Kapitola třicátá třetí
Po
svém povýšení - události, která mě
stejnou měrou
překvapila i potěšila
- jsem se došel najíst, vrátil se sám do svého
pokoje
a téměř okamžitě
usnul. Ačkoli jsem
ani na palubě Invicta
neměl potíže se spánkem
a také cestou po souši jsem
se
snažil urvat co nejvíce odpočinku,
nedalo se popřít, že
jsem se cítil vyčerpán.
Když jsem zavřel oči,
slunce právě
zapadalo.
Když jsem je však znovu otevřel,
bylo už dlouho po rozednění.
Oblékl
jsem se. Měl jsem opravdu
široký výběr šatů,
neboť někdo
naplnil mou skříň
dobře padnoucími
tunikami a
kalhotami
- všechny měly zelenou
barvu Oriosy. Potrhané oděvy,
které jsem nosil už od Yslinu, naopak kamsi zmizely.
Do
pravé boty jsem si schoval dýku, dárek od Neye.
Odloudal
jsem se do jídelny a zjistil, že je skoro plná. Jak předchozího
dne vysvětloval Dothan
Cavarre, jedli vojáci
posádky
na směny, a tak bylo
jídlo k dostání v kteroukoli dobu. Popadl jsem misku dušeného
masa a půl krajíce
chleba
a
stáhl se k prázdnému bočnímu
stolu, abych se nasnídal. Byl jsem si celkem jistý, že bych se
mohl klidně přidat
k
některé
ze skupinek mužů a žen
u jiných stolů, úmyslně
jsem si však od nich udržoval odstup.
Chvála,
které se nám dostalo na shromáždění
Rytířů Fénixe, mi
nezastřela rozum a já
dobře věděl,
jak se věci doopravdy
mají.
Tyto muže a ženy spojovaly dlouholeté zkušenosti. Cvičili
společně
každičký den a
byli ochotni bojovat a třeba
i
zemřít
při obraně
pevnosti. Přinášeli
daleko větší oběti
než já. Byl jsem pouhým chlapcem, který se vydal za
dobrodružstvím,
a považovat mě za
stejného, ne-li většího
hrdinu než oni - to prostě
nebylo správné.
Je
pravda, že jsem se zčásti
hrozně toužil k nim
připojit, nacházel jsem
potěšení v jejich
vřelém smíchu
rozléhajícím se
jídelnou.
Jeden stůl se vychloubal
před druhým, jednotlivci
vyzývali jednotlivce a jedna četa
si utahovala z druhé.
Také
se uzavíraly sázky týkající se počtu
zabitých či zajatých
nepřátel, ukořistěných
standart, povýšených členů
jednotky
nebo dokonce stehů,
nutných k zašití ran. Ze shromážděných
vojáků vyzařovala
živá sebedůvěra,
která
chránila
Pevnost Drakonis ještě lépe
než všechny hradby a zbraně.
Rychle
jsem spořádal snídani,
uklidil misku a hodil poslední kousek jednomu z mnoha psisek, která
se toulala jídelnou.
Chvíli
jsem bloumal pevností a vyptával se, jestli někdo
neviděl Neye. Prvních
několik lidí, které
jsem potkal, ho
neznalo,
a až voják, jenž se s námi plavil na jedné lodi, mi poradil,
abych zasel do zbrojnice.
Ta
se nenacházela přímo v
ústřední věži,
ale obě budovy spojoval
široký krytý chodník obehnaný zdí. Ještě
dříve, než
jsem
do zbrojnice vstoupil, jsem ucítil dým z kováren a sálající
horko. Když jsem vyběhl
po schodech ke vchodu, za
vibroval
mnou dunivý řinkot
pracujících kovářů,
stejně čistý a smrtící
jako burácení válečných
bubnů.
Oči
mi začaly slzet a já se
zarazil ve dveřích.
Přímo přede
mnou stál Ney, kůži
zrudlou, lesknoucí se potem, a bušil
kladivem do
žlutooranžového kusu oceli. Každý jeho úder přicházel
s neúprosnou pravidelností, po každém odletovaly
na všechny strany žhnoucí jiskry. Ney nespěchal,
ale ani se neloudal, kladivo v jeho ruce dopadalo v rytmu tlukotu
srdce
těžce pracujícího
muže.
Ocel
zmatněla, stala se sytě
červenou, a tak ji můj
přítel vrátil do výhně.
