Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 13. kapitola

Kapitola třináctá

Navzdory hrůzostrašné kakofonii vytí a vrčení řvounů, která naplňovala okolí, Will ve skutečnosti uslyšel prvního

netvora ještě dříve, než ho spatřil. Rezolut se před tím, než se schoval za hlavními dveřmi do stájí, vydal s lopatou do

stání a vyházel z nich trpkou a mokvající směs slámy a hnoje. Pečlivě ji rozprostřel kolem vchodu a naplnil stáje jejím

puchem.

Řvoun očichal pootevřené dveře a na okamžik se zarazil. Několik koní ve svých stáních neklidně přešláplo, jeden

dokonce tiše zařehtal. Znovu se ozvalo čenichání, tentokrát hlasitěji, pak se zpoza dveří objevila hlava aurolanské

příšery a nakoukla do stájí. Rozhlédla se, chlupaté uši měla vztyčené a na pozoru, ale veškerý její zájem zřejmě

přitahoval dusot koňských kopyt. Řvoun se zlehka opřel do dveří a otevřel je jen o trošičku víc, jen natolik, aby mohl

vklouznout dovnitř. Hned nato se pootočil a znovu se rukama dotkl dveří, snad je chtěl za sebou přivřít, aby ho jeho

druzi nerušili při prohlídce případné kořisti.

Netvor nezaslechl Rezolutův pohyb. Nestačil ani sklopit uši, když mu Vorquelf přehodil pytel z plachtoviny přes zvířecí

hlavu a vší silou mu s ní škubnul dozadu. Řvoun zvedl ruce a pokusil se drápy rozervat věc, která ho tak nečekaně

zbavila zraku. Jenže v ???tom okamžiku mu Rezolut s hadí rychlostí zabořil do zad dýku, kterou si zvolil pro práci

nablízko. Netvor nejprve ztuhnul, poté se mu z tlamy vydral tlumený vzdech a nakonec ochabl.

Rezolut se nezdržoval vytahováním zbraně z těla své oběti, neboť by mu v nadcházejícím boji již nebyla k ničemu.

Odtáhl mrtvolu do rohu a strhl jí z hlavy pytel, pak zvedl jeden z dlouhých nožů a vrátil se na své místo hned u dveří.

Čekali.

Will si znovu otřel zpocené ruce o stehna. Venku před stájemi běsnila hotová bouře divokého vrčení. Mladík též slyšel,

jak řvouni ječí a hlasitě cvakají tesáky. Ozýval se i praskot lámajícího se dřeva, jak se netvoři dobývali do jednotlivých

domů, aby je vyrabovali. Na některých místech planula znovu a znovu zelená světla. Lidské hlasy, některé velitelské,

jiné vystrašené, tvořily zpočátku rovnocennou protiváhu řvounskému rámusu, ale brzy začalo těch prvních ubývat,

zatímco strach nabíral na síle.

Jedna část Willovy osobnosti začínala to čekání nenávidět. Připadalo jí tak nehrdinské, dokonce zbabělé. Nezáleželo jí

na tom, že vyrazit ven do ulic městečka by se rovnalo sebevraždě. Znovu a znovu mu opakovala, že sedět na místě není

správné, že by měl místo toho zabíjet řvouny tak rychle, jak to jen jde.

Ale jiná část, ta rozumnější, si uvědomovala, že tady ve stájích k sobě přilákají pozornost mnoha aurolanských

nájezdníků, kteří pak budou chybět jinde. A také to, že tu zabijí víc řvounů, než by dokázali v přeplněné hospodě. Na

druhou stranu, jejich šance na přežití nebyly velké, protože tam venku byli i vylaenové a ti používali magii. Will

úpěnlivě doufal, že Havran včas postřílí všechny čarodějnické netvory.

