Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 17. kapitola

Kapitola sedmnáctá

Hlasitě zaduněla kopyta a na svém koni se k místu střetu přiřítil Rezolut. Elfsky na Willa zavrčel cosi, z čeho mladíkovi

po zádech přeběhl mráz a pak tryskem pokračoval dál. Ponořil se do lesa v místě, odkud před chvílí vyšli řvouni. Will se

už málem vyšvihl do sedla, aby ho následoval, ale rozmyslel si to. Je dost naštvaný. Jestli nenajde žádné řvouny na

zabití, tak od něj chci raději být co nejdál.

Zloděj se rozběhl k padlému muži, ale neodvážil se přiblížit až k němu. Viděl, že řvounský zajatec dýchá, ale jen s

velkými obtížemi, rovněž kůže, která získávala namodralý nádech, vypadala zle. Will klekl před mužem na jedno koleno a

odřízl smyčku, svírající jeho krk. Zajatci se hned začalo snáze dýchat, avšak nadále zůstával v bezvědomí, což mladíkovi

ostatně v danou chvíli příliš nevadilo.

Nechal ho ležet na zemi, rychle obešel všechny padlé řvouny a podřízl jim krky, aby se ujistil, že jsou skutečně mrtví.

Věděl, že se na něj kvůli tomu bude Rezolut zlobit — vždyť tím dával najevo to, že si není jistý svým válečnickým

uměním — ale trocha křiku byla rozhodně lepší, než náhlé „zmrtvýchvstání“ některého netvora.

Podříznout krk tomu, kterého zabil neznámý muž, mu dalo hodně práce. Zajatcův stisk netvorovi rozmačkal hrtan a

rozdrtil kosti. Will nepochyboval, že tenhle řvoun opravdu mrtvý je, a jeho vlastní hrdlo se mu maličko stáhlo, když si

vzpomněl s jakým výrazem v očích se k němu mohutný muž blížil.

Konečně k němu přijel Havran, vedoucí za sebou jejich náhradní koně. Seskočil ze sedla, tětivu luku měl v rukou stále

napnutou a šíp připravený k výstřelu. Zamračil se při pohledu na Willovu řezničinu. „Podíval ses na toho muže?“

„Dýchá.“ Will si otřel ruce o kožešinu nejbližšího řvouna. „Než omdlel, pokusil se mě zabít.“

Havran vrátil šíp zpátky do sedlového toulce a uklidil luk do pouzdra. Poklekl u ležícího muže, dvěma prsty zatlačil na

jeho krk a jal se zkoumat odřeniny. „Není to tak zlé. Ale má krev i ve vlasech, nejspíš schytal pořádnou ránu do hlavy

nebo možná dvě. Pomoz mi ho odnést dovnitř.“

Oba s velikými obtížemi zvedli bezvládného muže a s ještě většími problémy ho dovlekli ke vchodu do domku. Will

otevřel dveře a pak společnými silami uložili neznámého do postele ve vzdáleném rohu. Byla pro něj příliš malá a nohy

mu čouhaly přes okraj, což svědčilo o tom, že mu toto obydlí nejspíš nepatří. I krysa by měla v náprstku víc místa, než

tento muž v tomto domě.

Na Havranův pokyn donesl Will vodu, kterou omyli mužovo tělo, a metholanth, jímž obalili většinu jeho ran. Neznámý

měl chodidla na několika místech odřená a sečná rána na hlavě, kterou si mohli prohlédnout poté, co Havran odřízl

několik zcuchaných pramenů vlasů, také nevypadala nijak hezky. V domku objevili nějaké obnošené šaty, roztrhali je

na cáry a vyrobili z nich obvazy — do tohoto oděvu by se raněný stejně jaktěživ nevešel. Muž se za celou dobu, kdy o

něj pečovali, ani nepohnul.

Když skončili s ošetřováním, dal se Will do prohledávání jediné místnosti domku. Chvíli neúspěšně pátral po tajných

skrýších, když tu se vrátil Rezolut. Vorquelfův příchod donutil mladíka zintenzívnit své hledání, ale podlahová prkna

byla pevná a žádná tajemství neskrýval ani rozvrzaný nábytek.

Rezolut sklonil hlavu, aby mohl vstoupit do domku.

