Dračí koruna/Maska válečníka (CZ) 2003 39. kapitola

Kapitola třicátá devátá

Byl jsem ze setkání s bratrem trochu nervózní a vlastně ani nevím proč. Vrátil jsem se do pokoje ve věži, umyl se a

převlékl do lehkých šatů, takových, jakým dával přednost Dothan Cavarre. Věděl jsem, že si v divočině budu moci o

takovém oděvu nechat jen zdát, navíc mi oblečení nemající nic společného s válkou pomohlo doopravdy uvěřit v

porážku Chytrininých armád.

Mé obavy ze shledání se Sallittem dosáhly vrcholu, když jsem ho spatřil, jak postává v jídelně spolu s několika dalšími

Orioskými průzkumníky. Bratr se na mě rovněž poněkud nejistě podíval, jakmile jej ale jeden z přátel zezadu popostrčil,

tvář se mu rozzářila úsměvem. Objali jsme se a poplácali jeden druhého po zádech, pak mě představil svým

spolubojovníkům. Jejich jména jsem téměř okamžitě zapomněl, ale to nevadilo, neboť se všichni rychle omluvili a

nechali nás dva o samotě. Došli jsme si pro jídlo a sedli k prázdnému stolu - takových tu bylo snad až příliš mnoho, během obléhání totiž zemřely celé stovky vojáků.

Sal vypadal unaveně a nebylo se čemu divit, vždyť Průzkumníci strávili větší část měsíce na pochodu. Jeho hnědé oči

však zůstaly jasné a během rozhovoru se mu do hlasu vrátila ona živost, na kterou jsem byl zvyklý. „A když se

rozšířilo, kdo bude stát v čele výpravy, inu, tehdy se otci nadmula hruď pýchou až k prasknutí. Věděl, že Leigh a ty

poplujete s lordem Norringtonem, a tak jsme ho museli všichni dlouho přesvědčovat, aby zůstal ve Valsině. Dokonce

už začal svolávat dobrovolníky a formovat z nich bojeschopnou jednotku, která by se vydala na sever spolu s námi."

Usmál jsem se. „Bylo by to skvělé - znovu ho vidět po všech těch měsících."

„To by rozhodně bylo." Bratr natáhl ruku a poklepal mě po levém předloktí. „Ale už brzy se s ním setkáš, ne? Vracíš se

přece do Valsiny spolu s Leighem?"

Zavrtěl jsem hlavou. „Odcházím na sever s lordem Norringtonem. Leigha na zpáteční cestě doprovodí Ney."

Vlastní hlas mi v tu chvíli zněl cize, a tak Sal snadno pochopil, že se za mými slovy skrývá nějaké nepříliš veselé

tajemství. Nenaléhal však na mě, abych mu ho prozradil. „Průzkumníci teď budou nějakou dobu součástí posádky

pevnosti. Pod velením prince Scrainwooda."

„Prokaž si službu, Sale, a nenech ho zjistit, že jsi můj bratr. A pokud by se to přece jen dozvěděl, řekni mu, že jsi mě

nikdy neměl rád."

„Cože?" Sal se hlasitě zasmál. „Nikdy tě neměl rád? Jsi hrdina! Ještě jsem ti to nestačil říct, ale když jsme sem dorazili,

musel jsem si o něčem promluvit s kapitánem Crossem. Stáli jsme zrovna před věží a sotva v tom rozhovoru padlo mé

příjmení, začala mi spousta lidí provolávat slávu. Mysleli si, že jsem ty, a pouhá zmínka jména Hawkins jim vyčarovala

úsměvy na rtech a dobrou náladu. Co proti tobě může princ mít?"

Málem jsem mu všechno vyzradil. „Pravda je taková, Sale, že jsme spolu nikdy nevycházeli. Jsem pro něj jen

venkovský buran, navíc neurozený. Prostě se mu vyhýbej, prosím."

Sal si mě chviličku pozorně prohlížel, a pak přikývl. „Hodnější vyrostl, Tarrante, a jsem hrdý na to, že mám takového

bratra."

„Děkuji."

