu studenému vzduchu. Netoužil jsem teď po ničem jiném, než se rozběhnout ke Korunní věži a

ponořit se v lázních do jedné z kouřících nádrží, přesto jsem ale setrval na místě a pozoroval Cavarreho a urZrethie.

Drobný baron zdravil každého z urZrethiů, který vycházel z domu. Vřele jim děkoval a mně se zdálo, že každého

oslovuje jménem. Vzhledem k jejich změněné podobě mi to připadalo neuvěřitelné. Pokud je však skutečně uměl rozlišit,

pokud s nimi dokázal mluvit jejich rodnou řečí se stejnou lehkostí jako vlastním lidským jazykem, pak jsem se už nemohl

divit tomu, že mu posádka navzdory mládí a nedostatku bojových zkušeností bezmezně důvěřovala.

Přišel jsem k Faryaah-Tse a klekl si před ní na koleno. „Uděláte něco, abyste uctili památku svých dvou mrtvých?"

Zavrtěla hlavou. „Byli pohřbeni na stejném místě, kde padli. Takový je osud válečníků, po smrti musí být, je-li to

alespoň trochu možné, vráceni zemi." Protože umíme měnit tvar těla a nová podoba nám zůstává i po smrti, vidíme své

mrtvé trochu jinak než lidé. Žádné hřbitovy a žádné smuteční proslovy. Místo toho se prostě někde sejdeme, při jídle,

vyprávíme příběhy a vzpomínáme, abychom mohli příbuzným padlých povědět o tom, jak skonali."

„Vzpomínkové jídlo, to je dobrý nápad," přikývl jsem. „My lidé to také děláme."

„Ano, ale pro nás je mnohem důležitější." Pohlédla na mě černýma očima. „Změna podoby není snadná. Je velmi

namáhavá a vyčerpává naše těla. Musíme jíst, abychom nabyli sil a mohli se opět proměnit. Bez potravy by nám náš

bojový vzhled zůstal."

„Aha." Postavil jsem se a sledoval, jak se kolem nás kolébá skupinka urZrethiů se směšně krátkýma nohama. Někteří se

nakláněli dopředu a používali k pohybu ruce i nohy, většina se však belhala po dvou. „Pak tě tedy nebudu zdržovat.

Rád jsem tě znovu viděl živou a zdravou."

„Ani já si na to, že jsem živá a zdravá, nestěžuji." Usmála se na mě. „Vyhledej mě později. Něco pro tebe mám - památku

na naše dobrodružství, která by se ti mohla hodit. Do té doby se měj dobře."

„Ty také."

Díval jsem se za ní a uvažoval, co asi měla na mysli. Dříve, než jsem stačil na něco přijít, zaslechl jsem za sebou kroky.

Byl to lord Norrington. „Co si o boji tam dole myslíš, Hawkinsi?"

„Připadalo mi to jako bitva v hrobě. Příliš se mi to nezamlouvalo." „Ani mně ne, každopádně teď mám ale jistotu, že hradby pevnosti jsou v bezpečí, pokud je ovšem Chytrina nezboří

jediným pohledem." Zasmál se. „Ale to se jen tak nestane. Máme před sebou ještě dlouhé obléhání."

Souhlasně jsem přikývl a ani netušil, jak brzy se ukáže, že se lord Norrington tentokrát hrozně mýlil.

O něco později toho odpoledne se strhl nad nepřátelským táborem halasný pokřik. Zrovna jsme se s Vřelou procházeli

podél vnějšího opevnění, a tak jsme během chviličky vyběhli na hradbu nad hlavní bránou. Přesto se tu už stačil

shromáždit celý dav lidí, kteří chtěli zjistit, co se děje, a prodrat se do prvních řad bylo zhola nemožné. Viděli jsme toho

proto jen málo, stačilo to však, abychom pochopili, proč se Severní horda tolik raduje.

Chytrina dorazila.

Její pozlacený kočár táhla šestice velkolepých hrůzovědů, jeden vylaen seděl na kozlíku, další pobíhali okolo v

komornických livrejích. Kočár měl tvar obrovského draka, který hlavu na dlouhém krku natahoval nad děsivé spřežení.

Složená křídla tvořila střechu a nesmírnou hmotnost přídě vyvažoval silný ocas. Všechny čtyři tlapy svíraly nápravy

kočáru a v bocích draka byla vyřezána okénka; před zvědavými pohledy chránily vnitřek kočáru hedvábné záclony.

Každičká šupinka, každičký coul se leskl zlatem, fascinující dopravní prostředek zářil jako klidná mořská hladina za

slunného dne.

Nad kočárem vlála bílá standarta, na níž byl zobrazen muž oděný v rudé, žluté a oranžové dračí plameny. Již jsem se s

touto vlajkou setkal na freskách v pevnosti a věděl jsem, že právě pod ní napadly kdysi Kirúnovy hordy jižní země.

Chytrina přijala tuto standartu za svou i přesto, že byl Kirún již po staletí mrtev, což mě vedlo k zamyšlení, zda její tažení

nemá kromě dobývání ještě jeden cíl - pomstu. A abych pravdu řekl, po této úvaze mi začala aurolanská tyranka

připadat ještě mnohem nebezpečnější.

