Dračí koruna/ Pevnosť Drakonis I - Nová krev (CZ) 2004 2. kapitola

Kapitola druhá

Willovi se Rezolutova slova ani trochu nezamlouvala, jednu chvíli mu chtěl dost hrubě odseknout, ale včas se zarazil.

Měl k tomu hned dva důvody. Tím prvním byla brutalita, s jakou Rezolut nakopl Predátora. Vorquelf měl nepochybně

špatnou náladu a Willovi se ani trochu nechtělo stát se terčem jeho hněvu.

Tím druhým byl fakt, že Rezolut uměl nepochybně zasadit silnější ránu než Predátor.

Will chtěl protestovat, namítnout, že to, co Rezolut řekl, vůbec nebyla pravda, ale nepříjemné slůvko „marníš“ mu

nepřestávalo poletovat myslí. Will Mrštný, král Šerodolu. Celý jeho sen mu najednou připadal tak trochu směšný, když

tam tak stál, mokrý a rozbolavělý, se zvolna natékajícím pravým okem. Jenže jemu v minulosti ubližovali již mnohokrát,

smáli se mu a říkali, že je jen pouhou špínou, aniž by na to bral sebemenší ohled. To, co ho nyní užíralo, tedy muselo

být něčím docela jiným.

Muž přehodil cíp svého pláště mladíkovi přes ramena. „Třese se a nejspíš má hlad.“

Rezolut přikývl. „Půjdeme, chlapče.“

Will udělal několik potácivých kroků a vyklouzl zpod pláště. Pak se vzdorovitě zastavil.

Také Vorquelf zůstal stát a ohlédl se po něm. „Buďto s námi můžeš jít, chlapče, nebo tě s námi poženu. Vyber si.“

Mladík dál stál na svém místě. „Jmenuji se Will,“ řekl vztekle.

„Já jsem Rezolut, on je Havran. A teď pohyb.“

Mladík se zamračil. „Ještě něco.“

„Co zase?“

Will k němu natáhl chvějící se ruku. „Nech mě nést ten list.“

Vorquelf mu věnoval pronikavý pohled. „Myslíš si, že budu důvěřovat zloději?“

Havran položil ruku na Rezolutovo rameno. „To on ho našel. Neuteče, nemůže.“

Rezolutovy oči se změnily v srpovité kousíčky stříbra. „Jestli ho ztratíš, chlapče, budeš si přát, abychom tě před

Predátorem nezachránili.“

Mladík se mu podíval přímo do očí a odfrkl si. „Nikdy bych ho Predátorovi nedal. Nedonutil by mě. Ani nikdo jiný.

Neztratím ho.“

Rezolut pečlivě zavázal váček a podal ho Willovi. „A už sebou pohni.“

Se šťastným úsměvem pitomečka sevřel Will svůj poklad oběma rukama:

„Lístek září jako hvězda,

já ho ochráním.

I když se to třeba nezdá,

co mám dělat vím.“

Muž zvedl hlavu a na rtech se mu objevil náznak úsměvu. „Pojď, Wille.“ Havran pustil Willa před sebe, ale mladík vůbec neměl pocit, že by ho hlídal, aby mu nezmizel. Zloděj se v duchu

zasmál, neboť věděl, že vezme do zaječích hned při první vhodné příležitosti, ale bolest, tepající v koleně, mu

napověděla, že nějakou chvíli potrvá, než se taková šance naskytne. Navíc, ten muž mluvil o jídle, zatímco kdyby se

mokrý, zraněný a s prázdnýma rukama vrátil k Markovi, čekal by ho leda další monokl. Na plný žaludek si ještě nikdo

nikdy nestěžoval.

Teplo váčku mu proudilo do rukou a nutilo Willa přemýšlet o Rezolutových slovech. Připadalo mu, že touha stát se

Králem Šerodolu byla cílem, kterého byl hoden — ale to jen do chvíle, než spatřil list a dotkl se ho. Když mu Rezolut list

vzal, zůstala v jeho nitru nekonečná prázdnota. Věděl, že tomu osud tak chtěl, aby list ukradl. Za jakým účelem, to

netušil, ale cítil, že nějaký tu je. A tento účel mohu splnit jedině já.

Takovými myšlenkami se zaobíral, zatímco je Rezolut vedl ulicemi a uličkami Dolin. Jejich cesta končila v hostinci, který,

narozdíl od jiných míst často navštěvovaných Vorquelfy, nevypadal ani trochu sešle. Will si vzpomněl, že tu už kdysi

byl. Tenkrát ho odtud vyhnali a předtím na něj stačili vylít kbelík plný nečistot. Když nyní vkročili do šenku, postřehl

mladík, že se na něj hostinský se smaragdově zelenýma očima zarputile mračí. Sotva však za ním uviděl Havrana,

objevil se mu ve tváři nesmělý úsměv.