Zbytek večeře nám utekl v příjemném hovoru o věcech daleko banálnějších než princové a války. Očekával jsem od něj

špetku popichování kvůli mé elfské milence, Sal však řekl, že on sám musí platit výživné hned dvěma ženám ve Valsině,

a tak jsme raději téma milostných vztahů rychle opustili. Pověděl mi spoustu veselých historek o tom, co Průzkumníci

zažili během cesty - často jsem se nedokázal ubránit smíchu. Byl jsem mu za ta vyprávění vděčný, neboť jsem díky nim

mohl pomlčet o většině svých dobrodružství, z nichž ani jedno nebylo k popukání.

Po večeři jsme se rozloučili. Vrátil jsem se do pokoje, zabalil všechny věci a připravil je u dveří. Asi nejdéle jsem do

úhledného balíčku skládal přikrývku, kterou mi daroval Leigh. Něco mi říkalo, že si ji nezasloužím, jiný vnitřní hlas však

prosil, abych ji tu nenechával. Sotva jsem s touto prací skončil, zaklepal na dveře nosič a všechny věci odnesl. Vzal s

sebou rovněž mé dlouhé nože, aby je nechal nabrousit.

Poté jsem zamířil do Vřelina pokoje. Strávili jsme večer v rozkošnické nevázanosti, jako by ráno již nikdy nemělo přijít.

Vykoupali jsme se spolu, pak se vrátili jejího pokoje a tam se dlouho a pomalu milovali v mihotavém světle tuctů

svíček. Myslím, že jsme oba pociťovali určitou naléhavost, odložili jsme ji však stranou a snažili se, aby každý

společný okamžik trval věčnost. Vzpomínám si na zlaté odlesky záře svíček na jejím těle, nájemnou sílu jejích

pozvolných pohybů i sladkou vroucnost jejího šepotu. Naše prsty se proplétaly stejně jako naše těla a já věděl, že

pokaždé, když ji budu v budoucnu držet za ruku, vrátím se ve vzpomínkách k této nádherné noci.

Probudili jsme se za rozbřesku, oblékli se, najedli a připojili k ostatním členům velitelské Čety na nádvoří před věží.

Shromáždil se tam celý dav lidí, aby se s námi rozloučil. Dothan Cavarre nechal zkoumaní ukořistěné drakonely a přišel

nám popřát šťastnou cestu. Daroval lordu Norringtonovi stříbřitou čutoru plnou té nejlepší brandy. Já od něj dostal

toulec s třiceti šípy. Každý z nich měl široký postříbřený hrot a zelené opeření. „Myslím, že se ti budou s tak velkými

hroty snáze zabíjet temeryxové, Hawkinsi. Přeji dobrý lov."

„Děkuji vám." Přivázal jsem toulec k sedlu a schoval luk do pouzdra. Již jsem chtěl nasednout na koně, když jsem si

všiml, že zatímco se mé dlouhé nože houpají na řemenu, omotaném kolem hrušky sedla, meč mezi nimi chybí. Zamračil

jsem se a už si chtěl začít stěžovat, když tu mě zarazil známý hlas.

„Něco jsi ztratil, Hawkinsi?"

Otočil jsem se a usmál při pohledu na blížícího se Neye. Podal mi pochvu s mečem, nebyl to však ten, který jsem

odhodil v uličce. A nebyl to ani Temmer. „Co je to?"

Ney se slabě usmál. „Na Radojském mostě jsem někomu něco slíbil, ale obávám se, že se mi ten slib asi nepodaří

dodržet. Vracím se domů spolu s Leighem, víš. A proto tě chci o něco požádat. Vezmi si Tsamoca. Tento meč tě nikdy

nezklame."

Přijal jsem zbraň a pomalu, trochou neklidně ji tasil. Spatřil jsem znovu weirunův základní kámen, Tsamocovo srdce,

nyní však bylo dokonalou součástí ocelové čepele. Drahokamem se přelévala slabá světélka jako drobné vlny a já

věděl, že uvnitř sídlí magie, neměl jsem však stejný pocit jako tehdy, když jsem v ruce držel Temmer. Kolem Tsamocova

srdce byla čepel zesílena, nemusel jsem tedy mít strach, že by se mohla zlomit. Záštitu zdobil spletitý vzorek, opakující

komplikovanou strukturu základního kamene. Jílec byl omotán kůží a já věřil, že meč dokáži udržet i kdybych měl ruce

kluzké sádlem nebo znecitlivělé zimou.

