Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 18. kapitola

Kapitola osmnáctá

Kedynův chrám jsme našli celkem snadno - snad bych měl raději říkat nejbližší Kedynův chrám, neboť se v Yslinu

nacházely hned tři. Ten, do kterého jsme vstoupili, byl postaven ve starém říšském stylu s vysokými sloupy a freskami

s válečnou tématikou na stěnách i zábradlí kněžského ochozu. Masivní dvoukřídlé bronzové dveře, které věk zbarvil

dočerna, byly otevřené, nevypadaly však nijak pohostinně.

Vnitřek chrámu se od toho valsinského lišil snad jen v jediném závažném ohledu - pokud ovšem nepočítám nesrovnatelně větší rozměry. Za Kedynovou sochou, tam, kde se u nás nacházela tenká stěna mezi svatyněmi Feseiny

a Gesrika, se zde otevíralo ústí dlouhé chodby, vedoucí do nitra chrámu. Poté, co jsme si koupili kadidlo a spolu s

modlitbami ho věnovali bohu válečníků, vstoupili jsme do tunelu, abychom ho prozkoumali.

Nikdy předtím jsem nic takového neviděl. Řada za řadou tu stály sošky obvykle jen o málo větší než dětské panenky, a

všechny zaujímaly nějaký válečnický nebo bájný postoj. Některé představovaly bojovníky, usekávající hlavy padlým

nepřátelům, jiné zabodávaly meče a kopí do těl draků, gryfů, velkých hadů či vyjících bestií, které se hodně podobaly

řvounům. Mužské a ženské sošky byly navzájem promíchané. Kolem podstavce každé z nich se nacházela malá

prohlubeň plná písku, z něhož trčely vonné tyčinky a hond svíčky. Jejich světlo vrhalo strašidelné stíny na zdi a

dokonce i na klenutý stropní oblouk.

Do chodby nás přilákal už jen velký počet lidí, spíše mladých než starých, který míjel bez povšimnutí Kedyna a kráčel

přímo k těmto soškám. Stáli či klečeli před nimi se sklopenými hlavami a rukama ve stejné poloze, jako by se modlili k

samotnému bohu válečníků. Žádný z nás tří nechápal, co se tu děje, ale alespoň mně připadalo, jako bych usnul a

probudil se v jiném světě, posunutém o jeden dva kroky stranou od toho původního.

Vrátili jsme se do hostince, ale lorda Norringtona jsme nenašli. Místo něj tu na nás čekal vzkaz, že se máme dostavit na

určité místo ve městě. Zeptali jsme se Quinta Severa na cestu a vyrazili. Protlačili jsme se davem, vyšplhali na věž a

svezli se v jednom z košů, jezdících po lanech mezi výškovými budovami. Náš dopravní prostředek se silně houpal ve

větru a Leigha by v tu chvíli nedonutily k pohledu dolů ani všechny peníze na světě.

Já s Neyem jsme si však výhledu užili až až, po celou dobu, kdy nás převozník táhl k cíli, jsme svírali stěny koše a

vykukovali ven. Bezpečně jsme se vzduchem přesunuli z novější části města do starší a vyhnuli se hlučícím zástupům v

ulicích. Viseli jsme jen asi padesát stop nad zemí, takže jsme pod námi viděli vše do nejmenších detailů - od sušícího se

prádla přes hrající si děti až po honičku dvou strážných za unikajícím zlodějem.

Konečně jsme dorazili na vzdálenou věž a sestoupili do jedné ze starších čtvrtí města. Na křižovatce Rybářské a Perlové

ulice jsem ale nezahlédl nikoho, koho bych znal nebo kdo by o nás alespoň jevil zájem. Nebyl jsem si jistý, zda jsme

vskutku na správném místě, pak však objevil Ney znamení Opeřenců Rytířů Fénixe na kůře stromu na začátku stromové

aleje. Ihned jsme se k němu vydali.

Další znamení jsme spatřili vytesané do jedné domovní zdi, o kus dál pak vyryté do sloupu. Ubírali jsme se směrem,

kterým nás značky vedly, a připadali si jako na lovu. Nakonec jsme stanuli před zavřenými dveřmi s malou špehýrkou.