Táhla měchů
obsluhovali dva mladí učedníci,
jejich
úsilím vyrašily z horkých uhlíků
žluté plameny. Ney si otřel
zpocené obočí levou
rukou v rukavici, pak sáhl do
kapsy
kožené kovářské
zástěry a vytáhl z ní
drahokam - srdce weiruna jménem Tsamoc. Můj
přítel si ho soustředěně
prohlížel
a tu se v nitru diamantu objevil slabounký náznak záře.
To stačilo, aby se na
Neyových rtech probudil úsměv.
Vrátil
drahokam zpět do kapsy,
znovu vzal kleště a
vyňal budoucí čepel
meče z objetí plamenů.
Věnoval jí zkoumavý
pohled
a opět se do ní pustil
kladivem.
Byl
natolik zaujat svou prací, že si mě
ani nevšiml - ne že by k tomu měl
hodně šancí, vždyť
jsem byl jen pouhou
siluetou
ve vchodu. Rozhodl jsem se ho nerušit a pokračovat
dál. Usmál jsem se, když jsem si uvědomil,
že se Ney
vrátil
k tomu co dělal a kým
byl před svým Měsícem
luny, aby se opět dostal
do kontaktu s realitou. Nově
nabyté
postavení
ho zřejmě
mátlo stejně jako
mě a byl jsem rád, že
našel cestu, jak se se svými vnitřními
problémy vypořádat.
Rozhodl
jsem se, že se pokusím o totéž. V minulosti jsem většinu
volného času trávil s
Leighem, a tak jsem ho vyrazil
hledat.
Asi
jsem se ještě nezmínil
o jedné zvláštnosti Pevnosti Drakonis - západní polovinu Korunní
věže totiž lemovalo
celkem
pět
zahrad. Dvě z nich byly
docela obyčejné,
pěstovaly se v nich
bylinky, zelenina a květiny.
V té poblíž zbrojnice
rostlo
několik jabloní, čas
jejich plodů však již
pominul.
Zahrady
od sebe oddělovaly vysoké
a silné živé ploty. Kráčel
jsem podél stěny věže
a záhy brankou z tepaného železa
vstoupil
do druhé zahrady. Země zde
byla poseta bílými kameny, tak hladkými a lesklými, že jsem si
připadal jako bych
se
brodil sněhem. Dva
stromy, jeden u vnější
zdi, druhý těsně
vedle věže,
skýtaly stín, větší
část zahrady však o
sluneční
paprsky okradena nebyla. Klikaté chodníčky,
dlážděné plochými
kameny, spojovaly tuto branku s tou na
protější
straně a také se vchodem
do věže. Bílou plochu
dělilo vedví vyschlé
koryto potoka plné oblázků,
přes které se
klenul
malý kamenný most. Jinde se zase větší
balvany tyčily nad zemí
jako ostrovy v bílém oceánu.
A
tady jsem našel Leigha, seděl
se zkříženýma nohama
na zábradlí mostu. Na sobě měl
jen volnou róbu a hedvábné
kalhoty
- žádné boty ani nic jiného. Temmer jsem nikde neviděl.
Můj přítel
tam jen tak seděl a
upřeně
se díval do koryta
vyschlého
potoka, jako by si představoval,
že jím víří proudy
vody.
Pokusil
jsem se za sebou branku tiše zavřít
a myslel si, že se mi to povedlo, když jsem se však otočil,
setkal jsem se
pohledem
s Leighovýma očima.
„Promiň. Nechtěl
jsem tě rušit.“
Zavrtěl
hlavou. „Nerušíš mě.
Jen jsem přemýšlel.
Hodně přemýšlel.
O spoustě věcí.
O tom, jak se odehrály i o tom, jak
se
teprve odehrávat budou." Ryzí zármutek v jeho hlase se mi
zabodával přímo do
srdce.
„Došel
jsi k nějakým zajímavým
závěrům?"
Leigh
se opatrně usmál. „Cítím
tady takový klid, Tarrante. Nevím, jestli to na tebe také tak
působí, ale připadám
si tu v
bezpečí.
Jako snad ještě nikdy a
nikde. Předtím na mě
ze všech stran dýchala hrozba. Pocit bezpečí
mi úplně scházel -
pokud
jsem zrovna v ruce nedržel Temmer."