Vřela si zastínila oči dlaní. „Tak už ji tu máme. Řekla bych, že se věci dají brzy do pohybu."

„To ano, ale myslím, že se dokážeme ubránit." Ukázal jsem na Chytrinin doprovod. „Přivedla s sebou jen málo vojáků.

Nemá jich dost, aby pevnost dobyla."

„Snad máš pravdu. A doufám, že Kedyn nemá důvod prověřovat pevnost tvé víry v něj."

Od roty, doprovázející Chytrinu, se oddělil hlouček nestvůr a zamířil k pyramidě poskládané z nevelkých kamenných

koulí. Viděli jsme tuto hromadu už v předchozích dnech, nacházela se však hodně daleko a koule byly navíc příliš

lehké, než aby jimi mohly aurolanské obléhací stroje účinně ohrozit hradby. Dva hrůzovědi přitáhli ke kulatým kamenům

dlouhý a úzký vozík přikrytý plachtou, pak vylaenové cosi zakřičeli na řvouny a ti se dali do vykládání jakýchsi soudků

z dalšího vozu, který sem přijel s Chytrinou.

Vylaen strhl z vozíku plachtu s vážným a zasmušilým výrazem, který mezi obránci vyvolal tlumený smích. Nespatřili

jsme totiž nic jiného, než dlouhou bronzovou rouru se zakulaceným koncem - vypadala strašně neohrabaně a já

nechápal, proč se k ní musí vylaen tak lísat. Celý povrch válce pokrývaly vyryté šupiny a ústí té věci zdobila dračí

hlava s otevřenou tlamou. Roura nám nepřipadla ani krásná ani děsivá a žádný z nás neměl tušení, k čemu je vlastně

určena.

„Co to může být?" Cavarre se protlačil mezi mě a Vřelu. „Copak nám to přivezla?"

Pokrčil jsem rameny. „Nevím. Nemůže třeba uvnitř schovávat úlomek Dračí koruny?"

„Možná je to dračí pohár," zamračila se Vřela. „Ještě nikdy jsem nic podobného neviděla."

Cavarre už neřekl nic a jen upřeně zíral na rouru.

Skupina vylaenů naplnila kbelíky černým prachem ze soudků a vysypala je do dračí tlamy. Další strčil bronzovému

drakovi do chřtánu dlouhou tyčku s rozšířeným koncem, aby prach napěchoval hlouběji. Nakonec popadla čtveřice

řvounů kulatý kámen a vkutálela ji do roury, zřejmě to však neudělala dostatečně pečlivě, neboť dva vylaenové museli

opět použít tyčku a zatlačit kouli ještě hlouběji.

Na kopci se v boku kočáru otevřely dveře a z nich vystoupila Chytrina. Byla ode mě vzdálena asi míli, takže jsem si ji

nemohl dobře prohlédnout, ale všiml jsem si, že má zářivě zlaté vlasy sahající až do půli zad. Na sobě měla boty, sukni a

blůzu a ačkoli jsem věděl, že jí musí být přes sto let, stáří se nijak neprojevovalo ani v její chůzi ani v držení těla. V

mnoha ohledech působila stejně nestárnoucím dojmem jako Vřela, což mě trochu děsilo.

Chytrina došla ke kovovému drakovi a vzala si od vylaena pochodeň, zapálenou nad nedalekým ohněm. Zamávala s ní

nad hlavou, jako kdyby zdravila obránce pevnosti. Lidé na hradbách, včetně mě, jí zdvořilost oplatili. Někteří své

hlasité pozdravy doprovodili nepříliš zdvořilými přídomky týkajícími se především intimního života aurolanské tyranky.

Její poddaní nám začali nadávky okamžitě oplácet, umlčely je až rázné povely vylaenů.

Chytrina jemně políbila záď dračí roury plamenem pochodně a svět se navždy změnil.

Spatřil jsem v dračí tlamě ohnivý záblesk, pak roura vyvrhla oblak šedobílého kouře. Snad o vteřinu později mi hruď

rozechvělo hlasité zadunění. Udeřilo mě silněji než poryv větru a zavibrovalo celým mým tělem. Bylo mi, jako bych

náhle a tvrdě narazil do zdi, aniž bych se předtím byť jen pohnul.

A pak kulatý kámen zasáhl cíl. Tím byla jedna ze strážních věží kousek od brány. Koule rozdrtila kámen a sama se

roztříštila na tisíce drobných úlomků. Lidé, kteří v těch místech stáli, se proměnili v rudou kaši. Ruce a nohy létaly

vzduchem. Rozpůlená těla, která držely pohromadě jen provazce střev, se valila z hradeb. A na ulicích pod nimi se

kamenné střepiny zarývaly do vojáků i civilistů, mělnily kosti a krájely maso. Strádaly i domy, úlomky rozbíjely cihly,

vyrážely okna a lámaly dveře.

Ucítil jsem v ústech odpornou pachuť žluči a natáhl k Vřele chvějící se ruku. „Co je to?"

„Nevím."

Cavarre se opíral o cimbuří a skrze střílnu si pozorně prohlížel tajný aurolanský vynález. Konečně se narovnal a zvolna

potřásl hlavou. „S touhle zatracenou zbraní srovná Chytrina brzy celou pevnost se zemí a nemám ponětí, co můžeme

udělat, abychom jí v tom zabránili."