Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 25. kapitola

Kapitola dvacátá pátá

Vyrazili jsme dalšího dne, sotva slunce zmizelo pod hladinou Srpového more. Dvě z menších lodí, které jsme ukořistili

na nepřátelské flotile, zvedly kotvy a napnuly plachty. Déšť stále bičoval naše paluby a oblohu rozrývaly blesky.

Balisty na ostatních galérách vystřelovaly vysoko do vzduchu koule hořící smůly, ale snadno jsme se jim vyhnuli. Nad

eskadrou se rozléhaly poplašné výkřiky o útěku zajatců, my jsme však nechali lodě pronásledovatelů daleko za sebou a

proklouzli kolem poloostrova na otevřené moře.

Jakmile jsme opustili zátoku, zvedly se za námi v jejím ústí ještě větší vlny a nemilosrdně se vrhly na pobřeží. Jedna z

galér, které nás stíhaly, se dostala příliš daleko a stala se terčem zuřivého náporu vod. Loď se jen s obtížemi otočila a

zamířila zpět do bezpečí, jen o vlásek se přitom vyhnula nebezpečným mělčinám v ústí zátoky.

K nám se moře během plavby chovalo shovívavě, přesto jsme se všichni cítili mizerně. Déšť se nám vytrvale snášel na

hlavy a nové oděvy před ním nedokázaly ochránit. Větší část uplynulého dne jsme strávili stahováním mrtvých řvounů

a výrobou jakýchsi přehozů z jejich kožešin, které měly skrýt naše kožená brnění. Heslin si sice nebyl jistý, zda nám to

pomůže oklamat Tagothchu, ale prohlásil, že to rozhodně ničemu neškodí. Naštěstí slunce schované za mraky i celkově

studené ovzduší bránilo kožešinám, aby začaly páchnout opravdu nesnesitelně.

Každá loď měla třicet šest členů posádky. U vesel jsme se po dvanácti střídali každou hodinu. Oddíl tvořili výhradně

dobrovolníci, kteří reprezentovali všechny části naší armády. Veleli mu princové Augustus a Scrainwood, ale na každé

lodi se kromě lidí nacházel ještě tucet Loquelfů. Na té naší byla navíc přítomna i Vřela a urZrethi Faryaah-Tse Kimp.

Účast posledně jmenované mě opravdu překvapila. To kvůli její velikosti - zdálo se mi, že někdo tak malý nedokáže

vyšplhat na tři sta stop vysoký útes, navíc takový útes, který mapy považovaly za nepřekonatelný. Jak vyleze nahoru

se stoyardovým lanem omotaným kolem svého dětského těla jsem si vůbec nedokázal představit.

Jednou, když jsem stál na houpající se přídi lodi, jsem se na svou společnici s kůží barvy síry usmál. „Jsi si jistá, že tam

dokážeš vyšplhat?"

„Jsem z Tsagulu. Celý život jsem strávila v horách."

„To vím, ale myslel jsem si, že urZrethiové žijí uvnitř hor a nelezou na povrchu po jejich srázech."

„Dokonce i uvnitř se umění šplhat hodí, Hawkinsi." Opřela se levou rukou o bočnici lodi a vložila prsty do mezery mezi

dvěma špatně přiléhajícími prkny. „A tady je důvod, proč polezu jako první."

Prsty její levé ruky jako by na okamžik ztuhly. A pak, pak začaly jednoduše splývat. Během chviličky se její ruka

proměnila v ostrý klínovitý útvar, který pronikl hluboko do štěrbiny. Ozval se zvuk praskajícího dřeva, kousek boč-nice

se odštípl a zvedl se vzhůru. Pravou rukou ho odhodila stranou. Až tehdy jsem si všiml, že se špička její levice stala

miniaturním kvádrem, s jehož pomocí prkno odlomila. Ale to už začínala znovu měnit tvar. Než jsem se nadál, získala její

levá ruka opět původní podobu a hravě pohnula prsty.

Otevřel jsem ústa, ale nedokázal ze sebe vydat jediného hlásku.

Faryaah-Tse se široce usmála. „Těla urZrethiů jsou do jisté míry tvárná. Řekla bych, že je tato schopnost občas... užitečná."

„To asi ano." Nejistě jsem pokrčil rameny. „A nenosíte tedy žádné zbraně ani brnění, protože..."