„Ano,
také ten klid cítím." Pomalu jsem po kamenném chodníčku
vykročil k mostu. „Víš,
myslím, že je dobré, že sis sem
meč
nevzal s sebou."
„To
já také, ale musím za to platit." Natáhl ke mně
pravou ruku s otevřenou
dlaní. Škubala sebou v krátkých
záchvěvech.
„I když tu meč nepotřebuji,
stále ho chci. Cítím se bez něj
jako nějaký mrzák."
„Je
to zlá věc, ten tvůj
meč. Dokáže velké
věci, ale ta cena..."
Došel jsem k mostu a opřel
se o zábradlí, na kterém seděl.
„Kdybys
to jen věděl,
když jsi ho prvně uviděl."
Leigh
se slabě usmál a opět
obrátil oči k vyschlé
říčce
pod sebou. „Jenže já to věděl,
Tarrante, věděl
jsem to. Když jsem
ho
spatřil, když jsem
viděl, jak kostlivcovy
prsty svírají jílec, uvědomil
jsem si, že bych se ho neměl
dotýkat. Jednou
rukou
ho ten mrtvý muž tiskl k sobě,
tou druhou se ho snažil odtlačit.
Věděl
jsem, že je to něco
špatného, něco zlého,
ale
nezastrašilo mě to.
Najednou jsem se znovu stal dítětem,
které se dívá na něco,
co mu nepatří, něco,
co by nemělo
brát
- jako koláč stydnoucí
na okenním parapetu. Dítě ví,
že ho chytí, že bude potrestáno, ale přesto
si ten koláč vezme.
A
já udělal to stejné.
Hloupé přirovnání,
že?"
Zavrtěl
jsem hlavou. „Ale neznal jsi přece
příběh,
který vyprávěl Rezolut.
Nevěděl
jsi o ceně, kterou musí
nositel
zaplatit.
O ceně, která je mnohem
vyšší než zisk."
Leigh
se tiše zasmál a zakymácel se na zábradlí. „Ale ona není
vyšší než zisk, Tarrante, to je právě
to! Když tasíš
Temmer
- a modlím se ke všem bohům,
abys to nikdy nemusel udělat
- cítíš najednou neskutečnou
moc a víš, že se ti
nikdo
a nic nemůže postavit do
cesty. Jsi si jistý, jako jsem si byl v Atvalu jistý já, že tví
nepřátelé do jednoho
padnou
a
všichni přátelé
zůstanou naživu.
Rozhoduješ o životě a
smrti a v tu chvíli, Tarrante, právě
v tu chvíli ti Temmer stojí
za
budoucnost plnou bolesti."
„Ale
tehdy na Přízračných
pláních..."
„Ano,
ta žena, která chránila malou holčičku."
Leigh zavřel oči
a přejel si ústa hřbetem
ruky. „Chci, abys věděl,
že bych
na
to dítě nikdy
nezaútočil. Uvědomoval
jsem si, že nepředstavuje
hrozbu. Já... jeho matka měla
nůž a já si ho všiml...
Nebyl
čas na přemýšlení,
prostě jsem sekl a ona
byla najednou mrtvá a holčička
začala plakat."
Asi
vteřinu na mě
upřeně
hleděl a kousal se
do rtu. „Dlužím ti poděkování
za to, že jsi mě zastavil,
že jsi mě srazil zemi.
Už
dvakrát jsi riskoval hněv
Temmeru, abys mě zachránil.
Lepšího přítele ani
nemohu mít."
Široce
jsem se na něj usmál.
„Odjakživa jsme byli přátelé,
Leighu. Neexistuje důvod,
proč by se mezi nás měl
najednou
postavit
kouzelný meč. Prostě
jen nechci, aby sis ublížil."
„Ublížil?
Já?" Pokrčil
rameny. „Ale to je přece
součást ceny, kterou
platím za ten meč."
„Ano,
ale není ublížit jako ublížit a..."
Leigh
zamhouřil
modré oči.
„O čem
to mluvíš?"
Složil jsem ruce na prsou. „Když jsem začal
mluvit o Přízračných
pláních, neměl
jsem na mysli tu věc
s ženou a dítětem.
Šlo
o toho hoargouna. Jen jsi tam stál a čekal,
až tě rozdrtí."
Leighův
hlas se ponořil do
šepotu. „Myslíš si, že jsem chtěl
zemřít?"
