Rezistencia (CZ) 2012 40. kapitola

KAPITOLA 40

Místnost, kde jsou Sečtělí ubytovaní, patří na základně Mírumilovných
k těm větším. Nachází se v ní celkem dvanáct postelí: osm z nich je sražených
k sobě podél delší stěny a zbývající čtyři lůžka jsou umístěná po dvou
u kratších stěn; celý střed místnosti je tak ponechán volný. Stojí zde velký
stůl, na kterém se povaluje spousta různých nástrojů a náčiní, kovového
šrotu, starých počítačových součástek a drátů.
Právě jsme s Christinou ostatním vyložili náš plán. Vyzněl o to chatrněji,
když na nás civěla více než desítka Sečtělých.
„Ten plán potřebuje doladit,“ prohlásí Cara jako první.
„Proto jsme tady,“ řeknu. „Abyste nám s tím pomohli.“
„Tak ze všeho nejdřív ty informace, které chcete zachránit,“ řekne
Cara. „Uložit je na disk je k smíchu. Disky se rozbijou nebo skončí v nesprávných
rukou, stejně jako jakákoli jiná věc. Daleko lepší bude využít
datové sítě.“
„Dat... čeho?“
Cara přelétne pohledem po ostatních. Jeden z nich - mladík s hnědou
pletí a brýlemi - řekne: „Pokračuj. K tajnostem už není důvod.“
„Cože?“ řekne Christina. „Chcete říct, že můžete kdykoli podle chuti
brouzdat v databázích ostatních frakcí?“
„V žádných informacích se dost dobře ,brouzdať nedá,“ poznamená
mladík. „To je nelogické.“
„Jde o metaforu,“ ohradí se Christina a svraští čelo. „Nebo ne?“
„O metaforu, nebo řečnickou figuru?“ odvětí a rovněž se zachmuří.
„Nebo je metafora specifickou kategorií, která spadá pod řečnické figury?“
„Fernando,“ přeruší jej Cara. „Soustřeď se.“
Přikývne.
„Faktem zůstává,“ pokračuje Cara, „že taková datová sít skutečně existuje.
Z etického hlediska se to nemusí jevit jako správné, ale mohlo by to
posloužit naší věci. Nejenom že počítače mají přístup k informacím ostatních
frakcí, ale mohou také ostatním frakcím informace posílat. Jestliže ta
citlivá data pošleme každé druhé frakci, jejich naprosté zničení bude prakticky
vyloučeno.“
„Když říkáš ,pošleme4,“ ozvu se, „myslíš tím, že - “
„Ze půjdeme s vámi?“ dokončí za mě. „Ne všichni budou chtít jít,
ale někteří jednoduše budou muset. Jak jinak se hodláte na naší základně
orientovat?“
„Ale je vám jasný, že to taky nemusíte přežít, že jo?“ řekne Christina
a usměje se. „A že se za nás nebudete moct schovávat, aby vám někdo náhodou
nerozbil brýle.“
Cara si sundá brýle a přelomí je napůl.
„Riskovali jsme život, když jsme se z naší frakce rozhodli utéct,“ prohlásí
Cara, „a budeme ho riskovat znovu, abychom ji zachránili před sebedestrukcí.“
„A pak taky,“ pípne slabounký hlásek za Čarou. Zpoza Cařina lokte
vykoukne asi desetiletá dívenka. Má kudrnaté černé vlasy - pod bradu
jako já - které jí kolem hlavy vytvářejí svatozář. „Máme různé šikovné věcičky.“
Vyměním si s Christinou pohled.
„Jaké šikovné věcičky?“ zeptám se.
„Jsou to jenom modely,“ upřesní Fernando. „Nemusíme je tady dopodrobna
rozebírat.“
„Něco rozebírat není naše silná stránka,“ řekne Christina.
„Jak potom můžete něco zlepšit?“ namítne holčička.
„To je právě to. Nemůžem,“ připustí Christina s povzdechem. „A tak
jde všechno od deseti k pěti.“
Dívenka přikývne. „Entropie.“
„Jakže?“
„Entropie,“ zašvitoří. „To je teorie, která říká, že veškerá hmota ve vesmíru
časem dosáhne stejné teploty. Také bývá označována jako ,tepelná
smrť.“
„Elio,“ napomene ji Cara, „to je velmi hrubé zjednodušení.“
Elia na Caru vyplázne jazyk. Musím se rozesmát. Ještě nikdy jsem neviděla,
že by někdo ze Sečtělosti vyplazoval jazyk. Ale možná to je tím, že
jsem s mnoha Sečtělými dětmi do styku nepřišla. Jen s Jeanine a s lidmi,
kteří pro ni pracují. Včetně mého bratra.