Během chviličky se její ruka prodloužila a zpevnila do podoby široké čepele krátkého meče. „Proč se neustále bát, že

ztratíš něco, co nepotřebuješ? Sice nemohu vystřelovat kousky vlastního těla jako šípy, ale v boji tváří v tvář je tahle

schopnost k nezaplacení."

„Ale copak to nebolí, když tě do ní někdo sekne?"

Faryaah-Tse pokrčila rameny a její ruka se opět stala docela obyčejnou. „Když někdo někoho sekne, tak to, pokud vím,

bolí vždycky."

Usmál jsem se. „To máš pravdu."

Plavba na sever nám trvala jen necelé tři hodiny, pak jsme objevili malou pašeráckou zátoku, přistáli a vytáhli lodě na

břeh. Připoutali jsme je ke kamenům pevnými lany, protože právě začínal příliv a bylo jasné, že si je do našeho návratu

voda vezme zpátky. Ozbrojili jsme se. Vzal jsem si jen meč a dlouhý řvounský nůž. Lukostřelbu měli v naší skupině na

starosti Loquelfové.

Faryaah-Tse vylezla na skálu stejně snadno, jako bych se mohl já na všech čtyřech proběhnout podél pobřeží. Po

překonání první stovky stop jsem už měl potíže ji zahlédnout, ale v neuvěřitelně krátkém čase přilétlo seshora lano a

jeho konec dopadl na kameny pod útesem. Jako další se nahoru vyšplhal Ney, kolem pasu měl ještě dva kotouče lana,

po něm následovala dvojice alcidských válečníků ze západu. Když už z útesu viselo celých pět silných provazů, zahájili

jsme výstup i my ostatní. Většina šplhala vlastními silami a ti, kteří to nedokázali - například Heslin, byli nahoru

vytaženi jako poslední.

Tři sta stop na první pohled nevypadá jako velká vzdálenost, ale když je skála mokrá a kluzká, když vás zebou prsty a

když je vaše oblečení promočené a nepohodlné, zdá se, že výstup snad nikdy neskončí. Nohy mi sklouzly hned

několikrát a bolestivě narazily na skálu. Jednou jsem málem spadnul, ale opasek se mi zachytil o jakýsi výstupek a

udržel mě tak dlouho, dokud jsem nohama znovu nenašel oporu. Kousek před vrcholem útesu jsem už měl ramena a

záda v jednom ohni a nohy se mi třásly.

Ney mě popadl za límec ze řvounské kožešiny a vytáhl k sobě na plochý vrchol útesu. Před sebou jsem zahlédl postavy

dvou Loquelfů, jak se kra na kopci, za kterým se otevíralo rovinaté vnitrozemí Okrannelu. Pobřežní cesta se měla

nacházet asi dva tucty yardů za temenem tohoto kopce - pokud ovšem byly naše propočty správné.

Vstal jsem a opatrně se připlížil k elfům. V šedivém světle měsíce, které se občas prodralo mezerami mezi mraky, jsem

spatřil Radojský most. Klenul se přede mnou nad řekou Dnivep v celé své kráse. Jeho čtyři mohutné kamenné pilíře

vystupovaly z mlhy nad hladinou. Nad mostem čněly malé obelisky a na jejich špičkách plály ohně - v jejich záři

vypadala stavba tajemně, skoro přízračně.

Neuvědomil jsem si, jak obrovský most ve skutečnosti je, dokud mi nedošlo, že nás od jeho bližšího konce dělí ještě

celá míle. Musel být dlouhý alespoň pět set yardů. Jedinou útěchu pro mě představoval fakt, že obelisky nejsou přece

jen dost velké na to, aby v nich mohla být ubytována stráž, jak se mi po prvním zběžném pohledu zdálo.

Kolem půlnoci jsme se všichni shromáždili na vrcholu útesu. Loquelfové vyrazili napřed a zmizeli v lese na severní

straně strže, my ostatní jsme postupovali po cestě. Předpokládali jsme, že řvouni a vylaenové na mostě vidí dobře i za

tmy, ale o tom jak dobře jsme se mohli jen dohadovat. Doufali jsme proto, že nás budou považovat za posily, a tak v

čele našeho oddílu kráčela Faryaah-Tse zahalená do vylaení kožešiny.