Krev mu bušila ve spáncích v podivném souladu se sílícím lomozem za dveřmi. Řvouni zjevně došli k názoru, že se

všichni obyvatelé městečka shromáždili na jednom místě, aby se pokusili o zoufalou obranu. Will několikrát zatnul ruce

v pěsti a pak jimi pevně sevřel provaz. Zatáhnout, přivázat a řezat. Řezat, řezat a řezat. Jeho čas, jak věděl, měl již brzy

nastat.

Přišli další dva řvouni, snad o něco bezstarostnější, neboť byl zbytek městečka opuštěný, nebo možná maličko

obezřetnější, protože se ve vzduchu vznášela vůně krve. Vstoupili do dveří rychleji než ten první — uši vztyčené,

dlouhé nože tasené a oči se jim třpytily v hustém šeru.

Rezolut opět přehodil jednomu přes hlavu pytel a strčil do své oběti tak silně, že tlamou narazila do zdi. Rána to byla

pořádná, netvor se dokonce od stěny odrazil, ale rovnováhu přesto neztratil. Druhý řvoun uskočil od dveří, pohotově

po Rezolutovi sekl dlouhým nožem a zasáhl ho do boku. Vorquelf zasykl a pak útočníkovi odpověděl stejnou mincí.

Jeho zbraň ukrojila netvorovi ucho i s pořádným kusem kůže na hlavě. Krvácející netvor zavrávoral jako opilý, ale ani

on naneštěstí ještě neměl dost.

Jednouchý řvoun se vypotácel ze stájí a začal vrčet na poplach. Rezolut se otočil a odrazil slabé seknutí netvora s

pytlem na hlavě. Vorquelf odhodil dlouhý nůž, oběma rukama si řvouna přitáhl blíž k sobě a pevně mu sevřel hlavu. Pak

mu silným trhnutím zakroutil krkem. Ozvalo se prasknutí, jako když se láme suchá větev, a řvounova brada se prvně a

naposledy v jeho životě dotkla páteře. Pak se bezvládné tělo netvora zhroutilo na podlahu.

Seshora uslyšel mladík Havranův výkřik: „Tahej, Wille! Teď!“

A Will zatáhl a zatáhl pořádně — lano se napnulo nějakých šest coulů nad podlahou. Rychle ho ještě jednou omotal

kolem kůlu a zavázal. Rezolut toho času využil, aby kopancem zabouchl dveře do stájí, pak se postavil do středu

volného prostranství a ozbrojil se dvěma dlouhými noži.

„Kolik, Havrane?“

„Pěkná malá smečka. Osm, možná i deset. A ano, vylaen, ten je s nimi taky. Ale sněhodráp žádný.“ Havran se zvolna

postavil na nohy a prkna pod ním zaskřípala. Vložil do tětivy svého luku první šíp. „K zemi. Vylaen se chystá otevřít

dveře.“ Klokotající syčení sílilo stále víc a víc, pak do dveří uhodila vlna zeleného světla. Kouzlo bylo jako úder beranidla.

Dveře se otevřely dokořán, byly zpola zčernalé a dosud je stravovaly pohasínající zelené plamínky. Koule divokého

ohně minula hořící dveře a vlétla hlouběji do stájí. Narazila do stěny a oslnivě vybuchla, přičemž se planoucí úlomky

dřeva rozletěly po celém vnitřku týrané budovy.

A uvolněným vchodem se začali dovnitř valit řvouni, vyjící a hulákající, štěkající a vrčící. První trojice klopýtla přes

natažený provaz a svalila se na podlahu v jediné neuspořádané hromadě. Další dva škobrtli o své druhy a připojili se k

nim — nyní se na prknech svíjela prskající masa skvrnité srsti a oceli. Šestý řvoun přeskočil své padlé spolubojovníky,

uvítalo ho ale Rezolutovo bleskové seknutí, které jej rozťalo vedví a obě zkrvavené poloviny poslalo kamsi do tmavých

rohů.

