Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 33. kapitola

Kapitola třicátá třetí

Po svém povýšení - události, která mě stejnou měrou překvapila i potěšila - jsem se došel najíst, vrátil se sám do svého

pokoje a téměř okamžitě usnul. Ačkoli jsem ani na palubě Invicta neměl potíže se spánkem a také cestou po souši jsem

se snažil urvat co nejvíce odpočinku, nedalo se popřít, že jsem se cítil vyčerpán. Když jsem zavřel oči, slunce právě

zapadalo. Když jsem je však znovu otevřel, bylo už dlouho po rozednění.

Oblékl jsem se. Měl jsem opravdu široký výběr šatů, neboť někdo naplnil mou skříň dobře padnoucími tunikami a

kalhotami - všechny měly zelenou barvu Oriosy. Potrhané oděvy, které jsem nosil už od Yslinu, naopak kamsi zmizely.

Do pravé boty jsem si schoval dýku, dárek od Neye.

Odloudal jsem se do jídelny a zjistil, že je skoro plná. Jak předchozího dne vysvětloval Dothan Cavarre, jedli vojáci

posádky na směny, a tak bylo jídlo k dostání v kteroukoli dobu. Popadl jsem misku dušeného masa a půl krajíce chleba

a stáhl se k prázdnému bočnímu stolu, abych se nasnídal. Byl jsem si celkem jistý, že bych se mohl klidně přidat k

některé ze skupinek mužů a žen u jiných stolů, úmyslně jsem si však od nich udržoval odstup.

Chvála, které se nám dostalo na shromáždění Rytířů Fénixe, mi nezastřela rozum a já dobře věděl, jak se věci doopravdy

mají. Tyto muže a ženy spojovaly dlouholeté zkušenosti. Cvičili společně každičký den a byli ochotni bojovat a třeba i

zemřít při obraně pevnosti. Přinášeli daleko větší oběti než já. Byl jsem pouhým chlapcem, který se vydal za

dobrodružstvím, a považovat mě za stejného, ne-li většího hrdinu než oni - to prostě nebylo správné.

Je pravda, že jsem se zčásti hrozně toužil k nim připojit, nacházel jsem potěšení v jejich vřelém smíchu rozléhajícím se

jídelnou. Jeden stůl se vychloubal před druhým, jednotlivci vyzývali jednotlivce a jedna četa si utahovala z druhé.

Také se uzavíraly sázky týkající se počtu zabitých či zajatých nepřátel, ukořistěných standart, povýšených členů

jednotky nebo dokonce stehů, nutných k zašití ran. Ze shromážděných vojáků vyzařovala živá sebedůvěra, která

chránila Pevnost Drakonis ještě lépe než všechny hradby a zbraně.

Rychle jsem spořádal snídani, uklidil misku a hodil poslední kousek jednomu z mnoha psisek, která se toulala jídelnou.

Chvíli jsem bloumal pevností a vyptával se, jestli někdo neviděl Neye. Prvních několik lidí, které jsem potkal, ho

neznalo, a až voják, jenž se s námi plavil na jedné lodi, mi poradil, abych zasel do zbrojnice.

Ta se nenacházela přímo v ústřední věži, ale obě budovy spojoval široký krytý chodník obehnaný zdí. Ještě dříve, než

jsem do zbrojnice vstoupil, jsem ucítil dým z kováren a sálající horko. Když jsem vyběhl po schodech ke vchodu, za

vibroval mnou dunivý řinkot pracujících kovářů, stejně čistý a smrtící jako burácení válečných bubnů.

Oči mi začaly slzet a já se zarazil ve dveřích. Přímo přede mnou stál Ney, kůži zrudlou, lesknoucí se potem, a bušil

kladivem do žlutooranžového kusu oceli. Každý jeho úder přicházel s neúprosnou pravidelností, po každém odletovaly na všechny strany žhnoucí jiskry. Ney nespěchal, ale ani se neloudal, kladivo v jeho ruce dopadalo v rytmu tlukotu

srdce těžce pracujícího muže.