„Ten muž?“

Havran pokrčil rameny. „V bezvědomí. Potřebuje jídlo a vodu, ale jinak je v celkem dobrém stavu. Našel jsi něco

zajímavého na stopě řvounů?“

„Nic, co by stálo za zmínku.“ Vorquelfův stříbřitý pohled si snadno našel Willa. „Potřebuji s tebou mluvit, chlapče.“

Will se pokusil zkrotit vlastní kolena, aby se tolik nechvěla. „Určitě mi chceš říci, co všechno jsem udělal špatně, že

ano? Chceš mi říci, že ode mě bylo hloupé vyrazit tomu muži na pomoc, že ano? A povíš mi to i přesto, že bys na mém

místě udělal totéž.“

Rezolut zvedl hlavu. Pruhem vlasů na hlavě se otřel o strop, ramenem zavadil o hlavní nosník. Výraz jeho tváře

balancoval někde mezi hněvem a pochmurnou rezignací. Zvolna složil ruce na široké hrudi a chvíli si Willa mlčky

prohlížel.

Pak přikývl. „Ano, udělal bych přesně to samé. Kdybych viděl totéž, co jsi viděl ty, a kdybych byl úplně stejně

nezkušený. Myslíš, že se mně nebo Havranovi líbilo sledovat, jak ho vedou na provaze jako nějakého býka? Tobě je

patnáct let, možná šestnáct. Nikdy jsi nemusel sledovat, jak řvouni úplně stejně odvádějí tvou matku, nikdy jsi neviděl

své přátele ubodané k smrti. Já takové štěstí neměl, a proto jsem udělal stejnou chybu jako ty — ale to se stalo před

více než sto lety.“

Will se zamračil. „Chceš říci, že teď už nejsou chyby dovoleny?“

„Ne, chlapče, nejsou. Alespoň tobě ne.“ Rezolut ukázal zpátky na západ. „Copak jsi zapomněl na to, co se stalo v

horách? Zapomněl jsi, že ty jsi tím, koho potřebujeme, tím, kdo zničí Chytrinu? Tvůj sebevražedný útok byl

neomluvitelný a hlavně nezodpovědný. Kdybys zemřel…“ Zavrčel a vší silou praštil pěstí do nosníku. Vorquelfovým hněvem. Věděl však, že to není možné. Nemohu se schovat. A ani nechci. Will zamhouřil své šedé oči a

zavrčel stejně ostře jako Rezolut, se stejně vyceněnými zuby.

„Jak se to, co jsem udělal tady, lišilo od toho, co jsme všichni dělali ve Stellinu? Všichni jsme tam měli umřít, včetně mě!

Mě, tvé naděje na Chytrininu porážku! Dostal jsem se tam ke smrti daleko blíž než tady a vůbec ses mě nesnažil chránit

ani mi pomáhat. Nechal jsi mě čelit nebezpečí. Nerozumím tomu.“

Rezolut se pěstí udeřil do dlaně levé ruky. „Tam jsme neměli na výběr, chlapče. Tady ano.“

„Jasně, klidně jsme ho mohli nechat umřít.“

„Nechtě toho, oba dva!“ Havran se zvedl na nohy a roztáhl ruce. „Rezolute, faktem zůstává, že Will není mrtvý. Přežil

svou chybu. Ví, že to chyba byla. Všem řvounům podřezal krky, aby se ujistil, že už nebudou dělat problémy. Viděl jsi

to. Víš to. A ty ses pro změnu už více než ujistil, že pochopil, jak vážná byla jeho chyba.“

Vítězoslavný úsměv, který Willovi už už rozkvétal ve tváři, zvadl sotva se k němu Havran otočil a upřel na něj své

hnědé oči, lesknoucí se zlostí. „Ať tě ani nenapadne si myslet, že když se zdá, že se proroctví vztahuje právě na tebe,

musí tomu tak doopravdy být! A i kdyby ano, neznamená to ještě, že tě ochrání před každou ranou osudu. Právě tak,

jako se věci v jeskyni změnily tím, že ses na ně podíval, mohou se také změnit, aniž bychom o něčem věděli. A hlavně, i

kdybys byl nakrásně tím pravým člověkem, není nikde psáno, že je proroctví pravdivé, takže se nenech ukolébat.“