Will vyrazil kupředu s dlouhým nožem v každé ruce. Štědře rozdával rány na všechny strany, snažil se množstvím

útoků dohnat to, nač Rezolutovi obvykle stačil jeden jediný. Sekal do nechráněných hrdel, bodal do rukou, které se

natahovaly pro dlouhé nože. Ovládla ho zběsilá potřeba zraňovat a ubližovat, jeho postup doprovázel praskot

lámaných kostí, svištění čepelí a také ticho — to když něčí bolestný výkřik v zárodku zadusila ocel.

Pohyboval se tak rychle, jak jen dokázal, ale noví řvouni, kteří přicházeli do stájí, si dávali větší pozor a žádný z nich již

neklopýtl. Někteří se k otevřeným dveřím ani nedostali, neboť se o ně ještě venku na ulici postaraly Havranovy šípy.

Další se téměř okamžitě zaměřovali na Rezoluta, neboť oba dlouhé nože v jeho rukou zjevně představovaly největší

hrozbu. Jeden však vycenil tesáky a vrhl se na Willa.

Zloděj se sklonil, aby se vyhnul netvorovu úvodnímu seknutí, pak uskočil stranou a zády se opřel o kůl. Řvoun sekl

znovu, Willa však opět minul a jen svou zbraň zarazil do kůlu tak hluboko, že nešla vytáhnout. Mladík se zasmál a bodl

protivníka jedním nožem hluboko do stehna. Věděl, že řvounovi vyřízne srdce z těla dříve, než ten stačí z dřevěného

sevření vypáčit svou zbraň.

Jenže netvor se o to ani nepokusil. Místo toho Willa uhodil pěstí do obličeje. Síla úderu mladíkovi otočila hlavu a vrhla

ho směrem ke dveřím. Zloděj se kotníky zachytil o natažený provaz a upadl. Ačkoli mu zvonilo v uších a v ústech cítil

nepříjemnou pachuť krve, přece měl dostatek duchapřítomnosti, aby se v pádu překulil. Využil setrvačnosti a opět se

postavil na nohy, sotva to však udělal, zachvátila ho vlna nevolnosti a on se vypotácel na ulici jako poslední

šerodolský opilec.

Otočil se a padl na koleno — mohla za to spíše dočasná slabost nežli jeho vlastní vůle. Podíval se zpátky na vchod do

stájí. Šípem zasažený vylaen se tam právě namáhavě zvedal na nohy. Další řvouni se vlévali dovnitř, ale netvor, jehož

zranil, naopak pomalu kulhal ven. Levou ruku si tiskl na zraněné stehno a mezi prsty mu prosakovala krev. V pravici

držel dlouhý nůž, pokrytý proužky zasychající krve.

Will zatřásl hlavou v bezvýsledném pokusu si ji pročistit. Pohlédl na své prázdné ruce a najednou se cítil hrozně

osamocený a zrazený. Když znovu soustředil pozornost na řvouna, zjistil, že se k němu za tu dobu přiblížil více, než by

kdy považoval za možné. Netvor ho udeřil hřbetem své zakrvácené ruky a povalil ho na záda, pak zvedl dlouhý nůž,

aby mu ho zabodl do srdce.

A vtom řvoun náhle zakolísal, zbraň mu vylétla z ruky a zavířila vzduchem. O jediný úder srdce později si mladík všiml,

že se netvorovi do hrudi pod nepravděpodobně ostrým úhlem zabodlo kopí. Na tu nejkratší chviličku, když mu hrot

vykoukl ze zad a zabodl se do země, drželo ratiště netvora ve vzpřímené poloze. Řvoun vychrlil z tlamy krvavý proud,

pak sebou začal křečovitě škubat, až nakonec kopí uvolnil z hlíny. Zhroutil se na zem Willovi přímo k nohám.

Kousíček od něj přistál i jeho dlouhý nůž.

Noc roztrhl uši trhající skřek. Will stačil zahlédnout okřídlenou bytost, jak rychle stoupá zpět vstříc tmavé obloze.