Vřela se vydala na průzkum spolu s Loquelfy a vrátila se k nám, když jsme se nacházeli před poslední zatáčkou cesty

jen pár desítek kroků od mostu. „Dvacet řvounů na tomto konci a zřejmě stejný počet i na druhém. A uprostřed, mezi

obelisky se schovávají dva vylaenové. Mají odtud dobrý výhled oběma směry."

Princ Augustus přijal hlášení na vědomí kývnutím hlavy. „Mohou lučištníci zabít vylaeny?"

„Na dvě stě padesát yardů? V noci a za deště? Nemožné," zavrčel Scrainwood.

Leigh zavrtěl hlavou tak prudce, že mu z ní spadla řvounská kapuce. „Na tom nezáleží. Ať střílí na nejbližší řvouny. Ty

zbylé smeteme jediným útokem a dostaneme se k vylaenům rychleji, než stačí zareagovat."

„Dobrý plán." Princ Augustus poslal Vřelu zpět k Loquelfům, aby jim oznámila jejich úkol. Leigh si mě a Neye odvedl

kousek stranou.

„Poslouchejte, držte se při mně. Rychlost je tady klíčem k vítězství." Usmál se a dotkl se rukou jílce Temmeru. „První,

rychlý, vítězný."

Na rozkaz prince Augusta jsme vyrazili a rychle pochodovali po cestě. Sotva jsme se k mostu přiblížili na dohled, všiml

jsem si, že většina řvounských strážců leží na zemi a spí. Jen hrstka jich přecházela sem a tam nebo se opírala o zábradlí

a zírala dolů na řeku. Plameny na obeliscích vrhaly matné odlesky na jejich mokré kožešiny, náš oddíl však tonul ve tmě

a dešti a dlouho unikal pozornosti Aurolaňanů.

Byli jsme od nich vzdáleni necelých třicet yardů, když si nás hlídky konečně všimly. Dva se k nám nedbalou chůzí

vydali a jeden zvedl ruku. Krátce zavyl, ne příliš nahlas, ale zcela nepochybně od nás očekával odpověď.

Dříve, než jsme mu stačili něco říci a než princ Augustus vydal jakýkoli rozkaz, tasil Leigh Temmer a rozběhl se k mostu.

Při každém kroku rozstřikoval na všechny strany špinavou vodu z kolejí, vyjetých na cestě četnými vozy. V jeho útoku

bylo šílenství, které zasáhlo i mě, takže jsem vystartoval vteřinu po něm. Stejně jako on jsem tasil meč, za zády mi zazněl

Neyův pokřik. Na cestě i na mostě zběsile tančily vodní kapky, všechny zvuky kromě trhaného burácení vlastního

dechu mi připadaly vzdálené a neskutečné.

Řvouni před námi se probouzeli a odhazovali přikrývky. Někteří se najednou začali pohybovat trhaně - to mezi strážce

dopadly první elfské šípy. Jeden řvoun s oběma rukama sevřenýma kolem šípu ve svém hrdle spadl čenichem napřed

do velké hnědé louže. Jiné síla šípů otáčela dokola, naráželi do zábradlí mostu a bezvládně se hroutili k zemi. Dva, kteří se právě pokusili vstát, klesli ihned zpátky na mokrou dlažbu, další se s kňučením stočil kolem šípu, který mu pronikl do

břicha až po opeření.

Dodnes si docela jasně vzpomínám na překvapený výraz, který se objevil ve tváři jednoho z násilně probuzených

řvounských spáčů. Šíp dopadl na dlažbu jen pár coulů před jeho čenichem a odrazil se od ní takřka kolmo vzhůru.

Řvoun se během mrknutí oka posadil, údiv v jeho obličeji se dal jen stěží popsat.

Zůstal tam jen chviličku, dokud si jeho krk nenašel Leighův meč. Řvounova hlava se líně vznesla do vzduchu. Rudá

krev se smíchala s černým deštěm, tělo padlo na zem.

Moje obouruční seknutí projelo řvounovi pravým bokem. Čistě jsem ho otevřel a odstrčil stranou. Narazil na zábradlí

mostu a tvrdě přistál na zkrvaveném boku. Viděl jsem, jak se pokouší vstát, ale jeho nohy nenašly na mokré dlažbě

oporu. Naposledy sebou škubl a pak zůstal nehybně ležet.

