Rezistencia (CZ) 2012 23. kapitola

KAPITOLA 23

Ani ne deset vteřin po zvolení nových lídrů odněkud zazvoní - jednou
dlouze a dvakrát krátce. S uchem na zdi se snažím vypátrat, odkud zvuk
přichází, a pak si všimnu reproduktoru zavěšeného u stropu.
Po celé místnosti se rozezní hlas Jacka Kanga.
„Hlášení všem obyvatelům základny Upřímných. Před několika hodinami
jsem se setkal se zástupcem Jeanine Matthewsové. Ten mě upozornil,
že naše frakce se nachází ve slabém postavení a je zcela odkázána na
Sečtělé. Jestli má Upřímnost zůstat svobodná, budeme muset Sečtělosti
vyhovět v několika požadavcích.“
Ohromeně zírám na reproduktor. Nemělo by mě překvapovat, že hovoří
takto bezprostředně, ale veřejné hlášení jsem opravdu nečekala.
,Abychom těmto požadavkům vyhověli, žádám všechny, aby se dostavili
do Společenské místnosti a nahlásili, jestli mají ve svém těle implantát,
či nikoli,“ oznámí Jack. „Sečtělost dále požaduje, abychom jim vydali
všechny Divergentní jedince. Nevím, za jakým účelem.“
Jeho hlas zní lhostejně. Poraženě. A on je porazený, pomyslím si. Protože
se neodhodlal k boji.
V tomhle se Neohrožení od Upřímných liší, protože budou bojovat,
i kdyby měly být vyhlídky na úspěch sebemizivější.
Někdy mám pocit, že v každé frakci sbírám životní lekce a ukládám je
do mysli jako svého praktického průvodce po světě. Ze všeho si může člověk
něco vzít, všechno mu může otevřít oči.
Po Jackově prohlášení opět třikrát zazvoní. Neohrožení začnou pobíhat
po místnosti a házet své věci do zavazadel. Několik mladíků roztrhne
prostěradlo na dveřích. Vykřikují něco o Erikovi. Někdo mě šťouchne
loktem proti stěně. Zůstanu stát a celý ten blázinec sleduju.
V tomhle se zase liší Upřímní od Neohrožených, protože se nenechají
žádnými událostmi tak snadno unést.
+++
Neohrožení se rozestoupili do půlkruhu kolem výslechové židle, na které
ted sedí Eric. Je víc mrtvý než živý. Má svěšená ramena a na bledém čele se
mu leskne pot. Se sklopenou hlavou si prohlíží Tobiáše, řasy mu splývají
s obočím. Snažím se před ním neuhýbat očima, ale pohled na jeho úšklebek
- při kterém se mu roztáhnou otvory pro piercingy - je jen pro otrlé.
„Mám ti vyjmenovat všechny zločiny, kterých ses dopustil?“ zeptá se jej
Tori. „Nebo se toho ujmeš sám?“
Na zdech budovy se rozstřikuje déšť a stéká po nich dolů. Nacházíme
se ve výslechové místnosti v posledním patře základny Upřímných. Odpolední
bouřka se tu ozývá hlasitěji než jinde. S každým zahřměním a s každým
úderem blesku ucítím mravenčení v zátylku, jako kdyby mi po kůži
tančil elektrický výboj.
Mám ráda vůni mokré dlažby. Tady skoro není cítit, ale jakmile tohle
skončí, všichni Neohrožení se vyřítí po schodech dolů a nechají základnu
Upřímných za zády a kromě mokrého dláždění už nebudu cítit vůbec nic.
Své věci tu máme s sebou. Z prostěradla jsem si zabalila provizorní uzlíček.
Mám v něm jen oblečení a náhradní boty. Na sobě mám bundu po
jednom ze zrádců - chci, aby mě v ní Eric viděl.
Eric chvíli bloudí pohledem po přítomných a pak jej zabodne do mě.
Proplete si prsty a - s velkou opatrností - si položí ruce na břicho. „Chci,
aby mi je vyjmenovala ona. Určitě o mně všechno ví, když mě kvůli tomu
pobodala.“
Nevím, co to hraje za hru nebo proč mě chce vynervovat, když stejně
za chvíli zemře. Působí arogantně, ale všimnu si, že se mu chvějí prsty.
I Eric se bojí smrti.
„Ji z toho vynech,“ ozve se Tobias.
„Proč? Protože s ní spíš?“ Eric se afektovaně ušklíbne. „Ach, já zapomněl,
že Skrobáci tyhle věci nedělají. Že si jenom navzájem zavazujou tkaničky
a stříhají vlasy.“
Tobias zachová kamennou tvář. Myslím, že už tomu rozumím: já jsem
Erikovi v podstatě ukradená. Zato ví přesně, kam udeřit Tobiáše a s jakým
účinkem. A ví, že největší ránu mu zasadí, když zaútočí na mě.
Tomuhle jsem se chtěla za každou cenu vyhnout: aby se mé výhry
a prohry přenášely na Tobiáše. Proto ho teď za sebe nemůžu nechat jednat.