Havran si sundal plášť a pověsil ho na věšák. Prošedivělé vlasy měl vzadu koženým řemínkem stažené do silného

culíku. Kolem uzlu volně viselo několik duhově zbarvených per. Jeho vousy byly pečlivě zastřižené — právě tak, aby

byla vidět stará jizva, táhnoucí se přes pravou tvář. Kousek nad ní stoupal vzhůru další šrám, jehož konec se skrýval

ve vlasech. Mužovy hnědé jelenicové šaty byly o odstín světlejší, než barva jeho očí, tedy kromě ramen a zápěstí, kde

mu je zmáčel déšť. Havranův meč měl mosazný jílec omotaný kůží a velkou hranatou záštitu. Jedna rukojeť dýky

vykukovala u jeho pravého boku, další z levé boty a poslední — pokud ovšem Will nějakou nepřehlédl — se skrývala

v pouzdře na pravém předloktí, pod rukávem.

Zloděj si netroufal odhadovat mužův věk. Vypadal staře — musí mu být alespoň čtyřicet — ale v očích mu dosud

planuly mladické ohýnky. Kolem koutků očí se mu stahovalo jemné předivo vrásek a nejrůznější říznutí a škrábance mu

jizvily tváře, nos, čelo i uši, nevypadal však na přestárlého hospodského rváče, který svůj život marní bezvýznamnými

půtkami ve špinavých šerovských brlozích.

Pružnost, s jakou se pohyboval ulicemi, i síla úderu, kterým srazil Predátora, napovídala Willovi, že muž není zdaleka

tak starý, jak na první pohled vypadá. Havran toho během svého života jistě spatřil hodně a mladík usoudil, že je více

než spokojený s tím, jak jeho vzhled pozorovatele klame. Spousta lidí by si ho určitě jen zběžně prohlédla a pak ho

pustila z hlavy s tím, že je moc starý, než aby je dokázal ohrozit. Will se rozhodl, že on takovou chybu neudělá.

Tu se mladík zachvěl a nebylo to zimou. Rozhovor, vedený v elfštině a pro něj nesrozumitelný až na jednu dvě podivné

kletby, najednou ztichl. Odvrátil se od Havrana a spatřil dva tucty Vorquelfů, jak na muže upřeně civí, jedni přátelsky,

jiní alespoň uctivě. A nebylo málo těch, kterým se ve tvářích zračil strach. Strhla se vlna šepotu, z něhož však Will

dokázal pochytit jen máloco. Vlastně pouze to jméno.

Kedynův havran.

Mladík se otočil zpátky a znovu se podíval na Havrana. „Ty jsi… Kedynův havran?“

„Havran mi přijde vhodnější, Wille.“

Rezolut se zasmál. „Bojí se tě víc než Predátora, Havrane.“

Will prudce zavrtěl hlavou, mokré pramínky jeho vlastních vlasů ho šlehly do tváře. „Nebojím se.“ Znovu se zachvěl.

„Opravdu.“

Havran se usmál a vedl Willa ke stolu, který Vorquelfové v rychlosti vyklidili. „Posaď se. Donesu ti něco teplého k

snědku.“

„Ano.“ Will si sedl, váček si stále tiskl k hrudi. „A pane? Děkuji ti, pane.“

Jeho kvapná poznámka vyvolala mezi Vorquelfy, kteří se zatím vrátili k jídlu a pití, výbuch smíchu. Will si jich nevšímal,

místo toho zíral za mužem se širokými rameny, který zrovna elfsky rozmlouval s hostinským. Kedynův havran! Pokud

existoval nějaký slavnější muž — s výjimkou krále Augusta, samozřejmě — pak o něm Will neslyšel. Minstrelové v

Šerově zpívali o jeho hrdinských činech, o jeho výpravách do ledových plání Aurolanu, o tom, jak zabíjel strašlivé

hoargouny a temeryxy. Ta pera musí určitě patřit právě sněhodrápům!