Připadala mu zčásti jako přízrak, neboť zmizela tak rychle a náhle, a zčásti jako výplod jeho vlastní obrazotvornosti,

protože byla vysoká, pružná a krásná. Nebýt důkazu v podobě škubajícího se řvouna u jeho nohou, ptal by se mladík

jistě sám sebe, zda to, co spatřil, bylo skutečností nebo se stal obětí zvláštního smyslového klamu.

Will se zvedl na jedno koleno a spatřil něco, co ho přesvědčilo o reálnosti jeho zachránkyně. Vylaen mezi stájemi a

hospodou se otočil, aby sledoval její let. V dlaních mu zaplály zelené ohně. Aurolanský černokněžník cosi zasyčel a

zaskřehotal v jakémsi prastarém jazyce a začal ukazovat vzhůru.

Mladík sáhl do váčku pro hvězdici a okamžitě ji mrštil po vylaenovi. Zasáhla netvora do ramena a vyloudila mu z tlamy

bolestné zaskučení. Ten zvuk zjevně přerušil sesílané kouzlo, neboť zelené plameny pohasly a o vteřinu později se jed

postaral o to, aby zhasl i život v samotném černokněžníkovi.

Jeho výkřik však přivolal pomoc. Čtveřice řvounů se s tasenými dlouhými noži rozběhla k vylaenově mrtvole. Netvoři ji

zběžně očichali a pak se, bez dlouhého zdržování, vrhli na Willa. Prvního zpomalila a hned nato zcela zastavila hvězdice

v žaludku. Šíp, vystřelený z horního podlaží stájí, proměnil druhého v pouhou hromádku ochablých svalů. Pak se ze

dveří vynořil Rezolut, z čepelí zbraní v jeho rukou odkapávala tmavá krev. To přimělo oba zbylé řvouny, aby si svůj

útok rozmysleli. Jejich uši se chvíli otáčely sem a tam a pak se netvoři vrhli zpátky ke vchodu do hospody.

Řvouni začali ječet, do hlasů se jim vkrádala panika. Will uslyšel hluboké basové dunění. Ozývalo se odkudsi mimo

městečko, ale mladík nedokázal určit, odkud přesně. Když k němu přistoupil Rezolut a nešetrně ho zvedl na nohy,

zeptal se: „Co je to?“

„Koně. Spousta koní.“ Vorquelf ho začal strkat zpátky ke stájím. „Nevím, co se to děje, ale řvouny to rozhodně vyděsilo

a to je něco, co se mi zamlouvá.“

Stáhli se do stájí a zavřeli za sebou dveře. Dunění sílilo, až nakonec svou intenzitou překonalo řvounský randál. Will se

podíval otvorem, který zůstal po výbuchu ve stěně budovy, a zahlédl neurčité obrysy jezdců, řítících se vesnicí.

Neviděl, jestli zabíjejí řvouny, ale podle zběsilých výkřiků a vrčení předpokládal, že ano.

Vyšplhal po žebříku do horního podlaží, aby získal lepší výhled. Poklekl Havranovi po boku a vykoukl zpoza dveří,

které válečník v průběhu boje ještě o něco více otevřel. Ze svého místa mohli vidět kus cesty před hospodou. Právě tam se shromažďovali jezdci, krotili své rozdivočelé oře, podávali hlášení o situaci nebo prostě jen čekali na rozkazy.

Všichni upírali pohledy na svou velitelku a Will celkem pochopitelně následoval jejich příkladu.

Vlastně si nebyl jistý proč — přesvědčil však sám sebe, že za to nemohla její krása, ačkoli k sobě ta žena musela nutně

přitáhnout oči každého muže. Seděla v sedle mohutného válečného koně, chráněného pozlacenou kroužkovou zbrojí.

Dlouhé světlé vlasy měla mladá žena spletené do tlustého copu, který se jí zpod zlaté přilbice plazil dolů po zádech.

Zvednuté hledí, zpodobňující vlka s vyceněnými tesáky, odhalovalo vznešené rysy jejího obličeje. Měla vysoké lícní

kosti a pevnou bradu, dlouhý a rovný nos a plné rty.