Ocel zmatněla, stala se sytě červenou, a tak ji můj přítel vrátil do výhně. Táhla měchů obsluhovali dva mladí učedníci,

jejich úsilím vyrašily z horkých uhlíků žluté plameny. Ney si otřel zpocené obočí levou rukou v rukavici, pak sáhl do

kapsy kožené kovářské zástěry a vytáhl z ní drahokam - srdce weiruna jménem Tsamoc. Můj přítel si ho soustředěně

prohlížel a tu se v nitru diamantu objevil slabounký náznak záře. To stačilo, aby se na Neyových rtech probudil úsměv.

Vrátil drahokam zpět do kapsy, znovu vzal kleště a vyňal budoucí čepel meče z objetí plamenů. Věnoval jí zkoumavý

pohled a opět se do ní pustil kladivem.

Byl natolik zaujat svou prací, že si mě ani nevšiml - ne že by k tomu měl hodně šancí, vždyť jsem byl jen pouhou

siluetou ve vchodu. Rozhodl jsem se ho nerušit a pokračovat dál. Usmál jsem se, když jsem si uvědomil, že se Ney

vrátil k tomu co dělal a kým byl před svým Měsícem luny, aby se opět dostal do kontaktu s realitou. Nově nabyté

postavení ho zřejmě mátlo stejně jako mě a byl jsem rád, že našel cestu, jak se se svými vnitřními problémy vypořádat.

Rozhodl jsem se, že se pokusím o totéž. V minulosti jsem většinu volného času trávil s Leighem, a tak jsem ho vyrazil

hledat.

Asi jsem se ještě nezmínil o jedné zvláštnosti Pevnosti Drakonis - západní polovinu Korunní věže totiž lemovalo celkem

pět zahrad. Dvě z nich byly docela obyčejné, pěstovaly se v nich bylinky, zelenina a květiny. V té poblíž zbrojnice

rostlo několik jabloní, čas jejich plodů však již pominul.

Zahrady od sebe oddělovaly vysoké a silné živé ploty. Kráčel jsem podél stěny věže a záhy brankou z tepaného železa

vstoupil do druhé zahrady. Země zde byla poseta bílými kameny, tak hladkými a lesklými, že jsem si připadal jako bych

se brodil sněhem. Dva stromy, jeden u vnější zdi, druhý těsně vedle věže, skýtaly stín, větší část zahrady však o

sluneční paprsky okradena nebyla. Klikaté chodníčky, dlážděné plochými kameny, spojovaly tuto branku s tou na

protější straně a také se vchodem do věže. Bílou plochu dělilo vedví vyschlé koryto potoka plné oblázků, přes které se

klenul malý kamenný most. Jinde se zase větší balvany tyčily nad zemí jako ostrovy v bílém oceánu.

A tady jsem našel Leigha, seděl se zkříženýma nohama na zábradlí mostu. Na sobě měl jen volnou róbu a hedvábné

kalhoty - žádné boty ani nic jiného. Temmer jsem nikde neviděl. Můj přítel tam jen tak seděl a upřeně se díval do koryta

vyschlého potoka, jako by si představoval, že jím víří proudy vody.

Pokusil jsem se za sebou branku tiše zavřít a myslel si, že se mi to povedlo, když jsem se však otočil, setkal jsem se

pohledem s Leighovýma očima. „Promiň. Nechtěl jsem tě rušit.“

Zavrtěl hlavou. „Nerušíš mě. Jen jsem přemýšlel. Hodně přemýšlel. O spoustě věcí. O tom, jak se odehrály i o tom, jak

se teprve odehrávat budou." Ryzí zármutek v jeho hlase se mi zabodával přímo do srdce.

„Došel jsi k nějakým zajímavým závěrům?"

Leigh se opatrně usmál. „Cítím tady takový klid, Tarrante. Nevím, jestli to na tebe také tak působí, ale připadám si tu v

bezpečí. Jako snad ještě nikdy a nikde. Předtím na mě ze všech stran dýchala hrozba. Pocit bezpečí mi úplně scházel -

pokud jsem zrovna v ruce nedržel Temmer."