Will zamrkal. „Cože? Proroctví může být… mylné?“

„Nevíme, Wille. Ale už čtvrt století pilně pracujeme a dáváme věci do pořádku tak, aby se splnilo. Ale předpokládat, že

všechno díky proroctví prostě zapadne na svá místa a dopadne dobře a správně, je stejné jako si myslet, že vlastnit

cestovní mapu je totéž, jako doopravdy tu cestu projít. Tohle si musíš uvědomit.“

Havran k Willovi přistoupil a položil mu ruce na ramena, pak se trochu skrčil, aby se jeho a mladíkovy oči dostaly do

stejné výše. „Na tom, že jsi riskoval život, abys zachránil tohoto muže, nebylo nic špatného. Špatným byl způsob,

jakým jsi to provedl. Nevěděl jsi, zda těch pět není předvojem většího oddílu, zda nemají v okolí nějaké spojence nebo

zda se jich třeba v tomhle domku neskrývá celá horda. Ano, kdyby život tohoto muže visel na vlásku, pak bys musel

zasáhnout okamžitě. Ale v tomto případě jsi mohl prostě počkat, dát nám vědět nebo udělat spoustu jiných věcí, abys

snížil hrozící nebezpečí.“

Rezolut pomalu přikývl. „Naše práce si žádá, abychom riskovali své životy. Ale nikdy, nikdy ne hloupě a zbytečně.“

Will se zachvěl a opřel se o stěnu domku. „Možná si to žádá vaše práce, ale mě jste unesli a přiměli si myslet, že mě

čeká nějaké skvělé dobrodružství. Vzpomínal jsem na spoustu příběhů a legend — také na sebe jsem myslel, ano, na

legendu, kterou se sám stanu. Vy jste vždycky věděli, co děláte, ale já…“ Zamračil se. „Co tady vlastně dělám?“

„Zachraňuješ… život…“ To hrdelní zaskřehotání se ozvalo ze vzdáleného rohu místnosti. Postel zavrzala, jak se na ní

veliký muž převalil. Pravou rukou si neznámý sevřel ovázané hrdlo. „Díky.“

Muž ze sebe těch několik slov dostal jen s největší námahou, ale slabé přikývnutí, kterým je doprovodil, podtrhlo jejich

upřímnost.

Will se odlepil od zdi a následoval Rezoluta a Havrana, kteří se zvolna vydali k posteli. Starší muž podal raněnému

měch a pomohl mu se napít. Neznámý hltavě polykal životadárnou tekutinu, něco vody mu steklo po tvářích a bradě,

aby nakonec namočilo husté černé chlupy na jeho široké hrudi.

Rezolut se oběma rukama chytil hlavního nosníku a naklonil se nad raněným. „Jak se jmenuješ?“

Muž se na okamžik zašklebil a zavřel své studené modré oči, pak však přikývl. „Dranae.“ Vyslovil to velmi zvolna a

protáhl obě slabiky. Položil si velikou ruku na prsa a znovu to jméno zopakoval.

Will se zamračil. „Tak takové jméno jsem tedy nikdy neslyšel.“

Havran překvapeně zvedl obočí. „Jsi si jistý, že jsi tím pravým, kdo by měl srovnávat podivnost různých jmen?“

„Ne.“

„Já takové jméno už slyšel,“ poznamenal Rezolut suše a změřil si Willa nikterak příjemným pohledem. „Je to staré jméno.

Lidského původu. Pravděpodobně ho pojmenovali podle nějakého předka.“

Dranae jen potřásl hlavou. „To nevím.“

„Po takové ráně do hlavy to nejspíš nějakou chvíli potrvá, než si srovnáš své myšlenky. Já jsem Havran, tohle je Will a

tohle Rezolut. Žiješ tady někde poblíž?“

A znovu Dranae potřásl hlavou. „Nevzpomínám si.“

Havran donutil muže si opět lehnout. „To je v pořádku. Odpočiň si. Potřebuje to tvá hlava i tvůj krk. Teď jsi v bezpečí.“

Dranae se pokusil vzdorovat, ale nepovedlo se mu to, a tak klesl zpět do postele. Rezolut vyšel ven k náhradním koním

a vrátil se zpět s dekou, kterou přehodil přes raněného. Nebyla pro Dranaeho dost velká, jeho chodidla a značná část

lýtek zůstala venku, ale nezdálo se, že by to osvobozenému zajatci příliš vadilo. Brzy začal klidně a pravidelně

oddechovat.