„Nevím,
na co jsi myslel, Leighu, jen vím, na co bys myslet neměl."
Zvedl jsem ruku a položil mu ji na rameno. „Neměl
bys
myslet na to, že jediný způsob,
jak porazit Temmer, je tvá smrt. Musí být i jiné cesty."
„Jistě,
třeba ho už nikdy
netasit. Už nikdy nejít do boje. To ho porazí, tím jsem si
jistý." Levou rukou ukázal na východ.
„Samozřejmě,
to zase přinese vítězství
jim. Ty, Ney, můj otec,
vy všichni možná zemřete,
ale já vyhraji. To mi navrhuješ?
Abych
žil šťastně
a vesele v Chytrinině
novém světě?"
„Dobrá,
dobrá, tahle cesta není správná, ale jsou i jiné. A my na ně
přijdeme."
„Přijdeme?
Opravdu, Tarrante?" Pozorně
se na mě podíval,
a pak najednou promluvil úplně
jiným tónem. „Když jsem tu
seděl,
složil jsem takovou krátkou básničku.
Chceš ji slyšet?"
„Samozřejmě."
Usmál jsem se a pustil jeho rameno. Věděl
jsem, že když Leighovi zbývá energie na poezii, nic ještě
není
úplně
ztraceno. „O čem
je?"
„Je
to vlastně jen takový
zlomek, ještě to nemám
celé... Poslouchej:
Slabé
srdce hrůzou bledne,
děsí
se všech nebezpečí,
silné
dává v noci ve dne
sílu
pažím, břitkost meči.
Zbabělec,
ten ať si staví
hradby
z žuly, brány železné,
přec
pozře jej jak vlci draví;
skrýš
před strachem nenalezne."
Usmál
se na mě. „Co tomu
říkáš?"
„Že
je to o hodně vážnější,
než všechny tvé předchozí
básně, Leighu."
Povzdechl jsem si a pokusil se v tomto mladém
muži
se smutnýma modrýma očima
zahlédnout alespoň kousek
přítele, se kterým jsem
vyrůstal. „Neboj se.
Ten problém
s
Temmerem nějak vyřešíme."
„Samozřejmě,
že ano, Hawkinsi." Leigh pomalu přikývl.
„Tím jsem si jistý."
Znovu
upřel oči
do vyschlého potoka a já ho raději
nechal být. Na mysli mi vytanula Rezolutova slova, že je Leigh
odsouzen
k smrti. Ne, můj přítel
ve skutečnosti nechtěl
zemřít. Stal se však
zajatcem okolností. Kdyby zahodil meč,
umožnil
by tím Chytrině vyhrát
válku. Měl tedy na výběr
jen mezi zkázou světa a
svou vlastní, takže jsem se ani nemohl
divit,
že je jeho odhodlání zašlapáno do prachu.
Prošel
jsem další zahradou plnou jezírek s kouřící
vodou, kolem nichž rostly nejrůznější
rostliny, kterým prospívá horké
a
vlhké prostředí. Poté
jsem se ocitl v zatopené zahradě,
v níž velké kameny vytvářely
četné ostrůvky,
spojené mosty a
chodníky.
V křišťálově
čisté vodě jsem
mohl pozorovat líně plovoucí
ryby. Žádnou z nich jsem nepoznával, ostatně
většina
mně známých ryb
pocházela z jezer a řek
kolem Valsiny, takže byly hladké a mrštné. Tyto však měly
podivně
tvarované
ploutve a pohybovaly se pomalu, jejich zlaté šupiny však jasně
zářily.
Pohled
na ně uklidňoval
a nepřipadalo mi správné,
že Leigh tráví čas v
holé zahradě a ne v této
plné života. Leigh,
kterého
jsem znával, by jistě přišel
právě sem, seděl
by na chodnících a čeřil
prsty u nohou hladkou vodní hladinu.
Všem
rybám by dal jména a vymyslel pozoruhodné příběhy
o jejich vzájemných vztazích. Dráždil by je chodidly a tu,
která
by byla dost rychlá a stačila
ho štípnout, by odměnil
přezdívkou a složil
oslavné verše na její počest.
„Vypadáš
hrozně vážně,
Hawkinsi."
Otočil
jsem se a trochu nuceně se
usmál. „Vřelo, vůbec
jsem tě neslyšel
přicházet."