Fernando se sehne k jedné z postelí a vytáhne zpod ní nějakou krabici.
Chvíli se v ní přehrabuje a vyloví malý kulatý disk. Je vyrobený z téměř
bílého kovu, který jsem v Sečtělosti pravidelně vídala, ale nikde jinde
jsem se s ním nesetkala. Položí si jej na dlaň a dojde ke mně. Když po disku
sáhnu, ucukne rukou dozadu.
„Pozor!“ varuje mě. „Tohle mám ze základny, ne že bysme to vyrobili
tady. Byla jsi tam, když zaútočili na Upřímnost?“
„Jo,“ přitakám, „přímo na místě.“
„A vybavuješ si, jak se vysypala všechna skla v oknech?“
„Ty jsi tam byl taky?“ zeptám se a přimhouřím oči.
„Ne. Ale nahráli to a na základně jsme pak viděli záznam,“ vysvětlí.
„Vypadalo to, jako že se to sklo roztříštilo, protože na něj stříleli, ale ve
skutečnosti to bylo jinak. Jeden z vojáků hodil k oknům jednu z těchhle
věciček. Disk vysílá signál, který lidské ucho nepostřehne, ale je natolik
silný, že rozbije i sklo.“
„Aha,“ řeknu. „A jak nám to bude užitečný?“
„No, když se někde najednou vysypou všechna okna, lidi to většinou
hodně rozptýlí,“ odpoví a pousměje se. „Zvláště u nás, kde je víc oken než
čehokoli jiného.“
„Bezva,“ řeknu.
„Co ještě máte?“ zeptá se Christina.
„Tohle se bude líbit Mírumilovným,“ ozve se Cara. „Kam jsem to jenom
dala? Aha, tady.“
Vytáhne odněkud malou černou plastikovou krabičku, která se jí vejde
do dlaně. Z horní části krabičky vystupují dva kovové výčnělky, které
připomínají zuby. Cara otočí vypínačem na spodní straně krabičky a mezi
zuby se objeví paprsek modrého světla.
„Fernando, nechceš nám to předvést?“
„Sílíš?“ vyjekne a vytřeští oči. „Už nikdy. Jdi s tím dál.“
Cara se na něj ušklíbne a vysvětlí: „Kdybych se tím někoho dotkla,
způsobilo by mu to bolest, která by jej na chvíli paralyzovala. Fernando se
o tom včera přesvědčil. Vyrobila jsem to pro Mírumilovné, aby se mohli
účinně bránit, a přitom nikoho nezabili.“
„To je...“ Svraštím čelo. „...hezký.“
„Technologie mají lidem ulehčovat život, nebo ne?“ řekne Cara. „Ať
už tomu věříš, nebo ne, Sečtělost vyvíjí pro lidi spoustu užitečných veci.
Co máma v té simulaci říkala? „Myslím, že tě táta ovlivnil až příliš,
když se nad nimi věčně jen rozčiloval.“ Co když měla pravdu, i když představovala
jenom část simulace? Táta mě naučil vnímat Sečtělé určitým
způsobem. Ale už mi neřekl, že vymýšlejí pro lidi věci, které jsou v souladu
s jejich světonázorem, aniž by jej sami podrobovali nějakým soudům.
Už mi neřekl, že s nimi může být legrace nebo že jsou schopni kritizovat
svou vlastní frakci.
Cara se i s paralyzérem vrhne k Fernandovi a dá se do smíchu, když
před ní poplašeně uskočí.
Už mi neřekl, že mi bude někdo z nich ochoten pomoct, i když jsem
mu zabila bratra.
+++
Zaútočíme zítra odpoledne, tedy ještě za světla, aby bylo možné rozeznat
modré pásky na rukávech zrádců. Jakmile máme plán vymyšlený, odebereme
se přes sad na paseku, která slouží jako parkoviště. Když dorazím
na konec sadu, všimnu si, že na kapotě jedné z otlučených dodávek sedí
Johanna Reyesová a v ruce drží klíče.
