Rezistencia (CZ) 2012 41. kapitola

KAPITOLA 41

Jakmile vjedeme do města, veškerý hovor ve voze utichne. Všichni mají
sevřené rty a pobledlé obličeje. Marcus kličkuje mezi výmoly, do kterých
by se vešel dospělý člověk, a troskami rozbitých autobusů. Ale za sektorem
odpadlíků, kde začíná čistá část města, je už cesta rovnější.
Pak zaslechnu výstřely. Z dálky působí nevinně, jako třaskavé kuličky.
Na chvíli jsem dezorientovaná. Vidím, jak na chodníku klečí vůdci
Odevzdaných a Neohrožení vojáci s gumovým výrazem ve tváři jim drží
pistole u hlav; vidím mámu, jak se obrací ke kulkám, které ji roztrhají; vidím
Willa, jak se hroutí k zemi. Kousnu se do pěsti, abych nevykřikla, a ta
bolest mě vrátí zpátky do přítomnosti.
Máma mi řekla, že musím být statečná. Ale obětovala by se s takovou
ochotou, kdyby věděla, že mě její smrt tak vyděsí?
Marcus se odpojí od kolony a odbočí na Madison Avenue. Asi dva bloky
od Michigan Avenue, kde se bojuje, zahne do postranní ulice a vypne
motor.
Fernando seskočí z otevřené korby a podá mi ruku.
„Tak pojď, rebelko,“ vybídne mě a mrkne na mě.
„Cože?“ zeptám se. Chytím se jeho paže a sklouznu dolů.
Fernando rozepne tašku, kterou měl celou dobu u sebe. Je nacpaná
modrým oblečením. Začne se v ní přehrabovat a házet po mně a Christine
věci. Dostanu modré tričko a modré džíny.
„Rebel,“ řekne. „Ženský rod rebelka. Osoba, která vystupuje proti
uznávané autoritě, ale nemusí být nutně agresivní.“
„To musíš všechno nějak pojmenovávat?“ ozve se Cara a pročísne si rukama
plavé vlasy, aby vrátila neposlušné pramínky, kam patří. „Jednoduše
něco děláme a je nás víc. Nemusíme si nijak říkat.“
„Když já tak rád kategorizuju,“ opáčí Fernando a ležérně povytáhne
tmavé obočí.
Podívám se na něj. Když jsem naposledy vnikla na cizí základnu, měla
jsem v ruce pistoli a na zemi za mnou zůstala ležet těla. Chci, aby to tentokrát
bylo jiné. Tentokrát to musí být jiné. „Líbí se mi to,“ řeknu. „Rebelové.
Nemá to chybu.“
„Vidíš?“ obrátí se Fernando na Caru. „Nejsem sám.“
„Gratuluju,“ poznamená Cara otráveně.
Ostatní se začnou převlékat, ale já jen stojím a zírám na své nové oblečení.
„Na upejpání není čas, Škrobe!“ křikne na mě Christina a pronikavě
se na mě podívá.
Vím, že má pravdu. Svléknu si červenou halenku a vyměním ji za
modré tričko. Přesvědčím se, že se Fernando ani Marcus nedívají, a převléknu
si i kalhoty. Musím si je na čtyřikrát ohrnout, a když je v pase stáhnu
páskem, připomínají pomačkaný papírový pytlík.
„Řekla ti ,Skrobe‘?“ zeptá se Fernando.
„Jo,“ přisvědčím. „Přestoupila jsem k Neohroženým z Odevzdanosti.“
„Páni.“ Zamračí se. „Tomu teda říkám přestup. Takový osobnostní
skok mezi dvěma generacemi je v dnešní době téměř nemožný.“
„Charakter člověka nemá často s volbou frakce nic společnýho,“ namítnu
a vzpomenu si na mámu. Odešla z Neohroženosti ne proto, že
by pro ni neměla předpoklady, ale protože život v Odevzdanosti byl pro
Divergentní bezpečnější. Anebo Tobias, který se mezi Neohrožené do
stal jenom proto, aby unikl vlastnímu otci. „Hraje v tom roli celá řada
faktorů.“
Aby unikl člověku, který je teď mým spojencem. U srdce mě píchne
pocit viny.