Pozornost si rozhodně zasluhovalo i to, jak se držela v sedle, neboť jí ani pod váhou pozlacené kroužkové košile

neklesala ramena, ani se nehrbila záda. Seděla zpříma, pozorně naslouchala svým podřízeným, stroze přikyvovala a

hned zase ukazovala kolem sebe a úsečně rozdávala příkazy, které jezdci bez meškání plnili.

Ač měla žena hlas výše posazený, než je u vojenských velitelů zvykem, jeho sytost to bohatě vynahrazovala. Mluvila

krátce a zřejmě také velmi jasně, protože k jejím příkazům neměl nikdo doplňujících otázek či připomínek. Rychlost, s

jakou její podřízení plnili její příkazy, svědčila o tom, že jí plně důvěřují, ač se to vzhledem k jejímu mládí zdálo být

nepravděpodobné.

Will zrovna začal tuto skutečnost komentovat, když vtom ho Havran hrubě odstrčil stranou. Během jediného okamžiku

natáhl starší muž tětivu až k levé tváři a vypustil šíp. O vteřinu později se mladík vzpamatoval a popadl válečníka za

nohu v naději, že se díky tomu netrefí. Připadalo mu neuvěřitelným, že by Havran najednou zešílel a pokusil se tu ženu

zastřelit, jinak si ale jeho čin vysvětlit nedokázal.

A pak, když se napjatě díval, jestli se jí něco nestalo, spatřil mladík, jak se z úzké ulice na druhé straně náměstíčka

potácí umírající vylaen. Zelený oheň mu stékal z dlaní jako vroucí olej a osvětloval cestu malé skupince řvounů. Se

zuřivým vytím se aurolanští vojáci vrhli na jezdce. Will naposledy zahlédl zlatě oděnou ženu v okamžiku, kdy tasila

těžkou šavli a zároveň popohnala svého koně přímo doprostřed nepřátelského shluku.

Havran popadl Willa za límec a otočil ho. „Slez dolů ke koním. Rezolute, měli bychom si pospíšit. Ti jezdci právě

vyhánějí řvouny z města.“

Rezolut přikývl a začal vyvádět koně ze stání. „Pojedeme na jih.“

Will slezl po žebříku, poslední dva yardy jednoduše seskočil. „Proč prostě nepočkáme a nepromluvíme si s ní?“

„Nevíme, kdo to je, ani proč je tady. A nenecháme se přece zdržovat nějakou královnou lupičů.“ Havran, s lukem a

toulcem přehozenými přes levé rameno, se přímo z žebříku vyhoupl do sedla svého koně. „V horším případě po nás

budou chtít výkupné a potom bychom tady uvízli.“

„Souhlasím.“ Rezolut pomohl Willovi do sedla a pak mu podal provaz, poutající k sobě jejich náhradní koně. „Jeď za

Havranem na jih, já vás doženu.“

„Co chceš dělat?“

„Oni pronásledují řvouny. A já jim poskytnu něco, co určitě ještě nikdy nepronásledovali.“ Vorquelf poklekl před

řvounskou mrtvolou a odhrnul jí spodní ret. Spokojeně se usmál, strčil netvorovi palce do nosních dírek a zbylými

prsty jí zatlačil na oči. Začal cosi monotónně odříkávat a o chvíli později se jedno z tetování na jeho levém předloktí

rozzářilo. Řvoun se zachvěl jako prapor ve slabém větru, pak se převalil na nohy a vyběhl ven otvorem ve stěně stájí.

To, že mu scházela větší část pravé ruky a v levé polovině hrudníku mu zela hluboká rána, ho podle všeho ani trochu

neznepokojovalo.

Rezolut ukázal na dveře. „Jděte. Rychle! Vyšlu ještě pár takových vějiček a budeme v bezpečí. Pojedeme na jih celý

den, pak na východ a potom na severovýchod — směr Pevnost Drakonis!“