Kedynův havran nehledal slávu. Známým se stal od doby, kdy spolu se svými společníky — teď už vím, co je začten

Vork, co ho doprovází — zachránil jeranskou karavanu před útokem lupičů. Potom se zase objevil v jedné muroské

vesnici a odrazil aurolanské nájezdníky. A potom… Will měl osobně nejraději příběh o tom, jak Kedynův havran lovil v

Přízračných pláních a zabil vylaeního generála, velícího armádě, kterou Chytrina vyslala dolů do Okrannelu. Zloděj si

nebyl jistý, kde se všechna ta místa nacházejí, věděl jen, že jsou někde hrozně daleko. Přesto si vychutnával každou

píseň a každé vyprávění o hrdinových dobrodružstvích.

Havran se vrátil ke stolu a postavil před Willa dřevěnou misku plnou vařícího guláše. Vedle něj dal kameninový

džbánek, z něhož rovněž stoupala pára. „Jez pomalu.“

Will přikývl, nacpal si váček pod košili, pak popadl dřevěnou lžíci, zarazil ji do guláše a nabral si poctivé sousto. Guláš

nechutnal špatně, ačkoli kuchař zřejmě nevěděl, co přesně vaří, neboť jeho pokrm byl na správný guláš příliš hustý.

Teplo jídla začalo Willovi zvolna pronikat z žaludku do zbytku těla. Mladík popadl džbánek oběma rukama a pořádně si

lokl svařeného vína, pak se zády opřel o opěradlo židle a dlouze si říhl.

Havran zvedl obočí. „Pomalu, Wille. Nikdo ti ho přece nechce vzít.“

Will přikývl. Nebyl si jistý, zda Havran mluví o jídle nebo o listu. Po chvíli dost dlouhé na to, aby si Will uvědomil, že

by se raději vzdal jídla než svého listu, přišel ke stolu Rezolut. Donesl dva korbele piva a jeden z nich podal Havranovi.

Hned za Rezolutem se přišoural další Vorquelf.

Pohled na něj přiměl Willa k úsměvu. Ačkoli i jeho světle modrým očím scházely panenky, snažil se vypadat jako skutečný elf. Rudé vlasy měl spletené do dvou copánků, jež se mu houpaly na spáncích. Také jeho šaty odpovídaly

poslední elfské módě, Will to věděl, neboť se podobným oblečením vychloubali i hejskové z lepších čtvrtí, na něž v

Šerově sem tam narazil a sem tam je i okradl. Na Vorquelfovi nebylo jediného šrámu ani jediného tetování a jeho rovný

nos se zjevně nikdy nestřetl s pěstí ani s okenicí. Byl velmi útlý a neměl žádnou špínu na šatech ani pod nehty.

A všechny ty prsteny na jeho štíhlých prstech… Will věděl, že by je mohl během mrknutí oka získat, dokázal by

štípnout i ty zlaté mince v měšci u jeho opasku. A že byly skutečně zlaté, to poznal snadno. Zlato váží více než stříbro a

zkušené oko ho dovede snadno odhalit.

„To je ten chlapec?“

„Tobě prostě nesmí nic uniknout, co, Návrate?“ zavrčel Rezolut. „A mimochodem, není to chlapec. Je to už skoro muž.“

„Na muže je zatím trochu malý.“ Havranova ruka spočinula na Willově předloktí. „Víš, kolik ti je let?“

Will zavrtěl hlavou. „Moje matka uhořela, alespoň mi to říkali. Pak jsem chvíli bydlel u tetiček, než jsem jim utekl. Od té

doby žiji v Šerově. Všude možně.“

Rezolut prudce bouchl pěstí do stolu. „Zajímá nás tvůj věk, chlapče. Ne tvůj životní příběh.“

Will překvapením poskočil na židli, pak se zamračil. „Patnáct let, možná o trochu víc, ale ne o moc. Jsem prostě jen

malý.“

Čistý, rudovlasý Vorquelf zamhouřil oči. „Jste si jistí, že je to ten pravý? Nevypadá na to.“

„Není divu, když má tak opuchlý obličej. Praštil ho Predátor.“

„Za to zaplatí,“ zasyčel Návrat.

„Už se stalo.“

Návrat přikývl. Poté mávl rukou, aby z hloubi šenku kohosi přivolal. „Pojď sem, Charito. Sprav tady chlapci tvář.“

Will se otočil za skřípotem židle, odsouvané po dřevěné podlaze. Štíhlá elfka, ne o mnoho vyšší než on sám — hubená,

se zlatými vlasy a očima barvy mořské zeleně — se zvedla od stolu a ostýchavě se k nim blížila. Mladík se s ní na

okamžik setkal pohledem, o chviličku později však už svůj zrak upírala jinam. Jejím očím scházejí panenky, pomyslel si.

Není snadné poznat, kam se zrovna dívá. Elfka k němu přišla a levou rukou se dotkla bolavé pravé poloviny jeho

obličeje.