„Ano, také ten klid cítím." Pomalu jsem po kamenném chodníčku vykročil k mostu. „Víš, myslím, že je dobré, že sis sem

meč nevzal s sebou."

„To já také, ale musím za to platit." Natáhl ke mně pravou ruku s otevřenou dlaní. Škubala sebou v krátkých

záchvěvech. „I když tu meč nepotřebuji, stále ho chci. Cítím se bez něj jako nějaký mrzák."

„Je to zlá věc, ten tvůj meč. Dokáže velké věci, ale ta cena..." Došel jsem k mostu a opřel se o zábradlí, na kterém seděl.

„Kdybys to jen věděl, když jsi ho prvně uviděl."

Leigh se slabě usmál a opět obrátil oči k vyschlé říčce pod sebou. „Jenže já to věděl, Tarrante, věděl jsem to. Když jsem

ho spatřil, když jsem viděl, jak kostlivcovy prsty svírají jílec, uvědomil jsem si, že bych se ho neměl dotýkat. Jednou

rukou ho ten mrtvý muž tiskl k sobě, tou druhou se ho snažil odtlačit. Věděl jsem, že je to něco špatného, něco zlého,

ale nezastrašilo mě to. Najednou jsem se znovu stal dítětem, které se dívá na něco, co mu nepatří, něco, co by nemělo

brát - jako koláč stydnoucí na okenním parapetu. Dítě ví, že ho chytí, že bude potrestáno, ale přesto si ten koláč vezme.

A já udělal to stejné. Hloupé přirovnání, že?"

Zavrtěl jsem hlavou. „Ale neznal jsi přece příběh, který vyprávěl Rezolut. Nevěděl jsi o ceně, kterou musí nositel

zaplatit. O ceně, která je mnohem vyšší než zisk."

Leigh se tiše zasmál a zakymácel se na zábradlí. „Ale ona není vyšší než zisk, Tarrante, to je právě to! Když tasíš

Temmer - a modlím se ke všem bohům, abys to nikdy nemusel udělat - cítíš najednou neskutečnou moc a víš, že se ti

nikdo a nic nemůže postavit do cesty. Jsi si jistý, jako jsem si byl v Atvalu jistý já, že tví nepřátelé do jednoho padnou

a všichni přátelé zůstanou naživu. Rozhoduješ o životě a smrti a v tu chvíli, Tarrante, právě v tu chvíli ti Temmer stojí

za budoucnost plnou bolesti."

„Ale tehdy na Přízračných pláních..."

„Ano, ta žena, která chránila malou holčičku." Leigh zavřel oči a přejel si ústa hřbetem ruky. „Chci, abys věděl, že bych

na to dítě nikdy nezaútočil. Uvědomoval jsem si, že nepředstavuje hrozbu. Já... jeho matka měla nůž a já si ho všiml...

Nebyl čas na přemýšlení, prostě jsem sekl a ona byla najednou mrtvá a holčička začala plakat."

Asi vteřinu na mě upřeně hleděl a kousal se do rtu. „Dlužím ti poděkování za to, že jsi mě zastavil, že jsi mě srazil zemi.

Už dvakrát jsi riskoval hněv Temmeru, abys mě zachránil. Lepšího přítele ani nemohu mít."

Široce jsem se na něj usmál. „Odjakživa jsme byli přátelé, Leighu. Neexistuje důvod, proč by se mezi nás měl najednou

postavit kouzelný meč. Prostě jen nechci, aby sis ublížil."

„Ublížil? Já?" Pokrčil rameny. „Ale to je přece součást ceny, kterou platím za ten meč."

„Ano, ale není ublížit jako ublížit a..."

Leigh zamhouřil modré oči. „O čem to mluvíš?" Složil jsem ruce na prsou. „Když jsem začal mluvit o Přízračných pláních, neměl jsem na mysli tu věc s ženou a dítětem.

Šlo o toho hoargouna. Jen jsi tam stál a čekal, až tě rozdrtí."