Zamrkala
na mě zlatýma očima.
„Na nás Vorquelfy si musíš neustále dávat pozor. Jsem totiž
strašně záludní.“
„Ano,
slyšel jsem, že kvůli
vám Chytrina celé noci nespí.“
„To
bylo dobré, Hawkinsi." Zvonivě
se zasmála a ten zvuk zapudil chlad, který jsem cítil po
rozhovoru s Leighem. Zlaté
oči
jí planuly životem a svým smíchem mi ho jakoby část
předala. Měl
jsem radost z našeho setkání, v její přítomnosti
bledly
všechny starosti a svět
se stával jasnějším a
veselejším.
Černé
vlasy měla zapletené do
jednoho tlustého copu, který se jí vinul přes
pravé rameno. Oběma
rukama si pohrávala
s
jeho koncem. Vřela měla
na sobě opět
hedvábnou róbu, tato však byla modrá s černým
lemováním a skvěle
ladila k
její
dlouhé sukni. Byla bosá, stejně
jako Leigh.
Svraštil
jsem čelo. „Copak jsem
přehlédl cedulku, že se
do zahrad nesmí vstupovat v botách?"
.Myslím,
že ne, Hawkinsi." Usmála se a hravě
mávla copem mým směrem.
„Mám pocit, že prostě jen
rád zůstáváš v
pohotovosti.
Myslíš dopředu. Máš
nůž, já ne. Máš boty,
já ne. Hluboko ve své mysli skrýváš obavy a já právě
teď
žádné
nemám."
„Žádné?"
Přivřel
jsem oči. „Vůbec
žádné obavy?"
Vřela
pokrčila nos a tiše si
povzdechla. „No dobře,
pár jich možná mám, ale dnes jsem je nechala nahoře
ve svém
pokoji."
Opřela se lokty o
zábradlí chodníku. „Vlastně,
- jednu obavu jsem si s sebou přece
jen vzala. Obavu, že ti nikdy
nevyjádřím
vděčnost za to, že jsi
se mnou zůstal, když
jsme pluli kolem Vorquellynu."
„To
nebyl žádný problém."
„A
i kdyby byl, stejně bys
mi to neřekl, že ne,
Hawkinsi?" Usmála se na mě,
pak se otočila a podívala
dolů na ryby.
„Víš,
během těch
sta let jsem už Vorquellyn jednou viděla.
Bylo to strašně dávno,
dlouho předtím, než ses
narodil ty a
dost možná
i dříve,
než se narodili tví rodiče.
Plula jsem tehdy na malé lodi s několika
dalšími Vorquelfy, ze kterých ty
znáš jedině
Rezoluta.
Mířili
jsme k Přízračným
pláním, chtěli
jsme jít na sever a zabít Chytrinu. Byli jsme tak blízko! Ale
nemohli
jsme přistát. Věděli
jsme, že by to byla sebevražda a právě
toto vědomí nás
uchránilo před bolestí
a zklamáním.
Navíc
to, co jsme hodlali udělat,
bylo prvním krokem na cestě k
osvobození naší vlasti.
Ale
tentokrát, tentokrát se mnou byla celá flotila, lodě
plné válečníků.
Věděla
jsem, že můžeme
zaútočit. Že můžeme
vyhnat
z Vorquellynu aurolanská vojska. Že ho můžeme
zachránit a znovu ho učinit
našim domovem. To ale nebylo
cílem
této výpravy."
Otočila
se a podívala se mi do očí
tak upřeně,
jako se snažila proniknout pohledem pod masku a ještě
hlouběji, až do
mé
duše.
.Chtěla jsem začít
nenávidět každého
člena výpravy. Pochopila
jsem, proč se jí Rezolut
rozhodl neúčastnit.
Porozuměla
jsem mu jako nikdy předtím,
jeho bojovnosti, jeho neústupnosti. Zuřila
jsem, neboť jsme míjeli
Vorquellyn,
aniž
bychom se mu pokusili pomoci. A toužila jsem nenávidět
všechny lidi, protože nic nepodnikli ani teď,
ani nikdy
předtím.
Ale
ty jsi mě nenechal
propadnout nenávisti. Byl jsi tam se mnou. Staral ses o mě.
Podruhé za těch sto let
jsem viděla
Vorquellyn
a podruhé mi po boku stál muž, který mi při
tom podal pomocnou ruku." Vřela
se napřímila a
přiblížila ke
mně.