Zaklepal jsem na ně a špehýrka se otevřela. Kdosi vykoukl ven a zeptal se: „Víte, k čemu slouží toto místo?"

Dotkl jsem se rukou obočí a pak ji spustil dolů, se zvednutou a otevřenou dlaní.

Zámek cvakl a dveře se otevřely. Všichni tři jsme vstoupili a ocitli se v nízkém koridoru, na jehož konci nás očekával

muž oblečený ve splývavé róbě. Pohybem ruky nás vybídl, abychom ho následovali, a pak nás zavedl do malé

komůrky. Zde jsme dostali hnědé róby a museli se zapsat do knihy návštěvníků. Leigh se podepsal rozmáchle, já spíše

šetřil inkoustem a Ney namaloval symbol, kterým vždy označoval vlastnoručně vyrobené zbraně.

Průvodce nám navrhl rychlou prohlídku yslinského shromáždiště Rytířů Fénixe a všichni tři jsme souhlasili, aniž

bychom řekli jediné slovo. Velký sál, v němž se konala zasedání, tu byl o dost hlubší než ve Valsině a jednotlivé úrovně

tohoto amfiteátru měly obložení z bílého mramoru. Klenbu sálu podpíraly dva tucty mramorových sloupů a zdobily ji

malby, zobrazující životní cyklus Fénixů. Měl jsem pocit, že se obraz znovuzrození Fénixe nachází přímo nad místem, kde

se prvně objevují noví členové společenství.

Za Velkým sálem se nacházela celá řada menších komnat pro soukromější jednání a také jídelní sál, schopný podle

mých odhadů pojmout alespoň tři sta lidí naráz. Prošli jsme přilehlou kuchyní a pak si vlevo od Velkého sálu prohlédli i

komplex komůrek určených pro ubytování Rytířů ze vzdálených zemí. Svou okružní prohlídku jsme ukončili na opačné

straně jednacího amfiteátru, v chodbě, jež svým vzhledem silně připomínala tu v Kedynově chrámu.

Také zde se nacházely desítky a stovky sošek, většinou opravdu malých, ale několik jich dosahovalo životní velikosti a

stály ve vlastních výklencích. Před každou z nich hořely svíčky a ve vzduchu bylo cítit kadidlo. Mnoho soch se hodně

podobalo těm chrámovým, s naprostou jistotou jsem však nepoznával žádnou z nich. Jen jejich válečnické postoje byly

stejné.

Poškrabal jsem se vzadu na krku. „Odpusťte..." Zapátral jsem po vhodném oslovení a rozhodl se pro jedno, které

nemohlo urazit. „…Mistře, ale podobnou chodbu jsme již viděli v Kedynově chrámu a nerozumíme jejímu účelu."

Zvedl ruku. „Jste tu proto, abyste se učili. Učili se a porozuměli." Vedl nás zpátky do jedné z jednacích komnat. Ukázal

nám, abychom se posadili na hranaté dřevěné židle, a sám se uvelebil na podlaze s róbou splývající kolem zkřížených

nohou.

„Jak všichni tři víte, před téměř dvěma tisíci let se z Pustin - které tehdy zahrnovaly i dnešní Černé pláně -vynořila

obrovská armáda a podmanila si takřka celý známý svět. Dobyvatelé založili Estinskou říši, jejíž součástí byla i

provincie Oriosa. Po mnoho století vládli císařové z rodu Estinů dobře a moudře a až před tisíci lety ukázala válka mezi

lidmi a urZrethii, že stávající aristokracie není schopna plnit povinnosti, které vůči svým vládcům měla. Císař tedy

starou šlechtu rozpustil a rozdal tituly a země velitelům svých vojsk, kteří se osvědčili v těžkých bojích.

O dvě a půl století později přitáhly ze severu hordy Aurolaňanů pod vedením Kirúna, vládnoucího mocnou Dračí

korunou. Centrální provincie Říše, včetně Oriosy, byly vpádem těžce poničeny. Lidé s pomocí elfů a urZrethiů zatlačily

Kirúna zpět, aristokracie se ale opět ukázala jako neschopná. Tehdejší císař však místo toho, aby šlechtu zbavil titulů a

nahradil ji novou, vyslal do vzbouřených provincií vojenské oddíly."