Leighův hlas se ponořil do šepotu. „Myslíš si, že jsem chtěl zemřít?"

„Nevím, na co jsi myslel, Leighu, jen vím, na co bys myslet neměl." Zvedl jsem ruku a položil mu ji na rameno. „Neměl

bys myslet na to, že jediný způsob, jak porazit Temmer, je tvá smrt. Musí být i jiné cesty."

„Jistě, třeba ho už nikdy netasit. Už nikdy nejít do boje. To ho porazí, tím jsem si jistý." Levou rukou ukázal na východ.

„Samozřejmě, to zase přinese vítězství jim. Ty, Ney, můj otec, vy všichni možná zemřete, ale já vyhraji. To mi navrhuješ?

Abych žil šťastně a vesele v Chytrinině novém světě?"

„Dobrá, dobrá, tahle cesta není správná, ale jsou i jiné. A my na ně přijdeme."

„Přijdeme? Opravdu, Tarrante?" Pozorně se na mě podíval, a pak najednou promluvil úplně jiným tónem. „Když jsem tu

seděl, složil jsem takovou krátkou básničku. Chceš ji slyšet?"

„Samozřejmě." Usmál jsem se a pustil jeho rameno. Věděl jsem, že když Leighovi zbývá energie na poezii, nic ještě není

úplně ztraceno. „O čem je?"

„Je to vlastně jen takový zlomek, ještě to nemám celé... Poslouchej:

Slabé srdce hrůzou bledne,

děsí se všech nebezpečí,

silné dává v noci ve dne

sílu pažím, břitkost meči.

Zbabělec, ten ať si staví

hradby z žuly, brány železné,

přec pozře jej jak vlci draví;

skrýš před strachem nenalezne."

Usmál se na mě. „Co tomu říkáš?"

„Že je to o hodně vážnější, než všechny tvé předchozí básně, Leighu." Povzdechl jsem si a pokusil se v tomto mladém

muži se smutnýma modrýma očima zahlédnout alespoň kousek přítele, se kterým jsem vyrůstal. „Neboj se. Ten problém

s Temmerem nějak vyřešíme."

„Samozřejmě, že ano, Hawkinsi." Leigh pomalu přikývl. „Tím jsem si jistý."

Znovu upřel oči do vyschlého potoka a já ho raději nechal být. Na mysli mi vytanula Rezolutova slova, že je Leigh

odsouzen k smrti. Ne, můj přítel ve skutečnosti nechtěl zemřít. Stal se však zajatcem okolností. Kdyby zahodil meč,

umožnil by tím Chytrině vyhrát válku. Měl tedy na výběr jen mezi zkázou světa a svou vlastní, takže jsem se ani nemohl

divit, že je jeho odhodlání zašlapáno do prachu.

Prošel jsem další zahradou plnou jezírek s kouřící vodou, kolem nichž rostly nejrůznější rostliny, kterým prospívá horké

a vlhké prostředí. Poté jsem se ocitl v zatopené zahradě, v níž velké kameny vytvářely četné ostrůvky, spojené mosty a

chodníky. V křišťálově čisté vodě jsem mohl pozorovat líně plovoucí ryby. Žádnou z nich jsem nepoznával, ostatně

většina mně známých ryb pocházela z jezer a řek kolem Valsiny, takže byly hladké a mrštné. Tyto však měly podivně

tvarované ploutve a pohybovaly se pomalu, jejich zlaté šupiny však jasně zářily.

Pohled na ně uklidňoval a nepřipadalo mi správné, že Leigh tráví čas v holé zahradě a ne v této plné života. Leigh,

kterého jsem znával, by jistě přišel právě sem, seděl by na chodnících a čeřil prsty u nohou hladkou vodní hladinu.

Všem rybám by dal jména a vymyslel pozoruhodné příběhy o jejich vzájemných vztazích. Dráždil by je chodidly a tu,

která by byla dost rychlá a stačila ho štípnout, by odměnil přezdívkou a složil oslavné verše na její počest.

„Vypadáš hrozně vážně, Hawkinsi."