Během mrknutí oka jsme pronikli řvounskou linií a běželi dál k vylaenům uprostřed mostu. Jeden se k nám otočil zády a

zvedl ruku. Z dlaně mu vytryskl proud zeleného světla. Zamával rukou našim směrem a bylo jasné, že volá na pomoc

nestvůry z druhého konce mostu. Druhý udělal krok k nám a připravil se k obraně, lhostejný k urážkám, kterými ho

Leigh zasypával.

To, že tam jen tak stál a čekal na nás, nedávalo smysl. Nedokázal jsem pochopit, proč stále nic nedělá, když každý náš

krok zkracuje vzdálenost mezi ním a jeho smrtí. Na okamžik jsem si pomyslel, že ho možná zmátly naše převleky, ale pak

jsem zahlédl lesk v jeho tmavých očích a s děsivou náhlostí pochopil.

Ještě jsme nebyli na dostřel.

Leigh utíkal krok nebo dva přede mnou a já věděl, že vylaenovým terčem se stane právě on. Jeho křik a zlatá záře

Temmeru z něj činily největší hrozbu. A i když byl meč nepochybně velmi mocný, nebyl jsem si jistý, zda svého majitele

dokáže ochránit i před kouzlem.

Běžel přímo do pasti a nevěděl o tom. Sklonil jsem hlavu a pokusil se sprintovat rychleji. Leigh mě v běhu ještě nikdy

předtím neporazil. Nesměl mě porazit ani teď, bez ohledu na magický meč a náskok, který od začátku měl. Protože

kdybych mu to dovolil, zemře.

Až v okamžiku, kdy jsem ho odstrčil stranou a spatřil, jak ve vylaenově pravé dlani rozkvétají jiskry, mi došlo, že

odstraněním Leigha z cesty jsem terčem kouzla udělal sebe. Můj přítel začal padat. Pohnul jsem se doprava a skočil,

abych se vyhnul Temmeru, jeho jílec mě však zasáhl do kotníku, otočil mě ještě víc a vydal má záda napospas

vylaenovi.

Po zlomek vteřiny jsem se díval na spolubojovníky, kteří běželi za mnou. Ney právě přeskakoval padlého Leigha. Asi

půltuctů kroků za ním se ke středu mostu hnali Faryaah-Tse, princ Augustus a skupinka alcidských válečníků. Pak mě

zasáhla vlna horka a zelené plameny mě zbavily výhledu. Téměř jsem se zalkl odporným zápachem hořící kožešiny.

Těžce jsem dopadl na záda, chodidla mi zasvištěla nad hlavou. Udělal jsem pozpátku kotrmelec a přistál na kolena.

Za sebou jsem zaslechl mokrý a mlaskavý zvuk trhaného masa. Okamžitě jsem se zvedl na jedno koleno a otočil se,

abych se tam podíval. Spatřil jsem vylaena, jak se kutálí po dlažbě - na jedné straně hrudníku mu zela rána tak široká, až

se zdálo, že mu rameno začíná tam, kde obvykle končí žebra. Po mé pravici se mihla Faryaah-Tse, aby ponořila svou

ruku-čepel do prsou druhého Aurolaňana.

Všude na mě visely roztrhané, zkroucené a doutnající kousky řvounských kožešin. Palčivá bolest mi pulsovala mezi

rameny, což bylo zřejmě místo, kde mě zasáhlo kouzlo. Můj převlek, třebaže nedokázal oklamat vylaena, na sebe přijal

hlavní úder jeho zaklínadla. Jen díky němu jsem zůstal naživu a dokonce bez větších popálenin.

Leigh se zvedl na nohy a v očích mu zaplály šílené plamínky. Udělal krok mým směrem a zvedl zlatou čepel k úderu, pak

však zaslechl vytí útočících řvounů a otočil hlavu doleva. Rovněž za vyl a rozběhl se proti novým nepřátelům.

Následovali jsme ho. My jsme věděli, že Leigh není nezranitelný, ale zdálo se, že on sám o tom nemá ani potuchy.

Kdyby seděl v sedle válečného koně a měl za zády jednotku těžké jízdy, jistě by snadno pronikl zástupem řvounů,

ženoucích se k nám od vzdáleného konce Radojského mostu. Ale pěšky, jen s mečem a svou malou postavou, neměl

větší šanci na úspěch, než kdyby se pokoušel hlavou prorazit kamennou zeď.