Přikývl jsem, neboť mi byla historie Oriosy od té doby již celkem dobře známá. Právě v těch neklidných časech si

Oriosané, Murosané a Alosané - obyvatelé válkou nejvíce postižených centrálních provincií - nasadili Masky jako

symboly vítězství ve Velké vzpouře. Císařská nadvláda byla svržena a naše národy vyhlásily nezávislost. Utvořily

Konfederaci a slíbily si pomoc v případě napadení - tato jednota přetrvala až po současnost. Náš učitel pokračoval. „Císařův bratr, Valentin, viděl jakou katastrofu jeho sourozenec způsobil. Proto zahájil vlastní

vzpouru a zbavil ho moci. Císař Balanius však uprchl do Madasosy v Reimancii a vyhlásil, že má východní část Říše

jedinou legitimní vládu na kontinentu. Sebcie, Bilasie, Reimancie a Viarca se dodnes považují za Estinskou říši.

Valentin zase zaručil západním provinciím rozsáhlou autonomii, všechny je ale spojil do Valentinovy ligy. Vládl jí až do

své smrti, neměl však nikoho, kdo by po jeho skonu nastoupil na jeho místo. Králové jednotlivých států Ligy jsou nyní

navzájem spojeni sítí velvyslanců a každý rok se v jednom z hlavních měst schází společná Rada. Té předsedá místní

vládce, ale jen Velká rada, na níž se shromáždí všichni panovníci, může jednohlasně zvolit nového císaře Ligy."

Podle svých dosavadních historických znalostí jsem si o Valentinovi rozhodně neudělal tak příznivý obraz. Císař Ligy

se totiž pokusil rozšířit hranice svého území až někam severně od Murosa a západně od Reimancie - cestou však

musely jeho armády projít Oriosou a ta nebyla v žádném případě snadným oříškem k rozlousknutí. Po čase došli jeho

generálové k názoru, že navzdory nepochybné kráse orioské krajiny v ní nehodlají strávit celý život, a tak se stáhli zpět

do Saporcie a Alcidy.

Snad nejdůležitějším z Valentinových činů bylo zničení Dračí koruny a rozptýlení jejích úlomků po světě. Každá země,

která svými vojsky přispěla k Kirúnově porážce, byla za to odměněna jedním kouskem Koruny - pokud ho ovšem

vůbec chtěla. Zbylé úlomky nechal Valentin uložit v Pevnosti Drakonis, kterou založil, vystavěl a vybavil početnou

posádkou. Tu tvořily většinou oddíly Ligy, ale na stráži pevnosti se střídaly i jednotky z ostatních civilizovaných zemí.

„Mnoho lidí vzhlíželo k Valentinovi pro všechny jeho činy jako k bohu, ale on tu čest odmítl. Řekl, že je jen pouhým

člověkem s některými božskými vlastnostmi, avšak jeho pravý význam spočíval v tom, že lidem ukázal, kudy vede cesta

k získání předností bohů - skrze oddanost, modlitby a tvrdou práci.

Po Valentinově smrti bylo knězům zjeveno, že mu bohové ukázali svou přívětivou tvář a pozvedli ho nad ostatní lidi.

Nestal se přímo bohem, ale rozhodně více než weirunem, patronem všech, kdo se v sobě snaží objevit dobré vlastnosti,

které ztělesňuje. A stejně jako bohové vítá i on duše těch, jejichž přednosti na tomto světě převážily nad chybami -

podoby těchto vyvolených jsou pak uctívány jejich rodinami i těmi, kdo doufá, že jednou získá stejné postavení.

Chodby, které jste viděli, jsou zasvěceny právě lidem, kteří se po smrti stali polobohy. Tady na shromáždišti se

nacházejí podobizny Rytířů Fénixe a v Kedynově chrámu zase sošky jeho uctívačů. To, že určitý člověk dosáhl tohoto

posvátného postavení, sdělují knězům sami bohové a ti zase předávají tuto zprávu dál - většinou rodinám zesnulých."