Will vyklouzl z domku a začal pečovat o svého koně. Havran s Rezolutem se k němu přidali, aby se rovněž postarali o

svá zvířata — přitom spolu tiše rozmlouvali v elfštině. To Willa maličko rozzlobilo, ale hněv byl záhy spolknut daleko

nepříjemnějším mrazivým pocitem. Vlastně, spíše než pocit to byla pouhá neodbytná otázka. Jediná.

Co tady vlastně dělám? Věděl, že se nechal svést voláním dálek a dobrodružství — a také touhou dostat se pryč z

Yslinu a z dosahu Markova hněvu. Během cesty k němu byl Rezolut tvrdý, neustále pro něj měl nějakou práci, a tak

mladík vlastně vůbec nedostal čas na přemýšlení. Zatímco se nic nedělo, musel se Will neustále učit něčemu novému, a

když opustili Pravdinu jeskyni, zase je na každém kroku pronásledovalo nebezpečí. A teď, když mám konečně

příležitost si to všechno nechat projít hlavou, jsem se už do toho namočil natolik, že na tom, co si myslím, ani trochu

nezáleží.

Uvědomil si, že celá ta cesta byla pouhou iluzí. Jako by mu někdo vyprávěl pohádku a najednou přestal. A byla to dokonce vzpomínky na všechna prožitá nebezpečí mu v mysli bledly stejně jako utržené boule a škrábance. Jak tak o

tom všem přemýšlel, nedokázal najít nic, co by mohl považovat za reálné. Až pak… pak se mu v hlavě přece vynořily

dvě věci, které skutečnými být mohly.

Tou první byl pocit, který měl, když mu svěřili do péče list. Nejtajemnější část celé cesty, podivné pouto, spojující jeho

a prastarý list, mu nyní paradoxně připadala nejskutečnější. Právě onen pocit byl základem toho, že snadno uvěřil

všemu, co mu jeho společníci vykládali. Ten list stál při něm a doprovodil ho až do Pravdiny jeskyně. Tam na něj

zaútočili řvouni a ukázali mu, že existují též síly, které stojí proti němu. Hřejivost listu a zlověstná zášť řvounského

útoku — to byly dvě strany jediné mince a obě ho poháněly kupředu.

Druhou skutečnou a nezpochybnitelnou věcí byla Dranaeho slova. Will ho zachránil a on mu za to byl vděčný. Jeho

slova, byť pronesená hrdelním šeptem, byla plná upřímnosti a teprve nyní, poté, co je uslyšel, začal mladík pomalu

rozumět Rezolutovi a Havranovi. Oni zachraňují lidi mnohem déle, než já jsem na světě. A já se teď stal nezbytnou

součástí jejich práce. Když Will tohle pochopil, dokázal si nyní částečně vysvětlit Rezolutovo zklamání, ačkoli se mu

tím ani trochu neulevilo.

Mladík sundal z koně sedlo, utrhl několik trsů trávy a začal jimi zvíře otírat. Co se týče hodnocení situace, tak byl

úplným hlupákem, myslel si o sobě zloděj. Je přece stále na té nejlepší cestě ke smrti. Riskuje život a to bez jakékoli

odměny, úplně zadarmo. Určitě by bylo dobré, přímo skvělé, kdyby porazil Chytrinu, ale po návratu do Yslinu se stejně

prázdnými kapsami jako při odchodu by ze sebe udělal terč posměchu pro celý Šerodol.

Ale v okamžiku, kdy ho to napadlo, jej něco přimělo pohlédnout na Havrana. Ten muž byl chudý, byl unavený, ale v

očích měl něco, co scházelo každému obyvateli Šerodolu. V Havranově smíchu nikdy nezaznívala trpkost. V jeho

pohledu nebylo ani stopy po neupřímnosti a i když si z něj někdy dělal legraci, nikdy ne ve zlém, nikdy ne proto, aby

ho ponížil. On a Rezolut sice Willa komandovali a občas na něj mluvili drsně, ovšem vždy jen pro blaho věci, nikdy

zbytečně.