Zdálo se však, že na útočící řvouny udělaly velký dojem zlaté jazýčky ohně olizující čepel Temmeru. Stali se také

svědky záhuby obou vylaenů a mé šťastné záchrany před kouzlem jednoho z nich. Pokračovali sice v běhu k nám, ale

znatelně zpomalili. Když na ně Leigh zaječel a roztočil nad hlavou meč, změnil se jejich běh v pomalý krok a někteří,

zvláště na krajích, se začali otáčet a ustupovat. Linie řvounů se hroutila.

Mezi zmatené nepřátele vpadl Leigh. Temmer byl v jeho ruce jako malé slunce, dopadal na Aurolaňany s neuvěřitelnou

přesností, sekal ruce i nohy, páteře i hlavy. Jeho první oběť se stále ještě svíjela na zemi, když jsem se do boje zapojil

já. Bleskovým výpadem jsem poslal špičku meče do hrudi řvouna, pak chytil zbraň také druhou rukou, zvedl ji nad

hlavu a rozťal druhého soupeře od ramena až po prsní kost.

Prošli jsme řvounskou smečkou jako nůž máslem a ihned se otočili, abychom ji napadli zezadu. Nestvůry na krajích se

pokoušely uniknout, ale žádné se to nepovedlo - čekaly na ně meče Augusta a jeho mužů. Neyův palcát drtil lebky. Na

rukou Faryaah-Tse se objevily drápy, které rvaly na cáry břicha a hrdla. Přesekl jsem dalšímu řvounovi krční tepnu a

horká rudá sprška rázem zapudila chlad dotírajícího deště.

A nad těmi jatkami se nesl Leighův válečný pokřik, který přehlušoval sténání a kňučení umírajících. Bojoval jsem a

zároveň ho poslouchal - po zádech mi přitom běhal mráz. Ne kvůli tomu, že z hlasu mého přítele tryskalo šílenství.

Chvěl jsem se, protože jsem s ním ono šílenství částečně sdílel. Stál jsme tam, dešťové kapky se mi pod nohama mísily

s rudou krví, ale byl jsem šťastný. Byl jsem hrdý!

Připadalo mi, že můj život měl odjakživa jen jeden jediný cíl - zabíjení.

Znovu jsem se zachvěl. Kolem nás již nezůstal žádný živý nepřítel, a tak jsme pomalu vykročili zpět k severnímu konci

mostu. Asi v půli cesty jsem spatřil muže, jak se kra za tělem mrtvého řvouna. Když jsme se k němu přiblížili, zvedl se a vydal se k nám. Poznal jsem ho okamžitě, i když mu dlouhé mokré vlasy padaly do tváře - Scrainwood. V pravé ruce

svíral zakrvácenou dýku, ale meč měl stále schovaný v pochvě. V levici držel řvounský skalp.

Scrainwood mávl svým nožem. „Všichni jsou mrtví. Postaral jsem se o to."

Augustus ukázal směrem, odkud jsme právě přicházeli. „Stráže na jihu jsou také po smrti. Nebo brzy budou."

Princ pomalu zatočil dýkou mezi prsty. „Budou. Dohlédnu na to."

Zvedl jsem ruku. „Jsou mrtví."

Scrainwood otevřel ústa, aby mi něco řekl, ale Heslin ho přísným pohledem zarazil. „Nemáme čas na hlouposti. Pojďte

sem. Tento most je potřeba zbořit."

Sotva jsme sešli ze zakrvácené dlažby Radojského mostu, připojila se k nám Vřela a elfští lučištníci. Až na pár mužů s

celkem povrchními zraněními - v jednom případě si válečník rozsekl špatným úderem sekyry vlastní nohu -jsme všichni

vyvázli bez jediného škrábnutí. Výsledek bitvy se tedy dal nazvat malým zázrakem, za který jsme vděčili dobrému

naplánování, momentu překvapení a Leighovu kouzelnému meči.

Mág padl na koleno a přitiskl zdravou ruku k povrchu mostu. „První kouzlo zničí maltu. Vy pak odstraníte dlažební

kostky a odkryjete nosníky. Jestli jsou dřevěné, spálíme je. V opačném případě budu muset použít jinou magii."