Vzpomínám si, že když jsem si tento příběh vyslechl, přeběhl mi po zádech mráz. Začal jsem se ptát, zda bohové

nevěnují Lize nějakou zvláštní přízeň, když zdejším knězům odhalili tak zázračné věci a utajili je těm našim. Až tehdy,

když jsem trochu zestárl a stal se rozhodně více cynickým, došlo mi, že celé „božské zjevení“ není ničím jiným než

způsobem, jak pevně připoutat bohaté rodiny k chrámu určitého boha a s pomocí uctívání mrtvých předků je donutit k

utrácení většího množství peněz ve prospěch svatyně. Některé rodiny šly dokonce tak daleko, že platily vybavení,

výcvik i žold vojenským jednotkám, které bojovaly pod standartami jejich předků, a snižovaly tím výdaje státních

pokladen svých zemí.

Později jsem se Neye zeptal, jestli si nemyslí, že Oriosané dělají něco špatně, ale ten jen potřásl hlavou. „Liga prostě

potřebuje pomoc navíc - bohové vědí, že my si vystačíme i s tím, co nám dali na začátku."

Slova Rytíře Fénixe mě také donutila k zamyšlení, jestli budu po své smrti rovněž shledán hodným té velké cti. Jediný

rychlý pohled na Leigha mi řekl, že i on je ztracen v podobných myšlenkách. Věděl jsem, že je jeho otec tohoto

postavení nepochybně hoden a řekl bych, že můj otec též. Ale my dva? Mohl jsem jen doufat, že vše, co jsme do této

chvíle učinili, potěšilo bohy dostatečně, aby nás přijali. Ale, vznikla mi v hlavě další otázka, je-li zisk postavení

poloboha tak snadný, možná to nakonec není až tak velká čest?

Na tomto místě musím podotknout, že ačkoli nemá Oriosa ve svých chrámech chodby se soškami slavných předků,

neznamená to, že jsme na ně zapomněli. Masky, které nosili, pečlivě schováváme a ukazujeme je ve dnech výročí jejich

skonu. Vyprávíme si o nich příběhy a vážíme si jich -jen se k nim nechováme jako k polobohům.

Učitel pak začal vyprávět o vzniku Rytířů Fénixe krátce po lidsko-urZrethijské válce a o nárůstu jejich moci po rozpadu

Estinské říše. Sám Valentin byl Rytířem Fénixe a získal hodnost Velkého Ohnivého Mistra, což bylo, jak jsem pochopil,

asi nejvyšší postavení, kterého se ve Společenství dalo dosáhnout. Učitel nám ukázal také několik dalších tajných

znamení jako pokyn k následování či k uchopení nějakého předmětu - včetně jejich skrytých a otevřených variant. Poté

nás vzal zpět do posvátné chodby, nechal nás zapálit uhlíky před sochou Valentina, který byl podle jeho slov

zosobněním všech Válečnických ctností, vzal si od nás róby a řekl, že můžeme odejít.

Po návratu do hostince jsme se setkali s Leighovým otcem. Vypadal trochu netrpělivě, ale dovolil nám sníst trochu

chleba, sýra a pečeného vepřového, než jsme se znovu vydali do Tesákové pevnosti. „Už jsem slyšel o tom, co jste

provedli dnes ráno na oslavách. Pokud bych tam s vámi byl, asi bych vám to zakázal, ale vypadá to, že jste udělali

vůbec to nejlepší, co jste mohli. Z mladíků s Maskami luny jste se proměnili ve válečníky neuvěřitelných schopností,

což vrhne na události v Atvalu trochu jiné světlo."

Vrátili jsme se do Tesákové pevnosti a opět vstoupili do jejího Velkého sálu. Ten však již ani trochu nepřipomínal místo

včerejší hostiny. Kolem středu komnaty bylo do velkého kruhu postaveno několik skoro prázdných stolů. Každý z nich

zdobila standarta jednoho státu a miniaturní erby jeho vyslanců. Za jednotlivými delegacemi stálo ještě několik dalších

židlí. Obsazeno jich bylo jen málo - většinou tu seděli rádcové králů a šlechticů u hlavních stolů.

Naše místa se nacházela za zády královny Lanivette, jejího syna, dcery a komořího. Princezna Ryhope si našeho

příchodu všimla a otočila se k nám. Věnovala Leighovi vřelý úsměv. Vrátil jí ho a přidal mrknutí, které jí vehnalo do

tváří ruměnec.