„Mluv takhle ještě chvíli a nikdo nepozná, že nejsi Sečtělá,“ řekne Fernando.
Učešu si vlasy a zastrčím je za uši.
„Takhle,“ řekne Cara. Část vlasů mi nadzvedne a sepne je na straně
hlavy stříbrnou sponkou, jak to dívky v Sečtělosti nosí.
Christina vytáhne pistole a pohlédne na mě.
„Chceš jednu? Nebo si raději vezmeš ten černej zázrak?“
Zadívám se na pistoli, kterou mi nabízí. Když si nevezmu ani ten paralyzér,
budu dočista bezbranná vůči těm, kteří mě nebudou váhat zastřelit. Když
si jej vezmu, přiznám se před Fernandem, Čarou a Marcusem ke své slabosti.
„Víš, co by ti řekl Will?“ řekne Christina.
„Co?“ zeptám se zlomeným hlasem.
„Ze to v sobě musíš překonat. Ze se musíš přestat chovat tak iracionálně
a vzít si tu podělanou bouchačku.“
Will neměl pro iracionální jednání pochopení. Christina má nejspíš
pravdu; znala ho lépe než já.
A ona - která ten den ztratila milovaného člověka stejně jako já - mi
byla schopna odpustit. Stále mi to připadá téměř nemožné. Kdybych byla
na jejím místě, nedokázala bych to. Tak proč je pro mě tak těžké odpustit
sama sobě?
Sevřu prsty kolem revolveru, který mi Christina podává. V místě, kde
se jej dotýkala, je kov teplý. Z koutku mé mysli se vynoří vzpomínka na
to, jak jsem Willa zastřelila. Pokusím se ji zahnat. Ale něco takového se zahnat
nedá. Pistole mi vypadne z ruky.
„Ten paralyzér vážně není k zahození,“ podotkne Cara a smete si z rukávu
košile vlas. „Jenom Neohrožení se hned cítí jako bez ruky, když
u sebe nemají aspoň jednu střelnou zbraň.“
Fernando mi podá paralyzér. Ráda bych Caře vyjádřila svou vděčnost,
ale nepodívá se na mě.
„Ale jak to schovám?“
„S tím si nedělej hlavu,“ řekne Fernando.
„Fajn.“
Marcus pohlédne na hodinky. „Měli bychom jít.“
Srdce mi buší tak prudce, že bych jím mohla odměřovat každou vteřinu,
ale jinak jsem zcela otupělá. Zem pod nohama skoro necítím. Ještě
nikdy jsem se tak nebála. Vůbec to nedává smysl, když si vzpomenu
na všechno to, s čím jsem se setkala v simulacích a co jsem zažila během
útoku.
Nebo možná dává. Ať už se před útokem Odevzdaní chystali zveřejnit
cokoli, mělo to takový význam, že Jeanine podnikla drastické kroky, aby
je zastavila. A já teď hodlám dokončit to, v čem začali a pro co ochotně zemřeli.
V sázce je mnohem, mnohem víc než jen můj život.
Christina a já se ujmeme vedení. Rozběhneme se po čistých, rovných
chodnících na Madison Avenue, mineme State Street a zamíříme k Michigan
Avenue.
Půl bloku před základnou Sečtělých se prudce zastavím.
Před námi se objeví čtyři řady postav oblečených převážně do černých
a bílých barev. Stojí v půlmetrových rozestupech a jsou připraveni střílet.
Zamrkám. Najednou vidím náměsíčně vojáky z Neohroženosti v sektoru
Odevzdaných během simulovaného útoku. Seber se! Seber se seber se seber
se... Znovu zamrkám a vojáci se promění zpátky na Upřímné - ačkoli někteří
z nich, ti v černém oděvu, jako Neohrožení opravdu vypadají. Jestli
si nebudu dávat pozor, ztratím ponětí o tom, kde jsem a proč.