Nejsou jako normální lidé. Obyvatelé Šerodolu se soustřeďovali jen na to, jak se zdarma napít nebo jak se dostat nějaké

pohledné ženské mezi stehna. Jedni plánovali, jak vyloupit královskou pokladnici, druzí zase, jak je o ten lup připravit.

Starali se jen sami o sebe a Markus nebyl v tomto ohledu žádnou výjimkou. Sice se staral o sirotky a poskytoval jim

jídlo a přístřeší, ale nemohla za to jeho dobrota, nýbrž jen hrabivost a touha po penězích. A když hrozilo, že se z jeho

svěřenců stanou jeho rivalové, jednoduše se jich zbavoval.

Will náhle pohlédl na své sny o tom, že se stane legendou, z jiného úhlu. Chci se stát Willem Mrštným, králem

Šerodolu. Chci být slavnějším než Markus a Azurový pavouk. To bude můj poklad, který nelze ukrást. Získá mi

spoustu piva. Dostanu se spoustě ženských mezi stehna. Zaručí mi nesmrtelnost. Znělo to skvěle, znělo to nádherně,

ale mladík si náhle uvědomil, že jeho vizi cosi schází.

Vděčnost v Dranaeho hlase, hněv, který Pravdu donutil, aby se vlastnoručně oslepila, zuřivost, jež poháněla Rezoluta

— všechny tyto věci Willem otřásly. Za posledních několik dní pochopil, že je svět obrovský a Šerodol tvoří jen jeho

mizivou část. Nebylo to tak, že by mu najednou došlo, že by se mohl stát něčím víc, než králem Šerodolu. Jen si

uvědomil, že pro lidi jako Dranae byl Will, prostě jen Will, daleko důležitějším než Will Mrštný, král chátrajícího

yslinského slumu.

Mladík zaklel a znechuceně zahodil trsy trávy. Střelil po Havranovi a Rezolutovi vpravdě jedovatým pohledem.

„Nenávidím vás. Oba.“

Vorquelf jen zavrčel, ale Havran se k němu otočil se zvědavým výrazem ve tváři. „Pročpak?“

„Tahle cesta. To, co jste mi řekli. Prostě všechno.“ Will křečovitě zatnul ruce v pěsti. „Už se nikdy nebudu moci stát

tím, kým jsem byl předtím, je to tak?“

Havran pomalu zavrtěl hlavou. „Ne.“

„A je to jen vaše vina!“

„Ne.“ Starší muž si povzdechl. „Je to Chytrinina vina.“

„To se ti snadno řekne, ale ona mi nikdy nic špatného neudělala.“

„Že ne, chlapče?“ Rezolut se postavil před Havrana. „Když si to chceš myslet, tak do toho, klidně můžeš, ale faktem je,

že ti udělala úplně všechno. Kdyby nebylo jí, nebyl bys tady, Pravda by stále měla oči, Predátor by nejspíš šťastně

pracoval jako zahradník, Vorquelfové by nežili v Yslinu a Havran by nebyl Havranem. Mnoho lidí by mohlo dosud žít a

tvůj život by byl úplně odlišným.“

Vorquelf zabodl Willovi prst do hrudi. „Ptáš se, zda by ses ještě mohl vrátit a znovu se stát tím, kým jsi býval? Jenže

pravdou je, že jsi ve skutečnosti takovým člověkem nikdy nebyl. Tvá krev tě od samého počátku předurčila k jiným

věcem. Takový je tvůj osud a může za to Chytrina. O tom, kým jsi, již dávno rozhodly činy jiných, Willburforci. Ale my

ti dáváme příležitost, aby ses rozhodl, kým se staneš a také, jak toho dosáhneš.“

„Ale to je hrozně těžké,“ zavrčel Will. „A není to fér.“

„Ne, to není.“ Rezolut potřásl hlavou. „Ale není to o nic méně fér, než to, že jsem ztratil svůj domov a svou

budoucnost. To, co dělám, dělám proto, aby se to nestalo jiným. Totéž platí pro Havrana. Ty před sebou budoucnost

máš, Willburforci, ale jen tehdy, najdeš-li sílu o ni bojovat. Když zklameš, zvítězí ona. Neprohraješ jen ty, ale také

všichni ostatní. A před tou zodpovědností se, chlapče, nikde neschováš a nikdy jí neunikneš.“