Neviděl, co vlastně dělá, neboť mu otok téměř uzavřel pravé oko, alespoň to ale cítil. Kůže ho pálila, kdekoli ji pohladily

elfčiny jemné prsty. Část jejího tepla mu přecházela do obličeje a mladík se začal usmívat. Všiml si, že to může dělat

bezbolestně, a o chvíli později již dokázal otevřít i pravé oko.

Vzhlédl a všiml si, že má léčitelka tvář staženou bolestí. „Co se děje? Já přece nic neudělal. Co je špatně?“

Zavrtěla hlavou. „Nic.“

Havran mu sevřel pravé předloktí. „Použila magii, aby tě uzdravila, a musela za to zaplatit. Vzala na sebe celou bolest

tvého uzdravování.“

Will překvapeně zamrkal. „Ale proč?“

Charita se na něj usmála. „Jako poděkování za to, co uděláš.“

„A co vlastně udělám?“ Zamračil se a podíval na Havrana. „Co tím myslí?“

Muž zavrtěl hlavou. „Zatím je příliš brzy, než aby ses nad tím znepokojoval, Wille. Hlavně dojez ten guláš a pak se

uvidí, jestli ti dokážeme sehnat nějakou postel. Děkuji ti, Charito.“

Will se za ní nějakou dobu upřeně díval. „Nemohla by mi třeba vyléčit ještě tu nohu?“

„Abys nám mohl zdrhnout?“ Rezolut se nevesele zasmál. „Zítra, až budeš sedět v sedle, ti to tvoje koleno nebude vadit

ani v nejmenším.“

Návrat udiveně zvedl hlavu. „Copak nechcete vyrazit ihned?“

Rezolut si zamyšleně prohlížel svůj korbel. „Za jeden večer jsme toho udělali až dost.“

„Ale je to přece tak důležité. Když ho tam nedopravíte…“

Havran zvedl ruku, aby zarazil přiostřující se diskusi. „Návrate, příteli, promiň nám to. Rezolut mě jednoduše nechce

urážet, ale pravda je taková, že tyhle staré kosti potřebují trochu spánku, než se budou moci vydat na další cestu.“

Rudovlasý Vorquelf se začervenal od krku až po konečky svých zašpičatělých uší. „To ty promiň, Kedynův havrane.

Vůbec jsem tě nechtěl nějak napadat, jen jsem…“

„Nedělej si starosti, Návrate,“ zasmál se tiše Havran. „Přísahal jsem, že než zemřu, uvidím Vorquellyn svobodný. Měl

by ses radovat, neboť díky mému značnému věku k tomu dojde spíše dříve než později.“

„Pokud nás ovšem lidé nechají konat naši povinnost.“ Rezolut rychle potřásl hlavou a ohodil zbylé tři drobounkými

kapičkami vody, která se mu zachytila v pruhu bílých vlasů, začínajícím na čele a končícím až vzadu na šíji. „A nyní

odejdi. Chceš-li být užitečný, sežeň nám na cestu nějaký chleba a sušené maso.“

Návrat vážně přikývl. „Jistě, jistě. Kdy budete odjíždět? Za úsvitu? V poledne?“

Havran pokrčil rameny. „Za úsvitu, když přestane pršet, a v poledne jestli ne. Nikdo nemá rád dlouhou jízdu v zimě a

vlhku.“

„Samozřejmě, že ne. Samozřejmě.“ Návrat si prstem poklepal na rty. „Rozume, Důvtipe, shromážděte pro ně všechny

potřebné zásoby a zkuste najít nějaké šaty pro… malého muže.“

Dva další Vorquelfové se zvedli od svých stolů, přehodili si přes sebe pláště z voskovaného plátna a zmizeli v noci.

Willa překvapilo, že Návratových příkazů uposlechli tak rychle, neboť se rudovlasý nezdál být ani náhodou dost

silným na to, aby byl jejich vůdcem. Will sice Predátora nesnášel, musel však uznat, že by s Návratem dokázal bez

větších obtíží vymést podlahu.

Tak to v Šerově koneckonců chodilo. Vládli zde silní. A Predátor se nacházel na samém vrcholu pomyslné pyramidy —

dokud ho z něj neshodil někdo jako Rezolut. Také Markovo postavení bývalo pevné a silné, pak si však Azurový

pavouk vydobyl mnohem větší slávu. Potom se už Markovi nebáli postavit ani Strupovitý Jack s Garrowem. Takže teď nemá nic— kromě mě, samozřejmě.