„Ach, můj Bože,“ hlesne Christina. „Má sestra, moji rodiče, co když...“
Podívá se na mě. Vím, jak se asi cítí. Zažila jsem to samé. Kde jsou mí
rodiče? Musím je najít. Ale jestli jsou její rodiče v tomto stavu, pod vlivem
simulace a se zbraní v ruce, nemůže jim nijak pomoct.
Napadne mě, jestli někde v takové podobné řadě nestojí i Lynn.
„Co uděláme?“ zeptá se Fernando.
Vykročím směrem k Upřímným. Možná nejsou naprogramovaní zabíjet.
Nějaké ženě v bílé halence a černých kalhotách se podívám do skelných
očí. Vypadá, jako by právě přišla z práce. Udělám další krok.
Prásk. Instinktivně skočím k zemi, rukama si zakryju hlavu a doplížím
se zpátky k Fernandovi. Pomůže mi vstát.
„ Tohle už, doufám, dělat nebudem,“ řekne.
Vykloním se - jen maličko - a nakouknu do ulice mezi vedlejší budovou
a základnou Sečtělých. Také tam hlídkují Upřímní. Nedivila bych
se, kdyby byli Upřímní rozprostření kolem celého komplexu přilehlých
budov.
„Dá se na základnu dostat jinudy?“ zeptám se.
„Pokud vím, tak ne,“ řekne Cara. „Ledaže byste chtěli skákat po střechách.“
Krátce se zasměje svému vtipu. S povytaženým obočím se na ni podívám.
„Počkat,“ řekne. „Snad nechceš říct, že uvažuješ o - “
„Střechách?“ doplním za ni. „Ne. Ale o oknech.“
Rozejdu se na levou stranu. Dávám si pozor, abych se ani o centimetr
nepřiblížila k Upřímným. Budova nalevo od nás se vzdálenější částí svého
levého křídla překrývá s centrálou Sečtělých. Aspoň několik oken musí
být naproti sobě.
Cara zabručí něco o šílených kaskadérech, ale vyrazí za mnou a Fernando,
Marcus a Christina na sebe také nenechají dlouho čekat. Pokusím
se do budovy dostat zadním vchodem, ale je zamčený.
Christina udělá krok vpřed a řekne: „Všichni stranou.“ Namíří revolverem
na zámek. Dám si ruku před obličej a nachystám se na výstřel. Ozve
se hlasitá rána, po které mi začne zvonit v uších - typický jev po střelbě
v uzavřeném prostoru. Zámek povolil.
Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Ocitneme se v dlouhé chodbě. Na podlaze
je dlažba a po obou stranách množství dveří. Některé otevřené, jiné
zavřené. Do několika z nich nahlédnu. Místnosti jsou vybavené starými
školními lavicemi a černými tabulemi, jaké se nacházejí i na základně
v Neohroženosti. Vzduch je zatuchlý a svou vůní připomíná stránky staré
knížky polité čisticím prostředkem.
„Původně to byla komerční budova,“ ozve se Fernando, „ale Sečtělí
z ní udělali školu pro vyšší vzdělávání. Ale asi před deseti lety, po celkové
modernizaci základny - při které byly všechny budovy za parkem Millenium
propojeny - se tady učit přestalo. Budova byla moc stará a její renovace
by se nevyplatila.“
„Dík za lekci z dějepisu,“ řekne Christina.
Na konci chodby vejdu do jedné z učeben, abych zjistila, kde jsem.
Protější stranu ulice lemuje zadní část základny Sečtělých, ale v přízemí
nejsou žádná okna.
Přímo za oknem spatřím holčičku. Je tak blízko, že bych se jí mohla
dotknout, kdybych k ní natáhla ruku. V rukou drží pistoli dlouhou jako
její předloktí. Stojí tak nehybně, jako by ani nedýchala.
Vytočím krk a podívám se nahoru. Školní budova má spoustu oken
v každém patře. Na základně Sečtělých je však jen jedno, které je v zákrytu.
A je ve druhém patře.
„Dobrá zpráva,“ oznámím. „Našla jsem cestu.“