Otočil jsem se a trochu nuceně se usmál. „Vřelo, vůbec jsem tě neslyšel přicházet."

Zamrkala na mě zlatýma očima. „Na nás Vorquelfy si musíš neustále dávat pozor. Jsem totiž strašně záludní.“

„Ano, slyšel jsem, že kvůli vám Chytrina celé noci nespí.“

„To bylo dobré, Hawkinsi." Zvonivě se zasmála a ten zvuk zapudil chlad, který jsem cítil po rozhovoru s Leighem. Zlaté

oči jí planuly životem a svým smíchem mi ho jakoby část předala. Měl jsem radost z našeho setkání, v její přítomnosti

bledly všechny starosti a svět se stával jasnějším a veselejším.

Černé vlasy měla zapletené do jednoho tlustého copu, který se jí vinul přes pravé rameno. Oběma rukama si pohrávala

s jeho koncem. Vřela měla na sobě opět hedvábnou róbu, tato však byla modrá s černým lemováním a skvěle ladila k

její dlouhé sukni. Byla bosá, stejně jako Leigh.

Svraštil jsem čelo. „Copak jsem přehlédl cedulku, že se do zahrad nesmí vstupovat v botách?"

.Myslím, že ne, Hawkinsi." Usmála se a hravě mávla copem mým směrem. „Mám pocit, že prostě jen rád zůstáváš v

pohotovosti. Myslíš dopředu. Máš nůž, já ne. Máš boty, já ne. Hluboko ve své mysli skrýváš obavy a já právě teď

žádné nemám."

„Žádné?" Přivřel jsem oči. „Vůbec žádné obavy?"

Vřela pokrčila nos a tiše si povzdechla. „No dobře, pár jich možná mám, ale dnes jsem je nechala nahoře ve svém

pokoji." Opřela se lokty o zábradlí chodníku. „Vlastně, - jednu obavu jsem si s sebou přece jen vzala. Obavu, že ti nikdy

nevyjádřím vděčnost za to, že jsi se mnou zůstal, když jsme pluli kolem Vorquellynu."

„To nebyl žádný problém."

„A i kdyby byl, stejně bys mi to neřekl, že ne, Hawkinsi?" Usmála se na mě, pak se otočila a podívala dolů na ryby.

„Víš, během těch sta let jsem už Vorquellyn jednou viděla. Bylo to strašně dávno, dlouho předtím, než ses narodil ty a

dost možná i dříve, než se narodili tví rodiče. Plula jsem tehdy na malé lodi s několika dalšími Vorquelfy, ze kterých ty znáš jedině Rezoluta. Mířili jsme k Přízračným pláním, chtěli jsme jít na sever a zabít Chytrinu. Byli jsme tak blízko! Ale

nemohli jsme přistát. Věděli jsme, že by to byla sebevražda a právě toto vědomí nás uchránilo před bolestí a zklamáním.

Navíc to, co jsme hodlali udělat, bylo prvním krokem na cestě k osvobození naší vlasti.

Ale tentokrát, tentokrát se mnou byla celá flotila, lodě plné válečníků. Věděla jsem, že můžeme zaútočit. Že můžeme

vyhnat z Vorquellynu aurolanská vojska. Že ho můžeme zachránit a znovu ho učinit našim domovem. To ale nebylo

cílem této výpravy."

Otočila se a podívala se mi do očí tak upřeně, jako se snažila proniknout pohledem pod masku a ještě hlouběji, až do mé

duše. .Chtěla jsem začít nenávidět každého člena výpravy. Pochopila jsem, proč se jí Rezolut rozhodl neúčastnit.

Porozuměla jsem mu jako nikdy předtím, jeho bojovnosti, jeho neústupnosti. Zuřila jsem, neboť jsme míjeli Vorquellyn,

aniž bychom se mu pokusili pomoci. A toužila jsem nenávidět všechny lidi, protože nic nepodnikli ani teď, ani nikdy

předtím.