Naklonila se a já ucítil ve tváři
její jako pírko lehounký dech. O vteřinu
později mě
políbila.
Ano,
již dříve jsem poznal
chuť polibku, ale tento
byl jiný - a nejen proto, že Vřela
byla elfka. Byl tak jemný a pomalý, že
jsem
se chvíli ptal sám sebe, zda se naše rty skutečně
setkaly, a potvrdilo mi to až chvění,
probíhající celým mým tělem.
Pak
mě políbila znovu, o
něco naléhavěji
a já ji sevřel v náručí.
Přivinul jsem ji k sobě
a potom jsme se políbili potřetí.
Nikdy
nezapomenu na dotek její hebké pleti, na její ruce, které mě
hladily po tváři,
na chuť jejích rtů
ani na hřejivý
dech.
Její
napjaté tělo zapadalo
dokonale do mého náručí.
Tiskli jsme se k sobě s
dravou naléhavostí a v tu chvíli pro nás
byly
společné zážitky z
výpravy daleko důležitější,
než všechny odlišnosti, jež nás rozdělovaly.
Ruku
v ruce jsme opustili zahradu a po krátké cestě
protkané nesčetnými
polibky jsme se skryli v jejím pokoji. Ráno se
proměnilo
v odpoledne a to se propadlo do večerní
tmy a my stále leželi vedle sebe, dotýkali se, šeptali a tiše se
smáli
věcem,
které milencům obvykle
připadají zábavné.
Pili jsme málo a jedli ještě
méně, žádný z
nás ale nevnímal ani plynutí
času,
ani nedostatek jídla. Uspokojovali jsme jeden druhého zvolna a
jemně či zběsile
a vášnivě, hlad i žízeň
pro nás
téměř
neexistovaly, byly nepodstatné a podřadné.
V
době, kdy se začalo
stmívat, spočívala její
hlava na mé hrudi. Přehodil
jsem jí pokrývku přes
nahá ramena a přitom se
dotkl
jejích nyní rozpuštěných
vlasů. Pak jsem se
naklonil a políbil ji na temeno hlavy. „Vřelo,
chci se tě na něco
zeptat."
„Ano?"
„Jak...
Víš, ostatní si všimnou, že ty a já... Co jim řekneme...?"
Políbila
mě na hruď,
překulila se na břicho
a lehce se usmála. V jejích zlatých očích
tlumeně hořelo
světlo zapadajícího
slunce.
„Bojíš se, že někdo
začne šířit
pomluvy o našem milostném poměru?
Že to poskvrní mou reputaci?"
Zarděl
jsem se. „Nechci, aby tě někdo
ranil."
Její
smích, přerušovaný
jemnými polibky, mě zahřál
u srdce. „Nic se neboj, můj
statečný rytíři.
O nás Vorquelfech se ví,
že
jsme jiní. Ostatní elfové v pevnosti spatří
v našem vztahu jen další důkaz
mé nedospělosti,
tragický následek toho,
že
jsem ztratila domov. A tvým lidem -těm,
kteří ti beznadějně
závidí a mohou kvůli
tomu zešílet vzteky - dáme najevo, že
jeden
z druhého čerpáme sílu
i útěchu. Závidět
sice budou pořád, ale
tohle pochopí."
Zvedl
jsem obočí. „Hmm, zdá
se mi, že o lidech smýšlíš daleko lépe než já."
„Ale
důvěru
k lidem jsi mi přece
vnukl ty, Tarrante." Zpola zavřela
oči a položila mi bradu
na prsa. „Vůbec
nezáleží na
tom,
co budou říkat. Nedokáží
nás ranit, pokud se sami ranit nenecháme. Když jsem s tebou, nikdo
a nic mi nemůže
ublížit,
a to je podstatné. Ostatní elfové se vyhýbají milostným vztahům
s lidmi, protože je děsí
pomíjivost této rozkoše.
Mě
ne a ani tebe by neměla.
Právě teď
jeden druhého potřebujeme
a to je dostatečný
důvod, abychom byli
spolu. To si
pamatuj, a
ať už
se v budoucnu stane cokoli, nikdo již nikdy nedokáže zranit tvé
city."
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára
Poznámka: Komentár môže zverejniť iba člen tohto blogu.