Zpod jeho dlaně vyšlehla modrobílá záře, pak se po čárách malty rozeběhly nesčetné jiskry jako malí brouci. Točily se a

svíjely, doprava i doleva, olizovaly jedny kameny a obloukem se vyhýbaly jiným. Kdyby byl most z ledu a jiskry

představovaly prasklinky, rozpadla by se stavba během mrknutí oka. Magické výboje se však zastavily stejně rychle

jako předtím opustily mágovu ruku. Žádný z nich nepronikl dál než šest stop od místa, kde se Heslin dotýkal mostu.

Mág se posadil a stáhl si z hlavy řvounskou kapuci. „Tak tohle je zvláštní."

Princ Augustus se zamračil. „Co se děje?"

„Moje kouzlo mělo rozrušit maltu a rozšířit se po celém povrchu mostu."

„Proč se to nestalo?"

Heslin pokrčil rameny a postavil se. „Myslím, že ten most je živý."

Scrainwoodovi překvapením poklesla čelist. „Co je tohle za šílenství? Jak může být nějaký most živý?"

Mág se otočil a věnoval mu studený pohled. „Sídlí v něm weirun."

„Nemožné. Postavili ho přece lidé." Scrainwood zavrhl mágova slova mávnutím obou rukou. „Znič ten most a znič ho

rychle!"

V Heslinově hlase se nyní skrývalo ostří. „Jsem člověk. Má kouzla dobře působí na neživé předměty. Kdybych byl

starší a vzdělanější, možná bych tento most dokázal s pomocí zaklínadla zničit. Ale nejsem a nedokáži."

„Starší?" Scrainwood se otočil k elfům. „A co vy? Umíte používat magii? Vy jste přece všichni starší."

Loquelfové mlčky hleděli na prince, někteří s mírným pobavením, jiní se studeným opovržením. Vřela jen zavrtěla

hlavou.

Tu Faryaah-Tse ukázala na most žlutým prstem. „Podívejte."

Chvíli mi trvalo, než jsem si toho všiml, nejdříve jsem ten úkaz považoval za vlnku dešťové vody stékající po dlažbě a

zkreslující obrysy kamenů. Pak jsem si však uvědomil, že to se kameny samotné zvedají a zase klesají. Něco se skrývalo

pod povrchem mostu a to něco se pohybovalo našim směrem. Když se to přiblížilo k našemu konci, zastavilo se to a

jemně rýplo do řvounských těl. Pak se to na okamžik znovu ponořilo pod kameny, ale jen proto, aby se nám vzápětí

zjevilo celé.

Vyrůstalo to přímo z dlažby do podoby, která vzdáleně připomínala lidskou. Mělo to hlavu - beztvarou hroudu, sedící

přímo na širokých ramenech. Ruce byly mírně prohnuté a trochu se tvarem podobaly mostnímu oblouku. Přímo ve

středu hrudi onoho tvora se skvěl dokonale opracovaný základní kámen. Ramena se směrem dolů zužovala do tenkého

pasu, pak se tělo opět rozšiřovalo - bytost měla mocná stehna a široká plochá chodidla.

Weirun mostu vypadal úplně jako most sám, jeho tělo tvořily do sebe zapadající kameny pospojované maltou.

Přirozené prohlubně na jeho obličeji sloužily jako oční důlky, ty ale naplňovaly jen černé stíny. Duch se k nám otočil

čelem a věnoval nám dlouhý pohled, pak natáhl ruku, aby slabě zatřásl s jedním z mrtvých řvounů.

„Proč se neprobudí?" Hlas měl drsný, odrážel se v něm nářek větru mezi mostními pilíři a obelisky. Ale třebaže se ta

otázka vydrala z nelidského hrdla, bylo v ní tolik nevinné zvědavosti, jako by ji vyslovilo malé dítě. „Proč prosakují?"

Heslin kývl hlavu směrem k weirunovi. „Vidíte, princi Scrainwoode, ten most je živý."

Scrainwood neřekl nic, ale princ Augustus se zamračil. „Jak je to možné, Hesline? Tento most není starší než pět set let.

Jak může mít vlastního weiruna?"

Mág pokrčil rameny. „Možná, že se duše lidí, kteří během stavby zemřeli, staly jeho součástí. Možná, že byl most

prostě příliš důležitý, a proto vyžadoval ducha, který by v něm sídlil. Já nevím."

Faryaah-Tse udělala krok směrem k weirunovi. „Odpusť nám naši nezdvořilost. Neprobudí se, protože jsou mrtví. A

prosakují proto, že jsme je zabili."