Také její bratr, Scrainwood, si nás prohlédl. Upřímně řečeno bych ho ze svého vyprávění nejraději úplně vynechal, není

to však možné, neboť v něm hraje závažnou roli. Byl stejně pohledný jako jeho sestra a podobu těch dvou nešlo

přehlédnout. Dělilo je od sebe celých třináct let, což znamenalo, že byl skoro dvakrát starší než já. Princ, vysoký a hubený, i když přece jen ne tak vysoký jako já, měl hnědé vlasy a šedé oči, které, ač jsem si tím tenkrát nebyl jist,

hleděly trochu úskočně.

Tehdy jsem toho o něm věděl jen málo. Stejně jako každý Oriosan jsem slavil jeho svatbu i narození obou synů. Ti byli

ještě velmi mladí, do Měsíců luny jim zbývaly celé roky, a tak přebývali v Meredu se svou matkou, muroskou

princeznou. Scrainwoodův sňatek byl ryze politický, avšak jeho žena tento fakt snášela daleko lépe než on.

Když jsem si sedal, naše oči se prvně střetly - předchozího večera jsem mu na hostině nestál za jediný pohled. Od té

chvíle jsem věděl, že se princi nelíbím a že on se zase nelíbí mně. Nevím, jak je možné, že jsme k sobě po jediném

pohledu pocítili nepřátelství, ale už v okamžiku, kdy si uvědomil mou existenci, zaplál v jeho očích oheň nenávisti.

Přímo naproti nám seděla u stolu alcidská delegace, princ Augustus a jeho otec, Penesius. Vpravo od nás se pod

svými standartami rozmístili zástupci zemí Valentinovy ligy a také hrdého Okrannelu. Na druhé straně stolu zastupovali

vyslanci Reimancie Estinskou říši a Haorry Prastarý svaz. Seděl tu také Jentellin pod skvostnou standartou s rudým

elfským písmem lemujícím jeden z jejích okrajů.

Král Penesius se postavil. „Zdá se mi, dobrá královno Lanivette, že tví hrdinní mladí válečníci už dorazili."

Královna se nepohnula, ale vévoda Larner se k nám otočil a naznačil, že bychom měli vstát. Uposlechli jsme a lord

Norrington se zvedl spolu s námi.

Vládce Alcidy se usmál. „Slyšeli jsme od lorda Norringtona o vašich skutcích. Bylo nám řečeno, že jste v Černém městě

Atval zničili oddíl, čítající přes dvě stě řvounů. My všichni zde rozumíme, že ta bitva musela být strašná a už jen pouhé

vaše přežití vám slouží ke cti. Musíte však pochopit, že vaše vyprávění o vítězném boji hrstky lidí s desetinásobnou

přesilou, vyvolalo v některých z nás určité pochybnosti a nedůvěru. Ptám se tedy - je váš příběh skutečně pravdivý ve

všech detailech?"

Neměl jsem ponětí, jak mám na tuto otázku odpovědět, ale Leigh se neostýchal ani v nejmenším. „Vaše Veličenstva,

nevím, jaký příběh vyprávěl můj otec, protože ho však dobře znám, musím předpokládat, že v něm skromně podcenil

vlastní roli a naopak zveličil úlohu nás ostatních. Oriosa, jak všichni víte, už čelila invazi urZrethiů, Kirúnovu vpádu a

před stoletím útoku Kree'chuca. Je tedy samozřejmé, že naše vlast musí cvičit své vojáky už od útlého mládí a že je musí

cvičit dobře, aby dokázali vzdorovat aurolanské hrozbě. Možná, že podstatnější než naše přežití, je počet

spolubojovníků, členů stejné výpravy, kteří v boji zemřeli - celkem jedenáct lidí. Po pravdě řečeno, nevím přesně, kolik

nepřátel proti nám stálo. Naši průzkumníci jich těsně před bojem napočítali dvě stě, ale mohlo jich být i více nebo také o

trochu méně. V boji o holý život nemá člověk čas počítat mrtvé."

Ney a já jsme během Leighova proslovu jen přikyvovali.

Král Penesius zamhouřil oči. „To jsou odvážná slova, i jen stěží však odpovídají na mou otázku. Je hrozba, před kterou

nás varujete, skutečně natolik závažná?"