Ale ty jsi mě nenechal propadnout nenávisti. Byl jsi tam se mnou. Staral ses o mě. Podruhé za těch sto let jsem viděla

Vorquellyn a podruhé mi po boku stál muž, který mi při tom podal pomocnou ruku." Vřela se napřímila a přiblížila ke

mně. Naklonila se a já ucítil ve tváři její jako pírko lehounký dech. O vteřinu později mě políbila.

Ano, již dříve jsem poznal chuť polibku, ale tento byl jiný - a nejen proto, že Vřela byla elfka. Byl tak jemný a pomalý, že

jsem se chvíli ptal sám sebe, zda se naše rty skutečně setkaly, a potvrdilo mi to až chvění, probíhající celým mým tělem.

Pak mě políbila znovu, o něco naléhavěji a já ji sevřel v náručí. Přivinul jsem ji k sobě a potom jsme se políbili potřetí.

Nikdy nezapomenu na dotek její hebké pleti, na její ruce, které mě hladily po tváři, na chuť jejích rtů ani na hřejivý dech.

Její napjaté tělo zapadalo dokonale do mého náručí. Tiskli jsme se k sobě s dravou naléhavostí a v tu chvíli pro nás

byly společné zážitky z výpravy daleko důležitější, než všechny odlišnosti, jež nás rozdělovaly.

Ruku v ruce jsme opustili zahradu a po krátké cestě protkané nesčetnými polibky jsme se skryli v jejím pokoji. Ráno se

proměnilo v odpoledne a to se propadlo do večerní tmy a my stále leželi vedle sebe, dotýkali se, šeptali a tiše se smáli

věcem, které milencům obvykle připadají zábavné. Pili jsme málo a jedli ještě méně, žádný z nás ale nevnímal ani plynutí

času, ani nedostatek jídla. Uspokojovali jsme jeden druhého zvolna a jemně či zběsile a vášnivě, hlad i žízeň pro nás

téměř neexistovaly, byly nepodstatné a podřadné.

V době, kdy se začalo stmívat, spočívala její hlava na mé hrudi. Přehodil jsem jí pokrývku přes nahá ramena a přitom se

dotkl jejích nyní rozpuštěných vlasů. Pak jsem se naklonil a políbil ji na temeno hlavy. „Vřelo, chci se tě na něco

zeptat."

„Ano?"

„Jak... Víš, ostatní si všimnou, že ty a já... Co jim řekneme...?"

Políbila mě na hruď, překulila se na břicho a lehce se usmála. V jejích zlatých očích tlumeně hořelo světlo zapadajícího

slunce. „Bojíš se, že někdo začne šířit pomluvy o našem milostném poměru? Že to poskvrní mou reputaci?"

Zarděl jsem se. „Nechci, aby tě někdo ranil."

Její smích, přerušovaný jemnými polibky, mě zahřál u srdce. „Nic se neboj, můj statečný rytíři. O nás Vorquelfech se ví,

že jsme jiní. Ostatní elfové v pevnosti spatří v našem vztahu jen další důkaz mé nedospělosti, tragický následek toho,

že jsem ztratila domov. A tvým lidem -těm, kteří ti beznadějně závidí a mohou kvůli tomu zešílet vzteky - dáme najevo, že

jeden z druhého čerpáme sílu i útěchu. Závidět sice budou pořád, ale tohle pochopí."

Zvedl jsem obočí. „Hmm, zdá se mi, že o lidech smýšlíš daleko lépe než já."

„Ale důvěru k lidem jsi mi přece vnukl ty, Tarrante." Zpola zavřela oči a položila mi bradu na prsa. „Vůbec nezáleží na

tom, co budou říkat. Nedokáží nás ranit, pokud se sami ranit nenecháme. Když jsem s tebou, nikdo a nic mi nemůže

ublížit, a to je podstatné. Ostatní elfové se vyhýbají milostným vztahům s lidmi, protože je děsí pomíjivost této rozkoše.

Mě ne a ani tebe by neměla. Právě teď jeden druhého potřebujeme a to je dostatečný důvod, abychom byli spolu. To si

pamatuj, a ať už se v budoucnu stane cokoli, nikdo již nikdy nedokáže zranit tvé city."