Weirun vší silou tleskl rukama a kolem nich se rozletěly jiskry. Všichni až na malou urZrethi jsme uskočili zpět -a

Scrainwood o trochu dál než ostatní. „Chránili mě. Proč jste je zabili?"

Faryaah-Tse promluvila chlácholivým hlasem. „Nechránili tě. Udělali z tebe past."

„Ne, ne, ne, žádnou past." Weirun dupl nohou. „Slíbili, že přese mě každého pustí."

„Každého? Ne, jen sobě podobné."

„Slíbili! Slíbili, že každého pustí!"

„Je to imbecil a navíc pracuje pro Chytrinu," zavrčel Scrainwood.

Vřela zamhouřila oči a hodila po Scrainwoodovi zlatý pohled. „Když je to imbecil, jak říkáte, tak přece nemůže být

odpovědný za své činy."

„To není podstatné, Vřelo," ušklíbl se na ni princ. „Ten most musíme zbořit ať už je živý nebo ne. Navíc je mentálně zaostalý. Retardovaný." Ukázal prstem na Leigha. „Máš kouzelný meč. Zabij to. Most se pak rozpadne, nemám

pravdu?"

Natáhl jsem se, abych zastavil Leighovu ruku, ale nebylo toho zapotřebí. Můj přítel se ani nepohnul.

„Ne!" Ney se postavil mezi Leighem a weirunem a zarazil bodec palcátu do země - scházelo jen málo a skončil by v noze

prince Scrainwooda. „Nezáleží na tom, jestli je hloupý nebo ne. Žádné zabíjení."

„Ale ten most musíme zbořit."

Ney zavrčel a zamával Scrainwoodovi před nosem ukazováčkem. „Uděláme to po mém nebo vůbec ne."

Heslin přikývl. „Prosím, Mistře Carvere."

Ney vykročil k weirunovi s otevřenými dlaněmi. „Museli jsme je zabít. Víš, nedlouho předtím, než sem přišli tihle, prošli

po tobě ještě jiní. Pamatuješ?"

„Pamatuji."

Ney mluvil měkce, stejným tónem, jakým se mnou hovořili rodiče, když jsem byl ještě malý. I když se weirun možná

narodil spolu s mostem, podle věkových měřítek bohů a duchů to bylo stále jen dítě.

Ney se laskavě usmál. „A určitě si pamatuješ, že se báli. Že se hrozně moc báli."

Weirun si velkou kamennou rukou pohladil tvář. „Z jejich očí na mě pršelo."

„Protože měli strach, velký strach. Někdo je pronásledoval." Ney mluvil pomalu jako by vyprávěl dítěti pohádku. Jako

prvnímu z nás mu došlo, že je weirun dítě a ne pomalý ani zaostalý, za jakého ho považoval Scrainwood. Je pomalý, ale

pomalý tím způsobem, jakým řeka po staletí vytrvale podemílá skály. Neyovo jednání s weirunem je jediné možné.

Ney se posadil a zkřížil pod sebou nohy, weirun udělal totéž. „To kamarádi těchto mrtvých pronásledovali vyděšené

lidi. Odešli odtud. Prozatím. Ale vrátí se. Na tom konci cesty je spousta dalších lidí, kteří mají strach. Až se ti zlí vrátí,

vyděšení lidé budou utíkat nebo padnou, budou prosakovat a zemřou."

„Budou prosakovat a zemřou." Weirun natáhl ruku a strčil do jednoho z řvounských těl jako do mrtvého kotěte.

„Zemřít je špatné."

„Vždycky pomáháš lidem. Musíš být kvůli nim silný. Umožňuješ jim překonat řeku. Chráníš je." Ney se usmál. „Chráníš

je velmi dobře."

Weirun pomalu přikývl. „Chráním je."

„Ale ti zlí se už brzy vrátí. Využijí tvou sílu, aby ublížili ostatním. Budeš pomáhat těm zlým. Budeš jim pomáhat a jiní pak

budou prosakovat a umírat." Neyův hlas se zachvěl. „Spousta lidí zemře, když budeš pomáhat těm zlým."

„Zemřít je špatné."

„Zemřít je velmi špatné." Vzdálené burácení hromu podtrhlo Neyova slova. „Jestli chceš, můžeš nám pomoci zastavit ty

zlé."

„Ano, pomohu."

„Ale cena bude vysoká. Bude obrovská. Ale menší než vědomí, že ubližuješ ostatním. Rozumíš tomu?"