Schoval jsem zbraň znovu do pochvy. Najednou mi vyschlo v hrdle, naprázdno jsem polkl, ale vůbec to nepomohlo.

„Dobře se starej o Leigha a já se zas budu dobře starat o Tsamoca, ano?"

Ney přikývl. „To je férová dohoda, Hawkinsi." Napůl se usmál a poplácal mě po rameni. „Už tu noc, kdy jsme se prvně

setkali, jsem dospěl k názoru, že jsi z nás nejlepší. Netušil jsem, že Leigh skončí tak špatně. Nevěděl jsem, že se já

dostanu tak daleko. Ale bylo mi jasné, že tebe, Hawkinsi, čekají velké věci. Teď vidím, že jsem se nemýlil a hrozně moc mě to těší."

Zavrtěl jsem hlavou. „To my jsme vykonali velké věci, Obrobijče, my všichni. To na nás na všechny si budou lidé ještě

za stovky let pamatovat, ne jen na mě."

Ney mi podržel třemen, když jsem nasedal na koně, pak mě poplácal po lýtku. „Až se vrátíš do Valsiny, navštiv mě.

Povíš mi, jak si vedl Tsamoc a také jak zemřela Chytrina."

„Další férová dohoda." Potřásl jsem hlavou a pobídl koně do klusu. Nádvoří jsem opustil jako poslední z velitelské

čety. Když jsme projížděli posádkovou čtvrtí, tísnily se kolem nás zástupy lidí. Mnoho dalších stálo ve dveřích, u oken

či na střechách domů a všichni nám provolávali slávu. Ovace byly natolik halasné, že jsem si připadal spíše jako voják

vítězné armády po návratu domů a ne člen nebezpečné výpravy, která má stíhat nepřítele až do jeho doupěte. Nadšení

těch lidí mi připadalo ještě podivnějším při pohledu na zčernalé trosky předměstí a nížiny za vnějšími hradbami poseté

tisíci mrtvých těl. Vojáci i obyvatelé pevnosti byli jako opilí vlastním přežitím. Nadšeně nás povzbuzovali k činům,

jejichž výsledkem bude další smrt.

Ale ne jejich smrt.

Pokrčil jsem rameny, dal koni pocítit ostruhy a po Vřelině boku vyjel z Pevnosti Drakonis. Chtěl jsem se otočit, abych

zjistil, zda Leigh nestojí u okna a nedívá se na nás, raději jsem od toho ale upustil, neboť jsem se bál strachu, který

bych mohl zahlédnout v jeho tváři. Místo toho jsem si jej raději představil, jak sedí na mostu v zahradě pevnosti, hledí

do koryta vyschlého potoka a začíná se zvolna uzdravovat.

Nesčetné písně bardů, oslavující tuto druhou výpravu, učinily velitelskou četu nesmrtelnou. O lordu Norringtonovi.

Vřele, Faryaah-Tse Kimp a princi Augustovi jsem už toho napsal hodně. Přidala se k nám i Winfellis, croquelfská

čarodějka, která nás doprovázela již během první expedice. Také zbylí členové čety byli opravdovými hrdiny a našich

předchozích dobrodružství se neúčastnili jedině proto, že byli zaneprázdněni jinde.

Vévoda Brencis Galacos velel Jeranským korunním strážím, které se do Pevnosti Drakonis přesunuly těsně před

Chytrininou invazí. Korunní stráže utrpěly v průběhu prvního dne bojů, kdy hájily jižní průlom, těžké ztráty, ale

bělovlasý válečník provedl se zbytkem jednotky vzorný ústupový manévr, kterým zabránil ještě větším obětem na

životech. Jeho přijetím do výpravy jsme získali výborného stratéga a navíc vzdali čest jeho vojákům, kteří tak dlouho

hrdinně odolávali aurolanskému náporu.