Leigh zvedl hlavu a ukázal tak všem Ryhopin šál. „Na jednom, dvou, pěti, dvaceti nebo dvou stovkách řvounů nezáleží.

Všichni uznáváte, že jsme se s nimi skutečně utkali, ale ptát se nás na jejich množství je stejné, jako se ptát muže, který

zmokl, na počet kapek, jež na něj dopadly. Povím vám ale, že nás od hlavy k patě pokryla krev mrtvých nepřátel i přátel.

Nezáleží na tom, s kolika řvouny jsme se střetli, kolik temeryxů jsme zabili, ale na tom, že k bitvě došlo na území Oriosy

během naší cesty sem. A co je ještě důležitější, úkolem Aurolaňanů bylo nepochybně zabránit nám v dosažení Yslinu.

Když vás nevaruje ani tohle, pak předpovídám, že na civilizovaný svět přijde déšť, silný déšť a přinese povodeň, která

nás všechny smete."

Leigh se opravdu rozjel a já jen stěží zadržoval úsměv. Princezna Ryhope se znovu uvolnila a šťastně se na mladého

Norringtona usmála. Vévoda nám kývl na znamení díků. Pak se postavil princ Scrainwood. Sledoval jsem, jak zvedá ze

židle - jeho beztak tenké rty se přitom stáhly do uzoučké čárky.

„Je jisté. Vaše Veličenstva, že budeme o těchto věcech muset zahájit vážná jednání. Taková jednání nejsou pro děti,

takže chlapce můžeme propustit, slova Bosleigha Norringtona však navzdory jeho nízkému věku nelze brát na lehkou

váhu." Scrainwood zvedl hlavu a narovnal záda. „Stojíme tváří v tvář krizi, k níž se schylovalo už po celé století.

Nepřijmeme-li nyní nějaké zásadní rozhodnutí, je možné, že k tomu už nikdy nedostaneme příležitost."

Lord Norrington poklepal syna po rameni a Leigh nás vyvedl ze šálu. Jakmile se za námi zavřely dveře, Leigh

zavrávoral, opřel se o stěnu a sklouzl by po ní až na zem, kdybychom ho s Neyem včas nepodepřeli. Jeho ruce se třásly

a neustále se kousal do rtu. „Nemůžu uvěřit, že jsem to opravdu řekl.“

„Hezký proslov," usmál se Ney. „A na princeznu udělal dojem."

I Leigh se usmál. „Všiml jsem si. Co si myslíš ty, Hawkinsi? Vedl jsem si dobře?"

Přikývl jsem. „Řekl jsi přesně to, co jsi měl. Vypadalo to, že se někteří z nich snažili popřít slova tvého otce, aby

nemuseli nic podnikat a starat se o budoucnost. Ukázal jsi jim jejich omyl a princ toho okamžitě využil."

„To tedy využil, co?" Leigh se pomalu narovnal a z jeho slov se najednou ztratila vřelost. „Zajímavý člověk, tenhle náš

budoucí král."

„Příliš rychle nás odtud vystrnadil."

Zachvěl jsem se. „Myslím, že jsem se mu nezamlouval."

„A já si myslím, že se mu nelíbilo, jak jsme mu přebrali všechnu pozornost." Leigh cvrknul prstem do temeryxího pera

na své Masce luny. „Viděli jste přece jeho masku, všechny ty stuhy - samá čestná členství v různých jednotkách a

žádné skutečné vyznamenání. Je dvakrát starší a ještě nic nedokázal, kdežto my, původem ze zapadlé provincie, jsme

stačili pobít spoustu temeryxů a jiných aurolanských příšer dřív než nám skonal Měsíc luny."

Zamračil jsem se. „Říkáš, že na nás žárlí?"

„Žárlí nebo závidí - obojí je stejně špatné." Leigh si narovnal límeček košile a usmál se. „Rozhodně nás teď bude

pozorně sledovat."

„Já raději sleduji jeho sestru." „Já taky," přidal se Ney.

„To vám rád věřím, mládeži." Leigh nás oba poplácal po ramenech a vedl nás k východu z haly. „A proto se také

pokusím vyzvědět, jak si tuto milou práci zajistit čistě pro sebe."