„Chci, aby mi je vyjmenovala,“ zopakuje Eric.
Co nejklidnějším hlasem řeknu: „Spikl ses se Sečtělými. Jsi odpovědný
za smrt stovek lidí z Odevzdanosti.“ Nedokážu se ovládnout a slova ze mě
vytrysknou jako jed. „Zradil jsi Neohrožené. Zastřelil jsi dítě do hlavy. Jsi
směšná loutka Jeanine Matthewsové.“
Jeho úsměv povadne.
„Zasloužím si umřít?“ zeptá se.
Tobias otevře ústa, aby nás přerušil, ale odpovím dřív než on.
„Ano.“
„Fajn.“ Jeho oči jsou prázdné, jako vyhaslé sopky» jako temná noční
obloha. „A jakým právem o tom můžeš rozhodnout zrovna ty, Beatrice
Priorová? Stejným právem, jako jsi rozhodla o tom frajerovi - jakže se
jmenoval? Will?“
Neodpovím. Slyším, jak se mě otec ptá: „Jak jsi přišla na to, že máš
právo někoho zastřelit?“, zatímco stoupáme po úzkém chodníku nad Jámou
ke skleněnému stropu. Řekl mi, že ke každé věci je třeba přistupovat
citlivě, a to že mi příliš nejde. V krku mi naroste knedlík, až mám potíže
polknout nebo se nadechnout.
„Všechny zločiny, kterých ses dopustil, si podle zákona Neohrožených
zasluhují trest smrti,“ řekne Tobias. „A/y, Neohrožení, tě máme právo popravit.“
Sehne se ke třem pistolím, které leží na podlaze u Erikových nohou.
Postupně vyprázdní zásobník každé z nich. Náboje zazvoní o zem
a skutálejí se Tobiášovi k botám. Do prostředního revolveru vloží jeden
náboj.
Pak začne zbraněmi posouvat po podlaze, až už nedokážu říct, která je
která. Ani ve které je náboj. Potom pistole sebere, jednu podáTori a jednu
Harrisonovi.
Snažím se myslet na útočnou simulaci a na to, co v Odevzdanosti napáchala.
Na všechny ty nevinné v šedých šatech, kteří zůstali na ulicích ležet
mrtví. Nezbylo ani dost Odevzdaných na to, aby odklidili všechna těla.
A to všechno by se bez Erika nestalo.
Myslím na chlapce z Upřímnosti, kterého Eric zastřelil bez sebemenšího
zaváhání, na to, jak se vedle mě svalil k zemi jako kus dřeva.
Možná o Erikově osudu nerozhodujeme my. Možná že o své smrti rozhodl
on sám, když všechny ty hrůzy spáchal.
Ale pořád se mi těžko dýchá.
Podívám se na něj bez zášti, bez nenávisti, beze strachu. V obličeji se
mu třpytí piercingy a do očí mu spadl pramen špinavých vlasů.
„Počkat,“ řekne. „Mám jednu prosbu.“
„Prosby zločinců nás nezajímají,“ namítne Tori. Celou dobu stojí na
jedné noze. Vypadá unaveně - zřejmě to chce co nej rychleji skoncovat,
aby se mohla zase posadit. Erikova poprava pro ni kromě nepohodlí nic
neznamená.
„Jsem vůdce Neohrožených,“ praví Eric. „A chci, aby mi kulku vpálil
do hlavy Čtyřka.“
„Proč?“ zeptá se Tobias.
„Abys mohl žít s pocitem viny,“ odvětí Eric. „Za to, že sis přisvojil roli
vůdce a pak mě zabil.“
Myslím, že chápu. Erika těší, když vidí lidi zlomené - těšilo ho to, už
když nainstaloval kameru do místnosti, ve které mě chtěli s Jeanine utopit,
a zřejmě už dávno předtím. A myslí si, že jestli ho bude muset zastřelit
Tobias, tak ještě před svou smrtí zahlédne v jeho očích strach.
Hnus.
„Nebudu si připadat provinile,“ ujistí ho Tobias.
„Pak pro tebe nebude problém mě zastřelit,“ opáčí Eric a znovu se
usměje.
Tobias zvedne ze země jeden náboj.
„Řekni mi,“ pokračuje Eric tiše, „protože mě to vždycky zajímalo. Je to
tvůj otec, koho v krajině strachu pokaždý potkáváš?“
Tobias založí náboj do komory a ani se neobtěžuje na Erika podívat.
„Tobě se ta otázka nelíbila?“ řekne Eric. „Copak, bojíš se, že bys mohl
v něčích očích klesnout? Ze by si uvědomili, že se sice možná bojíš jen čtyř
věcí, ale pořád jsi posera?“
Eric se v židli napřímí a položí ruce na opěrky.
Tobias napřáhne paži s pistolí.
„Eriku,“ řekne, „buď statečný.“
Nato stiskne spoušť.
Zavřu oči.