Paní Jeturna Costasiová z Viarcy v sobě měla kus dobrodruha. V čele rodinného vojenského oddílu vyrazila proti

řvounům, kteří pronikli do nitra její rodné země -podobně, jako to udělal lord Norrington. Zahnala je na sever do

Nybalu, tam se spojila s vojsky nybalského správce a zamířila do Pevnosti Drakonis. Cestou narazila na další posily a

nakonec se k nám dostala právě včas, aby se mohla připojit k výpravě za Chytrinou.

Po jejím boku jel Arén Asvaldget, nybalský správce. Byl menší než já a velmi hubený, měl dlouhé světlé vlasy a modré

oči. Hodně mi připomínal vlka a to nejen proto, že byl jeho plášť ušit z vlčích kožešin. Byl to šaman, což, jak jsem

pochopil, znamenalo, že je v porovnání s vilwanským mágem asi jako pouliční rváč proti dobře vycvičenému

válečníkovi. Jeho hlavním přínosem pro naši výpravu byla - kromě břitkého smyslu pro humor - vynikající znalost

severních zemí, nemálo toho věděl i o bylinkách, a tak ve velitelské četě převzal Neyovu roli léčitele.

Zbylé dva členy čety hrdinské zpěvy často opomíjejí, což je nepochybně škoda. Drugi Oldach byl bojovníkem ze

vzdáleného Valsogonu, který se nechal do Pevnosti Drakonis najmout jako žoldnéř. Zůstal tu i poté, co mu skončila

smlouva. Usadil se v pevnostním předměstí, většinu roku však trávil na severu, lovil kožešinová zvířata, hledal zlato

nebo sbíral různé vzácné rostliny, které sušil a prodával kupcům z jižních zemí. Prohlašoval, že mu je čtyřicet pět let, ale

šedé vlasy a vrásčitá kůže napovídaly o tom, že po pětačtyřicítce přestal roky jednoduše počítat. Jeho oblíbenou zbraní

byla dvoubřitá sekyra a podle děravého pláště i kalhot, vyspravených spoustou záplat ze řvounských kožešin, jsem

usoudil, že ji rozhodně umí používat.

Zlatovlasá válečnice Edamis Vilkasová pocházela z Naliserra. To ona velela malému oddílu jízdy, který se odvážným

nájezdem zmocnil Chytrininy drakonely. Navzdory zběsilým protiútokům nepřítele se kavaleristům ukořistěnou zbraň

podařilo ubránit. Nebylo těžké uhodnout, proč ji lord Norrington přijal do velitelské čety - pochopila totiž, že drakonela

představuje tu nejcennější kořist z celé aurolanské armády. Tuto skutečnost ostatní velitelé zcela přehlédli, neboť se

poté, co dračí kanón přestal střílet a řvouni se dali na útěk, vrátili ke starým způsobům myšlení. Byla to z její strany

skvělá ukázka předvídavosti a já nepochyboval, že právě tuto vlastnost budeme během výpravy nutně potřebovat.

Co se vojenských jednotek týče, doprovázely nás celkem tři - Murosské těžké stráže, Sebcijská lehká pěchota a jízdní

oddíl, poskládaný ze zbylých účastníků prvního tažení i kavaleristů z Pevnosti Drakonis. Dostal název Drakonisští

kopiníci a štíty jeho členů byly narychlo ozdobeny symbolem kopí, které se nápadně podobalo Korunní věži. Velení

této kavalerie se zhostil princ Augustus. Celkem čítaly bojové složky výpravy zhruba tisíc pěšáků a pět set jezdců.

Dalších tři sta lidí se nám staralo o zásoby - čtyřicet vozů a přes tisíc koní, nesoucích rozmanitý náklad.

Slunce se prodralo skrze mraky, aby nás cestou na sever zahřálo. Většina účastníků výpravy to považovala za dobré

znamení. Myslím, že já také. Alespoň tehdy.

Nyní si pamatuji jen to, že to bylo naposledy, kdy jsem cítil něco jiného než zimu.