Návrat se znovu podíval na Willa, v jeho tváři se mísily obavy s nadějí. „Modlím se, aby to byl ten pravý. Nechť vám

bohové zkrátí cestu. A tobě, tobě přeji hodně štěstí, Williame.“

Will k němu vzhlédl od své misky, ze lžíce, která se zastavila v půli cesty k jeho puse, odkapával guláš. „Nejsem

William.“ Rozhlížel se kolem sebe a všichni tři jeho společníci na něj zírali s úžasem. „Jsem prostě jen Will.“

Rezolut postavil korbel na stůl a naježil na mladíka obočí. „Will? A nic víc? Proč se červenáš, chlapče?“

„Nečervenám se.“ Will se zamračil a podíval se do své již téměř prázdné misky. „Jsem Will.“

„Rozhodně jsi velmi paličatý, Wille.“ Havranův tón byl lehký a nenucený, s nádechem přátelskosti. „Mám dojem, že jsi

zapomněl, před čím jsme tě s Rezolutem zachránili. A taky jsi zapomněl, co ti Rezolut svěřil do opatrování. Zapomněl?

Vidím, že ne. Takže nám teď svěříš celé své jméno, ano?“ Will znovu ponořil lžíci do misky. „Budete se smát.“

Muž zavrtěl hlavou. „Ne. Ani na vteřinu.“

Will si odfrkl a lžící ukázal na Rezoluta. „On bude.“

„Lepší, budu-li se ti smát, chlapče, než kdybych z tebe musel tvé jméno tahat po svém.“

Po těch slovech přeběhl Willovi po zádech mráz. „Dobře. Tak já vám ho řeknu. Ale jenom jednou.“ Zamhouřil oči a

zamával lžící před sebou sem a tam, jako by to byla dýka. „Jmenuji se Willburforce.“

Rezolut a Havran nedali ani v nejmenším najevo, jak na ně to jméno zapůsobilo, ale Návrat hlasitě vydechl. „Ach ano,

ano. Skvělé. Tak tomu říkám konec jedné velké debaty.“

Will se na Havrana zamračil. „Myslím, že jste mi toho spoustu neřekli.“

„Na otázky a odpovědi bude dost času cestou.“

Will olízl lžíci a znovu s ní zamával. „Cestou kam?“

„Záleží na tom?“ odsekl Rezolut. „Stačí, abys věděl, že je to daleko odtud.“

„Třeba s vámi nechci jet.“

„Asi jsme si nerozuměli. Ty nemáš na výběr.“ Vorquelf se slabě usmál a promnul si jednu svou velikánskou pěst dlaní

druhé ruky. „Pojedeš s námi, Willburforci.“

Havran mávnutím ruky zapudil pochmurnost Rezolutovy odpovědi. „Ber to jako takové dobrodružství, Wille. Kdo z

tvých přátel se někdy podíval do hor? Pojedeme tam a setkáme se s jedním spojencem. A pak se sem klidně vrátíš,

budeš-li chtít.“

„Já nevím.“ Will se snažil mluvit nezúčastněně, ke konci však sám od sebe zvýšil hlas a v koutcích úst mu začal

poškubávat nervózní úsměv. Otřel si pusu rukávem košile, aby ho skryl. Nikdo z lidí, které znal, neopustil okolí Yslinu.

Jedinou výjimkou byl možná Markus, ale ani ten určitě nikdy nenavštívil hory.

Že by vhodné první dobrodružství pro Willa Mrštného?

„A pojedu na koni?“

„Na několika.“

Will přikývl a jal se lžící vyškrabávat misku. Vzpomněl si na děsivé historky o dětech, unesených přímo z ulice, o

chlapcích a dívkách, které již nikdo nikdy nespatřil. Jenže ostražitost, jíž v něm tyto příběhy probudily, zvolna

odumírala. Laskavost v Havranově hlase, naléhavost v tom Rezolutově a příjemné teplo váčku u jeho boku — tyto tři

věci v žádném případě nesvědčily o tom, že jejich cesta bude bezpečná, naznačovaly však, že se ze strany muže a

Vorquelfa nemá čeho obávat.

Kromě toho, fakt, že by jim mohlo něco hrozit — což vydedukoval z tuctů nenápadných drobností, například z toho, že

Rezolut neřekl Návratovi nic o listu — jej naplňoval příjemným rozechvěním. Vyrostl v nejdrsnější části Yslinu. Nebál

se žádné z překážek, které mu mohla divočina postavit do cesty.

„Výborně,“ řekl Will. „Tak tedy vzhůru do hor.“