Weirunova hlava se otočila dokolečka a rozhlédla se po mostě. „Když tu budu, jiní zemřou."

„Ano."

„Když tu nebudu, zemřu já."

Ney se kousl do spodního rtu a oči se mu zaleskly. „Budeš navždy žít v lidských vzpomínkách."

„To nestačí."

„Co?"

„Byl jsem zlý. A už nebudu. Už nebudu dělat bolest, ale vím, co to je." Weirun natáhl ruku a dotkl se Neyových prsou.

„Pomůžeš mi odčinit bolest, kterou jsem způsobil."

„Pomohu."

„Slib mi to."

„Slibuji," odpověděl Ney drsným šeptem.

Weirun se postavil na nohy a jednou rukou zvedl i Neye. Duchova druhá ruka se pak dotkla vlastního hrudníku a

vytáhla z něj základní kámen. Zářil a jiskřil vnitřním ohněm, během okamžiku se proměnil z mrtvého kusu skály v

nádherný diamant. Weirun jej vtiskl Neyovi do ruky, pak mého přítele lehce odstrčil - to stačilo, aby přistál na zádech

několik stop za koncem mostu.

Kousek po kousku, kámen po kamenu se weirun začal rozpadat. Za jeho zády, přesně v nejvyšším bodě mostního

oblouku se objevila široká prasklina. Obelisky se třásly a kácely, ohně z jejich vrcholků se mihotaly ve vzduchu a jeden

za druhým zhasínaly. Celé velké úseky dlažby se propadaly a mizely nám z očí. Vzduch naplnily zvuky praskající malty a

padajících kamenů. Most se rozpadal stále rychleji a rychleji, četné úlomky dopadaly až na cestu a nutily nás couvat.

Velké kameny se řítily dolů do údolí, dunivě narážely jeden na druhý a mizely ve tmě.

A pak z mostu najednou nezůstalo nic. Poslední kameny se propadly do hlubin a vzaly s sebou mrtvoly řvounů i

kousky weirunova těla. Ani masivní mostní pilíře nevydržely zhroucení kolosu. Podlehly vytrvalému bušení četných

kamenů, které se při pádu odrážely od stěn rokle. První z pilířů se rozštípl na dvě poloviny a majestátně se sesunul do

vody, po chvíli ho následovaly i tři zbývající. Ohodila nás sprška bahna a drobných kamínků, pak se konečně

rozhostilo ticho.

„No, alespoň tohle jsme zvládli," zavrčel Scrainwood.

Minul jsem ho, aniž bych mu věnoval jediný pohled a poklekl vedle Neye. Tiskl si zářící základní kámen k hrudi, zjevně

lhostejný ke studené bahnité louži, ve které ležel. „Je ti něco?"

„Jeho jméno bylo... je Tsamoc." Když to Ney vyslovil, záře drahokamu na okamžik zeslábla. Ney se usmál a přikývl jako

kdyby slyšel nějaká slova, která mi unikla, pak se zadíval přímo do mých očí. „Cítím se trochu mokrý a trochu falešný.

To je všechno." Popadl jsem ho za jednu ruku a Leigh za druhou. Vytáhli jsme jej na nohy a já mu věnoval slabý úsměv. „Tomu falešný

tak trochu rozumím. Také se tak cítím."

Princ Augustus k nám přišel a položil pravou ruku Neyovi na rameno. „Hlavně pamatuj, že to, co jsi udělal, zachránilo

mnoho životů."

„To, co on udělal, zachránilo životy." Neyovi zaplály oči. „Až tahle válka skončí, dostane se vám slávy a vděčnosti za

vítězství. Snad si potom vzpomenete na ty, kdo se obětovali, aby vám toto vítězství umožnili."

Princ Augustus přikývl a v tichosti vykročil zpátky k zátoce, kde na nás čekaly lodě. Výraz jeho tváře svědčil o tom, že

si vzal Neyova slova k srdci. Za ním však šel princ Scrainwood, a i když mu maska zakrývala většinu obličeje, jeho

úsměšek a v ruce pevně sevřený řvounský skalp jasně vypovídaly o tom, že i kdyby Neyova slova slyšel, nedokázal

by jim porozumět.

Ale to, jak hluboké jeho neporozumění ve skutečnosti je, jsem měl zjistit až mnohem později.