Za ní stojí nedlouhá řada vozů s Mírumilovnými - ale nejen s nimi,
protože v autech sedí také Odevzdaní se strohými účesy a tichými způsoby.
Mezi nimi je i Robert, Susanin starší bratr.
Johanna seskočí z kapoty. Na korbě jsou vyskládané bedny označené
jako JABLKA, MOUKA, KUKUŘICE. Mezi ně se musí vměstnat naštěstí
jen dva lidé.
„Ahoj Johanno,“ pozdraví Marcus.
„Marcusi,“ řekne Johanna. „Doufám, že ti naše společnost nebude vadit.“
„Jak by mohla. Jeďte první.“
Johanna předá Marcusovi klíče a sama si vyleze na korbu jiného vozu.
Christina zamíří do kabiny a já s Fernandem do otevřeného přepravního
prostoru.
„Ty nechceš sedět vpředu?“ zeptá se mě Christina. „A to si říkáš Neohrožená...“
„Jdu tam, kde hrozí nejmenší nebezpečí, že se pozvracím,“ opáčím.
„Občas se poblít patří k životu.“
Chystám se jí zeptat, jak intenzivně se tomuhle koníčku hodlá v budoucnu
věnovat, ale vtom naše dodávka poskočí dopředu. Oběma rukama
se chytím postranice, abych nevypadla ven, ale po několika minutách
si na nárazy a kodrcání zvyknu a pustím se. Ostatní vozy se sunou před
námi, Johannina dodávka jede v čele.
Cestou k oplocení jsem klidná. Čekám, že narazíme na stejné hlídače,
kteří nás sem nechtěli pustit, ale brána je opuštěná a otevřená. Zmocní
se mě třes, který se mi z hrudi šíří do rukou. Uprostřed toho poznávání
nových lidí a plánování jsem zapomněla, že se chystám vykročit přímo
doprostřed bitevního pole, kde na každém kroku číhá smrt. Zrovna když
jsem si uvědomila, že můj život stojí za to žít.
Kolona při průjezdu bránou zpomalí, jako by všichni čekali, že odněkud
někdo vyskočí a bude se nás snažit zastavit. Až na zpěv cikád ze vzdálených
stromů a hluk našich motorů kolem vládne ticho.
„Myslíš, že už to začalo?“ zeptám se Fernanda.
„Možná. A možná ne,“ odpoví. „Jeanine má spoustu informátorů. Někdo
ji zřejmě varoval, že se něco chystá, a tak stáhla všechny své síly zpátky
na základnu.“
Přikývnu, ale ve skutečnosti myslím na Caleba. Jedním z těch informátorů
je i on. V duchu se sama sebe ptám, co ho vedlo k té neochvějné
víře, že vnější svět by měl před námi zůstat skryt, že byl ochoten zradit
všechny, na kterých mu kdy záleželo, kvůli Jeanine, které nezáleží vůbec
na nikom.
„Potkal ses někdy s klukem, kterýmu říkají Caleb?“ zeptám se.
„Caleb,“ zopakuje Fernando. „Vlastně ano, jednoho Caleba jsme měli
v ročníku. Svým způsobem génius, ale... jak se tomu slušně říká? Kariérista?“
Ušklíbne se. „Nováčci se brzy rozdělili na dva tábory. Na ty, kteří souhlasili
se vším, co Jeanine řekla, a na ty ostatní. Já patřil k těm druhým, na
rozdíl od Caleba. Proč se ptáš?“
„Potkala jsem se s ním, když mě Jeanine držela v zajetí,“ zalžu. Můj
vlastní hlas mi zní cize. „Jenom mě to tak napadlo.“
„Já bych ho hned neodsuzoval,“ řekne Fernando. „Jeanine dokáže být
mimořádně přesvědčivá, a pokud člověk není od přírody nedůvěřivý... Já
naštěstí jsem.“
Přes jeho levé rameno se zahledím k obrysům budov na obzoru, které
jsou stále zřetelnější. Snažím se najít dvojici vysílačů na Hlavě, a když se
mi to podaří, pocítím současně úlevu i úzkost - úlevu z pohledu na něco
důvěrně známého a úzkost z nevyhnutelnosti toho, co se má již za krátkou
dobu stát.
„Jo,“ hlesnu. „Já taky.“